John Gunther Evropa - Jaká je. Tato kniha je psána s určitého hlediska. Totiž hlediska, že osobní okolnosti mají velikou úlohu v historii. Jak praví Bertrand Russell, byla by se ruská revoluce asi neuskutečnila bez Lenina a moderní vývoj Evropy by byl asi úplně jiný, kdyby byl Bismarck zemřel jako dítě. Osobnost Karla Marxe mocně zapůsobila na hospodářský výklad historie. Myslím, že jsem v této knize nezanedbal významných politických, náboženských, nacionalistických i hospodářských činitelů. Ale její hlavní účel je vystižení osob. Fašismus, výtvor Mussoliniho, už vedl k své první válce. Která bude příští? Může to být urážkou rozumu, ale nelze to popřít: nerozřešené osobní konflikty v životě rozmanitých evropských politiků mohou přispět ke zhroucení naší civilisace. Jsme ve věku velikých diktátorských vůdců; miliony jsou závislé svým životem nebo smrtí na vůli Hitlera, Mussoliniho, Stalina. Nikdy nebyla politika tak životná a dynamická jako dnes a nikdy se tak pronikavě nevtírala i do věcí nepolitických. Politikové zabírají i jiné obory. Jaké drama lze srovnat s dramatickou skutečností kariéry Mussoliniho? Které knihy v říši umění se prodávaly tak nebo měly takový vliv jako Hitlerův Mein Kampf? Který literární odborník kdy napsal historii tak, jak ji napsal i dělal Trockij? Kdo je větším technikem než Stalin? Tito lidé a jejich menší současníci - kuloároví politikové, jako Laval, krutí a bouřliví dobrodruzi typu Goeringova, kariéristé jako Gil Robles ve Španělsku nebo Gömbös v Maďarsku, političtí důstojníci jako polský generál Rydz-Śmigly, anachronističtí balkánští králové jako Zogu a Carol - hrají rozhodující úlohu v uchvacujícím dramatu Evropy mezi válkami. Je velmi těžko užitečně vystihnout soukromý život těchto lidí. Toto není kniha, která by pátrala po klepech, a není v ní klepů jen pro klepy. Ale pokouší se povědět osobní historii těchto vůdců, znázornit osobní prameny jejich moci a důvody jejich náporu do historie. Kdo jsou ti lidé, kteří by chtěli ovládnout naše životy? Kniha se začíná Hitlerem a pak vede na procházku kolem něho. Pokusil jsem se zaznamenat vliv Hitlerova Německa na každou evropskou zemi a pojmout do toho rozbor každé významné situace v Evropě. Navštívíme v postupu proti směru ručiček na hodinkách Francii, Španělsko, Italii; pak se vrátíme nahoru k onomu rozhodujícímu ostrovu, Anglii; pak projdeme rozvaděnými zeměmi střední Evropy a Balkánu; skončíme pochůzku v Polsku; podíváme se na západní Evropu ještě do Ženevy; a nakonec do sovětského Ruska. Myslím, že tento pořad má svou logiku. Londýn, 1. ledna 1936. J. G. Kapitola první. HITLER. Spojení teoretika, organisátora a vůdce v jednom člověku je nej- vzácnějším zjevem na světě; v tom je velikost. ADOLF HITLER. Adolf Hitler, nechápatelný, protikladný, složitý, je nevystižitelnou povahou; v tom je jeho síla i nebezpečí, jímž hrozí. Pro miliony počestných Němců je vznešenou postavou, kterou uctívají; naplňuje je láskou, bázní a nacionalistickým vznícením. Pro mnohé jiné Němce je ubohý a směšný - šarlatán, hysterik, který má štěstí, a demagog, který lže. Jaké jsou příčiny tohoto rozporu? Z čeho pramení jeho neobyčejná moc? Tento člověk s průměrným zjevem, s chaplinovským vouskem, trpící nespavostí a vzrušováním, který je hlavou nacistické strany, vrchním velitelem německého vojska a loďstva, Vůdcem německého národa, tvůrcem, presidentem a kancléřem Třetí říše, se narodil v Rakousku roku 1889. Svým rodem tedy není Němcem z říše. To byla velmi důležitá okolnost, která rozněcovala jeho časný nacionalismus. Rozvinul nesmiřitelné vlastenectví hraničáře, vyhnance. Toliko Rakušan mohl pojímat němectví tak vážně. Osobní historie Hitlerova obsahuje mnohou neobyčejnou a bizarní episodu. Než povíme o jeho narození a dětství a než načrtneme jeho kariéru, bude snad dobře podat širokými rysy podrobný obraz jeho povahy, jeho denního života, jeho chování a zvyků a jeho osobních charakteristik i zvláštností. Hitler člověk. Jeho představivost je ryze politická. Viděl jsem obrazy z jeho mládí, které podal vídeňské Akademii umění jako hoch. Jsou prosaické, úplně bez rytmu, barvy, citu nebo duchovní představivosti. Jsou to stavitelské nákresy: pracná a pečlivá práce; nic víc. Není divu, že vídeňští profesoři mu řekli, aby šel na stavitelskou školu a nechal ryzího umění, v němž nemá vyhlídek. Chodil jen do obyčejné školy a sebe větší přízeň by ho nemohla nazvat osobou opravdu vzdělanou. Není ani přibližně tak vzdělaný ani tak se prozíravě nezajímá o intelektuální věci, jako, řekněme, Mussolini. Nečte téměř nic. Smlouva versaillská byla patrně nejkonkrétnějším jednotlivým vlivem, který působil na jeho život; ale je pochybné, zda ji kdy přečetl celou. Nemá rád intelektuály. Nebyl nikdy mimo Německo od svého mládí v Rakousku - odpočteme-li jeho válečnou dobu ve Flandrech a krátkou návštěvu u Mussoliniho v Benátkách 1934 - a nemluví žádným cizím jazykem mimo několik slov lámané franštiny. Mnoha lidem, kteří se s ním sejdou, zdá se Hitler rozpačitý, ba i nesvůj. Je to proto, že návštěvníci, i ti, kteří jsou z jeho podřízených, mu vnucují osobní skutečnosti, které se mísí do jeho neustálých fantasií. Nemá rovnováhy. Je pro něho těžko dělat rychlá rozhodnutí: způsobilost k rychlým rozhodnutím vyplývá z vnitřního souladu, kterého u něho není. Není to „silný, mlčelivý člověk“. Cizinci a zejména ti, kteří jdou pro interviewy pro britské nebo americké noviny, snad shledají, že je srdečný, ba i upřímný, ale jen zřídka mají možnost se ho vyptávat, navázat s ním opravdovou diskusi. Hitler řeční. Je vždy parádním řečníkem. Je neobyčejně vznětlivý. (Prohlásil jedné překvapené skupině novinářů, že by ho mohli ukřižovat, kdyby nesplnil svých slibů.) Nikdy neodpovídá na otázky. Mluví s vámi, jako byste byli veřejnou schůzí, a nic nemůže zarazit proud jeho slov. Před nějakým časem, než podepsal přátelskou smlouvu s Polskem, přijal velmi známého amerického novináře a publicistu. Otázal se ho: „Co by si Američané myslili, kdyby na příklad Mexiko bylo Polskem a Texas byl odříznut od Spojených států koridorem v Mexiku?“ Ten Američan mu odpověděl: „Odpovědi na tuto otázku je, že Kanada není Francie.“ Hitler mínil otázku jen řečnicky a byl tak překvapen a zmaten malým přerušením, že trvalo nějaký čas, než se zase dostal do normálního proudu řeči - o jiné věci. Jednu dobu se obecně říkalo, že nejlepším rysem Hitlerovým je jeho loyálnost. Žertem se pravilo, že by nikdy neopustil tří věcí: židů, přátel a Rakouska. Nikdo už by nemohl užít tohoto žertu dnes, když kapitán Roehm je mrtev. Také by ho byl neužil nikdo, kdo je zasvěcen a má úsudek, ani před 30. červnem 1934, poněvadž seznam Hitlerových neloyálností už tehdy byl sepsán plamennými slovy. Zbavoval se jednoho po druhém těch, kdo mu pomáhali při jeho vzestupu: Drexlera, Federa, Gregora Strassera. Je pravda, že byl loyální k některým přátelům - k těm, kdo s ním nikdy nebyli v neshodě a mu projevovali neomezenou poslušnost. Tuto loyálnost nelze nazvat ryzí ctností, když máme na mysli nechutnost takových lidí, jako je Streicher, norimberský antisemitský fanatik. Nic nemůže přimět Hitlera, aby se vzdal Streichera a některých jiných druhů. Nechutnost sama nestačí vzbudit jeho drakónskou nevděčnost. Jeho osobní odvaha je pochybná. Když při mnichovském puči v roce 1923 byli jeho lidé vystaveni palbě, vrhl se na zemi tak důkladně, že si zlomil klíční kost. Jsou dva nacistické výklady této události: 1. držel se pod paží s mužem po své pravici, který byl střelen a zabit, čímž Hitler byl proti své vůli stržen na chodník, 2. jeho chování bylo bezděčnou reakcí starého vojáka z fronty, to jest vrhl se na zemi, jakmile začaly létat kulky. Hitler vykládal jednomu svému známému historii s okolnostmi poněkud tajemnými, jak nabyl Železného kříže. Byl kurýrem. Nesl zprávy přes část území, jež nebylo nikým obsazeno, a o němž se soudilo, že na něm není nepřátelských čet. Tu náhle zaslechl francouzské hlasy. Byl sám, ozbrojen toliko revolverem; s velikou pohotovostí ducha křikl neskutečné rozkazy neskutečné četě vojáků. Francouzi se vyhrabali z opuštěného výkopu; bylo jich sedm a všichni zdvihli ruce. Hitler sám dodal všech sedm k německým liniím. Když znovu vykládal v soukromí tuto historii, řekl svému posluchači, že je si vědom nemožnosti tohoto činu, kdyby těch sedm byli Američané nebo Angličané místo Francouzů. (To není oficiální podání historie, které je poněkud nabubřelejší. Určité tajemství obestírá skutečné okolnosti tohoto příběhu. Srov. Heil, anonymní anglickou knihu o Německu, str. 9.) Jako všichni fanatikové má neobyčejnou schopnost věřit sobě samému a oklamávat sebe sama. V tomto smyslu je asi zcela „upřímný“ - to jest opravdu tomu věří - když v přepjatém interviewu s Daily Mail říká, že nacistická revoluce stála jen dvacet šest životů. Věří pevně tomu, co říká - právě v tom okamžiku. Ale jeho lži jsou známé. Heiden (Konrad Heiden, Geschichte des Nationalsozialismus, nezbytná kniha pro studium nového Německa.) uvádí některé tajnější případy nepravd, o ostatních ví každý, kdo se Hitlerovou historií zabýval. Hitler slíbil bavorským úřadům, že neudělá puč: a hned jej udělal. Slíbil, že bude trpět Papenovu vládu, a pak proti ní bojoval. Slíbil, že nezmění složení své první vlády; a potom je změnil. Slíbil, že se sám zabije, nezdaří-li se mnichovský puč; nezdařil se, ale Hitler stále žije. Člověk beze zvyků. Hitlerova tělesná zdatnost ve věku čtyřiceti šesti let není zrovna nejlepší. Za uplynulý rok přibral asi dvacet liber a je to znát na jeho krku i na jeho bříšku. Jeho fysický zjev nikdy nebyl zvláštní; neobyčejná nedbalost, s jakou zdraví, je na příklad obecně známá. Přední část paže se povznese sotva nad loket. Jako hoch měl plicní obtíže a za války byl oslepen otravným plynem. V srpnu 1935 se náhle ukázalo, že Vůdce se podrobil před několika měsíci menší operaci, aby se zbavil polypa na svých hlasivkách - následku řečnění, které trvalo léta. Operace se zdařila. Příští měsíc překvapil Hitler své stoupence tím, že citovými a neurčitými výrazy narážel na možnost své smrti. „Nevím, kdy nakonec zavru oči,“ řekl, „ale vím, že strana bude trvat a že bude vládnout dál. Vůdci budou přicházet a Vůdci budou umírat, ale Německo bude žít... Armáda musí zachovat sílu, danou Německu a bdít nad ní.“ Tato řeč způsobila pověsti (úplně nepotvrzené), že útvar v Hitlerově hrdle je zhoubný a že má rakovinu. Necvičí a jeho jediná významná zábava - ač nedávno začal nacházet zalíbení v jízdě křižníkem na Baltském nebo Severním moři - je hudba. Neobyčejně miluje hudbu. Wagner je jedním ze základních vlivů na jeho život; Wagnerem je posedlý. Chodí na opery, pokud jen může, a zúčastnil se právě festivalu v Bayreuthu, když 25. července 1934 nacističtí pučisté vraždili rakouského kancléře Dollfusse. Schůze říšského sněmu, které se konají v Krollově opeře, se někdy končí celým představením Wagnerových oper - což nesmírně nudí nehudební poslance! Když je v noci unaven, volá si někdy svého přítele a dvorního bavitele Hanfstaengla, aby ho uspal hudbou, někdy Schumannem nebo Verdim, častěji Beethovenem a Wagnerem, neboť Hitler potřebuje hudby jako narkotika. Hanfstaengl je démonický pianista. Slyšel jsem ho třískat do kláves v Kaiserhofu s takovou ozvěnou, že se třásly stěny. Když Haufstaengl hraje, doprovází svou vlastní hudbu tím, že naduje tváře a troubí jako na trumpetu. Účin je podivuhodný. Nemůžete než být přesvědčeni, že někde v pokoji je skryt trubač. Nyní se však soudí, že Hanfstaenglova obliba u Hitlera upadá. Hitler nemá zájmu o knihy; nemá zájmu o šaty (zřídka kdy nosí něco jiného než obyčejnou uniformu hnědých košilí nebo dvojřadý modrý oblek šerkový s nezbytným kabátem do deště a měkkým kloboukem) nemá zájmu o přátele; a nemá zájmu o jídlo a pití. Nekouří ani nepije a nechce nikomu dovolit, aby kouřil v jeho blízkosti. Prakticky je vegetariánem. Na hostině, kterou mu uspořádal Mussolini, chtěl jíst jen dvojí porci míchaných vajíček. Někdy pije kávu, ale ne často. Jednou nebo dvakrát týdně přejede z kancléřství do hotelu Kaiserhof (tam býval generální štáb nacistické strany, než se dostala k moci), sedí tam a srká - čokoládu. To vše přimělo mnoho lidí, že začali mluvit o Hitlerově „asketismu“, ale asketismus není to pravé slovo. Jeho estetické zájmy jsou omezeny, ale není to flagelant ani poustevník. Je jen velmi málo skutečné odříkavosti v Hitlerovi. Jí toliko rostlinné produkty - ale připravuje mu je neobyčejně dovedný kuchař. Žije „prostě“ - ale jeho byt v Mnichově představuje poslední slovo nádhery přímo dvorské. Když je v Berlíně, pracuje v paláci říšského kancléře na Wilhelmstraße. Jen zřídka užívá presidentského paláce v neveliké vzdálenosti v téže ulici, neboť od Hindenburgovy smrti se snažil co možná zahladit vzpomínky na presidentské Německo. Budova je nová, moderně vybudovaná ze skla a kovu a Hitler pomáhal při projektu. Na stěnách jsou výjevy ze života Wotanova. Do ulice byl zbudován improvisovaný balkon, s kterého při veřejných příležitostech Vůdce může přehlížet své lidi. Pod hallou - podle zpráv - je pohodlný kryt proti pumám. Hitler nemá rád Berlín. Opouští hlavní město, kdykoliv se mu to jen hodí, a dává přednost Mnichovu nebo Berchtesgadenu, městečku v jižním Bavorsku, kde má alpskou salaš, Haus Wachenfeld. Toto zátiší na horském svahu, drahé jeho srdci, není daleko od rakouských hranic, což je psychologická skutečnost velikého významu. Z jeho přední hally může téměř vidět svou vlast, která jej zapudila a po níž on touží. Přátelé. Pověz mi, jaké máš přátele, a já ti povím, jaký jsi. Ale Hitler nemá žádných. Dlouhá léta byl jeho nejdůvěrnějším přítelem bez jakékoli pochyby Ernst Roehm, velitel štábu SA., jenž byl odpraven 30. června 1934. Asi od půl tuctu lidí v Německu nepochybně informovaných jsem slyšel, že Roehm byl jediným mužem v Německu, jediným Němcem ze 65 milionů Němců, s nímž Hitler si tykal. Nyní, když Roehm je mrtev, není jediného Němce, který říká Hitlerovi „Adolfe“. O Roehmovi bylo obecně známo, že byl homosexuální, ale z toho ještě nelze dovozovat, že také Hitler je homosexuální. Člověk, který je dnes nejblíže Hitlerovi, je velitel jeho tělesné stráže, poručík Brückner. Jediní dva lidé, kteří mohou k němu kdykoliv přijít bez předchozího ohlášení, jsou Ribbentrop, jeho rádce v zahraničních věcech, a Schacht, diktátor hospodářství. Jeho hlavní stáli úředníci, jako Dietrich, jeho tiskový tajemník, mohou se k němu dostat každý den a rovněž tak Hess, vůdce strany; ale ani Hess není důvěrným přítelem. Ani Goering ani Goebbels se nemohou dostat k Hitlerovi bez předchozího ohlášení. Na obyčejný osobní styk zapomíná téměř úplně. Jeden z mých kolegů s ním cestoval v témž letadle den za dnem celé dva měsíce ve volební kampani roku 1932. Hitler nikdy nemluvil s nikým, ba ani se svými tajemníky v těch dlouhých hodinách ve vzduchu; ani se nepohnul; ani se neusmál. Můj přítel si velmi živě vzpomíná, že když si chtěl tajně zapálit cigaretu, když letadlo se zastavilo, musil se ztratit s dohledu družiny. Říká, že viděl Hitlera stále pět nebo šest hodin denně v té době, ale je si úplně jist tím, že kdyby Hitler ho byl potkal náhodou někde mimo to letadlo, byl by neznal ani jeho jména ani jeho tváře. Brzdí projev citového vzrušení až k nejzazšímu bodu, ale potom je schopen propuknout v nával pláče. Proud slz pak vyrovnává měsíce nesnadného boje o to, aby se nedal strhnout. Na příklad když ztrávil celou noc pokusy, aby odvrátil nesouhlasícího vůdce, Ottu Strassera, od odchodu ze strany, propukl třikrát v pláč. V dřívějších dobách často plakal, když jiné metody něco vymoci selhaly. (Srovnejme to na příklad se Stalinem. Můžeme si představiti Stalina, že by plakal po nějakém těžkém dnu nebo, že by si zavolal soudruha Umanského, aby mu zahrál?) Hitler nemá rád, aby tato jeho slabost byla příliš vystavena na odiv a snaží se držet všechny podřízence v jisté vzdálenosti. Ti ho uctívají, ale neznají ho dobře. Mohou jej vidět každý den po celý rok; ale nikdy by si nedovolili nějakou důvěrnost. Hanfstaengl mi jednou říkal, že po celá ta léta jejich přátelství nikdy nenazval Hitlera jinak než Herr Hitler (nebo Herr Reichskanzler, když Vůdce dosáhl moci); a že Hitler nikdy ho nenazval jeho křestním jménem nebo jeho zdrobnělinou (Putzi), nýbrž vždycky Hanfstaengl nebo Dr. Hanfstaengl. Je cosi nelidského v tom vnitřním kroužku nacistické strany, ač je to sotva uvěřitelné. Člen strany ze starých dob oslovuje dnes Hitlera Mein Führer; jiní Herr Reichskanzler. Když je pozdraven nacistickým pozdravem a slovy Heil Hitler, odpovídá Hitler sám Heil Hitler.“ Při svých řečech se Vůdce obrací ke svým stoupencům jako ke „svému“ německému lidu. Ve vyhláškách plebiscitních se táže: „Chceš ty, německý muži, a ty, německá ženo - atd.“ Zdá se, jako by se cítil blíže k německému lidu jako k celku než k některému německému jednotlivci, a je to skutečně pravda. Německý národ je hlavní citovou skutečnosti v jeho životě. Zkoumejme nyní Hitlerův poměr k vlivům, které ovládají život většiny mužů. Poměr k ženám. O ženy s nějakého osobního hlediska nemá vůbec zájmu. Pokládá je za hospodyně a matky nebo možné matky, které by dodávaly syny na bojiště - syny jiných lidí. „Život našeho národa musí být osvobozen od omamujícího pachu moderního erotismu,“ praví v knize „Mein Kampf“. Jeho osobní život je naprostým ztělesněním této zásady. Nelze říci, že nenávidí ženy, ale vyhýbá se jim a uniká jim. Jeho způsoby jsou způsoby bedlivého kavalíra až k políbení ruky - a ne dále. Mnohé ženy jsou k němu poutány, ale musily se vzdát veškerých snah. Frau Goebbels pořádávala dříve večírky, k nimž zvala hezké a jemné ženy, aby se s ním setkaly, ale nikdy se jí nepodařilo sjednat nějaký poměr. (Frau Goebbels sama, než se provdala za ministra propagandy, měla, jak se tvrdí, zájem o Hitlera, ale brzy ho zanechala.) Jednu dobu se proslýchalo, že odmítavý Vůdce je zasnouben s vnučkou Richarda Wagnera. Byl to nesmysl. Je docela dobře možné, že Hitler vůbec nikdy neměl bližších styků s nějakou ženou ve svém životě. Také však - ač se tomu hodně věří - není homosexuální. Několik německých novinářů vynaložilo mnoho času a energie, když ještě takové pátrání bylo možné, proslídivše každý byt, kde Hitler za svých mnichovských dob býval; vyptávali se majitelů pivnic, číšníků v kavárnách, bytných, vrátných. Neobjevila se ani nejmenší známka, že Hitler byl v intimním styku vůbec s někým v oné době. Jeho sexuální energie na počátku jeho kariéry zřejmě vyústila v řečnictví. Vliv jeho matky a okolí z dětství, jímž se budeme zabývat v druhé kapitole, k tomu význačné přispěly. Většina německých spisovatelů a pozorovatelů, kteří mohou být velmi dobře informováni, soudí, že Hitler je skutečný mládenec. Poměr k penězům. Hitler nemá osobní potřeby peněz a proto má o ně velmi málo zájmu, pokud nejsou na politické účely. On ve skutečnosti nezná finančních úvah; jeho nedostatek znalosti i praktických podrobností finančních i hospodářských je obrovský. Nač by dnes potřeboval peněz? Stát mu dodává služebnictvo, residence, automobily. Jeden z jeho posledních osobních nákupů byl nový kabát do deště k návštěvě Mussoliniho v červnu 1934. Členové jeho štábu z toho měli nepřímo obtíže, protože na jejich radu si tehdy vzal jen civilní šaty; když sestoupil se svého letadla a spatřil Mussoliniho a všechny Italy v uniformě, styděl se za svůj ústroj; dokonce podezíral své rádce, že ho úmyslně uvedli do rozpaků. Hitler nedostává platu od státu; lépe řečeno, dává jej fondu, který podporuje dělníky, utrpěvší úraz v práci; ale jeho osobní jmění by mohlo být značné, kdyby se rozhodl šetřit. Koncem roku 1935 ohlásil, že nemá - jediný mezi státníky - ani účtu v bance, ani papírů, ani akcií. Předtím se soudilo, že je podílníkem firmy Franz Eher & Co. v Mnichově, vydavatelstva hlavních nacistických orgánů Völkischer Beobachter, Angriff atd., jednoho z největších nakladatelství v Evropě. Jeho ředitel, Max Amman, byl Hitlerovým přímým představeným za války a později mnoho let obstarával jeho hospodářské věci. Nemá-li Hitler osobního jmění, věnoval zřejmě všechny výdělky ze své knihy Mein Kampf pro stranu. Tato kniha je téměř povinnou četbou pro Němce; prodává se dosti draho (7-20 marek) a prodalo se jí 1,930.000 výtisků od prvního vydání v roce 1925. Činí-li jeho honorář 15%, což je mírný odhad, byl by úhrnný Hitlerův příjem z tohoto pramene koncem roku 1935 asi 800.000 dolarů. Nic není těžšího v Evropě než dopátrat se skutečnosti o soukromém jmění vůdčích osob. To je nedotknutelné a tedy zakázanou půdou pro tazatele ve všech zemích... Nosí některý diktátor, Hitler, Mussolini nebo Stalin, hotové peníze v kapse, nebo platí své nákupy hotově? Zdá se, že ne. Poměr k náboženství. Narodil se a byl vychován jako římský katolík. Ale brzy ztratil víru a neúčastní se žádných náboženských úkonů vůbec. Jeho katolictví pro něho nic neznamená; nepůsobí na něho ani útěcha zpovědi. Sotva utvořil svou vládu, byla téměř hned zahájena ostrá náboženská válka, a to stejně proti katolíkům, protestantům a židům. Proč? Snad důvodem nebylo ani tak samo náboženství, nýbrž politika. Pro Hitlera převážným prvním úkolem nacistické revoluce bylo „sjednocení“, Gleichschaltung Německa. Hnala ho vášeň, aby odklidil z říše soutěž jakéhokoli druhu. Vatikán, zrovna tak jako židovství, je dokonale mezinárodní (a proto neněmecký) organismus. Proto - pryč s ním. Základem mnoha šílenství hitlerismu byla jeho neuvěřitelně přísná a drastická touha očistit Německo od neněmeckých živlů, vytvořit stoprocentní Německo toliko pro stoprocentní Němce. Neměl rád bankéře a obchodní domy - jak zdůraznila Dorothy Thompsonová - poněvadž představovali neněmecké mezinárodní finanční a obchodní síly. Zatracoval socialisty a komunisty, poněvadž byli spojení se světovými skupinami, usilujícími o zmezinárodnění práce. Nenáviděl zejména pacifisty, poněvadž pacifisté tím, že jsou proti válce, jsou internacionalisté. Katolictví pokládal za obzvlášť nebezpečnou soutěž, poněvadž ono vyžaduje od člověka dvojí oddanost, a dvojí oddanost je něco, co Hitler nemůže strpět. Z toho kampaň proti „černým krtkům“, jak nacisté říkají kněžím. Protestantství teoreticky bylo jednodušší, poněvadž bylo možno předpokládat, že luterská církev je německá a nacionalistická. Hitler se domníval, že pouhým dosazením vojenského kaplana, zuřivého nacisty Müllera, za říšského biskupa bude moci „usměrnit“ evangelickou církev v Německu a obrátit ji do svých služeb. Myšlenka sjednocené protestantské církve se líbila jeho prosté stavitelské mysli. Mýlil se. Církevní otázka je až dosud jablkem sváru. Bylo docela přirozené, když se nepodařilo znacisovat protestantství, že někteří z Hitlerových stoupenců se obrátili k pohanství. Severské mythy jsou znamenitou nacionalistickou náhražkou. Domyšlen do svých posledních logických důsledků, nacismus skutečně vede k vytvoření nového a nacionalistického náboženství. Hitler to naznačil v jedné řeči v Norimberku v září 1935. „Křesťanství“, řekl, „se podařilo na nějakou dobu sjednotit staré germánské kmeny, ale reformace rozbila tuto jednotu. Německo je nyní sjednocené. Národní socialismus měl úspěch tam, kde selhalo křesťanství.“ A Heiden citoval Hitlerovu poznámku: „Nechceme žádného jiného boha než Německo samo.“ To je velmi důležitá věc. Německo je Hitlerovým náboženstvím. Jedna z věcí, kterou Hitler zazlívá Bohu, je skutečnost, že Ježíš byl žid. Druhá věc, kterou mu zazlívá, je zase výtka nacionalistická. Pramenem nacionalistické revoluce byla porážka Německa ve válce. Je proto třeba znacisovat náboženství, poněvadž žádný Bůh, který dovolil Francouzům a jiným nižším rasám vyhrát válku, nemůže být uspokojivým Bohem pro Německo. Hitlerův pokus o sjednocení náboženství v Německu může vést k jednomu nebezpečí. On sám se může stát Bohem. A v božství jsou určité nesnáze. Bohové musí dělat zázraky. Ve své knize Mein Kampf Hitler živě popisuje, jak se po prvé setkal s židem. Bylo mu sedmnáct let, byl sám ve Vídni a dosud nikdy neviděl žida. Návštěvník z Polska nebo z Ukrajiny, žid v národním obleku, urazil jemnou citlivost mladistvého Hitlera. „Je snad tenhle tvor žid?“ tázal se sama sebe. A hned pak naléhavě se vnutila druhá otázka: „Mohl by tohle vůbec být Němec ?“ Tato zkušenost z mládí měla na něho hluboký vliv, vytvořivši citový základ jeho horoucího antisemitismu. Byl úplně dotčen, že nějaký takový tvor by mohl být totéž, co on, podílník v germánské národnosti. Později „odůvodnil“ svou zuřivost důvody hospodářskými a politickými. Židé, pravil, vzali zaměstnání Němcům; židé kontrolují berlínský tisk, divadlo, umění; je příliš mnoho židovských advokátů, lékařů, profesorů; židé jsou „mor, horší nežli černá smrt“. Nikdo nemůže řádně pochopit pravou hloubku a šířku Hitlerova antisemitismu, kdo nepřečetl pečlivě Mein Kampf. Tato kniha byla napsána před deseti lety. Měnil ji v každém dalším vydání v méně významných věcech a odpírá dovolit její vydání v cizině bez těchto změn; Nedávno se soudil s francouzským nakladatelem, který se pokusil vydat nezkrácený překlad. Ale ve všech vydáních zůstává nesmiřitelnost jeho předsudku proti židům. Je vhodno se zmínit o několika případech, které nejsou v té knize. Tak na příklad se tvrdí, že v zimě 1935/36 viděl hru Továryš líčící sympaticky nesnáze šlechtických ruských emigrantů a posmívající se bolševikům. Viděl prý tuto hru čtyřikrát, ale než na ni šel po prvé, telegrafovali prý jeho tajemníci do Paříže, aby zjistili, zda autor Jacques Deval je arijcem aspoň až ke svým prarodičům. Bylo by nemyslitelné pro Hitlera, že by šel na hru autora i jen částečně židovského. Dlouho předtím, než se stal kancléřem, nechtěl Hitler mluvit s židem ani telefonicky. Tak známý publicista jako Walter Lippmann a tak vynikající státník jako Lord Reading nemohli být přijati v Hnědém domě. Vzniká tu zajímavá otázka. Byl Hitler od svého mládí vůbec někdy ve společnosti nějakého žida nebo mluvil vůbec někdy s nějakým? Asi ne. „Jsem já strážcem bratra svého ?“ Poručík Brückner, velitel tělesné stráže, má dva pobočníky s podivnými jmény Schaub a Schreck. Schaub se stará o všechny podrobnosti Hitlerova cestování, zejména o automobily a letadla. (Hitler stejně jako plukovník Lindbergh vlastně nikdy nejezdí vlakem.) Jiný člen této společnosti, jehož jméno není známé a jejž fantasie nazvala nejlépe placeným člověkem v Německu - podle londýnského listu Daily Telegraphu - je Hitlerův dvojník, člověk, který se mu tak podivuhodné podobá, že ho může zastupovat, je-li třeba, při veřejných příležitostech. Neobyčejná opatření jsou ovšem učiněna na ochranu Hitlerovu proti atentátu. Soudí se, že Brückner, Schaub a Schreck ujednali spolu sebevražedný pakt. Kdyby přes jejich bdělost se něco stalo Führerovi, zabijí sami sebe. Nedávno obědval jeden britský politik u Hitlera v kancléřství. Byl poněkud nervosní a shodil s podstavce velikou vázu. Okamžitě se objevil za každou záclonou jeden muž SS a vyběhl ozbrojen do pokoje. Když Hitler vyjíždí v Berlíně, jezdí ve voze Mercedes-Benz, velikém jako lokomotiva. Brückner obyčejně sedí vedle něho. Schaub a Schreck jedou za ním v druhém voze. Muži SS s puškami jsou připraveni v záloze. Jde-li o obřadnou příležitost a sešly-li se veliké davy, vroubí cestu muži SS (černé košile), jeden obrácen vždy do jízdní dráhy a druhý do zástupu. Brückner má veliký politický význam, poněvadž slouží k tomu, aby odřízl Hitlera od veškerého normálního styku. Je často slyšet stížnost, že Hitler je špatně poučen i o věcech životní důležitosti, poněvadž Brückner jej tak isoluje od širších styků; i rádci s nejlepšími úmysly prý mají málo vyhlídek na to, že se s ním setkají. Není tomu ještě dlouho, co Hitler porušil svůj nový poměr k společenskému styku neformální návštěvou jednoho diplomata a jeho choti, kteří mu byli užiteční v dřívějších dobách. Diplomat mluvil s Hitlerem otevřeně a řekl mu některé poctivé pravdy. Hitler byl zmaten. Potom prý Brückner přijel k tomu diplomatovi a varoval ho, aby za žádných okolností se neodvažoval ještě jednou mluvit s Hitlerem otevřeně. Nebylo autentického dokladu o nějakém atentátu na Hitlerův život až do konce roku 1935. Pověst však mluví o dvou. 17. června 1934, tedy čtrnáct dní před čistkou z 30. června byly prý vypáleny výstřely na Hitlerův vůz, když se vracel z pohřbu Goeringovy první choti do německé půdy. Na podzim 1934 byl prý jeden muž z Hitlerovy tělesné stráže v hotelu Kaiserhof střelen do prstu kulkou, určenou pro Hitlera. Pojistné sazby na jeho život jsou znamenány v Londýně. Člověk s významným obchodem v Německu, který by mohl být zničen terorem a revolucí, jež by asi přišla po Hitlerově zavraždění, platil 52,50 dolarů na měsíc za každých 1000 dolarů pojistky proti Hitlerově smrti. (Srov. News Chronicle, Londýn 25. května 1935: Podobná pojistka proti zavraždění Mussoliniho byla za 20 dolarů proti 500 dolarů na tři měsíce.) Oposice. Hitlerismus je v podstatě proces „sjednocování“ Německa. Ale nacisté narazili na protestanty, katolíky, židy; smrtelně se dotkli pracujících tříd; nemohou se vážně pustit do nějakého programu hospodářského oživeni, nemají-li se dotknout průmyslníků; odcizili si brutálností a terorem republikány, demokraty, socialisty i komunisty. Hitler do konce roku 1935 provedl dvojí plebiscit. Jedním žádal schválení svého odchodu ze Společnosti národů a dostal 92,3% hlasů důvěry. Druhým plebiscitem žádal o schválení skutečnosti, že spojil ve své osobě úřad kancléřský a presidentský po smrti Hindenburgově. Potvrzujících hlasů 38,362.760 z odevzdaných 43,529.710 hlasů. Ani jeden z obou plebiscitů ovšem nebyl opravdovým hlasováním v anglosaském smyslu slova. Plebiscit v saarském území mu přinesl 90% hlasů, ale každému jinému kancléři byl by asi přinesl 99% hlasů. Poslední obecné volby v Gdansku, kde se vším úsilím se pracovalo o vítězství, a které byly lepším ukazatelem než Saarsko, jak veřejnost reaguje na otázku pro Hitlera nebo proti Hitlerovi, přinesly mu 139.043 hlasů ze 234.956 hlasů - jistě dost, ale ne většinu dvou třetin, kterou očekával. Poslední poměrně normální německá volba z 5. března 1933 - i když se konala ve stínu požáru Říšského sněmu - přinesla Hitlerovi 37%. Myslím, že při dnešní volbě by si tento výsledek podstatně zlepšil. Ale i tak úhrnný počet hlasů pro marxisty (komunisty a socialisty) v roce 1933 byl 11,845.000. Tento počet se asi zmenšil, ale přes to je stále ještě obrovská podzemní oposice v Německu. Co se stalo s těmito miliony skrytých voličů? Jsou zastrašení. Jsou pronásledováni policii a vyzvědači. Hlasují Ano v plebiscitech, poněvadž se bojí o svou kůži. Něco málo se jich pokusilo ukrýt tím, že se přidali k SA. Zcela jednoduše nechávají si pro sebe své názory, své pocity, své vnitřní přesvědčeni - a čekají. Čekají na svůj den. Ale jsou činnou politickou silou? Nikoli. Důvod je v tom, že revoluce je nesmírně nesnadnou věcí v policejním státě, jako je Německo, Rusko nebo fašistická Italie. Uznává se dnes téměř za obecnou pravdu, že žádná revoluce se nemůže podařit, dokud výzbroj revolucionářů - jak zbraněmi tak municí - se aspoň nerovná výzbroji vlády. A toho je ovšem velmi těžko dosáhnout. Nacisté objevili ve svůj vlastní neprospěch nezbytnost zbraní v rakouské občanské válce v červenci 1934. Nepostarali se o výzbroj svých rakouských stoupenců buď z nedbalosti, nebo z přílišné důvěry; domnívali se, že jakmile bude dáno znamení k revoluci, vzbouří se rakouská armáda a policie a přikloní své zbraně k nacistům; to se nestalo. Vojsko a policie dra Dollfusse zůstaly ve svém celku věrné. A tak se nám dostalo podívané na tisíce a tisíce nacistů, kteří by byli mohli dělat revoluci, ale kteří nemohli provést nic rozhodujícího nebo přímého prostě proto, že neměli zbraní. Toto poučení je základní. Nelze bojovat s kulometem jen tím, že naň uděláme „bu-bu!“ Kdyby se lidé bouřili, může je “Hitler prostě postřílet. Má na to Reichswehr, nikoli jen SA a SS. Reichswehr, která se skládá většinou ze selských hochů, by možná nestřílela při povstání ve venkovských okresech, ale zemědělci jsou zrovna lidé, s kterými se v Hitlerově říši dá nejlépe jednat. S městským obyvatelstvem by se zatočilo zkrátka. Ale, mohlo by se namítnout, nikdo, ani Hitler by nemohl postřílet desítky tisíců neozbrojených nebo špatně ozbrojených povstalců. Lze na to odpovědět, že není třeba postřílet desítky tisíců. Několik set by stačilo. Mnohem pravděpodobnější než otevřené povstání je pozvolné pronikání tlaku hromadné nespokojenosti, reptání a pasivního odporu, sabotáže, způsobené rostoucím strádáním, až morálka vládních vrstev selže, a vláda znepokojena provede hlouposti. Nespokojenost může rušivě proniknout až nahoru, může rozložit vrstvu, řídící stát, může způsobit nové neshody mezi nižšími vůdci, dejme tomu rozpory mezi Goebbelsem na levici a Schachtem na pravici, a tyto rozpory mohou být tak hluboké a tak nepřekonatelné, že Hitler nebude mít moc, aby takový konflikt srovnal. Tu vláda se pak může pokusit o klasické, ale nebezpečné řešení - o válku. Nástupnictví trůnu. Kdyby Hitler zítra zemřel, byl by jeho nejpravděpodobnějším nástupcem Goering, třebaže mnozí členové strany ho trpce nenávidí a obávají se ho. Vůdce sám by snad dal přednost Hessovi, svému zmocněnci, i jakožto svému nástupci, ale ve zmatku, který by téměř jistě propukl po jeho smrti, by měl Hess málo vyhlídek proti charakteru tak zdatnému jako Goering. Ten generál by byl logickým důsledkem. Je to strašlivá možnost. Goering má sílu, vášeň a ctižádost; je to postava, která velmi působí na lid. Kvalita i množství jeho uniforem nesmírně poutají Němce; jeho sňatek může být základem dynastie. Ještě významnější je, že je oblíben v armádě, poněvadž se domáhá stejné věci jako armáda: silného Německa. Nad to mezi lidmi SS a mezi zbytky SA má Goering za sebou značnou ozbrojenou sílu. Konečně umí věc vzíti ostře do ruky, kdyby toho bylo třeba. Goebbels by nemohl být nástupcem Hitlerovým; on je nejchytřejší ze všech, ale každý ho nenávidí. Frick má význam, ale je jaksi příliš bezbarvý; Hess příliš málo ctižádostivý; Ley a Darré mimo počet jakožto „radikálové“; Schacht má největší význam v hospodářství a ve financích, ale nemůže být vůdcem lidu. Jedinou další možnosti vedle Goeringa se skutečně zdá vláda přímo z Reichswehr, vytvořená vojenským převratem takovým, jaký by snad byl mohl vésti Schleicher. Pověsti však, které tvrdí, že Goering už nyní činně intrikuje proti Hitlerovi, jsou asi nesmyslné. Je mnoho ctností, kterých se Goeringovi nedostává, ale loyálnost není mezi nimi - aspoň ne dosud. Ostatně Hitler by mohl vyřídit Goeringa dnes téměř tak snadno, jako vyřídil Roehma. Hitler je všemocný. Nemá skutečných rivalů. Goering, Goebbels a všichni ti ostatní, jak řekl jednou H. R. Knickerbocker, jsou pouhými měsíci, obíhajícími kolem Hitlerova slunce. Svítí -, ale jen když slunce svítí na ně. Kapitola druhá. PSYCHOPATHOLOGIE DIKTÁTORÚ. Němec nemá nejmenšího tušení, jak je třeba svésti lid, když se usi- luje o náklonnost davů. ADOLF HITLER. Nejen Hitler, ale i několik moderních vůdců se narodilo v pohraničních pásmech nebo přímo v jiných zemích, než jsou ty, kde se pak dostali k vládě. Mustafa Kamal Atatürk, ač bychom ho sotva nazvali Řekem, se narodil v řecké Soluni; Pilsudski byl litevského původu; Schuschnigg, rakouský kancléř, se narodil v Italii; a Stalin, jak každý ví; není vůbec Rusem, nýbrž Gruzincem. Navštívil jsem město Braunau v Rakousku a viděl dům, kde se Hitler narodil. Vzešla legenda, která mluví o venkovském domku, kde v chudičkých, ale idylických venkovských poměrech Vůdce spatřil světlo světa. Je ovšem nepřesná. Dům je třípatrový a stojí na hlavní ulici v Braunau; dvacet let to byl Gasthaus, patřící místnímu hodnostáři, který se jmenoval Josef Pommer. Tam, kde jednou snad bronzová tabulka bude označovat místo, kde se Vůdce narodil, praví nyní smaltová kovová tabulka, že je tam pivo od čepu. Dům je dnes natřen světlou hnědí okrovou, barvou uniformy hnědých košilí. Rakouské úřady jej zavřely v červenci 1933, poněvadž byl přirozeným místním generálním štábem nacistů. Hitlerovým rodičům nikdy nepatřil; ti žili v pokojích s nábytkem, pronajatých od majitele domu. Na druhé straně však Hitlerův otec nebyl chudák a legenda, že Hitler jako hoch stále jen hladověl, je nesmyslná. Celý kraj kolem Braunau je krajem Hitlerovým. Tucty lidí ještě žijících se na něho pamatují jako na mladého muže. V osadě Spital jsem se setkal se sestrou jeho matky a s dvěma jeho bratranci; v Leondingu u Lince jsem mluvil s jeho poručníkem, se synem jeho bývalého učitele (který byl jedním z jeho spolužáků), s majiteli hostince, kde zemřel jeho otec a - zajímavá stařenka! - s paní, která mu pomáhala z mateřského těla. Rodokmen. Hitlerova rodina pochází z oblasti Rakouska, známé jako Waldviertel, kopčité dunajské krajiny dost blízko nynějších československých hranic. Zemědělci, kteří tam žijí, jsou prostí lidé, bledí chudobou a houževnatí z práce; jsou poctiví, bojí se Boha, nevzdělaní a silně spříznění navzájem. Obyvatelé celých osad jsou navzájem bratranci a sestřenice prvního nebo druhého stupně. Živí se obděláváním půdy, prací v mlýnech nebo nějakým obyčejným řemeslem, jako je tesařství. V tomto Waldviertlu je víska Spital, kde se narodil v únoru 1792 Johann Georg Hiedler. To byl děd Adolfa Hitlera. Byl to mlynářský krajánek. Se ženou, která se jmenovala Maria Anna Schicklgruberová, měl syna, který se narodil v nedaleké dědině Strones v roce 1837. O pět let později uzavřeli rodiče sňatek, ale syn měl jméno své matky - Schicklgruber a byl legitimován teprve, když mu bylo čtyřicet let, v roce 1877. Tehdy se stal známým jako Alois Hitler - otec Adolfa Hitlera. Změna z Hiedlera na Hitlera se snadno vysvětlí. Sedláci uměli sotva číst a psát; jejich jména se sotva kdy psala, leda při narození a při smrti. Hiedlerův otec se ve skutečnosti jmenoval Hüttler, podle zápisů, které jsem viděl ve vesnickém kostele. A Paula, Adolfova sestra, dodnes se podpisuje „Hiedler“. Alois Hitler, Adolfův otec, byl příštipkářem. Oženil se třikrát. Jeho první žena, Anna Gläsl-Horerová, se narodila v městě Theresienfeld ve Waldviertlu roku 1823. Tato Anna, žena mírně majetná, nakládala s mladým příštipkářem, tehdy známým jako Schicklgruber, jako matka i jako žena, poslala ho do školy a potom koupila pro něho místo v rakouské úřední službě. Byla o čtrnáct let starší než on. Její zásluhou se stal solidním občanem a její zásluhou byla umožněna výchova jeho pozdějšího syna Adolfa, který se narodil o léta později. Anna zemřela v Braunau 1873; Alois vyčkal jen šest neděl do nového sňatku a vzal si tentokrát ženu, která se jmenovala Franziska Matzelsbergerová. Jejich manželství trvalo jen rok. Ona zemřela v roce 1884. Jen za tři měsíce po její smrti se Alois oženil ještě jednou, tentokrát s Adolfovou matkou Klarou Poelzlovou, vzdálenou sestřenicí. Bylo to 7. ledna 1885. Za čtyři roky se narodil v Braunau 20. dubna 1889 Adolf Hitler, tvůrce Třetí říše. Jeho otci byla tehdy padesátdvě léta a jeho matce dvacetdevět. Klara Poelzlová, Adolfova matka, byla žena dost podnikavá a odvážná. Její otec byl chalupník ve Spitalu a její matka byla Johanna Hüttlerová, sestřenice otce Aloise Hitlera. Když bylo Klaře deset let (v roce 1870), dostala první zaměstnání - službu v domě první ženy Aloise Hitlera Anny Gläsl-Horerové. Zde Alois po prvé spatřil to malé děvče, vzdálenou příbuznou, kterou si pak po patnácti letech měl vzít - služku své první ženy. Klara brzy utekla do Vídně. To byla neslýchaná věc, Jen málo děvčat z Waldviertlu projevilo tolik iniciativy. Nikdo neví důvod jejího útěku. Tázal jsem se na to její sestry, která dosud žije. Nemá pro to výkladu. Klara žila ve Vídni celých deset let za poměrů úplně tajemných. Pak v roce 1885 se vrátila do své rodné vsi Spitalu. Byla to nyní štíhlá, nervosní dívka, ne tak silná jako většina z jejího selského rodu. Žila se svými rodiči v domě sousedícím s jiným - viděl jsem oba -, v němž Alois přemítal nad ztrátou svých dvou žen. Vzpomněl si na děvče, které sloužilo u jeho ženy - a vzal si je. Od své první ženy Anny měl Alois dvě děti. Jeden syn, Alois mladší (Adolfův nevlastní bratr), se stal číšníkem, který zemřel před několika lety v Hamburku - a představte si, byl to sociální demokrat! Dcera Angela odešla do Vídně, kde se provdala za jakéhosi Raupela a vydělávala si živobytí jako kuchařka - věřte tomu nebo ne - v domově židovských studentů ve Vídni. Před několika lety Adolf ji dovezl do Německa a určil ji za správcovou své vily v Berchtesgadenu. Paní Raupelová má dceru - Hitlerovu neť -, která před nějakou dobou zahynula sebevraždou. (Legenda tvrdí, že byla šíleně beznadějně zamilována do strýce Adolfa.) Klara měla dvě děti mimo Adolfa. Paula, která se narodila 1897, je neprovdána (druhá stará panna v této neurotické rodině) a žije dnes ve Vídni, bezejmenná a zapomenutá postava. Místní nacisté se pokusili z ní udělat hrdinku, ale ona byla příliš plachá. Hitler zřejmě se o ni nezajímá. Třetí dítě Eduard zemřelo v dětství. Alois, celní inspektor, a Klara žili s vyrůstajícím hochem Adolfem v Braunau, významném pohraničním městě, až do roku 1896, kdy Alois šel na odpočinek. Odstěhoval se do Leondingu u Lince, koupil si tam dům a žil tam s Klarou a Adolfem až do své smrti v roce 1903. Otec a matka. Viděl jsem náhrobní kámen Hitlerova otce. Čteme tam: HIER RUHET IN GOTT HERR ALOIS HITLER k. k. Zollamtsoberoffizial i. P. und Hausbesitzer Gest. 3. Januar 1903, im 65. Lebensjahre Dessen Gattin Frau KLARA HITLER Gest. 21. Dez. 1907 i. 47. Lebj. R. I. P. Jak je obecným zvykem v Rakousku, je na kameni malá fotografie zemřelého člověka. Lebka veliká, kulatá a bez vlasů jako meloun; drobné, pronikavé a zlé oči; knír připomínající držadla od velocipedu a těžká panovačná tyranova brada. Obraz matčin jsme spatřili později v domě jednoho příbuzného. Štíhlá žena s úzkou sensitivní tváří a vyklenutými očními jamkami nad zapadlými lícními kostmi; její plavé vlasy jsou nyní zešedivělé a stočené nad šíjí; veliké světlé oči. Mladý Adolf nenáviděl svého otce, miloval svou matku. Tyto nesnadné vztahy k rodičům, na nichž se shodli vesničané, s nimiž jsem mluvil, i žijící příbuzní, byly zřejmě základním bodem vývoje Hitlerova charakteru. Měl oidipovský komplex jako dům.“ Hitler otec byl divoký, panovačný a miloval zábavu; zemřel nad lahví vína v hospodě, nenadále raněn mrtvicí. Otec si myslil, že Adolf je slaboch, ničemný lenoch a snílek; říkal mu náměsíčník, zuřil na něho a bil ho. Mladý Hitler se spojil s matkou v oposici proti otci. Jeho odpor proti otci vedl k opačnému vývoji jeho charakteru. Starý Hitler byl pijan; mladý Hitler se nikdy nedotkl alkoholu. Starý Hitler se oženil třikrát rychle za sebou; mladý Hitler se snad ani nikdy nezamiloval. Starý Hitler hověl své vášni; mladý Hitler se jí bál. Adolf velmi miloval svou matku. Když mu bylo asi šest let, dostala rakovinu, která ji pak držela téměř deset let. Od ní dostal svůj podnět k ctižádosti, své přesvědčení o historickém poslání, poněvadž ona také chtěla, aby byl jiný než jeho otec. Nabádala ho, aby byl umělcem. Celý svůj život Hitler v podvědomí dokazoval své matce, jediné ženě, kterou miloval, své právo na nezávislost, úspěch, moc. (Ale Hitler nečekal na smrt své matky; odešel do Vídně, když mu bylo sedmnáct, a ona zemřela teprve v příštím roce.) Ve Spitalu, venkovské dědině, vzdálené asi hodinu od Leondingu, jsem se setkal s několika žijícími členy rodiny, mezi nimi s Hitlerovou tetou Theresou Schmidtovou (Klařinou sestrou), statnou stařenou, a jejími dvěma syny Eduardem a Antonem, Hitlerovými bratranci. Jeden z nich, Eduard, má vrozenou vadu, je hrbáč s chybou v řeči - ubohý tvor. Jsou značně chudí. Tito lidé jsou Hitlerovi pokrevní příbuzní. Jejich omítnuté domky se zdají na milion mil od zářících střech na Wilhelmstrasse, kde panuje Vůdce. Hitler se nikdy nevrátil do svého okrsku, odkud odešel jako hoch. Nepíše těmto bratrancům, také jim neposílá peněz a zdá se, že vůbec neví o jejich existenci. Komplex autority. Všichni diktátoři jsou nenormální. To můžeme přijmout jako zásadu. Žádný člověk úplně normální nemůže vzít na sebe diktátorskou vládu nad národem, i kdyby jen proto, že marnivost normálního člověka nestačí na převzetí tak obrovské odpovědnosti. Vedle toho většina diktátorů jsou neurotikové. Kamal Atatürk měl divoce rozháraný soukromý život; Dollfuss měl komplex trpaslíků: Pilsudski se uměl chorobně rozzuřit, až pozbýval dechu; Mussolini, jak ukázala habešská válka, trpí velikášstvím. Stalin je snad ze všech nejblíže normální lidské bytosti, ale nesmíme zapomínat, že byl zločincem, že totiž vrhal pumy ve svém mládí. Veliký vídeňský psychiatr dr. Wilhelm Stekel má teorii, která velmi pěkně vykládá jak neurotiku diktátorů, tak obrovskou ochotu většiny lidí podrobit se diktátorské vládě. Nazývá ji komplexem autority. Je třeba začít dítětem. V každém dítěti, říká Stekel, je boj mezi jeho vlastními choutkami a mezi naučeními, která dostává od ostatního světa. Děti jsou na příklad rády špinavé. Ale výchova je učí být čistými. Výchova je většinou úsilí utvářet dítě v oposici proti jeho původním instinktům. Výchovu provádí autorita. Autorita se stává nepřítelem dítěte, poněvadž je nutí vzdát se jeho choutek.“ První autorita je autorita rodičů. Jsou-li rodiče příliš slabí a dítě zřejmě jim vzdoruje, uplatní se jiné autority. Autorita starších dětí. Autorita učitelova. Někdy i autorita zákona. A zejména autorita náboženství. Konečná zbraň v rukou dospělých, kteří učí děti autoritě, je výrok: „Bůh tě potrestá.“ Asi od roku 1914 komplex autority se začal lámat. Je zřejmé, že rodina už není tou posvátnou jednotkou, kterou kdysi byla. „Rodiče“, praví Stekel, „neřídili se sami mravní úrovni, kterou požadovali od svých dětí.“ Děti nezbytně revoltovaly proti této nerovnosti. Rodiče se snažili hloupě nebo slepě uložit dětem mravní příkazy, kterých sami nedbali; dětem nezbývalo nic jiného než mstít se tím, že převrátily zákazy rodičů. Jako je tomu s rodiči, tak je tomu s učiteli. Škola i universita jsou méně a méně vážné. Světová válka podkopala autoritu mezinárodně a trpěl tím zákon i řád uvnitř hranic jednotlivých států: potopa zločinnosti zaplavila svět, zejména Ameriku. Pak bylo i náboženství nahrazeno moderní vědou jako činitelem životní autority. Na konec mladí muži a ženy se tázali, jak by mohli dále věřit v Boha, který dovolil válku a připustil, aby v ní bylo zabito asi deset milionů lidí. Takto byla zásada autority zbavena vážnosti a starý komplex autority se zhroutil. Výsledkem byla vlna diktátorů. Hitlerové a Mussolini jsou v podstatě náhražkami otců. Lidem se může protivit autorita, ale nemohou snadno žít bez ní v nějaké formě; děti se vzbouřily proti otcům a Hitler, Mussolini, Pilsudski, Alexandr Jugoslávský, Dollfuss, Kamal Atatürk a Stalin přišli místo otců. Moderní děti pokládaly své rodiče za nehodné a hledaly vůdce vnějšího. Obor autority se posunul mimo domov. Jak diktátoři vládnou. Všechna vláda je v podstatě jemnou kombinací sil bázně a lásky; Diktátoři stupňují dynamiku tohoto procesu. Alexandr Jugoslávský se pokusil získat odbojné Chorvaty v době, kdy je zároveň nutil násilím, aby se podrobili. Malý Dollfuss vraždil socialisty palbou z děl a pak je prosil, aby mu odpustili. Hitlera milují mnozí jeho stoupenci; přes to byla nezbytná bartolomějská noc z 30. června. Proč se jednotlivci neprotiví autorita diktátora nebo vůdce právě tak, jako se mu protivila autorita rodičů? Důvod podle Stekela je v tom, že pochybnost jednotlivcova o neomylnosti diktátorově se menší tím, jak přibývá víc a víc stoupenců diktátorových, kteří ho uctívají. Čím větší počet stoupenců, tím menší nutnost pochybnosti. „Duševní epidemie uctívání“ zaplaví zemi, zalije celý národ a ten se položí diktátorovi k nohám. Dále Stekel říká, čím více lidí se přidává k vůdci, tím stoupají ze své skryté méněcennosti na úroveň vyšší. Národ se ztotožňuje s vůdcem. Má podíl na skutečné jeho autoritě. Lidé, kteří jdou za ním, se stávají části jeho duše a jeho bytosti a on se stává částí jejich duše a bytosti. Mají podíl na jeho komplexu autority. Němci na příklad říkají, že nebojují pro Hitlera, nýbrž Hitler že bojuje pro ně. Mussolini si nepřeje moci pro sebe, věří mnozí Italové, ale jen pro Italii, tedy pro jiné Italy, tedy pro ně samotné. „Poslušnost a vzdor, láska a nenávist se na konec spojují,“ praví dr. Stekel, „a diktátor se stává spasitelem.“ Ve starších dobách noví vůdci byli zpravidla zakladateli nových náboženství. Nyní jsou političtí. Mnozí nynější vůdci žárlí na náboženství; obávají se nesmiřitelného protivenství autority boží. Proto se velmi často snaží zničit náboženství, nejsilnější svou soutěž, tím, že usilují rozbít náboženskou víru svého lidu: Kamal Atatürk uvolnil islam, Stalin se pokusil vykořenit pravoslavnou církev. Diktátoři jsou zpravidla sami neurotiky, poněvadž také trpěli železným objetím komplexu autority; také oni se bouřili proti autoritě v dětství. Ale byly to často osobnosti vyššího myšlení nebo vůle a po neblahém dětství se jim jejich vzpoura zdařila; pomstili se svým rodičům tím, že naložili autoritu na jiné. Stali se otci, nikoli rodiny, nýbrž národa. Téměř všichni moderní diktátoři (Alexandr Jugoslávský byl výjimkou) se narodili v chudobě. Mussolini a Stalin byli přímo ubožáky. Vedle toho několik diktátorů, mezi nimi i Hitler, prožilo v dětství velmi neblahé zkušenosti; Dollfuss na příklad byl nemanželským dítětem. Diktátoři si vynahradili své trpké mládí pozdějším hledáním moci a slávy. Moc a sláva, i když jich dosáhli, jim nemusí být dostatečným utišujícím prostředkem. Také Hitler se utíká k hudbě, Mussolini k překotnému uskutečňování výsledků, Kamal Atatürk k alkoholu. Stekel soudí, že diktátoři dospívají k moci tak snadno, poněvadž my, obyčejní lidé, chceme každou krisi na něco svést a nejbližší, největší a nejsnadnější hromosvody našeho hněvu jsou naše zřízení. Zřízení proto padají a ustupují diktátorům. Diktátoři proto tak snadno udržují svou moc, že do jejich soustav je zapojena síla armády, a my, obyčejný lid - povšechně řečeno - se dáme rádi zastrašovat. Začátek. Hitler zahájil politický život jako zvěd. Je to nepříjemná skutečnost. Celou historii vypráví Heiden. Hitler byl poddůstojníkem v německé armádě, která se právě stala Reichswehr a počátkem roku 1919 byl vysílán do výzvědné služby na dělnické schůze, měl se mísit do skupin dělníků a hlásit představeným, jaký je stav mínění lidu. Při plnění tohoto svého úkolu slyšel mluvit muže, který se jmenoval Gottfried Feder. Byl okouzlen Federovými ráznými hospodářskými teoriemi, mezi nimiž bylo i rozeznávání mezi raffendes (hltavý a tedy židovský) a mezi schaffendes (tvořivý a tedy arijský) Kapital; přišel si ho znovu poslechnout a roznícen se připojil k rozpravě po schůzi, drtě jednoho oponujícího řečníka. Feder byl v úzkém styku s bývalým zámečníkem, který se jmenoval Anton Drexler a jenž vytvořil drobnou skupinu, zvanou Německá strana dělnická. Hitler byl hned pozván, aby se připojil k této straně. Připomíná, že prožil dva dny „horečného přemýšlení a rozvažování“, než dal souhlas. Pak se stal číslem 7 ne ve straně samotné (jež měla tehdy asi šedesát členů), nýbrž v jejím výboru. To bylo v červenci 1919. Oficiálně však Hitler zůstal až do příštího června ve službách svého pluku. Vzrůst strany za Hitlera je historický. Změnil její jméno na N. S. D. A. P. (National-Sozialistische Deutsche Arbeiter-Partei), což je dosud její oficiální jméno, jež se zkracuje obyčejně v „Nazi“. Nejprve míval dvacet posluchačů, později dvacet tisíc. Založil svou soukromou armádu, SA, hnědé košile. Byl dost nerozvážný, že se pokusil o revoluci v Mnichově v roce 1923, byl poražen a odsouzen do vězení pro velezradu. Vyšel odtamtud - jako možný spasitel Německa. Je dobře zdůraznit dvě vedlejší, ale významné okolnosti. Jedna je, že Hitler téměř od okamžiku, kdy se ujal vlády ve straně, začal pěstovat dvojsmysly. Nacismus se začal jako hnutí převážně levé, socialistické a program strany, jejž sepsal Feder a jejž Hitler prohlásil za nezměnitelný, byl hrozně proti kapitalismu. Hitler začal odhazovat socialistické části programu se soustavnou pravidelností, jakmile začal postupovat na cestě k moci. Je těžko vyhnout se úsudku, že Hitler nikdy nemínil vážně svých socialistických slibů: byly lákadlem hlasů; politickou chytačkou, ničím víc. Druhá, okolnost je Hitlerovo důvěrné spojení s armádními vlivy téměř od samého počátku. Věděl stejně dobře, jako každý jiný, že Reichswehr časem dobude rozhodujícího vlivu v Německu. Pokud se odvážil, pěstoval opatrně a chytře Reichswehr. Není obecně známo, že nákup Völkischer Beobachter, který se stal hlavním nacistickým orgánem, mu byl umožněn fondy Reichswehr. Hitler převzal stranu od Drexlera a Federa, ale v podstatě je to jeho výtvor. Hýčkal stranu, živil ji, bděl nad jejím růstem a ovládal ji. Strana vyrostla z jeho krve i z jeho srdce. Pomohli mu při tom a ne málo průmyslníci, drobní úředníci a technikové; on však byl živným duchem, rozhodujícím pulsem. On sám měl podíl na nejmenších podrobnostech. On sám nakreslil vlajku s hákovým křížem na příklad a načrtl obecně způsoby propagandy, jakých předtím nikdo neviděl v Německu ani jinde. Strana byla vším pro Hitlera. Byla to jeho žena, matka, milenka i všechny jeho děti - na konec jich bylo třináct milionů. Zázrak se státní příslušností. Hitler se stal německým státním občanem jen zásluhou značného vybočení státního stroje. Nemohl kandidovat při volbě říšského presidenta proti Hindenburgovi, když stále byl vlastně rakouským příslušníkem. Ale říšská vláda oněch dob neměla nejmenší chuti udělit státní příslušnost svému hlavnímu oponentovi. Proto se Nazi musili utéci ke lsti. Dr. Frick, jeden z prvních hitlerovců, byl ministrem vyučování a vnitra v Duryňsku. Hitler mohl nabýt samočinně státního občanství, kdyby se stal německým zaměstnancem, a Frick se proto rozhodl, že ho bude jmenovat četnickým velitelem v nepatrné osadě Hildburghausen. Ale zprávy o této násilné „naturalisaci“ se dostaly do novin, a když celé Německo se smálo obrázku, na němž byl Hitler znázorněn ve své nové funkci v Hildburghausen, byl celý tento plán opuštěn. Později jiný Nazi, který byl ve vládě německého státu, Dietrich Klagges, ministr spravedlnosti v Brunšvicku, jmenoval Hitlera radou brunšvického vyslanectví v Berlíně. Sotva kdo v Německu věděl, že taková funkce existuje. Hitler přísahal, že bude věren ústavě - kterou otevřeně sliboval rozbít - a tak hoch z rakouské vsi se na konec přece jen stal - Němcem. Osobní prameny moci. Nyní můžeme shrnout to, co by bylo možno nazvat kladné vlastnosti Hitlerovy. Nejprve je třeba si všimnouti jeho přímé, upjaté pozornosti k vytčenému cíli. Jeho taktika se může měnit; jeho strategie se může měnit; jeho cíl nikdy. Jeho cílem je vytvořit silné nacionální Německo, kterému by sám stál v čele. Žádná taktická úskočnost, žádné zákruty v polemice mu nejsou dost veliké; ale cíl, meta, se nikdy nemění. S touto jeho vytrvalou upjatostí k cíli souvisí ráz jeho vytrvalosti; všichni diktátoři mají vytrvalost; všichni jí potřebují. Hitler nemá výrazných gest a je celkem dost mdlý, ale jeho fysická vytrvalost je značná. Znám novináře, kteří s ním rozmlouvali večer před volbou, v den, kdy měl několik řečí za sebou po celém Německu na konci týdne; shledali, že je svěží, ba i klidný. „Mám-li vyplnit poslání, budu mít k tomu i sílu,“ řekl. Na rozdíl od většiny diktátorů není tuze pro těžkou, pilnou práci; není takovým tažným koněm, jako je na příklad Stalin. Není také příliš výkonný; jeho stůl je obyčejně naplněn listinami, čekajícími na jeho rozhodnutí, jichž on nedbá. Nerad přizpůsobuje myšlení nějakému předmětu. Jeho rozkazy jsou často neurčité a odporují si. Dostává ovšem práci už značně hotovou. „Píle“ diktátora nebo hlavy státu znamená zpravidla schopnost číst a poslouchat. Většina práce takového Hitlera nebo Mussoliniho je pečlivé čtení zpráv a pozorné poslouchání návrhů odborníků a podřízených. Celou polovinu své pracovní doby dostávají informace. Proto je pro diktátora nutné a) vybírat si inteligentní lidi - mnoho ze svých nejlepších lidí zdědil Hitler ze starého úřednictva -, b) vštěpovat jim víru v sebe. Hitlerovi se tento dvojí úkol zplna podařil. A když ho jeho lidé zklamou, jsou vyřízení. Hitlerův politický smysl je velmi vyvinutý a bystrý. - Jeho výpočty jsou přesné a pronikají až k nejmenším podrobnostem. Tak na příklad jeho dvě veliká rozhodnutí o zahraniční politice, totiž odchod Německa ze Společnosti národů a zavedení branné povinnosti byly úmyslně ohlášeny v sobotu odpoledne, aby byl usnadněn otřes veřejného mínění za hranicemi. (Obdobně i k zrušení demilitarisace Porýní byla vybrána sobota, 7. března 1936, kdy byla svolána schůze říšského sněmu na 12. hodinu polední. (Pozn. překl.) Má-li vyložit něco nepříjemného, jako na příklad události z 30. června, mluví obyčejně až hodně po osmé večer, takže zahraniční noviny mohou přinést jen spěšný a snad i stranicky přibarvený výtah z jeho slov. Velmi dobře prakticky využil svého antisemitismu. Teror proti židům byl skutečně znamenitým manévrem získávacím. Nacisté se dostali k moci v březnu 1933 s obrovskou a nesplnitelnou řadou volebních slibů. Slíbili, že ukončí nezaměstnanost, ze zruší versaillskou mírovou smlouvu, že znovu dobudou polského koridoru, že připojí Rakousko, že zruší obchodní domy, budou socialisovat průmysl, zruší úrok z kapitálu, dají lidu pozemky. Tyto úkoly se snáze slíbí, než provedou. Ale jednu věc nacisté mohli udělat. Jeden slib mohli splnit - jít na židy. Hitler zakládá většinu rozhodnutí na intuici. Dvakrát při velmi důležitých příležitostech mu posloužila dobře. Na jaře 1932 jeho nejmocnější podporovatelé, hlavně Roehm, na něho naléhali, aby udělal puč. Hitler odepřel, protože cítil úplnou jistotu, že se může dostat k moci cestou zákonnou. Znovu pak na podzim 1932, když nacisté měli těžké ztráty při listopadových volbách, silná skupina ve straně, kterou vedl Gregor Strasser, naléhala na něho, aby uznal porážku a aby vstoupil do koaliční vlády za nevýhodných podmínek. Hitler se svrchovanou prozíravostí odmítl. A za tři měsíce dosáhl takové moci, o jaké se nesnilo ani nejšílenějším jeho stoupencům. Jiným pramenem Hitlerovy moci je jeho neosobnost, jak zdůraznila Frances Guntherová. Jeho marnivost je svrchovaná, ale při tom jaksi podivně neosobní. Nemá osobní pýchy. Mussolini už asi rozdal od roku 1922 své podpisy a fotografie aspoň několika tisícům svých obdivovatelů. Ty, které Hitler rozdal přátelům, lze spočítat na prstech. Jeho marnivost je účinnější, poněvadž se neprojevuje osobním způsobem. On je nádobou, on je nástrojem vůle německého národa; nebo to tak tvrdí. Z toho také vyplynul jeho proslulý výrok po vraždách z 30. června, že byl dvacetčtyři hodiny nejvyšším soudem Německa. Heiden říká, že Hitlerova moc je založena na rozumu a jeho rozum na logice. To se zdá pochybným výkladem, Poněvadž Hitlerova mysl není v nejmenším zavislá na rozumu: je to člověk vášně, instinktu a ne rozumu. Jeho „intelekt“ je intelektem chameleona, který ví, kdy má změnit barvu; jeho „logika“ je logikou pardála který má hlad a hledá tedy potravu. Jeho mozek je malý a obyčejný, omezený, úzký, podezíravý. Ale za ním hoří světlo vášně, a tato vášeň je toho druhu, že ji lze hned rozeznat a poznat, jako diamant v písku. Obzor jeho zájmů je tak malý, že kterýkoli podnět vede k témuž důsledku: hudba, náboženství, hospodářství - vše pro něho nic neznamená kromě cvičení v nacionalismu. Anthony Eden, když navštívil Berlín na jaře 1935, a mluvil s Hitlerem sedm hodin, řekl prý, že projevil „úplné ovládání“ zahraničních věcí. To je ovšem nesmysl. Hitler neví o zahraničních věcech ani desetinu toho, co ví, dejme tomu H. R. Knickerbocker, nebo Vernon Bartlett, nebo Frank H. Simonds, nebo Dorothy Thompsonová nebo Mr. Eden sám. Eden tu mínil, že Hitler prokázal neúnavné ovládání svého vlastního hlediska na zahraniční věci. Demosthenes v hnědé košili. A pak je tu řečnictví. To je snad hlavní zevní výklad Hitlerova vzestupu. K moci se dostal mluvením. Podivné je, že Hitler při tom je špatným řečníkem. Křičí; jeho gesta jsou trapná; hlas se mu lomí při každé tirádě; nikdy neví, kdy přestat. Goebbels je daleko jemnějším a dokonalejším řečníkem. A přece Hitler, jehož magnetismus přes stůl se rovná nule, může rozvášnit své posluchačstvo a zejména velké posluchačstvo. Vyzná se ovšem ve všech tricích. Jednu dobu vždy vypočítával z dlouha a široka věci, které „My Němci“ jsme udělali nebo neudělali, chtěli udělat nebo nemohli udělat. Slůvko „Wir“ vjíždělo do posluchačstva s rytmickou zuřivostí pneumatické vrtačky. Pak Hitler udělal dramatickou přestávku. V tom; řekl, je celá ta nesnáz. V Německu slovo „wir“ nemá významu; země je rozdělena; není žádného „my“. Nedávno Hitler vyprávěl francouzskému novináři o jednom ze svých prvních řečnických triků a úspěchů před patnácti lety v jedné komunistické baště v Bavorsku. Byl tam značně tísněn. „Každou chvilku mne už mohli vyhodit z okna, zejména když přivedli do popředí slepého válečného invalidu, který začal mluvit proti všem věcem, které jsou mně svaté. Naštěstí jsem byl ve válce také oslepen. Tak jsem řekl těm lidem: Znám, co tento člověk cítí. Byl jsem ještě zmatenější než on jednu dobu - ale já jsem nabyl zase zraku!“ Hitlerovi první stoupenci byli konvertity v pravém slova smyslu. Byli oddaní z celého srdce. Hitler by byl mohl být Aimée Semple McPherson nebo Billy Sunday. Ti lidé ho poslouchali jednou a byli jeho pro celý život - na př. Goebbels, Bruckner, Goering, Hess. „Mor na tebe, krutý králi!“ Hitler nikdy neuhnul před užitím teroru a teror měl významnou úlohu při vytvoření nacistického státu. Od samého počátku podporoval teror. Jediný opravdu radostný odstavec v knize Mein Kampf je popis jeho první veliké hromadné schůze, kde nově organisovaná SA natloukla odpůrcům do krve. Funkce SA byla čistící: nejprve čistící k tomu účelu, aby se zachoval „pořádek“ na veřejných schůzích; pak čistící na ulicích, aby byli zastrašováni, terorisováni a pobíjeni komunisté. Zaměstnával a hodně zaměstnával doznané a uznané teroristy, jako byli Killinger a Heines. Když byl zabit jeden komunista v Potempě ve Slezsku s brutálností obzvlášť pobuřující, Hitler veřejně ohlásil svou duchovní jednotu s vrahy. Když v srpnu 1932 se domníval, že Hindenburg ho bude jmenovat kancléřem, žádal o lhůtu tří dnů, v níž by lidé z SA mohli řádit na ulicích a pomstít se tak na svých nepřátelích. A hnedle uvidíme, co se stalo 30. června 1934. Führerprinzip. Jediným Hitlerovým příspěvkem k politické teorii je Führerprinzip (zásada vůdcovství). Znamená to stručně autoritu shora dolů, poslušnost odspodu výše, převrácení teorie demokratické vlády. Byl to, jak ukazuje Heiden, značně úspěšný vynález, neboť téměř každý se mohl připojit k takovému hnutí, bez ohledu s jakými rozličnými cíli, a přece pociťovat duchovní svazek s osobností vůdcovou. Nacistické hnutí dalo podivuhodné možnosti docela rozdílným instinktům a touhám. A potom, Němci jsou rádi ovládáni. „Nejblaženější stav pro Němce je, když cítí, že ho někdo vede,“ řekl mi jeden přítel v Berlíně. A E. A. Mowrer zaznamenal výkřiky nacistických mládenců na ulicích: „Kašleme na svobodu.“ Němci se zdá, že není oblečen, když nemá uniformy. Führerprinzip nejen využil tohoto pocitu tím, že přetvořil pasivní ráz německé učenlivosti a německé poslušnosti v aktivní ctnost, on také dal výraz dvojstranné povaze poslušnosti, že totiž většina lidí - zejména Němců - sdružuje s touhou být ovládán skrytou vůli vládnout. Führerprinzip vytvořil statisíce podführerů, malých Hitlerů až dolů k nejmenšímu vůdci úderné čety. Sloučil důstojnou oddanost s příležitostí k vůdcovství. Mein Kampf při veškeré své neosobnosti odhaluje vždy znovu a znovu Hitlerovu víru v „člověka“. Po rase a národě se zabývá nejvíce osobností. Snadno lze rozpoznat, že Führerprinzip je toliko abstraktním vyjádřením jeho vlastní touhy; teorie se prohlašuje jaksi mlčky s předpokladem, že ten „člověk“ je Hitler sám. „Většina,“ praví, nikdy nemůže nahradit člověka.“ Kapitola třetí. KDO ZABIL NĚMECKOU REPUBLIKU? Všechno má příčinu a příčina něčeho je všechno. W. J. TURNER. Osobní vlastnosti samy by byly Hitlerovi nepřinesly moc; Ale přispěly jednomu z hlavních činitelů při tom - té skutečnosti, že se ztotožnil se značným procentem německého národa. Stal se polobohem, prorokem, poněvadž s velikou mesmerovskou schopností přesvědčil tolik Němců, že on a jen on představuje jejich obrozující se němectví. Lidé milují Hitlera, poněvadž milují Německo. A Hitler a Německo - pro Nazi - je totéž. Německo bylo volným spojením svářících se států až téměř do včerejška. Literatura v německém jazyce, kterou by bylo možno číst bez nesnází i dnes, neexistovala až do sedmnáctého století. Anglie a Francie se sjednotily, utvořily jednotné státy už ve středověku; ale z Německa ani Bismarck ještě neudělal stát v tom smyslu, jak Anglie a Francie už byly po pět století. Německo, říkají obhájci nacistů, nyní konečně dospívá. Dospívání působí nesnáze u dětí zrovna tak, jako u států a nikdo neuzraje bez utrpení. Hrůza nacistického teroru, zmatek v úřednictvu i ve správě, lži a neupřímnosti v zahraniční politice, neobyčejná schopnost překvapovat a dráždit každého v ostatním světě (to jest dospělé) - to jsou doklady období dospívání. Německo prohrálo válku. Byla to čestná porážka a ve skutečnosti chyběl jen vlásek a Německo by bylo porazilo celý svět; přes to Němci pociťovali „ponížení“; styděli se za svou degradaci. Nacisté vynašli legendu, že Německo bylo bodnuto do zad židy, socialisty a pacifisty - aby omluvili porážku. Hitler vytloukl obrovský kapitál z tohoto nesvědomitého překroucení skutečností. A postoupil k dalšímu důsledku, stejně falešnému, že Německo ve skutečnosti neprohrálo války vůbec. Postupoval při tom asi takto. Přesvědčil německý národ nejdříve, že churaví, a pak že on jediný jej může uzdravit. Přesvědčoval vášnivě a přímo: „Jste poníženi. Jste degradováni. Německý národ je nemocen. Uznejte to. Uznejte rozsah své bídy. Pokoušeli jste se namluvit si, že jste spokojeni s touto bídnou republikou. Ti, kdo vás bodli do zad, židé a marxisté, vám dnes vládnou. Zabraňují vám, abyste nabyli zase důvěry v sebe. Jsou duchovní smrtí vašeho národa. A rovněž vaši vlastní duchovní smrtí. Neboť vy jste Německo. My jsme Německo. Vzmužte se! Pryč se zrádci, s židy, s pacifisty, s republikány...“ (A tak dále v prvních řečech často dvě hodiny a půl.) Tyto řeči měly obrovský citový účin. Zejména ženy jimi byly překonány. Když bylo v posluchačstvu plno žen, Hitler křičíval: „Vy jste moje a já jsem váš, pokud budu živ!“ Tak Hitler předváděl Němcům, kteří jsou idealističtí, kteří jsou egocentričtí, kteří jsou hluboce nepolitičtí, kterým se vedlo špatně, jejich ztracenou „důvěru v sebe“. Potlačení svobody bylo cenou, kterou byli ochotni platit za jeho vůdcovství. Stejný způsob postupu se projevuje v Mein Kampf. Srovnejte tuto knihu s životopisem, dejme tomu, Trockého nebo Henry Adamse. Je plochá, marnivá, rétorická, zmatená, rozvláčná. Ale je to kniha, která mocně pohne, výsledek citu obrovsky vášnivého. Hlavní věc se tu vykládá dvacetkrát a jen zvolna vystupuje z mraků řečnických tirád a ze zmateností, že totiž Německo bylo rozděleno, poníženo, ubito v mírových smlouvách a že musí vstát a vstane, jako nový, mocný, sjednocený, obrozený, národní stát. Lze si dobře představit statisíce poctivých Němců od zchudlých obchodníků až po generála Blomberga, jak se svědomitě a s pocitem povinnosti prokousávají tímto bouřlivým oceánem tištěných slov, klesajíce pak vyčerpáni, ale s hlavním poselstvím vštípeným - i když jen neustálým opakováním tvrzení - pevně do mysli, klíčícím tam a vzcházejícím. Také některé vlivy úplně mimo Hitlerův vlastní charakter přispěly ovšem k jeho meteorické a neuvěřitelné kariéře. Čím byl vypuštěn ten prudký, padající oštěp, Brüning - Papen - Schleicher - Hitler? Je třeba si uvědomit tyto skutečnosti: 1. Německou inflaci, která byla důsledkem trpného odporu proti francouzskému obsazení Poruří, poněvadž zničila dolní vrstvy střední třídy, malou buržoasií, a přiměla jí, že se začala chytat Hitlerových výstředních slibů. 2. Deflační politiku Brüningovu, která pomohla zdrtit hořejší vrstvu střední třídy, stejně již těžce postiženou světovou hospodářskou krisí. Ze zlých časů se zrodila jak útočnost náporu Hitlerova, tak tupá lhostejnost jeho odpůrců. Nazi rostli hladem jiných lidí. 3. Podporu velikých průmyslníků, zejména ocelářského magnáta Fritze Thyssena, jenž od roku 1930 pomáhal financovat nacistickou stranu. Tato podpora byla významná. Nebyla však rozhodující. Hitlerismus byl hrozivým nacionálním hnutím, než průmyslníci, poznávajíce, kam jde vývoj - o léta později - skočili do přívěsného vozu. Názor, že Thyssen vytvářel nacistické hnutí tím, že dával po straně Hitlerovi tisícimarkové bankovky, je prostě nesmyslný, jak už ukázal R. G. Swing. Jakmile průmyslníci opožděné dospěli k názoru, že hitlerismus je užitečný - když ztratil svůj původní levicový ráz -, nabídli pomoc. Snad doufali, že z Hitlera udělají svou loutku. Ale zmýlili se. 4. Sabotáž republiky, kterou prováděli její vlastní úředníci, důstojníci a vládní funkcionáři; k ní přistupoval výstředně demokratický ráz výmarské ústavy, jež umožňovala každé demagogii projevit se v počtu hlasů. 5. Na konec osobní stránky. Mnoho osobních okolností pomáhalo Hitlerovi dosíci cíle. První z nich byla povaha a stav mysli starého presidenta, polního maršála Paula Ludwiga Hanse von Beneckendorf und von Hindenburg. Jeho smýšlení a povaha - s připočtením intrik, jež kvetly v jeho okolí, když stárl. Máme-li porozumět správně tomu, jak Hitler uchvátil Německo a jak se dostal k moci, musíme povědět skrytou historii tří velikých episod: spiknutí papenovsko-schleicherovsko-hindenburgovských, požáru říšského sněmu a událostí z 30. června. Začněme s Hindenburgem. Máme-li mluvit otevřeně, je docela možné, že Hitler by se byl nikdy nestal kancléřem, kdyby Hindenburg už nebyl býval senilní. Neudecký statkář. V kritickém roce 1932 bylo Hindenburgovi už osmdesátpět let a neovládal už zcela svých schopností. Byl „v pořádku“, jak lidé říkali, s výjimkou ranních hodin a těch několik málo osob, které se k němu mohly dostat k snídani nebo i dříve, mohly u něho ledacos zařídit. V tom měl velikou sílu Franz von Papen, nějakou dobu jeho kancléř. V Berlíně v té době bylo zdraví starého pána předmětem obrovského zájmu a podivná i krutá směs žertů kvetla na jeho útraty, točící se kolem otázky jeho duševní zdatnosti. Nebyly s tím žerty; osoba říšského presidenta byla nejmocnějším ústavním činitelem říše. Ale nikdo nemohl mluvit nebo psát otevřeně o tak choulostivé věci: proto se utíkalo k apokryfním legendám, tajným a kousavým. Jedna z těchto historek o Hindenburgovi vyprávěla, jak si najednou překvapen vzpomněl a obrátil se k synovi Oskarovi s otázkou: „Kam vlastně zmizel ten chlap s těmi brýlemi (Brüning) ?“ Jiná vykládala, že si spletl Brüninga se Schleicherem, když byl Schleicher propuštěn. A jednou, povídalo se, přijal generála von Hammersteina, šéfa Reichswehr; generál měl na mysli nějakou hodně významnou věc, ale Hindenburg začal a skončil rozmluvu tím, že křičel: „Herr General, nebyl jsem spokojen s podzimními manévry.“ Když na konec se Hitler stal kancléřem, starý pán pozoroval obrovský průvod nacistických úderných čet, oslavujících tu událost; opatrně ohýbaje kolena, aby si sedl, řekl prý Oskarovi: „Synu, nevěděl jsem, že jsme chytli tolik ruských zajatců.“ Oblíbená historka, dokud Hindenburg byl ještě naživu, vykládala o jeho smrti. Klečel prý u nebeské brány a tam ho přijal sv. Petr; podíval se na něho překvapen a tázal se, kdo je. „Jsem Hindenburg,“ odpověděl polní maršál. „Ale proč jste tu?“ pokračoval sv. Petr. „Poněvadž jsem mrtev,“ odpověděl Hindenburg. Sv. Petr zavrtěl hlavou a řekl: „To se stal nějaký omyl; nejste mrtev, nýbrž živ.“ Hindenburg zmaten odchází: „Ha! To ten darebák Meissner mne zas falešně informoval!“ Meissner, presidentův státní sekretář, měl pronikavý vliv na starého pána, poněvadž po Oskarovi mu byl nejblíže. Meissner byl a je podivuhodně bystrý politik. Byl ustavičně státním sekretářem všech tří německých presidentů - socialisty Eberta, polního maršála Hindenburga a nacisty Hitlera -, což je skutečnost nemalého významu. Hindenburg prý věděl, že jeho zdraví a duševní čilost se horší, a říkal prý Meissnerovi, aby pečlivě ho „chránil“ od porušení přísahy, to jest přísahy, že zachová výmarskou ústavu. Říká se také, že nacisté se „dostali“ k Hindenbur- govi - prostřednictvím Meissnerovým. Meissnerův vliv byl vždy citelný, ale ke konci se menšil, když starý pán, zmaten ustavičným příbojem krisí a volebních výzev k německému národu a neschopen vyznat se v intrikách, které se stále rozvíjely, věnoval lidem stále méně a méně důvěry a dostal se nezbytně do nejvyšší závislosti na jediné osobě tak blízké, že u ní nebylo otázky důvěry - na krvi ze své krve, na Oskarovi, svém synovi. Oskar už nebyl mladíček. Byl to starý důstojník. Neměl záliby v politice. Ale kolem něho byla jen politika. Generál von Schleicher, pozdější kancléř, byl jeho kamarádem v pluku, v třetí postupimské pěší gardě; postupně - se Schleicherovým tichým souhlasem - vyrůstala palácová kamarila, kterou vedl Oskar. Hlavním úkolem kamarily byla „ochrana“ stařičkého presidenta. Brzy byl prakticky odloučen od jakéhokoliv styku. Každý politik, který chtěl vidět Hindenburga - schránu nejvyšší moci -, musil nejprve proniknout ohradou kamarily. Moc kamarily rostla. Nacisté se snažili, co mohli, aby se dostali k presidentovu osamocenému uchu. Ale dlouhou dobu jim v tom bránili Oskar, Schleicher a jejich skupina, šlechtici a junkeři, kteří pohrdali Hitlerem jako povýšencem a kaprálem. V roce 1928 skupina pruských notáblů věnovala Hindenburgovi statek v Neudecku, splnivši tak největší sen starého pána: stát se majitelem půdy, venkovským statkářem. Hned potom, když Hitler se stal kancléřem, pruská vláda mu k tomu ještě přidala pět tisíc akrů půdy. Listina byla vydána na jméno Oskarovo, aby se obešlo placení dědické daně, když bylo jasné, že otec Hindenburg už nemůže být tuze dlouho živ. (Přírůstek neudeckého statku vedl hned k novému vtipu, když začala působiti Hitlerova vláda: A.: „Který je nejnovější a nejmenší koncentrační tábor v Německu ?“ B.: „Neudeck.“) Kamarila měla tolik moci hlavně proto, že říšský parlament měl úbytě a scházel se jen na krátkou dobu (ve dvou letech mezi prosincem 1930 a listopadem 1932 neschválil jediného zákona) a že president a jediný president měl právo jmenovat kancléře a dávat mu zmocnění, aby rozpustil říšský sněm, když se s ním nedalo vládnout. Intriky nabyly rozsahu přímo borgiovského. Začala se doba vlády diktafonem. Mezi palácovým táborem, armádním táborem a nacistickým táborem se hemžilo vyzvědači. Brüning při některých příležitostech bavil návštěvníky, jimž důvěřoval, tím, že jim ukazoval na kamna a znázorňoval, kde si představuje diktafon - patrně Schleicherův. Brüning, Papen, Schleicher. Dr. Heinrich Brüning byl kancléřem německé říše od května 1930 do května 1932. Byl to nejinteligentnější a nejzdatnější státník, jakého mělo moderní Německo. Za války býval u kulometů; do politiky se dostal jako křesťansko-sociální odborář. I staří junkeři jako Oldenburg-Januschau neradi musili o něm říkat, že je „nejlepší od Bismarcka,“ Oddaně hájil výmarské ústavy; měl podstatnou zásluhu, že Hindenburg byl podruhé zvolen prezidentem; postavil odvážně hnědé košile mimo zákon a vykázal je na krátkou dobu z ulic; upřímně usiloval o úspěch Německa, v zahraniční politice, jehož potřebovalo, návrhem německo-rakouské celní unie; reparační problém dostal téměř k rozřešení; a Hindenburg ho vyhodil jako psa. Brüning zatracoval Hitlera osobně i politicky, ale za něho se Hitler vzmohl. „Leitmotiv“ těch dvou Brüningových let byla obrana republiky proti Hitlerovi. Vůdce nacistů vzrostl ke svému prvnímu velikému volebnímu vítězství hned potom, co co Brüning se stal kancléřem, dostav 6,400000 hlasů a 107 poslanců. Před rokem 1930 byl Hitler napolo pro smích. Po roce 1930 už byl hrozivým zjevem. Je jednou z nejtragičtějších moderních ironií, že právě Brüning tlakem hrozných okolností připravil Hitlerovi cestu. Bylo to proto, že Brüning - s nejlepšími možnými úmysly - rozbil německou ústavu. V roce 1930 prostě proto, aby mohl vůbec vládnout, musil Brüning rozpustit říšský sněm a začít vládnout nařízeními z nouze. Nebyl první, kdo to zkusil. Nařízení z nouze se začala vydávat už za Eberta. Ale Brüning je vyráběl ve velkém. Založil tak soustavu dvojí vlády, neboť říšský sněm mu dovolil vydávat nařízení z nouze, i když zasedal. Tím ovšem říšský sněm podřezával břitvou své vlastní hrdlo. Bylo to proto, že sociální demokraté, stále největší strana, chtěli Brüninga mlčky snášet, ale nemohli otevřeně podporovat jeho deflační opatření, jimiž se snižovaly mzdy a ubližovalo dělnické třídě. Brüning sklízel nevyhnutelnou žeň: stal se odpovědným nikoli Vůli říšského sněmu, nýbrž Rozmaru říšského presidenta. Jakmile mu Hindenburg odňal svou důvěru, byl hotov poněvadž neodvratně zničil autoritu sboru, říšského sněmu, jemuž by byl měl odpovídat. To vytvořilo i precedens pro budoucí kancléře. Nebyli od té doby už ničím jiným, než výtvory presidenta Hindenburga nebo brzy jeho kamarily. „Presidentské“ Německo se začalo. V roce 1932 Brüning v očích Hindenburgovy skupiny přestal být užitečným. Oslabil svou posici proti nacistům svým odvážným rozpuštěním hnědých košilí; proti socialistům svou politikou drastického krácení sociálních vymožeností; a zejména proti kamarile tím, že ohlásil program agrární kolonisace (aby zmenšil nezaměstnanost) na statcích zbankrotělých junkerů. To smrtelně urazilo a poděsilo neudeckou kliku. Koncem května 1932 byl Hindenburg klidně dopraven na svůj statek, kde byl odloučen od každého, i od kancléře. Schleicher zůstal v Berlíně a udržoval tajný styk s Oskarem v Neudecku. Skupina našeptavačů, poslaná k Hindenburgovi, mu namluvila, že Brüning je „agrární bolševik“. Přišel si do Neudecku pro další zmocnění: Hindenburg mu je odepřel a Brüning šel odtamtud - jako ohlodaná kost. Bylo nyní jasné, že rozhodujícím mužem za kulisami je Generalmajor Kurt von Schleicher, státní sekretář v ministerstvu obrany. Představoval v tomto tuhém a skrytém zápase o moc živel stále nejvýznamnější v Německu, Reichswehr, armádu. Schleicher byl důstojníkem hlavního štábu za války. Ztrávil většinu těch čtyř let mimo frontu v Berlíně. Neříkejte, že se v tom nevyznal. Od roku 1923 jeho vliv stoupal. V roce 1924 byl pobočníkem Seecktovým, jenž byl hlavou Reichswehr. Později se se Seecktem rozešel. „Udělal“ svého dalšího představeného, ministra říšské obrany generála Groenera; pak Groenera „povalil“. A on byl objevitelem Brüninga, jehož později zase zničil. Kolem roku 1930 se Schleicher stal politickým znalcem říšské obrany, „nepostradatelným pojítkem mezi armádou a politickým životem“. Jeho moc se zakládala zčásti na velikých schopnostech, zčásti pak na tom, že armáda jakožto armáda se stávala stále důležitější v německých věcech, a to právě v tom poměru, jak občanská politika se obracela v neurčitý zmatek. Ale když Hindenburg propustil Brüninga, nebyl to Schleicher, nýbrž Franz von Papen, kdo se stal 1. června 1932 kancléřem říše. Není v tom nic tajemného, ač Papen byl vlastně neznám. Papena vybral zase Schleicher. Papen, jak lidé v Berlíně říkali, byl zástěnou pro Schleichera, někým, za nímž mohl skrytě jednat. A pak se stala překvapující věc. Starý Hindenburg, který sotva znal Papena, se do něho zamiloval. Byl to junker, důstojník a šlechtic, příjemný, ostrovtipný (Viz však dále v kapitole VII.) člen Herrenklubu, člověk s vybranými způsoby, velikým kouzlem - Papen se stal bělovlasým miláčkem. Za několik týdnů po svém příchodu do Neudecku si úplně dobyl důvěry starého pána. Snídal s ním jako člen rodiny a přijížděl i odjížděl, kdykoli mu bylo libo. Ale Papenovo kancléřství k jeho zármutku bylo krátké. Musil jít přes všechnu svou oblibu v paláci, poněvadž byl tak neobyčejně neoblíben v celé zemi. Německo bylo ještě teoreticky republikou, ovládanou podle demokratické ústavy výmarské, a když přijal kancléřství, musil Papen vypsat volby. Odkládal to až do nejposlednější možné lhůty, do 31. července, a byl znamenitě poražen. Při těchto volbách nacisté dostali svůj tehdejší rekord - 13,700.000 hlasů. Hitler hořel touhou po moci. „Večeře začínala být horká.“ Jako vůdce největší strany byl přijat u Hindenburga. Papen byl při tom. Hitler se choval trapně; začal řečnit; žádal kancléřství a splnění svých vlastních podmínek, což znamenalo stejnou moc, jaké se dostalo Mussolinimu po pochodu na Řím; Hindenburg to pohrdavě odmítl. Starý pán řekl Papenovi: „Ať si Hitler napraví způsoby, nebo ho budu jmenovat poštmistrem někde, kde bude moci olizovat mi zadek na poštovních známkách.“ Pln zuřivosti snažil se Hitler povalit Papena v říšském sněmu; Papen ho v tom předešel tím, že rozpustil sbor hned, jak se sešel (To byl první říšský sněm, jehož předsedou byl Goering. Papen vyvázl jen tak tak. S obvyklým svým neporušitelným klidem zapomněl si přinést presidentův dekret, podepsaný do zásoby, o rozpuštění sněmu. Ale dostal jej ještě právě včas.) Je třeba ještě podotknout, že Prusko, největší zemi v říši, ovládali ještě sociální demokraté. Papen se rozhodl vyřídit je násilím. Bez nejmenšího stínu zákonné autority propustil socialistické vůdce, Brauna a Severinga. Ačkoli by byli mohli odpovědět násilím nebo provolat obecnou stávku, socialisté se dost klidně podrobili. To už byla výstraha, že republice hrozí smrt. Ukázalo to Papenovi, Schleicherovi - a nacistům -, že tělo i duch republiky už zašly. A dalo to příklad podobné nezákonností v Prusku později za Goeringa. Když Papen rozpustil svůj říšský sněm, musil vypsat nové volby. Konaly se 6. listopadu a Papen si zas odnesl těžkou porážku. Jeho první říšský sněm zasedal přesně jedenáct dní, jeho druhý přesně tři. Ale takto - volbami, odmítnutím, rozpuštěním - se nemohlo pokračovat do nekonečna ani v Německu. Lidé už byli unavení volbami. Nacisté ztratili dva miliony hlasů v těchto listopadových volbách; připojili se proto ke komunistům v berlínské dopravní stávce a vyhrožovali jednotnou frontou ve stávce obecné. To postrašilo armádu i palác. Nikdo dobře nevěděl, co dělat. Kamarila váhala; Hindenburg mrkal; a Papen šel. Po delší krisi byl dosazen do kancléřství Schleicher sám. Převzal ten úřad po čtrnácti dnech zmateného vyjednávání; byl by mnohem raději dál vládl ze zákulisí nebo z nedobytného (to tehdy bylo) ministerstva říšské obrany. Ale nebylo tu nikoho jiného. Kamarila vyčerpala pořad svých lidí. Schleicher vydržel méně než dva měsíce. Snad to překvapí, ale sliboval dobrou správu. Pohrdal Hitlerem a byl by ho udržel mimo vládu; byl v přátelském poměru s odborovými organisacemi; věřil v silné, umírněné Německo a zahájil silný, umírněný kurs. A tak se dopustil neodpustitelných hříchů. To jest: koketoval s dělnickými organisacemi; prohlásil o sobě, že není ani kapitalistou, ani socialistou; dopustil propuknutí skandálů, které se dály s t. zv. Osthilfe; ba dokonce obnovil Brüningův plán o kolonisaci statků zbankrotělých junkerů. Také byl příliš důvěřivý, příliš ctižádostivý a příliš mazaný. Lidé mu nedůvěřovali a Hindenburg prý jednou na něho vybafl: „Herr General, kdy pak povedete vojsko proti mně?“ Schleicher však zejména padl proto, co přispělo v podstatě k pádu Brüningovu i Papenovu - že se mu nepodařilo nějak vyjít s Hitlerem, že se mu nepodařilo nějak rozřešit problém nacistů. Bylo zhola nemožné nedbat tlaku nacistického hnutí, i když ztratilo dva miliony hlasů a nadto bylo přechodně rozrušeno odpadem Gregora Strassera, tehdy veličiny č. 2 v nacistické straně. Strasser, hlava Hitlerovy politické organisace, vedl asi třicet nebo čtyřicet poslanců a jeho povstání by bylo mohlo rozpoltit nacistickou stranu. Schleicher s ním intrikoval a on se chtěl připojit ke generálovi v koalici. Hitler ho rozmáčkl. Tato episoda je příznačným příkladem Hitlerova pronikavého politického smyslu, jeho nesmiřitelnosti a jeho taktiky. Co dělal Hitler, když se octl před možností tohoto závažného vzbouření? Nevyloučil Strassera ze strany, jak by asi byli učinili Stalin nebo Mussolini. Místo toho svolal schůzi nacistických poslanců. Strasser sám se jí také zúčastnil. Nedbaje ho, začal Hitler mluvit asi takto: „V každé skupině lidí se patrně vyskytne Jidáš. Pro každého Jidáše je důležité, že věří, že i jiní jsou Jidáši. Máme ve svém středu jednoho Jidáše. Tento náš Jidáš rozšířil zprávy o rostoucí nespokojenosti. Ale má pravdu? Opravdu ti druzí jsou také tak nízcí a zrádní?“ Hitler se odmlčel. Všechny oči byly obráceny na Strassera. Hitler vytáhl kus papíru z kapsy. Jeho tajná služba uvnitř strany byla znamenitá. „Je zřejmé, že naši další Jidáši existují,“ pokračoval Hitler. „Nejen existují; mám jejich jména. Chcete slyšet jména těchto dalších Jidášů, kteří by chtěli rozbít naši jednotu, rozrušit naši stranu?“ Zděšení. Hitler začal číst jména. Poslanec A. Poslanec B. A tak dále. Všechna jména poslanců, o nichž věděl, že sympatisují se Strasserem. Když přečetl každé jméno, Hitler se ostře obrátil k příslušnému muži a řekl: „Je to správné? Je to pravda, že jste Jidáš?“ Do jednoho všichni ovšem obrátili, sváděli všechno na Strassera a ujišťovali Hitlera o své věrnosti. Bylo třeba jen přečíst několik prvních jmen. Schůze se proměnila v manifestaci věrnosti až za hrob. (Za několik dní se Hitler vracel z Mnichova do Berlína. Jeho hlavní podvůdci přišli na nádraží. Kající se Strasser byl mezi nimi. Hitler zvolna každého pozdravil a stiskl mu ruku; Strassen si ani nevšiml. Ten zůstal na peróně s otevřenými ústy. Byl pak za trest zabit 30. června 1934.) Strasserova mezihra byla tak vyřízena. Co dále? Nacisté ještě byli příbojem skoro dvanácti milionů voličů a žádná hráz v demokratické soustavě nemohla odolat tlaku takového přílivu. Bylo nemožno potlačit nacisty, nemožno - tak se tehdy soudilo - dát jim carte blanche. Bylo třeba svést Nazi do vlády, nebo by mohli třeba nedobrovolně zničit Německo v občanské válce. Ale Hitler, stále pamětliv potupného odmítnutí v srpnu, ustavičně odpíral vstoupit do nějaké koalice, leda s výlučnými podmínkami. Něco se mu musilo dát - ale co? „Toť velká hloupost - ne však bez plánu.“ Hitler by byl mohl způsobit občanskou válku, ale celá jeho politika byla založena na tom, že se dostane k vládě zákonnými prostředky. Přezdívalo se mu pohrdavě „Adolf Legalité“. Snad jeho obava z risika boje byla vlastenecká; snad to byla zbabělost, pocházející od poznatku chladné oceli v roce 1923. Nadto jeho marnivost byla toho rázu, aby mu vnukla představu diktátorství docela nového typu pro historii, diktátorství, které si národ zvolil dobrovolně, které si odhlasoval. Ale neměl celého potřebného počtu hlasů. Byl příliš bázlivý na to, aby užil násilí. Tedy - intriky. Podrobnosti jsou zmateně, je to násilný výbuch spiknutí smíšeného se spiknutím obranným. Nejprve Papen, jenž byl Schleicherovou stvůrou, se začal pokoušet. Okusiv slávy, chtěl další. Nebyl ve straně (Zentrum ho vypudilo), ale žíznil po posici; přidal se tedy k nacionalistům dra Hugenberga, průmyslového a tiskového magnáta, vůdce reakčních velkokapitalistů. Potom Papen, sebrav veškeré své osobní kouzlo, snažil se sejít s Hitlerem tajně v domě bankéře Schroedera v Kolíně. Podařilo se mu přesvědčit Hitlera - na konec -, že uvažoval o možnosti koalice. Konečně Papen udělal podkop pod Schleichera, svého nedávného podporovatele, že jemně proti němu ladil Hindenburga. Hitlerova mužstva sbírala novou sílu. Hitler správně se díval na Schleichera jako na poslední hradbu mezi sebou a mocí. Schleicher zmaten svolal tajnou schůzi do ministerstva říšské obrany. Mluvilo se prý o zřízení vojenské diktatury a o uvěznění Papena a Hugenberga. Když byl přijat u starého pána, informoval ho Schleicher opatrně, že situace je vážná a že možná bude musit Reichswehr jít do ulic proti nacistům. Schleicherova hrozba byla asi jen na oko. Chtěl zastrašit Papena a Hugenberga. Ale tou hrozbou se všechno převrátilo. Uslyševše, že Schleicher chystá se zavolat vojsko, Papen a Hitler se znovu sešli. Situace se krásně vyvíjela Papenovi do ruky. Mohl nyní říci Hitlerovi: „Nechcete-li se s námi spojit nyní - podle našich podmínek -, jsme oba ztraceni. Schleicher pošle armádu na nás oba. Musíme se spojit v koalici.“ Hitler souhlasil a přijal podmínky, které až dosud byly pro něho nemožné - tři křesla v kabinetě, kdežto Papen s Hugenbergem jich měli mít osm. Papen, Hugenberg a Hitler šli k Hindenburgovi o jedenácté v noci, což byla neslýchaná opovážlivost (29. ledna 1933), a vzbudili starého pana ze spánku. Vyprávěli mu, že Schleicher chce zavolat vojsko a způsobí občanskou válku. President byl ohromen. Pak si v rozespalosti vzpomněl, že generál opravdu - ale v úplně jiné souvislosti - hrozil, že bude nezbytné užít násilí. Schleicher, neblaze vyschleicherován, byl obětí své vlastní intriky, poněvadž Hitler a Hugenberg se vytasili s Papenovým plánem vlády nacisticko-nacionalistické a starý plán jej přijal. Jmenoval Hitlera kancléřem, Papena vicekancléřem Pak se otočil a spal dál. To se stalo - kupodivu - dříve, než Schleicher, jenž byl kancléřem, byl propuštěn. Teprve příští den ráno se generál k obrovskému překvapení dověděl, že už není ve vládě. Když tu novinu uslyšel, chodil v dlouhé elipse po svém pokoji a šeptal si, maje hlavu skloněnu. (Brüning řekl: „Se mnou se naložilo špatně - ale ubohý Schleicher - s tím naložili pětkrát hůře.“) Hindenburg se domníval, že se úplně zabezpečil a že vytáhl Hitlerovi žahadlo. Bylo sjednáno, že starý pán nikdy nepřijme Hitlera jinak, než za Papenovy přítomnosti. Tak zemřela demokracie v říši. Tak Adolf Hitler, jenž se stal německým státním příslušníkem teprve před rokem, postoupil do hodnosti kancléře Německa. A málo pamatovali Papen, Hindenburg nebo někdo jiný na nejbližší podivný vývoj - na požár říšského sněmu. Kapitola čtvrtá. ZKOUŠKA OHNĚM A OČISTA KRVÍ Goering odhaluje skutečnost, že zemřelý Kurt von Sohleicher chys- tal revoltu, proti říši v roce 1933. Věděli jsme, že Nazi objeví jed- noho dne, proč ho zastřelili. HOWARD BRUBAKER. V noci 27. února. 1933, několik dní před volbami z 5. března, jimiž se mělo potvrdit Hitlerovo kancléřství, byla budova německého říšského sněmu v Berlíně zachvácena ohněm. Ten oheň zničil, co ještě zbývalo z německé republiky. Spálil nejen veřejnou budovu; obrátil v popel i komunistickou, sociálně-demokratickou, katolickou a nacionalistickou stranu německou. Požár byl objeven zimního večera asi o čtvrt na desátou už v roce 1933; ale jeho uhlíky ještě hoří. Požár říšského sněmu zničil zdiva a skla za několik milionů marek. Také zničil několik tisíc lidských životů. Logicky a nevyhnutelně ten oheň způsobil obrovské volební vítězství nacistů 5. března, výbuchy pozdějšího hnědého teroru, pronásledováni židů, útočný postup proti Rakousku a obrovské úsilí o Gleichschaltung, o násilné usměrnění, které se přivalilo v dalších letech na Německo jako parní válec. Požár obrátil imponující budovu v prach a popel. Také obrátil v prach a popel životní dílo mnoha tisíců pacifistů, liberálů, demokratů, socialistů, slušných lidi všech vrstev a tříd. Nebýt toho požáru, nebyli by Nazi nikdy dosáhli tak rozhodného a drtivého vítězství. V plamenech požáru říšského sněmu zmizelo staré Německo Bismarckovo, Viléma II. a výmarské ústavy. Z jejich kouře vzešla Hitlerova Třetí říše. „Když se Německo probudilo,“ napsal Douglas Reed, „nebyl dům jednotlivce už jeho hradem. Jiní jednotlivci ho mohli uchvátit, nemohl se při tom dovolat ochrany policie, mohl být nekonečně vězněn bez jakéhokoli vyšetřeni; jeho majetek mohl být sebrán, jeho ústní a písemné projevy vyslechnuty a přečteny; neměl už práva scházet se se svými spoluobčany a jeho noviny už nemohly volně vyslovovat své mínění.“ Skutečný běh události v té noci 27. února lze říci stručně. Bylo vidět kouř a plameny, šlehající z oken říšského sněmu přímo v srdci Berlína blízko samého konce třídy Unter den Linden asi o čtvrt na desátou večer. Hasičská pohotovost byla na místě, když bylo za pět minut půl. Zasedací síň už byla hřmějícím kotlem. Zdi budovy byly zachráněny, ale vnitřek byl zničen. Brzy se objevilo podezření, že požár byl založen. Oheň začal planout najednou na velikém množství míst - celkem na dvaceti až třiceti, podle pozdější úřední zprávy. Goering a Hitler se dostavili na místo, než uplynula hodina, a hned řekli, že požár je dílem komunistů. „Znamení s nebes!“ zvolal Hitler, když prohlížel trosky. Pozadí těchto událostí lze také povědět stručně. Jak víme, stal se Hitler říšským kancléřem. Měl ve své vládě jen tři nacisty, kdežto osm ostatních patřilo Papenovi a Hugenbergovi; Hitler ovšem ani zdaleka nechtěl se spokojit s úlohou druhých houslí. Aby dovršil svou moc, bylo nezbytně třeba značného vzestupu nacistických hlasů při volbách 5. března. Hitler zoufale potřeboval, čeho předtím dosud nikdy neměl, zřetelné většiny v říšském sněmu, Papen a Hugenberg byli oba odhodláni tomu zabránit. Mezi Hitlerem a nacionalisty byly v tomto směru názory značně rozdílné. Bojovali sice na společné frontě, ale ve skutečnosti se potírali navzájem, poněvadž každý chtěl mít rozhodující slovo v příští vládě. Věci se nevyvíjely zrovna tuze dobře pro Hitlera. Hindenburg mu stále nedůvěřoval. Kolovaly divoké pověsti, že Hitler by se chtěl pokusit násilím ho sesadit. Nacisté se báli, že jim hrozí ztráta hlasů. Jen jediná věc by je byla mohla zachránit a zajistit jim zřetelnou většinu. V novém říšském sněmu mělo být asi 600 poslanců a komunistická strana podle odhadu měla z nich mít asi 100. Nacisté počítali se 250. 250 ovšem není zřetelná většina ze 600; ale je to polovina z 500. Proto potlačit komunistickou stranu a vymazat tu kritickou stovku křesel a všechno bylo vybráno. Nacisté se nejprve rozhodli znenadání přepadnout dům Karla Liebknechta, hlavní sídlo komunistické strany v Berlíně, obvinit komunisty z revolučního spiknutí a dopomoci si tak k zámince potlačit komunistickou stranu. Přepadení bylo provedeno, ale nepodařilo se. Datum voleb se rychle blížilo. Napětí mezi Hitlerem a Papenem-Hugenbergem rostlo. Nacisté si musili vymyslit něco jiného - a honem. Také to učinili. Požár způsobil právě to, več nacisté doufali. To jsme viděli. Sto komunistických poslanců bylo zatčeno. Byl prohlášen stav skutečného obležení. Předpisy ústavy, zaručující svobodu jednotlivců, byly zrušeny. Plány komunistické revolty byly „odhaleny“. Německo bylo pobouřeno. Bylo neobyčejné vzrušení ve veřejnosti. Nacisté podnítili celou zemi a Hitler dostal možnost vmanévrovat se do diktatury na čtyři léta, zmocnit se pevně a neotřesitelně veškeré moci. Přepychové žhářství. Vlastní historie požáru není ještě tak stará, jak by se mohlo soudit. Nacisté provedli svou věc tak dobře, že ačkoli každý dobře informovaný člověk je hned podezíral, že v tom mají prsty, přece jen bylo mnoho překvapujících podrobností. Ještě dnes jsou v tom tajemství, vedlejší tajemství, ne docela jasná. Všimněme si jich. Ještě v noci po požáru byl zatčen ne zcela příčetný Holanďan, který se jmenoval Marinus Van der Lubbe a jehož policie našla mezi hořícími troskami. Nebylo jiných svědků jeho zatčení než policie. První zprávy o Holanďanovi, které vydal Goering, byly falešné. Bylo řečeno, že má členskou legitimaci komunistické strany, vydanou na své jméno, leták, vybízející ke společné akci socialistů a komunistů: několik svých fotografií a pas. Znamenitý chlapík! Pas opravdu měl, ale nikoli ty druhé listiny, jak se dodatečně prokázalo při procesu. Jeho život a pobyt byl pečlivě vyšetřován. Založil tři jiné požáry - menší - v Berlíně právě před požárem říšského sněmu. V roce 1929 se přidal k tak zvané holandské komunistické organisaci mládeže, skupině to odštěpné. Za dvě léta byl odtamtud vypuzen jako člověk, který se k ničemu nehodí. Nikdy nenáležel k vlastní komunistické straně. Život Van der Lubbeho několik dní před požárem byl dobře zjištěn. Ještě v noci ze 17. na 18. únor spal v Glinowě u Postupimi. Nemohl se dostat do Berlína před 19. nebo 20. únorem. Ale za pouhý týden on, neznámý tulák, buď a) tak se vetřel do milosti přísně organisované komunistické strany, že mu byl dán nebezpečný a choulostivý úkol vypálit říšský sněm, nebo b) byl najat k tomu někým jiným. Když se ukázalo i v Německu, že vysvětlení s Van der Lubbem není prostě pravda, tajemství zhoustlo. Policie musila připustit, že Van der Lubbe měl spoluvinníky. Ale jak jich mohl dostatečný počet a při tom ještě se zápalným materiálem proniknout zdi, dveře a okna říšského sněmu uprostřed Berlína tak, že jich nikdo neviděl? Německé úřady samy pustily kočku z pytle a ukázalo se, že je to úžasná kočka. Bylo oznámeno, že žháři asi vstoupili do budovy a unikli odtamtud podzemní chodbou, která vedla od základů říšského sněmu do paláce předsedy říšského sněmu - Goeringa - na druhé straně ulice. Původně tato chodba byla částí soustavy ústředního topení v říšském sněmu. Dokud úřední zprava neodhalila její existenci, ani tucet lidi v Berlíně o ni nevěděl. Tak se objasnila jedna stránka tajemství. Žháři, ať už to byli kdokoli, se dostali do říšského sněmu a zase ven zadními vrátky u Goeringa. Neuvěřitelná zpráva! Pštros strká svou hlavu do písku - dobře to myslí, ale je to hloupý pštros. Je však také opačná obdoba tohoto postupu pštrosova. Člověk může naivně a ostře upozornit na něco, co si přeje utajit, doufaje, že tím zmenší zájem o to. Veverka ukrývá ořech pod strom. Potom na něm dupe a ukazuje naň, čímž prozrazuje, kde je. Člověk muže hloupě prozradit to, co jej uvádí do rozpaků, doufaje, že tak změní ráz těchto rozpaků. Dávno předtím, než byl proces zahájen, vzbudila zájem světa žaloba, že nacisté sami zapálili říšský sněm. V Londýně se o tom konal i nepravý proces. Hnědá kniha, ve které se vykládá část té historie - ale nepřesně -- a kterou vydali emigranti, vzbudila značný rozruch. Nadto pak šlo z ruky do ruky tajné memorandum nacionalistů, sepsané na rozkaz význačného poslance Oberfohrena. Oberfohren byl nacionalistický junker, jeden z Papenových lidí. Tvrdil přímo, že žháři byli nacisté. V červnu nacistický oddíl prohledal jeho být; nějaký čas potom se nevědělo, co se děje s Oberfohrenem. Pak bylo oznámeno, že „se zastřelil“. Ne zcela příčetný Van der Lubbe nebyl jedinou zatčenou osobou. Ernst Torgler, předseda komunistického bloku v říšském sněmu, se sám odevzdal policii, když slyšel neuvěřitelnou zprávu, že je obžalován ze spoluviny; pak ještě byli zatčeni tři bulharští komunisté, Dimitrov, Popov a Tanev, když číšník, který je obsluhoval v berlínské kavárně, řekl na policii, že jejich chování bylo „podezřelé“. Dimitrov byl v Mnichově a nikoli v Berlíně v noci, kdy byl požár, jak prokázalo nevývratné alibi; nicméně byl držen ve vyšetřování a v procesu bez nejmenšího stínu důkazu proti sobě. Proces. Zúčastnil jsem se procesu jak v Lipsku, tak v Berlíně prvních šest neděl jeho trvání. Soud zasedal 57 dní a průběh byl velmi dramatický. Proces nebyl ani fraškou, ani nebyl předem nalíčen. Chování policie a soudních orgánu před procesem bylo pobuřující, ale jakmile jednání dospělo do soudní síně, ukázal se rozdíl. Soud sám se dostal do podivného rozporu tím, že měl předstírat, že jedná nestranně, i když si vedl s největší zaujatostí proti obviněným, a ponenáhlu tato nutnost - způsobená většinou tlakem veřejného mínění - předstírat spravedlnost, vedla opravdu k trošce spravedlnosti v soudní síni. Když byl proces zahájen, byli, jak se mi zdá, soudcové jako mnozí lidé v Německu opravdu přesvědčeni, že Van der Lubbe byl komunista a že komunisté byli vinni. Také veřejný žalobce tak soudil a domnívaje se, že proces bude krátký, nepodnikl vážných příprav, aby si připravil „dobrý“ případ. Jak pokračovaly výslechy, ukazovalo se zřejmým i soudcům, že tu nebylo vůbec nic připraveno. Svědectví veřejné obžaloby byla obrovským zmatkem nepřesností, popleteností, rozporů a zřejmých lží. Ale když už jednou proces byl zahájen, nemohl být zastaven. S hroznou houževnatostí a s opravdovou německou důkladností soud se v tom brodil, ocitaje se každým dnem hlouběji v bahně svědectví, které nevývratně dokazovalo zrovna to, co nechtěl mít dokázáno - nevinu obžalovaných. Veřejný žalobce zmaten, začal přivádět svědky přímo nemožné, které ani soudci nemohli strávit; soudci postrašeni, vykazovali Dimitrova ze soudní síně, kdykoli jeho otázky nabyly nesnesitelné průkaznosti - což bylo často. Nikdo ovšem nepočítal se skvělou statečností Dimitrovovou. Tento bulharský revolucionář nadto měl i důvtip. Neomylně ukazoval na každou mezeru ve svědectví křivého svědka; neomylně kladl zrovna takové otázky, jaké vrcholně škodily obžalobě. Vzbudil zájem veřejnosti o proces. Proces byl zahájen jako pokus přiřknout vinu na žhářství říšského sněmu obžalovaným. Dimitrov zakrátko jej obrátil v úsilí zrovna opačné: v zoufalé hledání prostředků, jimiž by nacisté mohli být očištěni z téhož podezření. Dimitrov také, i když jen tím, že byl jediným člověkem ve zmíněné historii, který uměl přimět Goeringa, že se začervenal až na své šíji, značně přispěl k pocitu čisté radosti ze života. Když nebylo možno nalézt některého svědka, tázal se: „Podívali jste se po něm v koncentračním táboře?“ Když soudce mu vytýkal, že dělá komunistickou propagandu, Dimitrov ukázal na Goeringa - na lavici svědků - a řekl s jemnou směsí drzosti a dokonalé zdvořilosti: „Ale on zas děla národně-sociální propagandu!“ Nikdo, kdo ho viděl, nikdy nezapomene na Dimitrova, jak ukazuje na Lubbeho a volá svou zábavnou balkánskou němčinou: „Ten ubohý Faust! Kdopak je jeho Mefisto?“ Ani na vyvrcholení jeho poslední řeči, když nebojácně, jako vždy, i když mu hrozila katova sekyra nebo Goeringova osobní pomsta, žádal od soudu „náhradu za svůj promarněný čas!“ Jakmile soud byl donucen volat každého významného svědka, jako vrátné a dělníky z budovy říšského sněmu, otevřela se stavidla. Příznačné drobné okolností se „objevily. Lubbe, lhostejný a netečný osvědčil - v jednom ze svých několika málo světlých okamžiků - že byl „s nacisty“ tu noc před požárem. Jeden vrátný svědčil, že nacistický poslanec dr. Albrecht opustil ve „značném rozčilení hořící budovu až v deset hodin. Jeden člen služebnictva z Goeringova domu, Aldermann, svědčil, že slyšel několik nocí před požárem tajemné zvuky v podzemní chodbě. Tak se ten požár - stal horkým. Tajemství. Soud neměl jiného výběru než osvobodit Torglera, Dimitrova, Popova a Taneva; Van der Lubbe byl odsouzen k smrti a hned popraven. (Torgler, třeba poznamenat, byl držen v „ochranné vazbě“ dva roky po procesu, ač soud prohlásil jeho nevinu.) Holanďan zemřel se zapečetěnými rty a s ním do hrobu odešlo tajemství - jak vlastně on pracoval spolu se žháři. Bylo úplně jasné, že nemohl založit oheň sám. On měl toliko domácí zápalky; odborné svědectví dokázalo, že v zasedací síni říšského sněmu se užilo nějakých samozápalných chemikálií, fosforu a síry vedle značného množství benzinu, což vše Lubbe asi nemohl přinést. Byl na půl slepý; spíše se šoural, než šel; říšský sněm byla budova temná, jemu nepovědomá, kde byl všude samý kámen a tvrdě dřevo; a přece po dvou minutách a pěti vteřinách (jak se prokázalo) po jeho vstupu do budovy už zasedací síň vesele hořela. Bylo také docela jasné, že Van der Lubbe nebyl zřejmý agent-provocateur, kterého by si byli najali Nazi. Tato teorie, jednu dobu oblíbená, musila být opuštěna, jakmile Lubbe začal odpovídat. Ani nacistický spiklenec by byl nemohl vybrat agenta tak nevhodného a tak nerozumného. Lubbe byl zřejmou obětí depresivní manie. Nemohl mít rozhodující aktivní podíl. Také nebyl ničím opojen. Nebyl přítelem nacistů a soud byl jako na trní, kdykoli otevřel ústa. Tedy tajemství je v tom: jestliže Van der Lubbe jednal nezávisle na nacistech, jak se stalo, že oheň propukl tak úspěšně? Jednal-li společně s nacisty, proč ze všech sil odmítal je označit před soudem? Odpověď zní nejprve, a to podle jediné teorie, která se hodí na dané skutečnosti, že Van der Lubbe nebyl agent-provocateur, nýbrž blázen; dále pak, a to podle odborného svědectví při procesu, které by sotva bylo možno popřít, že byly dva požáry a nikoli jeden té noci v říšském sněmu. Van der Lubbe, dost typický nešťastný vedlejší produkt moderní civilisace, nebyl jen slabomyslný; měl hluboký odpor proti společnosti a proti autoritě, který jeho slabý mozek se snažil vyřídit pyromanií (chorobným žhářstvím). Byl opravdovým žhářem z choroby. Tulák bez bytu, potulující se berlínským podsvětím, založil několik ohňů a chlubil se jimi svým velkohubým způsobem. A nacisté ho slyšeli. Tolik je skutečnost. Když vstoupil do budovy říšského sněmu, zanítil Van der Lubbe své ubohé připravené ubrusy a záclony, uživ své košile na podpálení. Tyto ohníčky, jako všechna žhářství, jichž se dopustil v předchozích dnech, nebyly požárem, nýbrž nezdařeným pokusem o založení požáru; slabé obláčky kouře a trochu sazí, nic víc. Pokročil - a nutně spatřil, jak nad hlavou mu praská mohutný žár živého ohně! To byl ten druhý požár. To byl chemický požár, jejž založili Nazi, kteří si přinesli materiál Goeringovou podzemní chodbou a nařídili jej tak, aby právě v tom okamžiku se vznítil. Ale Lubbe se domníval, že je to jeho oheň. Odcházel s vítěznou pýchou - a policie ho zatkla. To bylo právě to, čeho Nazi chtěli dosáhnout. Chtěli mít nějakého beránka - jakéhokoli beránka -, aby mohli trestat komunisty. Spojení mezi Lubbem a mezi nacisty je docela jasné. Vykládal v berlínském podsvětí, že zapálí říšský sněm. Za velmi krátkou dobu - tak se Berlín hemžil zvědy, špehouny a agenty - dosáhla zpráva o tom vysokých vrstev. Nacisté věděli, že Lubbe tam bude. Ale neřekli mu, že také o ni tam budou. On myslil, že je sám. Nikdy se nedověděl, že nacisté jednali podle jeho slov. Z toho pak jeho zvláštní chování před soudem. Byl pyšný na svůj oheň; velmi nelibě pociťoval, když najednou někdo jiný by měl mít na něm podíl. S neproniknutelnou houževnatostí trval na svém, že neměl společníků a že založil požár sám - a také opravdu tomu tak věřil. To je jediná kombinace teorie a skutečnosti, které se hodí na okolnosti požáru říšského sněmu. Je to teorie, kterou Dimitrov, když jsem s ním mluvil v Moskvě 1935 v červnu, přijal jako nejlepší výklad událostí. Vysvětlení? Karl Ernst, jeden z těch podivných charakterů, které se vynořily z neznáma do přechodné slávy vírem nacistické revoluce, byl zavražděn 30. června. Byl to číšník v jedné homosexuální putyce v západní části Berlína. Byl to hlavní chráněnec Roehmův a proto jeho postup byl velmi rychlý; ve věku dvacetisedmi let se stal Obergruppenführerem (hodnost, úměrná asi generálmajorovi) SA. Berlin-Brandenburg, což bylo 65.000 mužů. Ještě před 30. červnem Ernst si byl vědom nastávajícího rozkolu ve straně. Bál se, že Goering a Himmler na něho vyrazí. Napsal dopis, datovaný 3. června 1934 a poslal jej za hranice s poukazem, aby byl uveřejněn, kdyby se splnilo jeho temné tušení. Tento Ernstův dopis podle tvrzení v něm obsaženého je úplným popisem spiknutí, připravivšího požár říšského sněmu. Podává skvělý a hrozný obraz chování a způsobu nacistických vůdců právě před požárem a po něm. Byli (kromě Hitlera, který je uctivě titulován pouhým „On“) sprostí, neomalení, krutí a měli obrovskou odvahu ke všemu. Bylo to jako skupina gangsterů rázu Al Caponova v politice. Měli z toho potěšeni a požár připravovali přímo ďábelsky. Ernst říká, že on a Roehm, Goering, Goebbels, Heines a jiní se scházeli ustavičně v posledních dnech února 1933, usilujíce o nějakou akci. Hitler sám nebyl účasten jejich plánů. Nejprve uvažovali, že by mohli nepořádat nastrojené „zavražděni Hitlerovo“; to by jim dalo záminku k čistce v celé zemi. Goering byl proti tomu, jakožto podniku příliš nebezpečnému - ač Goebbels jej schvaloval - a místo toho doporučoval pumu do ministerstva vnitra. Tento druhý plán však byl také opuštěn jako neproveditelný a Goebbels pak navrhl vypálení říšského sněmu, takže Nazi - sardonickým využitím svého vlastního ďábelského žertíku - by se mohli dát nazývat „spasitelé parlamentu“. Nejprve byla vybrána pro založení požáru místnost komunistů; potom však místo toho uvažoval Goering o užití své tajné chodby. Zvědové z podsvětí přinesli zprávu o žháři, snad „komunistovi“, který se jmenoval Van der Lubbe - a věc byla hotova. Ernst tvrdí, že on založil skutečný požár. Jeho druhy při tom byli dva lidé z SA, Fiedler a von Mohrenschild. Všichni tři byli „popraveni“ při čistce 30. června. Mrtvé jazyky už nemohou povídat. Ernstův dopis možná není pravý. Ale i když to nebyl Ernst, kde založil požár, někdo jemu podobný to učinil. Krvavá lázeň. Události z 30. června 1934 byly historickou nezbytností. Ba byly nutností. Hitler se octl mezi dvěma armádami, vzájemně se vylučujícími, totiž mezi Reichswehr (pravidelnou armádou) a mezi SA, svou soukromou armádou hnědých košilí, kterou vedl Roehm. Události na něm vynucovaly, aby přiznal nespornou autoritu jedné nebo druhé. On si vybral Reichswehr. Bylo tedy třeba zlikvidovat SA. Toto, prostě řečeno, je tajemství 30. června. Další věc, kterou třeba uvážit, a která je skoro stejně významná, byla povaha samotné nacistické strany. Strana, jak ukázal Heiden, byla jednotou nikoli cílů, nýbrž příčin; nebyla založena na souvislém, jednolitém základě naukovém; její osobní skladba byla neobyčejně pestrá. Führer-prinzip byl jejím jediným skladebným základem, a jakmile podvůdci začali na sebe navzájem žárlit a tím jej podemleli, i když Hitler sám tím nebyl dotčen, nezbývalo nic jiného, než se jich zbavit - násilím. Konečně je třeba si připomenout, že to, co bylo zahájeno jako hrůzné ukládání kázně přívržencům Roehmovým, vyústilo nekontrolovatelně ve vládu násilí, jehož se vůdci chopili jako znamenité příležitosti k vyrovnání starých stranických nebo osobních účtů. Připusťte teror jako zásadu, jak učinil Hitler: a nikdo vám nepoví, kde se skončí. Nejvíc vražd se stalo v noci s 30. června na 1. červenec. Hitler ve své ospravedlňující řeči jich připustil 77. To jistě byl počet neúplný. Skutečné číslo nebude asi nikdy známo. Patrně dosahovalo 250 a možná i 300. Bylo několik skupin mrtvých. Nejprve lidé z SA: Kapitán Ernest Roehm, říšský ministr bez portefeuille a šéf štábu SA; Hitlerův nejlepší přítel; organisátor jeho soukromé armády. Karl Ernst, SA-Obergruppenführer, Berlin-Brandenburg. Tři další SA-Obergruppenführeři (generálmajorové), Edmund Haines, vůdce Slezska; August Schneidhuber, policejní president mnichovský, a Fritz von Krause. Hans Hayn, SA-Gruppenführer pro Sasko, a dalši Gruppenführeři (brigádní generálové). SA-Standartenführer (plukovník) Uhl, kterého Hitler označil za člověka, jenž ho měl zavraždit. SA-Standertenführer hrabě Hans Edwin von Spretl, chlapecký milenec, nalezený v loži Heinesově. Druhá skupina „katolická“ skládala se většinou z lidí, blízkých vicekancléři von Papenovi: Dr. Erich Klausner, vůdce Katolické Akce, významný a vážený politický vůdce. Adalbert Probst, vůdce Katolické mládeže. Fritz von Bose, Papenův státní sekretář. Edgar Jung, Papenův soukromý sekretář. Dr. Beck, z Mezinárodní organisace pro výměnu studentů. Třetí skupinu tvoří oběti soukromé nebo polosoukromé msty: Gregor Strasser, skvělý teoretik nacistické strany, někdejší první člověk po Hitlerovi, od listopadu 1932 ve skutečnosti v ústraní. General von Kahr, bavorský diktátor v roce 1923. o němž nacisté říkali že „zradil“ první Hitlerův puč. Dr. Walter Lutgebrune, který hájil Ludendorffa v procesu po mnichovském puči z roku 1923. Dále je tu skupina zvláštní: Generál Kurt von Schleicher, bývalý kancléř. Elisabeth von Schleicher, jeho choť. Generál von Bredow, jeho bývalý pobočník v ministerstvu války; Konečně jsou tu lidé zabití pouhou náhodou jako mnichovský hudební kritik Willy Schmidt, který byl zabit četou SS, ačkoliv protestoval, že není ten Willy Schmidt, mnichovský příslušník SA, kterého ona četa hledala. Pravý Willy Schmidt byl nalezen a řádně zastřelen později. Bývalý kancléř von Papen, když jeho sekretáři byli zabiti, vyvázl jen tak tak životem, a dřívější kancléř Brüning by byl býval určitě zabit, kdyby proti své vůli a na naléhavou žádost svých přátel nebyl před 27 dny uprchl z Německa. Brüning přešel přes holandské hranice v částečném přestrojení v průvodu holandských kněží. Proč byl zabit Schleicher? Proč tito druzí bývali kancléři ztěží unikli smrti? Poněvadž a) to byli bývalí kancléři a Brüning a Schleicher byli jediní dva možní nástupci Hitlerovi v Německu, kdyby nějaká podobná intrika, jaká přivedla jeho k moci, jej nyní vyřadila; b) Papen stále ještě prováděl své manévry v presidentském paláci a hluboce se dotkl nacistických extremistů a zneklidnil je svým útokem na ně v řeči, kterou pronesl 17. června v Marburgu; c ) Brüning to byl, kdo se odvážil vykázat nacistické hnědé košile z ulic, a ti mu to nikdy neodpustili. Nadto ještě Schleicher byl zabit, poněvadž Goering ho nenáviděl a všichni nacisté ho pokládali za nebezpečného. Tvrzení, že Schleicher intrikoval s nějakou cizí mocností, je nesmyslné. Byl přítelem Roehmovým, ale nikdo nepřišel s důkazem, že on a Roehm skutečně chystali nějaké spiknutí. Schleicher byl člověk velikých společenských styků; říkali mu „sociální generál“ a měl přátele na cizích vyslanectvích; to bylo vše. Důstojníci říšské obrany byli hluboce dotčeni Schleicherovým zavražděním a žádali, aby jeho jméno bylo očištěno. Nacisté váhali. Dokumenty o této věci měl Himmler, šéf SS. Reichswehr se zmocnila těchto dokumentů - nikdo neví jak. Himmler se pokusil dostat je zpátky. Nepodařilo se mu to. Skupina asi 400 důstojníků říšské obrany se sešla v poloveřejné slavnostní schůzi, kde předsedou byl starý polní maršál von Mackensen; připili na pameť Schleicherovu a zapsali jeho jméno i jméno Bredowovo do čestné listiny pluku. To poplašilo nacisty. Goering svolal narychlo schůzi, které se zúčastnila hrstka vynikajících Nazi a všichni důstojníci říšské obrany vyšší hodnosti než kapitána; na této schůzi, jak se soudí, Goering doznal, ze Schleicherova smrt, stejně jako smrt Willy Schmidta byla „omylem“. Mohlo by nějaké „spiknutí“ (Hitler obhajoval tuto čistku mluvenim o spiknutí) sjednotit Roehma, Strassera, Schleichera von Kahra, Willyho Schmidta, Fritze von Bose a Klausnera? Je to ovšem myšlenka úplně fantastická. Ale snad Roehm sám, jako vůdce SA, uvažoval o nějaké podvratné akci? Většina lidí, kteří tehdy byli v Berlíně, soudí, že nikoli. Ale je to přece jen možné. (Němečtí obhájci měli těžkou práci s výkladem těchto vražd a s Hitlerovým vysvětlením jich. Nejnovější obhajobu jsem slyšel od jednoho vysoce nacionalistického Němce. Roehm a ostatní byli zastřeleni, pravil, protože smlouva versaillská zbavila Německo kolonií. Jiné státy mohou vypovědět neoblíbené nebo padlé vůdce do vzdálených končin: tak na příklad Mussolini poslal Balba do Lybie, aby si tam pobyl nějaký čas. Ale Německo nemá takových koloniálních možností. Roehm by byl mohl snadno jít jako správce do Tanganyiky. Ale Tanganyika už není německá a proto nebylo možno nic jiného počít s Roehmem než jej zastřelit. Pozadí vražd. V Berlíně bylo veliké napětí v květnu a červnu 1934 a hospodářská nouze byla ostrá. Revoluce byla provedena, to jest Nazi se zmocnili moci. Ale kdepak byla odměna za vítězství? Pročpak nebyl uskutečněn nacistický hospodářský program? Radikální Nazi, obyčejné mužstvo, lidé z ulice, cítili mimoděk, že Goering, Reichswehr a průmyslníci otrhali všechno ovoce. Byli plni nespokojenosti a volali k Hitlerovi - nadarmo. Vůdce ohlásil, že nebude už žádné „druhé revoluce“. Nespokojenost mezi Nazi se soustřeďovala do SA. Lidé z SA se pokládali za hlavní nástroj strany. Byla to Hitlerova armáda ulic, která mu přinesla moc; Hitler patřil také k hnědým košilím, byl první a poslední. SA byli základem celého hnutí; byl to skrytý, hromadný reservoir síly; bylo mezi nimi mnoho poctivých levičáků, toužících po zaslíbené zemi hospodářských reforem. SA narostli k obrovskému počtu 2,500.000 lidí a když byla revoluce skončena, nebylo pro ně práce. Všichni byli vystrojeni - ve svých pěkných hnědých košilích -, ale neměli kam jít. Hitler si vytvořil soukromou armádu, ale nyní nevěděl, co s ní. Byla hrozivým břemenem pro finance strany; pokud šlo o strážní službu, vykonávala ji nyní SS; a lidé z SA byli oceánem neklidu a neusměrněné energie. Vůdcem SA byl Roehm. Byl to významný člověk. Měl drsnou energii Goeringovu, ostrou bezohlednost Goebbelsovu a organisační talent jako nikdo druhý v Německu. Briskní povaha, člověk omezené fantasie, který nenáviděl mír a miloval neklid; u lidí z SA byl hned na druhém místě po Hitlerovi. Hitler vděčil Roehmovi za víc než komukoli jinému. Hitler vytvořil SA, ale Roehm jim dal kázeň a organisaci. A Hitler ho za to miloval. Roehmovo řešení problému SA bylo docela jednoduché. Byl ctižádostivý a přál si sloučit SA a Reichswehr, proměnit Reichswehr v obrovskou národní armádu a stát se hlavou ozbrojených sil německého státu. (Tuto myšlenku měl už v roce 1922 a šel do vyhnanství do Jižní Ameriky, když měl předtím pro tuto věc roztržku s Hitlerem.) Takto se stal zosobněním dvojí tendence. Byl jednak vůdcem levičáckých snah režimu, neboť lidé z SA byli ti, kdo nic neměli v Německu, a pak byl konkurentem říšské obrany, pokud šlo o základní autoritu v národě. Reichswehr se přirozeně bránila těmto jeho snahám s roztrpčenou silou. Generálové neměli nejmenšího úmyslu postoupit svou funkci Roehmovi; kromě toho vystrojili a vychovali 100.000 mužů říšské obrany v neobyčejně přesný a vyrovnaný vojenský nástroj a byli by se raději sami zabili, než aby viděli tuto svou pýchu zatopenu a zaplavenu 2,500.000 výrostků, písařů, polocvičených hochů a Lumpenproletariatu z ulic. Sloučení s SA znamenalo smrt pro Reichswehr. A generální štáb to řekl Hitlerovi - ve výrazech, které nepřipouštěly pochybnosti. Vůdce opatrně rozvažoval. Neměl v úmyslu vzdát se Roehma; ale na druhé straně 100.000 mužů Reichswehr platilo pro něho nekonečně víc, než 2,500.000 ve skutečnosti neozbrojených SA. Hleděl si pozorně vyšších důstojníků Reichswehr, zejména generála von Blomberga, který byl ministrem říšské obrany. Blomberg, a to je důležité, se stal velmi oddaným stoupencem Hitlerovým. A také 29. června, den před čistkou, Blomberg ve významné řeči vyslovil své uspokojení nad nacistickým režimem. To Hitlerovi stačilo. Mohl-li být úplně jist říšskou obranou, nejsilnější moci v Německu, pak SA pozbyly svého raison d'étre. Hitler si pozval Roehma. Mluvili spolu čtyři hodiny. Roehm znovu žádal, aby Hitler rozšířil říšskou obranu připojením SA. Hitler mu řekl, že generální štáb říšské obrany trvá na odděleném doplňování, až budou a budou-li zavedeny odvody. Roehm poražen odjel. Rozmrzen se pustil do Mnichova. Bylo ohlášeno, že od 1. července půjdou SA na dvouměsíční dovolenou a že v této době jejich členové nemají nosit uniformu. SA mají zmizet z ulic! Revoluce zrazena! V této souvislosti třeba se zmínit ještě o jiném činiteli. Až dosud jsme nemluvili o SS. Tento Schutzstaffl, se vyznačuje černými košilemi a jeho členů je asi 300.000. Je to elita bojovné moci strany, původně tělesná stráž Hitlerova a ostatních vůdců. SA byly davy. SS byla pretoriánské garda, zdatná, dobře živena a dobře ozbrojená. SA byly oddané Roehmovi. SS, s kterým Roehm neměl nic společného, byl oddán Hitlerovi. Vůdcem SS byl člověk, který nenáviděl Roehma, Himmler. A Hitler se mohl bezpečně spolehnout na SS. Říšská obrana byla dostatečně poplašena touto krisí, takže sáhla k neobvyklým opatřením. Už deset dní před čistkou štábní důstojníci říšské obrany nosili u sebe služební revolvery a měli je po ruce i ve svých kancelářích. Jeden pluk říšské obrany byl mobilisován v Doebritz u Berlína. Trousily se pověsti - zřejmě neodůvodněné - že Karl Ernst, nejoddanější z Roehmových stoupenců, chce předejít rozptýlení SA a obsadit Berlín. Dokonce se říkalo, že Ernst má v úmyslu vyvraždit celý generální štáb! Opatření říšské obrany neprokazují existenci nějakého komplotu. Je naopak možné, že Reichswehr, sledujíc při tom své vlastní účely, chystala komplot, jak by se zbavila Roehma. Jisté je, že mladý Ernst v tomto směru byl poměrně nevinen a že neměl nějakých politických záměrů, tím méně ovšem myslil na opravdovou vzpouru. Teprve nedávno se oženil a byl zatčen na cestě do Brém, odkud chtěl vyplout na odloženou svatební cestu na Madeiru. Hitler byl svědkem na jeho svatbě, nebylo tomu ještě ani celých šest neděl. „Mluvil děsnou hrůzu.“ Snad aby nevzbudil v Roehmovi podezření, že ví o zradě, pokud ovšem vůbec nějaká existovala, odjel Hitler do jižního Německa, aby si prohlédl pracovní tábor. Vzal s sebou Goebbelse a také jistého Lutze, který byl po smrti Roehmově ihned jmenován novým šéfem štábu SA. Goering byl pověřen provedením čistky v Berlíně. To byl důvod, proč Goebbels šel s Hitlerem. Když se Goering rozzuřil, byl schopen všeho. O půlnoci (29. června.) Hitler podle svého projevu uslyšel zprávu „tak vážného rázu“, že musil ihned jednat. Goebbels to popsal velmi malebně: „Stále vidím ještě Vůdce, jak stojí na terase hotelu Godesberg. Vůdce se dívá vážně do temných nebes. Nikdo ještě neví, co hrozí. Vůdce je věren svým vlastním zásadám. Vůdce je zplna rozhodnut, pokud jde o reakční rebely, kteří uvrhli národ do bezmezného zmatku. Zprávy k němu docházejí z Berlína a z Mnichova. Po poradě, která trvala jen několik minut, je rozhodnuto, že se nebude čekat až do příštího rána. Vydáváme se na cestu o druhé v noci. O čtvrté jsme v Mnichově. Na letišti Vůdce přijímá zprávy. Pak se rozhoduje jít přímo do lvovy jámy. Rychle spěje vozem do Wiessee. Bez váhání jde přímo do domu Roehmova. S nesrovnatelnou odvahou Hitler provádí zatčení. Brzy po zatčení Roehmově přichází jeho štáb z Mnichova. Hitler k němu jde a jedinou větou mu říká, aby se vrátil do Mnichova. Všichni poslechnou.“ (MANCHESTER GUARDIAN, 2. července 1934) Nuže, jestliže Roehm chystal převrat v Mnichově 30. června, pročpak klidně spal ve své posteli ve Wiessee, vzdáleném 20 mil, o 6. hodině ráno toho dne, kdy celá akce (podle hitlerovců) se měla začít? Proč, když Mnichov byl naplněn revoltou, tam byl úplný klid, když Hitler tam téhož rána přijel? Oficiální nacistické komuniké popisuje vpád do Wiessee s většími podrobnostmi: Vůdce vstoupil a osobně zatkl šéfa štábu Roehma, jenž se podrobil „mlčky a bez odporu“, v jeho ložnici v Heinesově pokoji přímo naproti se ukázal Vůdci „ostudný obraz“, Heines byl v posteli s jedním mladíkem; odporná scéna, která provázela jejich zatčení, se vymyká popisu. Odhalila nelítostně poměry, jaké byly v okolí dřívějšího šéfa štábu. TIMES, 2. července 1934. Neoficiální historie ovšem uvádí, že Hitler zdaleka nebyl sám, že ho provázela četa mužů z SS, a že Roehm nikterak nepřijal zatčení mlčky, nýbrž spílal Vůdci, vytýkaje mu, že zradil revoluci, a že Hitler rovněž na něho křičel, až lidé z SS Roehma odvedli. Roehm byl dopraven do Mnichova. Heines a jeho Lustknabe byli asi vyřízeni na místě. Hitler nevěděl, co s Roehmem. Šéf štábu byl zavřen do vězení a bylo mu řečeno, aby se sám zastřelil. On odepřel a řekl, má-li ho někdo zastřelit, že to musí být „sám Adolf“. Byl zabit teprve o páté odpoledne druhý den, asi za třicetšesthodin po svém zatčeni. Nikdo nezná přesných okolností. Patrně žalářníci přicházeli znovu a znovu k Hitlerovi se slovy: „Nechce se sám zabít... Co máme dělat...?“ A lze si snadno představit Hitlerův konečný, zoufalý a podrážděný rozkaz, aby se už nějak zbavil toho muže, který byl jeho jediným přítelem, aby byl odklizen, zastřelen, zabit... Na ostatních Hitlerovi tolik nezáleželo - osobně. Těch ostatních byla spousta. Udělal důkladnou čistku mezi domněle nespokojenými vůdci SA v Mnichově a jeho okolí. Potom brzy zrána poslal Goeringovi šifrovaný telegram, aby spustil v Berlíně. Goering s tím počkal až asi do jedenácté hodiny dopolední. Chtěl totiž vidět, kdo nabude vrchu, zda Hitler, či Roehm. Pak Goering začal také, „překročiv původní rozsah svých instrukcí“, jak připustil později. Je sporné, zda Goering mluvil s Hitlerem o lidech, které chtěl dát zabít. Možná, že nikoli. Hitlerovy rozkazy byly často neobyčejně neurčité. (Vykládá se, že za několik měsíců se Hitlera tázal jeden cizinec, jak se vede jednomu příteli. Jeden Nazi, který seděl u toho oběda, vykoktal vysvětlení, že „zmizel 30. června“. Hitler zbledl, poněvadž nevěděl, že ten člověk byl zabit.) Ať tomu bylo jakkoli, čety smrti se vydaly do práce. Himmler měl vrchní dozor. Ničení, rychlé a hrozné, se začalo. Schleicher byl zastřelen ve svém domově. Neměl ani zdání, že hrozí nějaká akce proti němu. Rozmlouval právě telefonem s jedním svým přítelem, když přišli lidé z SS. Řekl do telefonu: „Odpusťte na okamžik; někdo je zde v pokoji.“ Obrátil se a spatřil své katy. Sestřelili ho. Frau von Schleicher, uslyševši rány, přiběhla do pokoje. Byla zastřelena, aby nebylo svědka smrti jejího manžela. Lidé z SS byli rozdělení na dvě skupiny. Ti, kdo stříleli, byli staří vojáci, členové Hitlerových Leibstandarten (tělesné stráže). Popravy - na rozdíl od přímých vražd - se konaly v Lichterfeldských kasárnách Obvinění byli postaveni před náhlý soud, jehož proces trval minutu. Většinou to bylo tak, že důstojník, který měl službu, prohlásil: „Jste obžalován ze zrady a odsouzen k smrti.“ Každý byl doveden před četu s puškami, do očí mu bylo obráceno oslepující světlo a zavířily bubny. Pak salva. Někteří z odsouzených vůdců SA, mezi nimi Sander, Ernstův šéf štábu, byli zastřeleni s voláním „Heil Hitler!“ na svých rtech, Domnívali se, že revoltující skupina lidí z SS se vzbouřila proti Hitlerovi, a že oni umírají, věrni Führerovi a nacistickému hnuti! Opravdu „zrádci“. Hitlerovi trvalo od 1. července do 13. července, než si spravil své otřesené nervy. Nejprve bylo ohlášeno, že jen několik vyšších vůdců SA, generál von Schleicher a jeho choť byli zastřeleni. Ministerstvo propagandy se však obávalo, že teorii o spiknutí by se dost nevěřilo, a proto také obrátilo pozornost na homosexuální sklony Roehmovy, Heinesovy a jejich nejbližších přátel. Těmito sklony byla strana vždy rozdělena. Hitler mluvil 13. července a vypočetl jména sedmdesátisedmi lidí, o nichž připustil, že jsou mrtví. Vypadal jako zlomený člověk. První část jeho řeči byla přijata s téměř úplným tichem, ač posluchačstvem byli nacističtí poslanci (asi třicet křesel bylo příznačně prázdných.) S obrovskými podrobnostmi podle svého zvyku Hitler nejprve narýsoval historii nacistické revoluce. Potom vypočítával své neshody s Roehmem. O podrobnostech „spiknutí“ nemluvil zdaleka přesně. Zmiňuje se o domnělé schůzce Schleicherově s cizím diplomatem, učinil pozoruhodné prohlášení, že když „němečtí zrádci se sejdou s cizím politikem a přísně nakáží, aby se mi to zatajilo, dám takové lidi zastřelit, ať už třeba jejich tajný rozhovor se týkal jen počasí, starých mincí a podobných věcí“. Pak ukončil vášnivým výbuchem, že dvacetčtyři hodiny byl nejvyšším soudem německého lidu - a posluchačstvo propuklo v bouřlivý potlesk. 30. červen měl, pokud šlo o stranu, dobré i špatné důsledky. Nepochybně prokázal straně službu tím, že odklidil takové nechutné lidi, jako byl Heines, který byl uznaným vrahem. Na druhé straně - nehledíme-li na hrůzu, která to vše provázela - tento den „zničil něco, co asi už se nikdy nedá obnovit úplně, totiž ilusi o nerozbořitelné vlastenecké jednotě, o oné věčné vzájemné věrnosti, kterou národně-socialističtí vůdci tak často hlásali“. A ukončil definitivně „radikalismus“ ve straně. Moderní Monte Christo. Tak podivné, jako některé vraždy z 30. června, byly i některé úniky před nimi. Všimněme si na příklad příhod, jež prožil Gottfried Treviranus. Byl velitelem ponorky za války a jako člen Brüningovy vlády zaujímal nacionalistické stanovisko téměř tak silné, jako Nazi. Ale octl se také v seznamu smrti z několika důvodů: 1. byl nejbližším přítelem Brüningovým, 2. měl značný vliv ve vojenských formacích. 3. vždy pohrdal Hitlerem a nikdy se tím netajil. 30. června právě po obědě hrál Treviranus tennis na dvoře za svým domem. Autobus asi s tuctem lidí z SS s vytaženými revolvery zajel k jeho domu a zastavil se tam. Jedno z dětí šlo příchozím vstříc a oni křikli: „Kde je Treviranus?“ Hlas s hořejška, přiváben hlukem, volal u schodů: „Zde jsem.“ Ale to byl Treviranův otec! Vyběhše na schody, lidé z SS ho spatřili, viděli, že je to omyl, a tázali se ho, kde je jeho syn. Zatím to dítě vyběhlo a řeklo Treviranovi na tennisovém hřišti, co se děje. Treviranus v okamžiku přeskočil zeď své zahrady a skočil do svého auta, které stálo venku. Lidé z SS, nyní už zase dole, viděli, jak odjíždí, střelili po něm, ale netrefili. Treviranus velmi prozřetelně jel rovnou do města, místo aby se pokusil dostat se ven; vůz, plný lidí z SS jel za ním, ale nemohli střílet, poněvadž bylo v ulici mnoho lidí i vozů; pak se jim ztratil. Treviranus zastavil u domu jednoho ze svých přátel a vypůjčil si vycházkový oblek. Pak šel k domu Schleicherovu, aby zjistil, co se děje. Před domem stál zástup. Treviranus vylezl z vozu a tázal se jedné stráže z SS, co se tu stalo. Když slyšel, že Schleicher byl zastřelen, s neobyčejnou rychlostí, ale zevním klidem Treviranus skočil zas do svého vozu a jel ven z města, kde pak narazil vůz na okraj silnice, aby vzbudil dojem, že se snažil utéci dále do polí. Vrátil se najatou drožkou do vnitřního Berlína a utekl se do domu jednoho svého přítele. Několik anglických oponentů nacistů vykonalo platné služby v této době. Jeden z nich riskoval těžký britský trest tím, že zfalšoval svůj pas a dovolil, aby se ho užilo k vývozu dvou dětí z Německa, syna a dcery jiné oběti této čistky. Hindenburgův konec. 2. srpna zemřel Hindenburg. Krveprolití z 30. června možná poněkud otřáslo jeho zestárlou konstitucí; na druhé straně však se zdálo, že starý pán byl spokojen s Hitlerem i Goeringem, poněvadž každému z nich poslal gratulační telegram. Ještě den před smrtí nejinformovanější berlínští dopisovatelé a diplomaté soudili, že tato událost musí Hitlerovi způsobit nejtěžší krisi. Kdo bude presidentem? Mohl by sám sebe jmenovat presidentem? Kdyby to učinil, kdo by se stal kancléřem? A zejména co by dělala říšská obrana? Nyní, když už do věcí vidíme, víme, že Hitler si vykoupil armádu 30. června. Právě tak, když už známe výsledky, musíme se podivovat Hitlerově chytrosti a odvaze. Nikomu v této době se ani nesnilo o prostém a chytrém řešení, které už Hitler měl za lubem, totiž o kombinaci úřadu říšského presidenta i kancléře. Pokud šlo o Reichswehr, postaral se o ni Blomberg. Ještě hned ráno v den Hindenburgovy smrti všechny garnisony říšské obrany v Německu vykonaly novou přísahu a to jednu z nejpodivnějších ve vojenské historii. Armády obyčejně přísahají oddanost koruně nebo hlavě státu. Tentokrát však vojsko přísahalo věrnost, a to důkladnou Hitlerovi osobně: „Přísahám Bohu tuto svatou přísahu, že budu bez podmínky poslušen Vůdce německé říše a lidu, Adolfa Hitlera, vrchního velitele Wehrmacht a že jako statečný voják ve všech dobách budu ochoten dát svůj život za tuto přísahu.“ Každý voják a poddůstojník přísahal, odříkávaje vždy dvě slova najednou, opakuje je po veliteli, se zdviženou rukou. Někteří důstojníci, kteří nenáviděli Hitlera, si vzali ten den zdravotní dovolenou. Generální štáb to nezmátlo. Každý nepřítomný důstojník byl povinen vykonat přísahu osobně při svém návratu do služby... Po přísaze všichni zpívali nejen Deutschland über Alles, nýbrž i Horst Wessel Lied, nacistickou hymnu. Pokud žil Hindenburg, byla jistá možnost, i když vzdálená, že by mohl propustit Hitlera z kancléřství. Jeho smrtí toto nebezpečí zmizelo. Hitler byl nyní hlavou státu. Sám jediný se mohl propustit. Jeho neúchylná cesta dosáhla svého přirozeného konce. Jen Bůh ho může nyní odvolat. A Bůh, jak říká, je na jeho straně. Kapitola pátá. DVA S POČÁTEČNÍM G. Buď mým bratrem, nebo ti sra- zím hlavu. Německé přísloví. Kolem Hitlera je fantastická společnost podhitlerů. V prvních dobách v Berlíně jsem slyšel říkat jednoho z nejbystřejších pozorovatelů vývoje věcí v Německu: „Žádný z vrchních Nazi není zcela normální nebo zcela upřímný. Jsou to buď cynikové, přetvařující se nebo hysterikové.“ Každá národní revoluce ovšem prudce zavíří hlubinami velikého národa a vynese tak zpravidla na povrch podivné ryby. A nijak netvrdím, že sta a tisíce slušných Němců, z nich někteří na významných místech, nejsou upřímní a poctiví lidé. Několik ze známějších nestvůr zahynulo 30. června. Množství jich zůstává. A nejen zůstávají; oni také zastávají funkce neobyčejně vhodné pro jejich slabosti a nedostatky. Kdo by měl být ředitelem „osvícení lidu“ v Třetí říši? Kdo jiný, než Dr. Goebbels, jehož schopnost k šíření osvěty je schopnost mrzáka, člověka zchromlého a zakrslého, se zavilou nenávistí k těm, kdo nemají takových vad. Kdo by měl mít téměř svrchovanou policejní moc nad šedesáti pěti miliony Němců? Kdo jiný než generál Goering, člověk nejdivočejších a nejprudších vášní? “Kdo, abychom vybrali důležitý příklad, by měl být na příklad ministrem vyučování v říši? Kdo jiný, pokud je vůbec třeba to říkat, než Dr. Bernard Rust, který před několika lety pozbyl svého učitelského místa - protože nebyl schopen! Hitler řekl jednou novináři, který s ním rozmlouval, že neměl rád lidí, kteří říkali stále jen ano. Úmyslně se rozhodl obklopit se lidmi, kteří měli ducha odvážného a výbušného a kteří často se neshodli ani mezi sebou. On skutečně vybudoval skutečnou politiku z toho, jak umí užít jednoho podvůdce proti jinému; nechává je v nejistotě a dostane z každého nejlepší. Soudí se také, že o většině z nich má „něco“ ve svých aktech. Vůdci, žárlíce na sebe navzájem, a vědouce, že Hitler je všemocný rozsuzovatel jejich osudů, soutěží mezi sebou o jeho přízeň. On je, jak řekl E R. Knickerbocker, sultán a oni jsou uchazeči o jeho milost. Hitler se velmi stará, aby žádný z jeho podvůdců se nedotkl jeho svrchovaností. Když Goering se stal příliš mocným, vzal mu tajnou policií a odevzdal ji Himmlerovi. A Goering ani nyní ještě není členem Reichsleitungu nacistické strany. Stranické funkce celkem souhlasí s funkcemi ve vládě. Dr. Goebbels na příklad je Reichsleiter propagandy ve straně a také říšským ministrem propagandy; Darré je vůdcem, který má ve straně na starosti zemědělství a zároveň je ministrem zemědělství. Kdyby strana a stát byly dokonale sloučeny, jako je tomu v Rusku, byla by tato vzájemná souhra funkcí úplná. Ale není daleko úplná. Dr. Schacht, na příklad, hospodářský diktátor, nemá vůbec stranické hodnosti. A na druhé straně Rosenberg je stranickým vůdcem pro zahraniční věci, ale zdaleka není zahraničním ministrem ve vládě. Německo je rozděleno na devatenáct stranických žup (Gau). Rakousko - mimochodem - se pokládá za dvacátou župu. Dr. Goebbels je Gauleiter v Berlíně. Je-li Gauleiter také vůdcem SA v témž okrsku, kterémužto spojení funkci se Hitler co možná vyhýbá, stává se osobností obrovské místní moci. Heines byl jak Gauleiter, tak velitel SA ve Slezsku. Julius Streicher, nejhorší z antisemitů, je jak Gauleiter, tak vůdce SA v severním Bavorsku. Soupeřství mezi těmito lidmi jsou obrovská. Nejznámější je soupeřství mezi Goeringem a Goebbelsem. Neméně zavilé je mezi Goebbelsem a Rosenbergem. Byl by obtížný úkol nakreslit síť vzájemných nenávistí v této straně. Goebbels a Schacht zdaleka nejsou přáteli; Goering a Papen; Goebbels a Himmler; a každý je proti Rosenbergovi. Jediní dva lidé, kteří celkem dobře vyjdou s každým, jsou Hess a Erick; ani jeden z nich není ctižádostivý a oba jsou celkem příjemní lidé. Tato nepřirozená mélange nenávistí vede k rozmíškám, neshodám, ba i poškozuje výkonnost. Vedle toho naznačuje to slabost hitlerismu, která by mohla být osudnou. Strana, založená na citových vznětech, nepodložená pevnou a ustálenou ideologií, drží pohromadě jen vůdcovským principem a neuměla se uplatnit jako výhradný vládce národa. Není nerozlučitelnou části skladby vlády i společnosti, jako je fašismus v Italii nebo komunismus v Rusku. Hitlerovi tři hlavní rádci vůbec nejsou Nazi: Schacht, Neurath a generál Blomberg. Představte si sovětskou vládu, ve které by ministři hospodářství, zahraničních věcí a války nebyli komunisty! Zde tedy jsou ti podhitlerové. Začněme s generálem Goeringem. „Der alte Kleíderständer...“ - Karl Ernst. Ačkoli dnes především zastává samobytnost Pruska, je Goering Bavor; narodil se v Rosenheimu v Bavorsku 12. ledna 1893. Pocházel z dobré rodiny - jeho otec byl generálním guvernérem Německé Jihozápadní Afriky - a jeho školní výchova byla dobrá. O prázdninách šplhával na rakouské Alpy. Také on, jako Hitler, má silné citové vztahy k Rakousku, a to může být jedním z činitelů, kteří přispěli k náporu nacistů na Rakousko v roce 1933 a 1934. Goeringův bratr žije ve Vídni. A dvě z Goeringových sester se provdaly za Rakušany. Když mu bylo 21 let, vstoupil Goering do německých leteckých sil. Na podzim 1915 byl velitelem stíhací letky č. 5. Dostalo se mu nejvyššího německého vyznamenání, Pour le Mérite, a v roce 1918 se stal velitelem slavné eskadry Richthofenovy. Goering sestřelil za války 23 letadel, kdežto Udet 54 a Richthofen 80. Dvě události, které zapůsobily nejpronikavěji na vývoj jeho životních názorů, se dostavily V roce 1918, právě po příměří. Nejprve Goering odepřel demobilisovat a odevzdat svá letadla. Německý generální štáb mu to nařídil, ale on odepřel poslechnouti, až na konec byl nucen přistát u Darmstadtu. Rozloučil se se svými důstojnickými druhy, připiv na den, až Německo bude svrchované ve vzduchu. Jeho letadla byla pak zničena. Nikdy na to nezapomněl. Zničení jeho skvělých letadel lidmi, které pokládal za nekonečně nižší, bylo pro něho duševním otřesem, z něhož se nevzpamatoval; jeho dnešní vášnivá energie, toužící zbudovat nové německé letectvo, je náhradou za tehdejší otřes. Druhá událost byla, když se vrátil do Berlína; socialistický dav ho viděl v uniformě a násilím mu utrhl důstojnické odznaky s výložek jeho kabátu. Goering rozvzteklen přísahal pomstu. Jeho nenávist k socialistům, která je přímo psychopatická, se datuje od onoho dne. Tato událost měla význam pro nacistickou historii. Není tak docela fantastické přesvědčení, že mnoho z hnědého teroru - bylo přímo odůvodněno touto příhodou. Goering odjel v roce 1919 do Švédska a stal se tam obchodním letcem. V této době se začíná jeho morfinistická historie. Dnes už neužívá omamných prostředků, ale několik let byl náruživým poživatelem. Ve Švédsku se zamiloval do ženy, která měla hluboký vliv na jeho život; byla to jeho první choť, baronka Karin Focková. Setkal se s ní téměř po wagnerovsku po nuceném přistání na jejím statku v Rockelstadu v severním Švédsku. Byl těžce zraněn v mnichovském pivovarském puči z roku 1923; stal se jedním z Hitlerových předních stoupenců rok předtím. Uprchl do Italie a pak se vrátil do Švédska. Jeho zdraví se zhroutilo; nejprve šel do nemocnice v Konradsbergu a pak do asylu Langbrö. Jeho žena mezitím dostala tuberkulosu. Švédské soudy odmítly svěřit Goeringovým opatrování jednoho děcka z prvního manželství jeho ženy. Frau Goering zemřela v roce 1932, právě předtím, než se její muž stal předsedou říšského sněmu, což byl jeho první veliký úřad. Později, když Gregor Strasser upadl v nemilost, podědil Goering mnoho jeho vlivu u Hitlera i ve straně. V té době vzpomínka na mrtvou Karin byla, jak se zdá, nejvýznačnějším osobním činitelem v jeho životě. Převezl její tělo do Německa (zemřela ve Švédsku) a ve svém berlínském domově si vystavěl jakýsi druh oltáře, kde stál její portrét mezi svíčkami, vždy rozžatými a zpestřenými reflexy od okna s barevnými skly, vestavěného do zdi. Tam Goering klečel každý den a modlil se - až potkal Frau Emmy Sonnemannovou. Tato mohutná dáma, herečka, dobyla si jeho přízně a on zpečetil soukromě vztahy gargantuovskou svatbou, která se konala v Berlíně v dubnu 1935. Bylo to vlastně jakési římské festum. Hitler byl svědkem. Novomanželé dostali svatebních darů za osmdesát tisíc liber. Slavnosti se začaly téhož dne popravou dvou komunistů, Epsteina a Zieglera, kteří byli odsouzeni k smrti pro účast na vraždě nacistického reka Horsta Wessela. Mnozí nacisté se podivovali té symbolické souvislosti - krvavé oběti za plodnost nového páru. Goering měl koncem roku imponující množství zaměstnání. Byl předsedou říšského sněmu, generálem říšské obrany, generálem letectva, generálem policie, říšským ministrem letectví, ministerským předsedou pruským (ale nechtěl překročit práh pruského ministerstva, poněvadž to dříve bývala bašta socialistů), vrchním lovčím, vrchním lesmistrem říšským a ředitelem televise - tuto poslední funkci dostal proto, že televise bude možno užívat pro válku ve vzduchu. Je proslulý rozmanitostí a leskem svých uniforem, ale legenda poněkud přepjala, a ve skutečnosti jich nosí jen asi deset. Obyčejně mívá meč s jílcem, jako nějaký křižák. Za stolem v jeho hlavním sídle visí kolmo obrovský katovský meč na sametové zácloně. Má manii okázalosti nejen v oděvu, ale i v domech. Většinou pobývá ve veliké budově na Leipzigerplatz. Veliký hákový kříž je vyznačen v kachlech nad hlavním krbem. V jednom pokoji - jak jsem četl - jsou tapety krvavě rudé a koberec černý jako havraní peří. Mramorové poprsí Hitlerovo stojí na podstavci, osvětleno pestrým světlem. Jiný pokoj, obrovská a bohatě zdobená síň, může být přeměněna v kino; stačí se dotknout knoflíku, tapeta na zdi se vznese do výše ke stropu a za ní se otevře scéna kina. V Bavorsku má Goering venkovské sídlo, blízko vily Hitlerovy, na statku v rozsahu 5000 akrů, který dostal od místní vlády. Jeho nejmilejším a nejvytouženějším projektem je obrovské nové ministerstvo letectví v Berlíně s 2500 místnostmi, které by bylo tak veliké, že letadla by mohla přistávat na střeše a také odtamtud startovat. Jeho ctižádost právě tak jako jeho marnivost je obrovská. 6. března 1933, zrovna den po volbách, kterými byl potvrzen Hitlerův vstup do vlády, dal si malovat svou podobiznu na klíně s knihou, která má příznačný název Život Napoleonův. Jeho miláčky jsou lvíčata. Všechna bez rozdílu, ať samci nebo samičky, se jmenují Caesar. Je právě tak masožravý jako Hitler je vegetarián - briskní, impulsivní, krutý. Svědectví po mnichovském puči z roku 1923 připomnělo jeho rozkazy „bít do lebek“ oponentů „pažbami pušek“. Jeho proslulý rozkaz policii v únoru 1933, střílet „nepřátele“ - bez ptaní, byl vlastním signálem začátku nacistického teroru. Jeho bezohlednost je přímo nemyslitelná, křečovitě, krvelačná. Není to spiklenec jako Goebbels. Je schopen veliké výkonnosti, a to ho činí dvojnásob nebezpečným. Od té doby, co Goering představuje policejní moc Třetí říše, bylo 12.863 lidí sterilisováno, někteří z nich násilně. Asi 90.000 židů prchlo ze země. V roce mezi červnem 1933 a červnem 1934 212 mužů a žen bylo sťato ze 214 odsouzených k smrti, převážnou většinou pro politické zločiny, které by se nikde jinde netrestaly smrtí. Goering sám nařídil, že popravy se mají provádět středověkou sekyrou a nikoli guillotinou. Počet osob, odsouzených do vězení, dosáhl 280.308; jejich úhrnný trest činí 129.421 let. K tomu ještě bylo 184 osob zastřeleno „při pokusu o útěk“, 13.000 jich bylo zbaveno státního občanství a 49.000 osob bylo posláno do koncentračních táborů. Goering je dobrý Arijec. Pozdravil na příklad ujednání britsko-německé námořní dohody z června 1935 jako „vítězství rasové zásady“. Ale je to jediný z vrchních Nazi, kdo není vysloveným antisemitou. Drží s pravičáky ve straně. Nic nedbal „socialistické“ části Hitlerova programu. Stal se nacistou, poněvadž nacismus znamenal silné nacionální Německo s novou armádou a mocným letectvem. Anekdot o Goeringovi je ovšem spousta. Nejvíc se jich týká skvělosti jeho uniforem nebo jeho mimořádného objemu. Není jen tlustý; je tlustý a při tom obrovsky svalnatý. Pohybuje se s čilostí člověka lehčího o sto liber: nic na něm není těžkopádného; jeho energie budí hrůzu. Ale vykládá se, že je tak tlustý, že si „sedá na svůj vlastní žaludek“; on a Emmy musí spát ve stanu; a nosí „šněrovačky“ na svých stehnech. Další historka vykládá, že obléká admirálskou uniformu, kdykoli se koupe, a že má při tom duplikáty všech svých vyznamenání z kaučuku. V Německu byla zavedena nová jednotka váhy - jeden Goering -, což znamená průměrnou váhu jeho vyznamenání. Jednou prý navštívil ocelárnu a jeho průvodci byli zděšeni, když náhle viděli, jak se vznáší s podlahy a stoupá kolmo ke stropu. Důvod: hořejší elektromagnet přitáhl všechny jeho medaile. Jednou, povídá se, začal Hitler klímat při představení Lohengrina. Führer byl příliš unaven a nemohl odolat spánku. Jeho oči se náhle otevřely, když vstupovala na jeviště postava zářícího rytíře ve zbroji. Hitler se domníval, že je to Goering. „Hermanne,“ zvolal, „jdete příliš daleko.“ Goeringův základní význam, pokud trvá nynější situace, není v jeho lačnosti krve, ani v jeho posici v Prusku, ani v jeho velení pruské policií. Na čem záleží, je jeho vliv na letectvo. Příští válka se vybojuje ve vzduchu a je neblahé znamení, že člověk jako Goering se svou nezkrotnou bezohlednosti má nejvyšší odpovědnost z vývoje německé letecké zbrojní síly. Jak se hodí k jeho charakteru, umí generál užívat někdy velmi srdnatých výrazů. „Každý, kdo píše proti Německu,“ prohlásil jednou, „má asi v hlavě hnůj.“ Doktor. Žid je pro mne předmětem fysické ošklivosti. Vrhnu, když nějakého vidím... Kristus asi nemohl být židem. Nechci to dokazovat vědecky. Je to skutečnost... Vážím si oby- čejné prostitutky víc než vdané židovky. Dr. GOEBBELS Dr. Josef Paul Goebbels se narodil 3 t. zv. koňskou nohou. Tato okolnost měla nejvýznamnější vliv na jeho život. Ta vykládá mnoho z jeho osobnosti i jeho kariéry. Zmrzačen, jak praví Heiden, „trpaslík mezi obry“, musil se probíjet lstí, chytrostí a spiklenectvím. Když jeho kamarádi ze školy šli do války - narodil se v Porýní roku 1897 -, on musil zůstat doma pro svou vadu. Jeho zmrzačená noha však přiostřila jeho ctižádost a také jeho nenávist ke zdravým. Je nejzavilejším člověkem ve straně - a nejvzdělanějším. Doktorátu filosofie nabyl v Heidelbergu. Tento doktorát, o němž se často tvrdilo, že je falešný, je úplně pravý. Goebbelsova rodina byla zbožně katolická, ale on je zuřivý nepřítel klerikálů. Jeho otec byl učitelem, jeho děd byl sedlák; členové rodiny jeho matky byli řemeslničtí pracovníci a všichni byli chudí. Propracoval se až na studia v Heidelbergu, když předtím navštěvoval několik jiných škol. V mládí toužil po tom, aby si dobyl literárního významu a skutečně mnoho psal: jeho vydaná díla naplňují čtrnáct svazků. Jeho choť, která si ho vzala po rozvodu se svým prvním manželem, měla významný vliv na jeho život. Nepřátelé tvrdí, že první manžel byl žid; to není pravda - byl to dokonale arijský advokát Quandt; ale jako dítě byla Frau Goebbels vychována v jedné židovské rodině. Hitler měl rád Frau Goebbels a v prvních letech svého kancléřství chodil často na její hudebni večírky. To bylo nesmírně prospěšné pro politické plány drobného doktora. Nějakou dobu Frau Goebbels byla ředitelkou německého úřadu pro módu, což byl jakýsi druh ministerstva, jež mělo vytvořit ryze árijské vzory pro německé ženy; ale tento úřad netrval dlouho. Drobný doktor - je skutečně poměrně velmi malý - přišel v roce 1922 na jednu schůzi v Mnichově; mluvil tam Adolf Hitler. Goebbels říká, že tam přišel pouhou náhodou. Okamžitě byl obrácen k nacismu a šel do Porýní organisovat složky strany. Hitler brzy ocenil jeho mrštný jazyk a jeho vzletná slova; hned po Vůdci se stal nejcennějším řečníkem hnutí. V roce 1926 ho Hitler poslal organisovat stranu do Berlína, kde měla dosud poměrně, malé pokroky. Goebbels založil noviny, Angriff, a za čtyři léta zásluhou své novinářské a organisační zdatnosti byl vůdcem mocného aparátu; Berlín se stal hlavní baštou hitlerismu hned po Mnichově. Goebbelsovo násilnictví v řečech i novinách překonávalo každého v Německu. Byl úplně bezohledný a mstivý. V jednu dobu bylo proti němu vedeno 126 procesů pro urážku na cti. Jednou, už dávno, přinesl v Angriffu článek s titulem: Žije ještě Hindenburg? President žaloval a Goebbels platil pokutu 800 marek. Oplátkou za to Goebbels napsal, že Hindenburg je obklopen „židy a marxisty“. Na konci roku 1935 byl Goebbels říšským ministrem propagandy a osvěty lidu. V této funkci byl neomezeným vládcem tisku v Německu a kromě toho, což je skoro stejně významné, vládcem rozhlasu. Rovněž divadlo a biografy podléhaly jeho kontrole, jakož i většina činnosti hudební, umělecké, kulturní ba i vědecké; učinil z říše kulturní vězení, nacistickou prázdnotu, zemi, která je v duchovní svěrací kazajce a ve které žije 65 milionů Němců. Goebbels je také režisérem nacistické strany. Vynašel techniku velikých hromadných schůzí, které tak značně pomohly k volebním vítězstvím Hitlerovým. Jeho taktika byla jednoduchá. „Propaganda má jen jeden úkol,“ napsal, „totiž dobýti davů. Každý prostředek, který tomuto úkolu pomáhá„ je dobrý; každý prostředek, který překáží, je špatný.“ Narýsoval strategii ustavičného a nepolevujícího útoku. Tak vznikly plamenné ozdoby, tlampače, pečlivá režie Hitlerova vystupování, pochody a uniformy. Potom, když Hitler se stal kancléřem, řídil režisérsky první neuvěřitelné davové scény, které tak značně vzrušily nacisty. On doporučil pálení knih; on organisoval slavnost 1. května a slavnosti obžínek; on dozíral na kampaň pro Winterhilfe. Jeho vrcholným výtvorem však byl Horst Wessel. Legenda o Horstu Wesselovi je, jak praví Knickerbocker, mistrovským kouskem tohoto doktora. „Mladý lotr, který se jmenoval Horst Wessel, syn luterského pastora, byl jedním z mnoha rváčů, kteří zneklidňovali berlínské ulice, než Hitler se dostal k moci. Stal se velitelem čety SA, která působila v okrscích převážně komunistických, a komunisté ho nenáviděli. Tři výrostci, podnícení osobními i politickými důvody, přišli do jeho bytu a zastřelili ho v posteli. On odepřel přijmout pomoc židovského lékaře, který byl zavolán, a zemřel na své rány. Goebbels viděl v pohřbu Horsta Wessela dokonalou příležitost k rozvinutí mohutné propagandy. Ale policie (bylo to už v roce 1930) odepřela dovolit demonstrace příliš rozsáhlé. Proto Goebbels musil myslit na něco jiného. Horst Wessel napsal slova k jednomu uličnímu popěvku, založenému na starém bavorském nápěvu, který zpívali jak nacisté, tak komunisté. Goebbels se rozhodl vytlouci kapitál z této písně; a je to opravdu dobrý, povzbuzující nápěv. Než uplynul měsíc, píseň se stala neoficiální hymnou nacistů. Brzy byla i oficiální. A Horst Wessel se stal a stále ještě je nacistickým mučedníkem číslo 1. Zevní vztahy mezi Goebbelsem a Goeringem jsou korektní, ale zřídka kdy opominou příležitosti, aby se tajně navzájem nekopli. Goering jako pruský ministerský předseda ovládal Staatsoper v Berlíně. Goebbels si tedy musil koupit jinou operu v Berlíně a vedl ji jako konkurenci opeře Goeringově. Nová Frau Goering má snahu nastoupit na místo Frau Goebbels jako First Lady Třetí říše. Goebbels je nesmírně žárlivý na své výsady. Putzi Hanfstaengl ke konci roku 1933 byl pověřen přípravou filmu, znázorňujícího život Horsta Wessela. Goebbelsovi se podařilo nejprve dočasně zakázat provozování filmu, pak vymohl změny v něm a změnil také název, ač vyhovoval nacistické propagandě, jak byl dříve. Některé citáty z Goebbelse: „Vím, že je pro nás obětí, že nemáme novou válku.“ „Naše hnědé košile zachránily Francií od bolševictví a přes to nyní při skandálu Staviského a bouřích na pařížských uli- cích tam není pořádek.“ „Hitlerův útok na demokratického ducha je toliko začátkem vývoje, jehož koncem bude národně-sociální Evropa.“ „Válka je nejprostším potvrzením života. Potlačte válku a bude to, jako byste chtěli potlačit přírodní procesy.“ Ovládněte tisk národa a půlka diktatury je hotova. Goebbels prokázal úplnou správnost této zásady. Jako nejvyšší diktátor tištěného slova ve Třetí říši musí dát souhlas ke všemu, co se v Německu vydává. Může svobodně censurovat i slova svých druhů z vlády. V červnu 1934 zabránil úplnému uveřejnění Papenova projevu v Marburgu; v srpnu 1935 zcensuroval podobnou Schachtovu výstrahu extremistům v Královci; v témže měsíci zakázal vysílání Streicherovy kampaně proti židům v Berlíně. Žádný novinář nenajde zaměstnání v Německu, dokud Dr. Goebbels nepotvrdí, že může být přijat; žádné noviny nemohou nic přinésti bez jeho tichého souhlasu. Nepřímý následek: 1400 německých novin, asi třetina všech novin v říši, zaniklo od roku 1933. Dr. Goebbels to nerad slyší, ale jeho rázná kontrola tisku a propagandy je jednou z věcí, které nacismus převzal přímo z SSSR. Nacisté ospravedlňovali svou revoluci tím, že zachrání Německo od komunismu, ale při tom si osvojili ve velkém některé komunistické metody, a to ty, které jsou nesociální, aniž přirozeně převzali pro Německo některé ze sociálních nebo politických výhod komunismu. Soudnictví v Německu je vedeno zájmy státu; tak je tomu i v Rusku. Stát je totalitní v SSSR; Němci mají podobné snahy. Sovětské Rusko má tajnou policii; má koncentrační tábory; má jedinou politickou stranu a všechna ideologická oposice se bezohledně vyhlazuje - to vše převzali také Nazi. Goebbels nabyl své posice zčásti proto, že Hitler ho potřebuje a zčásti svou neobyčejnou bystrostí. Má pronikavý čich a nesmírný pud zachování sebe. Jak se někde kuje nějaká krise, jako tomu bylo 30. června, najdeme Goebbelse ve stínu Hitlerově. Lichotí těm, o nichž soudí, že mu mohou být užiteční; nikdy neřekne ani slova proti těm, kdo v daném okamžiku jsou mocní. Dr. Goebbels je duchovním původcem takové míchanice obrovských nesmyslů, jakých moderní svět hned tak nevidí. Poslechněme si na příklad profesora Hermana Gaucha, autora nacistického traktátu „Nové základy badání o rase“: „U nenordických ras zuby, jak to odpovídá úzké horní čelisti, která je jako čenich, jsou postaveny šikměji. Žvýkací pohyb u nordických lidí dovoluje rozmělnění potravy v zavřených ústech. kdežto lidé jiných ras mají sklon ke stejnému mlaskání jako zvířata... Nordická ústa mají další přednosti. Tak jako červená barva má pronikavý účinek, tak i jasně červená ústa nordická lákají a po- vzbuzují k líbání a dvoření. Nordická ústa jsou pro líbání. Na druhé straně nenordická široká ústa s tlustými rty vedle roz- šířených nozder probouzejí smyslnost, falešný a zlomyslně po- šklebný výraz a svými pohyby naznačují holdovaní rozkoši. Mluvení pomocí rukou a nohou charakterisuje lidi nenordické, kdežto nordický člověk stojí klidně a často má ruce v kapsách. Nordická rasa, povšechně řečeno, jediná může vydávati zvuky nezkalené jasnosti, kdežto u nenordických ras je výslovnost ne- čistá, jednotlivé hlásky jsou více zmateny a podobají se zvukům, které vydávají zvířata jako štěkot, kňučení, chrochtání a kvičení. Jestliže nenordičtí lidé jsou bližší opicím než lidem nordickým, jak to přijde, že se páří s nordickými a ne s opicemi? Odpověď je tato: „Nebylo dokázáno, že nenordičtí lidé se nemohou pařit s opicemi.“ A všimněme si ještě těchto řádek z oficiálního listu Judenkenner: „Německý druhu, je ti známo, že žid: znásilňuje tvé dítě, poskvrňuje tvou choť, poskvrňuje tvou sestru, poskvrňuje tvou snoubenku, vraždí tvé rodiče, krade tvůj majetek, zlehčuje tvou čest, posmívá se tvým mravům, ničí tvou církev, kazí tvou kulturu a poskvrňuje tvou rasu.“ (Citováno v londýnské Evening Star 7. června 1935. ) Žádná, podrobnost není příliš malá pro lidi Dra Goebbelse. Všimněme si na příklad tohoto útoku na cizí citron: „Sbohem, citrone, nepotřebujeme tebe! Naše německá rebarbora tě nahradí zplna a docela. Je tak nenáročná, že jsme ji přehlí- želi a pohrdali jí, zabráni a zaslepeni cizími věcmi. Ve všech našich krajích ji můžeme mít spoustu celý rok. Dostaneme ji téměř zdarma; její kyselost osvěží naše saláty a zeleniny. Mírně oslazena poskytne nám osvěžující občerstvení a při tom ještě je to léčivý prostředek, který čistí krev a hoví německému typu. Napravme německou rebarborou hříchy, jichž jsme se dopustili s cizím citronem.“ (TIMES, 29. července 1986.) Goebbels není žid, ale jeho zjev je při nejmenším nearijský. Jeho nepřátelé ve straně často špičatě, ale jen tak okolo rohu mluvili o nebezpečí, které plyne s hlediska rasy z lidí chromých nebo zmrzačených a zejména z těch, kteří mají tak zvanou koňskou nohu. Goebbelsova odpověď byla zase menším mistrovským kouskem. Našel anthropologa, který objevil zvláštní klasifikaci v arijském národopise, která se hodí jen na Goebbelse - Nachgedunkelte Schrumpfgermanehr. Je to těžko přeložit Přibližně to znamená trpasličí Germain, který ztemněl. Kapitola šestá. JINÍ MALÍ HITLEROVÉ. Žádám, aby každý Sturmtruppen- führer, jako každý politický vůdce si byli vědomi skutečnosti, že je- jich chování musí být příkladné... Přeji si, aby každá, matka mohla odevzdat svého syna straně a ne- musila se bát, že se mravně zkazí... Vůdci SA, kteří se necho- vají na veřejnosti důstojně, budou bez milosti odklízeni. ADOLF HITLER. Dokonalý byrokrat - Frick. Méně známý ve veřejnosti než kdokoli jiný je Dr. Wilhelm Frick, po Goeringovl a Goebbelsovi nejmocnější nacistický hodnostář. Byl jmenován ministrem vnitra v Hitlerově první vládě a od té doby má tento úřad stále. Podléhá mu takto civilní správa německé říše, má značný vliv ve školách, veřejných institucích a v policii. Narodil se ve Falci 1877, studoval práva a stal se Beamter, úředníkem. Roku 1917 se stal hlavou politické sekce mnichovské policie. Na tomto místě mohl prokázat cenné služby nacistům, chránil stranu, dokud byla malá a nevýznamná, a přimhuřoval oko nad nacistickými přečiny a přestupky. Byl pomocníkem policejního ředitele, když Hitler v roce 1923 provedl svůj puč, a poněkud se ho účastnil jako „vnitřní“ složka. Důsledkem toho bylo, že byl obžalován pro velezradu a souzen, ale nikdy si neodseděl svůj trest. Frick je úředník, každým coulem byrokrat. Hitler s ním není důvěrný, ale váží si ho. Stal se ministrem vnitra, poněvadž to byl jediný významný Nazi, který se vyznal v civilní správě. Je přesný, poslušný, nemá zvláštní fantasie a stal se věrným výkonným orgánem; byl nazván „jediný poctivý Nazi“. Ale nemyslete si, že tento suchý typický německý Beamter není schopen velikých a nadšených nacistických slov i činů. Byl to Frick, kdo načrtl arijský zákon, definující židovství až do třetí generace. Byl to Frick, ministr duryňské vlády, který vymohl povinné modlitby u všech školních dětí: modlitby nenávisti pro zničení versaillského míru. A v říšském sněmu jako nejstarší nacistický poslanec podal jednou Frick návrh zákona o kastraci homosexuálních. To mu ovšem nezjednalo obliby u Heinese nebo u Roehma. Frick byl vždycky u konservativního křídla strany jako Goering. Uvnitř strany se rozvinula prudká, bitva o nadvládu v kulturních otázkách. Goebbels tvrdí, že všechno umění je propagandou a že proto patří jemu. Rosenberg soudí, že umění je Weltanschauung a že by proto mělo patřit do jeho oboru. Goering, jakožto vládce Pruska, cítí, že umění je prerogativou výkonné moci a že proto je jeho. Rust, ministr vyučování, by rád pokládal kulturu za část svého oboru, ale poněvadž je toliko lvem druhé velikosti, mlčí, když ostatní na sebe štěkají. A Frick zatím ovládá všecko, co vůbec může. Sedm předpisů, které vydal pro výchovu mládeže, zní takto: 1. Musí se působit proti tradičnímu podceňování kulturní úrovně naších germánských předků. 2. Vhodně pojednávat o rase jakožto základu, v němž koření všichni jednotlivci i všechny národy. 3. Důraz na národní (völkisch) myšlenku, ježto Němci víc než kterýkoliv jiný národ jsou nakloněni roztěkávat se v neskutečných snech. 4. Při probírání německé historie třeba zahrnout i zahraniční Němce (Němce žijící za hranicemi německé říše). 5. Politická historie má, přednost před kulturní historií. 6. Pronikavý důraz na hrdinskou myšlenku v německé minulosti a na její souvislost s vůdcovským principem za našich dnů. 7. Vytvoření hrdinské filosofie. A všechny německé školní knihy - to je hluboce významné pro budoucnost - jsou naplněny hrozivě vojáckou pangermánskou propagandou Frick nedávno - přihlížeje k převládajícímu větru v náboženství, se stal pohanem. Můj skvělý druh. Rudolf Hess, který se narodil roku 1896 v egyptské Alexandrii, je osobním zástupcem Führera, zástupcem Vůdce ve straně a říšským ministrem bez portefeuille. Když Goering po zavraždění Schleicherově se stal dočasně velmi nepopulárním u Reichswehr, byl by Hess mohl zaujmout jeho posici, kdyby byl býval dost odvážný a troufalý. Ale Hessovy schopnosti jsou jiného rázu. Je to soukromý tajemník par excellence, věrný hlídací pes a služebník a jen málo víc. Hess, jako tak mnozí ostatní, se obrátil k hitlerismu, když po prvé slyšel Vůdce mluvit; jako Goering a Ley byl za války leteckým důstojníkem. Byl to první „gentleman“, který vstoupil do nacistické strany. Stal se Hitlerovým osobním tajemníkem v roce 1923 a byl s ním i ve vězení. Je svobodný jako mnozí z mužů oddaných Vůdci. Síla Hessova je v jeho blízkosti k Hitlerovi. Nemá svého vlastního resortu ve vládě, ale jako ministr pečuje o soulad mezi ostatními ministerstvy. Hitler mu svěřil několik nevděčných úkolů: tak na příklad první veřejnou obhajobu vražd z 30. června. Je velmi těžko dostat se k Hitlerovi v nějaké politické nebo stranické věci leda přes Hesse. Jeho úřad se hemží uchazeči a byl proto pěkně nazván Zeď nářků Třetí říše. Hess vyložil, že v Alexandrii se stal nacionalistou, za války socialistou a v Mnichově po válce antisemitou. Tím jeho duše uzrála pro Adolfovo símě. Jeho antisemitismus je přísný a svrchovaný. Hess je povahou zdrženlivý, upřímně skromný a velmi populární. Při každém Parteitagu v Norimberku (výroční nacistický sjezd) dostává největší potlesk hned po Hitlerovi: od řadových nacistů daleko víc než Goering, Goebbels, Rosenberg nebo Frick. Celý jeho život je věnován Hitlerovi. Jeho jediný zájem mimo stranu je léčení věrou; založil v Drážďanech nemocnici, věnovanou léčbě prostředky, jichž vědecká medicína neuznává. Hitler ho jmenoval hlavou politické sekce nacistické strany na podzim 1932, když Strasser upadl v nemilost. Předtím byl málo znám mimo Hitlerův nejdůvěrnější kroužek. Toto jmenování bylo politicky zdravé. S obvyklou svou prozíravostí Hitler si vybral jako svého zástupce jediného člověka v Německu, kdo netoužil po něčem lepším. Vůdce černých košilí. Heinrich Himmler nosí skřipec a vypadá jako někdo ze školy. Je to jedna z nejtemnějších osobností nového Německa. Je zároveň říšským velitelem SS (černých košilí) a pak je hlavou Gestapo, tajné státní policie. Narodil se v Mnichově roku 1900; jako mnozí z jeho druhů patřil k nacionalistické tlupě, která vedla drobnou občanskou válku; jako Brückner, Goering, Streicher, Hess a jiní ještě význační vůdci zúčastnil se puče z roku 1923. V roce 1927 se stal zástupcem vůdce u SS, kterýžto sbor Hitler tvořil jako protiváhu Roehmových SA. V roce 1929 se stal říšským vůdcem SS, v roce 1933 policejním presidentem v Mnichově; v roce 1934 šéfem politické policie. SS, jak jsme viděli, jsou vybrané nacistické síly. Himmler řekl: „SA je vojsko řadové, SS jsou gardy.“ Každý člen SS musí dbát obzvlášť přísných směrnic kázeňských; musí být dostatečně vysoký a musí mít příslušný zjev; nemůže uzavřít sňatek, dokud eugenická kancelář, kterou Himmler zřídil, nepotvrdí jemu i jeho nevěstě, že jsou bezvadní Arijci a že mohou být zdravými rodiči. Tento člověk, který spojuje vedení policie s vedením SS, plní dvojí funkci. Gestapo a SS dohromady jsou nepřemožitelné. Policie zatýká lidi. Gardy SS je hlídají v koncentračních táborech. Himmler je všemohoucí na obou stranách. Kromě toho je vhodným nástrojem, pokud jde o civilní stránku strany. Může totiž poslechnout tajné rozkazy a vyplnit je, při čemž vláda oficiálně popře, že věděla o tom, co dělá. Himmler bez obalu řekl světu, co se stane, kdyby byl útok na Hitlerův život. Bude pak, jak slibuje, nevyrovnatelný zmatek po celém Německu a veliký pogrom - i když se útok nepodaří! Za Himmlerem je postava ještě temnější, bývalý námořní důstojník Heydrich, SS Gruppenführer. Někdy se říká, že Himmler je toliko „zástěnou“ tohoto mnohem brutálnějšího a nebezpečného muže. Heydrich byl obžalován, že připravoval vraždu vysokého úředníka 30. června, ale po vyšetření byl znovu dosazen ve svou funkci. Dva měsíce byl suspendován. Dvorní šašek. Výbušný Dr. Ernst Franz Sedgwick Hanfstaengl, známý všude jako „Putzi“, je poloviční Američan a má také za ženu Američanku. Jeho matka byla Sedgwicková z Bostonu; jeho otec byl majitelem proslulého mnichovského uměleckého závodu. Putzi šel na harvardskou universitu a pak si otevřel umělecký závod v Novém Yorku. Alexander Woollcott napsal o něm rozkošnou črtu, ve které připomněl tyto ztracené americké doby; Hanfstaenglovo germánství je tak svrchované, že když to četl, rozzuřil se až k nepříčetnosti a prohlásil, že článek je spiknutím proti Německu a že jej má ponížit i znemožnit. Hanfstaengl je veliká, shrbená postava s nehustými černými vlasy, padajícími mu do tváře. Jeho konversaci sledovat není snadné. Je abstraktní, zábavná, plná fantasie, násilná a neobyčejně nesouvislá. Slyšel jsem ho, jak v jediné větě se zmiňuje o Hitlerovi jednou jako o „Vůdci“, pak jako o „kancléři“, pak mu řekl „Herr Hitler“ a konečně „Adolf“. Je to asi tak, jako by nějaká osoba, blízká Rooseveltovi, řekla: „Musím honem říci Franklinovi, že president musí mít na paměti, že F. D. R. má dnes večer řeč.“ Nedávno se soudil s jedním londýnským listem o velmi značnou částku, poněvadž onen list uvedl jeho výrok, že nebudou-li se Britové lépe chovat k Německu, pošle jim tam nějaké ty nacistické svině přes kanál a vypálí jim Oxford. Popřel, že pronesl nějakou takovou poznámku. Jeho oficiální funkcí je spojka k zahraniční sekci tiskového oddělení nacistické strany. Tělesná stráž. Lieut. Brückner, velitel tělesné stráže, oficiálně známý jako Vůdcův pobočník, je, jak se sluší na jeho funkci, jedním z nejdrsnějších lidi v Německu. Je velmi vysoký a hrozivě svalnatý. Nikdy není daleko od Hitlera. Spí zrovna vedle Hitlerova pokoje. Narodil se v Baden-Badenu v roce 1884 a jako Himmler se připojil k četě nacionalistických dobrovolníků po válce. On a Vůdce jsou nerozluční; Brückner byl Hitlerovi po boku, když zatkl Roehma. Je v SA, nikoli v SS a má hodnost brigádního generála. Ze všech vrchních Nazi nejnásilnější je Julius Streicher. Tento zuřivý antisemita, říšský komisař ve Francích, je jednapadesátiletý člověk se zvířecíma očima, má vyklenutou hruď, vyholenou hlavu, celým zjevem je to ztělesnění brutality. Ale nikoli jen zjevem. Projevuje příznaky sadismu. Na jednom Parteitagu v Norimberce ho bylo vidět, jak zahání bičem zástup jásajících Nazi, kteří čekali před Hitlerovým hotelem na pohled svého Vůdce. Podle ,Heil' nařídil v červenci 1933 dvěma stům padesáti zatčeným židům, aby vytrhávali z jednoho pole trávu svými zuby. Streicher organisoval židovský bojkot, který propukl v Berlíně v dubnu 1933, krátce potom, co nacisté se dostali k moci. To byla jediná veliká podívaná, kterou neuspořádal „Dr. Goebbels. Už se neopakovala. Streicher vydává, týdeník Der Stürmer, naplněný zavile pobuřující antisemitskou propagandou. Jednou vydal zvláštní číslo, věnované „rituální vraždě“. Vzbudilo takovou bouři protestu za hranicemi - protestoval na příklad arcibiskup canterburský - že bylo třeba v Německu toto číslo potlačit. Streicher prý řekl (Times, 8. dubna 1935): „Někdy nabiji svým jezdeckým bičem vězňům, které jsem vzal do ochranné vazby, abych je zachránil před davem. Tak na příklad tomu učiteli Dru Steinbruckovi, který kdysi tak velkolepě mluvíval! Přišel jsem s několika členy strany do jeho cely. Začal vykládat plačtivým hlasem a počínal si jako školák. Nejednal jako muž, jak jsem očekával po tolika jeho krásných řečech, a tak jsem ho svým bičem důkladně přetáhl.“ K jeho padesátinám mu místní úřady věnovaly zvláštní dar - svazek aktů z archivů norimberské policie, jehož „dříve by se bylo mohlo proti němu užít jako obviňujícího materiálu“. Streicherovou největší pýchou je, že vyčistil zplna od židů jeden okres ve Francích, Hersbruck, zabírající 36 vesnic s 22.000 obyvateli. Ani jediný žid tam nezbyl. Všude ve Francích se provádí teror proti židům s velikou krutostí. Jeho obecné vzdělání není tuze skvělé. Když přišel v srpnu 1935 do Berlína promluvit na schůzi ve Sportpalastu, řekl: „Ten veliký žid, který žil v Anglii, Benjamin Disraeli, se stal premiérem. Později byl povýšen do lordského stavu a dostal jméno Lord Gladstone.“ Nemá smyslu, jak říkají někteří lidé, sympatisující s Hitlerem, tvrdit, že Hitler osobně „lituje“ Streicherovy krvelačné brutálnosti. Měl dost a dost možností zbavit se Streichera. Ale nechce tak učinit. Streicher je jeden z jeho nejstarších podporovatelů. Přidal se k němu v roce 1923, když předtím vytvořil konkurenční „dělnickou“ stranu. Hitler se o něm pochvalně zmínil, a to veřejně. Jen o dvou Nazi je zmínka jménem v celém Mein Kampf: o Hessovi a o Streicherovi. A když Streicher se dožil padesátky, Hitler zvlášť přiletěl z Berlína do Norimberka, aby ho překvapil svou návštěvou k narozeninám. Tři, menší hvězdy. Victor Lutze, nástupce Roehmův jako šéf štábu SA, se narodil v roce 1890. Je světlovlasý - jediný z vrchních Nazi vedle Goeringa, kdo vypadá jakž takž nordicky. Je věrný, prostý, bez fantasie: proto dostal to místo. Ztratil jedno oko za války a byl čtyřikrát raněn. Hrabě Wolf von Helldorf, který byl jmenován šéfem policie v Berlíně za druhé vlny nacistického teroru proti židům v červenci 1935, má zvláštní kvalifikaci pro své místo: byl sám odsouzen do vězení v roce 1931 za to, že osobně vedl násilnou antisemitskou demonstraci na témže Kurfürstendammu, kde se nyní udály výtržnosti, které měl po svém jmenování „vyřídit“. Helldorf měl násilné zvyky jako poslanec říšského sněmu. Za jedné hádky popadl láhev s vodou na předsedově stolku a hodil ji na hlavu jednoho z kolegů. Také byl oddán házení kalamářů a „jiných příhodně malých a těžkých předmětů“. Byl příliš surový i pro Hitlera a byl na nějakou dobu poslán do Postupimi. Nyní je šéfem policie ve čtvrtém největším městě na světě. Baldur von Schirach je vůdcem hnutí mládeže. Narodil se v roce 1907. Je fantasticky oddán Hitlerovi a píše o něm i verše. Má zájem o náboženství. Nedávno řekl: „Nacistická strana dokázala, že má lepší vztahy k Pánu nebes, než měly křesťanské strany, které zmizely.“ A všimněme si: von Schirach jako několik jiných Nazi, kteří misí náboženství s nacionalismem, se stal pohanem. Dva radikálové. Tito dva, ač jejich jména je zřídka slyšet za hranicemi Německa, patří mezi nejvýznamnější Nazi. Je to Dr. Robert Ley, nejvyšší hlava odborových organisací a vůdce německé fronty práce, a R. Walter Darré, vůdce sedláků a říšský ministr zemědělství. Ale jejich moc může opadnout, poněvadž od 30. června nacistické hospodářství se stalo konservativním a o nich je známo, že jsou „radikálové“. Darré který se narodil v Buenos Aires roku 1895, je jakýsi učenec (zas jeden náčelník jako Hess, který není rodilým Němcem. Tak i Rosenberg). Nevstoupil do vnitřních řad nacistické šlechty účastí při plenění a kraválech v Mnichově, nýbrž jako znalec zemědělství, a to s hlediska hierarchického velmi pozdě. Býval úředníkem v ministerstvu zemědělství. Do nynějšího úřadu byl povýšen, když Hugenberg vypadl z vlády. Hned zahájil okázalou řadu zemědělských reforem a jeho zásluhou byla téměř všechna „socialistická“ opatření, k nimž sáhla nacistická vláda. Darré určil cenovou stupnici pro obilí a zavedl do prakse zákon o dědičných statcích, podle něhož staré selské usedlosti nelze prodat ani zastavit, nýbrž musí být odevzdány potomkům jako nedělitelné dědictví. Darré byl poněkud příliš prudký pro své nadřízené. Vytýkali mu nedostatek skromnosti a taktu, když, za několik měsíců potom, co se ujal úřadu, dal si postavit pomník ve Wiesbadenu, označený „Krev a půda“ a sám promluvil při jeho odhalení. Strana však si nemusí naříkat na jeho rasovou horlivost. Darré je autorem proslulého návrhu, aby všechny ženy v říši byly rozděleny na eugenické třídy jako chovný dobytek. Dr. Robert Ley, vůdce odborových organisací, trpí podle knihy Heil občasným pijáctvím. Jednou přijal amerického novináře, ale byl tak opilý, že nemohl mluvit. Jel do Ženevy, než Německo opustilo Společnost národů, na schůzi Mezinárodního úřadu práce a před posluchačstvem, které se částečně skládalo z jihoameričanů, pronesl znamenitou řeč, ve které prohlašoval obyvatele některých jihoamerických republik za necivilisované idioty. Ley se octl několikrát na policii pro rozličné přečiny. Jednou rozbil vnitřní výzdobu jedné pivnice v Kolíně; jednou napadl socialistického vůdce Otto Wellse a rozbil mu o hlavu láhev. Ley bydlí v přepychové vile v Berlíně, která dříve patřila rýnskému průmyslníku Ottu Wolfovi. Jedním z prvních jeho úředních činů, když se stal ředitelem Fronty práce, bylo, že si objednal 32 automobilů Mercedes pro své oddělení. V roce 1934 byla kontrola fondů odborových organisací přenesena pod pravomoc organisace strany, aby se dostala z Leyových rukou. Za války byl pilotem. Pak se stal chemikem. Vstoupil do strany velmi brzy. Když Strasser upadl v nemilost v listopadu 1932, převzali jeho funkce společně Ley a Hess; Ley se stal vrchním organisátorem strany, což byla významná posice. Hitlerovi je neochvějně věrný a Vůdce ho tedy drží. Leyova velkohubost je znamenitá. Poslyšme: „Začínáme s dítětem, když jsou mu tři roky. Hned, jak začne myslit, dá se mu do ruky malá vlajka; pak přijde škola, Hitlerjugend, SA a vojenská výchova. Už je nepustíme; když dospěje, přichází Arbeitsfront a zase se ho ujme a nepustí ho, až zemře, ať už chce nebo ne.“ Válečníci. Obrovský rozsah vojenských příprav německých, jak hmotných tak duševních, není už pro nikoho novinkou. Opětné zbrojení se skrývalo až do října 1933, když Německo opustilo Společnost národů; veřejným tajemstvím bylo až do března 1935, kdy Hitler roztrhal vojenské články versaillského míru a zavedl brannou povinnost; od března 1935 říše se stala obrovským vojenským táborem a ničím už to nezakrývala. Jako ve všem, i zde drobná žertovná historka vystihuje nejlépe ráz doby, kdy se zbrojilo potají. Frau X se táže svého manžela, který pracuje v továrně na kočárky, nemohl-li by jí obstarat dětský kočárek. On slíbil, že švihne součástky kousek po kousku v továrně. Za několik měsíců je všecky snesl a dal se do práce, aby je složil. Nakonec se obrátí ke své choti se zoufalým překvapením: „Tak jsem to ukládal k sobě třikrát a po každé mi z toho vylezl kulomet.“ Tato doba už je dávno pryč. Je ovšem pravda - a to nelze přehlížet - že Německo stále zápasí s některými nesnázemi. Porýní je demilitarisováno. (Jeho demilitarisaci Hitler zrušil 7. března 1936. Pozn. překl.) Také na východní frontě trvají ještě některá omezení úplné vojenské činnosti. Německo má zatím málo těžkých děl a málo těžkých tanků. Na druhé straně však už platí branná povinnost, konají se odvody a říšská obrana dostupuje mírové síly 550.000 mužů. Letectvo generála Goeringa má už asi 3000 letadel. Ministrem války je generál plukovník Werner Eduard Fritz von Blomberg. Narodil se roku 1878 v Stargardě v Pomořanech a pochází z vynikající důstojnické rodiny. Vstoupil do armády a dost dlouho byl jeho postup velmi pomalý. Plukovníkem se stal teprve 1925. Zdá se, že jeho služby za války ničím nevynikaly. Po roce 1928 však stoupal neobyčejně rychle. V roce 1928 byl generálmajorem, 1929 generallieutnantem, generálem 1930, ministrem říšské obrany 1933, generálem plukovníkem (nejvyšší německá hodnost po polním maršálovi) roku 1934. Není to nikterak typický pruský důstojník. Je příjemný, srdečný, klidný, má spíše mírné způsoby, zdaleka to není nějaký vojenský stroj, řízný voják. Mluví několika jazyky; hodně cestoval. V roce 1930 si vzal dovolenou na prázdninovou studijní cestu do Spojených států. Nosí dosti dlouhé vlasy sčesány dozadu, kdežto většina důstojníků říšské obrany je přesně ostříhána. Význam Blombergův je v tom, že je hluboce, ba vášnivě oddán Hitlerovi. Je to begeisteter Nazi, úplně odlišný od oněch důstojníků, kteří uznávají výhody Hitlerovy, ale jsou dotčeni jeho fanatismem a s klidem čekají, až přijde den, kdy oni budou vládnout v Německu a ne on. Blomberg je horlivý, přesvědčený, osobní hitlerovec. Znal dobře Hitlera teprve od roku 1933. Jeho jmenování ministrem války bylo dost podivné. Ukázala se jistá nesnáz při hledání vhodného člověka, poněvadž byl ostrý rozpor mezi Schleicherem a mezi nacisty. Jedním z Hitlerových nejlepších přátel byl a je Ludwig Müller, tehdy vojenský kaplan v divisi, které velel Blomberg. Doporučil Blomberga Hitlerovi a tímto kněžským prostředkováním se Blomberg dostal na své místo. Müller pak za odměnu se stal říšským biskupem celé protestantské církve v Německu. Blombergovi podřízen je generál Werner Freiherr von Fritsch, Chef der Heeresleitung, to jest vrchní velitel. Fritsch je úplně odlišný typ. Je to úplný armádní člověk. Nic jiného mu nic neznamená než armáda. Představuje výhradně armádní hledisko. Blomberg, jak se říká v Německu, je hitlerloyal; Fritsch je vaterlandloyal. O Blombergovi se soudí, že je trochu sentimentální; Fritsch je přesný a strohý. Hitler může mít vliv na Blomberga; na Fritsche ne. Narodil se roku 1880 v Porýní, pochází ze šlechtické důstojnické rodiny. Jeho kariéra byla absolutně přesná a prostá. V posledních dobách Hindenburgových byl mu blízko, nejprve jako šéf štábu první (východopruské) divise blízko Hindenburgova statku, pak jako vrchní velitel vojenského okrsku berlínského. Postupoval pravidelně a vždy po zásluze. Fritsch si nepřál, aby Reichswehr byla zvětšena o celých 450.000 na 550.000 mužů. Zdálo se mu, že je to příliš mnoho. Je přesvědčeným stoupencem zásady Seecktovy: armáda jako cep, jako meč; armáda ne příliš veliká, ale dokonale vyrovnaná, dokonale vycvičená, nanejvýš pružná, rychlá, spolehlivá. Hitler a Reichswehr. Závisí Hitler na podpoře Reichswehr? Ano. Ale není Reichswehr loyální k Hitlerovi? Zase ano. Otázka, která se často klade, je skutečně skoro bez významu, to jest otázka, kdo vlastně opravdu vládne v Německu, zda Hitler či Reichswehr. Ve skutečnosti i Hitler i Reichswehr vládnou v Německu. A pokud jejich cíle jsou totožné, je málo naděje na konflikt mezi nimi. Reichswehr je nutností pro Hitlera, ale také Hitler je nutností pro Reichswehr. Každý potřebuje druhého. Doplňují se. Reichswehr chce silné, sjednocené Německo a Hitler je nesrovnatelně nejsilnějším člověkem v zemi. Vystřídat by ho mohla buď zřejmá vojenská diktatura, nebo zmatek. Reichswehr nemá potřeby otevřené vojenské diktatury, která by nebyla populární, dokud Hitler dobře provádí svou věc. A jistě si nepřeje zmatku. Kromě toho se nemá zapomínat na přísahu, kterou každý důstojník a voják v armádě osobně přísahal Hitlerovi. Pruští důstojníci a vojáci neruší snadno svého čestného slova. Pokud Blomberg zůstává ministrem války, je málo vyhlídek na nějakou „revoltu říšské obrany“. Kdyby nástupcem Blombergovým byl nějaký nepřítel Hitlerův, byla by to ovšem jiná věc. Hitler srazil SA a spojil svůj osud s říšskou obranou jednou provždy. Kdyby ho Reichswehr zklamala, je ztracen. Nezapomínejme konečně, že Reichswehr od samého počátku podporovala Hitlera. Peníze z říšské obrany umožnily první organisaci strany a původní Völkischer Beobachter. A Hitler zahájil „veřejný“ život jako zvěd říšské obrany. Kapitola sedmá. VÁLKA, MÍR, POLITIKA A PENÍZE. Němci nechtějí válku; chtějí jen výsledky vítězství. JULES CAMBON. Základy a cíle Hitlerovy zahraniční politiky jsou velmi jasné a prosté. Je zřejmé, že to jsou: 1. Rovná práva s ostatními mocnostmi. 2. Sloučení všech ostatních Němců v říši. 3. Proniknutí na východ pro kolonisaci a pro suroviny. 4. Přátelství s Anglií. Německo po válce je jedním z těch, kdo „nemají“, neboť Německo prohrálo válku. Jeho politikou je nabýt zas toho, co ztratilo. Tomu se říká kampaň za rovná práva. Povšechně to znamená opětné nabytí dřívější vojenské výzbroje, ztracených území a politické převahy v Evropě. Tak bude pomstěna mírová smlouva versaillská. Nacismus usiluje ze všech sil o obrodu pangermanismu a o připojení všech sousedních Němců - i jejich území - do říše; to je podstatná část nacistické nauky. To znamená především zábor Rakouska. Po Rakousku Němců z Československa, Švýcarska, Dánska, Holandska a snad - možná - italského Tyrolska a polského koridoru. Pronikání na východ se nevyloží tak vzrůstem obyvatelstva jako spíše „důvody mravními“: Německo potřebuje místa na slunci, výbušná energie Německa potřebuje se vybít. Německé obyvatelstvo s hlediska delšího časového odstupu neroste, nýbrž vlastně klesá. Podle nynějších odhadů bude mít Německo v dnešních hranicích v roce 1975 jen asi 49 milionů obyvatelů proti dnešním 65 milionům. Přes to však Německo podle nacistů se musí rozšířit. A největší možnost rozšíření je na východě. Čtvrtý bod, přátelství s Anglií, je důležitý, poněvadž o Anglii se soudí, že bude krýt Německu záda. Bez anglického přátelství nebo neutrality nemůže Německo nic začít. Německo se také jen velmi zlehka zmínilo o návratu svých kolonií, poněvadž většinu jich má Anglie. A Německo nemůže usilovat o jejich opětné nabytí, nechce-li obětovat možné britské přátelství. Kohopak by kdy napadlo chtít něco od Angličana, i kdyby to byl jeho vlastní majetek? Hitler, který se octl ve znepřáteleném světě, musí sledovat své cíle s velikou opatrností. Jeho taktika je založena na zdravé teorii, že musí postupovat krok za krokem. Ujednal přátelskou smlouvu s Polskem - aby měl volnou ruku při postupu proti Rakousku. V Rakousku neměl zdaru, dovolil mu tedy oddech, aby zatím zesílil svou vojenskou moc. Německé politice se podařilo už hodně zmírnit versaillský diktát, ještě než Hitler přišel k moci. Zahraniční vojenská kontrola byla zrušena už v prvních dobách republiky. Porýní bylo vyklizeno už za Stresemanna. Reparace se scvrkly za Brüninga a Papena. A spojenci uznali teoretické právo Německa na vojenskou rovnost za Papena a Schleichera. Od té doby, co se stal kancléřem, přispěl Hitler k zahraniční politice takto: 1. Vzdal se německých nároků na polský koridor na deset let v proslulém paktu o neútočení s Polskem, čímž ustálil celou svou východní hranici kromě úseku litevského. 2. Jeho frontální útok na Rakousko se nezdařil; přes to však tisíce Rakušanů - a také Němců v Československu a v jiných pohraničních státech - přešlo k nacismu. 3. Opustil Společnost národů. 4. Znovu nabyl Saarska (toho by byl ovšem nabyl kterýkoli jiný německý kancléř také). 5. Přiměl Anglii, že podepsala s ním námořní dohodu. Těchto výsledků se však dosáhlo jen za velikou cenu. Ryzím jejich následkem je, že Hitler se stal mezinárodně tak populárním, jako neštovice. Odcizil si Mussoliniho, který by byl mohl být jeho přítelem; poplašil a zneklidnil Dánsko, Holandsko, Švýcarsko; sjednotil Francii, „poněvadž francouzská pravice nenávidí Německo a levice nenávidí Hitlera“; ztratil Rakousko právě, když už mu mělo spadnout do klina; sjednotil sovětský Svaz, Malou dohodu a Francii ve spojeneckou ligu proti sobě; zabránil vzrůstu fašismu v jiných zemích, na příklad v Anglii, kde Lord Rothermere nemohl strávit události z 30. června; zejména však přivedl SSSR do Společnosti národů. Pomohl do domu Litvinovovi a učinil Mussoliniho (až do habešské války) váženým. To jsou ty zázraky, které nacismus přinesl na svět. Válka? Na základě několika důvodů lze tvrdit, že Hitler nemůže válčit. Zkoumejme: Nejprve lze říci, že Německo nemá na válku dost peněz. Ovšem chudoba ještě nikdy nezabránila konfliktu. Může způsobit, že válka se těžko snáší, ale zoufalá země, stejně už stísněná v chudobě, může válkou méně ztratit než bohaté země, které jsou proti ní. Hospodářská krise v Italii nezabránila útoku Mussoliniho na Habeš, naopak jej uspíšila. Dále by bylo možno říci, že Německo nemá dost surovin, aby mohlo vést válku. Odpověď na to je, že Německo je asi tak dobře vybaveno válečným materiálem dnes, jako bylo v roce 1914, kdy přes všechnu blokádu se mu podařilo vést válku velmi dobře po čtyři dlouhá léta. Konečně by bylo možno tvrdit, že oposice proti Hitlerovi uvnitř říše je příliš silná; že dělníci se nezúčastní mobilisace; že by stříleli opačným směrem. Ale zkušenost s totalitním státem učí, že každým dalším rokem se menší síla oposice. Příklad máme v sovětském Rusku. A Mussoliniho mobilisace, ač s počátku nepopulární, byla dokončena úspěšně. „Dobrá propaganda“, řekla moje žena, „může udělat populárním všecko - i smrt.“ Jsou tu také některé taktické nesnáze. Nejdůležitější cíle Hitlerovy jsou a po nějakou dobu asi budou Rakousko a Klajpeda. Od Rakouska je Hitler zdržován italskou armádou na Brennerském průsmyku: vypadá to snad paradoxně, ale zatímním výsledkem habešské kampaně Mussoliniho je, že italská armáda v Italii byla zesílena a ne zeslabena. Od puče v Klajpedě je Hitler zdržován - podle všech příkazů rozumu - svým spojenectvím s Polskem. Poláci si nepřejí, aby se někdo pletl do Klajpedy. Klajpeda je na litevském území. A Poláci jsou poctivě přesvědčení, že nikomu se nesmí dovolit utrhnout něco z Litvy kromě jim. Hitler by mohl provést převrat v Klajpedě (a také v Gdansku) jen s risikem, že by ztratil polské spojenectví, což si nemůže dovolit. Hitlerovo nepřátelství k sovětskému Rusku je nepřekonatelné. Nedávno řekl jednomu novináři: „Nechceme podepsat mnohostrannou smlouvu o vzájemné pomoci na Východě, poněvadž Němci by za žádných okolností nebojovali pro bolševiky. Do takového boje by náš národ prostě nešel. Než bych podepsal takový pakt, raději bych se pověsil.“ To jsou ovšem laciná slova. Nikdo nechce po Hitlerovi, aby bojoval za bolševiky. Bojovat proti nim by mu ovšem také nebylo snadné. Hitler je dokonale zvyklý jak se vzdávat věcí, kterých nedostal, tak hrozit zemím, na něž nemůže útočit. Německo a Rusko spolu nesousedí; Německo by mohlo vpadnout do Ruska jen přes Polsko, které by nedovolilo, aby vojska kteréhokoli jiného státu vpadla na jeho území. Na druhé straně ukazuje se německá vůle válčit značným počtem činitelů. Jednak to je vytvoření nové německé armády a letectva. Dále je tu skutečnost, že základní německý požadavek expanse na východ nebo do střední Evropy se může splnit toliko válkou. Nezbytným následkem nacistické politiky, bude-li mít zdar, bude převaha Německa v Evropě. Může Evropa snést stálý tlak, vycházející z hranic říše, bez odporu? Podzemní ohrožováni Rakouska, výhrůžky Litvě, agitace a intriky mezi Němci všude - ve Švýcarsku, Holandsku, Rumunsku, Jugoslavii, Skandinávii i v baltických státech - ukazují skryté výbušné síly nacistické revoluce. Všechny hranice Německa se zachvívají útočným náporem z Německa. Nacismus, v podstatě vyznání militaristické, způsobilo v Německu obrození nenapravitelně válečného Wotanismu, který se může projevit výbuchem na venek, ať už Hitler chce nebo nechce. Tato skutečnost je zesilována možností hospodářského zhroucení. Z habešské války plyne poučení, že diktatury, jsou-li v nebezpečí zhroucení, vrhnou se na výboj. Nebude Litva za nějakých pět let Hitlerovou Habeší? Co se stane, když Dr. Schacht nebude už dále moci kupovat suroviny? Hitlerovi jde o úspěchy a vyhlídky na válku se zvětšují, když kdekoli v Evropě je něco neurovnaného. To, jak uvidíme v kapitole o Habeši, bylo na podzim roku 1935 předběžné nebezpečí, které vyplynulo pro mír z Mussoliniho habešské kampaně. Základním problémem evropské zahraniční politiky je: Co vlastně zamýšlí Hitler? Krise mezi Britanií a Italií pro Habeš byla proto tak zvlášť nebezpečná, poněvadž hned na začátku budila obavu, že Hitler by jí mohl využít, aby způsobil poruchy ve střední Evropě. Hitler sám řekl: „Třeba říci, že vůle německého národa nemá už déle být omezena na pouhou pasivní obranu, nýbrž naopak má být zocelena ke konečnému činnému vyrovnání s Francií ve smrtelném zápase o uskutečnění německých cílů. Ve zničení Francie Německo spatřuje toliko prostředky, jimiž by náš národ dostal možnost celého vývoje jiným směrem. Naše zahraniční politika bude správná jen tehdy, až bude 250 milionů Němců nikoli stísněných jako nějací kuli v továrně, nýbrž volných sedláků a dělníků.“ Všemohoucí Bože, požehnej naše zbraně! Suď, zda jsme si zasloužili svobodu. Pane, požehnej náš boj!“ (Tyto odstavce jsou ze zahraničních vydání knihy Mein Kampf vypuštěny. Bylo by možno tvrdit, že Hitler je napsal před deseti lety v rozčilení. Ale on vytrvale odpíral škrtnout je vůbec.) Rozpor pro ostatní svět je zřejmý, a jako všechny zřejmé rozpory stává se nakonec spletitým. Mělo by se dovolit Německu, aby zesílilo, ale aby nebylo příliš silné. Je zřejmé, že Německu by mělo být dovoleno obnovit jeho sebevědomí. Ale když Německo příliš zesílí a bude požadovat novou válku jako cenu za dřívější porážku - co potom? S Německem se „nespravedlivě“ nakládalo. Dobrá. Němci se mohou velmi dobře dovolávat toho, že spojenci podstrčili světu báji o výhradné vině Německa na válce, že vpadli do Poruří a že odepřeli sami odzbrojit podle podmínek smlouvy, kterou zároveň nadiktovali Německu. Je však při tom zajímavé poznamenat, že Německo bylo zrovna tak militaristické v roce 1914, a tehdy si nemohlo stěžovat na nějaké „nespravedlivé“ nakládání. Obdoba mezi mezinárodní situací v létě 1914 a na podzim 1935 byla skutečně překvapující. Homosexuální kamarila obklopovala Viléma II. zrovna tak, jako Hitlera. Vilém II. mluvil o „skvělé výzbroji“; Hitler mluví o „obrozující se rase“. Vilém II. vyzýval Britanii loďstvem; Goering ji vyzýval letectvem. Lord Haldane jel do Berlína v roce 1912 s posláním úplně obdobným jako Sir John Simon v roce 1935. Místo Agadiru byl nyní Dollfuss; místo Sarajeva - co? Jak těžko je pro národ, zrovna tak jako pro jednotlivce, zakrýt svou pravou podstatu. Hitler sám důrazně ba i vášnivě popírá, že si přeje války: „V Evropě není sporu dostatečně významného, aby ospravedlnil válku... Nejsem přece šílenec - válkou by se nevyřídilo nic; jen by se jí věci zhoršily - znamenalo by konec našich ras, které jsou elitou lidstva a Asie s bolševictvím by ovládly Evropu... Mám mnoho práce doma. Obnovil jsem německý smysl pro čest; chci také obnovit německou radost ze života. Budu potřebovat let, abych obnovil blahobyt Německa. Myslíte skutečně, že chci pokazit své dílo novou válkou?“ To byl interview s francouzským novinářem, otištěný v Bulletin of International News Vol. X. No. 17. A jistě nechce války, bude-li moci dosíci svých cílů bez války. A ovšem není také na válku připraven - zatím. Trio zahraničních věcí. Zahraniční ministr sám, baron Konstantin von Neurath, není Nazi. Když se stal Hitler kancléřem, president Hindenburg trval na tom, aby Neurath zůstal v zahraničním ministerstvu jako záruka proti výstřednostem nacistické politiky. Hitler se naučil ho oceňovat a vážit si jeho úsudku a na konci roku 1935 Neurath stále ještě byl ve svém úřadě. Upevnil svou posici hlavně tím, že se shodl s Hitlerem v podstatné věci - v nutnosti přátelství s Brity. Je ovšem duševně ve shodě s Vůdcem, ačkoli jeho elegantní nos se možná s nechutí ohrnuje nad některými baroknějšími výstřelky nacismu. Narodil se roku 1873 a pochází ze vznešené rodiny ve Württembergu. Studoval práva, pak vstoupil do diplomatické služby a prošel normální řadou postupů diplomata z povolání. Byl vyslancem v Londýně, než ho Papen povolal do zahraničního ministerstva. Jako arcikonservativec nijak se netajil tím, že pohrdá německou republikou, když byl pověřen službou u dvora sv. Jakuba. Je jedním z mála vedoucích Němců, který má kdy nebo náklonnost pro mimopolitického koníčka - je dokonalým mineralogem. Neurath žárlivě střežil svaté síně Wilhelmstraße před netrpělivými a ctižádostivými nacistickými kariéristy. Diplomatická služba, po jeho názoru, je místem pro profesionální diplomaty, a jen pro ně, a Rosenberg, „neoficiální“ zahraniční ministr se marně snažil protlačit nějaké lidi do Neurathova pečlivě organisovaného úřadu. Blíže Hitlerovi než Neurath je mladý Joachim von Ribbentrop, volný velvyslanec, který je Vůdcovým hlavním rádcem v odzbrojovacích otázkách a který vedl německou delegaci, jež podepsala v červnu 1935 anglo-německou námořní dohodu. Důsledkem tohoto největšího úspěchu v zahraniční politice od té doby, co Hitler přišel k moci, získal Ribbentrop víc vlivu na Vůdce, než kdokoli v Německu mimo Schachta. Anglo-německá námořní dohoda byla tak významná pro rozmanité důvody: 1. potvrdila opětné německé námořní ozbrojení a dovolila Německu vybudovat loďstvo, které se rovná jedné třetině loďstva britského, což znamená vlastně námořní rovnost mezi Německem a Francií. 2. Přišla přímo po prohlášení „jednotné fronty“ mezi Britanií, Francií a Italií ve Strese a pomohla jí otřást. 3. Britanie, která na jedné straně odsuzovala Německo, že si vytvořilo nedovolenou armádu, hned na druhé straně mu dala dovolení, aby si vystavělo loďstvo - náznak, podle názoru Němců, že Britanie je konečně celkem na jejich straně. Ribbentrop se narodil v Porýní, jako syn pensionovaného podplukovníka Jeho otec nebyl „von“; Ribbentrop se jím stal tím, že ho adoptovala otitulovaná teta. Sloužil v armádě a měl podřadnější funkci v německé delegaci při jednání o versaillský mír. Pak se oženil s bohatou dědičkou, Annou Henkelovou, dcerou největšího výrobce šampaňského v Německu. Několik let pak Ribbentrop cestoval a prodával německé šampaňské, prodávaje nápoj, zvaný sekt. Znal mnoho bohatých a vlivných lidí. Cestoval i do ciziny a naučil se cizím řečem. A byl silným nacionalistou, ač nebyl Nazi. Jako člen Papenovy koterie nabyl politického významu v roce 1932. Ribbentrop byl prostředník, který dal dohromady schůzku Hitlera s Papenem v domě bankéře Schroedera v lednu 1933, po které, jak jsme viděli, hned přišlo Hitlerovo kancléřství. Hitler byl vděčen Ribbentropovi; kromě toho ho zaujala jeho příjemná osobnost. Podivoval se Ribbentropově chladnokrevnosti a znalosti jazyků (všichni ostatní lidé kolem Hitlera mluví vlastně jen jediným jazykem) a vážil si ho jako gentlemana. Ribbentropův vliv, jak se soudí, byl rozhodujícím činitelem, který přiměl Hitlera vyrazit ze Společnosti národů. Vliv Franze von Papena, „snídajícího kancléře“ (byl tak nazván pro své diplomatické snídaně, při nichž vyřídil většinu svých věcí), který je nyní Hitlerovým mimořádným vyslancem v Rakousku, se zhroutil po roce 1934. Není také divu. Základ jeho politiky, úmysl, že on a nacionalisté budou kontrolovat Hitlera a držet ho v mezích, se ukázal hrozným omylem. Jeho dva nejbližší spolupracovníci, Jung a von Bose, byli zavražděni v jeho vlastním úřadě. Hitler ho vypravil do Rakouska po zavražděni Dollfussově v červenci 1934, rád, že se ho takto zbaví a Papen sám jistě také cítil úlevu, že se dostane z Německa. Edgar Jung byl mnichovský právník a Papenova závislost na něm byla obrovská. Papen nikdy neměl své vlastní myšlenky. Jung mu psal všechny jeho řeči, i proslulou řeč v Marburgu Tato řeč nejen varovala Nazi od výstředností; říkala, že „ti, kdo vyhrožují guillotinou, přijdou první pod sekeru“; Nazi tím byli přirozeně zneklidněni - a za dva týdny Jung byl mrtev. Co je možno dobrého říci o člověku, který snese, aby jeho dva nejlepší přátelé byli zavražděni, a pak přijme nový úřad od vlády, která, to způsobila? Papenova řeč v Marburgu nebyla jeho jediným technickým přehmatem. Jen člověk, kterému naprosto chybí prozíravost, by byl mohl jmenovat Goeringa svým prvním pobočníkem, jak učinil Papen, a očekávat, že Goering - zrovna Goering - bude poddajný. Je dobře známo, že Papen je proslulý svou rovnováhou, příjemnými způsoby a jemností. Ale Papenova jemnost dostoupila stupně, kde se z ní stala slepá neschopnost, sebevědomí tak nemožné, že zastřelo všechen rozum a všechnu opatrnost. Byla to jemnost člověka, který odsuzuje svého nejlepšího přítele na smrt a později se omlouvá tím, že měl dobré úmysly. Papen se narodil roku 1879 ve Werlu ve Westfálsku. Byl poručíkem v jezdeckém pluku. Bohatě se oženil, jeho tchán byl Boch-Galhau, majitel keramické firmy v Saarsku, a pak byl přeložen k lepšímu pluku. V roce 1913 šel do Washingtonu jako vojenský přidělenec. Hned, jak žádalo jeho povolání, se pustil do vyzvědačství; jeho povolání však nevyžadovalo, aby při tom byl tak hrozně jemně neopatrný a aby se při tom vyznačoval ustavičnými „okouzlujícími“ přehmaty. V prosinci 1915, ještě než Spojené státy vstoupily do války, byl se svým kolegou (kapitán Boy-Ed) vypovězen ze, Spojených států pro „nenáležitou činnost“. Pro Papena bylo dost špatné, že byl chycen. Ale on nechal chytit i množství jiných. Kapitán von Rintelen, německý agent, popisuje živě ve své knize svou hrůzu z Papenovy lehkomyslnosti. Americká tajná služba našla ve stolku jednoho z jeho tajemníků klíč k německým šifrám. Tak bylo Američanům umožněno číst depeše německého zahraničního úřadu, tak na příklad i depeší Zimmermannovu, která navrhovala spojenectví mezi Německem a Mexikem. Papen se vydal na cestu lodí do Německa. Loď podrobily ve Falmouthu prohlídce britské úřady a sebraly mu jeho papíry - on se domníval, že, když má; propustku, že nemůže být podroben prohlídce! Mladý německý vojenský přidělenec ukázal neobyčejnou pohotovost v tom, že si nechal útržky ze svých šekových knížek. Byla tam pěkně černým inkoustem napsána jména německých tajných agentů v Americe - bylo jich celkem 126. Papen je vyplácel. Těmito šeky byl spojen s vyhazovači mostů a se sabotéry. Nikdo nikdy nebyl chycen tak důkladně a tak drasticky. Papen si poznamenával - a také si schoval - největší podrobností o svých transakcích. Měl nejen útržky šeků, ale i několik šeků zrušených, takže všechno, co bylo na nich napsáno, bylo nyní možno prozkoumat a vyšetřit. Kromě toho byly nalezeny celé tucty jeho poloúředních dopisů pečlivě svázané a utříděné v jeho zavazadlech. Je až překvapující, jak nemožně může člověk pokoušet osud. Když je někdo jednou bit, dá si po druhé pozor. To možná platí pro obyčejné smrtelníky, ale ne pro junkerské důstojníky nezvratného klidu a sebevědomí, jako byl Franz von Papen. Když přijel do, Berlína, byla mu přidělena funkce Spojovacího důstojníka v turecké armádě. Britové se zmocnili Jerusaléma. Kapitán Papen utekl - a kufry nechal za sebou! Zase byl objeven poklad dokumentů, mezi nimi ještě další papíry, usvědčující agenty v Americe, které Papen stále ještě nezničil! Jednu velikou službu Německu s nacionalistického hlediska Papen vykonal; v základním významu možná převyšuje jeho přípravu cesty pro Hitlera. Na začátku jeho kancléřství německý ocelářský trust (Vereinigte Stahlwerke A. G.), mohutný komplex těžkého průmyslu, jedna z největších průmyslových mocí na světě, trpěl těžkou finanční krisí. Friedrich Frick, majitel největšího bloku akcií, vrhl je na trh. Nejprve se zdálo, že se jich zmocní francouzské ocelářské zájmy. To bylo pobuřující pro průmyslové vlastenectví Němců. Papenova vláda zasáhla a převzala Frikkovy akcie; německá vláda se tak stala největším akcionářem průmyslového koncernu v Německu. Jen tak mimochodem: státní departement ve Washingtoně zrušil své trestní oznámení na Papena 5. března 1932 když byl ještě neznámou postavou - zrovna dva měsíce předtím, než se stal německým kancléřem. Filosof Rosenberg. S hlediska základních a případných skutečností známý Rosenberg, „filosof s kyselým žaludkem“, je asi významnější než Neurath, Ribbentrop i Papen. Rosenberg je nacistickým odborníkem v zahraničních věcech. Je jedním z nejbližších důvěrníků Hitlerových; je vydavatelem Hitlerových novin Völkischer Beobachter; vede zahraniční politickou kancelář nacistické strany a je „Beauftragter des Führers zur Überwachung der weltanschaulichen Erziehung der nazionalsozialistischen Bewegung“. Rosenberg je nejméně oblíbený člověk v Německu. Je to nepříjemná, osobnost. Jako Hitler je svobodný a je to „morální atlet“. Vůdce má asi 50 procent své ideologie od něho a proto je důležité všimnout si, co vlastně zastává. Hitler mu slíbil zahraniční ministerstvo, ale pak od toho ustoupil - což snad vysvětluje Rosenbergovu vytrvalou rozmrzelost. Alfred Rosenberg se narodil 12. ledna 1893 v Revalu, což bylo tehdy ruské město a nyní je hlavním městem Estonska. Je to tedy Balt. Je to „Němec původem, ale Rus způsobem myšlení“, jak to říká Heiden. Bílý Rus. Nikoli rudý Rus. Rosenbergova celá filosofie, ideologie i život jsou založeny na nesmírné psychopatické nenávisti sovětského svazu. Studoval architekturu (jako chtěl Hitler) a nějakou dobu byl učitelem stavitelského kreslení; do školy chodil nejprve v Rize, pak v Moskvě. Přišla revoluce a po ní tajemná doba. Do Mnichova se dostal v roce 1919, kdy se tam shromáždilo tolik odpadků z války. Byl tehdy víc Rusem než Němcem. Byl takový, jako každý jiný ruský emigrant. Sešel se s Dietrichem Eckartem, prvním „básníkem“ nacistického hnutí a pak s Hitlerem. Ihned uchvátil Hitlerovu obraznost svým snem o německé říši na východě a stal se hlavním prorokem německé rozpínavosti a imperialismu. Rosenberg je nočním upírem nacismu. Kdykoli se pokusí uvést své sny ve skutečnost, nezdaří se mu to. Jeho jediné dobrodružství v praktické politice bylo v květnu 1933, když se rozhodl vykonat přátelskou návštěvu v Anglii. Jedním z jeho prvních činů tam bylo, že položil vlajku s hákovým křížem na hrob neznámého vojína! Britové, kteří jsou na tyto věci citliví, se rozzlobili; Rosenberg honem pospíchal nazpět do Berlína a od té doby už nebyl za hranicemi Německa. Rosenbergovým hlavním dílem (které v podvědomí asi psal jako soutěž knihy Mein Kampf) je obrovská kniha Der Mythus des zwanzigsten Jahrhunderts. Je to těžká, květnatá, bouřlivá a mnohomluvná rozprava o rase, politice a germanismu. Jsou stránky a stránky, které nemají vůbec žádného smyslu. Známý Rosenbergův plán je projekt expanse na východ, jehož Hitler nikdy nezavrhl. Podle tohoto plánu by Německo s Polskem mělo napadnout Rusko: Německo by si pak vzalo baltické státy a Polsko by dostalo podíl na Ukrajině - dokud by si Německo nevzalo i ten. Píše: „...Nikoli francouzsko-židovská Panevropa, nýbrž nordická Evropa: to je řešení budoucnosti a zároveň německé. Mitteleuropa. Německo jako rasový a národní stát sahající od Straßburgu až za Klajpedu; od Eupenu přes Prahu a Lublaň jako ústřední mocnost na pevnině a zabezpečení jihu i jihovýchodu: skandinávské státy s Finskem jsou druhou skupinou, která chrání severovýchod; a Veliká Britanie je ochráncem západu a zámoří a těch části, kde toho vyžadují zájmy nordického člověka.“ Je známo, že Goering nemá rád Rosenberga. Při jedné schůzi strany v Hamburgu v roce 1925 řekl Gregoru Strasserovi: „Ať nám ten mizerný Rosenberg řekne, co vlastně dělal v Paříži za války.“ V roce 1935 se Rosenberg rozhodl postavit pomník 4000 Sasů, které porazil Karel Veliký. Na památku každého z nich chtěl postavit žulový balvan zvláštního druhu, velmi starý a geologicky čistý, jaké se nacházejí jen v severním Prusku (arijská zásada uplatněná v kamenictví). Goering slyšel o tom plánu a hned nařídil, aby se nedobýval žádný kámen tohoto druhu. Rosenberg si jednou spálil prsty, že pojal do knihy s názvem Listopadoví zločinci zlomyslný portrét dra Schachta. Vytýkal Schachtovi korupci a odvážil se procesu s ním. Ale to bylo v roce 1927, dávno předtím, než Schacht začal naslouchat hlasu Hitlerovu. Nyní je ta črta o Schachtovi z knihy vynechána. Rosenbergova síla je, jako mnoha jiných Nazi, v jeho neochvějně prostotě, v jeho posedlé oddanosti utkvělé myšlence. Goering má letectvo; Streicher má židy; Rosenberg je proti sovětům. Ač je neoblíben - kromě u Hitlera -, je Rosenbergův vliv značný. Ve straně je to síla první velikosti. Jeho soukromou tělesnou stráž, SA, složenou převážně z ruských bělogvardějců, pověřil na příklad Hitler choulostivým a čestným úkolem stát na stráži u umírajícího Hindenburga. Jeho síla je založena na Hitlerově veliké náklonnosti k němu a na Vůdcově závislosti na jeho „myšlenkách“. Peníze a úvěr. „Německo je Hitler a Hitler je dr. Schacht“ Berlínské rčení. Na povrchu se zdálo, že koncem roku 1935 nacistický režim způsobil dosti značné hospodářské oživení. Bylo to způsobeno převážně zaměstnáním průmyslu přípravami k válce. Nezaměstnanost klesla na podzim na 1,870.000 - jen asi o 600.000 víc než v roce 1929, v nejlepším roce od války; a objem průmyslové výroby se vrátil zase téměř na úroveň z let 1929-1930. Ale tato ne tuze vydatná konjunktura byla způsobena jen za povážlivou cenu. Hospodářská základna země byla napjatá a stísněna. V roce 1929 hodnota německého vývozu dosáhla asi 13 miliard marek. V roce 1933 klesla na hodnotu sotva 5 miliard marek a v roce 1934 na 4187 milionů marek. Německo mělo pasivní obchodní bilanci po prvé v roce 1934 a to částkou 400 milionů marek. Německý průmysl normálně žije svým zahraničním obchodem. Ten však byl dotčen vysokou zlatou hodnotou říšské marky, vzrůstem dovozních omezení za hranicemi a mezinárodním bojkotem. Ale Německo musí stále platit za své dovozy. Zoufale potřebovalo dovozu surovin. Potřebovalo hedvábí, kaučuku, niklu, manganových rud, chromu, wolframových rud, textilních surovin, cínu, mědi, olejů. Využívajíc všech daných možností peněžních i úvěrových, kupovalo Německo obrovské zásoby těchto věcí. Abych uvedl jen jediný příklad, německý ocelářský trust nakoupil švédských železných rud tolik, že tyto nákupy stouply se 249.000 tun v srpnu 1933 na 478.000 tun v srpnu 1934. Německý dovoz surového niklu - důležitého válečného materiálu - se mezi lety 1932 a 1935 ztrojnásobil. Německo si nahromadilo zásobu 2 milionů tun minerálních olejů - což podle odhadu by stačilo pro celou zemi za války na rok. A s všemožným úsilím se pracovalo k zemědělské soběstačnosti, aby říše se mohla vyživit i za blokády. Úsilí o prozkoumání možných náhražek neustalo. Cukr z dřevěných odpadků; mouka z bramborové moučky; benzín ze dřeva a uhlí; oděv z vláken chemicky připravených; pneumatiky z umělého kaučuku; umělý tuk z uhlí; to byly některé z náhražek, kterých se dostalo nešťastným, ale vlasteneckým Němcům. Mzdy byly bez milosti snižovány tím, že se ukládaly nucené příspěvky na zimní pomoc, na frontu práce, na Ligu pro leteckou obranu atd. Z platu bankovního úředníka na příklad se stalo 241,90 marek měsíčně místo 290,25 marek jen těmito „dobrovolnými“ příspěvky. H. R. Knickerbocker shledal, že kvalifikovaný dělník, který si vydělá 39 marek za týden, což je pro Německo velmi mnoho, musí z toho zaplatiti toto: důchodová daň 2,10 marek, starobní pojištění 1,20 marek, občanská daň 1,25 marek, nemocenské pojištění 1,20 marek, pojištění proti nezaměstnanosti 1,30 marek, příspěvek pro nezaměstnané 0,80 marek, mládenecká daň 2,10 marek, příspěvky na frontu práce 1 marku, úhrnem 10,95 marek neboli zhruba 25% důchodu. Ale přes to vše, odkud Dr. Schacht vydobyl všech těch peněz? Měl čtverý úkol, totiž platit za dovoz, financovat projekty veřejných prací pro zmírnění nezaměstnanosti, uhradit náklady opětného vyzbrojení a ovšem také běžná vydání vládní. Jeho zlatá reserva se scvrkla téměř na nulu. O zahraniční dluh se prostě nestaral. Zřejmě vyssál poslední fenik z německých poplatníků. Ale potřeboval peněz, peněz a zase peněz. Náklad na nový námořní program sám byl odhadnut na 200 milionů dolarů. Jak vyrovnat tak obrovské účty? Povšechně řečeno to vypadalo, jako by si Schacht vytkl dvě základní směrnice. Uvnitř si vypomáhal tím, že financoval běžné výdaje vlády vnitřními půjčkami. Byly to vlastně nucené půjčky. V létě 1935 si vypůjčil 500 milionů marek od spořitelen a dalších 300 milionů marek od pojišťovacích společností. Ty se tím vydaly ze všeho. Dal jim za to vládní poukázky, které nestály za víc - ani za méně - než vládní slib, že je zaplatí. Nebylo ovšem zlata k jejich úhradě. Ale poukázky se přijímají ve jmenovité hodnotě, pokud má vláda úvěr. Tyto nucené půjčky - zároveň s menšími položkami, jako je konverse dřívějších státních půjček na nižší úrokovou sazbu - neznamenaly ovšem nic jiného než nucenou mobilisaci bohatství německého národa. Co se německému národu slíbilo za tyto úspory? Blahobyt a mír. Ale peníze šly na financování válečného stroje. Letecký rozpočet generála Goeringa byl na příklad zvýšen na 210 milionů marek v roce 1935. Pokud jde o styk se zevním světem, prováděl Dr. Schacht ještě větší kouzla ve finančním oboru. Zdá se, že to byl první finančník této doby, který se chytil myšlenky, že posice dlužníka je lepší než posice věřitele. Vytloukl obrovský kapitál ze skutečnosti, že Německo mělo dluhy. Není pochyby, že Schacht je jedním z nejschopnějších finančních znalců, kteří dnes žijí. Penězům opravdu rozumí. Možná, že to, co dělal, bylo bezohledné, ale bylo to skvělé. Provedl v Německu „nejúspěšnější podvodný úpadek ve světové historii“. To bylo způsobeno tím, že uměl platit svůj dovoz, přinutiv věřitele, aby se zaručili za jeho účet. Německé firmy ovšem dluží peníze Anglii, Francii, Skandinavii, Spojeným státům. Vývozci v těchto zemích obchodují s Německem. Dr. Schacht jim přímo řekl: „Kupujte od nás a my pak můžeme platit své dluhy. Nebudete-li kupovat, nemůžeme platit.“ Vyhlásil částečné moratorium za moratoriem; a zároveň hrozil, že přestane platit vůbec, nebude-li většího vývozu. Říkal: „Kupujte ode mne, nebo nedostanete vůbec nic, poněvadž nemohu platit své dluhy, ledaže mi půjčíte další peníze.“ Vždycky se najdou lidé, kteří jsou ochotni vyhazovat své peníze ještě dál; situace se skutečně vyvinula tak, že Německo rozšiřovalo svůj zbrojní průmysl novými půjčkami. Možní nepřátelé Německa v příští válce, Francie, menší nástupní státy, Veliká Britanie, ba i sovětské Rusko financovaly úsilí, které Německo možná někdy vyvine, aby je zničilo. Tento postup dosáhl nejzazších možností, když v prosinci 1934 Bank of England poskytla Německu úvěr 3,750.000 dolarů, aby „se usnadnila mobilisace německých obchodních úvěrů“, to jest, aby Německo mělo nové prostředky (nový úvěr) na zaplacení starého dluhu - a aby stavělo letadla, která mohou přeletět britský kanál za sedm minut. Schacht - peněžní žoky. Hitlerovi trvalo dost dlouho, než našel Schachta. Zkoušel a propustil několik hospodářských znalců. Nebylo však finančního Rosenberga, hospodářského Goeringa po ruce od samého začátku. Hitler si nejprve vybral jako hospodářského poradce nějakého pensionovaného kapitána, který se jmenoval Wagner; uplynulé dvě léta byl v koncentračním táboře. Po Wagnerovi přišel menší průmyslník, Wilhelm Keppler, který měl nějakou dobu rozhodný vliv. Když Keppler padl, postoupil do popředí nový a ctižádostivý hospodář, Albert Pietsch, předseda mnichovské obchodní komory; dotáhl to až na hospodářského poradce Vůdcova zástupce Hesse. Ale zatím už byl připraven Schacht. Narodil se v lednu 1877 v Tingleff ve Šlesviku. Jeho otec byl velikým obdivovatelem americké demokratické tradice; proto dal svému synu jména Hjalmar Horace Greeley Schacht. Hjalmar byl od matky, která byla Dánkou. Schacht je velmi pyšný na své vikingské předky. Jeho děti mají dánská jména. Studoval na několika universitách v Německu, dosáhl doktorátu, a šel jako archivní úředník do Dresdner Bank, na místo velmi podřízené. Byl však chytrý a ctižádostivý a tak stoupal velmi rychle. Jednou z jeho funkcí bylo připravovat odborné tržní zprávy; dělal je tak dobře, kombinuje značnou neortodoxii s mírnou dávkou zdravého rozumu - že ředitelé banky jich hned začali užívat pro bankovní politiku. V roce 1908 už byl zástupcem ředitele. V roce 1916 šel do konkurenční banky Darmstädter und National jako ředitel. V roce 1923, když se zhroutila marka, byl jmenován říšským měnovým komisařem a zachránil Německo před úplným zmatkem tím, že vynalezl Rentenmark, kterou byla měna stabilisována. Za odměnu byl jmenován presidentem říšské banky; už jednou odmítl ministerstvo financí, které nepokládal za dost významné. Byl presidentem říšské banky až do roku 1930, kdy odstoupil na protest proti haagským dohodám, doplňujícím Youngův plán. V roce 1933 v březnu jmenoval ho Hitler opětně presidentem říšské banky. Je to člověk ctižádosti úplně bezmezné. Než připojil svůj osud k Hitlerovi, chtěl být německým presidentem. Je to úplný oportunista. Byl jedním ze zakladatelů demokratické strany v roce 1919 a socialisté ho podporovali jakožto člověka, který zachránil marku. Heslo kampaně tehdy znělo: „Wer hat die Rentenmark erdaeht? Der Demokrat Herr Dr. Schacht!“ Ale už v roce 1930 Schacht viděl, na či straně pokvete pšenice, a obrátil se k Hitlerovi. K Hitlerovi se dostal přes Goeringa. Dorothy Thompsonová mluvila se Schachtem na začátku roku 1931. Řekl jí, že se stane nacistou. Tázala se ho proč. Odpověděl: „Poněvadž věřím ve všechno, co podněcuje německý nacionalismus.“ Nová otázka: „Ale dostane-li se Hitler k moci, nemohou nacisté řídit zemi finančně a hospodářsky. Kdo pak ji bude řídit?“ Schacht odpověděl: „Já.“ Jeho plat jako presidenta říšské banky činí 300.000 marek ročně, což je jeden z největších důchodů v Německu. Devět desetin z toho ušetří. Má toto jmění v říši? Nikdo neví. Byl by mohl být ministrem hospodářství, kdyby byl chtěl, ale ten má jen 38.000 marek ročně a proto raději zůstává presidentem říšské banky. Jako mnozí hitlerovci nemá Schacht vlastního soukromého života. Má na venkově statek, ale bydli přímo v bance. Nosí podivné límce, vysoké a krkolomné. Rád si porozpráví. Je chladný, bystrý a vtipný. Jeho moc se zakládá nejprve na jeho obrovské schopnosti, pak na jeho úplné bezohlednosti a vypočítavém politicko-hospodářském oportunismu. Jako hoch měl Schacht ctižádost se stát básníkem a jedna z jeho písní, vložená do hudební komedie, ještě žije. Schacht není jen Hitlerovým peněžníkem, nýbrž uměl se udělat nepostradatelným jako spojka mezi Hitlerem a celým hospodářským životem. Schacht na příklad ovládá nově vytvořenou říšskou hospodářskou komoru. K této organisaci teoreticky patří i fronta práce, která má 15 milionů členů, jejichž příspěvky činí 100 milionů marek ročně. Schacht přirozeně nemiluje Goebbelse a „levých“ extremistů. Velmi dobře ví, že nesmyslné řádění proti židům kazí německý zahraniční obchod. V srpnu 1935 odsoudil v Královci tu šílenou luzu a Goebbels jeho projev potlačil. Schacht říkal svým přátelům, že buď dospěje k pomníku, anebo k popravišti, že ještě neví. Takovéto konflikty a spory uvnitř strany budou pokračovat; plynou ze samé povahy nacistického hnutí. Thyssen je Schachtův důvěrný přítel, rovněž tak zbrojař Krupp v. Bohlen a elektrářský magnát F. C. v. Siemens. Tito lidé jsou členy hospodářské komory, kam patří dále i profesor Bosch, milionář z barvířského trustu, Dr. Vogler z ocelářského trustu, potašový magnát Diehn a bankéř baron von Schoeder. Nebylo by však správné říkat, jak by to bylo takřka nasnadě, že Schacht podléhá jejich společnému a mocnému vlivu. Nepodléhá vůbec žádnému vlivu. Průmyslníci na něho mohou působit, jako mohou působit na Hitlera. Mohlo by se říci, že Hitler chránil kapitalismus a zachránil jej pro své průmyslové přátele. Ale není to docela pravda. Hitler není přítelem pravověrného finančního kapitálu. Jestliže soukromé zisky jdou na úkor bezpečnosti státu, pak soukromé zisky půjdou pryč. Průmyslníci neschvalují velmi mnoho ze Schachtova kouzelnictví a zjistili už, že nacismus sice uchovává kapitalismus, ale také požaduje těžké oběti od kapitalistů. Až dosud Hitler a Schacht vytvořili jen slabounký stín fašistického, korporativního státu. Nelze dost často zdůrazňovat, že nacismus je „víra a ne nauka“, obroda nacionalismu, „široké, davové hnutí protestu a zoufalství“. Není to hospodářský experiment - aspoň až dosud ne. Po hospodářské stránce je to starý kapitalismus, ověšený nacionalistickými pentličkami, a vykořisťuje celý národ ve prospěch Hitlerova státu. Hitler nemá zájmu o hospodářství (to je jeden z pramenů Schachtovy síly), ale hospodářství může být jeho osudem. Trvající skutečnosti hospodářské situace v Německu nezmění ani Hitleři ani Schachtové, ani Thysseni. Zklame-li Schacht, najde Hitler možná jiného Schachta. Ale základní nesnáze zůstanou. Německo musí živit 65 milionů lidí; musí si vypůjčovat nebo vyvážet, aby zaplatilo svůj dovoz; živí se zpracováváním surovin a žádným finančním hokus pokusem nelze změnit neúprosný zákon, že za zboží se musí tak či onak platit. Den zúčtování pro Hitlera přijde - ve zlatě jako ve zbraních. Kapitola osmá. „LAVALVACE.“ Je asi pět nebo šest lidí na světě, na nichž závisí mír. Osud mne postavil mezi ně. PIERRE LAVAL. Ať ve vládě nebo mimo ni, Pierre Laval, „negr z Auvergne“, je v nynějším období mezinárodních vztahů nejvýznamnějším mužem ve Francii. Je to zčásti proto, že zaujímá zhruba střední posici ve francouzské politice, a kyvadlo, jež se vykyvuje z prava nalevo a zase zpět, nachází ho vždy náležitě ve středu. Také se stal jakýmsi druhem Briandova nástupce, jako odborník v zahraničních věcech; i když patří mezi ztráty z habešské války, jeho posice na Quai d'Orsay je taková, že se může stát třeba polostálým zahraničním ministrem. Lavalovým hlavním rysem je jeho smysl pro konkrétnost, zvýšený o mazanost. On je, jak říkají Francouzi, malin - slovo, pro něž není přesného překladu; značí to jistý druh slušné bezohlednosti, lstivosti bez zlého nádechu. Žertem se říká, že Laval projevil svou chytrost už tím, že se narodil se jménem, které se čte stejně zpředu jako zezadu, z leva napravo, jako z prava nalevo. Vyrostl z úplné chudoby k bohatství; ale je téměř jediným význačným francouzským politikem, jehož se vůbec nedotkl nějaký finanční skandál. Je pružný jako kočka. A jako kočka se také nikdy nepokouší o nic, čím si není zcela jist; má rozpočten každý skok na centimetry. Vychází ze všeho podivuhodně. Vyhnul se i válečné službě - až na docela nepatrnou -, a to proto, že trpěl - křečovými žilami. Veliký Briand, jehož chráněncem byl, říkal o něm, narážeje na jeho pružnou hladkost: „Běda, nelze se shodnout s každým a s M. Lavalem.“ Ale Laval vychází se všemi lidmi dobře. Jeho způsoby v kuloárech sněmovny jsou zhuštěním taktu. Je to kuloárový politik, vyjednavač par excellence. Není domýšlivý a není pyšný; mezi jeho přáteli jsou lidé ze všech stran a novináři všech národností. Říká se, že si tyká s větším počtem lidí než kterákoli jiná osobnost ve Francii. Jeho schopnost k přátelství je značná; ale bez výjimky každého pozoruje bystrým a bdělým okem. Laval je příliš lstivý, než aby někomu příliš docela důvěřoval. V jeho povaze je do značné míry obsažena národní francouzská vlastnost podezíravosti. Tvrdí se, že připoslouchává i telefonní rozhovory M. Rochata, jenž je jeho chef du cabinet (osobní tajemník). Člověk z Auvergne. Pierre Laval, starosta bodrého pařížského předměstí Aubervilliers, senátor za département seinský, ministerský předseda a zahraniční ministr francouzský, se narodil 1883 v osadě Cháteldon v Auvergne. Říká se mu „Le Bougnat“ - přezdívka z auvergneské hantýrky, symbolické označeni uhlířů a dřevařů. Auvergne je hluboká pevnost na jihu střední Francie, zbudovaná z granitu tak starého, jako sama země; Auvergnští jsou nejtužší z francouzských venkovanů, pracovití, bystří, s primitivními reflexy, lpějí k půdě. Po celé Francii jsou to uhlíři a obchodníci s dřívím. Mnozí z nich mají silně negerské rysy; Laval má tlusté rty a těžké, černé, mastné vlasy. Jeho otec, o němž se soudí, že pocházel od maurských příchozích do Francie, byl venkovským řezníkem. Pierre dělal všelicos jako hoch, chodil do školy, zuřivě četl, učil se sám řecky. Dvě léta - jako devatenáctiletý a dvacetiletý - byl učitelem na škole ve své osadě. Pak studoval práva, Odešel do Paříže a vstoupil do politiky. Podle jména je ještě stále právním zástupcem u pařížského apelačního soudního dvoru. Za poměrně krátkou dobu své právní praxe měl málo význačných případů; většinou pracoval uvnitř, jako člen korporace; nevynikal zvlášť jako obhájce. Veliký svět politiky ho uchvátil - a tam se umí hájit dobře. Jeho kariéra se začíná roku 1914, když byl po prvé zvolen poslancem z Aubervilliers, kde se rozhodl se usadit. Od té doby si zachoval nejužší styk s tímto proletářským pařížským předměstím. Je značně komunistické, ale dost komunistů mu dává hlasy, aby zůstal stále starostou. Jeho poslední volba v roce 1935 připadla do doby, kdy vláda jednala o pakt s Moskvou - a tak komunisté s ním příliš nebojovali. Ve svém volebním okrsku je obecně znám jako „Pierrot“; vyjde tam s každým a chudí lidé z okrsku mají rádi jeho prosté způsoby a jeho špatné zuby. Začal politický život jako zuřivý socialista a až do roku 1922 byl znám jako člověk krajní levice. Od té doby se pohyboval stále víc do prava, takže nyní je asi ve středu. Nepatří k žádné politické straně a označuje se sám za „nezávislého“. Nebylo by docela slušné říkat, že socialismus vynesl Lavala k moci a že on se pak na socialismus vykašlal, jak učinili jiní význační francouzští politikové. Laval nikdy nebyl pravověrným straníkem. Byl to osamělý vlk, vždy po svém. Vykládá se, že po rozkolu socialistické strany v Toursu v roce 1920, když hlasoval s většinou, která byla pro připojení k Třetí (komunistické) internacionále, přihlásil se za člena i ve straně socialistické i ve straně komunistické! Na jistou dobu, podle Roberta Della (Nation, 28. října 1931), se dokonce přidal k nepodařené „komunisticko-socialistické straně“, která však se nikdy nerozšířila mimo dělnické okrsky pařížské a brzy zašla. V jednom směru jeho zásady a jeho sklony se nikdy nezměnily; byl vášnivým pacifistou, když vstoupil do politického života, a vášnivým pacifistou zůstal. Měl odvahu být pacifistou ve Francii za světové války; byla to odvaha, poněvadž pacifismus se tehdy rovnal defaitismu a Laval, zrovna tak jako Caillaux, byl obžalován pro zradu, ale jeho případ se nikdy nedostal k soudu. Jeho jméno bylo v proslulém „Garnet B“ v ministerstvu vnitra; byl nazván „nebezpečným“ antimilitaristou. Odepřel dobrovolně sloužit ve francouzské armádě a když byl odveden, sloužil jako obyčejný poilu - velmi krátkou dobu. Jeho pacifismus mu zjednal oblibu u nespokojené pěchoty v temném středním období války. V roce 1916 vykřikl ve sněmovně: „Nebýt (carského) Ruska, nebyli bychom vůbec ve válce!“ O rok později vykřikl, maje na mysli socialistický mírový kongres ve Švédsku: „Stockholm je polárkou našich nadějí.“ Pozbyl svého poslanectví v roce 1919 a zůstal pak na politické poušti až do roku 1924. Tehdy však jeho schopnosti vyjednavače mu náhle pomohly do kabinetu. Kartel levice prožíval jeden ze svých častých přesunů a Laval působil jako prostředník při jednání Paula Painlevé s Briandem a Caillauxem; za odměnu se stal ministrem veřejných prací. Caillaux bydlil v jeho domě, Briand ho měl rád, a když se Briand stal předsedou vlády, byl Laval po prvé jmenován jeho generálním tajemníkem - důležité místo - a později ministrem spravedlnosti. Pak levá koalice praskla a za Poincaréova režimu byl Laval hodně na suchu. Byl příliš levičácký - ještě - pro přísného, právnického Poincaré. Vzal si z toho naučení a pěstoval přátelství s člověkem, který zřetelně nebyl z levice - a tím byl André Tardieu. A když Tardieu utvořil vládu v roce 1930, byl Laval jeho ministrem práce. Laval hrál jak s Briandem, tak s Tardieu. Zůstávaje loyálním k Tardieu, odmítl předsednictví vlády, když se mu po prvé nabídlo, poněvadž radikální socialisté nechtěli podporovat vládu, ve které by byl „žralok“ Tardieu. To vedlo Lavala dále napravo. V lednu 1931 se konečně stal předsedou vlády - na Briandův rozhodný zákrok - a vzal si do vlády Tardieu, jako ministra zemědělství, obětovav podporu levice. Jeho první předsednictví vlády trvalo třináct měsíců - na Francii dost dlouho. Laval - mezi jiným - jel do Berlína, jako první francouzský ministerský předseda, který navštívil Německo od války. Byl zadobře se všemi lidmi, vypadalo to, jako by chtěl být zadobře i se všemi národy. Němci mu připravili imponující přijetí. (Vykládá se ovšem, že kancléř Brüning, nechtěje riskovat na nádraží nějakou nepřátelskou demonstraci, naplnil je několika tisíci detektivů a jejich žen - představujících jásající obyvatelstvo.) V červnu 1931 ukázal světu svou tvrdohlavost tím, že sedmnáct trpkých dnů vyjednával, než Francie přijala Hooverovo moratorium. V říjnu jel do Ameriky - první francouzský ministerský předseda vůbec - a mluvil s Hooverem na Rapidanu. Mezitím vliv Briandův upadal. Ten starý pán pro mír byl churav a unaven; zprávy, že Laval mu úmyslně pomohl, nejsou pravdivé. Ti dva lidé měli značný vzájemný ohled na sebe a Briand byl příliš churav, než aby mohl pracovat; když v lednu 1932 odstoupil, stal se Laval ještě také zahraničním ministrem. Ale už příští měsíc šel sám z vlády. Šetrní Francouzi mu zazlívali jeho volný výlet do Ameriky. A rozzlobil si všemocnou Banque de France, poněvadž trval na tom, že Francie se má držet britské libry a když libra opustila zlatý základ (zčásti pro Lavalovo dlouhé jednání o Hooverově moratoriu), ztratila Banque de France 100 milionů dolarů. Tak šel. Uvidíme, že i z toho si vzal naučení; když se stal příště předsedou vlády, naslouchal Bance pečlivěji. Byl „venku“ dva a půl roku. V říjnu 1934 se stal zahraničním ministrem, když jugoslavské kulky a nedostatek francouzské první pomoci zabily ministra Barthou v Marseilli; v červnu 1935 se stal znovu předsedou vlády, když finanční oligarchie přemohla jeho přítele Flandina. Vlastnosti a zvyky. Má ještě i jiné vlastnosti než opatrnost, mazanost a veliký smysl politický. Především stojí za zmínku jeho tvrdohlavá vytrvalost, jeho houževnatost. „Tenez bon!“ (Držet pevně!) křičel na něho jeden muž na politické schůzi, kde Laval mluvil. Odpověděl mu: „To já vždycky dělám!“ Je špatným řečníkem a nikdy nemluví ve sněmovně, není-li to nezbytně nutné. Levou ruku má při tom v kapse u kalhot a svou pravou rukou rozkrajuje vzduch. Jeho řečnické výkony, říkají přemoudřelí kritici z kuloárů, nemají „elegance“. Ale elegance je poslední vlastnost, o kterou ten snědý selský synek usiluje. A proč se trápit s veřejnými projevy ve sněmovně, když soukromé šepty na chodbě jsou mnohem účinnější? Když je nezbytný projev, pomůže mu jeho politická intuice. Dobyl si sněmovny rázem za červnové krise 1935, když byla rozmrzena troufalostí jeho předchůdce Bouissona. Laval je asi jediný významný muž ve francouzském veřejném životě, který nikdy nenapsal nějaké knihy, a jediný, jehož poslední touhou není stát se členem Académie Francaise. Není to vášnivý vzdělanec, jako Painlevé nebo Herriot. Jeho intelekt je intelekt technika, nikoli učence. Nemá rád abstrakce a má málo smyslu pro umění, vědu nebo čistou literaturu. Ale Laval, typický Francouz ze středních tříd - nikoli Pařížan -, je rychlý, bystrý, logický, praktický a jasný. Srovnejte jeho inteligenci s inteligencí nějakého Němce, na příklad Rosenberga. Rosenberg je, jak uvedla Dorothy Thompsonová, člověk veliké inteligence, který je při tom úplný blázen: jako tak mnoho Němců je jak skvělý, tak neuvěřitelně tupý; je schopen vybudovat neobyčejně duchaplné dialektické konstrukce na předpokladech, které by rozkoplo dítě. Laval patří k opačnému extrému. Nemyslí toliko svou hlavou, nýbrž i špičkami prstů. Každý Němec má smysl pro národní poslání. Každý Francouz, jako Laval, má smysl pro určení jednotlivcovo. Oškrabte Němce a najdete ovci; oškrabte Francouze a máte anarchistu. „Zrušte svobodu v Německu,“ psala Frances Guntherová, „a sjednotíte tu zemi; zrušte svobodu ve Francii a máte revoluci.“ Slavný výrok se přičítá Clemenceauovi. „Briand“, říkal, „neví nic, ale rozumí všemu; Poincaré ví všecko, ale nerozumí ničemu.“ Laval je tak asi uprostřed. Ví dost, ale ne všecko, rozumí ještě víc, než zná, ale připouští, že jeho porozumění má své meze. Rád smiřuje protivy. Je právník, ale vůbec se nestará o zákonné formy. A má jeden rys neobyčejně vzácný mezi politiky: není domýšlivý. Laval si vzal ženu z Auvergne, která - jako ženy většiny francouzských politiků - se nezúčastní veřejného života. Lavalova rodina v Paříži bydlí v malém zákoutí ve Villa Said hned vedle domu, kde bydlil Anatole France. Laval měl raději venkov než Paříž a často se vrací do Chateldonu, svého rodiště, kde jako místní hoch, který se zmohl, má pěkný zámeček. I v dobách vládních krisí se pokouší dostat se z Paříže na weekend. Má dva nebo tři venkovské statky, mezi nimi dobytkářskou farmu v Normandii na La Corbiere. „Venkovský člověk nemá historie,“ řekl jednomu žurnalistovi. „Nemohu vám proto povídat svou. Přišel jsem z půdy a vracím se k půdě. Nepronajímám tohoto majetku nikomu. Spravuji to sám. Dávám své vlastní rozkazy zemědělským dělníkům. Sám se přesvědčují, dává-li kráva tolik mléka, kolik očekávám, daří-li se dobře nemocnému teleti. Často telefonuji svým dělníkům z Paříže: ,Je už možno sklízet pohanku? Jak vypadá oves?' Čtu velmi málo. Chodím hodně. Mám rád psy a krávy. Žádný člověk není tak inteligentní, jako pes. Nic není tak absurdní a rozkošné jako kráva.“ Laval nemá vášní - leda snad tu, že od té doby, co mu lékař řekl, že musí omezit kouření cigaret, kouří jich nyní jen osmdesát za den. Stále nosí ten druh bílé vázanky, na kterou si zvykl už v roce 1914 - poněvadž bílá vázanka nevybledne a lze ji prát. Jeho půvabná dcera José byla jeho společnicí při všem jeho cestování po Evropě, až v srpnu 1935 se provdala za hraběte René de Chambrun, který je vzdáleným bratrancem Franklina D. Roosevelta. Chambrunové, vynikající francouzská rodina, jsou také dědičnými občany Spojených států - podle zvláštního rozhodnutí kongresu, poněvadž jsou to potomci jiného význačného člověka z Auvergne, markýze de Lafayette. Matka hraběte René de Chambrun, Clara Longworthová, byla ovšem rodilou Američankou. Laval neměl chuti na zaměstnání předsedy vlády v červnu 1935. Raději by byl lpěl na svém zvoleném oboru zahraničních věcí, kde také jeho dosavadní činnost byla mnohem zdárnější. Převzal předsednictví vlády jen s velikým váháním, poněvadž věděl, že nebude moci vytrvat, kdežto jako pouhý zahraniční ministr by vydržel déle. Je to jeho životní touha být velikým a stálým zahraničním ministrem Francie a zajistit bezpečnost Francie dlouhodobým ujednáním s Anglií, Italii a Německem. A velmi si přál, aby byl prvním Francouzem, kterého by Hitler pozval do Berlína. (Při čemž si vzpomínám na vtip po vraždě krále Alexandra a ministra Barthou: Francouzi uvažují o tom, že by měli pozvat Hitlera ke státní návštěvě do Marseille.) Převzal zahraniční úřad zrovna potom, co Berthon se vytrvale snažil spravit některé značně pobořené francouzské ploty ve střední Evropě, čímž znepokojil Němce. Brzy pak přišel saarský plebiscit a Laval se snažil ze všech sil uklidnit Hitlera přísně věcným ba skoro obchodním ukončením saarského problému. Jeho politika byla rozumná: věděl, že Saarsko tak jako tak se musí vrátit Německu a rozhodl se, že je odevzdá s blahovůlí co největší. Tato velkomyslnost za daných okolností nic nestála. On také a Anthony Eden byli ti, kdo navrhli, aby se utvořila mezinárodní policie, která by dozírala na plebiscit a to může být jednou velmi významné precedens v Evropě. Potom Laval jel do Říma a v lednu 1935 ujednal svou proslulou dohodu s Mussolinim, ve které, jak bylo ohlášeno, byly urovnány všechny nesnáze mezi Francií a Italií. Dal Mussolinimu trochu bezcenného písku v Lybii, za to dostal sliby společného francouzsko-italského postupu ve střední Evropě. Ale tyto slavné rozhovory s Mussolinim mu způsobily později mnohé trpkosti, poněvadž když v říjnu propukla habešská krise, Francouz se octl v kleštích svých slibů Mussolinimu - ten si, jak se zdá, myslil, že Laval mu dal volnou ruku v Habeši - a naléhavé nutnosti postupovat v dobré shodě s Britanií v rámci Společnosti národů. Hned po své návštěvě v Římě Laval pomohl ujednat smlouvu z 3. února v Londýně, anglo-francouzskou dohodu o jednotě britských a francouzských cílů v západní Evropě. Podpisovatelé projevili ochotu doplnit smlouvu locarnskou zvláštní leteckou dohodou. Německo na to odpovědělo opětným zavedením branné povinnosti 16. března. A tak Britanie, Francie a Italie se v zápětí sešly ve Strese, aby utvořily „jednotnou frontu“ proti rušitelům smluv, která však dlouho netrvala. Opatrný Laval jel do Moskvy a podepsal ujednání se Stalinem, pakt životního významu, ve skutečnosti vojenskou alianci mezi Francií a Ruskem. Když habešská krise rozkrojila Evropu jako přezrálý meloun, octl se Laval v situaci obzvlášť nesnadné a choulostivé. Kolísal a vyjednával, pokoušeje se nějak se z toho vyplést. Pevně věřil, že jeho ujednání s Italií, které mělo potvrzení francouzského generálního štábu (vedle Banque de France nejvýznamnější moci v republice), má životní význam pro francouzskou bezpečnost. Potřeboval Italie jako důležitého živlu ve své obraně proti Německu. Kdyby rozzlobil Mussoliniho, s nímž byl osobně v srdečných stycích, mohl by hnát rozčileného Duce rovnou do náruče Hitlerovy. Kde by potom byla francouzská bezpečnost? Byla by Britanie, přes svůj úzký, ale pohodlný kanál, tak užitečným vojenským spojencem? Laval se namáhal a kličkoval, pokoušeje se vyložit Mussolinimu svou nesnadnou posici. V jeho mužstvu byli dva rozhodní stoupenci Společnosti národů, Herriot a Paul Boncour. Musil je vzít do Ženevy, poněvadž kdyby tam byl šel sám, byli by mu mohli podříznout větev a rozložit jeho vládu za jeho zády v Paříži. Oni v Ženevě vykonávali na něho nátlak, hrozíce, že odvolají podporu radikálů pro jeho vládu, nepřipojí-li se k Britanii v podpoře sankcí Společnosti národů proti Italii. Jeho projev ke shromáždění Společnosti národů byl částečně přepsán na naléhání Herriotovo. On vyložil Mussolinimu telefonicky, že tlakem mínění francouzské levice byl donucen podporovat sankce a že Mussolini se nemá dívat na jeho řeč tuze vážně. Potom se situace rychle změnila. Britové, obávajíce se, že by Laval podváděl, tlačili jej víc a víc do sankcí, nabízejíce mu ve skutečnosti anglo-francouzské spojenectví. Britanie, řekl Sir Samuel Hoare, by odporovala nevyprovokovanému útoku kdekoli v Evropě. To asi znamenalo, že Britanie by rozhodně stála po boku Francie, kdyby na ni útočilo Německo. Britanie byla daleko lepším spojencem než Italie - pokud se Britanii může věřit. Tak Laval se opatrně rozhlížel, stoupl si levou nohou do britského tábora, mrkal na Mussoliniho - a vyčkával, co se stane dále. Toto vytrvalé kolísání ho udělalo velmi neoblíbeným v Ženevě. M. Avenol, generální tajemník Společnosti, ho soukromě nazýval Lavalini. Laval, když byl zahraničním ministrem déle než rok, uzrál k pádu v zimě 1935. Zdálo se, že i z vlády se vykolísá. Ale žádný francouzský politik není venku z politiky, dokud není mrtev a ani potom nemusí být. Boulanger, Jean Jaurés jsou stále mocná jména ve francouzských věcech. A Laval, i když byl nakonec vypuzen, brzy se zase na nějaké místo „vkolísá“. Esprit de France. Francie je především, jak řekl E. A. Mowrer, země úspěchu. Její jazyk, její literatura, její kultura jsou předmětem závisti vzdělanců v každé zemi; Francie je nejcivilisovanější země na světě. Ale od světové války Francouzi objevili, že soulad a civilisace není všechno. Za posledních padesát let se svět změnil víc než v historii a odlišil dokonalost francouzského charakteru. Svět už není vymezen čistými stěnami pokojíka ve Faubourg Saint Germain nebo jabloňovým sadem v Normandii nebo vkusným a skromným krámem v Lyoně. Francouz vidí, že hodnoty světa se mění, a neví si s tím rady. Mnohem významnější ve Francii než postava Pierra Lavala je osoba Jeana Francouze. Francie je státem čtyřicetidvou milionů individualistů. Copak si průměrný Francouz myslí o otřeseném světě, o světě, směřujícím k nové katastrofě? M. Jean Francouz, ježto jeho země je zemí úspěchu, není pro změny. Je takřka takový, jak se říká, mouchy vezměte si mne. Jeho představa dobrého bydla je chytat ryby. K věcem má především poměr rozumový. Dlouho odpíral věřit, že na příklad Hitler je něco jiného než blouznil. Nyní už to ví lépe. Ale řekněte mu, že Hitler je prorok, a on vám odpoví skepticky a rozumářsky: „Prophete? Il n'y a plus de prophetes.“ M. Jean Francouz žil na sopce celý svůj život. Dvakrát už za paměti současníků vybuchla. Může vybuchnout zas. On bručí, uvažuje a doufá - ne tuze silně - že to dopadne co nejlépe, a zatím učí své děti od nejútlejšího věku, aby byly odpovědné. M. Francouz chce především, aby ho nechali na pokoji a o samotě. Po ničem netouží víc, než aby nic nedělal. Jen pod tlakem se vzchopí. „Ve Francii je všechno nejméně o dvacet procent lepší, než to vypadá; v Německu je všechno o dvacet procent horší,“ praví Mowrer. Přijde-li válka, M. Francouz bude bojovat a bude těžko jej přemoci, i když zdokonalení jeho civilisace podkopalo mnoho z jeho životnosti. Než by nechal Němcům to, co mu patří, raději to spálí, nebude-li to moci ubránit. Zralost neznamená nutně úpadek; a Německo se o tom poučilo u Verdunu. Kapitola devátá. FRANCOUZSKÁ POLITIKA - A PROČ. Přátelé zlata budou musit být ne- obyčejně moudří a mírní, budou-li chtít zabránit revoluci. J. M. KEYNES. Jediný způsob, jak vyjít s Prušá- kem, je stoupnout mu na nohu, až se začne on omlouvat. Francouzské přísloví. Kterýkoli francouzský předseda vlády koncem roku 1935 byl z vůle finanční oligarchie. Zmínil jsem se o Banque de France v předcházející kapitole. Francie je ve skutečnosti řízena skupinou asi dvou set finančních rodin, jejichž ústředím je Banque de France. Jak tato oligarchie působí, stojí za odstavec nebo za dva. Francie, jak říkají Francouzi, už není království, ale třetí republika je v zástavě osmnácti „správců“ banky. Banque de France, která tvoří a poráží francouzské vlády, jako démonické svéhlavé dítě muže vystavět nebo zbořit domek z karet, je výtvorem Napoleonovým. Ač vydává veřejné peníze Francie a drží její zlatou zásobu, je to banka soukromá, nikoli státní. Podle její základní listiny jen dvě stě akcionářů s největším akciovým majetkem má právo hlasovat o správcích, kteří ji ovládají neomezeně. V roce 1933 bylo asi 40.000 akcionářů Banque de France; 17.889 akcionářů mělo po jedné akcii, 9021 akcionářů mělo po dvou akciích, 8021 jich mělo po čtyřech akciích. Celkem 24.931 malých akcionářů mělo 68.015 akcii. Zbývajících 115.485 akcií mělo jen 6069 osob. Z těch nejhořejších dvě stě má hlasovací právo. Ti volí správce banky. Těchto dvě stě lidí, smetánka finanční Francie, jsou podivuhodnou plutokracií. Jsou snobští, jako klobouk Suzanne Talbot. Pouhým bohatstvím se nelze vkoupit do tohoto sametového kroužku. Nejvýznačnější a nejvýznamnější dva z moderních francouzských milionářů, voňavkář Coty a výrobce automobilů Citroën, nebyli členy toho, čemu se obvykle říká prostě „oligarchie“. Zvolení účastnici spojují v sobě jak dědičnou významnost rodiny, tak současné bohatství. Vyrostli přímo z dob před revolucí; byla to vyšší buržoasie za Napoleona; pracovali spolu, upevnili svou moc za Ludvíka Filipa a Napoleona III. Poslední osoba skutečně „přijatá“ do oligarchie byl, jak se soudí, Eugéne Schneider, ocelář a zbrojař, což bylo asi před třiceti lety. Z osmnácti správců Banque de France tři - guvernér a dva viceguvernéři - jsou jmenováni státem. Nemají většího práva hlasovacího než ostatní členové správy. Guvernér musí podepsat každé rozhodnutí správy, a kdyby odepřel tak učinit, není technického prostředku, jímž by bylo možno ho donutit. Ale ve skutečnosti guvernérovi Banque de France, který se neshodne se soukromými správci, zbývá jen málo jiného než odstoupení. Podle ustanovení Code Napoleon guvernér musí mít sto akcií banky, každý viceguvernér po padesáti - a běžná cena akcií je 10.000 franků. Není mnoho zaměstnanců francouzské civilní správy, kteří by mohli na to věnovat 500.000 nebo 1,000.000 franků. Tak se v praxi vyvinul zvyk, podle něhož druzí správci půjčí každému novému guvernérovi částku, které je třeba na nutné akcie. Dva bývali guvernéři z nedávné doby, Servent a Luquet, šli do správní rady Banque de l'Union Parisienne, veliké obchodní banky, utvořené k provádění obchodů soukromých bankéřů ze správy. Bývalý guvernér Moret šel do Banque de Paris et des Pays-Bas. Bývalý guvernér Charles Rist šel do přístavu bývalých presidentů francouzské republiky, do Společnosti Suezského průplavu. Tři další členové správy Banque de France jsou úředníci, zastupující francouzský státní poklad. Původně zastávali ten úřad, aby dozírali na zájmy státního pokladu. Zpravidla představují zcela neobyčejnou plutokracii v plutokracii, totiž „inspecteurs de finance“ francouzské civilní správy. Tito „inspecteurs“ začínají veřejnou kariéru tím, že se podrobí jedné z nejpřísnějších zkoušek světa. Jsou to vzdělaní mladí muži z dobrých rodin a s dobrou hlavou. Je jich ve Francii jen asi osmdesát a jsou to špičky stálé civilní správy. Po letech praxe se stávají „inspecteurs“; později se stávají členy správy Banque de France nebo mohou odejít z veřejné služby do soukromé služby průmyslové nebo bankovní. Těchto osmdesát „inspecteurs de finance“ představuje jakýsi finanční generální štáb, rozložený - ale při tom úzce spojený - v celé finanční skladbě francouzské republiky. Zbývajících dvanáct správců, zastupujících soukromé zájmy, jsou skuteční vládci Banque de France. Předpokládá se, že jsou ztělesněním jakéhosi průřezu francouzským peněžnictvím, průmyslem, obchodem a zemědělstvím. Šest z těchto dvanácti jsou bankéři, všichni dohromady pak v ryzím slova smyslu jsou „dědičnými“ správci. Jejich křesla se odevzdávají s otce na syna. Ze šesti rodin tam zastoupených jich přišlo pět do Francie ze Švýcar v osmnáctém století pomáhat Neckerovi zachránit finance Ancien Régime. Šesté křeslo patří Rothschildům; baron Alfonse de Rothschild se stal správcem v roce 1855. Šest „bankéřských“ Správců: Baron Edouard de Rothschild (banka Rothschildů). Baron Hottingeur (Banque Hottingeur). Baron Jacques de Neuflize (Banque de Neuflize). M. Ernest Mallet (Banque Mallet). M. David Weil (Banque Lazard Fréres). M. Pierre Mirabaud (Banque Mirabaud). Všechny tyto bankovní domy jsou ctihodné soukromé instituce, které celá staletí spravovaly statky francouzské šlechty a vedle toho prováděly běžné obchody. Jsou to rodinné dynastie. Na příklad Pierre Mirabaud nastoupil po svém strýci Vilému d'Eichtal, který nastoupil po svém strýci Paulu Mirabaudovi, a ten zase nastoupil po svém dědu, Adolphu d'Eichtal. M. Weil nastoupil na křeslo, jež míval Felix Vernes, který měl toto místo po svém otci a dědovi. Zbývající správci se podle napoleonského zákona z dubna roku 1806 volí z „manufacturiers, fabricants, ou commergants“, pokud jsou akcionáři banky. Jsou to: M. Francois de Wendel, ocelář a zbrojař. M. de Vogüe, chemický průmyslník a předseda Union des Agriculteurs de France. M. René Duchemin, chemický průmyslník. M. Camille Poulenc, chemický průmyslník. M. Robert Darbley, průmyslník papíru. Markýz de Vogüe, jako správce Banky, je představitelem staré aristokracie; jeho rodina už po dvě generace spravovala Manufacture de Glaces de Saint-Cobain, největší chemické továrny ve Francii. M. de Vogüe je také ředitelem Schneider & Cie v Creusotu, veliké zbrojařské firmy, právě tak jako M. de Wendel. Tyto prostupující se ředitelské úřady mezi bankéřskými a průmyslovými správci Banque de France dosáhly takového rozsahu, že těchto dvanáct lidi zastává stopadesát míst v devadesátipěti korporacích, představujících nejméně šedesát procent průmyslové výroby Francie. Sedí ve správních radách 31 soukromých bank, 8 pojišťovacích společností, 9 železničních společností (čtyři z nich jsou zahraniční), 8 plavebních společností, 7 kovodělných korporací, 8 elektrárenských společnosti, 8 hutních a báňských společností a 12 chemických společnosti. A zejména tito správci jsou částí onoho známého průmyslového koncernu, jemuž se říká Comité de Forges. Správci Banque de France mají rozhodující vliv na francouzskou politiku, neboť odepřením úvěru státní pokladně mohou zlomit kteréhokoli předsedu vlády, jenž se jim nelíbí. Banque de France, jež celkem představuje třídu rentiérů, zastává naprostou deflaci. Velmi pomlouvaná sněmovna poslanců, představující člověka z ulice - a jeho peněženku - se tomu opírá. Banque může proto provésti svou jen tím, že odejme rozhodování z rukou sněmovny. To se dělá tak zvaným zmocněním, plein pouvoirs pro ministerského předsedu, který se Bance líbí. Tak na příklad Banka přemluvila starého Gastona Doumergne, který byl v čele francouzské „Národní vlády“, utvořené po bouřích pro Staviského, aby žádal o taková zmocnění. Sněmovna okamžitě starého, domýšlivého pána vyhodila. Dalším ministerským předsedou byl Pierre-Etienne Flandin a Banka jej vyřídila za šest měsíců. Flandin, člověk středu, poctivý chlapík, se nechtěl bez výhrady sklánět před diktáty z Banky. Říkal: „Máme na vybranou: deflaci nebo devalvaci franku. Nechci se dát svázat v tomto rozporu.“ Navrhoval třetí možnost, politiku přístupnějších peněz, postupnou „reflaci“. Bance se to nelíbilo a tak zavařila paniku, jež otřásla Flandinem. Předseda vlády odpověděl zásahem proti Clementu Moretovi, guvernérovi, jehož odvolal Banka pak odmítla eskontovat krátkodobé vládní půjčky. Nový guvernér Jean Tannery byl zajatcem ostatních správců. Banka vyvinula obrovský tlak na vládu. 15. června čekala vládu značná výplata vládních bonů, ale neměla ani sou; Flandin žil z ruky do úst, vypůjčuje si z poštovní spořitelny. Francouzi, zmatení, obávajíce se inflace, začali kupovat zlato a odsouvat svůj kapitál do ciziny. Banka ponechala událostem vlídně volný vývoj. Byla by mohla zastavit unikání zlata, ale chtěla zasáhnout Flandina. Flandin poplašen požádal sněmovnu o tatáž zmocnění, o která předtím odmítl žádat. Sněmovna ovšem pojala nedůvěru a svrhla ho. Vítězná Banka pak snadno zarazila odplývání zlata. To byla vnitřní historie francouzské finanční „krise“ v červnu 1935. Laval se stal ministerským předsedou a nepřímo poslechl Banku nemilosrdnou deflační politikou. Nespolkl však celého programu pana de Wendela, předsedy Comité de Farges, který chtěl čtyři nebo pět miliard na „hospodářskou úlevu“, to jest na dary průmyslu ve formě daňových ulehčení a vládních subvencí. Daně byly naopak zvýšeny. Prokrustovo lože deflace postihlo téměř každého. Zajímavé však je si všimnout, jak de Wendel byl Lavalovi v patách, když předseda vlády žádal sněmovnu o čtyři miliardy franků na zvláštní vojenské úvěry. Sněmovna se usnesla na dvou doplňcích: 1. omezit zisky z výroby zbraní na pět procent, 2. nacionalisovat zbrojní průmysl do roka. Když Laval viděl, že tyto doplňky by byly schváleny, odvolal celý návrh zákona. Dekrety de Wendelovy a Lavalovy překonávají vše v historii francouzské republiky „zásahem do oboru soukromého podnikáni“. Výnos vládních poukázek byl nařízením snížen o deset procent: vláda si zjednala právo stanovit ceny a zisky téměř v každém obchodním oboru, až do nejmenšího; domovní činže a hypotéky byly dekretem zkráceny o deset procent; soukromým dlužníkům bylo dovoleno snížit placení svých úroků; veřejné platy, mzdy a pense byly sníženy o tři až deset procent; ceny uhlí, plynu, elektřiny byly deflačně sníženy. Přes to vše ceny životních potřeb ve Francii zůstaly asi o 25 procent nad světovou úrovní. Proč rentiéři, drobní kapitalisté, sedláci s úsporami polykají takový program, když devalvace franku by mohla ulehčit břemeno s mnohem lehčími bolestmi? Důvod je ovšem převážně psychologický. Hrůzy deflace jsou poměrně neznámy; hrůzy inflace jsou známy a obava z ní je dvojnásobná. Francie koncem roku 1935 byla ovládána psychosou „držme se zlata“, velmi podobnou té, jež byla ve Spojených státech za Hoovera. A nemělo by se zapomínat, že francouzští majitelé kapitálu ztratili čtyři pětiny svých úspor, když byl frank znovu stabilisován na zlaté základně za Poincaréa. Stali se zlatisty až do morku kostí. Ti, kdož se domnívají, že fašismus je moc, jíž využívají k osobnímu prospěchu průmyslníci, setkávají se zde s paradoxem. Ve Francii je demokracie. Ale francouzští průmyslníci mají podstatně víc moci nad politickým životem ve Francii, než mají němečtí průmyslníci v Německu. Bylo by možno právem říci, kdyby hospodářství bylo jediným ukazatelem fašismu, že Francie je „fašističtější“ země než Německo, kde podle jednoho z nedávných Hitlerových nařízení se nedovoluje žádnému průmyslu víc zisku než šest procent. A přec říkat, že Francie je fašistická, by bylo předčasné. Věc vězí v tom, že v Německu vládne nacionalisticko-vojenská diktatura, proti které nikdo se nemůže úspěšně obrátit, ba ani průmyslníci. Ale ve Francii lidé stále ještě mohou hlasovat. Bylo jasné na podzim 1935, že příští obecné volby ve Francii, určené na květen 1936, budou vybojovány o politiku Banky. „Má být Banque de France“, jak řekl Robert Dell, „pánem nebo služebníkem státu?“ Ministerští předsedové ve Francii stále ještě mohou s Bankou bojovat. Levicová vláda by s ní mohla dokonce bojovat - úspěšně. Jiná věc však má podstatný význam. Je neblahá obdoba mezi deflační politikou Lavalovou a deflační politikou Brüningovou. Brüning umožnil vzrůst Hitlerův. Neprokáže Laval stejnou službu plukovníkovi de la Rocque? Nepovede revolta pro deflační opatření Banky místo k devalvaci franku za levicové vlády k fašismu nebo k něčemu příbuznému za pravicové vlády? Na konci roku 1935 tato otázka vrhala neblahý stín přes francouzskou politiku. Comité de Forges. Francois de Wendel není jen správcem Banky a předsedou de Forges, má ještě mnoho jiných funkcí. Má ovšem i svůj vlastní ocelářský závod „Les Petits Fils de F. de Wendel et Cie“. Wendelové jsou mezinárodní rodinou a tři bratři vedou obchod; jeden bratranec, nyní už mrtvý, byl německým státním příslušníkem za války a nejmenoval se „de“, nýbrž „von“ Wendel. (Byl to Ivan Ed. von Wendel, 1871-1931, bratranec Františkův, nikoli bratr, jak se často tvrdí.) Francois de Wendel je senátorem; majitelem Journal des Débats; a spolumajitelem poloúředního francouzského orgánu Le Temps. Comité des Forges je sdružení francouzských ocelářů, něco jako Iron and Steel Institute ve Spojených státech. Ani neprodává, ani nevyrábí ocel, nýbrž ovládá politiku dvou set a padesáti jednotlivých výrobců, kteří jsou jeho členy, tím, že jim přiděluje kvóty a určuje ceny. Ze společností, jež jsou členy tohoto Comité, asi nejznámější Je Schneider et Cie z Le Creusot, kterou vede M. Eugéne Schneider, jenž - stejně jako de Wendel - je francouzsko-německého původu. Schneiderovu firmu založil člověk ze Saarska, děd nynějšího Schneidera, který se usadil ve Francii v roce 1836. Schneider-Creusot nevyrábí mnoho oceli, nýbrž kupuje ji od členů Comité, kteří ji vyrábějí, a pak ji přeměňuje na výzbroj. Budu-li zabit v příští válce, doufám, že mi poznamenají na můj bílý kříž, že kulka, která mne zabila, stála při výrobě zlomek centníku, ale že byla prodána za tři centy nebo ještě víc. Někdo asi, rád bych věděl kdo, bude mít pěkný zisk z mých tlejících kostí. Kulky nestojí mnoho. Ale vystřílíte-li milion salv za hodinu při ceně 30 dolarů za tisíc, začne to stoupat. Puška také mnoho nestojí, snad asi 25 dolarů. Ale vyzbrojte armádu milionu mužů a vydali jste 25,000.000 dolarů. Strojní puška stojí asi 640 dolarů. Francouzi jich mají asi čtyřicet tisíc. 37 mm polní dělo stojí asi 1000 dolarů a každý granát asi 15 dolarů. Proslulá francouzská pětasedmdesátka každá stojí asi 8000 dolarů. Jsou drahé a komplikované, jejich zápalníky jsou velmi přesné. Granáty do nich stojí 25 dolarů každý a v jediném bombardování lze vypálit několik milionů. Veliký úplný tank stojí asi 80.000 dolarů. Bombardovací letadlo může srazit váš rozpočet o 100.000 dolarů. Moderní křižník stojí 11,000.000 dolarů, veliká bitevní loď téměř 30,000.000 dolarů. Proto válka, jak ostatně dobře víme, je nákladná. Stojí nás peníze. Platíme daně. Ale válka také vydělává peníze - pro některé lidi - a hodně peněz. Z toho zbrojařský průmysl, jeden z nejpodivnějších na světě. Svět vydal podle dat Společnosti národů 4.276,800.000 dolarů na zbrojení poslední rok. Za jediný rok ovšem. Tato částka je příliš astronomická, abychom ji přímo pochopili. Představme si, že bych měl tolik peněz a že bych je vydával po 10 dolarech denně. Po více než milionu let by mi ještě stále něco zbývalo. Představme si, že bychom ty peníze vyměnili za stuhu, jednu míli za dolar; obepjala by zeměkouli 172.169krát. Představme si, že bych měl tu částku ve zlatě po 10 dolarech a že bych tyto zlaté mince počítal jednu za vteřinu; to počítání by mi trvalo 1356 let, 5 dní a 8 hodin. Podstatnou okolností zbrojařského problému je skutečnost, že jen vysoce průmyslová země může se ziskem vyrábět významná množství zbraní. Tyto země prodávají pak těm, které tolik průmyslu nemají. Devadesátosm procent veškerého světového vývozu zbraní přichází z deseti států; asi šedesát procent přichází z Velké Britanie, Spojených států, Francie, Švédska a Československa, z pěti největších vývozních států zbrojařských. Francie, představovaná firmou Schneider-Creusot, dodala v roce 1932 ne méně než 27,9 procent celé světové výroby zbraní. Schneider-Creusot, jako všechny veliké zbrojařská společnosti, je zároveň zbrojařskou firmou, mýtem, ocelárnou, mikrokosmem zbrojního průmyslu, národní institucí, strašidlem pacifistů, idolem vlastenců, vojenskou nezbytností pro leckteré země, a znamenitým obchodem. Ředitelé od Schneidra a jiných firem z Comité de Forges, které vyrábějí zbraně, jsou lidé s docela milými způsoby. Vůbec nevypadají nějak zuřivě; ale jejich obchodem je vynalézání, výroba a prodej nástrojů smrti. Zbrojařské firmy provádějí incest, jako bílé myši. Hrají si spolu a rodí. Je to proto, že v příznačném smyslu spolu nesoutěží; dobrý obchod pro jednu znamená dobrý obchod pro druhé; je jasné, že když Schneider dostane, dejme tomu, velikou objednávku od státu X, pro jiné společnosti se zlepší vyhlídky, že budou mít obchod ze státu Y, který je nevlídným sousedem státu X. Jakmile jeden stát koupí nový vojenský vynález, musí jej koupit jiné státy rovněž. Zbrojařské firmy se mohou navzájem podbízet jen při dodávce v jediném státě; ale mezinárodně všechny jsou spolu a všechny vydělávají. Neobyčejně spřízněné a rozvětvené zbrojařská firmy obepínají celý svět svou sítí. Schneider a Vickers byly spojeny Sirem Basilem Zachařovem, neobyčejným obchodníkem se zbraněmi. Schneider ovládá Škodu, velikou československou zbrojařskou firmu, prostřednictvím francouzské holdingové společnosti Union Européenne. Spřátelená banka financuje velikou maďarskou banku, jež opatřuje půjčky na Schneiderovy prodeje. Soudí se, že Schneiderovy zájmy ovládají i jednu rakouskou banku, která má účast na hlavní rakouské ocelářské společnosti, na Alpine Montangesellschaft. Ale koncern Alpinky „vlastní“ německý ocelářský trust! A soudí se, že přes düsseldorfskou firmu Rheinnietall je Schneider spojen s Kruppem. Bylo už dlouho známo, že francouzští a němečtí oceláři měli nepsanou dohodu za světové války, že si nebudou navzájem bombardovat své výrobny. Lotrinsko bylo nejklidnější oblastí ve Francii po celou dobu války. Francouzským letcům bylo zakázáno bombardovat Wendelovy závody v údolí Briey, ač jejich zničení by bylo zachránilo mnoho francouzských životů, kdyby Němci byli přišli o možnost využít jejich skladů minerálií. Totéž se děje znovu. Nová ocelářská společnost, Lorsar, byla právě utvořena kapitálem z poloviny německým a z poloviny francouzským a má monopolní právo prodávat některé druhy lotrinské oceli. Bylo oznámeno, že jedna společnost, sdružená s Lorsarem, dostala objednávku dvou tisíc pěti set tun tyčové oceli, které se má užit v nových francouzských opevněních na západní frontě. Účast při tom měli jak M. Dreux, místopředseda Comité de Forges, tak německý průmyslník Dr. Roechling. (Poznamenávám, že tento pán, Alexandre Dreux, téměř tak významná postava jako Schneider nebo de Wendel, je presidentem Société Anonyme des Forges de Brevilly, ředitelem Soc. des Aciéres de Longwy, ředitel Soc. Lorraine Miniére et Métallurgique, ředitel Les Ateliers de Construction du Nord dela France et des Mureaux, ředitel Société des Mines de Valleroy, president Caisse - Syndicale d'Assurance Mutuelle des Forges de France.) Tak německé zájmy vydělávají na francouzské národní obraně. Dělo je drahé; potrava pro děla je laciná. Je ovšem stará známá historie, že zbrojařské firmy jsou neobyčejně politicky nestranné ve svém obchodě. Prodávají spojenci stejně jako nepříteli. Vyjměte kulku ze srdce britského hocha, zastřeleného na severozápadní frontě a není vyloučeno, že shledáte, že je to britský výrobek. Paul Faure, poslanec francouzské sněmovny, má fotografie, na nichž jsou zástupci Turecka a Bulharska, jak kupují zbraně v Creusotu před válkou, jichž se pak užívalo proti francouzskému vojsku; má také cenný obrázek Eugena Schneidera, jak se projíždí jachtou s bývalým císařem Vilémem. Francouzští prodavači zbraní pomáhali Abd el Krimovi v jeho marocké kampani proti Francouzům. Turci užívali britských děl, aby jimi pobíjeli Brity v Dardanelách; britské bitevní lodi byly potápěny britskými minami. Válka jsou peníze. Ale peníze jsou také ve strachu z ní. Akcie Schneidera a Škodovy letěly na pařížské burse do výše od té doby, co Hitler přišel v Německu k moci. Dividenda Škodovky i v letech „deprese“ dostupovala 28,5 procent. (Dividenda 28,5 procent, t. j. 90 Kč, byla v roce 1929, což ovšem v Československu byl ještě rok vrcholné konjunktury, a v roce 1930, kdy se teprve ukazovaly první známky obtíží. V dalších třech letech Škodovka neplatila dividendy vůbec, až zase za rok 1934 platila 29 Kč. (Pozn. překl.)) A v dobách poměrného klidu obchodníci se zbraněmi nelenili rozněcovat obavy z války. Kdo by se zajímal o podrobnosti, ať si přečte dvě brožury, jež vydala v Londýně Union of Democratic Control, totiž Secret International a potom Patriotism, Ltd. Strachy z války jsou dobré; skutečné války budou lepší. Nemylte se v tom. Zbrojaři chtějí válku. Jsou to pokrytci, když to popírají. Válka pro ně je tím, čím mléko děcku. Tloustnou z ní. Tloustnou z ní jako vepři v žitě. Nemyslete však, že Schneider-Creusot a de Wendel jsou snad škodlivější exemplář druhu zbrojařů než jsou v jiných zemích. Francie má prsty ve výnosném obchodě se zbraněmi; tak i mnohé jiné země, mezi nimiž jsou i takové svatouškovsky mírumilovné státy, jako Dánsko a Švédsko. Schneider-Creusot je v celku o něco slušnější než někteří z jeho velikých soutěžitelů, i než Vickers z Velké Britanie. Vickers v nynější době je asi největší zbrojařská společnost na světě. Připomeňme si, že některé objevy senátní komise ve Washingtoně, jež vyšetřovala zbrojařské poměry, byly příznačné. (Jedna poučná okolnost se stala v Londýně a byla většinou zmíněna v britském tisku. Ukázalo se, že Sir John Eldon Bankes, jednaosmdesátiletý předseda britské komise, vyšetřující poměry v obchodě se zbraněmi, byl sám velikým akcionářem Imperial Chemical Industries Ltd., to jest společnosti, která sice není výhradně zbrojní firmou, ale je při tom největším britským výrobcem výbušin, bojových chemikálií a otravných plynů.) Liberté, Égalité, Fraternité - et Sterilité. Francie má téměř dokonalou rovnováhu mezi svým průmyslem a zemědělstvím; potřebuje dovážet jen velmi málo potravin; závisí nekonečně méně na cizích trzích než Veliká Britanie nebo Německo; páteří národa je drobná buržoasie, drobný majitel půdy, selský kapitalista; průmyslu se vede dobře na ložiskách železa v Lotrinsku; země je bohatá, i když se vládě nedostává - to jsou trvalé hospodářské skutečnosti ve Francii. Je ještě jiná skutečnost, která už není tak potěšující. Ani Laval, ani Tardieu, ani Herriot, ani de Wendel nemají moci změnit finance. Nejde tu ani tak o bezpečnost rýnské hranice, jistotu proti velikému nepříteli, Německu. Tu jde „o demografický problém - klesající porodnost. V roce 1934 se ve Francii narodilo 677.365 děti a zemřelo 638.525 lidí; přebytek nově narozených byl tedy jen asi čtyřicet tisíc. V prvním čtvrtletí roku 1935 bylo o deset tisíc méně nově narozených, než bylo ve stejné době roku 1934. Poměr nově narozených v roce 1934 byl 16,1 na tisíc a celá léta ustavičně klesal; úmrtnost byla 15,1 na tisíc. Naproti tomu v Německu poměr nově narozených byl 18,0, úmrtnost jen 10,9. Obdobná čísla pro Italii jsou 23,2 a 13,1; pro SSSR 44,1 a 26,1. Německo průměrem - přes to, že i v Německu poměr počtu nově narozených přes dočasné zvýšení po Hitlerovi také klesá - má asi 1,100.000 porodů ročně. A Francie má jen 700.000 - v úrodném roce. Nelze se divit, že Francie s obyvatelstvem 42 milionů se dívá přes Rýn do Německa s jeho šedesátipěti miliony se značným neklidem. Nelze se divit, že maršál Foch v jednom ze svých lehčích okamžiků podotkl, že jediným trvalým řešením problému francouzsko-německého by byla kastrace asi dvaceti milionů Němců. Heslo - Bezpečnost. Ve Francii jsou obchodníci se zbraněmi, ale Francouzi v celku jsou nejmírumilovnější národ na světě. Veliká většina francouzských rentiérů a drobných obchodníků už nechce války. Je zajímavé, jak ukázala Frances Guntherová, všimnout si představ, které přicházejí na mysl v souvislosti s rozličnými národnostmi. Deutschland über Alles na příklad. Německo nade vším. Rule Britannia na příklad. Obdobou pro Francii je Vive la France, ať Francie žije. Francouz si nepřeje umírat; chce zůstat naživu a zachovat si svůj krámek, obdělávat svůj kousek země. Francouzi mají klasické ctnosti, jak o nich mluvil Lytton Strachey, maje na mysli Gibbona: přesnost, rovnováhu, jasnost. Nenávidí výstřednost a nespořádanost. Miluji pořádek. Jak národní zvyk ukládání úspor, tak politická touha po bezpečnosti vyplývají z téhož instinktu; Francouz si ukládá své zlato a zajišťuje své hranice smlouvou, aby uspokojil stejnou touhu - po hospodářství, po pořádku. Pořádkem nemíním nátlak, aby se chodilo husím pochodem, nýbrž vnitřní soulad činnosti v osobním i politickém životě, jenž vyplývá z jasné, dobře vyrovnané inteligence. Jak poznamenal Seignobos, Francie nikdy o nic nežádá na mezinárodní konferenci. To je asi tvrzení přepjaté. Francie dostala po válce hodně. Vše, co Francie nyní chce, je, aby jí bylo dovoleno nechat si, co má. Napsal jsem „hodně“; ale ve skutečnosti dostala Francie tak mnoho? V poměru k jejím obětem a k celkovým německým ztrátám nebyl podíl Francie nepřiměřeně veliký. Alsasko-Lotrinsko; Saarsko na patnáct let; syrský mandát a Kamerun; reparace. Nuže, Alsasko-Lotrinsko bylo stejně francouzské aspoň už od Ludvíka XIV.; Saarsko bylo správně vráceno Německu; syrský mandát byl nepříjemností nákladnou; a kde, ach kde jsou nyní reparace? Pro Francii se „mír“ z roku 1919 neprokázal dostatečným. Po patnácti letech Francie znovu viděla, jak hrůzná tíha německého militarismu se opírá o slabé západní hranice. Francouzi byli napadení z Německa třikrát za málo přes sto let. Nepřejí si, aby byli napadení ještě jednou. Úvahy o vině na válce jsou spletité. Francouzská politika ovšem přispěla k okolnostem, z nichž vznikla světová válka. Říkat, že Německo samo bylo vinno, je snad poněkud přepjaté. Nicméně německá armáda byla útočníkem. Monsieur Briand a Herr Stresemann - jak se to zdá už dávno - měli jednou o této věci krátkou rozmluvu: „Nuže,“ vzdychl si starý Francouz, „já ovšem nevím, co řekne historie, ale bojím se, že budete musit souhlasit, že v roce 1914 Belgie nevpadla do Německa!“ Francie, národ realistický, který utrpěl ztrátu téměř dvou milionů mrtvých ve válce, který trpěl neslýchaným zpustošením a ničením majetku i lidských hodnot, usiloval po válce vytvořit obrannou soustavu, známou jako „bezpečnost“. Byly v ní tyto složky: Nejsilnější armáda v západní Evropě. Nejstrašnější letecká moc. Největší počet tanků a dělostřelectva. Linie opevnění na východních hranicích. Obrovský zbrojařský průmysl. Největší zásoba zlata na světě. Smlouva o Společnosti národů a Kelloggův pakt. Demilitarisace Německa. Locarnské smlouvy. Vojenské a diplomatické dohody s Malou dohodou. Úmluva s Polskem. Smlouva o vzájemné pomoci se SSSR. „Stresská fronta“ s Italií a Britanií. To byly také výsledky vítězství, ale nevalné. Všechny tyto složky Francouzi mají nebo je měli. Ale Francouzi se bojí, že jich není dost. A právem. Francouzská armáda, říkají Francouzi, už není nejsilnější v Evropě; ruská je větší a německá lepší. Letecká moc je zastaralá a generál Goering má asi zrovna tolik letadel jako Francie. Opevnění jsou pod zemí - a Němci je mohou prostě přeletět. „Francie“, bylo řečeno, „byla dokonale připravena v roce 1914; na válku z roku 1871, a v roce 1935 je Francie dokonale připravena - na válku z roku 1914.“ Soustava Společnosti národů dostala hrozné rány od Japonců v Mandžusku a od Italie v Habeši. Spojenecké dohody s Malou dohodou jsou stále platné, ale Poláci jsou veličinou pochybnou. Německo, opustivši Společnost národů, skončilo „odzbrojovací období“ mezinárodní politiky a „kolektivní bezpečnost“, která přišla po něm, není ani kolektivní ani bezpečná. Ruská smlouva je cenná, ale Rusko je daleko a SSSR nesousedí s Německem. Konečně „stresská fronta“ se zhroutila, když Veliká Britanie podepsala anglo-německou námořní dohodu a když Mussolini zahájil habešskou válku. Za dlouhé doby briandovské byli Francouzi třebas s jistým mručením celkem smířliví k Němcům. Briandovi bylo jasné, že Německo, komplex se 65 miliony lidí v srdci Evropy, nelze ustavičně držet u země a že zdravé Německo je sine qua non obecné evropské stability. Ale co se stalo? Každý ústupek zdvojnásobil německý šovinismus. Francouzi vyklidili Porýní; odpověď, které se jim dostalo, znamenala konec reparací. Přiznali Německu rovný vojenský status; odpověď, které se jim dostalo, byl Hitler. Vrátili Německu Saarsko; odpovědí byla obecná branná povinnost v Německu a k tomu ještě Goeringovo hrozné vzdušné loďstvo. Jednostranné vypovídáni smluv nabylo nepříjemného rozsahu, soudí Francouzi. Představte si, že by tak Španělsko se najednou rozhodlo žádat od Spojených států nazpět Filipiny! Francouzi se podrobili trvalé podřadnosti v jednom oboru zbrojení, to jest přijali námořní poměr 1,75 vůči Americe a Britanii. Proč by Němci nemohli přijmout podobnou poměrnou podřadnost? Maji Němci dostat nazpět všechno jen tím, že o to žádají? Když se jim nelíbí versaillská mírová smlouva, proč pak ji podepsali na prvním místě? K čemu zkrátka bylo, že se válka vyhrála? Což je ovšem, a poctivý Francouz to připustí, právě ono: vyhrát válku bylo malým ziskem; nikdo nevyhrál válku; ti kdo vyhráli, ztráceli. Francouzská politika koncem roku 1935 byla založena, jako vždy, na potřebách obrany. Od vlády Doumergueovy vojenský generální štáb byl vlastně zastoupen ve vládě, nejprve osobou maršála Pétaina a pak generálem Denainem, ministrem letectví. Flandinova vláda zdvojnásobila dobu vojenské služby branců. Bylo to proto, aby se vyrovnaly hubené ročníky válečných let, kdy se narodilo méně hochů, takže jich málo dospívá k vojenskému věku v roce 1935. Diplomaticky Francie sleduje taktiku Barthouovu, aby si udržela své spojence regionálními dohodami v rámci Společnosti národů. Francouzští spojenci jsou, jak každý ví, země pro „status quo“, ti, kdo v Evropě „mají“, ti, kdo válkou dosáhli, co chtěli, aspoň v celku: Belgie, Československo, Jugoslávie, Rumunsko. Spojené s Francii je i sovětské Rusko. Ti, kdo „nemají“, státy, jež touží po revisi, jsou Německo, Rakousko, Maďarsko, Bulharsko. Ve střehu jsou Italie a Polsko. Konflikt mezi těmito dvěma skupinami vede k bludnému kruhu. Bezpečnostní dohody těch, kteří „mají“, podněcují revisionismus těch, kteří „nemají“, hrozby těch, kdo „nemají“, pak nutí ty, kdo „mají“, aby vypjali své záruky bezpečnosti. Francouzský nacionalismus podněcuje německý a naopak. Čím horlivěji jsou Němci pro revisi, tím horlivější jsou Francouzi pro status quo. Nejvýznamnější složkou francouzské bezpečnosti je ovšem smlouva locarnská. Tuto smlouvu podepsali v roce 1925 Briand, Stresemann a Austen Chamberlain a tato smlouva zaručuje západní hranice; Italie i Britanie slibují (pravda, s některými výhradami), že pomohou Francii, napadne-li ji Německo, a Německu, napadne-li je Francie. Tato smlouva stačila udržet mír v prvních desíti letech. (7. března 1936 ji Německo vypovědělo. Pozn. překl.) Francie by měla ráda ještě tři Locarna a dokud habešská válka nesmetla všechny jiné úvahy, francouzská politika se tím stále zabývala, ale jednání v tomto smyslu postupovala zvolna a nesmírně těžko. 1. Západní letecký pakt. Ten by rozšířil Locarno na okamžitou leteckou pomoc kterémukoli účastníku smlouvy, jakmile by byl napaden, nikoli jen Francii nebo Německu. Výhodou pro Francii by bylo užší připoutání Anglie a Italie. V souvislosti s tím usilovala Francie o bezpečnostní dohodu ve východní Evropě, kterou však Hitler - jenž by podepsal západní letecký pakt - odmítl, zničiv tak výsledky všeho tohoto jednání. 2. Dunajský pakt. Kdyby byl sjednán, měl by formu francousko-italské záruky nynějších hranic ve střední Evropě a zajišťoval by nějakou pomoc Rakousku. Německo se tomu bránilo, poněvadž kdyby se to povedlo, „zmrazilo“ by to nynější hranice a znemožnilo by to Anschluß, spojení Rakouska s Německem. 3. „Východní Locarno“, jež by podobně zaručovalo hranice Polska, Německa, SSSR a baltických států. SSSR touží po takové smlouvě, a sjednalo již předběžné dohody se sousedními státy. Německo je proti tomu. A také Polsko. (Ve smlouvě mělo být i Československo. Pozn. překl.) Nějakou dobu hned potom, co se Hitler dostal k moci, bylo trochu obav, že Francie by se mohla pustit do „chladné“ války, preventivní války, což plynulo z teorie, že je lépe udeřit na Německo, dokud je poměrně slabé, než riskovat čekání na válku, kterou způsobí Německo, až zesílí. Myšlenka se neuskutečnila z jednoduchého důvodu, že Francie by nechtěla bojovat. Žádná vláda ve Francii by nedostala jediného Francouze přes hranice v nějaké útočné válce. Ale běda tomu, kdo udělá dva kroky do francouzského území. Peněžní závora ve Francii. Jedna z věcí, které působí, že cizinec tak těžko pochopí Francii, je známá prodejnost francouzského tisku. V Paříži samotné je ne méně než sto a dva denní listy, a z tohoto množství jich je asi jen málo - s výjimkou dvou - poctivých v našem slova smyslu; dvě jisté výjimky jsou Action Francaise, orgán royalistů, a Humanité, list komunistů. Většina ostatních má vždycky sloupce na prodej. Jeden francouzský list, menší plátek, zvaný Bec et Ongles, dosáhl skutečně pozoruhodného úspěchu, že dostával subvence zároveň od francouzské vlády, Němců a od Staviského. (Srov. France in Ferment od Al. Wertha, na str. 238.) Když americký velvyslanec Walter Edge přijel do Paříže na začátku svého úředního období, jeden ze zástupců významného listu navštívil jeho tajemníka s kloboukem v ruce, jsa jist, že nový velvyslanec bude umět ocenit nejlepší „publicité“. Před nějakým rokem mi řekl vůdce katalonského hnutí v Barceloně, že musil zaplatit jinému význačnému listu, aby otiskl řadu článků, popisujících sympaticky katalonské požadavky. Pařížské noviny mohou mít subvence od zahraničních vlád, na příklad od Japonska a Italie. Za japonské války v Mandžusku francouzský tisk ve své většině byl úplně pro Japonsko - ovšem důvodně. Italie, jak odhaduje kompetentní činitel, vydala francouzským novinám v roce 1935 asi 65 milionů francouzských franků. A francouzská vláda také dává subvence novinám. Jak ministerstvo zahraničí, tak ministerstvo vnitra mají značné disposiční fondy. Kapitola desátá. JEŠTĚ O FRANCOUZÍCH. Nelze myslit na, Francii leč myšle- ním na jednotlivce. ANDRE SIEGFRIED. Německo je Hitler. Ale Francie je celá spousta lidí. Šestset a deset jich je v poslanecké sněmovně a dělí se v překvapující množství stran a skupin. Za 64 let francouzské republiky bylo 95 vlád, takže průměrný život jedné vlády byl osm měsíců. Ve Francii dnes žije třináct bývalých předsedů vlád (Paul-Boncour, Caillaux, Chautemps, Daladier, Doumergue, Flandin, Tardieu, Herriot, Francois-Marsal, Millerand, Steeg, Bouisson, Laval); každý z nich, pokud žije, se musi oficiálně oslovovat jako „M. le Président (du Conseil)“. S jednoho hlediska je ve Francii demokracie přivedena ad absurdum. Několik činitelů působí tuto neobyčejnou politickou plynulost. Jednak, jak říká Siegfried, nosí Francouz své srdce na levici a svou peněženku na pravici; proto je to tvor, jehož impulsy se navzájem potírají. Potom strany a skupiny nejsou jasně rozhraničeny, jako je tomu v Americe nebo v Anglii. Politika je převážně otázkou osobnosti; poslanci jsou spíše individuality než členové přísného stranického aparátu a mnoho z nich - v nynější sněmovně 47 - jich nepatří vůbec žádné straně. Francouská volební soustava je kombinací britské a americké potud, že sněmovna se volí na ustanovenou dobu (čtyři léta), ale že vláda musí odstoupit, když je přehlasována; nová vláda působí za staré sněmovny, a to je pramenem mnoha zmatků. Je tolik stran, že ani jediná nemůže mít většinu; proto se spojují v koalice. Levice může zřídka utvořit přímo levicovou vládu, ale je vždycky dost silná, aby přiměla nějakou vládu k odstupu. „Názvy stran“, napsal Albert Guerard, „jsou perversní“ (to říká ještě mírně). „Tak zvaní liberálové jsou přesvědčení konservativci. Tak zvaní konservativci jsou revoluční duchem, výrazem i vystupováním; tak zvaná sociální a radikální levice patří k pravici; radikální socialisté jsou kolísaví a nerozhodní; a nejreakčnější politik posledních let, Millerand, byl socialista. Francouzské strany nejsou ani stíny. Vyžadovalo by umění jemných distinkcí byzantinského bohoslovce, kdyby se měl zjistit rozdíl mezi demokratickou aliancí, republikány levice a republikánskou unií.“ Ale cizí pozorovatel, zmaten vířivou změnou francouzských vlád, je nakloněn přepínat její dosah. Všechny ty změny a přesuny neznamenají zpravidla mnoho. Civilní správa - stálé úřednictvo každého ministerstva - drží vládní stavbu pevně a bezpečně. Ministerský předseda je spíš titulární než skutečný vládce země; je to „větrná korouhvička, zaznamenávající s dokonalou přesností stav veřejného mínění své doby“; za ním však vládne úřednictvo. Skutečně od války bylo jen pět pronikavých přesunů ve vládě ve Francii, což je týž počet jako v Britanii. Od roku 1919 do 1924 vládl Bloc National, ovládán Clemenceauem, Poincarém a finanční oligarchii; pak ustoupil a od roku 1924 do 1926 vládla levá koalice za vedení Herriotova, Cartel des Gauches; Poincaré se vrátil s Union Nationale, aby zachránil frank, a vládl od roku 1926 do 1929; zhruba od roku 1929 až do 1934 vládla řada levých koalicí, více nebo méně naladěných proti oligarchii a proti Banque de France; v roce 1934 Doumergue utvořil národní vládu, po které pak nastoupily v roce 1935 vlády středu za Flandina, Lavala (a Sarrauta). Schopnost Francie shodit vládu, jako shazuje ještěrka svou kůži, má značné výhody za některých kritických okamžiků v zahraničních věcech. Když už začne být Marianně na mezinárodních konferencích opravdu horko, může vláda velmi vhodně padnout - čímž se krise za hranicemi odloží o několik dní. To ovšem vždycky neomylně rozzuří ostatní Evropu. Průřez politickým zmatkem nám ukáže krásný příklad politického dělení podle náboženství. Francie se nábožensky dělí na dvě protivy, na katolíky a svobodné zednáře. Katolíci, největší skupina, jsou nacionalisté a konservativci, silně zastoupení v oligarchii a silní v armádě; někteří z nich jako skvělí pamfletáři z Action Francaise jsou monarchisty; jádro katolíků však je loyální k republice, ale stojí na pravici. Svobodní zednáři na druhé straně jsou většinou zastoupeni ve stranách levice. O Briandovi se soudilo, že byl svobodný zednář; také o Herriotovi se to předpokládá; Chautemps jím je. Tvrdí se, že svobodní zednáři ovládají radikální stranu; jsou zuřivě republikánští a proti klerikálům; jsou proti finanční oligarchii a proti bankám. Francie je jedinou zemí v Evropě, kde svobodné zednářství má žhavý politický význam; pravice na příklad využila skandálu Staviského jako „zednářského“ komplotu. Veliký bratr Boche. Edouard Herriot, starosta lyonský, lenivý, ale někdy horlivý idealista, je vůdce strany radikálních socialistů, největší strany ve francouzské sněmovně. Tato strana, obdobná celkem britským liberálům, není ani radikální, ani socialistická, ale je to kostra všech levicových koalicí. Herriot, osobnost dost široká, vyznačuje velmi dobře její cíle, tempo i její meze. On představuje vždycky určitou moc, poněvadž průměrný Francouz je radikál. Narodil se v Lyoně roku 1872 a stále tam žije; lyonským starostou byl bez přerušení od roku 1905. Když místní oposice nabude vážnosti, přichází do městské rady, pláče a naříká a je zase zvolen, poněvadž městská rada se zastydí sama před sebou, že se vůbec opovážila pomyslet na nějakého jiného kandidáta. Byl to chudý chlapec, který se většinou vzdělal sám. Stal se učitelem, pak profesorem na lyonské universitě a nakonec poslancem. Je velikým umělcem v projevech citu. Někdy ho to vede k podivnému přepětí pathosu. „Pánové,“ řekl a slzy mu při tom tekly po tvářích, „nesmíme se hádat nad ložem své choré matky (Francie),“ když on a Poincaré se prudce srazili po debaklu franku v roce 1926. Velmi rád si klade ruku na srdce a deklamuje o svých vřelých citech. Také si proto z něho rádi tropí žerty. (Karikaturisté rádi portretují Herriota jako průhlednou postavu se šesti nebo sedmi srdci.) Herriot je protikladem hubeného, suchého a zatrpklého Poincaré, je to masivní postava, která si ráda popřeje. Nechybělo mnoho a byl by zemřel akutní poruchou trávení po své cestě do Moskvy, poněvadž si tam příliš oblíbil kaviár. Jeden můj přítel šel s ním na „soustečko“ - jen tak na skok - nedávno v Ženevě; snědl polévku, dva truites bleus, koroptev, značné množství zeleniny, zákusek a sýr a zapil dvěma celými lahvemi burgundského. On však připisuje své dobré zdraví skutečnosti, že se úplně zdržuje alkoholu, to jest všeho alkoholu, kromě vína a piva. Herriot se po prvé stal předsedou vlády v roce 1924 a jeho vláda začala obracet politiku revanche, kterou začali Clemenceau a Poincaré. Evropa vzhlédla s nadějí a zájmem. Herriot - a MacDonald za Kanálem se zdáli symboly nové a smířlivé éry. Herriot zejména, robustní, široký, učený, dobrotivý a ušlechtilý připomínal nacionalistické Evropě Francii, na niž už zapomněla, totiž Francii klasických humanistů, jako Jean Jacques Rousseau, ideály veliké revoluce. Nějakou dobu se mu dařilo na opačné straně strohého poincarismu. Usiloval o dohodu s Anglií - francouzsko-britské vztahy byly tehdy značně napjaté - a o smíření Německa vyřízením reparační otázky. Za dva měsíce po utvoření jeho vlády bylo vyklizeno Poruří a začal působit Dawesův plán. Dnes se zdá, že jsou to maličkosti: ve skutečnosti to byl obrovský výkon. Herriot dal Evropě nový start. Zahájil politiku, která od té doby ovládala francouzskou zahraniční politiku - spoléhání na Společnost národů - pokud Společnost národů se drží. Ještě pozdě v roce 1930 Herriot stále probojovával plány odzbrojení, které by mohly zlákat Němce do evropské hry. Byl vhodným vyjednavačem o dohodu v Lausanne, kterou se ukončily reparace a uzavřela temná poválečná kapitola. Byl to první francouzský předseda vlády, který začal vycházet po dobrém s SSSR, a už v roce 1932 podepsal francouzsko-ruskou smlouvu o neútočení. Soudil, že Francie by měla platit své dluhy do Spojených států, a musil odejít, když šetrní Francouzi zrovna tak jako normálně poctiví Britové usoudili, že je to nesmysl. Když se Herriotoví dostavilo zklamání, ztemněl poněkud jeho idealismus i jeho důvěra. Jako většina liberálů musil nezbytně udělat několik obrovských skoků a kompromisů. Zaujal místo v Doumergueově národní vládě, ač jeho strana s ní nešla. Čekali bychom, že bude zatracovat zlatý standard a Lavalovu ponižující závislost na bankách. Ale on vstoupil i do Lavalovy vlády. Jeho přátelé říkají, že to bylo proto, aby měl Lavala lépe na očích v Ženevě a aby ho držel v náležitých mezích. Herriot umí promluvit, a znamenitě promluvit při jakékoli příležitosti, bez přípravy; jeho přednes je důstojný a zvučný. Plavil se na Ile de France po své americké návštěvě v roce 1933 zároveň s Paderewskim. Na jeden den plavby připadl polský národní svátek. Společnost na lodi přemluvila Paderewského, aby zahrál; světla byla zakryta, takže nikdo nemohl vidět příliš jasně na starého muže, nesmírně trápeného reumatismem. Paderewski, který stěží mohl zdvihnout ruce ke klávesám, hrál všechny pasáže glissando, ale hrál je krásně. Herriot - nebylo jinak možno - promluvil úvodem. Jeho řeč se úplně vyrovnala té hudbě. Na konec každý z posluchačstva, kdo ho neznal, byl by soudil, že je to Polák. Jako mnozí francouzští státníci je to člověk hlubokého vzdělání a téměř vynikajícího literárního slohu. Zpěv věty, rytmus nepatrného přídavného jména, užití neočekávaného slovesa - jsou věci téměř tak drahé jeho srdci jako omáčka z quenelles de brochet v jeho oblíbené restauraci, u Mére Brazier v Lyoně. Herriot napsal několik knih a jsou znamenité. Jedna z nich je studie o Mme Récamier. Jiná je jedním z nejlepších životopisů Beethovenových. Herriot se dočkal špatných časů ve své vlastní straně. Daladier a mladší ho zatracují. Koncem roku 1935 byl hodně osamělým. Za svých velikých dnů byl příliš silný; později byl zase příliš slabý. Ústředním bodem jeho charakteru se zdá býti zvláštní posedlost, že musí „spasit“ Francii. Od čeho? Nikdo neví. Střelci. Edouard Daladier, poslanec z Orange, kterému se přezdívá „Býk“, „Nezbadatelný“, „Mlčelivý“, se narodil v jižní Francii v roce 1884. Tváří se silně podobá Napoleonovi. Herriot byl jeho profesorem na Lyonské universitě a on byl deset let Herriotovým protégé. Nyní jsou odpůrci a nepřáteli. Daladier a ostatní „střelci“, to jest členové vlády, která násilím rozptýlila davy 6. února 1934, jsou „mladoturci“ radikální strany, rebelové, oddaní koalici s levicí a drastickým levým reformám. Daladier je drsný, těžkopádný, ale účinný řečník se vztyčenou hlavou, prostý, člověk z lidu, pomalu chápavý, poctivý. Vzal si bohatou ženu, ale nemá vloh pro přepych nebo rozmařilost; je to nejvzdálenější možný opak ctižádostivého oportunisty, jako je jiskřivý Tardieu. V roce 1933 se zdálo, že Daladier bude mít neobyčejně pěknou kariéru. U Britů byl oblíben; snažil se poctivě vyjít s Německem. Zdálo se, že to bude demokratický vůdce, kterého Francie hledala, přizpůsobujíc se dočasným nesnázím. Byl předsedou vlády a ministrem války až do října 1933, kdy padl přes obvyklý druh menší domácí historie - spor o snižování platů; jeho druhá vláda trvala čtyři dni, od 3. do 7. února 1934, a byla katastrofální. Skandál Staviského a pařížské povstání ho porazily. Tyto věci proberu v příští kapitole. Zde stačí říci, že Daladier se sám zapletl do nemožné situace tak, že mohl rozptýlit rozzuřený dav na Place de la Concorde jen střelbou. Není omluvou, že z davu, jak se obecně připouští, se střílelo dřív. Daladier se dostal do soutěsky, kam neměl nikdy vstoupit. Action Francaise se o něm jinak nezmíní než jako o „vrahovi“. Odešel daleko na levici od doby těch krvavých dnů. Je otázka, zda hrozná, zkušenost ze 6. února ho zničila, zlomila jeho ducha, nebo zda sloučila nejistoty jeho charakteru v hlubší sílu. Daladier a jeho stoupenci v radikální straně se připojili ke komunisticko-socialistické „Front Populaire“, spojené frontě proti fašismu. Jeho program má tři body: 1. rozpuštění Croix de Feu a jiných ozbrojených skupin „ulice“; 2. nacionalisaci Banque de France; 3. socialisaci některých průmyslů. Camille Chautemps, který byl ministerským předsedou mezi dvěma Daladierovými vládami, je mnohem menší člověk; profesionální politik se všemi chybami tohoto druhu: kariérista, jehož rodina byla jakousi radikální dynastií od roku 1871. Royalisté ho nazývají „Le Tenebreux“, Temný. Je o něm známo, že je svobodný zednář. Daladier neměl nic s případem Staviského, ale Chautemps velmi mnoho; byl ministrem vnitra za Staviského velikých dní a jeho švakr Pressard byl hlavou parquetu (úřad návladního), který pustil Staviského. Kampaň proti Chautempsovi, i když už odstoupil, v pravicovém tisku, vedeném royalisty, lidmi z Comité des Forges a finanční oligarchií, byla jednou z nejprudších za našich časů; Werth v knize France in Ferment praví, že její zuřivost lze srovnat jen s antisemitismem časopisu Stürmer, který vydává, Julius Streicher. Ale Chautemps se sám hrozně vystavil možnostem útoku. Výsledkem bylo, že vlastně se vzdálil z politiky, ač je nyní senátorem. Jedna věc ho možná na neštěstí přežije; byl prvním předsedou vlády v historii francouzské republiky, který se vzdal, aniž byl přehlasován sněmovnou. Tlak povstalců ho k tomu donutil, neblahé to znamení - a v těchto pohnutých dnech nevítaný precedens. Eugéne Frot, mladistvý advokát s živými černými zraky a svěžím černým vousem na hubených čelistech od ucha až k uchu, byl ministrem vnitra v neblahé vládě Daladierově. Bylo o něm už tehdy známo, že je jedním z těch mladých radikálů, kterých se těžce dotýká „crise de parlementarisme“ s ostudnou nevýkonností stroje francouzské vlády. Lidé říkali, že Frot je „fašistou na levici“. On byl neblahým původcem 6. února, který vyvrcholil krisí propuštěním pana Chiappe, Korsikána, jenž byl šéfem policie. Říká se také (říká to Chiappe), že Frot koketoval s Croix de Feu a vyhrožoval, že přijde na ulice se svým vlastním mužstvem. Také je slyšet výtky, že tento romantický a komplikovaný mladý muž, jenž jako ministr vnitra odpovídal z veřejného pořádku, sám úmyslně rozněcoval rozmíšky mezi levicí a pravicí, doufaje, že z toho budou bouře na ulicích - takže bude moci zakročit ve vhodném okamžiku jako spasitel - demokracie. Royalisté ho vždycky nazývají „assassin“. Další ze „střelců“ byl Pierre Cot, ministr letectví ve vládě Daladierově a Chautempsově. Tenký, hubený, bez zvláštního výrazu, vzdělaný člověk značných schopností. První věc, které se naučil, když se stal ministrem letectví, bylo řízení letadla. Byl na tomto místě v mnoha vládách, poněvadž dostal za úkol srovnat skandál Aero-postale a zorganisovat francouzské civilní letectví podle hledisek rozumné výkonnosti. Zdálo se, že je při tom nepostradatelný, ale bouře ze 6. února i jeho smetly. S Daladierem se připojil k socialisticko-komunistické Jednotné frontě. 14. července 1935 se objevil na obrovské demonstraci Lidové fronty na Place de la Bastille, sedě na vrcholku automobilu s obrovskou trikolorou nad sebou; vedle něho byl druhý vůz s vlající rudou vlajkou, rovněž velikou. Zástupy, zdravící ho, křičely „Vive le dictateur!“. Naproti tomu Daladier kráčel v řadách s vůdci průvodu. Sta lidí viděla Daladiera; tisíce však viděla Cota. I tak však se většinou soudí, že Cot nezajde příliš daleko. Je poctivý, ale není to silný kůň. Starý Joseph Caillaux má třiasedmdesát let. Koncem roku 1935 byli překvapeni mnozí, kdo si vzpomínali na skandál z roku 1913, kdy jeho žena zastřelila Gastona Calmette, redaktora Figara, že je ještě živ - a ne jen živ, nýbrž významný činitel ve francouzské politice. Caillaux je jeden z předáků radikálně-socialistické strany, svým způsobem tak vlivný jako Herriot nebo Daladier; a je předsedou značně významné senátní komise finanční. Caillaux je stále ještě dandy. Je osobivý, uhlazený, domýšlivý, přesný a má jasnou hlavu Je buď ohromně uctíván, nebo ohromně nenáviděn u mladších. Byl jedním z mála lidí ve Francii, kteří za války měli odvahu tvrdit, že jak poražení, tak vítězi na to doplatí; Clemenceau ho za to zavřel pro „pletichy s Německem“. Byl souzen až v roce 1920, kdy ho senát uznal vinným „neopatrnými výroky“; byl zbaven na pět let politických práv a práva pobytu v Paříži - interdiction de séjour, kterýžto trest je zpravidla vyhrazen obchodníkům s lidmi, rváčům a těm, kdo zneužijí jedů. Caillaux, milionář a člověk vysoce vzdělaný, dostal amnestii od Herriota v roce 1924. Don Juan de Lavabo. Když Action Francaise neříká Josephu Paul-Boncourovi, největšímu francouzskému advokátu, Don Juan de Lavabo, říká mu Paul-Arlette-Boncour - poněvadž, jak se zdá, tento význačný právník kdysi měl čest znát Arlettu Simonovu, neobyčejně krásnou ženu Serge Staviského. Když byla churavá v nemocnici - ještě než propukl skandál -, byl jedním ze dvou ministrů, kteří ji navštívili. Paul-Boncour, starý parlamentník, vstoupil do politiky jako socialista a pak založil svou vlastní stranu, která měla jen krátký život. Vypadá jako Michel Angelův anděl - padlý anděl, možná. Nad masivně vyklenutým čelem je veliká hříva bílých vlasů. Jako zahraniční ministr byl pro francouzský generální štáb příliš vlídným na Německo a téměř by byl proto ztratil tento úřad. Měl podivuhodné projevy v Ženevě; ale zapomněl přijít na nádraží k plukovníku Beckovi, polskému zahraničnímu ministrovi, čímž ho smrtelně urazil. Jako Briand je však i on rozumný a ušlechtilý pacifista; bude asi zase zahraničním ministrem. O ostatních radikálech je třeba říci jen málo. Albert Sarraut, bývalý (a nynější) předseda vlády, nenávidí komunisty. Chiappe byl od něho postaven v čelo policie, když byl Poincaréův ministr vnitra. Georges Bonnet, častý ministr financí, měl smůlu, že obědval se Staviským ve Strese v roce 1930. Zapřel tento oběd; proto Action Francaise mu prostě říká „Bonnet le Menteur“ (lhář). Henri Cheron, jiný častý ministr financí, je ten, jehož Philip Snowden v Haagu nazval „groteskním a směšným“. (A když Snowden přijal povýšení do lordského stavu, francouzské noviny s pěknou pohotovosti nadepsaly o tom článek: „Viscount Snowden - groteskní a směšné.“) Albert Dalimier byl ten ministr v radikální vládě, jenž nevědomky podnítil výbuch aféry Staviského tím, že doporučil bayonnské bony. Strana ho vyloučila - příliš pozdě. Tardieu. André Tardieu, „Žralok“, narodil se roku 1886 a je nejrepresentativnějším francouzským politikem pravice; je to Pařížan, venkov, který je základem Francie, mu vždycky nedůvěřoval, a to možná přispělo k poměrnému nezdaru jeho kariéry. Je příliš ctižádostivý a jeho život nikdy zcela nesplnil slibů, které dávalo jeho neobyčejně skvělé mládí, ač byl předsedou vlády už třikrát. Byl prvním ze své třídy na École Normale Supérieure; byl první ve zkouškách pro diplomatickou službu; byl chef du cabinet předsedy vlády (Waldeck-Rousseau v roce 1899) v úžasném věku dvacetitří let. Dvanáct let, od roku 1902 do 1914, Tardieu novinařil, hlavně pro Temps, Figaro a Revue des Deux Mondes. Je docela možné, že byl nejskvělejším novinářem v dějinách moderní Francie. V téže době byl profesorem historie na škole politických nauk a na École supérieure de Guerre. Napsal šest svazků současných dějin. Sotva vstoupil do politiky - jako poslanec - v roce 1914, musil ztrávit většinu počáteční válečné doby na frontě; byl zraněn, otráven plynem, uváděn v armádních rozkazech, vyznamenán. Clemenceau se ho ujal. Asi od roku 1917 to byl jeho člověk, nejprve ve Spojených státech jako vysoký komisař - kde jeho znamenité způsoby, skvělá angličtina a výtečný společenský smysl mu zjednaly značnou oblibu -, pak jako delegát na mírové konferenci a ministr osvobozených krajin. Mnoho ze života tohoto značně (jinak) příjemného člověka, tohoto velmi chytrého (jinak) a inteligentního muže bylo zastíněno pronikavým skandálem. Jednou ve sněmovně jeden z poslaneckých druhů řekl: „Jsou někteří lidé, jejichž nepoctivost je obecně uznána, ale kteří zůstávají nepotrestáni. Vy, pane Tardieu, jste poslední člověk na světě, který má právo vytýkat někomu jinému, že je zloděj.“ Kdykoli Tardieu znepokojí socialisty ve sněmovně, což je dost často, začnou křičet „Homs-Bagdad“ nebo „N'Goko-Sangha“; bizarní jména, která se nesnadno vysloví, ale jsou zvučná. Homs-Bagdad připomíná jedno konsorcium před válkou, které se snažilo dostat od Turecka koncesi na stavbu železnice v území nynějšího Iraku. Tardieu je obviňován, že nejprve dal na sebe „působit“, aby chválil toto konsorcium v Tempsu, a pak že vykonával nenáležitý tlak na francouzského velvyslance v Cařihradě, který byl proti koncesionářům; jeden mladý člověk, zapletený do této věci, úředník na Quai d'Orsay, šel do vězení na dva roky za to, že ukradl plány z úředních spisů. N'Goko-Sangha připomíná koncesi v Kongu. Tardieu měl na ní zřejmě zájem už v roce 1911, kdy postup společnosti způsobil skandál. V roce 1919 jako delegát na mírové konferenci přemluvil Clemenceaua, že vložil do mírové smlouvy versaillské odstaveček o náhradě majitelům N'Goko-Sangha za ztráty, které utrpěli ve válce - což byl docela obchodní obchůdek, který ovšem se neměl vůbec objevit v mírové smlouvě. Jedna Tardieuova vláda byla poražena pro skandál Oustricovy banky, ale parlamentní vyšetřování ukázalo, že Tardieu sám nic neměl s Oustricem. Jednou s Oustricem večeřel; při stejné příležitosti však byl i Léon Blum, vůdce socialistů. O tři léta později byl Tardieu uváděn v souvislosti s případem Staviského, poněvadž mezi podvodníkovými útržky šeků byl jeden s nadpisem „Tardi... 300.000 francs.“ Později se však ukázalo, že to byl žert; Tardieu s tím vůbec nic neměl. Když se pokusil rozrazit Doumergueovu národní vládu útokem na radikály, vzdal se Tardieu svého úřadu státního ministra a většinu roku 1935 ztrávil v ústraní. Žil na Riviéře a jeho přátelé říkají, že v půvabné společnosti. Tvrdí se, že jeho zdraví není dobré; lékaři prý mu přisuzují jen poměrně ještě krátký život. Tardieu na pravici jako Daladier na levici pohrdá nynější parlamentní procedurou. Řekl prý, že nikdy nepřijme místo ve vládě, ustavené na nynější základně. Kdyby Francie se měla stát fašistickou nebo polofašistickou, mohl by se Tardieu stát zase významným - a nebezpečným - člověkem. Veliký inkvisitor. Jeden z nejvýznamnějších francouzských politických činitelů, rovněž na pravici, ač sám se nazývá nezávislým, je Georges Mandel, jehož skutečné jméno je Jeraboam Rothschild. Byl Clemenceauův první pomocník v roce 1917 až 1918 a když pak Tygr se věnoval výhradně válce, vládl Mandel vlastně v oněch dvou letech Francii. Až do roku 1934 byl jakýmsi neviditelným Richelieu, šedivou eminencí za kulisami; znal každého, na nic nezapomněl a sněmovna se chvěla, když povstal, aby promluvil. Odmítal přijmout formálně nějaký úřad - každý předseda vlády by ho byl rád přijal -, až Flandin ho přemluvil, aby se stal ministrem pošt a telegrafů, kterýžto úřad měl od té doby. Obrazně i doslova Georges Mandel může vyslechnout všechno ve Francii. Je proto mlčelivou a hroznou encyklopedií skrytého života třetí republiky. A jeho moc je veliká. Mandel prý se chytil s Clemenceauem, když po prvé žádal o nějaké zaměstnání u Tygrových novin. „Vy jste nějaká ošklivá krysa,“ řekl Clemenceau. „Zrovna takovou vidím v zrcadle,“ Mandel hned odpověděl - ukazuje na zrcadlo proti Tygrovi. Clemenceau z něho udělal úvodníkáře o zahraničních věcech, poněvadž o zahraničních věcech nic nevěděl. „Poslechněte,“ řekl jednou, „vaše články nejsou hloupější než jiné. Ale jsou komplikované. Užívejte napříště v každé větě jen jednoho podmětu, jednoho předmětu a jednoho slovesa. Předmět musí být přímý. Užijete-li nepřímého předmětu, zeptejte se mne napřed.“ Pak celých patnáct let Mandel sledoval mnoho nepřímých předmětů, ale ne v literatuře. Střed. Střed ve francouzské politice, jak říká. Siegfried, není ani tak bod přirozeného soustředění francouzské politiky, nýbrž jakýsi vodní předěl, jenž rozděluje levici a pravici. Nejtypičtější člověk středu je Pierre Étienne Flandin. Není to opravdový vůdce, není to dynamická bytost, má vlastnosti hodné doporučení: přičinlivost, smysl pro rovnováhu, velikou technickou zběhlost ve věcech hospodářských a finančních. Ale poněvadž je to stoupenec politiky levných peněz, Banka, jak jsme již viděli, ho vypudila z vlády. Flandinovi říkají Mrakodrap; měří šest stop a čtyři palce, je solidně stavěn a téměř rozdělen na pásma jako budova. Byl - ve věku čtyřicetipět let - nejmladším ministerským předsedou v historii Francie. Za války byl letcem. Ačkoli je ve středu, je oddaný republikán; ač jeho rodina je bohatá a spřízněná s těžkým průmyslem, není on zrovna velikým přítelem oligarchie. Místo čtení novin ráno poslouchá při holení rozhlas o čtvrt na osmou; když se stal premiérem, zařídil si zvláštní telefonní závěs, aby jeho vlastní Sureté Générale (celkem tajná policie) nemohla sledovat jeho vzkazy. Na dva jiné lidi středu je dobře mít pozor: je to Francois Pietri, který je ministrem námořnictví a může být co nejdříve předsedou vlády, a Jean Fabry, ministr války. Jesuitský válečník. Generál Maxime Weygand odešel na odpočinek jako generální inspektor francouzské armády, když na počátku roku 1935 dosáhl věku 86 let. Ale není nejmenší pochybnosti, že kdyby přišla válka, tento popudlivý a vrásčitý drobný vojenský kněz, člověk, jenž vybojoval „varšavský zázrak“, by zase vystoupil ze svého ústraní a stal by se ještě jednou vůdcem francouzských armád. Vstoupil na St.-Cyr a titre etranger (jako cizinec, poněvadž se narodil v Belgii; stále neustávají pověsti, že byl nelegitimním synem belgického krále Leopolda II.) a měl skvělou kariéru. Joffre ho jmenoval šéfem Fochova štábu po první bitvě na Marně a po celou válku zůstal Fochovou pravou rukou, jak sám Foch mu říkal. Foch, zrovna jako Weygand, byl zbožným katolíkem. Ti dva generálové spolu chodili každý den ráno na mši, než zahájili denní jatky. Po válce Foch půjčil Weyganda Polákům; Weygand nově organisoval polskou armádu, dal jí ducha a zvítězil v bitvě před branami Varšavy, kterou byl zastaven bolševický vpád. Poláci ovšem mu nikdy neodpustili, že je zachránil; on se sice o tu zásluhu nehlásil, ale Poláci nebyli rádi, když jiní lidé mu ji připisovali. Weygand byl neobyčejně otevřený; řekl, že jak polská, tak ruská armáda byly nejhorší na světě. Stojí za to uvést Clemenceauovo mínění o Weygandovi: „Weygand je někdo. Ošklivý - je ošklivý, znetvořený, zkroucený; když byl malý, dostal asi kolik kopanců. Ale je inteligentní; má v sobě něco: temný oheň. V mezispojenecké radě mne zlobíval. Je to člověk - jakpak to mám říci - nebezpečný, schopný jít daleko v okamžiku krize, vrhnout se příliš daleko... Nebezpečný, ale skvělý... Má jednu obrovskou vlastnost, že totiž ví, jak dělat svou práci, aniž o tom povídá, nebo si dá povídat. Šel do Polska. Nevím, co tam všechno provedl, ale udělal to, čeho bylo třeba. Přišel zpátky, nic neřekl. Člověk nevěděl, co udělal a jak pochodil. To je právě znamenité... Foch nebyl hloupý. Ale měl jakousi geniální prostotu. Weygand je něco jiného, jemný a hluboký. Je ovšem až po krk obětí těch svých kněží.“ Weygandovo katolictví - je katolíkem fanatickým - přirozeně jej učinilo podezřelým na levici. Levice mu vytýkala, že má politickou ctižádost a že ze St.-Cyru udělal monarchisticko-katolické hnízdo. Ještě než šel do Polska i potom Weygand divoce nenáviděl bolševiky. Když byl generálním guvernérem v Syrii, podařilo se Herriotovi jej odtamtud dostat; ani dnes ještě není maršálem Francie, ač snad jen z formálního důvodu, že jen nejvyšší velitelé armády mohou být maršály a on byl toliko šéfem štábu. Weygand ovšem je starou nadějí pravice a miláčkem fašistických lig. Maršál Pétain, který byl ministrem války za Doumerguea, je „levým“ generálem, to jest dobrým republikánem. Pravice ho snesla, poněvadž jeho výkony byly toho druhu, že nebylo možno jich nedbat. Pétainovi je nyní 79 let a už to není zvláštní síla, ani ve vojenských věcech, ani v politice. Jeho nepřátelé říkají, že zdětinštěl. Socialistická vzácnost. Ve stinné osamělosti nejstarší části Paříže, na Ostrově sv. Ludvíka, který vystupuje ze Seiny jako starý monitor, tam, kde žil Villon a Abélard a Voltaire, zůstává ještě stále několik vznešených starých domů, hótels particuliers. Některé se staly nájemními domy, některé dokonce úředními budovami, ale několik jich zůstává jako soukromé residence. V jednom z nich, zahaleném mlžnými stíny Seiny a omývaném neúnavnou šedou vodou, žije bohatý a náročný samotář, žid přímo nesnesitelně kultivovaný, premoudřelý až do svých jemných, elegantních prstů, Léon Blum, vůdce pravověrné socialistické strany francouzské republiky. Blum, kouzelně složitý charakter, je učenec, penseur; a také vůdce ubožáků. Má proslulou sbírku uměleckých děl; a mluví v nabitých schůzích proletářské Paříže. Rodem a vychováním je tak jemný jako váza ze Sévres; a každý den píše bouřlivý - i když pedantický - úvodník v socialistickém orgánu, který ovládá, Le Populaire. Píše elegantní literární úvahy; a právě vytvořil sjednocenou frontu své strany a komunistů. Léon Blum se narodil roku 1872. Je hubený a má chladné oči. Od roku 1919, ač je nejpařížštější Pařížan, zastupoval ryze zemědělský okres, Narbonne. Nikdy nepřijal místa v nějaké francouzské vládě. Jeho strana je druhá nejsilnější ve francouzské sněmovně a žádná levá, koalice nemůže trvat bez jeho podpory; proto je osou francouzské politiky. Je to člověk dokonale poctivý. Blum zaujal výstředně pacifistické stanovisko v habešském sporu. Jako Lansbury v Anglii stavěl se proti sankcím stůj co stůj. Neosocialisté. Unaven Blumovou velekněžskou elegancí, podvůdce Adrien Marquet, starosta v Bordeaux a zubní lékař povoláním, se odloučil od pravověrné socialistické strany Druhé internacionály v roce 1933 a utvořil skupinu, která se může stát mocnou, „neosocialisty“. Marquet, upřímný oportunista, je neobyčejně schopný i když cynický politikář. V Bordeaux si vybudoval místní aparát, který soupeří s Herriotovým v Lyoně. Je mlád, s dlouhou bradou, svěží, hezký, miláček dam. Francouzi, zdůrazňujíce jeho upřímnost, říkají, že je débrouillard. Vykládá se, že jeden starodávný socialista ho navštívil na radnici v Bordeaux a neustále mu říkal „soudruhu“. „Nechte si toho soudruha,“ řekl Marquet. „Mimo úřad jsem soudruh, ale tady jsem starosta!“ Marquet se rozešel s Blumem, poněvadž byl přesvědčen, že pravověrný mezinárodní socialismus už nevyhovuje nezbytným potřebám Evropy po válce. „Řád, autorita, národ,“ byla jeho hesla. Přiznal se, že je obdivovatelem některých vlastností nacistického Německa a uražený Blum ho pokřtil nejhorším výrazem ze svého slovníku, „Fašisto!“. Marquet odpověděl, že socialismus se musí obnovit, oživit a že svět - a Francie - potřebují „blahovolného autoritářství“. Mezitím v Bordeaux dozíral na provedení některých dobročinných reforem. Potom se dopustil omylu, že vstoupil do Doumergueovy národní vlády. Jeho druhové to pokládali za odklon od zásad - a vyloučili ho z jeho vlastní nově zrozené strany. Stejně inteligentní jako Marquet a snad i lepší je Marcel Déat, nynější vůdce neosocialistů. Déat je z Auvergne (jako Laval). Je přesvědčen s mnohými členy levice, že finanční oligarchie je nebezpečím pro Francii, ale na druhé straně koketuje s myšlenkami fašistického korporativismu. „Demokracie“, praví Déat, „musí přestat být souznačná s anarchií a bezradností. Řád a autorita neznamenají ještě diktaturu; mohou to být naopak šťastné vlastnosti demokratického režimu. Národ ještě neznamená nacionalismus nebo upevnění hospodářské soběstačnosti.“ Déat je mlád, právě přes čtyřicet - jeden z nejlepších řečníků ve Francii, neúnavně pilný a zřejmě člověk budoucnosti. Monsieur le Président. Až do roku 1939, nezasáhne-li smrt nebo revoluce, bude francouzským presidentem ten milý a neškodný starý pán Albert Lebrun. Jako všichni francouzští presidenti je zcela bezpečný: v Elyseích se netrpí žádná jiskřivost a žádná výstřednost. Soudí se o něm, že má velikou náklonnost k slzám; karikaturisté ho obyčejně kreslí v louži. Když jednou na něho najel velocipedista, odměnil se nešťastnému darebovi 500 franky. Je znám jako „malý pš-pš“, poněvadž krátce potom, co vstoupil do Elyseí, byl brán pro zvukový film se svou chotí, dětmi a vnuky, kterých je dost. Jeden malý vnuk začal křičet; dobrý Lebrun ho pohoupal na koleně a zapomenuv na zvukový film, uklidňoval ho „pš-pš-pš“. A nešťastné zvuky zněly celou Francii. Lebrun byl nenápadným spolupracovníkem Poincaréovým, až vražda Doumerova ho vyzdvihla k presidentství. Patří zásadně k pravici, nicméně se spokojil, že až do krise Staviského vládl s namáhavým vírem kabinetů radikálních. Kapitola jedenáctá. FAŠISMUS VE FRANCII. Demokracie, která se neumí hájit, nemá práva na existenci. Dr. EMIL FRANKE. Vnitřní historie případu Staviského je stručně tato. Byl to drobný gangster, který znal významné lidí a zabil se — nebo byl zavražděn policií, když jeho drobná podvodná říše se zhroutila. Jeho případ otřásl parlamentarismem ve Francii, což nebylo nelogické. Ze 610 francouzských poslanců a 305 senátorů jen asi 10 nebo 12 jich vůbec znalo Staviského nebo s ním mělo co dělat a celé jeho podvody dosahovaly toliko 40 milionů franků; ale souvislosti této aféry zasahovaly do samotného srdce francouzského politického života. Ve Francii jsou tisíce rozmanitých rutinérů a ti znají lidi, kteří znají lidi, již znají ministry. Čekají v přijímacích místnostech a umějí štípnout úřední dopisní papír. Advokáti ve Francii, zrovna tak jako v Americe, chodí k soudům a prohlašují, že jejich mandanti jsou „nemocní“ a procesy se odkládají. Francouzská vláda sama asi není dotčena korupcí, ale nedbalost, protekce a politická demoralisace uzrály v zevních chodbách vládních budov. Stavisky ani nebyl zvlášť dobrým rutinérem Ale měl protekci. To nebyla korupce; to byly obyčejné parlamentní „způsoby“. Když historie propukla, Chautemps se musil pokusit ji zahladit, čímž se stalo, že pak vypadala mnohem hůře než ve skutečnosti byla. Kolik vlastně Chautemps předem věděl, není jisté. Ale pravicová oposice, Action Francaise, fašistické ligy, Comité des Farges, oligarchie se toho chopily a využily jako dokonalé příležitosti k porážce “zednářů“, radikálů, levičáků, vlády. Serge Alexandre (Saša) Stavisky se narodil roku 1836 v Kijevě v Rusku. Zdá se, že jeho rodina byla ze slušné židovské drobné buržoasie; jeho stařičký otec zabil se ze studu, když Sašův první podvod vyšel najevo... Staviského kariéra v pařížském podsvětí byla úplně typická. Byl to kuplíř, gigolo, obchodník s kokainem, rutinér, důvěrník a na konec podvodník jistých rozměrů. Když dosáhl úspěchu, koupil si divadlo, hrál v Deauville, financoval noviny... Jeho postup stále pokračoval, až dosáhl nejvyšších hodností v podsvětí. V roce 1926 byl zatčen po prvé a naposled na stížnost dvou agentů, kteří tvrdili, že je podvedl o 350.000 dolarů. Brzy však byl „zatímně“ propuštěn a nikdy už nespatřil znovu vnitřku vězení; pařížský parquet (veřejný žalobce) odložil jeho věc neméně než devatenáctkrát. V čele parquetu byl M. Pressard, Chautempsův švakr. Pařížská policie, která také „znala“ Staviského, se „zabývala“ jeho případem pětačtyřicetkrát, ale nikdy ho znovu nezatkla. Léta „zatímní svobody“ byla velikou dobou Saši Staviského. Ovládal dva deníky (oba ubohé plátky ovšem), Volunté na levici a Rampart na pravici. Jeden z jeho advokátů, Renoult, byl bývalý ministr spravedlnosti. Znal nesčetné význačné úředníky a platil si celé tucty menších úředníčků — ubohých tvorů s nepatrnými platy, kteří byli oslněni slávou Staviského a vstoupili do jeho služeb; později měli po celé kariéře a nejméně dva se zabili. Měl svou vlastní tělesnou stráž, kterou vedl známý Jo-le-Terreur. Jeho přítel Dubarry — tak zvaný novinář, který znal každého ve Francii i pana Tardieu — jej uvedl ke Chiappovi, policejnímu řediteli. (New Statesman zaznamenal 14. dubna 1935: Dubarry přiměl Sůreté Générale, že obnovila Staviskému povolení ke hře; a když jeden inspektor chtěl zatýkat bookmakra na dostihách, že neměl povolení, Dubarry se do něho pustil a řekl: neopovažujte se to, nebo se to doví André. André - tak řekl inspektor Colombani před vyšetřující komisí - to byl M. Tardieu. Tento komplikovaný chlapík však zejména byl jakýmsi důvěrníkem Süreté Génerale, státní policie — odlišné od pařížské prefektury - podléhající ministerstvu vnitra. „V roce 1933 měl Stavisky nezdar ve dvou kouscích přes všechen svůj význam. Tak se dostal k novému podniku k vydání podvodných bonů, domněle vydaných městskou zastavárnou v Bayonne. Jeden ministr Chautempsovy vlády podepsal dopis, doporučující tyto bony. Někdo však nabyl podezření. Kolem vánoc 1933 začala pravda prosakovat ven. Tajemství zavřené ve stovkách úst po sedm let vybuchlo prudkým skandálním proudem. Ukázal se vztah Staviského k těm bonům a pak jeho policejní minulost. Uprchl — dostal od policie falešný pas. Čtrnáct dní trávil v Chamonix, doufaje, že bouře zatím přejde. Místo toho však se rozpoutalo tornado. 8. ledna 1934 už věděl, že je ztracen a oficiálně se tvrdí, že se zastřelil. Podobá se však pravdě, že spíše policie jej zavraždila, aby mu zavřela ústa. Skandál byl prostě ohromný. Syčel a vřel celý leden a vyvrcholil krvavým 6. únorem. Aféra měla nejdivočejší důsledky. Daladier vyhodil Chiappa; Thomé, šéf tajné policie, byl poslán na místo ředitele Comédie Francaise; pravice křičela, že Daladier to udělal proto, aby se zbavil dřívějšího ředitele Emila Fabra, poněvadž uvedl na scénu Shakespearova Coriolana, jehož levice prohlásila za hru „autoritativní“. Action Francaise hulákala a bouřila, že Süreté a zednáři zavraždili Staviského, aby si zachránili krky. Pravicoví poslanci zatracovali vládu, že přijala domnělé příspěvky od Staviského pro stranické fondy. Fašistické skupiny se začaly shlukovat na ulicích. Crime Pressionelle. Za několik týdnů se přihodila aféra Princova. Je škoda, že je nutno jen stručně naznačit tento dokonalý případ Arséne Lupin-Gaboriau-Lecocq. Dr. Prince, poněkud záhadný úředník parquetu, koncipoval zprávu o případě Staviského. Zazněl telefon, jehož původce dodnes neznáme, zlákal ho do Dijonu pod záminkou, že matka jeho ženy je nemocná. Druhý den bylo nalezeno jeho tělo zle zmrzačené na železniční trati z Paříže do Dijonu. Oficiálně se uvádělo, že Prince se dopustil nějaké nedbalosti v případě Staviského a že se proto dopustil sebevraždy. Bylo už napsáno (Janet Flanner), že přijmout tuto teorii znamená, že „soudce si sám poslal falešnou zprávu, jel do Dijonu, omráčil se sám v cizím automobilu a nevěda o sobě, přivázal se na osamělou železniční kolej a nechal si přes sebe přejeti vlak“. Tak to vypadalo nejprve. Pozdější vyšetřování však prokázalo dost přesvědčivě — i když se to zda neuvěřitelné -, že Prince opravdu byl sebevrahem: poněvadž také byl potřísněn bahnem Staviského. Princova aféra rozpoutala nové bouře denunciací a skandálů. Action Francaise zuřivě tvrdila, že Süreté Générale sama zavraždila Prince, aby mu zavřela ústa. Šestý únor. Ale vraťme se k tragickým událostem ze 6. února. Průběh bouří lze povědět krátce. Taková bouře ve Francii je jednou z nejpodivnějších věcí na světě. Rozvášněni bojovníci zachovávají dokonalou kázeň. 17 lidí bylo barbarsky zabito a několik tisíc raněno, ale veškeré boje úplně ustaly mezi půl osmou a devátou, kdy každý šel na večeři. Když to začalo, nikdo nemyslil na revoluci; bylo to jen právě takové pěkné a veliké bouření. Komunisté, royalisté, fašisté, socialisté bojovali vedle sebe pod rudou vlajkou i trikolorou proti policii a proti Garde Mobile. Jak uhodilo dvanáct, přestalo se bojovat, poněvadž pařížské Metro (podzemní dráha) přestává jezdit o půl jedné a nikdo nechtěl jít domů celou cestu pěšky. Zkrvácení a obvázaní bojovníci i policisté se svorně cpali do vlaků podzemní dráhy. Přesně o půl osmé druhého dne ráno se začalo zas bojovat. Po celý leden pravicové skupiny prováděly demonstrace. 27. ledna byl tím Chautemps donucen k odstoupení a po něm nastoupil Daladier. Ten ohlásil, že jeho vláda bude „vite et fort“. Upřímně se obával fašistického puče. Síly levice a pravice se téměř vyrovnávaly. Dalladier se domníval že Chiappe úmyslně podněcuje demonstranty, aby dělali nesnáze a že by dokonce mohl vydat město pravicovým vzbouřencům; Chiappova policie skutečně po celý leden se chovala k demonstrantům velmi mírně a po každé jim dovolila se dostat téměř - ne docela - až k sněmovně. Dalladier, podněcován Frotem, se rozhodl zbavit se Chiappa. Stalo se to za pozoruhodných okolností. Dopustil se osudného omylu, že ho rovnou nevyhodil, nýbrž nabídl mu jako náplast na poraněnou pýchu guvernérství v Maroku. Chiappe odmítl. Každý o tom jinak mluvil při parlamentním vyšetřování. Chiappe propuštěn řekl do telefonu - všecko se dělo telefonem -: „Dobrá, budu tedy dnes večer v ulicích.“ On tvrdí, že řekl „á la rue“ - na dlažbě. Daladier tvrdí, že řekl „dans la Rue“, — což by znamenalo „v ulicích, jako buřič“. Ministerský předseda tedy se začal bránit proti tomu, co pokládal za nastávajíci revoluci. (Canard Enchaíné, nejvtipnější z francouzských listů, to vykládá ještě jinak: Chiappe ve skutečnosti řekl „chez Larue“, což je známá restaurace v Paříži. To bylo 3. února. “Daladierovo první vystoupení ve sněmovně ve funkci předsedy vlády bylo určeno na 6. únor. „Myšlenka, že jistě by dosáhl většiny, posedla reakcionáře.“ Rozmanité skupiny na ulicích, Camelots du Roi, Jeunesses Patrites, Solidarité Francaise, Croix de Feu a mírnější, ale nejvýznamnější ze všech, Národní Unie bývalých bojovníků, chystaly demonstrace. Daladier byl ve zlé situaci, poněvadž Chiappe měl důvěru značné části pařížské policie, která se proto chovala lhostejně. Proto musil zavolat tuhé venkovany z Garde Mobile, což je těleso velmi ukázněné. Daladier nikdy neměl dovolit, aby se toho večera dostalo na Place de la Concorde 30.000 demonstrantů. Spolu s Frotem zpackali velmi zle předběžné opatření: Byli by mohli zakázat demonstrace, ale poněvadž nedůvěřovali policii, neodvážili se toho. Bylo nemoudré především užít mužstva z Garde Mobile; když už se však toto rozhodnutí stalo, mělo jich být mnohem víc po ruce a ne jen několik. Není shody o tom, kdo vlastně začal střílet. Ale jak se jednou začalo, nebylo možno ovládnout davy - dost rozzuřené, aby vzaly útokem sněmovnu a pobily v ní všecky poslance. 17 Francouzů, mezi nimi i několik válečných vysloužilců, kteří bojovali za Francii — bylo zabito. Chtěl by být Hitlerem. Francouzský fašista číslo 1, možný velitel francouzského pochodu na Řím, je Lieut.-Col. Casimir de la Rocque, Président-Général dcs Croix de Feu, des Voluntaires Nationaux a des Fils de Croix de Feu. Narodil se roku 1885 a pochází z vynikající vojenské rodiny; jeho otec, hrabě, byl generálem dělostřelectva — v Auvergne. De la Rocque je suchý, hezký, má řidnoucí vlasy a je dobrý organisátor; není to demagog; je to člověk značné inteligence, ale s malou vřelostí nebo magnetismem; má hodně rovnováhy i odvahy; nemá osobního kouzla. Jeho jméno mu škodí, poněvadž Francouzi soudí, že Casimir je jméno komické; je to tak, jako by uchazeč o americké presidentství se jmenoval Alfons — nebo Casimir. De la Rocque měl zajímavou vojenskou kariéru; opustil St.-Cyr s vysokými vyznamenáními a vstoupil do činné služby v Maroku. V severní Africe ztrávil devět let jako jeden z nejlepších členů družiny zemřelého velikého maršála Lyauteye. Naučil se mluvit arabsky téměř dokonale. Tvrdí se, že byl pokárán za plýtvání municí střílením salv na neskutečného nepřítele v poušti; doufal prý, že takto oklame své představené předstíráním účasti v bitvě. Na druhé straně však byl několikrát raněn a vyznamenán. Od roku 1921 do roku 1923 byl u Fochova štábu a šel do Polska s Weygandem. V roce 1925 se vrátil do Maroka, do Války proti Abd el Krimovi a stal se hlavou proslulého „deuxiéme bureau“ - vojenské tajné služby. V roce 1928 odešel z armády, aby organisoval Croix de Feu. Jeho milieu je hořejší střední třída, katolická, neliberální. Jeho bratr, hrabě Pierre de la Rocque, je pobočníkem Hraběte Pařížského, který je dědicem vévody z Guise, nápadníka francouzského trůnu. Ale Pierre a Casimir nejsou v přátelských stycích; Casimir, který tvrdí, že je „nepolitik“ a který se rozchází s většinou politických skupin, nepřeje si otevřené royalistické podpory. Často mluví o své „mystice“, což jest kombinace vlasteneckého žáru, vojenských ctností a církevní víry. Ač má za sebou značně silný počet stoupenců, popírá, že by chtěl být diktátorem; říká, že chce „pořádek“ ve Francii a nic víc. Nikdy nevystoupil s kandidátem ve volbách, ale jeho stoupenci ustavičně hrozí převratem. Říká, že bude podporovat každou „užitečnou“ vládu a že bude napadat každou nebezpečnou vládu. Ale nelze ho přimět, aby přesně vyjádřil, co pokládá za nebezpečnou nebo užitečnou. „On není Kristus, on je toliko Jan Křtitel,“ řekl jeden z jeho stoupenců — nevykládaje přesně, co míní — nebo kdo má být tím Kristem. Jeho Společenský program je jakýsi dobročinný paternalismus horních tříd podle Lady Bountifulové; jeho organisace vede polévkové kuchyně v chudých okrscích, staví zotavovny a dětské útulky. De la Rocque se zdá fašistou dost bledým; lidé však se ho bojí. Založil si soukromou armádu jako Hitler, ale na základně poněkud omezenější; členství bylo nejprve omezeno na bývalé bojovníky, kteří si dobyli vyznamenání v bojích. Jeho cílem bylo — povšechně — „obnovit mystiku oběti pro vlast a zasvětit se povinností k Francii“. Jeho stoupenci na počátku se klonili silně nalevo a části neoficiálního programu bylo vyhlazení správců Banque de France; ale de la Rocque sám je připoután k těžkému průmyslu. Francois de Wendel prý má členskou legitimaci číslo 13. A de Wendel — Thyssen tohoto francouzského Hitlera! — „zaokrouhlil“ svůj členský příspěvek, jak se tvrdí, velmi podstatně. Jiným ze stoupenců prý je Ernest Mercier, největší elektrářský magnát ve Francii, a další je Mumm, výrobce šampaňského. Zrovna jako Hitler snažil se de la Rocque setřásti své socialistické stoupence. Ti usilovali o „socialismus pro střední třídy“, což bylo zřejmé napodobení nechuti nacistů k proletariátu, kombinované s jakýmsi základním instinktem pro socialismus. Hlavní podporovatel, kterého měl de la Rocque, totiž Bertrand de Maud'huy, syn generála, který velel Modrým ďáblům za války, ho opustil, poněvadž chtěl mít v hnutí víc socialismu; zrovna tak jako Otto Strasser opustil Hitlera. De la Rocque nejen zklamal své levé stoupence; jeho stoupenci pravicoví soudí, že je příliš pomalý, příliš opatrný. V dubnu 1935 dva nebo tři z jeho lidí vpadli do sídla socialistické federace na rue Feydeau v Paříži a všechno tam zpřevraceli, pátrajíce po zbraních; nenašli žádných. De la Rocque zmaten dlouho váhal a na konec vyloučil tyto odvážné útočníky. Třikrát už měl vyhlídku, že by se dostal k moci; po každé všecko zpackal. 6. února by se byly jeho čety snadno mohly zmocnit sněmovny. Ale on je zdržel. „Francie nebyla připravena,“ vykládal. Snad doufá jako Hitler, že se dostane k moci zákonnými prostředky. Jako Hitler v roce 1932 dostal se až k jednání s hlavou státu — po odstoupení Doumergueově — ale nebyl požádán, aby utvořil vládu. Mluví ustavičně o zkaženosti francouzské parlamentní soustavy. „My (totiž armáda) jsme zachránili Francii už jednou: můžeme ji zachránit zas“; to se zdá být jeho programem. V jeho organisaci je 300.000 mužů a organisace vzrůstá asi o 200 kandidátů denně. Všichni musí být bývalí bojovníci nebo synové bývalých bojovníků. Vnitřní kázeň je přísná a organisační metody tajné. De la Rocque trvá na důsledném užití vůdcovského principu, ač by se zdálo, že tento princip hodně vadí francouzské individualistické povaze. „Croix de Feu“ neznamená, jak se obecně soudí, totéž co Fiery Cross v Ku-Klux-Klanu; Croix zde znamená kříž válečný, vyznamenání za válečnou službu, a Feu znamená oheň neboli palbu v zákopech na frontě. Věří se, že lidé tohoto francouzského Hitlera jsou ozbrojení; v něčem ještě předčí Hitlera — v obdobném stadiu vzrůstu SA —, že totiž mají automobily a nákladní motorové vozy a 73 letadla. Letadla se zúčastnila jejich hromadných demonstrací v Alžírsku, ale ne ve Francii. De la Rocque při trojnásobných projevech 14. července 1935 (tento den spolu soutěžili v projevech fašisté, komunisté se socialisty a vláda), chtěli užít svých letadel; Laval mu řekl, učiní-li to, že mu je ministerstvo letectví sestřelí. Ale přece jen se šeptá, že mezi nimi bylo nějaké jednání. (Viz o tom dále v kapitole o Habeši.) V nynějších dobách Croix de Feu se neobjevují mnoho hromadně v Paříži; provádějí však četné náhlé hromadné mobilisace s motorovou dopravou v noci v pařížském okolí. De la Rocque, galský pseudo—Hitler, mluví o „krvavé revoluci“, která nahradí „smrtelnou anarchii sněmovny“. Ale neohlašuje při tom určitého programu. Čeká. A snad už čekal příliš mnoho. „Lidé osudu nemají stát příliš dlouho za dveřmi.“ Jiné květy fašismu. Croix de Feu, „nejvážnější“ ze všech, zastínily jiná uliční hnutí, poněvadž Francouzi jako slušný národ si přejí, aby jejich fašismus byl tak způsobný, jak je jen možno. (Mimochodem, žádná z těchto organisací nechce připustit, že je „fašistická“.) Jediná skupina, která je otevřeně pro Hitlera - obecně se říká, že má subvence od Němců — jsou Francisté; ale je jich velmi málo. Jeunesses Patriotes, značně podporované těžkým průmyslem, vede poslanec Pierre Taittinger. Jsou nacionalistické, proti komunistům a na nejkrajnější pravici. Tvrdí, že mají 240.000 organisovaných členů a mezi vůdci jsou některé význačné osobnosti, jako poslanec Ybarnégary. Maršál Lyautey byl čestným členem; říká se, že generál Weygand je jím také. Solidarité Francaise založil Coty, korsický výrobce voňavek. Je víc napravo nežli Croix de Feu, ale ne tak pravá jako Jeunesses Patriotes. Coty nikdy nebyl členem finanční oligarchie a tak Solidarité předstírá, že pohrdá Bankou. Tvrdí se, že má 180.000 členů. Union Nationale des Combattants s 900.000 stoupenců je méně nakloněna dělat povyk na ulicích než ostatní; je to pravicový výhonek daleko větší a významnější organisace, Federation des Anciens Combattants se 4 miliony členů, což je levicová organisace vysloužilců. Royalisté, kdyby bylo dost místa, by měli mít zvláštní oddíl. Jejich orgánem je ovšem Action Francaise; na ulicích je representují Camelots du Roi, organisovaní ve volných četách, vyzbrojení tak zvanými rváčskými prsteny a doplňovaní — když normální doplňování se nedaří — nezaměstnanýmí arabskými prodavači koberců toho druhu, který je neblaze znám všem návštěvníkům Café du Dóme. Vůdci jsou sochař Real del Sarte, organisátor Maurice Pujo a novináři Charles Maurras a Léon Daudet. Royalisté — podporovaní zejména bohatými vdovami z Asociace royalistických dám — jsou méně významní než jejich fantastický povyk. Action Francaise dělá z Francie s novinářského hlediska zemi podivuhodné zábavnou; ale její vliv je nepatrný. Královská rodina sama ji odmítla. Tyto skupiny nebyly schopny utvořit jednotnou fašistickou frontu. Ale — jak víme — levice, ke značnému zneklidnění pravice, se naproti tomu velmi úspěšně sjednotila ve společnou frontu proti fašismu. A vláda mezitím ke konci roku 1935 se octla před problémem ne méně vážným proto, že je už povědomý všem demokraciím — zda demokratická vláda má právo užít nedemokratických prostředků, aby potlačila fašistické ligy, které se nijak netají tím, že by zničily demokracii, kdyby mohly. Chiappe. Nejnebezpečnější člověk ve Francii asi není Weygand ani de la Rocque, nýbrž drobný Jean Chiappe, bývalý šéf policie s bílými rukavičkami, který je všude v Paříži znám zdrobnělým názvem Jean Fesse. Chiappe (vyslovuje se Kiap) je Korsikán, jako Napoleon, Coty a lupič Spada. Začátek jeho kariéry mu ku podivu umožnila radikální vláda; nyní je na nejkrajnější pravici. Jeho nevlastní syn, Horace Carbuccia, jiný Korsikán, je majitelem listu Gringoire, prudce reakčního. Jedním z Chiappových přátel je Zographos, manager řeckého syndikátu, jehož specialitou je hraní v Deauville, Biaritzi a v Monte Carlu. Chiappe byl velmi oblíben u své policie, když stál v jejím čele. Holohlavý, snědý, malý, ale silný — je známým duelantem —, Chiappe je povaha podivuhodně melodramatická. Je to výtvor země intrik a vendet, a představuje, jak se zdá, život Maqui (korsického lesa) v Paříži. Vypadá jako nějaký selský šelma z operety, jako člověk hodný důvěry; jako veselý, drobný profesor lékařství; jako trenér; jako zřízenec z tureckých lázní. Má společenské ambice a vyniká — aspoň v některých vrstvách. Chiappův návrat do politiky po dočasném zatmění ze 6. února byl podivuhodný. Byl nejprve zvolen městským radním v pařížském okrsku St.-Germain des Prés, což je část bohatého Faubourg St.-Germain. Pak se stal předsedou conseil municipal — starostou. Čeká se, že bude kandidovat na jaře v některém bohatém okrese do senátu. Kdyby se pak měl stát ministrem v pravicové vládě, bude se třást kožich — totiž kožich pp. Daladiera, Frota a všech socialistů i komunistů. Neboť tento Korsikán s bílými rukavičkami je známým bijcem rudých. Chiappe musil připustit, že se sešel se Staviským — nepřímým, ale účinným původcem svého pádu. Ale že by byl s ním měl opravdu co dělat, popírá s divokým korsickým hulákáním a proklínáním. Selský fašista. Henri Dorgěres, jehož skutečné jméno je Henri d'Halluin, nový a pozoruhodný zjev ve francouzské politice, je selský vůdce, který zorganisoval bojovné agrární hnutí, moderní Jacquerii, která se šíří na venkově jako „Front Paysan“. Není ještě ve sněmovně, ač málem by byl vyhrál nad Chautempsem, který zvítězil jen o málo set hlasů. Koncem roku 1935 mu spíš než sněmovna hrozilo vězení — bylť právě odsouzen na osm měsíců pro pobuřující propagandu. Dorgéres, jeden z nejlepších přirozených řečníků ve Francii, se podle svých nepřátel přetvařuje; není prý pravým synem půdy, není sedlákem, nýbrž přestrojeným aristokratem, Viscómte d'Halluin. Ale není to pravda. Jmenuje se Halluin, ale nepřetvařuje se. Jeho otec byl obchodník s dobytkem v Lille. Jeho politika je drasticky protirevoluční: chce vyčistit sněmovnu od poslanců „Postřílenim celé té prokleté smečky“, osvobodit sedláky a vybudovat selský korporativní stát. Janet Flannerová ho popsala takto: „Podivné vypadající řeznický tovaryš s drobnou, hezkou, aristokratickou tváří; dělá obrovská gesta; a má podivuhodnou účinnou výmluvnost, která nedávno přiměla 8000 pěstitelů pšenice a řepy projít celé mile blátem, aby vyslechli jeho řeč v městské sýpce.“ Bojovníci levice. Socialisticko-komunistická jednotná fronta, zorganisovaná v letech 1934 a 1935, byla významným a opravdu revolučním krokem, neboť to byl první účinný výtvor takového bloku v Evropě. Nejprve se zdálo podivným, že socialisté, aby zachránili demokracii, by se Spojili s komunisty, hlásajícími zničení demokracie. Ale události ze 6. února, které jak socialisté, tak komunisté si vyložili jako pokus o fašistickou revoluci, k tomu nutně vedly. V jednotné frontě jsou nyní prakticky spojeny dvě veliké francouzské odborové organisace, dávní historičtí odpůrci totiž C. G. T. (Confédération Générale du Travail), socialistická unie, a novější C. G. T. U. (Confédération Générale du Travail Unitaire), unie komunistická. A je v tom i jakýsi spojený generální štáb, C. U. A. A. — komitét sjednocené akce antifašistické. Daladier, Frot, Cot a ostatní střelci ze 6. února, kteří „zachránili“ republiku onoho krvavého dne, se přidali k jednotné frontě v červenci 1935 a přivedli s sebou levé křídlo radikální strany, což bylo značně nemilé Heriottovi. Daladier si přeje co možná nejširší levou koalici. Jednotná fronta se odvozuje svým prapůvodem nikoli od Chiappa nebo od Action Francaise, nýbrž od Josefa Stalina. Jeho politika odtroubení světové revoluce dovolila komunistům mimo Rusko, pokud měli takové romantické přání, stát se „váženými“. Když ho Laval navštívil na jaře 1935, Stalin ohlásil, že soudruzi ve Francii — zmíním se o tom podrobněji v ruské kapitole — se mají zříci revoluce, spojit se s nepřáteli fašismu a podporovat francouzskou vládu i armádu, pokud je třeba, proti fašistickým silám. Vedlejším původcem jednotné fronty byl význačný mladý politický idealista Gaston Bergery, který začal svou kariéru jako radikál, pak se stal nezávislým a na konec se vzdal pohodlného křesla ve sněmovně na protest proti utvoření a postupu Doumergueovy národní vlády. Byl to jediný poslanec, který tak učinil. Statečně pak bojoval při doplňovacích volbách ve svém okrsku Mantes a byl poražen po zuřivém boji jen několika sty ze 16.000 hlasů. Bergery je bystrý a přemoudřelý muž, který si vzal mladou Američanku Bettinu Shaw Jonesovu, asistentku Ústavu Schiaparelliho. Je štíhlá, stylová, vážná. Bojovala mu po boku při volbách, dokonale vystrojena až po nápadný bílý baret — s krotkou opičkou! Mantes je průmyslový, proletářský okrsek a mínění je rozděleno: zda porážku způsobil „Pšeničný trust“, nástroj pravicových oponentů Bergeryho — nebo opička jeho choti. Bergery ještě před jednotnou frontou komunistů se socialisty založil své vlastní „hnutí“ — ne oficiální stranu —, které se nazývalo nejprve Front Commun, potom Front Social, na konec pak Front Populaire. Mělo tytéž cíle jako jednotná fronta — sloučení všech levicových sil k rozhodnému boji proti fašismu a vojenským ligám. Tento mladý muž, zdaleka ne jen doktrinář, spojující v sobě idealistu i praktického politika, měl myšlenku; ti druzí ji provedli. Výsledek byl, že Bergerymu se začalo říkat „francouzský Lenin“ nebo „Nero francouzské republiky“ nebo „Marat et Robespierre“. Sám není komunistou ba ani socialistou. Jeho hnutí, jak říká, je toliko „proti kapitalismu“. Chce spojit všechny sedláky, statkáře, dělníky, úředníky a lidi středního stavu, kteří představuji 95% obyvatelstva Francie proti 5% kapitalistů, kteří je vykořisťují. Je to vzdělaný aristokrat, naprosto ne proletář. Soudí, že úloha proletariátu se příliš přepíná v mechanice socialismu. A zdůrazňuje, že ve Francii ze 42 milionů lidí je toliko 7 milionů dělníků v marxistickém slova smyslu. Čeho levice ve Francii potřebuje, je vůdce. Bergery to není. Jako intelektuál má přílišné meze a je příliš zranitelný. Daladier je téměř nemožný a zrovna tak Blum. Thorez a Cachin, komunisté, by nešli s nikým jiným než s komunisty. Ve Francii obvyklá situace člověka, hledajícího zaměstnání, je obrácená Tam je zaměstnání, které hledá svého člověka. V listopadu 1935 bylo stejně nemožno říci, zda přijde ve Francii fašistický převrat nebo nepřijde, jako by bylo nemožno jmenovat dejme tomu republikánského kandidáta na americké presidentství v roce 1940. Ale vytvoření Front Populaire je účinnou hradbou proti fašismu. Bylo svědectvím, že francouzská demokracie se organisuje na svou ochranu a že fašismus by mohl přijít do Francie jen s risikem občanské války. Kapitola dvanáctá.. MEZIHRA VE ŠPANĚLSKU. V jedné temné noci v prosinci 1930 se plížila madridskou postranní ulici podivná postava. Kdybyste šli za ní, byli byste si všimli spěšného, jaksi utajovaného kroku, a byli byste zpozorovali, jak obtloustlé tělo se vždy jen tak protáhne kolem rohu. Kdybyste přišli blíže, byli byste viděli zajímavou tvář — veliké líce, žabí oči a pleť trochu nazelenalou jako z těsta. A byli byste viděli i vousy, které vypadaly poněkud divně. Zdálo se, že se vůbec nehodí ke tváři. A právem. Byly falešné. Ten hřmotný, spěchající, vousatý pan, kdybyste se ho byli zeptali, byl by asi musil připustit, že je Don Manuel Azaňa, neznámý úředník a literát. A nikdo by byl nevěřil, kdybyste byli řekli, že za dva roky Don Manuel Azaňa bude předsedou španělské vlády. Téhož večera jiný pán ve velikém automobilu náhodou jel jinou madridskou postranní ulicí. Tento druhý pán byl vysoký, pružný, s velikými váčky pod očima a podivně vyvstávajícím dolním rtem. Měl znamenitou linii předků, tento pán. Čtyři nebo pět set let předků habsburských a bourbonských způsobilo, že jeho krev byla dokonale modrá. Byl to opravdu král. Zastavil svůj vůz před velikým zástupem před budovou s červenými cihlami. Zástup se smál a křičel. „Proč je tu tolik lidí“, tázal se Alfons, „u vězení?“ Téhož večera v tom vězení se konala velmi podivná schůze. Byla to schůze vlády. Její členové byli v pravém slova smyslu ministry bez portefeuille. Král je nepověřil, aby sestavili vládu. Právě naopak. Byli zavření — revolucionáři pod zámkem. Ale byli to lidé optimističtí a cítili, že je toliko otázkou času, než se dostanou z vězení a k moci. Proč čekat? Zřídili si svou vládu hned na místě, ve vězení. Don Manuel Azaňa pokračoval ve své spěšné, utajované chůzi, až dospěl k domu, kde bydlil jeho mexický přítel, Seňor Martin Luis Guzman. Seňor Guzman byl novinářem, jednim z členů madridského sboru zahraničních dopisovatelů, skutečným zástupcem „La Prensa, San Antonio, Texas, Mexico“. Tím měl stejné postavení jako dopisovatelé londýnských Times, Berliner Tageblattu, New York Times a proto nebylo pravděpodobné, že by policie prohledávala jeho dům. Don Manuel Azaňa pokládal za vhodné v těch dobách bydlit tam. Král Alfons také pokračoval ve své cestě přes Madrid a dospěl ke svému paláci, kde ho ztrnule zdravila královská garda. Prošel nekonečnými mramorovými chodbami a vystoupil po groteskně nestvůrných schodištích, až se dostal do svého pokoje, malé, bílé ložnice, ve které byl telefon, několik židlí a obyčejné mosazné lůžko. Spojil se s rozmanitými sekretáři. Je třeba napříště zkrátit návštěvní hodiny těch směšných, ale zmatených revolucionářů ve vězení. Říká se, že Alcalá Zamora, hlava obviněných, přijal 1700 návštěvníků v předcházejícím dni. Všichni přišli pod záminkou, že jsou „příbuzní“. Takový nesmysl se musí zarazit, pravil král. Ale nezarazil se. 1700 lidí přišlo k Zamorovi, ale bylo by přišlo 17.000. A také přišli v přeneseném smyslu, když o několik měsíců později vězňové šli na svobodu po povrchně provedeném procesu. Don Manuel Azaňa, který byl venku a udržoval styk, přidal se nyní ke schůzím svých druhů z vězení. Revoluční agitace byla vážně zahájena. Král, kterému neschopní a váhaví úřednici špatně radili, byl zmaten tak, že vypsal obecní volby, první volby, které se konaly ve Španělsku po mnoha letech. Alfons tím zaplatil pokutu za léta, kdy Primo de Rivera, jeho diktátor, potlačil jakýkoli projev veřejného mínění. Volby přinesly převážnou většinu republikánskou. Revoluční komitét, překvapen rozsahem svého vlastního vítězství, sešel se nejprve v domě proslulého lékařského odborníka, badatele o žlázách. Byl to Dr. Gregorio Maraňon, který byl jedním ze zdravotních rádců králových Byl pozván starý hrabě Romanones, politik nejbližší Alfonsovi a nejbohatší statkář ve Španělsku, a řeklo se mu, že král musí jít. Alfons šel. Monarchie stará pět set let padla a nebyl při tom vypálen ani jediný výstřel. Dynastie španělská zmizela v prachu historie, jako když oliva spadne se stromu. Téměř nejzajímavější věc ve Španělsku dnes je jeden kalendář. Leží pečlivě uchován na drobném stolku v Alfonsově pracovně a je na něm otevřen týden s 13. dubnem 1931. Jsou tam bílá místa pro zápisky. Ale nebylo tam zapsáno nic. Alfons neměl záznamů toho týdne. Nestalo se nic jiného, než že byl vykopnut ze Španělska. Pročpak šel bez boje, tak měkce? Nejprve, aby zabránil prolévání krve. Pak, aby zachránil královnu. Konečně proto, že dva z jeho synů trpěli haemofilií, hroznou krvácivostí, obvyklou v královských rodinách, takže bylo těžko vzdát se trůnu ve prospěch zdravého dědice. Alfons odjel v noci automobilem do Cartageny, řítě se za reflektory přes poloostrov španělský. Královna jela do Paříže vlakem příští den ráno. Tu noc předtím probděla s dětmi celou. Všechna světla zůstala rozžata Drobní kanárci švitořili celou noc, postrašení tančícími odlesky celých stovek hořících a chvějících se světel. Venku čekal dav. Zamora zorganisoval zatímní vládu a o jednom místě v ní nebylo sporu. Don Manuel Azaňa nebyl ve vězení, když se rozdělovaly resorty. Také tam nemusil být. Nejvýznamnější místo ve Španělsku na něho čekalo, ministerstvo války; Přijal je. Krče se jako veliká zelená žába, seděl ustavičně na modré ministerské lavici v parlamentě od července do října a sotva co řekl. Mluvil jen o svých vojenských rozpočtech a skoro o ničem jiném. Místo toho raději naslouchal. Trpělivý člověk, tenhle Manuel Azaňa. Dvacet let předtím se bavil podivným koníčkem — studováním organisace armády a vojenské taktiky. Jaké to bylo zvláštní zaměstnání pro úředníka s literárními sklony, si tehdy lidé myslili. Jeden z jeho přátel se ho jednou tázal: „Proč tak ležíte v těchto hloupých vojenských knihách?“ „Poněvadž“, odpověděl Azaňa, „za dvacet let budu ministrem války.“ V říjnu 1931 vláda Zamorova byla rozpolcena vážnou krisí. Zamora, věřící katolík, měl ostré námitky proti článkům ústavy, podle nichž se rozpouštěl jesuitský řád. Rozehřál se tak, že se vzdal svého úřadu. Země tak měla vládu bez hlavy. Vypadalo to dost neutěšené. Azaria se zdvihl ze svého kouta na modré lavici a protlačil se do kuloárů. „Utvořím vládu,“ ohlásil. Utvořil ji za 13 minut. Zamora byl povýšen na misto veliké cti, ale malé moci, na presidentství republiky. Azaria se stal předsedou vlády. Zamora, s hladkou, žlutou oválovou tváří, prolomenou uprostřed malým nosíkem, podivuhodné připomíná želvu. Azaňa, žába, mu skočila na záda. A dvě léta pak vládla ve Španělsku. Rozpoutani idealisté. Ráz Azaňovy vlády, která vzbudila naděje liberálů v celém světě, byl poněkud zvláštní. Jen málo z jejích členů mělo zkušenosti buď v praktické politice, nebo ve veřejné správě. Většinou to byli intelektuálové — profesoři, umělci nebo literáti: Duchovní otcové republiky nebyli politikové nebo generálové, nýbrž lékaři, jako doktor Maraňon, filosofové, jako Miguel de Unamuno, literáti, jako Ortega y Gasset. Většinu revolucí dělá vojsko a peníze. Ale revoluci ve Španělsku provedli tito lidé. Můžete velmi dobře posuzovat zemi podle toho, koho posílá do jiných zemí. Vyslanci nového Španělska byli společností fantastickou. Představte si, že by president Roosevelt jmenoval H. L. Menckema, Uptona Sinclaira a Sinclaira Levinse na velvyslanecká místa v Londýně, v Paříži a v Berlíně. Nebo si představte, že britská vláda by dala svá nejlepší vyslanectví H. G. Wellsovi, Aldousu Huxleyovi a Noelu Cowardovi. Dobrá, podívejte se na Španěly. Do Ženevy šel Salvador de Madariagao profesor a bývalý novinář. Do Londýna šel význačný spisovatel, Ramón Pérez de Ayala. Němci dostali levičáckého socialistu a intelektuála Luise Araquistaina. Julio Alvarez del Vajo, který byl dopisovatel Manchester Guardianu v Madridě za Primovy diktatury, šel do Mexika. Do Říma šel Gabriel Alamor, básník. Do Chile šel Ricardo Baeza, překladatel Wellsových Dějin lidstva. V novém Španělsku měli ovšem zákonné zastoupení někteří dělničtí delegáti. Tak na příklad Don Francisco Largo Caballero, vůdčí socialistický člen vlády, byl svým povoláním malíř. Bylo o něm plno historek. V prvních dnech republiky se zúčastnil skvělé hostiny. „A, Seňor Largo Caballero, vsadím se, že jste nikdy neviděl dosud vnitřek takového domu, jako tento!“ rozplývala se hostitelka. „Seňora,“ uklonil se Caballero, „znám tento dům jako své boty. Podívejte se na svůj strop. Před pěti lety jsem jej vymaloval.“ Velmi známý politik staré gardy Melquiades Alvarez byl v parlamentě osloven: „Halo,“ řekl mu nový poslanec, „to je shledání! Vy se na mne nepamatujete? Jsem ten nosič, který Vám nesl kufry v Seville před dvěma lety.“ Jeden poslanec, který byl domovníkem v nájemní budově, dostal významnou vládní funkci. Jiný ve věku 33 let konečně měl dost volného času k návštěvě — vysoké školy. Jsou to doklady významné okolnosti, totiž nedostatku lidí. Vláda musila zápasit velmi vážně s touto nesnází. Nebylo prostě dost vhodných lidí, kterých bylo třeba. Republika, začínajíc od samého začátku, měla jen hrstku věrných stoupenců a byla tajně sabotována v armádě, v zahraniční službě i v úřadech. Bylo třeba odklidit starou vládnoucí kliku. Ale mnoho tisíc jejich stoupenců zůstalo. Nová vláda napsala černé na bílém program republikánského Španělska. První věc, do které se pustila, byla ústava. To nebylo novinkou; už dobré století se Španělsko pokoušelo o ústavu. Byl to ovšem omyl: mladistvá republika věnovala příliš mnoho pozornosti teorii a ztratila příliš mnoho energie tím, že si písemně určovala, čeho chce dosáhnout, aniž se pokusila své požadavky uskutečnit. Přes to vše nová ústava byla dokumentem hodným pozornosti. Vanul z ní ryzí duch Jeana Jacquesa Rousseaua a Thomase Jeffersona. Odstátnila náboženství a oddělila církev od státu; prohlásila Španělsko za „republiku pracujících všech tříd“ a slíbila dělníkům účast na správě, řízení a ziscích“ všech podniků. Zrušila pojem nemanželského zrození, zavedla povinnou školskou výchovu a - ve Španělsku! — dala ženám volební právo. Dovolila rozvod ve vzájemném souhlasu nebo z důvodné příčiny po roce manželství. Byla to první ústava nějakého státu, která uznala výslovně autoritu Společnosti národů; ve Španělsku bylo například zakázáno vyhlásit válku, leda za podmínek, které uznává pakt Společnosti národů. Základní filosofii nového státu vyjádřil s vášnivou vážností José Ortega y Gasset: „Politická nauka, která představovala nejvznešenější snahu o úpravu společného života, je liberální demokracie. Provádí až do důsledků rozhodnutí mít ohled na souseda. Liberalismus je taková úprava politických práv, podle níž veřejná autorita, třebas je všemohoucí, se sama omezuje a pokouší se i na svou újmu dát možnost života ve státě, nad nímž vládne, i těm, kdo ani necítí ani nemyslí jako ona, to jest, jako ti silnější, jako většina. Liberalismus — je dobře si to dnes připomenout — je nejvyšší forma velkomyslnosti; je to právo, které většina přiznává menšinám a je to nejvznešenější volání, které kdy zaznělo na této planetě.“ Vzpoura davů. A ovšem tato nová ústava nefungovala. Vláda byla tak zabrána jemným vyjadřováním, že zanedbala všední politiku. Její nepřátelé zesílili, poněvadž Azaňa, dokonalý liberál, který věřil v moc volného slova i pro ty, kdo chtěli zničit volné slovo, byl brzy vymanévrován, přehlasován a poražen ve sněmovně. Reakce ho povalila — poněvadž zrovna jako výmarské Německo zanedbal se bránit proti svým nepřátelům. Domníval se, že může provést hluboké změny v organisaci společnosti bez revoluce. Mýlil se. Reakce. Republika věděla, že monarchie se po mnoho generací opírala o tři pilíře, totiž o šlechtu, armádu a církev. Obrátila se proti každému z těchto tří pilířů, ale ne dost důrazně. Šla zrovna jen tak daleko, že vzbudila bouři zuřivého odporu. Plyne z toho, že v zemi, jako je Španělsko, právě tak jako v Rusku, nemůže se podařit žádná revoluce, dokud výsady majetných tříd nejsou nejen zkráceny, nýbrž vůbec zrušeny; že revoluce není možná, dokud se nesrovná se zemí celá stavba feudální společnosti. Republika chtěla oslabit šlechtu — odnětím pěkných titulů. Ty medové tituly, jako „vévodkyně od krásných smrků, markýz od tiché laguny“ zmizely; ale nezmizeli jejich držitelé. Vévoda z Alby, který ve starém úředním věstníku spotřeboval 26 řádek drobného tisku, se stal obyčejným seňorem; ale vévoda z Alby sám nezmizel. Plán veliké pozemkové reformy byl vypracován — v teorii. Všechna půda všech španělských grandů měla být vyvlastněna bez náhrady — na papíře. Pokud šlo o církev, Azaňa ji postavil mimo zákon, ale nezničil ji, zbavil ji právě tolika moci a výsad, aby se stala nesmiřitelným jeho nepřítelem. Španělská historie neznala nic drastičtějšího než Azaňovu osnovu o náboženských řádech z června 1933. Rozloučila církev a stát; postátnila všechen církevní majetek, jehož hodnota se odhadovala na 500 milionů dolarů; rozpustila jesuitský řád a přísně omezila činnost jiných řádů; a zakázala duchovenstvu působit výdělečně nebo vyučovat. Ale za dva roky jako černá, neústupná a mocná houba církev se zase protlačila na vedoucí místo ve španělském životě. Několik kladných výsledků však nutno Azaňovi přičíst k dobru. Úsilí toho člověka bylo obrovské; není třeba se mu vysmívat proto, že většinou neměl zdaru. Posunul Španělsko k osvětě obrovsky náročným výchovným programem. V zemi je 45% analfabetů, což je největší procento v západní Evropě. Azaňův ministr školství, Fernando do Los Rios, rozhodil mocnou rukou desítky tisíců škol po celé zemi. Azaňa dále důkladně zreformoval armádu, poslav do pense téměř 10.000 důstojníků — lidí, kteří po celou generaci vydávali Španělsko na pospas kořistným snahám. Konečně celkem rozřešil katalánskou otázku, která byla strašidlem španělské politiky 500 let. Věc, která nakonec nejvíce přispěla k Azaňovu pádu, byla aféra v Casas Viejas. V této osadě Morisků, nedaleko Cádizu, místní cacique (starosta) byl podivný starý radikál, Seis Dedos (Šest Prstů), který se tak nazýval proto, že měl na jedné ruce šest prstů. Z vesnické hádky, roznícené a rozbouřené, se stala jakási občanská válka. Neblahá Civilní garda, jakési španělské četnictvo, a základ organisace, které se eufemisticky říkalo zákon a pořádek v republice, vpadla do městečka a sevřela je. Seis Dedos a sedm členů jeho rodiny nebo blízkých přátel bylo ve svém domku upáleno k smrti a 14 jiných obyvatelů prostě popraveno. Nikdo nemohl říci, že Azaňa, daleko v Madridě — výkvět liberální hrůzy před krveprolitím —, za to odpovídal; ale odnesl to. A skandál z vyšetřování této věci jej donutil k odstoupení. Od podzimu 1933 vládla ve Španělsku reakce. Republikán-přeběhlík Alejandro Lerroux byl jejím titulárním vůdcem; jeho hnací silou byl slepě doktrinářský mladý katolík, Gil Robles. Závodili o moc v rozmanitých koalicích se šlechtou, s bankéři a zejména s církví v pozadí. Lerroux převzal nejprve úřad, na venek ještě republikán, protestant a svobodný zednář, ale snažil se už setřít protikatolický nátěr revoluce. Pak byl přinucen přijmout do své vlády zástupce C. E. D. A. (Federace samosprávných stran pravice), které vedl Gil Robles. Lerroux, odedávna ctižádostivý starý dareba, odešel z Azaňovy vlády, poněvadž nechtěl sedět v kabinetě se socialisty. Intrikoval proti Azaňovi téměř od počátku, ale vždy v masce starého a „pravého“ republikána. Jeho politický instinkt byl zdravý. Ústy ctil revoluci, ale ve skutečnosti se dvořil starému Španělsku. Jeho kouzelným zpěvem bylo „žádný radikalismus“ (ačkoli byl hlavou radikální strany!). Pozemkovou reformu? Ovšem, ale v celé generaci. Laický stát? Ovšem, ale s největším ohledem na katolickou tradici a názory kněží. Katalánskou autonomii? Ovšem — ale ne tak pronikavou, jak zamýšlel Azaňa. Reformy v armádě? Ovšem — ale jen do jisté míry. Jeho „Mongolové“, kteří vpadli do počátečního morálního rámce republiky — byli opravdovou sběří ničemů, kteří měli prsty nebo uši ve všech částech politického stroje. Kontrarevoluce Lerrouxova a Roblesova se mohla provést jen občanskou válkou. Prolili mnohem víc krve, aby převrátili republiku, než Azaňa a jeho lidé, aby ji postavili. Azaňa vlastně — nehledíme-li na případ v Casas Viejas — nikdy neprolil kapky krve. Ale v bojích v říjnu 1931 bylo pobito skoro 1400 lidí, v tom 1051 civilních občanů: asi 3000 bylo poraněno — v tom 2051 civilních občanů; hodně přes 1000 budov bylo zničeno. Hrůzy „revolty“ byly ve světovém zpravodajství zastřeny vraždou jugoslávského krále Alexandra a francouzského zahraničního ministra Barthou v Marseilli; byla to tragicky významná událost, které se nedostalo nikdy zasloužené pozornosti. Španělsko bylo — a je — velmi rudé. Chudí zemědělci bez pozemků v Andalusii a Estremaduře, průmyslový proletariát na baskickém pobřeží a v Katalánsku, jsou a byli už od dob Bakuninových úrodnou půdou radikalismu. Za Azaňi byla dovolena veliká záplava levicových myšlenek a dostávala přimo podporu. V každém knihkupectví ve Španělsku v těch dobách bylo možno koupit červené svazečky knihovny „Carlosa Marxe“. Marxův Kapital se prodával hromadně v ilustrovaných sešitech jako v západních zemích Wellsovy Dějiny světa. Jednou na Puerto del Sol za dvě minuty jsem koupil tyto časopisy, které se volně prodávaly: La Batalla, orgán komunistické iberské federace. Solidaridad Obrera, oficiální deník syndikalistů. Unidad Syndical, organ Ústřední unie syndikalistů. El Libertario, anarchistický časopis. Fruente Rojo (Rudá fronta), oficiální deník komunistický. Tierra y Libertad, anarchistický týdeník. La Tierra, deník agrárních komunistů. El Soviet, orgán trockistů. Barcelona, hlavní město Katalonie, je baštou obrovské a silné unie dělnického syndikalismu C. N. T. (Confederación Nacional de Trabajo). Španělsko je jedinou zemí v Evropě, kde syndikalismus je ještě skutečnou mocí; zapustil kořeny v Katalonii po roztržce Marxe a Bakunina pro anarchismus v roce 1872. Syndikalisté byli nesmiřitelnými nepřáteli konservativních socialistů, sdruženych v jiné unii, v U. G. T. (Union General de Trabajadores). V Barceloně anarchistická skupina Federación Anarquista Ibera pronikla do unie syndikalistů a zřejmě ji ovládá. Jinde ve Španělsku jsou značně činní komunisté, a to jak pravověrní, tak odštěpenci Trockého; stoupenci Trockého jsou ve Španělsku silnější než v kterékoli jiné evropské zemi. Většina těchto levicových skupin se spojila k boji proti Lerrouxovi. Připojili se k nim i katalánští nacionalisté; Katalánci totiž chtěli bránit republiku, poněvadž Azaňa jim dal autonomii. Když Lerroux vzal do své vlády tři lidi Gila Roblese, všecky strohé katolíky, propukla revolta. Hlavní střediska bojů byla v Barceloně a v Asturii, nevlídné severozápadní španělské provincii. Trvalo téměř tři neděle, než rebelie byla potlačena; v Asturii, kde horníci a dělníci se hrdinsky stavěli na odpor armádě a Civilní gardě, se bojovalo celé měsíce. Pak přepadl Španělsko teror. Lerroux vynahradil Azaňovu mírnost. Koncem 1935 bylo asi 25.000 socialistů a jiných stoupenců levice ještě ve vězení a čekalo na soud. Tak zemřela rousseauovsko-jeffersonovská „revoluce“. Neochvějný bledý. Azaňa jako šest jiných členů první republikánské vlády byl svobodným zednářem. To v nemalé míře přispělo k jeho pádu. Zednářství, jako ve Francii, mělo značnou úlohu ve španělské politice, ač se nedoporučuje zjednodušovat tuto stránku příliš a mluvit příliš jednoduše o dělící čáře mezi zednářstvím a katolictvím jako hlavní hnací síle revoluce. Tato čára je až nelogicky mýlivá. Lerroux, svobodný zednář, a Gil Robles, jesuita, jsou spojenci. Ale nelze popírat, že v prvních dobách republiky katolická reakce využila zednářství k tomu, aby diskreditovala nový režim. Manuel Azaňa se narodil 10. ledna 1880 v Alcalá de Henares, což je rodiště Cervantesovo. Chodil tam do obyčejných škol a pak do Paříže na vyšší studia. I kdyby se byl nikdy nestal předsedou, vlády, byl by dosti dobře znám všude, kde intelektuálové čtou španělsky. Psal ustavičně — essaye, hry, novely. Na jedné ze svých hlavních věcí pracoval s láskou, byl to překlad díla George Borrowa Bible in Spain do španělštiny. Je vášnivým znalcem všeho, co je španělského nebo co se týká Španělska. Nikdo nezná dobře Azaňu. Snad proto kvetly rozmanité klepy, poněvadž Španělsko nedopřeje svým významným lidem nějakého soukromí. Setkal jsem se s lidmi, kteří ho znali dvacet let a kteří mi řekli: „Já znám Dona Manuela už od té doby, když byl dítětem — ale já o něm vůbec nic nevím.“ Kdyby Azaňa byl býval člověk jako Kamal Atatürk, byl by mohl udělat opravdovou republiku; mezi Tureckem před revolucí a Španělskem před revolucí jsou podivuhodné obdoby. Kdyby jen byl méně držel na zákony! Ale on si vybral demokratický parlament jako obranu revoluce — a ztroskotal. Reakce zavřela do vězení také Azaňu. Když se dostal ven, může se stát vůdcem sjednocené levice. Don Ale. Don Alejandro Lerroux, poměrně málo známý mimo Španělsko, je jednou z nejpodivnějších postav moderní Evropy. Je v něm cosi dobrodružného a bizarního. Narodil se roku 1863 v La Rambla, osadě v Cordobě, jako syn vojenského zvěrolékaře. Byl jedním z deseti dětí, jejichž jména všechna se začínala s A — Arturo, Alfredo, Alberto, Armando, Adriana, Aurelio, Amelia, Amador a ještě jeden Armando, který nahradil toho dřívějšího, jenž zemřel. Rodina původně pocházela z Tarasconu. A první léta Lerrouxovy kariéry skutečně připomínají Tartarina. Lerrouxovi žili poloosamělým kočovným životem, menších vojenských rodin. Mladý Alejandro šel za otcem do armády, ale potom ji opustil. Prodával kožené zboží, napsal kuchařskou knihu a stal se v menší herně croupierem, pak rozhodující osobou. Pak dostal zaměstnání u republikánského listu El País jako osobní tajemník majitelův a vybojoval šest soubojů jako jeho zmocněnec. Začalo se vykládat, že je duelantem z povolání, dovezeným z Francie, a když jedna historie začínala mít vážnější následky než předcházející, pustil se náhle do Jižní Ameriky. Vrátil se do Španěl a usadil se v Barceloně jako republikánský agitátor, novinář a řečník z ulice. Nabyl značné váhy mezi katalánským dělnictvem; byl znám jako císař z Paralella, z onoho podivně bouřliváckého barcelonského okrsku. Chodil fantasticky oblečen; jeho černé kníry se vlnily v obrovské délce; dva široké pruhy červené a žluté barvy, barev národních, zdobily jeho klobouk. Vydal proslulý manifest „Rebeldes, Rebeldes“, který vyzýval davy k rebelii. „Mladí barbaři dneška“, napsal, „se bouří proti všemu, poněvadž nic není dobrého. Buřte se proti každému; poněvadž nikdo není spravedlivý! Zbořte tu bídnou a úpadkovou civilisaci, strhněte jejich chrámy, zničte její bohy...“ Zdá se, že jednu dobu Lerroux byl téměř anarchistou. Marnivý, blýskavý, braggadocio a renomista, vyvinul se v ohromujícího řečníka. Měl ohlas, byl zápalný a působil na temné sklony. Rozčilený dav jednou vpadl do redakce La Publicitat, jeho novin v Barceloně. „Kde je Lerroux? Sem s ním!“ křičeli. A Lerroux vystoupil na balkon a z rozevřené modré košile mu bylo vidět zarostlá prsa. „Tady jsem!“ křičel. „A co má být?“ Byl právě v Paříži v roce 1914, když první německé letadlo letělo nad městem. Vyskočil, ukazoval svou holí na letadlo a křičel: „Francouzi!“ Ostatní hosté na terase kavárny se dívali s jistým neklidem na cizince s ohromným hlasem a obrovskými kníry. „Francouzi!“ Lerroux řval znova. „Nebojte se, jsem tady já, já, Alejandro Lerroux!“ Potom — Don Ale —, jak se mu říkalo, zbohatl. „Zisky Z Argentiny“ byl výklad. Bouřlivák v katalánské politice se stal bouřlivákem v národní politice. Lev boulevardů se stal nástrojem madridské vlády. Ministerstvo vnitra shledalo, že to bude užitečný agent, který by držel místní povstalce v náležitých mezích a křížil tak cíle katalánské národní strany. Lerroux hrál úlohu vládního důvěrníka a dělal agitace právě tolik, aby dal vládě záminku k přísným opatřením na udržení pořádku. Peníze a peníze začaly ovládat Lerrouxův život. Byl zuřivý po klenotech a přestal nosit nádherné prsteny teprve, když karikaturisté ho začali malovat s diamanty, svítícími z každého jeho napřaženého prstu. Marcelino Domingo, jeden ze zakladatelů radikálně-socialistické strany a starý jeho soudruh, ho formálně obvinil, že zradil jiné republikánské vůdce policii při nezdařené revoluci roku 1917. Miguel de Unamuno, veliký baskický filosof, sardonicky poznamenal, že Lerroux stále o sobě tvrdí, že je republikánem, takže každý jiný bude musit přestat být republikánem. „V tomto člověku“, napsal jeden z jeho bývalých redaktorů, „je zastoupeno všech sedm hlavních hříchů.“ Lerroux se stal za války ještě bohatším. Měl několik listů a některé z nich, subvencované z Quai d'Orsay, se přimlouvaly za španělskou intervenci na straně spojenců. Ve stejné době Lerroux a dva z jeho kamarádů, Emiliano Iglesias a Juan March („poslední středomořský pirát“) dodávali válečný materiál německým ponorkám s iberského pobřeží. A měl také znamenité zisky ze zakázaného vývozu cukru, obuvi a mezků do Francie, stísněné válkou. Při své jedné vyjížďce do Paříže poskytl interview zástupci listu Le Journal, v němž vznešeně mluvil o cílech svých a cílech Španělska. „Když výtisky Le Journalu došly do Madridu,“ napsal jeden z Lerrouxových bývalých přátel, „1idé na Puerto del Sol si odplivovali.“ A Lerroux, když se vracel do Španělska, musil být na hranicích chráněn policisty proti rozčilenému davu. Vykládá se, že v prvních dobách republiky jeden občan, vyplňuje přihlašovací formulář, napsal do rubriky „Dřívější činnost“: „Ani zločinec ani lerrouxista.“ Jeho dva hlavni společníci, Iglesias a March, byli vypuzeni z parlamentu pro „mravní neslučitelnost“ s tímto sborem. V prvních dobách republiky jeho kolegové Lerrouxovi nikdy nedůvěřovali; ale jeho organisace byla tak silná, že nebylo možno ho opomíjet. Čtrnáct lerrouxistů se postupně vystřídalo ve vládách od roku 1931. V proslulém manifestu ze svých dávných dob Lerroux napsal: „Tu jsou: tradice, rutina, mocné zájmy, konservativismus, caciquismo, klerikalismus, mrtvá ruka, centralismus, hloupá organisace stran a programy, pocházející z prázdných mozků v rámci náboženského dogmatu a politického despotismu.“ Tyto vlivy ve španělském životě chtěl Don Ale zničit. A to jsou zrovna ty vlivy, které dnes představuje. Gil Robles. Tento mladý muž — narodil se roku 1901 — je silnější činitel než veteránský a otřelý Lerroux. José Maria Gil Robles byl synem profesora university v Salamance; vstoupil do jesuitské školy, když mu bylo šest let. Jeho školské výsledky byly úplně výjimečné. V překvapujícím věku 23 let byl jmenován profesorem veřejného práva na universitě v La Laguna na Kanárských ostrovech. Ale jmenování pozbylo platnosti, poněvadž se rozhodl věnovat se novinářství v Madridě. Jako jeho otec byl to bojovný katolík a reakcionář. Měl vlastnost u Španěla nezvyklou — energii. Dostal místo u velikého jesuitského listu El Debate a vydavatel vida, že tento mladý muž má budoucnost, ho poslal na přípravu do ciziny. Studoval moderní organisaci katolíků ve Francii, Belgii, Německu a Rakousku. Studoval novinářství ve Spojených státech, kde byl několik týdnů v redakci New York Times. Pak se vrátil do Španělska, vzal si dceru aristokratického statkáře a vstoupil do politiky. Gil Robles byl zvolen poslancem ze Salamanky — kde se stal profesorem jako jeho otec — a hned svou panenskou řečí se projevil vůdcem reakce. Právo jeho strany na dobyté mandáty bylo ohroženo. Gil Robles tomu čelil: „Je-li toto opravdu revoluce a neplatí-li zákony,“ řekl, „pak uděláte dobře, když nás zbavíte mandátů. Udělejte to. Ale máte-li vážnost k zákonu, jak tvrdíte, musíte potvrdit naši volbu. Zbavíte-li nás práva sedět zde, pak vaše revoluce není ani demokratická, ani zákonná.“ Tím byla věc vyřízena. Bázliví socialisté nevyhnali Gila Roblese. A později využil snášenlivosti republiky, aby rozpoutal oposici proti ní. On a jeho lidé odešli ze sněmovny, když se hlasovalo o návrhu na rozpuštění jesuitského řádu a od té doby hlásal otevřeně svou snahu rozbít vládu. „Tahle republika je jako spalničky; budeme žít i po ní,“ řekl. A připustil ve sněmovně, že se domáhal účasti na Lerrouxově vládě v roce 1934 s úplným chladným vědomím, že to vzbudí ozbrojený odpor. Byl tedy odpovědným z občanské války. Jako mnozí Španělé, Gil Robles má tvář jako těsto a pleť téměř zelenou. Je celkem silný; jeho řídké brvy a obočí dodávají mu podivně hladkého zjevu; jeho ruce jsou malé, otylé, delikátní. Je to dost obávaný řečník, ale nemá toho, čemu Španělé říkají elevación; místo citu je u něho vehemence, místo rozhořčení zlost. Je jaksi malicherně a zlobně chytrý. Ve většině svých projevů je úplně prorocký: to je rys velmi ceněný ve Španělsku, kde jesuité zanechali svou stopu na charakterech; otevřenost se tam pokládá za neodpustitelnou naivitu. Gil Robles je nesmírně ctižádostivý. Nebezpečný člověk: a na vzestupu. President. Niceta Alcalá Zamora, president republiky, byl ministrem za monarchie; republikánem se stal až v roce 1930. Republikáni z něho udělali svého prvního presidenta, poněvadž Lerroux byl nemožný a Zamora dodával vážnosti celému hnutí. Když odešel z vlády, aby se stal prvním úředníkem země, Caballero a socialisté čekali, že bude vůči nim aspoň slušně postupovat. Neučinil toho. Ale Zamora, kterého zatracuje levice, je nenáviděn i na pravici. Stará šlechta ohrnuje nad ním nos. Úřaduje ve starém královském paláci, ale nechce tam spát a jídlo se mu nosí na podnosu z nedaleké kavárny. Má slušný plat — 2,500 000 peset za rok — a část odevzdává státní pokladně, poněvadž ji nemůže spotřebovat, osamělý a nešťastný člověk. Zahraniční věci. Zahraniční politika Španělska je velmi prostá. Jejím úkolem je udržet se za Pyrenejemi. Poznámka překladatele: Volby 16. února 1936 přinesly pronikavou většinu stranám levice a v čele vlády je nyní opět Manuel Azaňa, který zahajuje ostrou pozemkovou reformu. 7. dubna. 1936 byl president Alcalá Zamora levicovou většinou nepřímo sesazen, poněvadž sněmovna se usnesla, že porušil ústavu, rozpustiv třikrát parlament, kdežto podle ústavy to smí president učinit jen dvakrát. První rozpuštění se arci týkalo sněmovny ústavodárné, tedy ne normální. Kapitola třináctá. MUSSOLINI. Udělám ze svého života mistrov- ské dílo. BENITO MUSSOLINI. Jsem zoufale italský. Věřím v úkol latinství. BENITO MUSSOLINI. Benito Mussolini, vášnivý a vybroušený, syn kovářův, tvůrce moderní Italie a původce habešské války, se narodil 29. července 1883 v Dovia di Predappio, osadě v Romagni. Jeho kariéra je nejdivočejší kombinací přeběhlíka, zuřivce a geniálního člověka v moderní historii. Zřejmá její vysvětlení — kromě chudoby — chybí. Jeho otec, revoluční socialista, byl anarchistou venkovského ražení, ano; ale v Mussoliniho životě se nepřihodila tragedie, kterou by bylo možno srovnat s popravou Leninova staršího bratra nebo Pilsudského. Jeho matka, učitelka, jako matky většiny velikých mužů, byla ženou výjimečnou, ale její vliv na Mussoliniho, jak se zdá, nebyl veliký; její zbožňování nikdy z něho neudělalo jako z Hitlera vězně dětských představ. Řekové špatně naložili s matkou Kamala Atatürka a tak po letech turecký diktátor zahnal Řeky do moře; v životě Mussoliniho není takového dramatického a přímého podnětu k odplatě. Nikdo nemůže snadno objevit nějaké mimořádné osobní příhody, bez nichž by byl Duce asi žil a zemřel jako kovářský syn ve Forli. Je docela možné, jak uvedl Bertrand Russel, že nikdy by bylo nedošlo k ruské revoluci, kdyby byl jeden německý generál nedovolil Leninovi cestovat přes Německo v zapečetěném vagonu. Úplně se podobá pravdě, že sovětské Rusko by bylo nikdy nemělo pětiletky, kdyby Trockij byl nepodlehl záchvatu hněvu a neodepřel se zúčastnit Leninova pohřbu. Dollfussova diktatura, jak uvidíme, byla umožněna tím, že jeden socialistický poslanec se šel umýt za rozhodujícího parlamentního hlasování. Takové osobní příhody, které mají velikou úlohu v historii, nevznikají v Mussoliniho životě. On byl sám strůjcem svého štěstí. Jeho kariéra byla vzrůstem, stálým a bujným, jako vzrůst nějakého divokého plevele. Nejdůležitější osobní vliv na mladého Mussoliniho měla asi ruská vyhnankyně ve Švýcarsku, Angelika Balabanova. Starala se o něho v prvních revolučních dobách, napravila mu zdraví, dávala mu potravu tělesnou i duševní. Zedník Mussolini patrně se setkal s Leninem prostřednictvím Balabanové. V pozdějších letech vytýkal Lenin italským socialistům, že „ztratili“ Mussoliniho, svého nejlepšího člověka. V každém člověku je zápas a hra sil. Ty, které se uplatňovaly v mladších letech Mussoliniho, byly převážně literární a intelektuální. Byl inteligentní a zuřivě četl Marxe, Hegela, Macchiavelliho, Lasalla, Nietzscheho, Pareta, Sorela. Ssál je do sebe jako pijavý papír. Z Nietzscheho se naučil nenávidět dav, z Marxe se naučil jej milovat. Připomíná, že ve svém mládí nosil v kapse Marxův medailon. Bombastes Furioso. Syn Alessandra Mussoliniho (který ho nazval po Benitu Juarezovi, magickém revolucionáři, jenž nařídil popravu císaře Maximiliána) a Rosy Maltoni, venkovské učitelky, vyrostl ve velmi zlé chudobě. Nikdy neokusil kávy, až když mu bylo dvacet let. Spal na otepi sena místo žíněnky a v ložnici jeho rodného domku, z něhož se stalo museum, je stále zachován tento symbol nejvyšší nouze. Mussolini se často vrací do své rodné obce a v sousedství vybudoval vzorný statek. Na rozdíl od Hitlera se poněkud zajímá o život svých žijících příbuzných. Ač jeho otec byl kovářem, jeho rod obdělával půdu celé generace. Když Mussolini mluvil v říjnu 1935 ve shromáždění sedláků, řekl: „Ten druh lidí, kteří se rádi hrabou ve starých papírech, si myslil, že se mi zalíbí, když objeví, že moji předkové byli ze vznešeného rodu. Tak jsem jim řekl, aby toho nechali. Všichni moji dědové, všichni moji pradědové byli zemědělci a abych odklidil všechny pochybnosti o tom, dal jsem dát na zeď staré usedlosti tabulku, na níž je psáno, že celé generace rodu Mussoliniho přede mnou vždycky obdělávaly vlastni rukou půdu.“ Mussolini na naléhání své matky šel do konfesní školy (jako Stalin a Kamal Atatürk), ač jeho otec byl neobyčejně proti klerikálům. Pak vyučoval sám za 56 lir měsíčně, až uprchl do Švýcarska — uvažte —, aby se vyhnul vojenské službě. Bylo mu tehdy 19 let. Živil se zednictvím a pracoval také v továrně na čokoládu; často hladověl a Balabanova popisuje, jak jednou uzmul jídlo dvěma Angličankám, které si uspořádaly v sadech piknik. V noci studoval socialismus. Když se stal agitátorem, dostal se do nesnází s policií, byl zavřen a vypovídán postupně z jednotlivých švýcarských kantonů. Dohromady — v Italii a ve Švýcarsku — byl Mussolini zatčen jedenáctkrát. Nenáviděl vězení; zle pociťoval morální úhonu a fysické nepohodlí žaláře. Ženevská policie mu jednou vzala otisky prstů; od té doby nenáviděl Švýcarsko a není třeba mnoho fantasie k tomu, abychom si představili, že jeho nechuť ke Společnosti národů byla zčásti způsobena touto starou ženevskou urážkou. Zkušenosti Mussoliniho z vězení jistě způsobily jeho nynější claustrofobii. Jednou odepřel vstoupit do Modré jeskyně na Capri. A je zřejmé, že jeho proslulá záliba ve velikých místnostech, jako je jeho úřadovna v Palazzo Venezia, je vynahrazením oněch pobytů v malých vězeňských celách v mládí. Mussolini se vrátil do Italie v roce 1904, když mu bylo 21 let a deset let byl prudkým socialistou. Živil se zatím vyučováním ve školách a ustavičným novinařením. Nebyl tak skvělým jako Shaw nebo Trockij, ale přece jen je to jeden z nejlepších žijících novinářů. Mladický pokus o uměleckou tvorbu, román Kardinálova milenka, neměl úspěchu; byl však (podle Francise Hacketta) „tvrdý, prudký, cynický, hrdý, silný, a neklidný“. Napsal také životopis Jana Husi. Roku 1909 si založil ve Forli svůj vlastní list La Lotta di Classi (Třídní boj) a ten ho učinil známým mezi socialisty a revolucionáři v celé Italii. V roce 1912 se stal redaktorem Avanti, oficiálního deníku socialistického, a za tři měsíce ztrojnásobil jeho počet výtisků. Předtím pobyl nějaký čas v Tridentě, tehdy rakouském, a tato zkušenost v iredentě probudila něco základního v jeho povaze, totiž nacionalismus. (Rakouská policie ho zatkla a uvěznila. Člověk, který ho dostal z vězení, byl vídeňský socialista Ellenbogen, který po 25 letech byl sám zatčen po únorové „revoltě“ v Rakousku, jež byla výsledkem rakouské politiky Mussoliniho.) V roce 1914 byl jedním z organisátorů „Rudého týdne“, což byl pokus o socialistické povstání v Romagni. Obrovská pohroma světové války zkrátila jeho socialistickou kariéru. Pravověrní socialisté si přáli, aby Italie byla neutrální; Mussolini byl pro intervenci na straně spojenců. „Abychom poznali, proč se stal válečníkem,“ praví dr. Finer ve své pronikavé a vyčerpávající knize Mussolini's Italy, „je sotva potřeba víc než pozorovat jeho fysický zjev.“ Z politických důvodů nacionalistických a ryze osobně pro svou lásku k dobrodružství chtěl Mussolini válku. Vzdal se redakce A v a n t i a byl vypuzen ze socialistické strany. Když jeho bývalí soudruzi se snažili ho ukřičet, volal na ně se vzácným psychologickým rozeznáním „nenávidíte mne, poněvadž mne stále máte rádi“. O několik měsíců později založil list, který stále ještě řídí, Popolo d'Italia. Francouzské peníze — neboť Francie se úsilně snažila přitáhnout Italii do války — mu pomáhaly. Mussolini, nedávno ještě antimilitarista, mohutně volal do války. „Musíme rozeznávat mezi válkou a válkou,“ řekl, „jako rozeznáváme mezi zločinem a zločinem a mezi krví a krví... Nejsme a nechceme být mumiemi věčně nehybnými. Jsme lidmi, živými lidmi, kteří si přejí třebas jen skromně přispět k tvoření historie.“ (Finer, str. 101.) Sám však nešel na frontu až v prosinci 1916 a ztrávil jen 38 dní v zákopech, když byl raněn z nerozvážnosti jednoho důstojníka, který mu nařídil vypálit ještě jednu ránu ze zákopového děla, ač desátník Mussolini ukazoval, že dělo je rozžhaveno. Roztrhlo se; čtyři vojáci byli zabiti a Mussoliniho záda byla poseta 40 ranami. Byl v nemocnici sedm měsíců. Tak aspoň praví oficiální verse jeho případu. Po válce 23. března 1919 Mussolini vytvořil první Fasci di Combattimento, většinou z lidí, kteří se k němu připojili už v prvních dobách války a žádali intervenci. Byl stále ještě socialistou, ač ne už členem strany; jeho první program požadoval 85%ní daň z válečných zisků. Neměl rád buržoasii & kapitalistickou šlechtu a nedůvěřoval jim. Fascio je prostě italský výraz pro skupinu nebo svazek; pro Mussoliniho vhodně symbolisovalo Fasces císařského Říma. Původní fašisté byli rozmnožení místními dopisovateli listu Popolo d'Italia v Lombardii, kteří organisovali celé hnutí. S počátku to nebyla strana, nýbrž milice. Její hlavní síla byla mezi bývalými vojáky, zejména mezi t. zv. arditi, dobrovolníky s fronty. „My, kdo jsme to přežili a vrátili se,“ napsal Mussolini, „žádáme o právo vládnout Italii.“ Hnutí se rozvíjelo rychle. Jeho kořeny byly obdobné těm, které rostly v Německu a vydaly později Hitlera: nezaměstnanost mezi bývalými vojáky, slabost demokratických vlád, parlamentní korupce, mocné nacionalistické cítění, netečnost na levici, spojená s nespokojeností s pravověrným mezinárodním socialismem. Když Mussolini nabyl sil, postavila se za něho armáda, zrovna tak jako Reichswehr stála za Hitlerem Politikové, kteří ho pozorovali opatrně, se pokoušeli si koupit jeho hnutí; Giolitti byl italský Papen. Průmyslníci, přesně jako v Německu, byli ochotni dát podporu jeho hnutí. Sociální spory otřásaly Italií v letech 1920 a 1921. Dělníci se bouřili proti nesnesitelným mzdám a životním poměrům. Zdá se, že Mussolini nejprve podporoval „obsazení továren“, když 600.000 dělníků na průmyslovém severu se pokusilo převzít výrobní prostředky. Obsazení zklamalo zčásti proto, že socialistické vedení bylo slabé. To usnadnilo. Mussolinimu jeho apel k davům. Ale legenda, že zachránil, Italii od bolševictví, je nesmysl. Ani Italové už tomu nevěří. V letech 1921 a 1922 stále rostl Mussoliniho vliv užíváním zbraně, kterou pozdější diktátoři od něho odkoukali — násilí. Stal se jakýmsi náčelníkem banditů. (Byl stále ještě činným novinářem; zúčastnil se v roce 1922 konference v Cannes a usiloval o interviewy s Briandem a Lloydem Georgem. Tento jeho výlet, jak praví, ho po prvé zasvětil do tajemství valut, když k svému studu objevil, že italská lira nestojí tolik jako francouzský frank) Bandy Mussoliního si razily cestu k moci v několika okresech. Balbo ve Ferraře, Grandi v Bologni, Farinacci v Cremoně útočili na „rudé“. Skutečná občanská válka skoro jako menší guerrilla děsila Italii. Mussolini teoreticky stále tvrdil, že je socialistou, ale aby se dostal k moci, musil mít nepřítele; proto bojoval proti dělnickým vrstvám pod záminkou, že je „osvobozuje“.¨ Úplná reakce — a ještě víc násilí — přišlo po pochodu na Řím v říjnu 1922. Jako ministerský předseda byl prostě vůdcem banditů, který dosáhl dostatečné velikosti, aby přinutil vládu se poddat. Nežádal o úplnou moc, dokud si nebyl docela jist, že armáda se proti němu nepostaví, a až s určitostí věděl, že král ho bude jmenovat předsedou vlády. Pochod na Řím ovšem vůbec nebyl pochodem na Řím; fašisté se zmocnili několika měst, při čemž „neutrální“ armáda stála stranou. Mussolini jel do Říma ve spacím voze a 50.000 fašistů, kteří se shromáždili v Římě, bylo druhý den klidně rozptýleno. Historie Mussoliniho po roce 1922 je známa. Utvořil koaliční vládu, potom, jako Hitler za deset let, z ní vykopl nefašisty. Byl podporován Morganovými půjčkami. Jeho jedinou vážnou krisí až do habešské války v roce 1935 byla aféra Matteottiho. Většina kritiků dnes nesoudí, že Duce přímo nařídil, aby byl zavražděn Matteotti, socialistický vůdce, ale jeho mravní odpovědnost je nesporná. Dobří informátoři soudí, že Mussolini nejen vyhrožoval Matteottimu ve sněmovně, nýbrž zlostně o něm mluvil i v soukromí, rozčiluje se při pouhé zmínce jeho jména. Lze si snadno představit, jak vybuchl vůči svým podřízeným: „Ten Matteotti —!“ (Mimochodem řečeno, zcela obdobně král Jindřich II. způsobil vraždu sv. Tomáše Becketa) Podřízení, chápajíce se pokynu a soudíce, že se zavděčí Vůdci, postupovali už pak svou vlastní iniciativou a unesli i zavraždili mladého socialistu. Takový průběh událostí se hodí diktátorovi; dopadne-li věc „dobře“, je z toho prostě zisk, dopadne-li špatně, to jest způsobí-li skandál, diktátor může prohlásit, že o tom nevěděl. Mussolini však neváhal dost odvážně připustit svou odpovědnost; a musil uznat, že vrahové byli fašisty „vysokého postavení“. Také skutečně bylo do věcí zapleteno několik jeho nejbližších druhů. Ve své proslulé řeči ve sněmovně si našel toto pyšné východisko: „Ale konec konců, pánové, jaképak to motýly hledáme pod obloukem Titovým? Dobrá, prohlašuji zde před tímto shromážděním a před celým italským národem, že přejmám já sám politickou, mravní i historickou odpovědnost za všecko, co se stalo. Stačí-li výroky více nebo méně zkomolené pro pověšení člověka, ven s oprátkou! Byl-li fašismus toliko ricinovým olejem nebo klackem a ne hrdou vášní nejlepší italské mládeže, padniž vina na mne!“ Všimněme si, že je to téměř táž technika, které užíval Hitler po vraždách z 30. června Také on převzal celou odpovědnost; a jak v Italii, tak v Německu to sňalo břemeno zlého svědomí s velikých částí národa. Aféra Matteottiho však otřásla Vůdcem hluboce. V celku však mu značně prospěla, poněvadž mohl pak isolovat a tím lépe zničit oposici. (Skuteční vrahové Matteottiho dostali velmi mírné tresty. Jeden z nich byl americký gangster ze St. Louis.) „A změny plní nestálosti číš.“ S hlediska habešské kampaně je zajímavé si připomenout italsko-tureckou válku z let 1911—1912 a uvědomit si, že Mussolini byl proti ní v prudké oposici. Tato válka, která se také vedla v Africe; se zdála Mussolinimu, tehdy socialistovi, imperialistickým zločinem. Organisoval ve Forli stávku proti válce a pobyl si za to pět měsíců ve vězení. Psal, že válka v Lybii a novinářské články, k nimž dala podnět, jsou „typické, zřejmé a cynické projevy, osvědčující nacionalistické delirium tremens“. V jednom z článků v Avanti napsal slova, která se čtou podivně koncem roku 1935: „Máme před sebou nacionalistickou, klerikální, konservativní Italii, která chce udělat z meče svůj zákon a z armády školu národa. Předvídali jsme tuto mravní zvrácenost; nepřekvapuje nás. Ale ti kdo si myslí, že převaha mllitarismu je známkou síly, se mýlí. Národové opravdu silní nemusí klesnout až k takovému pošetilému karnevalu, kterému dnes holdují Italové; silné národy mají smysl pro poměr věcí. Nacionalistická a militaristická Italie ukazuje, že jí tento smysl chybí. Tak dochází k tomu, že bídná, výbojná válka se oslavuje jako římský triumf.“ (Citováno v DAILY EXPRESS 19. října. 1935.) Dr. Finer objevil skvělý citát podobného rázu. „Představte si Italii,“ psal Mussolini rozhořčené v roce 1912, „ve které by 36 milionů lidí si mělo myslit totéž, jako by jejich mozky byly ze stejné látky, a máte blázinec nebo ještě lépe říši dokonalé nudy nebo slabomyslnosti.“ K čemuž vzdálený pozorovatel asi dodá: je to tak! Mussolini člověk. Většina lidí, kteří se sejdou s Mussolinim, je překvapena jeho poměrně malou postavou. Je tak veliký jako Napoleon. Jeho ramena jsou mohutná, jeho ruce jemné a téměř delikátní. Jeho úsměv je statečný. Obyčejně nosí uniformu desátníka fašistické milice. (Všimněte si napoleonského významu.) Pracuje v Palazzo Venezia uprostřed Říma a bydlí asi 10 minut vozem odtamtud ve Villa Torlonia, pohodlné vile s přepychovou zahradou na Via Nomentana blízko Porta Pia. Římský šlechtic kníže Torlonia nabídl tuto vilu Mussolinimu, poněvadž si nemohl dovolit ji držet; nyní by ji rád chtěl nazpět, ale Mussolini je do toho místa zamilován, zejména do zahrady. Jeho choť Donna Rachele Guidi byla několik let vlastně ve vyhnanství v Miláně, ale nyní žije také ve Villa Torlonia. Donna Rachele, jejíž původ není známý, byla podle jednoho tvrzení číšnicí v jednom hostinci ve Forli, podle jiného služkou Mussoliniho otce, když už neprovozoval kovářství, podle třetího dcerou otcovy první ženy z jiného manželství a tím nevlastní sestrou Mussoliniho. Mussolini má pět dětí. Je to tedy jediný diktátor dnešní doby, který má dosti značné potomstvo; je to také jediný diktátor s velmi silným smyslem pro rodinný život. Jako Napoleon (a Hindenburg) důvěřuje členům své přímé rodiny a ne už mnoha jiným lidem. Celá léta byl jediným přítelem jeho bratr Arnaldo, který po něm nastoupil v redakci Popolo d'Italia: Mussolini mu telefonoval z Říma do Milána téměř každý večer. Arnaldova náhlá smrt byla pro něho vážnou ranou. Jeho dcera Edda, která je jeho živým obrazem, je jedinou osobou, jež si dovolí si ho dobírat nebo pokárat; zbožňuje ji; její choť, hrabě Galeazzo Ciano se stal tiskovým ředitelem Mussoliniho a pak velitelem bombardovací a stíhací letecké eskadry Disperata v Habeši. Dva starší synové Mussoliniho, devatenáctiletý Vittorio a sedmnáctiletý Bruno, šli rovněž do války jako letci. Jako by chtěl dát svým dvěma mladším dětem Romanovi a Anně Marii okusit vzduchu, Mussolini sám řídil letadlo, ve kterém prožily své první zkušenosti nad zemí. Ve věku padesátidvou let se Mussolini těší mohutnému zdraví zčásti pro svou přísnou kázeň. Krátce potom, co se stal předsedou vlády, zoufale onemocněl žaludeční chorobou; nyní jí jen velmi málo, většinou mléko a ovoce. Jednomu americkému novináři, který s ním nedávno mluvil, řekl, ukazuje na košík ovoce na stole: „To je tajemství mého stálého zdraví — ovoce, ovoce, ovoce. Ráno mám šálek kávy a ovoce; v poledne mám polévku nebo bouillon a ovoce a večer mám zase ovoce. Nikdy se nedotknu masa, jen někdy sním menší rybu.“ Miluje sport a cvičí hodně: jezdí v zahradách vily Torlonia, šermuje, plove, chodí. Ani nepije ani nekouří. V mladších letech měl rád ženy, ale v posledních několika letech jim věnoval málo pozornosti. Mussolini připomíná ocelové péro. (Stalin je jako skála pevné žuly a Hitler jako hrouda ektoplasmatu.) Mussoliniho asketická zdrželivost je zdrželivost silného člověka, který pohrdá nekázní, poněvadž ji okusil často a ví, že by ho mohla oslabit; Hitlerova zdrželivost je zdrželivost slabocha, který se bojí pokušení. Stalin na druhé straně má tak normální chuť jako býk. Duce nemá společenského života. Když jako zahraniční ministr musí pořádat nějaký podnik, pozdraví své hosty nikoli v Palazzo Venezia nebo ve Villa Torlonia, nýbrž v hotelu, který si k tomu najme. Není přítelem boháčů a pohrdá úpadkovou a rozmařilou římskou šlechtou. Vzdal se divadla, které měl velmi rád, poněvadž neměl na ně kdy; někdy má doma soukromé filmové představení. Ve svém vlastním životopise, napsaném roku 1928, praví, že v prvních šesti letech své vlády ani jednou nepřekročil práh šlechtického salonu, ba ani kavárny. Mussolini zpravidla pracuje velmi pilně pět nebo šest hodin denně — pokud nějaká krise nevyžaduje víc. A zbytek dne tráví čtením, přemýšlením nebo cvičením. Je uhlazený, přesný, pořádný; jak praví Ludwig ve své knize o něm, nenávidí a peu prés. Jeho práce je soustavná až do posledních podrobností; je dokonalým úředníkem, který využívá výkvětu jiných stránek svého charakteru; nikdy neopouští Palazzo Venezia, dokud neukončil svou denní práci. Velmi málo se stará o peníze, ač jeho veliká rodina působí, že finanční úvahy jsou pro něho poněkud důležitější, než pro jiné diktátory. Jeho úřední plat je 8000 lir měsíčně, ale má u státní pokladny běžný účet „malý, nespecifikovaný a proměnlivý“. Za svůj vlastní životopis dostal v Americe 25.000 dolarů; něco z toho dal římským chudým. Po dlouhou dobu jeho hlavním pramenem důchodu bylo 1500 dolarů týdně od Hearstova tisku; počátkem roku 1935 však přestal psát pravidelné články, poněvadž mezinárodní politika nabyla takové choulostivosti, že se nemohl volně vyjádřit. Podíl z jeho důchodu od Hearsta dostávala Margherita Sarfatti, která píše jeho životopis a která mu pomáhala připravovat články. Mussoliniho bratr Arnaldo byl bohatý, poněvadž Popolo d'Italia byl — a je — list výnosný; jeho ředitelem je nyní Mussoliniho synovec. Duce je jediný moderní diktátor, který se uspokojivě vyrovnal s náboženstvím. V roce 1929 lateránská smlouva upravila poměr církve a státu v Italii. Krátce potom Mussolini a papež — oba silné povahy — se srazili pro výchovu fašistické mládeže; v roce 1932 Duce šel do Vatikánu, klečel tam na modlitbách, a jak se věří, přijal sv. přijímání. Byl zapřisáhlým atheistou jako jeho otec ve svém mládí; později se stal velmi nábožným. Modlí se denně. Jeho svatební dar pro Eddu byl zlatý růženec; jeho nejmladší dítě Anna Maria bylo první, které dostalo náboženské jméno. K Mussolinimu je ze všech evropských státníků nejsnazší přístup a jako československý Beneš mluví s obrovským počtem lidí. Jeho první návštěvník každý den je policejní ředitel (také jugoslávský Alexander každý den ráno nejprve mluvil s bezpečnostním úředníkem). Duce je neobyčejně zvědavý, má zájem o lidskou povahu a je dokonalým zkoumatelem mozků, takže má radost ze svých návštěvníků jako Franklin Roosevelt. Finer cituje jeho výrok, že už poskytl přes 60.000 slyšení; zajímal se o 1,887.112 „věcí jednotlivých občanů“. Mussolini poslouchá lidi — ale zřídka si dá radit. Sám jediný se rozhoduje. Když si přeje, může se učinit tak nepřístupným jako tibetský lama. Za ženevských krisí v roce 1935, kdy býval rozzuřen, nemohl se k němu nikdo dostat. Baron Aloisi a jiní podávali zprávy; on poslouchal nebo neposlouchal, jak mu právě bylo libo. Někteří diplomaté v Římě, jako britský velvyslanec Sir Eric Drummond, s ním neradi mluví; děsí je. Mussolini je hrd na to, že má tisíce známých a — po Arnaldově smrti — žádného přítele; vyprávěl Ludwigovi, že nevěří „nikomu“. Tato poznámka byla vypuštěna z italského překladu Ludwigovy knihy, poněvadž mnoho Italů sloužilo Ducemu věrně a domnívá se, že si zaslouží jeho důvěry. Sám dobrý novinář, má rád novináře. Ale je to do značné míry prima donna a musí se s ním jednat opatrně. Nikdy není „okouzlující“; pohrdá vším pochlebnictvím, pokud není velmi obratné; umí být brutální, příkrý, zase mírný nebo divoký, závisí na náladě, kterou se snaží zřídka zastírat nebo skrýt. Když k němu přijdou inteligentní lidé, rád je poctí tím, že se jich vyptává; někdy dává víc otázek, než sám na ně odpovídá. Odvaha je nejlepší cesta k jeho přízni. Vzpomínám si, jak jsem potkal Francise Hacketta po jeho interviewu pro Survey Graphic poněkud bez dechu, poněvadž se odvážil dáti mu neobyčejně smělou otázku: „Kam by se byla Vaše Excellence dostala ve své kariéře, kdybyste se byl sám řídil fašistickými ctnostmi kázně, loyality a poslušnosti?“ (Mussolini dost slabě odpověděl, že „ta válka“ všecko změnila.) Mussolini ví, že interviewy jsou nejlepší ze všech možných forem propagandy; proto je tak štědře poskytuje. Většina novinářů nemůže odolat polichocení, které jim plyne z rozmluvy s diktátorem nebo s hlavou státu; jakmile je jednou přijal Mussolini nebo Hitler, pociťují jistý závazek, který pokřivuje jejich nestrannost. Je velmi těžko pro průměrného dopisovatele potom psát nepříznivě o zaměstnaném a významném člověku, který mu právě věnoval přátelskou hodinku rozmluvy. Nedávno mluvil s Mussolinim jeden britský novinář a Mussolini se zasmál jedné z jeho poznámek, což se stává velmi zřídka. Když si připravil náčrt interviewu, napsal ten dopisovatel: „Smích Vůdcův mne povzbudil ke kritické poznámce o fašistickém režimu, že totiž dovoluje velmi málo projevů humoru.“ Když Mussolini četl ten náčrt před uveřejněním (schvaluje většinu interviewů), vyškrtl rázně zmínku o skutečnosti, že se smál. Diktátoři se nikdy nesmějí! Dva novináři byli zdrojem jediného zjištěného případu „veřejných rozpaků, jimž propadl Duce. Byl v Locarnu, aby oparafoval pakt, zaručující bezpečnost, v roce 1925. (Mimochodem — to byla jedna ze tří příležitostí, kdy opustil Italii od roku 1922; účastnil se onoho roku konference v Lausanne a v roce 1923 letmo navštívil Londýn.) Jeho režim právě převzal veliké liberální deníky italské; sbor mezinárodních dopisovatelů to trpce pociťoval a bojkotoval proto jeho tiskovou poradu. Mussolini zneklidněn a rozčilen se octl náhle na chodbě svého hotelu obklopen novináři, kteří se k němu obraceli zády. Oslovil Slocomba z londýnského Daily Herald, nápadnou postavu s rudým vousem, s nímž se setkal při konferenci v Cannes. „Ha!“ zvolal Mussolini drsně. „Jak se vede vašim komunistickým přátelům?“ Slocombe odpověděl s dokonale dobrou měrou: „Nejsem komunistou, Monsieur le Président, nýbrž socialistou.“ „Ha,“ supěl Mussolini znova, „tak jsem se mýlil.“ Načež jeden holandský dopisovatel, George Nypels, vypískl: „A to není po prvé.“ Mussolini čte ustavičně; žádný moderní státník, snad s výjimkou Masaryka, není tak dobře obeznámen s běžnou literaturou. Píše si soustavné poznámky o své četbě. Překvapil Ludwiga rozsahem a přesností svých znalostí z historie. Jako většina lidí, kteří rádi čtou, také rád píše, a píše neobyčejně dobře. Na tucet stránek své brožurky o fašismu dostal tolik, nač v obdobném případě Hitler potřeboval 600 stránek v knize Mein Kampf. Lze směle říci, že je nejvzdělanější a nejvíce přemýšlí z diktátorů — je jediným moderním vládcem, kterého lze opravdu pokládat za intelektuála — a naučil se sám jak francouzsky, tak německy, kterýmižto jazyky mluví dobře. Asi v roce 1925 se začal učit anglicky, aby mohl číst politické úvodníky v londýnských Times. Vybral si anglickou novinářku Miss Gibsonovou za svou učitelku. Píše často — anonymně — do Popolo d'Italia; je spoluautorem jedné hry, Campo di Maggio, která se zabývá Napoleonem v době Sta dní, a autorem další hry, která se ještě nehrála, o hlavním ze svých hrdinů, Juliu Caesarovi. Věci, které Mussolini nenávidí nejvíce, jsou Hitler, šlechta, peníze, kočky a stáří. Nemá rád starých lidí, zejména starých žen. Nemá rád, když se někdo zmiňuje o tom, že už je dědečkem; když 29. července 1933 se dožil věku padesáti let, nebylo italskému tisku dovoleno se o tom zmínit. Věci, které Mussolini nejvíce miluje, jsou město Řím (hodně podporoval „kult Říma“), jeho dcera Edda, sedláci, knihy, letadla a rychlost. Je schopen si sednout na motocykl a jako nebožtík plukovník Lawrence řítit se venkovskou planinou za noci. Naučil se řídit letadlo krátce po válce a ve svém vlastním životopise zaznamenává několik pádů a nucených přistání, z nichž vyvázl jen zázrakem, a které ho nesmírně pobavily. „Jen úsilí to vyhrá, nikdy duch.“ Ze spletitých vláken charakteru Mussoliniho lze se dobrat jasných a stručných náznaků, jaké jsou prameny jeho moci. Má především páteř a přímost v zemi, kde někdy obojí chybí. Přes všechen svůj bombast a nadutost (můj kolega F. A. Voigt poznamenal, že jen země, kde kvete veliká opera, zrodily fašismus) je jeho inteligence chladná„ analytická, deduktivní a nesmírně realistická. Jeho žhavý egoismus, jeho sacro egoismo mají Italové rádi. Jeho marnivost je ovšem obrovská; tak na příklad stabilisoval liru v poměru 19 k dolaru, což je příliš vysoko, hlavně proto, aby měl lepší poměr, než si vybrali Francouzi. Ještě v roce 1910 se tvrdilo, že je paranoik. Je to převážně člověk činu. Jediná episoda, která ho nejvíce překvapila při událostech z 30. června v Německu, že Hitler ztrávil čtyři hodiny m l u v e n í m s člověkem (Roehmem), který byl možná zrádcem. Jeho intuice osobní a politická je citová. Říká: „Nemohu být jiný. Jsem jako zvířata, cítím počasí, než se změní. Podrobím-li se svým instinktům, nikdy se nezmýlím.“ Je to orátor pera. Vypsal si svou cestu k moci. Jako všichni diktátoři je nesmiřitelný. Ani Hitler, ani Stalin, ani Mussolini nikdy neodpustil nějakému nepříteli. Není pokrytcem. Nikdy se netajil svou ctižádostí, která — jak říkal otevřeně — usilovala o uchopení moci a udržení moci co nejdéle. Na druhé straně tvrdí, že není pouhým „obchodníkem s vlastenectvím“. P o v i n n o s t k Italii je jeho vášní. „Je to snad rozkoš z moci, která mne posedla?“ řekl jednou. „Nikoli, věřím a jsem přesvědčen, že žádný Ital takto nesoudí. Ani můj nejhorší protivník. Je to povinnost. Přesná povinnost k revoluci a k Italii.“ (Finer, str. 295.) Jeho herecká schopnost je obrovská. Žádný z moderních politiků, snad s výjimkou Trockého, není tak dobrým hercem... Má zřejmě „světový smysl“ pro politiku, jak řekla Frances Guntherová. Hitler myslí na Německo jako na zvláštní svět; Mussolini ví dobře — a způsobilo mu to nesnáze — že ve světě je ještě velmi mnoho vedle Italie. Má zejména neobyčejný osobní magnetismus. Jeho životnost se projevuje v každém gestu; když zdraví, na příklad, vymrští svou paži s takovou prudkostí, že byste myslili, že mu upadne. Tuto životnost ochotně přejímají druzí. Když přijde před vojsko, připravené k přehlídce, jeho přítomnost má skoro týž účinek jako elektrická rána. Z většího počtu záporných vlastností Mussoliniho lze uvést tyto: Je neobyčejně citlivý. Jeden novinář, dobrý jeho známý, jemuž se podivoval, navštívil Italii v srpnu 1935 a napsal úplně nestranný výklad, v němž řekl, že habešská kampaň není obecně populární. Mussolini to viděl (čte většinu svých výstřižků) a zrušil povolení interviewu několik málo hodin předtím, než se měl konat. A ještě jiný příklad byl, když potlačil v Italii italské číslo listu Fortune, jež mu bylo velmi příznivé, převážně patrně proto, že v jedné poznámce se uváděl jeho výrok (z dřívějších dob): „Co dělám nejdřív, když se probudím? Vyskočím rovnou z postele! Nezáleží na tom, jak krásná hlava je vedle mne na polštáři.“ Je pověrčivý. Na počátku své kariéry přijal mezi tisíci darů, které se mu hrnuly, také egyptskou mumii. Pak zemřel Lord Carnarvon, jenž vykopal hrob Tutanchamonův. Mussolini nařídil odklízení mumie. Probudil personál v Palazzo Chigi (kde tehdy úřadoval) a poručil, aby ji hned odnesli; bázeň z mumie na něho přišla zrovna pozdě v noci. O jeho claustrofobii jsem se již zmínil. Je také možné, že jeho vášnivá oddanost rychlosti a prudkému pohybu je náhradou za dny, kdy vězeňské cely omezovaly jeho kroky na velmi malý prostor. Jako mnozí Italové má náklonnost k podezírání. Tak na příklad, když mu král telefonoval z Říma do Milána a nabízel mu premiérství, ne sice že by nevěřil této zprávě, ale nechtěl podle ní postupovat, dokud nebude potvrzena úředním telegramem. Není význačné původní. Téměř všechny jeho myšlenky jsou odněkud odvozeny. Ideologicky je fašismus zkroucený výtvor Marxův, Nietzschův a Sorelův. Mussolini nevynašel fašistického pozdravu, který navrhl d'Annunzio (krutý žert praví, že Italové zdvíhali jednu ruku, poněvadž se za války unavili zdvíháním obou); také není původcem symbolu černých košilí, které vzal prostě z uniforem arditů. Občas je schopen i skromného ponížení. „Člověk v mé posici,“ řekl Ludwigovi, „musí být hloupý aspoň jednou do týdne.“ Mussolini, který je si zplna vědom spletitosti své povahy, četl se zájmem v jednom fašistickém listu serii článků, kde se rozbírala. Pak telegrafoval místnímu prefektovi: „Pošlete si laskavě pro toho redaktora a řekněte mu, ať ukončí tu serii článků tímto zjištěním: Poněvadž Mussolini sám říká, že přesně neví, jaký vlastně je, je pro ostatní dost nesnadné to objevit.“ Po své návštěvě v Římě v roce 1926 Francis Hackett napsal: „Mussolini je italské mistrovské dílo, ryzí světlo a ryzí stín, určité, odvážné, hmatatelné... Je to hrdina jednoho z těch hrozných dramat stoupajících geniů, která v Anglii vedou na Parliament Hill a v Italii na Vesuv. Mussolini je vesuvský. Je schopen návalu krve do hlavy, náhlé zuřivosti, výbuchu démonické vůle, která může končit dýmem, lávou, zničením.“ Hackett měl při psaní na mysli Korfu. O osm let později přišla Habeš. Násilí. Jsou lidé, které je třeba zdrtit pravdou, než ji porozumějí. MUSSOLINI. Nevěřit v sílu je totéž jako ne- věřit v zemskou přitažlivost. TROCKIJ. Mussoliniho první tištěné dílo, které psal pod silným vlivem Nietzscheho, když mu bylo 21 let, byl essay o filosofii síly. Pojem síly ho vždy poutal. Ale při tom říká, že násilí má být „chirurgické“, nejen pro sport; když označil teror v Italii za „národní profylaxi“, napsal, že „někteří lidé by měli být vzati z oběhu tak, jako lékař béře z oběhu nakaženou osobu“. V jednom okamžiku svého vzestupu na počátku roku 1921 se vzdal — neobyčejně dočasně — vedení fašistického hnutí na protest proti „násilí band squadristů, jež pokládal za přílišné. Nezrušil však squadristy až v roce 1927, když jejich úkol ricinového oleje a klacků byl bezpečně hotov. Mussoliniho názor o násilí je asi tento: „Byla kdy v historii nějaká vláda, které byla založena výhradně na souhlasu lidu a vzdávala se jakéhokoli násilí a jakéhokoli jeho užití? Takové vlády nikdy nebylo a nebude. Souhlas se mění, jako se mění útvary v písku na pobřeží moře. Nemůžeme jej mít vždy. Ani nemůže být nikdy úplný. Žádná vláda nikdy neexistovala, která by všechny své poddané učinila šťastnými. Jakékoli řešení zvolíte pro jakýkoli problém, i kdybyste měli podíl na Boží moudrosti, nezbytně vytvoříte třídu nespokojenců. Jak chcete zabránit, aby se tato nespokojenost nešířila a netvořila nebezpečí pro soudržnost státu? Zabráníte tomu násilím, užitím násilí bez pardonu, kdykoli se ukáže nutným. Zbavte nějakou vládu síly a ponechte jí jen její nesmrtelné principy, a tato vláda bude vydána na milost první organisované skupiny, která si vezme do hlavy, že ji porazí. (Finer, str. 223.) Bylo pět nebo šest pokusů zavraždit Mussoliniho; on je hlubokým fatalistou, ale to ovšem nebrání v přísných opatřeních na jeho ochranu. Vykládá se, že jen jediný člověk v Římě, totiž policejní ředitel, může říci Mussolinimu, co má dělat; Duce ho poslouchá, pokud jde o cesty, jimiž se ubírá. Jsou některé ulice v Římě, jimiž nikdy nejede. Na druhé straně však denně jezdí z domova do úřadu bez zvláštní ochrany. Hitler prý má v zásuvce svého stolku malý revolver. Sebevražda by byla pochopitelná u Hitlera, kdyby se zhroutil jeho režim. Ne tak Duce. Mussolini, pravá gorilla, nezahyne tak jednoduše. Psychograf. Dr. Wilhelm Stekel, vídeňský psychoanalytik, má zajímavou studii o Mussolinim. Jeho vůle k moci a jeho silný pocit velikého historického poslání se podle Stekela může odvozovat od bipolárních tendencí lásky a nenávisti jeho otce. Mussoliniho otec byl prvním člověkem v rodné obci. Tak mladý Mussolini se stal prvním člověkem Italie. Hoch, jako socialista, se ztotožnil se svým otcem; pak, začav se rozlišovat, odkopl socialismus. Rozhodujícím obratem v životě Mussoliniho podle Stekelova přesvědčení byl jeho útěk z Italie do Švýcar, což také dobře mohl být útěk z otcovského vlivu. Místní policie poslala otce do vězení; nyní Mussolini posílá do vězení ty, kdo zastupuji otce. Mussolini musí vždy vésti. Jako žák seděl v třetí lavici, vyhrazené pro nejchudší hochy; nikdy nezapomněl na toto ponížení. Když vystupuje na hory, připomíná, že jeho jedinou rozkoší je dostat se na vrchol a zůstat tam jako vítěz nad výškami. Jako zedník chtěl vždy položit nejhořejší cihlu na stavbě. Skutečnost, že byl zedníkem, má psychologický význam podle Stekelova přesvědčení. Byl nejprve stavitelem domů, pak budovy Italie. Po celý jeho život v něm byl spor mezi novinářem a umělcem. Jako všichni novináři chtěl psát romány a dramata. Naučil se hrát na housle. (V živé rozmluvě s George Séldesem vyložil, že hudba, obzvlášť italská, byla pro něho velmi mnoho.) Lidé, jimž se zejména podivuje vedle Caesara a Napoleona, jsou spisovatelé se značnou obrazností — Shakespeare, Goethe, Balzac, Petrarca, Pascal. Sám neměl zdaru jako básník; proto přestal vidět v uměleckém tvoření svůj životní úděl. Stal se diktátorem zčásti proto, že mu bylo odepřeno veliké umění tvůrčí. Má silné sadistické sklony; to se ukázalo v jeho neurovnaném dětství. Jeho život, jak praví Stekel, byl do jisté míry návratem do dětství; chce být stoikem, chce vyrovnat mladistvá ponížení a porážky; je okouzlen historií Říma, což bylo mládí jeho země. Myslí, že Julius Caesar byl největším člověkem, jaký kdy žil. Ztotožnil se s Caesarem velmi úzce. (Drobnost, ale zajímavá: Jako Caesar je citlivý na špatné počasí.) Jediným konkurentem Caesarovým v jeho politické náklonnosti je Napoleon, kterého vždy pokládá za Itala. Má jistý význam, že jeho napoleonská hra popsala Sto dní: dobu, kdy Napoleon, vraceje se z Elby, se na konec opřel proti osudu. Mussolini nenávidí Hitlera, poněvadž nemůže snést diktátora, který by mu soutěžil. Nemůže být druhý Duce. Snažil se nejen zarazit a porazit Hitlera (jako v Rakousku po zavraždění Dollfussově), nýbrž ho překonat. Hitler opustil Společnost národů; ale Mussolini s ní potom začal válčit. Hitler nesměle žádal o kolonie a žádných nedostal; Mussolini se vypravil, aby si ji uřízl z Habeše. V Caesarových dobách, jak Mussolini ukázal Římu na obrovských nových historických mapách, které nápadně vystavil u Fora, byla Britanie toliko přední stráží římského Císařství. V osmnáctém století Britanie porazila Napoleona, poníživši ho a poslavši ho nejprve na Elbu a pak na Sv. Helenu. A v moderních dobách Britanie se snažila přeměnit Středozemní moře, římské moře, Mare Nostrum, na britské jezero. Není úplnou fantasií domnívat se, že Mussolini má vidění, kdy jde ve stopách Caesarových a mstí Napoleona. Habešská válka podle Dra Stekela má několik výkladů a mezi nimi je zase otcovský konflikt. Něguš pro Mussoliniho je černý člověk, ďábel, zlý otec a snad zosobnění jeho vlastních sadistických sklonů. Mussolini udělal z Italů otroky a nyní bojuje proti otroctví — zajímavý příklad bipolárnosti. Co je fašismus? Když Mussolini převzal moc, neměl jiného programu, než se v ní udržet. Připouští to bez vytáček. Ale našel rychle program, který odvodil z požadavku, aby nahradil třídní boj, k jehož zesílení on jistě víc přispěl než většina lidí, nějakým druhem součinnosti tříd. To byl původ fašismu v praxi. Rozdíl proti Hitlerovi je značný. Hitler přišel k moci s programem velmi určitým a brzy jej ztratil; Mussolini, který byl bez programu, rychle si jej vynašel. Zásady fašistického hospodářství jsou obecně známy. Soukromé vlastnictví a soukromé zisky jsou zachovány, ale pod přísnou kontrolou státu. Celá výrobní výkonnost země, (teoreticky představované jak zaměstnavateli, tak zaměstnanci, je organisována do 22 korporací, z nichž se budou volit poslanci do dolní sněmovny. (Korporace jsou těchto oborů: 1. obilí, 2. zahradnictví, 3. vinařství, 4. výroba oleje, 5. cukr, 6. zemědělství a rybářství, 7. dřevařství, 8. výroba textilní, 9. průmysl kovodělný a mechanika, 10. chemie, 11. oděvnictví, 12. papír a vydavatelství, 13. stavební živnosti, 14. podniky veřejné užitečnosti, 15. hornictví, 16. sklářství a výroba hliněného zboží, 17. úvěr a pojištění, 18. volná povolání, 19. plavba a letectví, 20. vnitřní doprava, 21. divadlo, 22. hotely a restaurace.) Zastoupení bude na základě zaměstnání místo na základě zeměpisném. Poslanec bude zastupovat na příklad živnost hotelovou místo provincie turínské. Celá tato organisace se zaváděla velmi opatrně a rozšiřovala velmi zvolna; koncem roku 1935 byla stále jen v počátečním vývoji. V každé korporací jsou tři dozorci z fašistické strany; každá korporace má v čele člena vlády nebo státního podtajemníka, jehož jmenuje Mussolini. Poslanci se kromě toho „volí“ do sněmovny z potvrzené listiny, kterou vybírá. Veliká rada fašistická; voliči mají právo říci prostě Ano nebo Ne k celé listině. Mussoliniho dvojí obecné „volby“ byly v podstatě velmi fádní. Stát, ježto je svrchovaný, řídí hospodářství na výhradný svůj prospěch. Fašismus může být duchovně „pokusem udělat z Italů Římany“, ale fysicky udělal z Italie vězení. „Fašismus je řada myšlenek obrácených k jedné osobě,“ podle filosofa Gentile; a zvláštní osobní charakter Mussoliniho určil represivní povahu, které nabyl. Mussolini řekl jednomu anglickému publicistovi ke konci roku 1935, že by už nenašel pravověrného kapitalismu ve fašistické Italii. A v proslulé řeči, pronesené k Národní radě korporací, prohlásil, že světová hospodářská krise z let 1931—1934 vnikla tak hluboce do soustavy kapitalismu, že se stala organickou krisí soustavy samotné. „Dnes,“ řekl, „vám prohlašuji, že kapitalistická výrobní metoda je u konce.“ A skutečně je možno sebrat zdánlivě imponující seznam antikapitalistických sil v korporativním státě. Žádný zaměstnavatel nemůže propustit zaměstnance bez vládního souhlasu. Žádný kapitalista nemůže nezávisle provést tak poměrně málo významné opatření, jako je, dejme tomu, rozšíření továrny, bez schválení státu. Mzdy určuje vláda; zaměstnavatel může najmout zaměstnance jen na vládní burse práce. Majitel továrny nemůže zastavit svůj závod bez dovolení státu; vláda kontroluje jeho prameny úvěru; a má značný podíl na jeho důchodu drakonickým zdaněním. Na druhé straně nevýhody pro dělnictvo ve fašismu jsou nekonečně větší. Dělníci ztratili právo vyjednávat; jejich odborové organisace byly rozpuštěny; jsou slabším partnerem proti zaměstnancům v syndikátech; jsou stále podrobeni krisím kapitalistického hospodářství, jejich mzdy mohou být (a také byly) bez milosti snižovány dekretem; a zejména pozbyli práva na stávku. Kapitalista na druhé straně, i když byl lecčíms postižen, zachoval si svou základní výsadu, totiž možnost soukromých zisků. Fašismus, jak jej zavedl Mussolini, nebyl asi úmyslně tvořen na podporu kapitalistické soustavy, ale jeho účinek takový byl. Omezení volnosti pohybu kapitalismu bylo ve skutečnosti „prémií, kterou kapitalisté byli ochotni platit, aby byli zplna zajištěni proti požadavkům dělnictva“. Celý ráz a tempo fašistické revoluce na rozdíl od Ruska je reakční. Mussolini začíná svůj článek o fašismu v Enciclopedia Italiana výkladem, jak řada „výroků, přání a požadavků“ se časem slila ve spořádaný výraz nauky. Rýsuje historii fašismu tím, že popisuje věci, proti nimž bojoval: 1. pacifismus, 2. marxistický socialismus, 3. liberální demokracii. „Válka“, píše, „jediná přivádí veškeru lidskou energii k nejvyššímu napětí a vtiskuje známku vznešenosti národům, které mají odvahu se do ní pustit.“ Útočí na materialistické pojetí dějin; „fašismus nyní a vždycky věří ve svatost a v hrdinství“. A pokud jde o demokracii: „fašismus popírá, že většina, prostou skutečností, že je to většina, může řídit lidskou společnost; popírá, že jen čísly lze vládnout na základě občasných voleb a potvrzuje nezměnitelnou dobrodějnou a plodnou nerovnost lidí“. Nejlepší část je věnována fašismu jako totalitnímu výrazu státu. „Žádná nauka se nikdy nezrodila úplně nová, úplně určitá a nezavázaná ničím minulosti... Základem fašismu je jeho pojetí státu, jeho povahy, jeho povinnosti a jeho cíle. Fašismus chápe stát jako absolutní, v poměru k němuž všichni jednotlivci nebo skupiny jsou relativní, takže je lze pojímat jen v jejich vztahu ke státu... Stát, jak jej chápe a tvoří fašismus, je duchovní a mravní skutečnost sám sebou, ježto politická, právní a hospodářská organisace národa je skutečná věc: a taková organisace ve svých počátcích a ve svém vývoji musí být projevem ducha... Fašistický stát je jedinečným a původním výtvorem. Není reakční, nýbrž revoluční, pokud umožňuje rozřešení obecných politických problémů, které jinde musí být řešeny politickým zápasem stran nadměrnou mocí parlamentního režimu a neodpovědností politických sborů; problémy hospodářské řeší soustavou syndikalismu, jehož význam ustavičně roste jak v oboru zaměstnaneckém, tak v oboru podnikatelském; a v oboru mravním zajišťuje pořádek, kázeň a poslušnost toho, co je stanoveno jako mravní zákon země.“ A končí svůj článek naléhavým vyznáním imperialismu: „Pro fašismus vzrůst říše, to jest expanse národa, je podstatným projevem životnosti.“ Svoboda v totalitní soustavě přestává; otázka pro jednotlivce je, zda zásluhy vlády mu vynahrazuji její ztrátu. Kdyby Mussolini byl dal svému národu svobodu a k ní svou soustavu, byl by asi dosáhl velikého projevu důvěry, místo toho však mu dal útlak, strádání i obtíž války. Kapitola čtrnáctá. KDO JINÝ v ITALII? Postupuji-li, jděte za mnou; ustu- puji-li, zabijte mne; umru-li, po- mstěte mne. MUSSOLINI. Není revoluce, která by mohla změnit lidskou povahu. MUSSOLINI. Mussolini má trojí funkcí: je to Duce (vůdce) fašistické strany, Capo del Governo neboli předseda vlády a hlava Veliké rady fašistické, nejvyššího vládního orgánu v Italii. Tyto tři funkce, zcela rozdílné, jsou sloučeny v jeho osobě. Jako Capo del Governo odpovídá teoreticky králi; jako Duce strany jmenuje Velikou fašistickou radu a je jejím předsedou. Veliká fašistická rada kontroluje parlament. Hitler v Německu sjednotil stranu a stát; je Reichsführer. Ne tak Mussolini, ač účinek je týž. V SSSR Stalin na rozdíl od Mussoliniho je — v teorii — jmenován ostatními členy ústředního výboru komunistické strany a také je jim odpověden, kdežto v Italii členové Veliké fašistické rady jsou podřiíenci Mussoliniho. Stalin však, jako Mussolini, ponechává stranu a stát teoreticky rozlišeny. Duce je jediným diktátorem, který — pokud je známo — učinil opatření o svém nástupnictví. Veliká rada fašistická má asi 25 členů; její členství — pokud nejde o členy úřední a doživotní — se ustavičně mění a je tajné, rovněž schůze jsou tajné. (Tajemník strany a někteří jiní hodnostáři jsou členy tak dlouho, dokud mají příslušné funkce ve straně nebo ve vládě; tři žijící quadrumviri Pochodu na Řím — Balbo, De Bono a De Vecchi — jsou členy doživotními.) Kdyby Mussolini zemřel, byla by Veliká rada povinna podat králi seznam osob, z nichž král by vybral nástupce. Tvrdí se, že nyní jsou v tomto seznamu tři jména, která předem vybral — ovšem — Mussolini. Mussolini říkal Ludwigovi, že nikdy nebude druhého Duce; zřejmě tím mínil, že nikdy nebude druhého Duce, jako on. Lidé kolem něho jsou skutečně prostřední. Není v Italii nějakého Goeringa nebo Kaganoviče. Kdykoli někdo z podřízených jako Grandi nebo Balbo se stane příliš vynikajícím, Mussolini, který nemá rád přepychu lidí č. 2, se snaží, aby se ho zbavil. De Bono byl odvolán z Habeše, jakmile dobyl Aduy i Makale. Nynější tajemník strany Starace se drží na svém místě téměř jedinečnou taktikou podřízenosti; bude-li tak nerozumný, že nabude příliš mnoho moci, půjde také. Duce je ve skutečnosti fašistický systém; zemře-li, přežije ho systém? Jsme v pokušení odpovědět záporně, ale nesmíme zapomínat na precedens z jiných zemí. Čtyři pováleční diktátoři zemřeli: Lenin, Dollfuss, Alexander Jugoslávský a Pilsudski. Všude systém, který vytvořili — byly ovšem velmi odlišné účelem i duchem — se udržel, v Polsku aspoň zatím. Dux a Rex. Král, slušný drobný chlapík, zajišťuje jistý druh kontinuity — přeje-li si ji —, poněvadž stále má právo jmenovat nového předsedu vlády. Mussolini se liší od všech jiných diktátorů tím, že zachoval symbol trvalosti nad sebou. Vittorio Emanuele III., který se narodil 1869, je stařešinou evropských králů a v roce 1935 už vládl 35 let. Nastoupil na trůn po zavraždění svého otce. Přípravná svá léta ztrávil v armádě. Oženil se s černohorskou princeznou Elenou. Dvě veliká rozhodnutí v jeho životě byla propuštění Giolittiho v roce 1915, což přivedlo Italii do války, a uznání Mussoliniho pochodu na Řím. Je to nadšený sběratel mincí. Je mírný, dobře vychovaný a jako většina Italů inteligentní. Jeho plat je 11,250.000 lir ročně. Jeho poměr k Mussolinimu je — na rozdíl od toho, co se povídá — znamenitý. Nicméně koluje drobná historka, že Vittorio Emanuele uvítal habešskou válku s uspokojením. „Vyhrajeme-li,“ řekl prý, „budu králem habešským. Prohrajeme-li, budu králem italským.“ Ordonance a podřízení. Úkolem tajemníka fašistické strany je dopouštět se omylů. Mussolini mu svěřuje všechnu vnitřní práci; když se stal dost nepopulárním tím, že vynucoval kázeň, odpíral povýšení, vybíral lidi na místa a tak dále, je propuštěn a nahrazen někým jiným. Od roku 1919, kdy strana byla organisována, bylo už šest tajemníků; jinými slovy, než jeden pozbude své užitečnosti, trvá průměrně dva a půl roku. Bianchi, jeden z quadrumvirů, první tajemník, byl zapleten do věcí Matteottiho a Mussolini ho pustil. Jeho nástupce Giunta byl jedním z legionářů d'Annunziových při útoku na Rjeku. Dalším byl Roberto Farinacci, vůdce cremonský; byl příliš násilný i pro Mussoliniho a dnes je to odstrčená a zapomenutá postava. Další byl Augusto Turati, schopnější a vážený člověk, který se uměl udržet v této funkci 4 léta; nyní však je internován na ostrově Rhodu. Po něm přišel Giurati; byl to autor desíti fašistických přikázání. Nynější držitel je opatrný přitakávač a poslušný hlídač Achille Starace. Starace má náhodou vyboulené oči, tak trochu jako Mussolini, a vytýká se mu otrocké napodobování pána, když Je „vyvalí a zakoulí jimi, což se děje často. Je to menší oběť velikášství ve zdravých mezích, má imponující úřad a soudí se o něm, že si cvičí prsty nějakým mechanickým zařízením, aby posílil stisk své ruky. Starace, pokud je tajemníkem, je místopředsedou Veliké rady a jeho vliv na personál strany je veliký. Je také hlavou hnutí Dopolavoro, které je výrazem úsilí dozírat i na volné chvíle fašistů zrovna tak, jako na jejich dobu pracovní. Jeho funkce ho činí neoblíbeným; připouští se však jeho poctivost. Starace se dopustil toliko jedné hlouposti potud, že ohlásil, aby se v dopisech psalo Evviva Il Duce. Příští den vyšel jeden z typických anonymních a rozzlobených úvodníků v Popolo d'Italia, jenž tu myšlenku zavrhl; nepřál si napodobit Heil Hitler nacistického Německa. Osobně mnohem bližší Mussolinimu je hrabě Galeazzo Ciano, jeho zeť, který byl ministrem propagandy, než odešel do Habeše. Jeho otec, hrabě Constanzo Ciano, bývalý ministr dopravy, je předsedou poslanecké sněmovny a jedním z nejbližších lidí Mussoliniho; starší hrabě Ciano je prý jedním z těch tří v nástupnickém seznamu Veliké fašistické rady. Mladší Ciano vstoupil do diplomatické služby a pracoval nejprve jako tajemník velvyslanectví v Jižní Americe, pak byl generálním konsulem v Šanhaji. Je inteligentní, příjemný a s hlediska své funkce je oblíben u novinářů v Římě. Jeho přátelé však byli poněkud dotčeni jeho prostým popisem moderní techniky masakru. V rozmluvě, kterou měl po jednom ze svých bombardovacích výletů v Habeši, prý řekl: „Když vidíte někde soustředění habešského vojska, pustíte tam několik salv z kulometů; oni se rozutekou a Skryjí ve vysoké trávě. Když potom vypálíte ještě několikrát naslepo, každý z nich myslí, že kulky padají blízko něho, hned vylezou z úkrytů, rozběhnou se všemi směry a pak je můžete doopravdy postřílet.“ (Londýnské EVENING NEWS, 17. října. 1935.) Jiný poměrně mocný podřízenec je Edmondo Rossoni, podtajemník Mussoliniho v jeho funkci Capo del Governo, jenž ztrávil mnoho let v Americe jako organisátor dělnictva. Rossoni byl člověk, jenž vybudoval Mussoliniho syndikáty. Balbo. Italo Balbo, živý a dokonalý dareba, o němž se soudí, že byl vynálezcem metody ricinového oleje na vzpurné nefašisty, je „fašistou od první hodiny“ a někdejší pravou rukou Mussoliniho; v prosinci 1935 byl stále ještě ve vyhnanství v Lybii, kde byl guvernérem. V habešské kampani se mu nedostalo podílu; soudí se, že (jako generální štáb) byl silně proti ní. Balbo byl vypraven do Lybie v červnu 1933 po svém dramatickém a úspěšném letu do Chicaga z Říma. Jeho jméno se nesmí uvádět v italských novinách víckrát než jednou za měsíc. Vypravuje se, že Mussolini poslal Balba do, vyhnanství nejprve proto, že jeho značný úspěch v letectví mu zjednal příliš velikou popularitu, dále proto, že prý využíval své posice ke svému obohacení. Ale jiným a významnějším důvodem bylo zřejmě Balbovo důvěrné přátelství s Umbertem, korunním princem. V letech 1932 a 1933 měl Umberto sklony protifašistické; Mussolini zlostně změnil vojenskou přísahu oddanosti, škrtnuv z ní zmínku o králově „královském nástupci“. Tvrdilo se, že vévoda z Aosty, veliký oblíbenec režimu, by mohl nahradit Umberta jako následník. Balbo v té době byl člověk Umbertův. Nyní však nejlépe informovaní lidé soudí, že králi se podařilo přesvědčit Umberta, že nahlédl pošetilost svých činů. Ale Balbo je stále velmi blízký s Umbertem; občas letí z Lybie do Neapole, kde žije korunní princ, a veřejně pobývá v paláci den nebo dva. Balbo je jediný člověk ve fašistické Italii, který i dnes s jistým omezením si dělá, co chce. Jednou, když byl ministrem letectví, Duce neschvaloval jeho leteckého rozpočtu; Balbo přišel do Palazzo Venezia a viděl, že obvyklá židle u Mussoliniho stolu tam není a že jeho pán zůstal sedět. To znamenalo, že Balbo měl být vyplísněn jako školák; měl mluvit stoje. Rychle si tedy sedl — na Mussoliniho stůl. Je to člověk vysoký, nápadný a arogantní, jeho vous má měděný odstín. Balbo se narodil ve Ferraře blízko Bologni 1897. Vstoupil do armády jako hoch, dobyl si vyznamenání ještě než mu bylo dvacet; ve svých dvaceti letech založil noviny; účastnil se d'Annunziova dobrodružství a byl mezi prvními, kdo se připojili v roce 1919 k Mussolinimu. V klackovitých letech vynikal mezi lotříky; dobyl Ravenny na socialistech, obléhal Parmu, a nějakou dobu byl vypuzen ze strany pro soustavné násilí. Ve věku 26 let byl prvním velitelem fašistické milice; pak se stal podtajemníkem ministerstva hospodářství, na konec tajemníkem letectví. Před svým letem do Chicaga organisoval a vedl podobné letecké výpravy do Oděssy, kolem Středozemního moře a do Brasilie. Nedávno se uváděl Balbův výrok, že Duce, rozzuřen nesnázemi habešské války, je „nepřístupný v těchto dnech a tím méně je možno se s nim příti.“ Finer uvádí Balbův výrok, který nápadně ukazuje podobnost mezi původními fašisty a jejich pozdější obdobou v Německu: „Když jsem se vrátil z války, — zrovna jako mnozí jiní — nenáviděl jsem politiku a politiky, kteří podle mého názoru zklamali naděje vojáků, omezivše Italii na hanebný mír a kult hrdinů. Bojovat, zápasit, abychom se vrátili do země Giolittiho, který obchodoval s každým ideálem? Ne. Raději popřít všechno, zničit všechno, abychom všechno obnovili od základů.“ Maršál Emilio de Bono, jiný z quadrumvirů, byl prvním vrchním velitelem italských sil v Habeši. Narodil se roku 1866 a je tedy o generací starší než Balbo, měl dlouhou kariéru jako pravidelný armádní důstojník; byl velitelem Mussoliniho pluku za války. Znechucen „zhroucením“ Italie v letech 1919 a 1920, vzdal se velitelství armádního sboru ve Veroně a připojil se k fašistickému hnutí. Jako milovník hudby napsal první pochodovou píseň černých košilí. Byl prý jako mnozí z lidí blízkých Mussolinimu zapleten do vraždy Matteottiho. Byl tripolským guvernérem nějakou dobu, pak ministrem osad. Jimi válečníci. V listopadu 1935 Mussolini nahradil maršála de Bono nejvýznačnějším vojákem Italie, jež je maršál Pietro Badoglio. Důvodů tohoto přesunu bylo několik. Především de Bono splnil svůj úkol, i když tažení pokračovalo pomalu. Dále jmenování Badoglia učinilo z celého tažení věc skutečného vojska a ne jen černých košil. A říkalo se také, že Mussolini nebyl proti tomu, aby Badoglio byl vzdálen z Italie, poněvadž tento maršál, králův nejlepší přítel, k němuž má armáda důvěru, by byl přirozeným vůdcem proti Mussolinimu, kdyby habešské dobrodružství špatně dopadlo. Duce proto chytře přesunul odpovědnost z válečného úspěchu na Badoglia. Maršál Badoglio měl odbornou, ale skvělou vojenskou kariéru. Narodil se 1875 a vstoupil do dělostřelectva 1890; bojoval v každé italské válce od té doby a byl jedním z těch, kdo přežili boje u Aduy 1896; byl vyznamenán za statečnost sedmkrát. Po světové válce byl střídavě senátorem, velvyslancem v Brasilii, šéfem generálního štábu a předsedou vojenské rady. Byl by mohl zdrtit pochod na Řím, kdyby mu byl král dal k tomu souhlas. Obecně se věří, že na začátku byl proti habešské válce; generální štáb vypracoval zprávu o možnostech tohoto tažení, kterou prý Mussolini v zuřivosti roztrhal. Generál Rudolfa Graziani, vůdce vojsk somálských, zná Afriku dobře; ztrávil sedm let jako podřízený důstojník v Eritrei a od roku 1926 do 1930 „pacifikoval“ Cyrenaiku. Vojenští odborníci ho nazývají italským nejlepším vojákem. Generál Attilio Teruzzi, šéf štábu fašistické milice po sedm let a v roce 1935 velitel černých košilí v Habeši, je armádním důstojníkem, který se stal politikem. Jako de Bono vzdal se vojenské kariéry, aby se přidal k Mussolinimu po válce. Je to čilý člověk s velikými černými vousy, byl poslancem, státním podtajemníkem vnitra a guvernérem v Lybii. Generál Giuseppe Pavone, armádní důstojník s mnohými zkušenostmi v Africe, se přidal k nájezdníkům d'Annunziovým a vláda Nittiho ho propustila; Mussolini pak obnovil jeho hodnost. Je vynálezcem kulaté černé čapky, trochu podobné fezu, která je částí uniformy černých košilí. Pavone organisoval ozbrojený pochod padovské divise na rakouské hranice po zavraždění Dollfussově. Jeho otec byl odsouzen k smrti za vlastenecké spiknutí proti Bourbonům v Neapoli 1848. Je znám jako diavolo nero, černý ďábel. V Habeši velí domorodým eritrojským četám, Askarúm. Diplomaté. Baron Pompeo Aloisi, muž, jenž representoval Mussoliniho v Ženevě, si počínal dobře ve funkci nevděčné a choulostivé; musil udržet aspoň trochu vážnosti k sobě samému a přesvědčit ostatní o nezávislosti svého úsudku, kdežto ve skutečnosti v těch napjatých dnech říjnových 1935 mluvil jeho ústy Duce. Jeho rozzuřený velitel řádil v Palazzo Venezia; u stolu Rady v Ženevě Aloisi musil budit dojem ustálené rovnováhy. Mussolini mu dával nemožné rozkazy, jako na příklad příkaz, aby obžaloval Habešany z „útočnosti“, což musil přednést přijatelně a s vážnou tváří. Pochází ze vznešené římské rodiny, narodil se roku 1875 a původně byl námořním důstojníkem, pak se obrátil do diplomatických služeb. Nabyl značných zkušeností; v roce 1919, daleko vzdálen od squadristů v Toscaně a v Emilii, byl tiskovým přidělencem italské delegace na pařížské mírové konferenci. Byl to diplomat z povolání, jeden z mála, které si Mussolini nechal, a sloužil jako zmocněný ministr nebo vyslanec v Kodani, Tiraně, Bukurešti, Ankaře a Tokiu. Prováděl Mussoliniho pronikání v Albanii; v Japonsku si našel kdy, aby napsal knihu o japonském umění. V roce 1932 ho Duce poslal do Společnosti národů. Dobře se uplatnil jako předseda komise, která organisovala plebiscit v Saarsku. Nějakou dobu byl oblíbencem Mussoliniho v oboru zahraničních věcí Dino Grandi, ale na reparační konferenci v Lausanne se Francouzi s Brity dohodli na úmluvě, vyloučivše Italii, a Grandi byl za trest poslán jako velvyslanec do Londýna — patrně aby se tam lépe naučil způsobům nevyzpytatelných Britů. V létě 1935 prý na něho Mussolini zuřil, protože Grandi ho neupozornil, že Britové se ujmou vedení při stanovení sankcí proti Italii. Ale nebyl to jen Grandi, kdo se v této věci klamal. Grandi byl kdysi vůdcem squadristů, ale od té doby už dávno vyšel ze svých gangsterských dob. Je ve spojení s janovskou společnosti Sorima, která zachránila zlato v potopeného parníku Egypt, což byl jeden z nejvýznačnějších moderních námořnických kousků. Je to člověk s velikým osobním kouzlem a je asi nejoblíbenějším ze všech velvyslanců na dvoře Sv. Jakuba. Státní podtajemník zahraničních věcí Fulvio Suvich, velmi známý pro svou fintivost, se narodil v Terstu, který byl tehdy ještě rakouským. Za války přešel od Rakušanů k italské armádě. Nemá dnes žádného vlivu ani na provádění politiky; Aloisi nastoupil na jeho místo jako hlavní poradce Mussoliniho v zahraničních věcech. Suvich je jen něco málo víc než poslíček. „Šašci se často zjeví proroky.“ „Je rozšířené přesvědčení,“ psal nedávno Manchester Guardian, „že diktátoři mají duši ze železa a hroší kůži; pravda však je, že jsou to nejcitlivější tvorové na světě... Naopak vůdci demokracií jsou pružní a tuzí. Obstojí v kritice, kterou buď snášejí, nebo se s ní vyrovnávají. Ne tak diktátor; nepřátelská poznámka, ba i dobromyslný posměšek je jim tak nesnesitelný, že samotné nervy státu se nebezpečně zachvějí v odpověď na rozrušené nervy diktátora.“ V SSSR, jak uvidíme, je nejvíc vtipů o přísnosti pětiletky; vtipy v Německu jsou založeny většinou na teroru (tak na příklad židovská rodina píše zahraničnímu příteli: Za Hitlera se nám vede znamenitě. Žádnému židovi nebyl zkřiven ani vlásek na hlavě. Zahraniční povídačky o ukrutnostech jsou lživé. Strýc Max, který projevil opačné mínění, byl pohřben minulý týden.); v Italii snad příznačně vedle mezinárodních vtipů o diktátorech bez rozdílu je nejvíce vtipů o korupci. Mussolini sám je mimo všechny šepty o nějakých finančních nesprávnostech, ale jestliže tyto vtipy, skryté pod povrchem veřejného života v Italii, jsou náznakem skutečného stavu věcí, pak prostí fašisté nemají velikého mínění o poctivosti svých nadřízených a podvůdců. Strana ovšem ovládá všechna nejlepší místa; z této skutečnosti vyplývá také většina oněch vtipů. Italské vtipy se většinou točí kolem slova m a n g i a r e, které znamená nejen jisti, nýbrž i sežrati. Malý Romano Mussolini na příklad se táže otce u večeře: „Tati, co musím dělat, abych se stal velikým člověkem jako ty?“ Mussolini odpoví: „Mangi e taci.“ (Jez a mlč.) Nejfašističtější ze všech zvířat je slon; neboť nejprve po fašisticku pozdraví a pak žere. Fašistické emblémy byly dány na všechny lokomotivy — poněvadž „žerou“ kilometry. Hora Vesuv nedávno dostala čestnou hodnost, poněvadž otevřela svůj jícen, aby žrala. Turista zastaví policistu: „Kdepak se nejlépe najím v tomto městě?“ Odpověď: „V místní organisaci strany.“ Jiný typ historek je asi tento: Na kongresu starých fašistů někdo vykřikne: „Komu patří Italie?“ Sbor: „A noi!“ (Nám.) „Komu patří vítězství?“ Sbor: „A noi!“ „Komu Duce?“ Sbor: „A noi!“ Náhle se ozve jiný hlas: „Komu patří práce?“ (A chi il lavoro?) Sbor se odmlčí zmaten, a pak začne zpívat fašistickou hymnu: Giovinezza. Žádná ulice nikdy nebyla pojmenována po Mussolinim. Je to proto, že slovo via neznamená jen ulici, nýbrž „pryč“. Kapitola patnáctá. VÁLKA v HABEŠI. Naše budoucnost je na východě a na jihu, v Asii a v Africe. MUSSOLINI. Státníci mluví jen tehdy o osudu, když provedli hloupost. MUSSOLINI. Kdyby nebylo krátkozrakosti, viděli bychom až do Habeše. V říjnu 1935 se začalo tažení proti Habeši. Mussolini chladnokrevně, jak jen Ital umí, vypadl, ruše práva, kterých slíbil hájit, a vydávaje se na loupežnou výpravu do země, kterou slíbil chránit. Celá léta vyhrožoval výpadem na východ. Tažení by vlastně bylo nemělo nikoho překvapit. Vrhal hladové pohledy na Tunis; dohoda mezi sovětským Ruskem a Tureckem zabránila jednomu dobrodružství před několika lety v Malé Asii. Potřeboval prostoru — kolonií — pro expansi Italie. Ale jeho obvyklé chvástání, bohužel, přimělo lidi v západní Evropě, že si myslili, že i tentokrát je to jen chvástání. Pročpak si vybral rok 1935 jakožto dobu pro dobrodružství, které už dlouho předpovídal? A proč zejména vzhledem ke skutečným možnostem výsledku si vybral zrovna Habeš? Musím nejprve popsat některé italské základní skutečnosti hospodářské bez jakéhokoli ohledu, je-li v Italii Mussolini nebo není-li tam. Italie má 42 milionů lidí, stejně jako Francie, stísněných na jednu třetinu orné půdy francouzské. Obyvatelstvo roste ohromujícím přírůstkem 450.000 ročně. „Hladovíme po zemi,“ řekl Mussolini, „poněvadž se množíme a chceme se množit i dále.“ Ze 42 milionů Italů, převážně největší část je zaměstnána v zemědělství; země je toliko z jedné desetiny průmyslová. Neméně než 21% obyvatelstva neumí číst a psát. Země nemá základních surovin; nemá kaučuku, cínu, niklu, wolframu, žuly a chromu; závisí na dovozu z ciziny 99% své bavlny, 80% své vlny, 95% svého uhlí, 99% svých minerálních olejů, 80% svého železa a oceli a 99% své mědi. Přes Mussoliniho „boj o zrno“ nevyrábí dost potravin pro svou vlastní spotřebu. Musí dovážet 15% své spotřeby masa a 20% své spotřeby obilí. Kromě toho s jedinou výjimkou Japonska má Italie nejexponovanější pobřeží na celém světě. Mussoliniho snahou v prvních letech fašismu bylo, povšechně řečeno, pokusit se o přeměnu země, tak hubeně obdařené od přírody, ve velikou mocnost. Podařilo se mu to, ale za hroznou cenu. Zdanění vzrostlo tak, že na konec stravuje neméně než 38% úhrnného národního důchodu. Bilance zahraničního obchodu zůstala velmi nepříznivá. Rozpočtový schodek narostl z mírných 55 milionů dolarů v roce 1930—31 na 300 milionů dolarů v roce 1932—33 a 535 milionů dolarů v roce 1933—34, což už bylo 25% úhrnného národního důchodu. Přípravy na habešské tažení, ještě než se válka začala, stály 2 miliardy lir, zhruba 165 milionů dolarů. Italský zlatý poklad se zmenšil na polovinu; Mussolini, jenž přísahal, že bude bránit liru až do poslední kapky krve, byl donucen ve skutečnosti opustit zlatou základnu. V Londýně v prosinci se lira prodávala s 8%ním disažiem, při čemž předběžné záznamy na tři měsíce měly srážku 40%; jinými slovy, banky byly ochotny vsadit se s kýmkoli o jakoukoli částku peněz, že italská měna bude znehodnocena na počátku jara o 32%. Není docela pravda, jak řekli H. R. Knickerbocker a Dorothy Thompsonová, že v diktaturách hospodářské zákony, které mají platnost v demokratických zemích, mohou být prostě suspendovány. Hitler nebo Mussolini mohou provádět s penězi kousky, které jsou nemožné v pravověrném liberálním kapitalismu. Hospodářství za Hitlera a Mussoliniho se stalo otázkou ryze politickou; záleží jen na tom, jak dlouho lid bude snášet neúprosné napětí diktátorských manipulací. Přes to vnitřní situace Italie koncem roku 1934, a začátkem roku 1935 hodně přispěla k tomu, že se stalo nezbytným sáhnout k „zevnímu rozptýlení“, tak oblíbenému mezi diktátory. Zrovna ty důvody, pro které by byl neměl jít do války, přiměly Mussoliniho, že šel do války. „Nebyla to otázka, zda si může dovolit bojovat, nýbrž zda si může dovolit nebojovat.“ Nemyslím však, že Mussolini (který, jako Hitler, se příliš nezajímá o hospodářství), byl zahnán do války výhradně hospodářskými vlivy. Ty byly značně zesíleny politicko-nacionalistickými úvahami. (Nacionalismus je ovšem zčásti také hospodářský zjev.) Mussolini není člověk, který myslí o státech nebo hranicích převážně jako funkcích hospodářských tlaků. Jeho mysl mnohem příměji ulpěla na území, jakožto symbolu politické vážnosti. Nemělo by se nikdy zapomínat na tajnou smlouvu londýnskou, která pokoušela Italii, aby porušila úmluvu o Trojspolku a aby vstoupila do války po boku Spojenců. Touto smlouvou byla slíbena Italii větší kořist z vítězství, než pak dostala. Mussoliniho zahraniční politika v celku neměla úspěchu. Měl provést velmi nesnadný úkol; Italie, jedna z vítězných mocností, chtěla přes to revisi mírových smluv. Francouzi bránili Mussolinimu vzít si Tunis; jeho proniknutí do Albanie byl pokus nákladný a ne zrovna výnosný; jeho pakt čtyř mocností, pokus vytvořit jakousi Svatou Alianci dvacátého století na zásadách skoro revisionistických nebyl dokonale proveden; rozšířil svou oblast vlivu na Rakousko a Maďarsko jen za cenu ztráty německého přátelství; v arabských bojích pochodil špatně; pokusil se udržet balkánský kotel ve varu a dostal odpověď balkánským paktem, který vlastně sjednotil Jugoslavii, Rumunsko, Turecko a Řecko proti němu. Ale politické úvahy samotné by byly nestačily způsobit válku. Podnebí fašismu je horké a napjaté. Jako všichni diktátoři, byl i Mussolini zajatcem prestyže; musil se udržovat tím, že něco dělal. Hitler mu kradl příliš mnoho místa v titulcích světového tisku. Byl osobně válečníkem a imperialistou; vykládal o imperialismu jako o „věčném a nezměnitelném zákonu života. (Také věděl, že už jedna italská generace dorostla od světové války, nevědouc o jejich hrůzách a živena válečnými hrozbami a sliby; válka mu také mohla rozřešit jeho problém nezaměstnanosti.) Každá rozumná nebo věcná úvaha říkala Mussolinimu, velmi inteligentnímu člověku, že habešská válka je podnikem nesnadným a nebezpečným. Dlouho se pokládalo za dogma v evropské politice, že Italie je trvale odsouzena k závislosti na Veliké Britanii pro své otevřené pobřeží a proto, že britské loďstvo ovládá Středozemní moře. Mussolini se vysmíval tomuto dogmatu. Zajímavý příklad významu osobnosti, snad i velikášství, v politice. Duce nebyl poplašen pesimistickými zprávami geologů o Habeši. Věděl, co tam chce hlavně sklízet — slávu. „Čím zvláštním byl to ten náš Caesar živ?“ Mussolini sám by nad tím zdvihl jedno obočí, ale jen tak mimochodem můžeme uvést tento manifest velmi známého italského futuristy F. T. Marinettiho, nazvaný „Válka má svou vlastní krásu“: 1. Poněvadž slučuje sílu a dobrotu. Síla sama směřuje ke krutosti a dobrota ke slabosti, ale obě dohromady vedou k solidaritě a k velkomyslnosti. 2. Poněvadž zajišťuje svrchovanost mechanisovaného člověka, vyzbrojeného plynovými maskami, tlampačí, vrhači plamenů a tanky, nad jeho stroji. 3. Poněvadž zahajuje vytouženou „metalisaci“ člověka. 4. Poněvadž doplňuje krásu květnaté lučiny kulomety, vášnivými orchidejemi. 5. Poněvadž když se zastaví symfonie palby pušek a bombardování děl, lze slyšet zpěvy vojáků a lze cítit vůně a pachy hniloby. 6. Poněvadž geniálně přetvořuje územní scenerií inspirací dělostřelectva. 7. Poněvadž vytváří novou architekturu jako je těžký tank. 8. Poněvadž překonává násilím boje andělů s ďábly. 9. Poněvadž definitivně zbavuje člověka individuální bázně a kolektivní paniky zjemněným a usměrněným hrdinstvím. 10. Poněvadž omlazuje mužské tělo a činí ženské tělo žádoucnějším. 11. Válka má svou vlastní krásu, poněvadž slouží zvětšení veliké fašistické Italie. (Citováno v MANCHESTER GUARDIAN 15. listopadu 1935.) Jiným činitelem, jenž přispěl, bylo ono nedotknutelné a pružné pojetí tak zvané národní cti. Týž činitel, jak jsme viděli, pomohl k moci Hitlerovi v Německu. Italové bez ohledu na Mussoliniho stále trpěli ponížením od Aduy, kde Habešané je zle porazili v roce 1896, a od Kobaridu, kde rakousko-německá armáda jim připravila nejhorší porážku, která stihla některou západní mocnost ve světové válce. Mussolini jako Hitler mstil dřívější ponížení, vraceje Italii po krvavém křtu sebedůvěru. Válečný běs. Proč si Mussolini vybral Habeš? Z nejprostšího důvodu, že Italie vyrostla příliš pozdě, aby se mohla připojit k ostatním imperialistickým mocnostem při trhání koloniálního ovoce, a Habeš už byla jediným územím, které zbývalo. Proč byla Habeš ušetřena koloniální „pozornosti“ Veliké Britanie a Francie? Poněvadž to byla země, kde usazování Evropanů bylo nákladné, kde přírodní bohatství bylo pochybné a kde především obzvlášť tvrdošíjně bojovné kmeny znesnadňovaly vojenské obsazení. Nechuť k italskému tažení nesmí v nikom budit dojem, že Habešané jsou národ ušlechtilý nebo okouzlující. Pokud jde o nesnáze kolonisační, je poučný tento citát z článku v New Republic ze 7. srpna 1935: „Italský osadník, který se bude chtít věnovat zemědělství v Habeši, by musil si vzít s sebou dokonalé vybavení ba i stavivo na svůj domek. Habeš nemůže být ventilem pro přebytek italského obyvatelstva, nebude-li vláda dávat každému vystěhovalci důkladnou subvenci. Italie se občas pokusila v minulých čtyřiceti letech kolonisovat Eritreu, která na náhorní planině se velmi podobá Habeši. Nyní však je v Eritrei 4565 Evropanů, z čehož většina jsou vládní úředníci... Je ještě jiná překážka pro hromadné vystěhovalectví do Habeše, která má podle odhadu asi 10 milionů domorodého obyvatelstva. Mnoho domorodců se vyvíjí v neobyčejně obratné pracovníky, jak se ukázalo na dvou belgických kávových plantážích, které tam byly už zřízeny... Po celé Africe jednotlivý bílý zemědělec, který závisí na své práci, nikdy neměl úspěchu v soutěži a domorodým dělníkem za evropského vedení. Italský zemědělec v Habeši buď by klesl na úroveň života domorodců, nebo by zemřel hladem. Až se bude pokoušet Italie využít habešských surovin, narazí na její neobyčejnou zeměpisnou nezvladatelnost... Celá léta bílí dobrodruhové zkoumali možnost v Habeši a pokoušeli se získat zájem evropského kapitálu na svých domnělých objevech. Nikdo z nich však nevyložil dost přesvědčivě svou historii, aby skutečně něčeho dosáhl...“ (Výjimkou byl Francis W. Rickett, jehož olejářská koncese z 31. srpna 1935 byla rychle uznána.) Ale „tvrdý“ zeměpis Habeše nezabránil velikým mocnostem v obvyklých imperialistických choutkách. Už v roce 1891 a 1894 si Britanie a Italie vymezily „oblasti vlivu“ V Habeši; oblast italská za mnoho nestála, ale v britské oblasti bylo jezero Tsana, z něhož pramení Modrý Nil, který zavlažuje Sudan a Egypt. V roce 1906, ač Italie uznala nezávislost Habeše, trojstranná smlouva formálně rozdělila zemi na francouzskou, britskou a italskou oblast; to byla typická předválečná imperialistická smlouva. Habeš proti tomu protestovala, ale nikdo toho nedbal. V roce 1915 tajná smlouva londýnská, o které jsme se už zmínili, ustanovila, že „kdyby Francie a Veliká Britanie zvětšily svá koloniální území v Africe na útraty Německa, souhlasí tyto dvě mocnosti v zásadě s tím, že Italie se může domáhat nějaké slušné náhrady, zejména pokud jde o příznivé řešení otázek, týkajících se hranic italských kolonií Eritrey, Somalska a Lybie“. Habeš vstoupila do Společnosti národů roku 1923, při čemž kmotrami byly Francie a Italie. Italie zejména se snažila vymoci habešské členství, aby předem zabránila, domnělým zásahům Veliké Britanie do Habeše. V tom se Mussolini hrozně zmýlil. Každý, kdo se pokusí napálit Brity, jistě to na konec odnese. Kdyby Habeš nebyla bývala členem Společnosti národů, Britové by byli nemohli mobilisovat světové mínění, aby bránilo Italii ve válce v roce 1935. V roce 1925 Sir Austen Chamberlain a Mussolini ujednali dohodu, kterou si potvrdili své vzájemné oblasti vlivu v Habeši. Odvolávaje se na tento dokument, Mussolini hněvivě prohlásil v září 1935, že „rozdělil — to jest vlastně rozřízl Habeš“. Britové chtěli vystavět hráz blízko jezera Tsana. Za odměnu za italský souhlas a podporu slibovali „uznat výhradný italský hospodářský vliv na západě Habeše“ a podporovat italský projekt železnice přes Habeš, která by spojovala Eritreu a Somálsko. Ale Habeš byla v roce 1925 členem Společnosti národů a císař Haile Selasie (tehdy ještě regent) protestoval tak důkladně v Ženevě, že z dohody nebylo nic. V roce 1928 Italie podepsala. „přátelskou, smírčí a arbitrážní dohodu“ s Habeší. V článku 2. každá z obou vlád se zavazovala „nepodniknout žádnou akci, která by škodila nezávislosti druhé“. Pak prošlo sedm let, než Mussolini uhodil. Počátkem byla příhoda v Ual-Ualu 5. prosince 1934; říkalo se tomu „hraniční“ spor, ale ve skutečnosti, jak ukazovaly tehdy i italské mapy (byly ovšem rychle změněny), Ual-Ual je asi 100 mil vzdálen od hranic Somálska, tedy značně uvnitř habešského území. Boj se začal, když spojená anglo—habešská hraniční komise našla v Ual-Ualu utábořenu italskou vojenskou posádku. Britové odešli; Habešané bojovali. Bylo zabito 32 Italů a 110 Habešanů. To byla patrně záminka, na kterou Mussolini čekal; aspoň plamenné ultimatům podle vzoru případu ostrova Korfu přišlo do Addis Abeby. Duce — bylo to všechno velmi předválečné — žádal, aby Habešané se omluvili, pozdravili italskou vlajku a zaplatili 100.000 dolarů náhrady. Co se stalo potom, je dobře známo. Britská říše se začala hýbat. Perfidní Albion? Mussolini jistě soudil, že Veliká Britanie nebude mít námitek proti jeho dobrodružství. Jinak lze pochybovat že i on by se byl do něho pustil. V prosinci 1934 se zdálo, že Britanie a Italie dospějí k nějakému přátelskému urovnání celé věci, ale vyhlídky na úplné starodávné rozdělení Habeše se zatemnily neobyčejnými událostmi v létě, když britské loďstvo naplnilo Středozemní moře a Italie a Britanie se octly na okraji války. Britové by možná dovolili Mussolinimu, aby si ponechal nějaké habešské území; ale zdaleka ne tolik, kolik on žádal. Mussolini vytýká Britům, že ho těžce oklamali. 29. ledna 1935 poslal velvyslance Grandiho do zahraničního úřadu, aby pozval britskou vládu k úvahám o zvláštních dohodách, jimiž by byl zaručen harmonický vývoj italských a britských zájmů v Habeši. Říká, že byl ochoten „vyložit karty“. Britové však odpověděli „vyhýbavě“. Zahraniční úřad se zřejmě nedíval příznivě na návrh Mussoliniho; na druhé straně se zdá, že však neprojevil příliš určité stanovisko odporu. Když se ukázalo, že Britanie je proti němu a že propůjčuje obrovskou váhu svého vlivu Společnosti národů, začal Mussolini bouřit a zuřit. K jednomu novináři se zlobně vyjádřil, že není „sběratelem pouští“, když komise pěti navrhovala menší územní úpravy. (Byl to Ward Price z Daily Mail, jemuž řekl: „Dostal jsem 110.000 čtverečních mil saharských pustin od Francouzů před krátkou dobou. Víte, kolik je obyvatelů v této oblasti? 62!“ (Hrozil, že „okamžitě“ opustí Společnost národů, užije-li se sankcí proti Italii; „ale neudělal toho. Zatím co Eden, Laval a Aloisi strkali hlavy dohromady v Paříži, pustil se do toho a budil křikem odvahu ve svých černých košilích, řka, že půjde dopředu „s Ženevou, bez Ženevy, nebo proti Ženevě“. Sir Samuel Hoare pronesl historickou řeč ke Shromáždění Společnosti národů, v níž jménem Britanie usiloval „o společné udržení paktu o Společnosti národů v jeho celku a zejména o stálý a společný odpor proti všem nevyprovokovaným útokům“. Mussoliniho odpověď na to byla dvojí. Nejprve se pustil do války a 3. října vpadl do Habeše. Dopustil se při tom jednoho pokrytectví, která u něho jsou řídká, když tvrdil, že Haile Selasie je útočníkem, poněvadž, jak ironicky poznamenal Vemon Bartlett, „nařízením odchodu svého vojska na svém území se dopustil provokativního činu“; Dále pak měl řadu hlučných projevů a interviewů, jejichž tón na Mussoliniho byl podivuhodně žalobný. „Jsme na pochodu,“ řekl Morning Postu. „Je příliš pozdě nám nyní říkat, abychom se zastavili... Podívejte se na Portugalsko a Belgii a Holandsko. Všechny mají výnosné kolonie. Italie nepochybně také musí mít výnosné kolonie. Jakmile se nám dostane takových kolonií, stane se Italie také konservativní jako všechny koloniální mocnosti...“ Zástupci newyorského Sun si stěžoval: „Proč jsme odsuzování za to, co vy sami děláte, kdykoli je třeba? Nikdy jste neváhali a nebyli na rozpacích o válce, když šlo o vaše zájmy. Vzpomeňte si na Mexiko a Kubu a svou vlastní občanskou válku mezi Severem a Jihem. Jakpak Spojené státy ukončily otroctví?“ V jedné řeči prohlásil: „Kolo osudu směřuje k cíli — jeho pohyb se zrychlil a nemůže už být zastaven. Stal se pokus dopustit se nejčernějšího bezpráví proti Italům, totiž odepřít jim trochu místa na slunci. Dokud nebude prokázán opak, odmítám uvěřit, že lid Veliké Britanie si přeje prolévat svou krev a hnát Evropu do katastrofy na obranu barbarské země, která není hodna, aby byla zařaděna mezi civilisované státy.“ Zuřil velmi zle na Anglii. Britanie, jak nemusil ani zdůrazňovat, sedíc asi na čtvrtině světa a ovládajíc říši se 450 milionů lidí (z nich 384 milionů barevných), mařila jeho nepatrné dobrodružství, koloniální výpravu toho druhu, jaké si Britanie sama tolikrát dovolila. Bylo zbytečné pokoušet se mu vykládat, že britská říše byla vybudována před světovou válkou a že pakt Společnosti národů dal novou tvářnost lupičství cizího území. Britanie válčila s Boery. Britanie potlačovala 320 milionů lidí v Indii. Britanie nezarazila postup Japonska v Mandžusku. Mussolini zuřil. A skutečně i jiní než Mussolini mohli sebrati pěkný seznam britských imperialistických dobrodružství. Od roku 1788 až do 1925 Veliká Britanie bojovala podle odhadu asi ve dvaceti taženích neboli válkách, aby udržela otevřenu cestu do Indie. (Britanie ovšem nebyla jedinou zemí s imperialistickou politikou. Spojené státy ve stejné době dobyly Texasu, Panamského kanálu, Filipín atd.) Britové bojovali s Napoleonem na Nilu, u Trafalgaru, u Abukiru a nepřímo v Kodani, kterou lehkomyslně bombardovali. Britové intrikovali v Egyptě, anektovali Aden, vpadli do Habeše (a dostali nářez 1868), pronikli Persií a spojili se s Turky proti Rusku v krimské válce. Britové dobyli Cypru, rozšířili svou nadvládu nad Egyptem, postoupili do Sudanu a bojovali ve světové válce, aby zabránili německému Drang nach Osten. V říjnu francouzský list Gringoire, orgán pravice, přinesl článek s nápisem „Má se Anglie přivést do otroctví?“ Jeho nepřátelské narážky vedly k menší diplomatické příhodě a Laval se omluvil britskému velvyslanci. „Anglická politika,“ bručel Gringoire, „záleží v tom, že dělá zmatek na zemi, aby mohla ovládat moře... Pokládám anglické přátelství za nejhorší present, který bohové mohou dát nějakému národu. Když vidím Anglii s biblí v jedné ruce a s paktem Společnosti národů v druhé ruce, jak háji věc slabého nebo Spravedlivého, nemohu jinak, než být přesvědčen, že má k tomu své vlastní zájmy. Viděl jsem policii Jeho Veličenstva řezat do egyptských studentů na ulicích v Kairu. Viděl jsem, jak Lord Mayor z Corku umírá v Londýně ve zločinecké kobce. Viděl jsem trestance, které Lloyd George přestrojil za vojáky, jak střílejí balbrigganské mučedníky u dveří jejich domků... Je nezbytné pro štěstí lidstva, aby cesta do Indie byla britská?“ Nedávno New Leader otiskl seznam „nezávislých území“, která britská vláda anektovala od roku 1870. Beludžistan. Burma. Cyprus. Vej—haj-vej. Hongkong. Koweit. Sinai. Severní Guinea. Jižní Guinea. Východní Guinea. Šalomounovy ostrovy. Ostrovy Tonga. Sudan. Uganda. Britská východní Afrika. Britské Somálsko. Zanzibar. Transvaal. Stát oranžský. Rhodesia. Britská střední Afrika. Nigeria. K tomu ještě britská říše byla ve skutečnosti zvětšena o mandátní území, která jí byla svěřena v mírových smlouvách z roku 1919, to jest o Palestinu, Zajordání, Tanganyiku, Togo, Kamerun a Jihozápadní Afriku. Zřejmě už sami Britové začali myslit, že je toho trochu mnoho. A Italové pozdravili se skeptickým zájmem starostlivě náznaky Sira Samuela Hoare v jeho řeči před Shromážděním 11. září 1935, že koloniální suroviny jsou nerovnoměrně rozděleny. Sankce. Britská politika v poměru k sankcím, kterých by se užilo proti Italii za porušení paktu Společnosti národů, se nevyjasnila až pozdě v létě 1935. Na začátku vláda neměla zvlášť pevného stanoviska, aby zabránila válce. Anonymní autor Inquest on Peace napsal: „Byla vášnivě upřímná ve svém požadavku, aby lev i jehně se položili na zemi. Ale nebylo docela jasné, má-li jehně ležet vedle lva, nebo v něm.“ Jakmile Mussolini se pustil příliš daleko a měl 100.000 vojáků v Habeši, britská politika se přiostřila. Admiralita naplnila Středozemní moře válečnými loďmi a Eden prorazil hospodářské sankce v Ženevě. Z toho vznikly obecné pověsti, že Britové se už chystají ostře na Mussoliniho. Ale nebylo to tak jednoduché. Stalo se, že Britanie sama byla zmatená nesnadností rozhodnutí. Její politika, založená na dvojím záporu, byla dvojsmyslná. Nepřála si války; zároveň však nechtěla ustavičně narážet na Mussoliniho. Na druhé straně Britové byli rozladěni porušením míru, jež bylo způsobeno habešským tažením; zároveň však si nepřáli zlomit soustavu kolektivní bezpečnosti tím, že by vypudili Mussoliniho ze Společnosti národů a vehnali jej do náruče Hitlerovy. Německo, jako vždy, zůstalo hlavní starostí britské zahraniční politiky v Evropě. Docela jasné rozhodnutí pro sankce nebo proti sankcím proti Italii lze udělat, jen když máme na mysli nutnost ohlížet se na Německo. Můžeme býti pro sankce s toho hlediska, že uplatnění Společnosti národů a zdravá lekce Mussolinimu v Habeši odradí Hitlera od porušení míru později. Lze však také se stavět proti sankcím z toho důvodu, že oslabí Italii, otřesou střední Evropou a dají Hitlerovi znamenité vyhlídky na výpad a na zisk. Vznikala také otázka, zda Britanie bude moci zarazit Mussoliniho bez risika války mnohem větší, než je habešská. Hlediska britské vlády v tomto směru byla rozdělena. Mussolini sám vyprovokoval nejprve rozhodnutí proti Italii, poněvadž nerozvážně „naplnil Lybii italským vojskem a vzbudil dojem italských zámyslů na Maltu a Egypt. Britské loďstvo se nesoustředilo ve Středozemním moři dříve, než aspoň několik italských divisí bez jakékoli souvislosti se skutečným tažením v Habeši bylo posláno do Lybie a do Cyrenaiky. To snad byl nejhorší ze všech omylů Mussoliniho. Důvody sankční politiky, na konec přijaté, byly zhruba tyto: Nejprve, jak uvedeno výše, byla habešská krise vyložena jako „konečná“ zkouška soustavy Společnosti národů. Věc byla docela jasná, šlo o to, zda Společnost bude dobrovolně opuštěna, nebo zda se uplatní. Sama skutečnost, že Japonsko v Mandžusku s úspěchem šlo proti Společnosti, učinila tím nutnějším pro státy věrné Společnosti národů, aby se postavily proti Mussolinimu. Pakt byl porušen bez trestu ve vzdálené Asií. Habeš — v Africe — byla blíže domova. Nechte Italy bez trestu v Habeši a příští útok propukne v Evropě. Sankce proti Italii byly vlastně svým účinkem pozdějšími sankcemi proti Německu. Dále, britská dominia, která od vydání statutu westminsterského mají právo odloučit se od britské říše a která jsou vázána k sobě toliko symbolem koruny, podporovala mohutně sankční politiku. V září a v říjnu 1935 bylo plno idealismu v Ženevě a Kanada měla na něm značný podíl. Uzrálým a opatrným mozkům ve Whitehallu se náhle stalo jasným, že Společnost národů se může stát neobyčejně hodnotným činitelem pro udržení pevnosti britské říše. Dále liberální mínění v Anglii, které nenávidí fašismus, toužilo porazit Mussoliniho z důvodů mravní politiky. (Děkan Inge v dopise pro Times vyslovil svou obavu z toho. „Soudím, že všichni přátelé Společnosti národů by se měli mít na pozoru, aby se bezděky nepřipojovali k socialistům, kteří se nestarají ani o Habeš, ani o Společnost, ale kteří nás chtějí dostat do zápletky s Italií, poněvadž nenávidí fašismus a bojí se ho. Kdyby Rusko útočilo na Afganistán, zpívali by docela jinou písničku.“) Jako čtvrtý důvod lze uvésti, že v červnu provedla v Anglii Unie Společnosti národů za mocného vedení Lorda Cecila neobyčejně neformální plebiscit, „Peace Ballot“. Jedenáct a půl milionu lidí hlasovalo a neméně než 10,880.000, bylo pro hospodářské a nevojenské sankce proti útočníkovi a 6,748.000 bylo ochotno podporovat, kdyby to bylo nezbytné, i sankce vojenské. Průměrný celkový počet odevzdaných hlasů v obecných volbách do britského parlamentu je toliko asi 20 milionů; je zřejmé, že vláda si nemohla dovolit nedbat tohoto záznamu mínění jedné poloviny voličstva. „Peace Ballot“ posílil ty členy britské vlády, kteří byli pro sankce jako Eden, a zmátl ty, kdo neměli rádi Společnost národů jako MacDonald. Bylo bystře naznačeno, že Lord Cecil se stal možným vůdcem oposice proti Baldwinovi; maje 10 milionů voličů, mohl by působit vládě důkladné překážky, kdyby byla ukázala snahu nějak nepoctivé jednat s Italií. Pátým důvodem bylo, že dělnická strana oficiální oposice povinně a převážnou většinou schvalovala sankční politiku. Šestým důvodem bylo, že generál Smuts naznačil, že habešská válka by se mohla vykládat v Africe i jinde v britských koloniích jako válka mezi bílými a barevnými, což by byla pohroma pro britské zájmy. Sedmý důvod byl, že se zdálo, že Německo, usilující o udržení britského dobrého mínění, by lehkomyslně nesabotovalo sankce Společnosti národů. Osmý důvod: veřejné mínění ve Spojených státech amerických účinně hájilo zákrok proti Italii. Devátý důvod: britské říšské zájmy, jak už bylo naznačeno, byly dotčeny. Idealismus a to, čemu se říká „charakter“, mají jistou úlohu v britské politice, ale idealismus sám by byl nestačil vzbudit tu neobyčejnou houževnatost britské odpovědi na italský útok. Idealismus a k němu Egypt, Rudé moře a Indie obrátily Anglii proti Italii. Srážka vznikla mezi starým a nasyceným imperialismem a mezi imperialismem novým a nevyzkoušeným. Jakmile Mussolini začal hromadit vojska u Egypta, Britové vyskočili. (V Žnevě se vykládalo, že „S. d. N.“ [Société des Nations] vlastně znamenalo „Source du Nile“.) Sir Samuel Hoare — než pozbyl svého úřadu — byl nejšťastnějším zahraničním ministrem moderních dob; mohl rýsovat politiku, v níž idealismus a imperialismus se přesně shodovaly. Nejen Bůh, ale i britská cesta do Indie byla na jeho straně. Sankce byly však zahájeny zvolna a ne dost rázně. Nebylo v nich embargo na petrolej a britské společnosti skutečně dodaly něco benzinu pro letadla hraběte Ciana. A bylo jasné, že kdyby Mussolini uznal zčásti svou porážku a připlácl si, Britové by mu byli dali snadné podmínky — majíce svou oblast zájmu v Habeši stále nedotčenu. V některých britských vrstvách se sdílí názor, že Mussolini je „vzteklý pes“, ale ne ve všech. Zahraniční úřad by nerad viděl jeho zhroucení, kdyby důsledkem měla být anarchie nebo socialismus v Italii. A až do konce roku 1935 nikdy Britové neuvažovali o vojenských sankcích — nebo o zavření suezského průplavu (které by bylo hned zastavilo válku). V prosinci Hoare a Laval ujednali kompromis, který sliboval Italii značný podíl za odměnu, kdyby odvolala válku. Ale nátlak těch, kdo hlasovali s Lordem Cecilem, a některé konservativní vlivy jako vliv Sira Austena Chamberlaina donutily britskou vládu vzdát se toho plánu a Hoare, jehož Baldwin hodil jako oběť přes palubu, se vzdal. Kolem bojiště. Habešské dobrodružství mělo účinky v každé zemí světa. Mussolini se stal světovým státníkem — konečně. Ve Francii Proteus Laval, jak jsme viděli, zoufale se snažil zabránit výzvě k sankcím. Nechtěl oslabit Mussoliniho, svého spojence; nechtěl si rozhněvat své přátele a podporovatele na francouzské pravici, kteří zbožňují Mussoliniho. Jeho poslední hra byla zoufalá. Na konec řekl, vyhodí-li ho levice z vlády pro sankční otázku, že mládenci z Croix de Feu provedou možná nějaký kousek. V SSSR nalezly sankce úplnou, i když obtížnou podporu. Důvod: užití 16. článku paktu o Společnosti národů bylo nesmírně významným precedentem. Kdyby Německo nebo Polsko napadly SSSR, mohl by se sovětský svaz dožadovat kolektivní obrany u Společnosti. Německo jediné pozdravilo habešské dobrodružství s jistým uspokojením, poněvadž Hitlerovi kynul zisk, ať už to dopadne jakkoli. Vyhraje-li Mussolini tuto válku, bude upevněna životnost fašismu. Prohraje-li, bude vyřaděn nebezpečný konkurent Německa ve Střední Evropě. Tak Hitler seděl v zátiší a — čekal. Mussolini, neklidný a prudký hráč, přivedl italský národ na nové cesty. Ale budoucnost Italie, zrovna jako budoucnost Německa, závisí na britské říši. Divoká a mladistvá hlučnost fašistických států dříve nebo později nezbytně se srazí s vyzrálou životností Anglie. A tak nyní přerušíme tuto procházku proti směru ručiček na hodinkách po Evropě a obrátíme se do Britanie. Kapitola šestnáctá. ANGLIE: VLÁDNOUCÍ TŘÍDY. Anglii nemůže spasit jediný člověk. WILLIAM PITT. Toť trůn je mocných králů ostrovních, Toť země vznešená, to sídlo Martovo, Toť druhý Eden, na půl ráj... Anglie, záhadná země, je zároveň nejpevnější monarchií světa, nejsilnější oligarchií a nejsvobodnější demokracií a její říše je jediná, která přežila světovou válku. Je to také ostrov venkovských sídel, vybudovaný na uhelné základně, který přes tíživé nesnáze věku stále prosperuje. Dvě procenta vlastníků majetku v Anglii má 64% národního jmění. Z těchto osob se skládá plynulá a neporušitelná vládní třída nebo kasta, která je jedním z nejpozoruhodnějších zjevů dnešního světa. Vznikla zčásti ze zeměpisných důvodů; opírá se o vlastnictví půdy nebo o obchod na všech trzích světa, věří na svědomí a náboženství, Dolní sněmovna a Sněmovna Lordů jsou jejími kluby; věří ve svobodu slova a v demokratický postup; velmi citlivé reaguje na veřejné mínění; mezi jejími baštami jsou loďstvo, Bank of England a úřednictvo; žije v internátních středních školách a venkovských sídlech; její říše je její největší chloubou. Vládnoucí třídy mají úplně nerovnoměrný podíl národního důchodu a hospodářské moci. Vezměme si na příklad území Londýna. Jeden člen Horní sněmovny je majitelem neméně než 270 akrů v západním dílu Londýna. Jen asi 540.000 z 8 milionů obyvatelů Londýna má vůbec nějaký pozemek a skutečně cenné kusy jsou v rukou asi dvaceti lidí. (Srov. Hugh Dalton, Practical Socialism for Britain, “str. 151.) Je asi 100.000 lidí v Anglii s důchody přes 710.000 dolarů ročně, na které připadá 16% národního důchodu; je asi 18 milionů lidí, jejichž mzdy méně než 1250 dolarů ročně znamenají jen 56% národního důchodu. Z těch, kdo umírají v Anglii, toliko jeden ze čtyř zanechává aspoň 500 dolarů majetku. Dolní sněmovna představuje značné soustředění bohatství; autor jednoho článku v Sunday Express na příklad našel, že v roce 1934 mělo 170 členů Dolní sněmovny 650 správních radovství a ředitelství ve společnostech. Jeden člen Dolní sněmovny jich měl 34. New Statesman nedávno uveřejnil rozbor zaměstnání 729 členů Sněmovny Lordů. 246 jich je majiteli půdy, 112 bylo v pojišťovacích společnostech, 74 ve finančních a podobných podnicích, 67 v bankách, 64 v železničních společnostech, 49 v loďařských nebo strojnických společnostech atd. Je zajímavé, že z těchto 729 peerů 371 čili víc než polovina ani jednou nepromluvili v nějaké rozpravě ve Sněmovně Lordů mezi rokem 1919 a 1931; 111 z nich se nikdy ani nezúčastnilo jediného hlasování. Průměrný počet účastníků hlasování byl toliko 83. Nejvýznamnější základní skutečnost v britském veřejném politickém životě je zeměpisná poloha. Britské ostrovy jsou ostrovy, a jak ten školák v proslulé definici prohlásil, „ostrov je kus země, úplně obklopený britským loďstvem“. Angličané, smíšená rasa - složená z Anglů, Sasů, Jutů, Římanů, Normanů, Teutonů a Keltů —, vyrostli a sjednotili se v poměrném osamocení. Od doby královny Alžběty byli ušetřeni vpádů cizích a mohli volně vpadat sami mezi ně. A jejich ostrovní dědictví jim dalo daleký obzor, poněvadž po celé generace vyhlíželi na moře. Zeměpisná poloha však u této imperiální rasy vzbudila některé velkolepé provincialismy. Jsou tomu dvě nebo tři zimy, co těžká bouře úplně znemožnila dopravu přes průliv La Manche. „Evropská pevnina isolována,“ — jinak to vývěsky novin nedovedly vyjádřit. Počasí se zde stalo významným politickým činitelem, což ovšem platí i o mnoha jiných zemích. Tak na příklad v Rakousku, jak se pokusím ukázat, až dospějeme do střední Evropy, má vysilující Föhn na svědomí mnoho výstředností v rakouském chování. Tak také v Anglii mlha a vlhké výpary zchladily národ až do kostí. Je mi známo, že s jednoho hlediska je anglické podnebí nejmírnější na světě, poněvadž, jak bylo pyšně řečeno, můžete hrát golf téměř každý den v roce; můžete při tom promoknout, ale můžete hrát. Angličan má svůj deštník na dosah ruky téměř od svého narození. Když vyroste, je už uzpůsoben k tomu, aby byl připraven na jakoukoli nouzi, nejen v oboru počasí. Britská říše byla nevyhnutelným důsledkem zeměpisných a meteorologických vlivů; každý, kdo prožil jen několik zim v Londýně, ví dobře, proč stavitelé říše hledali slunce. (A psycholog by mohl říci, že národní instinkt pro shromažďování bohatství souvisí s pojmem deštivého dne.) Anglie vyrábí jen asi tři pětiny potravin, jichž potřebuje, a jen asi 20% surovin, které zpracovává na výrobky pro všechna tržiště světa. Ale je to země bohatá věcmi, na nichž záleží — uhlím i železem i ocelí. Je to ovšem nejprůmyslovější země v Evropě. Vyrábí tolik zboží, že asi 40% jejího obchodu je obchod vývozní. A dodává světu nejen ocel a boty, bavlněné košile a lokomotivy, holící čepelky a mostní konstrukce, ale i lodi, pojištění a finanční služby. Zmínil jsem se o nepoměru důchodů jednotlivců v Britanii. Ale národní důchod jako celek je mnohem větší než v kterékoli jiné evropské zemi; podle G. D. H. Cole činí 435 dolarů na osobu v Anglii proti 230 dolarům v Německu, 215 dolarům ve Francii a toliko 140 dolarům v Mussoliniho Italii. Vládnoucí třídy mají nejvíce svého bohatství z obchodu. Někteří jejich členové žijí z majetku pozemkového, ale obchod je převážným národním zaměstnáním. „Britové“, bylo napsáno, „berou svůj obchod vážně. Je to jediná věc v životě, na kterou se dívají tak vážně. V Anglii je jedinečný případ, že Bůh a Mamon jsou jedno. Dravost Mamonu je mírněna poznáním, že poctivost je nejlepší (vyplácející se) politikou. Bůh je dobrota, spravedlnost, láska, milosrdenství a pět procent výnosu ze zdravé investice.“ Je mnoho činitelů, působících k vážnosti a výnosnosti obchodu; jak napsal Douglas Jerrold, maje na mysli starší doby, „žádná úvaha o sociální spravedlnosti se nesmí míchat s právem kupovat lacino a prodávat draho“. Britanie je jednou z mála zemí světa, kde je dovoleno užívat pro reklamu v obchodě národní vlajky, Union Jack. I korunovační klenoty nesou úroky; chcete-li je vidět v Toweru, zaplatíte šest pencí. Šest dni v týdnu Angličan se modlí u oltáře Bank of England a sedmý den u oltáře Church of England. Neboť náboženství je mohutnou silou na straně vládnoucích tříd. Jako jediný mezi moderními státy má. Anglie svou národní církev, „ostrovní náboženství“, které je jen pro tento jeden národ. S ní souvisí, odvozuje svou sílu z jejího chladného a privilegovaného rituálu, činitel mravnosti. Úroveň veřejného života v Anglii je nejvyšší na světě; čest a idealismus mají svůj podíl v politice, takže podezíravý cizinec jí jen nesnadno rozumí. Čest a idealismus ovšem zpravidla jsou v souhlase s praktickými zájmy. Němci nejen porušili smlouvu svým vpádem do Belgie: vystřelili také šíp proti přístavům v průlivu. Ale je nezvratnou skutečností, jak jeden vlivný diplomat řekl mému příteli, že Anglie je nejnebezpečnější zemí na světě, poněvadž je jediná, která je schopna jít do války za nějakou jinou zemi. (Na druhé straně bylo by možno říci, že jen málo z mnoha Britů, hluboce mravně dotčených habešskou válkou, si uvědomilo, že ve stejné době armáda asi 30.000 Angličanů a Indů prováděla „čištění“ od Afridů na severozápadních hranicích Indie. Ani že oba ty případy byly obdobné.) Vládnoucí třídy věří ve svobodu, v demokracii, zčásti proto, jak říká Trevelyan, že svoboda a demokracie jsou mnohem výkonnější než despotismus. Anglický národ jako francouzský zaplatil vysokou cenu za svou svobodu; aby dobyl svobody, musil prolévat krev králů. Poprava Karla I. znamenala velmi mnoho pro anglické svědomí, a ústavní výsady a práva parlamentu se žárlivě střeží až po dnešní den. Jsme až ohromeni, když čteme v anglické historii, jak veliký počet lidí tam přišel o hlavu pro svobodu. Anglická demokracie je konservativní a Angličan chápe slovo „konservativismus“ úplně doslova; znamená mu konservovat, zachovávat věci. Ničím nelze nic zničit v Anglii leda velikým požárem. Parlamentní tradice Westminstru je předmětem závisti celého světa; a právem. V diktatuře jednotlivec existuje jako služebník státu; v demokraciích je stát teoreticky služebníkem jednotlivce. Žádný Angličan na toto nezapomíná. A jak řekl Stanley Baldwin v jedné ze svých nejproslulejších řečí, Anglie měla za posledních 300 let toliko deset let diktatury. Angličtí parlamentníci hrají svou hru vznešeně. Po volbě si odpůrci podají ruce, zrovna tak, jako by to bylo po hře tennisu. Když se Baldwin stal po prvé předsedou vlády, jedna z prvních věcí, kterou udělal, byla, že navštívil Lorda Oxforda, svého nejvznešenějšího odpůrce, aby si od něho vyžádal rady. Většina Angličanů ovšem si cení Anglii víc než stranu: což je jeden důvod britské schopnosti pro samosprávu. Když zemře vynikající konservativec, jako Lord Curzon, dělničtí poslanci ho oslavují v Dolní sněmovně. Za obecné stávky v roce 1926, jak je obecně známo, walesští stávkující a policisté užili neděle k tomu, aby si zahráli football. I nejchudší z chudých jsou loyální. Návštěvníci z ciziny, kteří přijdou do oblasti řeky Tyne a do Durhamu, nemohou uvěřit, že chudoba tak neobyčejného rozsahu nevede k revoluci. V Anglii je asi dva miliony nezaměstnaných a z těch snad milion nemůže doufat, že dostane zas někdy své zaměstnání; přes to však je myšlenka na revoluci nejen absurdní, nýbrž značná část nezaměstnaných volí konservativce a ne labouristy. Jedním důvodem je obava středních třid, že labouristé nemají dost „zkušeností“, aby mohli utvořit úspěšnou vládu. Druhým důvodem je sociální pojištění a ochranné zákonodárství moderní Anglie; země si vykupuje klid tím, že platí týdně 10 milionů dolarů na podporu nezaměstnaných. Nástroje, jimiž vládnoucí třídy vládnou, jsou rozmanité. Je to na příklad Admiralita, což je zákon sám pro sebe. Je to na příklad Banka, která, jak praví Hugh Dalton, je „docela zvláštní instituce“. Pružnost šlechty, která se ustavičně obohacuje plebejskou krví, je dalším činitelem. Pak je to public school — internátní střední škola — fetiš starých školských vzpomínek. Z 55 členů britského kabinetu a ostatních ministrů neméně než 16 chodilo do Etonu, 6 na Harrow a 17 do jiných internátních škol uznané jakosti. (Z 97 ministrů, kteří byli v kabinetě od války, chodilo 40 buď do Oxfordu nebo do Cambridge. Ale universitní kariéra s tohoto hlediska není zdaleka tak významná jako absolvování dobré internátní střední školy.) Slyšel jsem, že když Mr. Baldwin potřebuje nového tajemníka, zatelefonuje si prostě do úřadu pokladu a žádá o nějakého absolventa z Harrow; to je jediná kvalifikace, kterou žádá. „Když jsem byl pozván, abych vytvořil vládu,“ napsal Mr. Baldwin v On England, „byla jedna z mých prvních myšlenek, že by to měla být vláda, za kterou by se Harrow nemusil stydět. Vzpomněl jsem si, jak v předchozích vládách byli čtyři nebo pět Harrovanů a rozhodl jsem se, že jich musím mít šest. Udělat kabinet je jako rozřešit komplikovanou hádanku; dosáhl jsem svých šesti tím, že místo kancléře pokladu jsem si nechal sám... S pomocí Boží neprovedu nic ve své těžké a nesnadné kariéře, co by mohlo přimět nějakého Harrovana, aby řekl, že jsem opomněl se řídit nejvyššími ideály této školy.“ Jiným nástrojem vlády je venkovské sídlo. Nikdo ať si nemyslí, že snad skupina šlechtických spiklenců tam tráví weekend tím, že dává hlavy dohromady a kuje nějaký komplot. Je to mnohem náhodnější a méně neblahé. Ale představte si, že člen redakce velikého listu se chce sejít se slibným labouristickým politikem. Venkovské sídlo, jako má Lady Astor v Clivedenu, je dokonalé místo k tomu. Bohatí a vlivní lidé, unavení často svými formálními povinnostmi, odcházejí na venkov, aby se dostali z Londýna, nejošklivějšího a nejméně pohodlného města na světě; vynašli dlouhý weekend, aby tam mohli být co nejdéle. Jejich métier je politika; mluví o politice; a dělají politiku jaksi bezděčně. Konservativci, jak mi bylo vyloženo, když jsem přijel do Londýna, mají praxi v chytání nejlepších mozků v Anglii. Když se někde někdo objeví, kdo je chytrý a není konservativcem, hned se pokoušejí si ho přisvojit. Společenské lichoceni je při tom znamenitou zbraní. Byl to systém venkovských sídel, který pomohl svésti Ramsaye MacDonalda od znárodnění dolů k pouhému znárodnění vlády. Není-li někdo narozen na venkovském sídle, splete mu to hlavu, nohy i jazyk. Sotva vzejde nějaký opravdu inteligentní a pronikavý bojovník levice, hned se bude musit prodírat trním pozvánek od bohatých. Noviny jsou také mocným nástrojem vládnutí. Vládnoucí třídy málo dbají o Lorda Rothermera z Daily Mail, nebo Lorda Beaverbrooka z Daily Express, o tyto „tiskové lordy“ z dvacátých let tohoto století, kteří přes všechen svůj povyk — a přes Beaverbrookovu šotčí půvabnou osobnost — nemají dnes téměř významného vlivu. Odraz jejich nerozmyšlené kampaně, kterou chtěli porazit Baldwina, je porazil. Ale Geoffrey Pavvson, redaktor Times, je jistě jedním z nejvýznamnějších lidí v Anglii. A J. L. Garvin z Observeru má mocný vliv, ač zaujal nepopulární stanovisko v habešské válce. Pak uvažte úřednictvo, což je neporušitelná páteř Anglie. Můj mladý redakční pomocník, kdyby byl náležitě presentable“ a přizpůsobivý by asi mohl klidně zastávat úřad kancléře pokladu nebo ministra války; stálé úřednictvo už by se o něho postaralo. Lidé jako Sir Robert Vansittart, stálá hlava zahraničního úřadu, a Sir Warren Fisher, přednosta úřadu pokladu, jsou mezi lidmi, kteří skutečně vládnou Anglií. Většina těchto anonymních lidí - Vansittart, který vydal romány a básně, je výjimkou - je málo známá. Vyhýbají se bengálu. Kvetou ve stínu. A jejich moc je obrovská. Všimněme si na příklad nepostradatelných vlastností člověka jako Sir Maurice Hankey, kterého miliony neznají ani podle jména, ale který ve své osobě spojuje úřad tajemníka kabinetu, tajemníka tajné rady a tajemníka komitétu říšské obrany. A ještě důležitější je, že další Vansittartové, další Fisherové, ba i další Hankeyové, stíny za stíny, se ustavičně vychovávají, aby převzali místo svých pánů, až odejdou na odpočinek. Nikdo není nepostradatelný. Mechanismus se stále sám doplňuje. Anglie je pralesem stylových nesnází a vládnoucí třídy se mohou obklopit hustým houštím nejen výsad, ale i tradice. V žádné zemi nemůže člověk tak snadno odpykat nemotornost; jeden mladý poslanec mi kdysi řekl, že mu trvalo dva roky, než si osvojil složitosti parlamentní procedury. Co říci o zemi, kde „Lord“ strážce pečeti může být členem Dolní sněmovny, kde králův nejmladší syn se stal členem Horní sněmovny až po svém sňatku, kde panovník ani nesmí vstoupit do Dolní sněmovny? Anglická ústava není dokumentem. Žádný britský poslanec se nesmí vzdát mandátu (musí se ucházet o „Chiltern Hundreds“ — o čestnou funkci bez důchodu, která vylučuje poslanectví). A ministerský předseda nedostává žádného platu jakožto ministerský předseda! Vládnoucí třídy užívají propagandy daleko umělejší, než se kdy o ní snilo Dru Goebbelsovi. Často se uchylují k censuře, ale vždycky co možná nejklidnější; je to obyčejně censura nikoli nařizující, nýbrž dobrovolně ukázněná. Každý novinář ve Fleet Street znal na příklad přibližnou sílu britského loďstva ve Středozemním moři loni v létě; ale ani jeden to nevytiskl, ba ani v oposičních listech. Jediná metoda, které se užívá, je metoda přesvědčovací. „Podívejte se, příteli,“ řekne na příklad úředník ze zahraničního úřadu, „nemohu vás žádat, abyste to udělal, ale bylo by hrozně slušné, kdybyste to udělal.“ Vládnoucí třídy vlivem soustavy volebních okrsků, kde se volí jen jeden člen, ovládají volební geometrii tak, že kdyby se to stalo v Bulharsku nebo v Turecku, vybuchli by liberální novináři nevolí. Tak na příklad při volbách „národní vlády“ v roce 1931 dostala koalice Baldwin-Simon-MacDonald 556 mandátů na 14,500.000 hlasů, kdežto oposice s velmi slušným počtem 7,200.000 hlasů dostala toliko 59 mandátů. Při volbách 14. listopadu 1935 vláda dostala jen 54% odevzdaných hlasů, ale tím získala 428 mandátů ze 615. Kdyby bylo v Anglii poměrné zastoupení, činila by většina vlády 48 místo 250. Ale takto oposice, ač dostala 46% všech odevzdaných hlasů, byla odsouzena k bezmocnosti na dalších pět let. Vládnoucí třídy konečně přes všechnu bídu „speciálních“ (to jest zvlášť postižených) oblastí vytvořily nejen úplnou politickou stabilitu, ale dospěly i ke značnému oživení průmyslu. Uprostřed dvacátých let byly Kassandry, které říkaly, že Britanie je „hotova“; neměly pravdu. Zároveň s domácím posílením přišla obnova převahy v mezinárodních věcech. Britanie, která svými říšskými starostmi byla sváděna k isolaci, se zase znovu na plno připojila ke koncertu evropských mocností. A jako by se chtěl posílit pro bouřlivé doby, které ho očekávají, Baldwin opatrně naznačil skromný program opětného zbrojení, kterému se říká „národní obrana“. Směs. Mezi mnoha jinými silami, které na sebe navzájem a proti sobě působí, mají význam v široké aréně anglického politického života: Cricket a obřadná oddanost pro fair play, k níž vedl, Rozkolnické svědomí. Pokles přírůstku obyvatelstva, který podle odborných odhadů menší počet obyvatelstva v roce 1985 na 33 milionů. Vybrané osobnosti, jako Very Rev. W. R. Inge, bývalý děkan u sv. Pavla, generál Critchley, patrion chrtích dostihů, a Lord Dawson of Penn, králův lékař. Odvážné a neuctivé karikatury Davida Lowa, největšího karikaturisty světa. Otevřené řečnické forum v Hyde Parku, cosi jedinečného a základního. Politická tradice, přecházející s otce na syna; nejen Randolph Churchill se snaží následovat Winstona, ale i labourističtí politikové takto odevzdávají své naděje a touhy: syn Arthura Hendersona je v Dolní sněmovně. Tak i děti Lloyda George. Nakladatelská firma Victor Gollancz, Ltd. Skutečnost, že politika je prvním zaměstnáním země. Dopisy redakci Times. Ochota strany nebo osobnosti připustit porážku a hrát loyálně dál. Winston Churchill potíral návrh zákona o Indii, který podala jeho vlastní strana, s magnetickou vytrvalostí několik let; brzy po jeho uzákonění se zase vrátil do náruče strany. Přibližný odhad. Národní hospodáři rozmanitých druhů: J. M. Keynes, Sir Arthur Salter, Sir Josiah Stamp, Sir Walter Layton. Hrozná přísnost anglického práva. Hluboký pacifismus mladších mužů, kteří zavrhují své dřívější vojenské tituly. Captain Duff Cooper, nový ministr války, je Mr. Duff Cooper; Captain Anthony Eden je Mr. Anthony Eden; Captain Ormsby-Gore, půvabný komisař veřejných prací, je Mr. Ormsby-Gore. Před několika lety major Walter Elliot šel dokonce tak daleko, že vydal ohlášení, v němž vyložil, že nadále chce být znám jako Mr. Walter Elliot. Zpravodajská služba Admirality. Profesor Harold J. Laski. Dědické dávky. Radikalismus mnoha negraduovaných absolventů Oxfordu a Cambridge. Tradice ctihodnosti. Politik může stále ještě být slibným mladým mužem ve věku 55 let. Mr. Baldwin před nějakým časem se zmínil o „mladistvém věku“ jednoho ze svých parlamentních sekretářů, výrostka, jemuž je 42 let. Baldwin sám přišel do Dolní sněmovny, až když mu bylo 41 let. Zvyk arcibiskupa canterburského psát občas redakci Times výzvu k veřejným modlitbám se vztahem k nějaké politické události, na př. v únoru 1935, když návrh zákona o Indii se blížil ukončení. Fantastický počet dobročinných společnosti. Ticho katedrál. Kluby. Samočinná necitlivost na kritiku cizinců. Federace britských průmyslníků. Zřejmá disposice žen k oidipovskému komplexu u jejich otců. Britská civilisace je jaksi pomužštělá. Ženy nosí téměř mužské šaty; honí lišky; jsou to zdatné parlamentnice. Venkovská hospoda. Tradice „hotové“ věci a skutečnost, že každý, kdo je „u moci“, znal každého jiného už od dětství. Imperialismus, sahající až za hranice říše. Portugalsko na příklad je skoro tak v oblasti britských zájmů, jako je Irsko. Tak tomu bude — po návratu Jiřího II. Řeckého — i s Řeckem. Punch. Vysoké platy soudců, členů kabinetu a velvyslanců. Vnitřní kroužek? Nedejme se zlákat k domněnce, že vládní třídy tvoří ze sebe těleso, které by se mohlo sejít v jedné místnosti, zvolit si předsedu a vykonávat organické funkce panství. Anglie nemá uzavřené, úzké oligarchie, jako je ta, kterou představuji Správci Banque de France. Bylo by možno říci, že určité osoby jsou ve „vnitřním kroužku“, na příklad Mr. Baldwin, Lord Tyrrell (bývalý velvyslanec v Paříži), Lord Dawson of Penn, Geoffrey Dawson z Times, Neville Chamberlain, Lord Derby, Montagne Norman a Sir Maurice Hankey. Ale ani dva pozorovatelé by se neshodli na jménech, která třeba pojmout do tohoto kroužku, mimo Baldwina. „Kroužek“ není kroužkem, jinými slovy: aspoň ne ustáleným, neměnným kroužkem. Veliká síla vládnoucích tříd je vskutku v jejich plynulosti. Člověk může být členem jednoho z nejstarších rodů šlechtických na britských ostrovech a přece nemusí ještě být „mezi“; pouhé bohatství má velmi málo společného s výsadou; mozek samotný nestačí; charakter může. Královská rodina. Na rozdíl od většiny moderních králů ten nenáročný sedmdesátiletý člověk, jenž seděl na anglickém trůně, udělal kus historie. V originále jsou tyto odstavce psány v přítomném čase, poněvadž v době, kdy kniha byla dopsána, král Jiří V. ještě žil a zemřel až 20. ledna 1936. (Pozn. překl.) Ve svém mládí nebyl ctižádostivý; nebyl intelektuál; převládající rys jeho charakteru byl opatrný, zdravý rozum. Nikdo, kdo se s ním kdy setkal, nemohl ho mít nerad a jeho dvořané si vážili jeho laskavostí i jeho přísného smyslu pro povinnost k veřejnosti. Král byl velikým znalcem umění povzbudit každého k nejlepšímu výkonu. Jedna ze zásad, pověšených na stěně jeho pracovny, byla: „Nauč mne neplakat pro měsíc ani pro rozlité mléko.“ Dělal historii nejprve tím, že podepřel Mr. Asquitha ve velikém boji se Sněmovnou Lordů v roce 1910, když dal souhlas ke jmenování dostatečného množství nových peerů, že by jimi zaplavil starou šlechtu, kdyby lordi setrvali na svém odporu proti „lidovému rozpočtu“ ze sněmovny. Dále „poslal si“ pro Baldwina místo pro Lorda Curzona v roce 1923, aby nastoupil po Bonaru Lawovi jako ministerský předseda a tím zjednal předpoklady pro dlouhé Baldwinovo premiérství později. Příští rok, ač labouristé mohli utvořit jen menšinovou vládu, jmenoval premiérem Ramsaye MacDonalda, umožniv tak první socialistickou vládu v britské historii. Vykládá se, že jeden člen dvora se ho tázal, jak se na ni dívá; odpověděl mu: „Můj děd by ji byl nenáviděl; můj otec by jí byl strpěl: ale já jdu s duchem času.“ Konečně ze svého vlastního podnětu ten král jel z Balmoralu do Londýna 22. srpna 1931 uprostřed finanční krise a přemluvil MacDonalda, aby utvořil národní vládu. „Ví Bůh, pane, vy jste mne přivedl do toho a nyní mne musíte zase z toho dostat,“ řekl prý MacDonaldovi. Ten král — značný příspěvek ke stálosti britské politiky — měl toliko 5 ministerských předsedů za 25 let své vlády, jež byla oslavena v květnu stříbrným jubileem. Nejraději osobně měl Asquitha. Jubileum, stříbrné podle jména, vyvážilo zlaté. Nejen bylo symbolem návratu poměrné prosperity do Britanie (a mimochodem přineslo miliony liber do obchodu V Londýně), ale bylo i skvělým projevem lásky, kterou má národ ke královské rodině. Král sám byl tím nesmírně pohnut, a poněvadž to byl skromný člověk, divil se hromadnému pohnutí, které způsobila jeho přítomnost. Původ jubilea je temný. Nikdy se ještě neslavilo dvacáté páté výročí nástupu panovníkova. Nikdo, když se o věci po prvé jednalo v Dolní sněmovně, netušil hloubku a rozsah, jakých oslava pak nabyla. Mnozí lidé pociťovali ve svém nitru, že by to mohlo být poslední královské jubileum, slavené aspoň v jedné generaci. Král měl veliký politický význam nejen proto, že v domácích věcech se přísně řídil ústavou, nýbrž i skutečností, že po vydání statutu westminsterského jeho osoba se stala hlavním pojítkem mezi Anglií a dominiemi. Hrad je jakýmsi gyroskopem, ustalujícím vládní stroj. Je to přirozeně konečné útočiště vládnoucích tříd. Být pozván do Sandrighamu nebo na Balmoral je stále nejvyšší ctí, která může potkat britského politika. Lidé, kteří vládnou Anglii, tvoří rozšiřující se soustředné kruhy kolem trůnu. Většina z osob nejbližších králi jsou přirozeně konservativci. On sám je úplně mimo politiku, ale bylo by nejpodivnější věcí na světě, kdyby jeho soukromé sympatie a zvyky nesouhlasily s těmi představiteli vládnoucích tříd, kteří tvoří dvorský okruh. Co se stane, až některý den v budoucnosti bude Sir Stafford Cripps nebo nějaký jiný radikální socialistický vůdce ministerským předsedou a bude žádat jako Mr. Asquith jmenováni tisíce nových peerů, aby protlačil naléhavé sociální zákonodárství Sněmovnou Lordů? Král podle předchozího případu by se měl podrobit radě ministerského předsedy. Ale slyšel jsem bystrý výrok, že ústavnost v Anglii je to, co se dělá; a konservativní rádci dvora by měli hodně do toho co říci. Soudí se, že Prince of Wales (nyní král Eduard VIII.) je trochu „rudý“. Má značně humanitní názory o chudobě, nezdravých bytech a ubožácích. Jak každý ví, princ se nedral o korunu, ale ponese ji podle své povinnosti, i když se nechce ženit a mít nástupcem svého dědice. Když navštívil Rakousko poslední zimu, uvedl do rozpaků klerikální hodnostáře, když mermomocí chtěl navštívit Karl-Marx—Hof, socialistickou državu, do které před několika měsíci se střílelo z děl. Pokud jde o mezinárodní věci, kloní se královská rodina k jisté nervose nad Francouzi a k jistým sympatiím k Německu. Zejména nynější král. Král Jiří, jak se soudí, měl značnou úlohu při pokusu o skončení habešské války v prosinci. Kapitola sedmnáctá. BALDWIN. Je Mr. Baldwin nejšťastnějším z neschopných politiků, nebo nej- mazanějším ze schopných stát- níků? WICKHAM STEED. Mr. Baldwin má anglickou schop— nost jevit se amatérem ve hře, v níž ve skutečnosti je znameni- tým profesionálem. HAROLD J. LABEL Diktatura je jako obrovský buk — velkolepý na, pohled v jeho roz- květu, ale nic pod ním neroste. STANLEY BALDWIN. Stanley Baldwin, nejmocnější ze současných evropských demokratů, je příkladem vítězství charakteru nad okolnostmi. Tento člověk byl před patnácti lety tak neznámý, že velmi význačný vůdce konservativní strany se přiznal, že neznal Baldwina ani od vidění, když se stal ministerským předsedou. (Baldwin sám vypravuje, že jedna velmi známá dáma ze společnosti se tázala jednoho z jeho přátel: „Je ten nový ministerský předseda tak říkajíc vzdělaný člověk?“) Dnes je uprostřed kariéry, která může být gladstonská aspoň svou délkou. Prosté tajemství jeho síly je, že lidé mu důvěřují — nebo aspoň mu důvěřovali —, až do nezdaru s mírovým plánem habešským. Stanley Baldwin jistě není „intelektuál“; ani není obzvlášť chytrý, ani energický. Ale je to zosobnění Johna Bulla: solidního, střízlivého, závažného, ztělesnění majetku. Baldwinovi je 68 a nikdo nikdy ho neviděl rozčileného. Nic ho nikdy nezmátlo; mluví jen tehdy, když je to nezbytné; je neotřesitelný ve svém mírném přesvědčení. Bylo napsáno, že Stanley Baldwin je z těch, kteří vydrží až do posledka. Ale Baldwin je víc než pouhý John Bull; jeden můj přítel, který ho dobře zná, mi řekl, že je to jakýsi skandinávský mystik. Vyciťuje spíš hmatem než přemýšlí; nikdo nikdy nedospěl k rozhodnutí menším uvažováním. Snadno reaguje na cit a umí vzbudit silný cit i mezi anglickými posluchači. Ale je hlubokým puritánem. Polovice síly jeho charakteru pochází z „duchovních“ hodnot. Kariéra. Baldwin se narodil v Bewdley ve Worcestershire, okrsku, který dnes zastupuje, v roce 1867. Jeho otec Alfred Baldwin byl předsedou Great Western Railway a hlavou firmy Baldwin's Ltd., jedné z velikých železáren v Anglii; Baldwinové založili tu společnost a vedli ji po čtyři generace od polovice XVIII. století. Baldwin je typický Angličan: to jest, jeho matka byla skotského původu a jeho otec byl z Walesu. Jeho děd z matčiny strany, metodistický kazatel G. B. MacDonald, byl horlivým prohibičníkem, který psal traktáty proti alkoholu. Z matčiných sester si jedna vzala malíře Burne-Jonesa, druhá Sira Edwarda Poyntera, architekta, a třetí byla matkou Rudyarda Kiplinga. Baldwin a Kipling byli bratranci. Baldwin sám popsal (snad ne úplně vážně také poznamenal, že jednou z jeho prvních ctižádostí bylo stát se kovářem) svůj nezdar při přijímací zkoušce do čtvrtého ročníku na Barrow. Byl zklamán, ale praví „překonal jsem to v dalších letech, když jsem se dověděl, že dva z nejvýznačnějších lidí z dnešního veřejného života měli stejný osud“. Jedním byl F. E. Smith, který se stal později Lordem Birkenheadem. Baldwin, vzpomínaje na to, řekl, že to bylo po prvé, co se octl v jedné řadě s hlavami první třídy. To byla ovšem účinná oplátka skvělému, ale nestálému Birkenheadovi, který jednou posměšně řekl o Baldwinovi, že má mozek jen „druhé třídy“. Po Harrow postoupil Baldwin na Trinity College v Cambridgi, kde se ničím nevyznamenal. „Nic jsem nedělal na universitě,“ připomíná. A v jedné ze svých řečí prohlásil: „Připisuji schopnosti, které mám, tě okolnosti, že jsem jich nepřepínal v mládí.“ Jak je to daleko od Trockého nebo od Mussoliniho! Vstoupil do železárny svého otce a téměř dvacet let není záznamu o nějaké jeho veřejné řeči nebo činnosti. „Žil jsem v zátiší,“ praví. Jeho otec zemřel v roce 1908, uprázdniv křeslo v Dolní sněmovně, které měl od roku 1892; mladší Baldwin ve věku 41 let nastoupil po něm v doplňovací volbě. Čtyři měsíce mu trvalo, než pronesl svůj první projev v Dolní sněmovně; byla to řeč proti osmihodinné pracovní době pro horníky. Vynikl tak málo, že Hansard, jako by nepozoroval žádného rozdílu mezi otcem a synem, nazval ho omylem A. Baldwin. Za prvních devět let ve sněmovně pronesl jen pět řečí. Když rodilý Kanaďan Bonar Law se stal kancléřem pokladu v roce 1916, udělal Baldwina svým parlamentním soukromým tajemníkem. Bylo prý to proto, že Bonar Law Věděl, že Baldwin je příliš poctivý, než aby proti němu intrikoval, a ne dost chytrý, aby ho dostal do nesnází. Ve skutečnosti si ho Bonar Law vzal na radu jednoho skotského konservativního poslance J. C. C. Davidsona, starého přítele Baldwinů. V roce 1917 Baldwin byl povýšen na finančního tajemníka pokladu — to už byl práh do kabinetu —, zase na Davidsonovo doporučení. Bonar Law podle Wickhama Steeda (The Real Stanley Baldwin, bystrá a nestranná studie) nejprve měl námitky. „Pochyboval, zda Baldwin si zaslouží ministerské hodnosti nebo zda má k tomu dostatek výzbroje.“ Po válce se stala proslulá příhoda s dopisem pro Times, v němž Baldwin ohlásil svůj úmysl věnovat anonymně pětinu svého jmění státu. Dopis byl podepsán písmeny F. S. T. a Steed poznamenává, že byla připojena Baldwinova navštivenka; ale nějakou dobu nikdo neuhádl, že to F. S. T. znamená Financial Secretary of the Treasury a redaktor Times zachoval tajemství. Dopis má takový význam pro pochopení Baldwinova charakteru, že je dobře jej otisknout celý: „Pane, — obecně se nyní říká, že v srpnu 1914 se stát octl tváří v tvář největší krisi ve své historii. Byl zachráněn dobrovolnými obětmi svého lidu. Nejlepší z jeho mužů spěchali pod prapory; nejlepší z jeho žen opustily své domovy a rozdávaly plnýma rukama; nejlepší ze starších lidí pracovali, jak nikdy nepracovali předtím, pro společný cíl v jednotě a družnosti stejně nové jako potěšitelné. Může být, že za čtyři a půl roku ideály mnohých se zatemnily, ale duchovní nápor těch počátečních dnů přivedl zemi k vítěznému konci. Dnes v předvečer míru stojíme před jinou krisí, méně zřejmou, ale ne méně pronikavou. Celá země je vyčerpána. Přirozenou reakcí, ne nepodobnou oné, která vedla k výstřelkům Restaurace po vládě Puritánů, všecky třídy jsou v nebezpečí, že budou zatopeny vlnou výstředností a materialismu. Je tak snadno žít z vypůjčených peněz; tak těžko si uvědomit, že to děláme. Je tak snadno si hrát; tak těžko uvědomit si, že nemůžeme si dlouho hrát bez práce. Ráj bláznů je toliko předsíní pekla bláznů. Jak by bylo možno přimět národ, aby porozuměl vážnosti finanční situace; aby porozuměl, že láska k vlasti je lepší než láska k penězům? Lze to učinit jen příkladem a zámožné třídy mají dnes příležitost, která se už nevrátí. Znají nebezpečí nynějšího dluhu; znají jeho váhu v letech, která přijdou. Znají praktické nesnáze obecné zákonné daně z kapitálu. Ať jejich příslušníci každý podle své schopnosti si uloží dobrovolnou daň. Mělo by být umožněno zaplatit státnímu pokladu do roka takovou částku, jako kdyby poplatník ušetřil 50 milionů za rok. Uvažoval jsem o této věci téměř dva roky, ale nejsem příliš vtipný; nerad vystupuji na veřejnost a doufal jsem, že někdo jiný ukáže tuto cestu. Provedl jsem nejpřesnější odhad, jakého jsem schopen, hodnoty svého majetku a dospěl jsem k úhrnu asi 580.000 liber. Rozhodl jsem se prodat 20%, to jest hodnoty za 120.000 liber, což bude na nákup hodnoty 150.000 liber nové válečné půjčky, kterou odevzdám vládě, aby ji zničila. Dávám tuto část svého majetku jako oběť díků s pevným přesvědčením, že už nikdy nebudeme mít takovou příležitost, abychom dali své zemi tento způsob pomoci, který má takový význam v nynější době. Váš F. S. T.“ Nepřátelský kritik ať si sám rozhodne, zda vedle vlastenectví ještě snad nějaké jiné důvody přiměly Baldwina k tomuto neobyčejnému dopisu. Cožpak nevěděl, že tajemství jeho totožnosti se musí odhalit a že z toho bude pak veřejná pozornost wie noch nie? Neměl snad výčitky svědomí, že Baldwin's Ltd., jako všechny podobné firmy, měly konjunkturu za války, a nechránil se takto od možnosti svých vlastních vnitřních výčitek z kořistnictví? (Jen velmi málo lidí šlo za Baldwínem a odevzdalo část svého jmění státnímu pokladu. Celkem se sešlo méně než půl milionu liber.) V roce 1921 Baldwin dosáhl hodnosti člena kabinetu jako předseda Board of Trade (ministr obchodu); byl v kabinetě zrovna tak němý jako ve sněmovně. V příštím roce přišel obrat v jeho životě. Koalice Lloyda George se začínala lámat; konservativní strana se rozštěpila v názorech o tom, zda má či nemá ještě dál podporovat tohoto předsedu vlády a Bonar Law s Baldwinem vedli rozkolníky, kteří byli pro odboj. Nerozvážnou vyhrůžkou války s Tureckem Lloyd George se dostal do posice, kde byl obzvlášť ranitelný. Ale byl dostatečně „dynamickou silou“, aby silně okouzloval hlavní blok konservativců. Do Carlton Clubu byla svolána schůze, aby se poradila o situaci. Ohromující řečí Baldwin (Bonar Law byl nemocen) obrátil proud proti Lloydu Georgovi; konservativci odepřeli další podporu vládě a Lloyd George od té doby už nikdy se do vlády nevrátil. Je třeba uvést aspoň část Baldwinovy řeči v Carlton Clubu: „Dynamická síla je strašná věc; může vás zdrtit, ale nemusí být vždycky správná. Je to vlivem této dynamické sily (Lloyda George), že liberální strana, k níž dříve patřil, byla rozmetána na kusy; a je mé pevné přesvědčeni, že časem totéž se přihodí i naší straně... Budeme-li pokračovat v dosavadním sdružení, myslím, že stará strana konservativní bude rozmetena na atomy a zbudou z ní jen trosky. Rád bych vám dal jen jeden příklad, abyste viděli, co míním tím rozkladným vlivem dynamické síly. Vezměte si Mr. (nynějšího Sira Austena) Chamberlaina a mne. Služby, které Mr. Chamberlain prokázal státu, jsou nekonečně větší než jakákoli služba, kterou jsem mohl prokázat já, ale my oba dáváme státu nejlepší, co můžeme; oba jsme vedeni nebo aspoň se pokoušíme, abychom byli vedeni zásadami ve svém postupu; oba máme, myslím, přesně stejný názor o politických problémech dneška; oba navzájem — myslím pokud jde o mne, je to jisté — si sebe vážíme a snad máme k sobě i náklonnost; ale výsledkem působení té dynamické síly je, že tu dnes stojíme, on připraven odejít na poušť, bude-li donucen odříci se předsedy vlády, a já připraven odejít na poušť, kdybych byl nucen vytrvati u něho... Nevím, co o tom soudí většina zde nebo v celé zemi. Řekl jsem toliko včas, co jsem pokládal za správné, a chci uplatnit vše, o čem věřím, že je správné.“ Takto jeden z nejméně známých veřejných pracovníků v Anglii porazil Lloyda George projevem v podstatě mravním a citovým. Plouživá želva dohnala bystrou a skvělou lišku — a versaillská éra byla pryč. Baldwin se stal kancléřem pokladu v konservativní vládě Bonara Lawa, jež nastoupila po Lloydu Georgeovi, a to převážně proto, že ve ztenčených řadách konservativců nebylo jiného na to místo (Chamberlain, Churchill, Birkenhead a Sir Robert Horne odešli s Lloydem Georgem). Jel do Ameriky a věren přesvědčení, že Britové platí své dluhy, ujednal tam smlouvu o placení dluhů za podmínek, které v Anglii byly pokládány za neobyčejně tíživé (kteroužto smlouvu jeden z Baldwinových vlastních kancléřů pokladu, Neville Chamberlain, po desíti letech zavrhl). Bonar Law zděšen prohlásil, že ta dohoda by snížila životní úroveň v Anglii na celou generaci. Baldwin už čekal, že přijde o své místo. Bonar Law si ho pozval a mluvil za jeho přítomnosti o věci s Georgem Harveyem, americkým velvyslancem. Baldwinův politický život, jak praví Steed, byl v sázce. „Ani jednou neotevřel svých úst,“ praví Harvey; „ani trochu se nepokusil, aby obhájil sebe nebo dohodu, kterou přijal.“ Bonar Law byl příliš churav na svůj úřad a na počátku roku 1923 se ho vzdal. Za svého nástupce nedoporučil nikoho a král musil volit mezi Lordem Curzonem, zahraničním ministrem, a Baldwinem. Zvolil Baldwina, jednak z důvodů osobních a jednak proto, že labouristé se stali největší oposiční stranou, což činilo téměř nemožným, aby ministerský předseda byl z lordů. Curzon byl jako omráčen. „A při tom ani není politická postava,“ naříkal, maje na mysli Baldwina. „Člověk bez zkušenosti. A docela bez významu!“ Baldwin přijal novináře, když se vracel z paláce. „Nepotřebuji vašich gratulací,“ řekl, „spíše vašich modliteb.“ „Metodistický Macchiavelli.“ Baldwin se dnes stýká s málo lidmi; Worcestershire, Downingstreet (bydlí v č. 11 nikoli v č. 10) a Chequers jsou rámcem jeho života. Hlavní osobní vliv má na něho nepochybně jeho choť Lucy. I kdyby snad chtěl, měl by málo vyhlídek na nějaké odchýlení od přísné linie rozkolnické řádnosti, když jeho choť je po jeho boku. Její pevný charakter ho aspoň už jednou zadržel od resignace na vůdcovství strany, když byl stísněn útoky tiskových lordů. Syn manželů Baldwinových Oliver, prudký socialista, jim způsobil veliký politický žal. Ministerský předseda obyčejně obědvá a večeří sám; není to člověk, kterého byste nazvali stádním. Většina jeho přátel jsou mladiství lidé, političtí protégés, známi převážně jako „Baldwinovi lidé“. Jedním z nich je Anthony Eden; ministerský předseda napsal úvod k Edenově knížce z cest. Jiný je Duff Cooper, který bojoval v hrozných doplňovacích volbách v St. George's, Westminster v roce 1931, když šlo o Baldwinovo vůdcovství strany. Další je Geoffrey Lloyd, jeho bývalý parlamentní soukromý sekretář, nyní podtajemník ministerstva vnitra (Oswald Mosley mluvil o Lloydovi jako o Baldwinově „malém, soukromém šakalovi“, když Lloyd prudce napadal fašistické násilí v Olympii). Baldwin si píše všechny své řeči; soudí se, že nikdy nečte novin; jeho oblíbená četba (se slovníkem) je Thukydides; nedělá sportu; kouří dýmku. Dýmka se stala ovšem symbolem jeho „osobnosti“, ale před deseti lety, ještě než vyrostla baldwinovská legenda, karikaturisté ho obyčejně kreslili bez dýmky. Vždycky rád kouřil z dýmky; nyní z ní prostě musí kouřit, a to při všech příležitostech. „Zdánlivá prostota,“ napsal profesor Laski, „kterou předstírá Mr. Baldwin, by neměla nikoho klamat; prostý člověk ještě nikdy nebyl ministerským předsedou v Anglii. Jeho prasátka a jeho dýmka jsou prostě technické prostředky propagandy. Jako orchideje Mr. Chamberlaina nebo prstýnky Disraeliho, jsou to prostředky k vytvoření obrazu, který si lidé pamatují; uspokojují také nesčetné stoupence, kteří jsou přesvědčeni, že prostý zájem o prasátka a dýmky je trvalým základem politické přiměřenosti.“ Zdá se, že většinu svého života ministerský předseda projevoval špatné svědomí, pokud šlo o odpovědnosti z bohatství. Byl proti osmihodinné pracovní době; ale sám ze své vlastní kapsy vyplácel mzdy dělníkům u Baldwin's Ltd., když se po válce nepracovalo. Je schopen pojímat průmyslové vedení jako osobní odpovědnost zaměstnavatele vůči zaměstnancům, jako patriarchální činnost v rámci rodiny. Jeho vláda uskutečnila Zákon o Trade Uniích z roku 1927, „první zákon nepřátelský Trade Uniím za dobu přes jedno stoleti britské historie“. Ale jeho nejkrajnější konservativní odpůrci mu vytýkali, že je socialistou. Steed připomíná jako příznačnou jak pro jeho štědrost, tak i pro jeho náklonnost prokazovat tajně dobro, příhodu, která se stala, když Baldwin byl na výletě v Gloucestershire; vyslechl tam dvě staré dámy, které se dohadovaly, jak by dostaly dohromady dost peněz na udržení asylu pro slabomyslné dívky. Sebral dvě stě špinavých librových bankovek, zabalil je do kousku starých novin a poslal je těm dámám s dopisem úmyslně špatně napsaným jako dar od „tuláka, který šel kolem“. Má plat jako první Lord státního pokladu 25.000 dolarů ročně. Ale říká, že musí žit z kapitálu a z výpůjček. V květnu 1928 řekl: „Z každého šilinku, který jsem měl, když jsem převzal úřad, mám nyní o něco méně než penny,“ a jeho poznámka, že žije „z překročeného běžného účtu“, vzbudila hodně pozornosti. Ale podle Sunday Express (12. května 1935) měl 181.526 běžných akcií Baldwin's Ltd. a 37.591 prioritních akcii, jejichž tržní cena v té době představovala asi 500.000 dolarů. Nikdo ovšem neví, jaké jsou jeho závazky. Nemá nějakých nákladných koníčků. Kupuje si jen knihy. Obvyklá kritika Baldwinova praví, že je líný. Jiná říká, že je neobyčejný prohnaný. Další, která se nyní méně vyskytuje než dříve, že je příliš bez starostí, příliš pasivní. Jeho měkkost někdy byla opravdu ohromující. Vykládal jednou příteli, že stanovisko, které zaujal kabinet v nějaké věci, bylo podle jeho názoru nesprávné, ale že se dal přemluvit: „Přišel Winston se svou hlavou, která má 100 koňských sil, a co jsem tedy měl dělat?“ Když se však opravdu vzchopí, umí roztrhat své nepřátele na kousky. Je dost nepříjemné ho přimět, aby se hájil; ale když to udělá, nelze mu odolat. Dvakrát překonal větší krisi ve straně, jednou, když tiskoví lordi chtěli všemi dovolenými i nedovolenými prostředky zbavit ho vůdcovství; po druhé, když šlo o méně zjevně dramatický, ale uvnitř vážnější zápas, kde Churchill, Lord Salisbury a někteří z největších hodnostářů strany se pokoušeli ho vypudit pro jeho liberální stanovisko k Indii — liberální aspoň s hlediska jejich. Hýbe se pomalu; ale netrvalo mu tuze dlouho, aby se zbavil Simona jako zahraničního ministra a nahradil ho Samuelem Hoarem. V listopadu 1935 pustil Lorda Londonderryho z kabinetu, což způsobilo, že veliká tradiční recepce v Londonderry-House, která se dávala vždy večer před zahájením parlamentu, se tentokráte nekonala. Londonderry byl krutě pronásledován ve volební kampani za poznámku, kterou pronesl jako ministr letectví a která ho pak štvala s démonickou zuřivostí. Mluvě o odzbrojovací konference řekl ve Sněmovně Lordů: „Stálo mně nejvyšší námahu v té době, v tom obecném křiku zachovat možnost užívání bombardovacích letadel aspoň na hranicích indických.“ Baldwin zklamal naděje onoho vzácného bouřlivaka Winstona Churchilla, který už se těšil na místo v kabinetě. Ve volební kampani Churchill mluvil svým nejlepším plamenným slohem a výmluvně ukazoval na nebezpečí opětného ozbrojení Německa. Opatrný Baldwin však věděl, že Churchill by měl sice cenu pro oživení věcí obrany, ale že by jeho účast ve vládě mohla být diplomatickou závadou. Baldwin si nepřál vojenské politiky naplno. A také jeho většina byla tak značná, že nepotřeboval podpory Churchillova křídla tvrdošíjných. Baldwin se neucházi o přízeň; popsal své nemilé pocity při ucházení o voliče, které se od něho očekávalo při prvním volebním zápase a které si každý večer napravoval četbou Horace nebo Odyssey. Nemá rád řečnictví; ale dovede řečnit dobře. Přiznává, že je „poněkud mdlé povahy“ a že vždy dává přednost dohodě před neshodou; ale kvakerský rys jeho rodu působí, že by se prý dal raději napíchnout na kůl, než vzdát se nějaké zásady. Poněkud závistivě cituje Seneku v tom smyslu, že silný muž, který má majetek, stoji za podívanou pro bohy. Jeho řeči se znovu a znovu vracejí ke generaci, kterou Britanie ztratila ve válce a která by nyní byla květem veřejného života. A říká, že úspěch není nutně věc, které by bylo třeba věnovat celý život. Baldwin zřídka slibuje něco, dokud není bezpečně jist, že slib může splnit. To je také jeden pramen jeho moci. Je ušlechtilý téměř jako Don Quijote: tak na příklad udělal Malcolma MacDonalda, syna Ramsayova, sekretářem kolonií, když Ramsay se vzdal předsednictví vlády. Je loyální: nikdy se nemíchal do Ramsayových výsad ministerského předsedy v prvním období národní vlády, ačkoli on, Baldwin, byl skutečným držitelem moci. Umí velmi dobře rozlišovat; na příklad za volební kampaně v listopadu 1935 udělal přestávku, aby promluvil o míru podle úmluvy, ujednané dávno předtím; při této řeči působil aspoň dojmem, že vypustil volební zápas ze své mysli. Jeho politická bystrost je značná; byl první, kdo pochopil a dramaticky vyjádřil nové období mezinárodních vztahů, které nastalo Hitlerovým příchodem k moci a projevil to svým prohlášením, že hranicí Velké Britanie se stal Rýn. A konečně je pevný. Jak řekla Lady Oxford: „Víme, na čem jsme s ním a víme také, že on je tam, kde je.“ A zejména je to jeden z nejbystřejších dnešních politiků. Jedna z jeho dřívějších řečí, kterou pronesl v Classical Association v roce 1926, dává nahlédnout do jeho povahy: „Vzpomínám si, jak před mnoha lety jsem stál na terase krásné vily u Florencie. Byl večer v září a údolí pode mnou bylo zalito dlouhými, vodorovnými paprsky zapadajícího slunce. A tu jsem uslyšel zvon, takový zvon, jaký nikdy nebyl na zemi ani na moři, zvon, jehož každý záchvěv našel ozvěnu v samotném mém srdci. Řekl jsem své hostitelce: ,To je nejkrásnější zvon, jaký jsem kdy slyšel! ,Ano,' odpověděla, ,to je anglický zvon.' A tak tomu bylo. Po celé generace jeho zvuk zněl přes anglická pole, udáváje dobu práce a modlitby anglickým lidem s věže anglického opatství, a pak přišla reformace a nějaký moudrý Ital ten zvon koupil... a poslal jej do údolí řeky Arna, kde po čtyřech staletích rozrušil srdce bludného Angličana a roznítil je touhou po domově.“ Třikrát ministerským předsedou. Jeho první premiérství v roce 1923 netrvalo ani celý rok; probíjel se s nepatrnou většinou a rozhodl se odvolat se k národu — což vzbudilo hrůzu u většiny jeho kolegů — v otázce celní obrany. Země ještě nebyla připravena na cla; a tak byl poražen. V době této své vlády pronesl příznačnou poznámku: „Nuže, být ministerským předsedou, bude zajímavou zkušeností.“ Ramsay MacDonald utvořil první dělnickou vládu a vydržel s ní jen rok; Zinověvův dopis jej povalil a Baldwin se vrátil v čelo vlády s obrovskou většinou; jeho prvním činem bylo, že odpustil svým nepřátelům ve straně, zavolal Churchilla, Birkenheada a Chamberlaina z pouště a dal jim svá nejlepší ministerská, místa. Byl v čele vlády od roku 1924 do 1929, kdy jeho většina zase zmizela; obrátil se k zemi s volebním heslem „Bezpečnost především“ — což byla podivná politika — a byl rovnou poražen. Vláda z let 1924 až 1929 může být poučná, poněvadž v roce 1935 Baldwin podobně obdržel slib, že bude u moci pět nerušených let. Ale příklad z let 1924 až 1929 není zrovna slibný. Ministerský předseda, který sotva projevoval dostatek zájmu o svůj úřad, aby věděl, co se děje, podlehl nečinnosti, zmatku a špatné radě. Špatně provedl řešení uhelné otázky, která je neřešitelná, leda že by se nacionalisovaly zisky z uhelných dolů, a sklízel za to velikou obecnou stávku. Koketoval s návrhem „reformy“ Sněmovny Lordů, to jest jejího posílení, takže J. L. Garvin popsal celé akry místa v Observeru polemikou s ním, ve které nazýval jeho vládu „Odsouzena!“. Jeho zahraniční sekretář Sir Austen Chamberlain podepsal locarnské úmluvy, ale jinak bylo v rejstříku jeho působení hodně přehmatů. Vzdal se ženevského protokolu, ponížil Německo, přispěv k odkladu jeho vstupu do Společnosti národů, podněcoval Mussoliniho v Albanii i v Habeši, podepsal Kelloggův pakt teprve tehdy, když z něho vyrazil život, zneklidnil Spojené státy anglo-francouzským námořním kompromisem a zpackal tak důkladně ženevskou námořní konferenci, že Lord Cecil na protest vystoupil z vlády. Ale když Baldwin se stal znovu předsedou vlády v roce 1935, dosáhl ještě jednou obrovské většiny. Jeho manévr vypsat volby 14. listopadu v samém středu těžké mezinárodní krise, kdy lidé nevyhnutelně chtěli podporovat silnou a bezpečnou vládu, byl nazván sprostým; byla to ovšem chytrá politika. A výsledkem byl značný osobní úspěch Baldwinův. Lidé ani tak nehlasovali pro konservativní stranu nebo pro Národní vládu; hlasovali pro něho. A pro věc, kterou Baldwin svým slovem zastával — pro mír. Řečnictví. Jeho bratranec Rudyard Kipling, jak říká Steed, prý rád zlobíval Baldwina, nazývaje ho „literárním členem rodiny“. Není pochyby, že ministerský předseda má značný dar ozdobné řeči. „Rétorika, která naplnila břicha jeho lidu východním větrem,“ tak jednou popsal řeč Kerenského; a v jednom ze svých projevů ukázal, jak ministerský předseda vidí „lidskou přirozenost před sebou jako na dlani“. A není pochyby, že když mluví, zná docela přesně, jakou naladit notu podle svého posluchačstva; jeho projevy, jichž byly vydány dva svazky (svazku On England se prodalo 26.000 výtisků v původním vydání), jsou typickým výrazem anglické tradice, která spojuje státnictví a literaturu. Mluví často o funkci a přednostech demokracie. Tak na příklad: „Velikým úkolem této generace podle mého názoru je zachránit demokracii, zachovat ji a oduševnit ji. Ideál demokracie je velmi jemný, ale žádné ideály se neuskuteční samy sebou; má-li být demokracie zachována a nést ovoce, které ti, kdo v ni věří, by rádi viděli, lze toho dosáhnout jen tím, když všichni jednotlivci podle svých možností se zachovají tak, aby celek byl svěží a opravdový, a aby zachovali své ideály ve zdravé plnosti. Užil jsem tohoto obrazu v řeči už dříve, ale užiji ho zase: Každá vláda lidu je jakoby na obvodě kola; a vláda se vyvíjí v rozmanitých stupních od nejúplnější a absolutní samovlády krok za krokem až do zmatku, a nalézáte příklady v historii vlád, které prošly každým úsekem tohoto obvodu; často samovláda se skončí zmatkem a zmatek se končí stejně neomylně zpětným návratem k samovládě. Nyní jsme na jednom bodě v tomto kole a tím bodem je demokracie s vládou representativní. Musíme si uvědomit, že cenou za svobodu je věčná bdělost a mohl bych říci věčná pozornost, věčná sympatie a věčné porozumění; a je naší povinnosti v této generaci udržet stát pevně na tom bodě, jehož jsme dosáhli, znajíce velmi dobře risika, která jsou spojena, kdybychom sklouzli tím nebo oním směrem na onom kole, neboť jeden směr by znamenal zkrácení naši svobody a druhý směr by byl ten, kde svoboda se mění v nevázanost.“ Anglie, řekl jednou, nikdy nehledala svého druhého Cromwella. Ale možná, že bude toužit po druhém Baldwinovi. Jeho reputace však byla zle otřesena jeho barbarskym řešením krise, vzešlé z „mírového plánu“ Lavalova a Hoarova v prosinci 1935. Kapitola osmnáctá. LIDÉ z WHITEHALLU. MacDonaldův debakl. Čeho je nám třeba, je shromažďo- vat důchod průmyslu tímto způ- sobem, oním způsobem a dalším způsobem. Mr. MacDONALD, cit. v MANCHESTER GUARDIAN. A poněvadž nejsi ani studený ani teplý, vyvrhnu; tě ze svých úst. Citovala LADY HOUSTON v Seahamském přístavě. James Ramsay („Jidáš Iškariotský“) MacDonald, tvůrce a ničitel Labor Party, zavržitelný nebo heroický, jak je vám libo, člověk olympské nebo styžské osamocenosti, se narodil ve Skotsku r. 1866 a jeho původ je temný. V nynější době se o tom ovšem nemluví v britském tisku, ani ve společenských rozhovorech; ale za války, když MacDonald byl pro vlastence pravým ďáblem, byla vytištěna domněnka, že je nemanželského původu. Skutečnost jeho nízkého původu měla hluboký psychologický význam v jeho kariéře. Celý život hledal náhradu za ubohou bídu svého dětství. Když — podle Philipa Snowdena — se stal předsedou Národní vlády a zachichtal se „zítra každá vévodkyně v Londýně mne bude chtít políbit“, sbíral tím jen konečně účty za své trpké a nešťastné mládí. Průběh jeho kariéry do války a za války byl značně slušný. Opustil školu ve Skotsku, když mu bylo čtrnáct, aby si vydělal na živobytí; octl se bez haléře v Londýně a našel si zaměstnání v obchodním domě, kde dělal písaře za 12s 6d týdně; v noci studoval přírodní vědy a hospodářství. 3. srpna 1914 měl dost odvahy k tomu, že se postavil proti celé Dolní sněmovně a odmítal válku. Zdánlivě tím zničil svou politickou kariéru; ještě nyní výstřední konservativci, jako Lady Houston v Saturday Rewiew, otiskují s ošklivostí socialistický manifest, na němž je na významném místě jeho podpis, a jímž se požaduje podpora ruské revoluce v roce 1917. Za války posádka jedné lodi hrozila, že vstoupí raději do stávky, než by vezla MacDonalda, bojovného pacifistu, na mírový kongres ve Stockholmu. Byl donucen vystoupit ze svého golfového klubu v Lossiemouthu; jeho schůze bylo třeba chránit policií. A všimněme si, že v těch dobách jádro socialistické strany opustilo jeho. Dvakrát MacDonaldovi pomohla k velikému štěstí náhoda Vypravuje se, že v roce 1900 byl Mr. James R. MacDonald zvolen tajemníkem nově utvořeného representativního komitétu labouristů, z něhož se později stala Labour Party. Ale mnoho delegátů (podle Daily Heraldu z 27. února 1932) mělo dojem, že hlasují pro jiného MacDonalda — totiž Jimmie MacDonalda, význačného člena londýnské rady odborových organisací. Navržené jméno znělo J. MacDonald Byli tam dva J. MacDonaldové. Mr. J. Ramsay MacDonald vyhrál. Víc než o půl generace později, v roce 1922, byl zvolen vůdcem strany v parlamentě většinou hlasů nad J. R. Clynesem, a takto, jakožto vůdce oposice, se stal příští rok předsedou vlády. Radikálové z Glasgowa ho podporovali, poněvadž soudili, že se pustí do opravdu levé politiky, i když se to dnes zdá podivným. MacDonald si pomohl k té většině dvou hlasů řečí o malicherné věci, když totiž žádal, aby labouristé, místo aby se sdíleli o přední lavici oposice s liberály, seděli o samotě. Po třech měsících kdosi poznamenal, že zasedací pořádek nebyl změněn. MacDonald na otázku o tom řekl, aby ho netrápili s takovými drobnými hloupostmi! I ve své vlastní straně i v dřívějších dobách nebyl MacDonald populární. „Nikdy nebyl“, jak napsal Robert Bernays (Great Contemporaries, str. 260), „tuze doma ve světě, jehož dobyl.“ Nadobyčej hrdý a marnivý, ohradil se takřka zdí proti svým podřízeným; vykládá se, že nikdy nemluvil ani s Arthurem Hendersonem, svým skvělým sekundantem ve velení, mimo kabinet. „Žádný ministerský předseda moderních dob nebyl v méně důvěrných vztazích se svými kolegy.“ Jako Woodrow Wilson nesnesl kritiky. A jeho stoupenci si začali stěžovat na jeho „nesnesitelné povyšování“. Jeden z jeho ministerských druhů napsal: „Premiér si neuměl najít kdy ani dostatek energie pro onen přátelský společenský styk s členy své vlastní strany nebo i se svými ministerskými kolegy, který by mohl odvrátit třenice a vyvolat ducha společné hry. Stále víc a víc projevoval snahu trávit své volné chvíle ve společnosti méně nepříjemné.“ Jedna historka, možná podvržená, praví, že jednou se vykroutil svým stoupencům z Labour Party a klesl do lenošky v Londonderry House, řka: „Nemohu vám říci, jaký balsám pro duši je utéci mým kolegům do Společnosti civilisovaných lidi.“ MacDonald, jemuž není vrozen veliký smysl pro humor, tvor ztrnulých a houževnatých požadavků, s velmi zkresleným pohledem na své druhy, plný skotských mlh a bouří, vyžadoval především uctíváni. A uctívání bylo sotva pocitem, který mohl vnuknout svým tvrdohlavým a individualistickým kolegům. Jeho choť, kterou ctil, zemřela v roce 1911; byl pak člověkem nesmírně osamělým. Bylo nevyhnutelné, že se obrátí ke „společnosti“. Byl „přijat“ lidmi, jako manželé Londonderry, a být pokládán za pamětihodnost se mu stalo nejdůležitější věcí. Lady Londonderry měla veliký vliv na jeho život a jako první hostitelka v Londýně mu obrovsky pomohla v jeho kariéře, zejména když se stal předsedou Národní vlády. Jimmie Maxton, vůdce nezávislé strany dělnické, se jednou tázal v Dolní sněmovně, zda MacDonald se rozhodl opustit „Rudý prapor“ a místo něho si zvolit „Londonderry Air (irská píseň)“? V Ženevě v r. 1933 zorganisovali dopisovatelé listů oběd na jeho počest; v posledním okamžiku se otázal, kde bude sedět Lady Londonderry, a i když mu bylo řečeno, že dámy nejsou zvány, odepřel se zúčastnit, nebude-li také pozvána. Stal se schopným dokonalé směšnosti. V roce 1929 už na cestě do Spojených států prý se tázal telegrafií bez drátu v Londýně o radu, jaký oblek si má vzít při tamním přijetí, jakožto první socialistický ministerský předseda. Zahraniční úřad, zděšen, že by mohl vystoupit z člunu v mysliveckém klobouku nebo v kožených punčochách nebo něčem jiném, co by se mu zdálo vhodným, mu odpověděl rovněž telegrafií bez drátu, že cylindr a žaket bude nejlepší. V roce 1935, po konferenci ve Strese, kdy byl ještě předsedou Národní vlády, značně rozladil skupinu novinářů, kteří mu byli docela nakloněni, když je požádal, aby odešli z veřejného jídelního vozu, dokud neskončí svého oběda. Každý měl hlad, ale Ramsay, ubírající se k Ženevě, chtěl být sám. „Národní“ vláda je příhodné označení, jímž vedoucí strana využije krise tím, že dá jiným stranám zastoupení ve vládě, ale za nevýhodných podmínek. Výsledkem je trvalé rozštěpení a oslabení oposice; stranické linie se stírají, ale udržuje se dojem dokonalé podpory stran. MacDonald se stal předsedou první Národní vlády v r. 1931. Možná, že si myslil, že jeho labourističtí kolegové půjdou za ním jako jeden muž. Patrně však příliš nedbal o to, co učiní. Oni toho neučinili. Finanční krise r. 1931 byla v zásadě způsobena zhroucením britského vývozu a poklesem britské plavby i zámořských finančních účastí. Londýnská City si půjčovala peníze na krátkou dobu a půjčovala je sama na dlouhou dobu; získávala na tom, že platila tři procenta za peníze půjčené z Francie, ale dostávala za ně šest procent od Německa. To byl dobrý obchod, až najednou Německo, zachváceno krisí, nemohlo splácet; v Londýně bylo jen 55 milionů liber ve zlatě, kdežto ihned splatných závazků bylo 250 milionů. Londýnští bankéři soudili, že by si mohli pomoci půjčkou z Nového Yorku, ale Wall Street odmítl poskytnout úvěr, dokud britský rozpočet, napjatý úplně zákonnými výdaji na sociální služby a na proslulé podpory, nebude zase vyrovnán. MacDonald se obrátil k zemi s volebním slibem, že se bude držet zlata a pořádku. Ve volební kampani sestoupil až k nebritské demagogii, ukazuje německé bankovky z doby inflační a vyhrožuje, že brzy by nestačilo milion britských liber na nákup poštovní známky. Země postrašena mu dala obrovskou podporu. A pak byl kabinet donucen udělat zrovna to, o čem MacDonald přísahal, že toho nikdy neudělá. Britanie devalvovala svou měnu. Národní vláda, jejíž budoucí vedoucí silou se brzy stal Baldwin a nikoli MacDonald, pomohla zabít odzbrojovací konferenci a odmítla platit americký dluh; světová hospodářská konference, která se konala za její patronance, byla hrozným fiaskem Na druhé straně převrátila britskou celní politiku zavedením celní ochrany, která podnítila oživení průmyslu; konvertovala válečné půjčky za dvě miliardy liber s 5 na. 3 1/2%; a zahájila jakousi říšskou celní unii Ottawskými dohodami, když říši bylo statutem westminsterským dáno formální právo k rozchodu. Uprostřed doby této vlády začalo se zdraví MacDonaldovo kalit. Zrak ho trápil a vážně ochuravěl; když jel v roce 1933 do Ženevy, musil ho doprovázet jeho lékař a dozírat na každý jeho krok. Neobyčejná věc se přihodila, když tiskoví lordi na něho útočili pro neschopnost, způsobenou zhroucením jeho zdraví. Ministerský předseda si sezval několik parlamentních reportérů a sám jim dal prohlášení, napsané na stroji, v němž popíral, že je vážně nemocen, a uváděl, že jen trpí „ztrátou paměti“. Vlastenečtí novináři ovšem se postarali, aby toto prohlášení nevyšlo. Asi v této době začala se projevovat neobyčejná kudrnatost v jeho veřejných projevech. Mluvě o nezaměstnanosti, popsal tento problém v Dolní sněmovně takto: „Je třeba načrtnout plán, je třeba načrtnout politiku, je-li v lidské moci ujmout se této části (t. j. nezaměstnaných, kteří v dohledné době se nedostanou do průmyslu) a nedívat se na ni jako na odpadek, jako na lidi bez naděje, nýbrž jako na lidi, pro které se musí najít zaměstnání tak nebo jinak, a toto zaměstnání, ač možná nebude v pravidelné továrně nebo v organisované výrobě velikého průmyslu, nicméně bude stejně účinné pro ně mentálně, morálně, duchovně i fysicky, než by třeba bylo, kdyby byli pojati do onoho obrovského mechanismu lidstva, z něhož nejsou vždy nejlepší výsledky, a který do značné míry neumí dosáhnouti dobrých výsledků, jež tak mnozí z nás čekají od vyšší civilisace založené na národním bohatství. To je problém, který je třeba řešit.“ Mluvě o odzbrojení, řekl obecnému výboru odzbrojovací konference toto: „Jste před problémem, co dělat s hlediska této otázky, oné otázky a další otázky, ale docela zřejmě, když jste poznali spíše povrchní stránku jednotlivých otázek, chcete znát v poměru k celkovému plánu, co vlastně dáváte a co vlastně dostáváte. Proto když úřední nebo soukromé zkoumání dosáhlo určitého rozsahu, nelze je dokončit, až někdo, srovnav všechny vaše problémy, shrne je v jednom projevu a prohlášení celé soustavy, kterou tato konference může schváliti, aby dala bezpečnost, aby dala odzbrojení, aby dala naději pro budoucnost — dokud tato soustava vám nebude podána, nemůžete doplnit své šetření o jednotlivých problémech a otázkách...“ Lady Astor se ho tázala ve sněmovně, zda chce uvažovat o jmenování jedné ženy na soudcovské místo. Odpověděl: „Byl bych velmi rád nejen, kdyby tam byla jedna, nýbrž půl tuctu a jestliže moje vznešená přítelkyně neshledá, že by jich tam tolik bylo, nebo snad shledá ještě horší stav, jsem přesvědčen, že když jsem učinil toto prohlášení a dal jí toto ujištění, že mne nebude kárat pro skutečný výsledek.“ Při jedné z jeho řeči v té době jeden z jeho přátel, jenž se díval s galerie peerů, si všiml, že ministerský předseda se stále přerušoval a díval se vždy přes své rameno, jako by ho někdo pronásledoval. Nebylo vám dobře, když jste mluvil? Proč jste se tak díval přes své rameno?“ tázal se jeho přítel. „Měl jsem dojem,“ odpověděl, „že je tam na galerii člověk, který mne chce střelit do zad.“ Stále si naříkal na únavu a přepracování, ale lidé z jeho úřednictva říkali, že ztrávil mnoho času upřeným zíráním do ohně na Downing Streetu a že odmítal číst důležité listiny a zprávy. Na druhé straně, když byl zahraničním ministrem, řekl jeden úředník zahraničního úřadu: „To je nejlepší ministr, s nímž jsem dosud jednal.“ Když přijeli do Londýna členové německé delegace jednat o Dawesově plánu, na kterém závisel osud jejich země, MacDonald je poděsil prohlášením ve své uvítací řeči, že konference se musí skončit do tří dnů, poněvadž si musí jít odpočinout do Lossiemouthu. Jak se zdálo, neměl přímého pocitu o věcech; toliko o sobě ve vztahu k věcem. Mr. Churchill ve svých nejhorších dobách nazval MacDonalda „zázrakem bez kostí“; předseda vlády prý má „dar vtlačit maximum slov do minima myšlenky“. Budiž také připomenuto, že Trockij vytýkal MacDonaldovi „úplný mentální úpadek“; nazýval ho obyčejným, bojácným skrblíkem, v němž je tolik poesie, jako ve čtverečném centimetru plsti. MacDonald v té době nesporně pozbyl všech rozeznatelných stop svého socialismu. Byl ukřičen svými bývalými kolegy v rozpravě o Means Test (to je inspekce, jež určuje, dostane-li nezaměstnaný podporu po době pojištěné podpory. Rodina se tu pokládá za jednotku. Vydělá—li si syn nebo dcera nějaký šilink, odpočte se to od otcovy podpory. Výsledkem bylo, že mladí lidé byli vyhnáni z rodin, z tisíců domovů. Nová úprava v roce 1934 však ještě omezila rozsah podpor). Tehdy mu řekli, že je „podvodník“ a „svině“ a „bídný, špinavý holomek, který by měl být vymrskán z veřejného života“. (Panské Times zaznamenaly tuto scénu krátkou větou, že jeden člen se dal strhnout „k vášnivým osobním urážkám“ předsedy vlády.) Trávil čas sám, přemýšleje nebo sedě v salonech bohatých. Na jedné veřejné večeři se jednou omluvil poznámkou: „Mrzí mne, že musím opustit tuto kongeniální společnost, ale musím nyní předsedat uhelnému komitétu.“ A vtip koluje, že „Ramsayovi se na konec podařilo přece jen něco znárodnit — vládu“. Jedno však mu musíme připsat k dobru; na jaře 1935 zaujal ostré stanovisko proti Hitlerovi; uvědomil si, jak nebezpečným se stává Německo. Ale zřejmě ho proti nacistům neobrátilo jen pronásledování pacifistů nebo socialistů jako (teoreticky) on, nýbrž úvaha celkem citová, že totiž vláda v Německu popravila dvě hezké, aristokratické vyzvědačky. V listopadu 1935 byl MacDonald poražen při volbách v Seahamu — k úlevě mnoha milionů svých krajanů. (Počátkem února 1936 však byl opět — hlavně Baldwinovým kde se uprázdnil mandát úmrtím poslance, zvoleného původně v listopadu 1935. Pozn. překl.) Hoare. Poněkud šelmovský, poněkud delikátní, knižní a pěstitel bruslení, Sir Samuel Hoare budí dojem jakési vyumělkovanosti, které však v jeho povaze není. Byl aktivním ministrem letectví; letěl dvakrát do Indie a zpět. Jako státní sekretář pro Indii navrhl zákon o Indii, největší v historii britského parlamentu; s neobyčejnou pílí odpověděl na 15.000 dotazů o něm, pronesl 600 řečí, přečetl 25.000 stran zpráv a účastnil se debaty, která trvala sedm a půl roku a byla vyjádřena 15,500.000 slov v parlamentních tiscích (Hansard), což se rovná 20 knihám velikosti anglické bible. Kromě toho ještě při většině této jeho námahy byl jeho hlavním odpůrcem „Winston Churchill, nejdokonalejší a nejvytrvalejší debatér v Dolní sněmovně. Hoare se stal zahraničním ministrem v červnu 1935 zčásti proto, že Baldwin znal jeho schopnosti, zčásti za odměnu svých zázračných námah pro Indii. Návrh tohoto zákona sám je typicky baldwinovský, řešení poloviční. Dotkl se indických nacionalistů i tvrdošíjných konservativců tím, že rozšířil možnosti samosprávné vlády v Indii, zachovav podstatné složky britské nadvlády. Gandhi měl rád Hoara, poněvadž — jak řekl — Hoare říká Ne, když myslí Ne, místo aby se vyhýbal přímému projevu nějakou kulatou plochostí, jak to dělával MacDonald. Veliký indický vůdce jednou řekl Lordu Irwinovi, bývalému místokráli, jemuž se hluboce podivoval, ač byl jeho politickým odpůrcem. „Víte, tomu Hoarovi věřím zrovna tak, jako vám“ — což byl veliký kompliment v Gandhiho slovníku. Hoare pochází ze staré bankovní rodiny. Naučil se počátkům ruštiny (jeho učiteli byli překladatelé tehdejšího carského ruského velvyslanectví v Londýně a zpěvák pravoslavné církve), a šel do Ruska za války, jako člen britské zpravodajské služby. Tak se vyznal ve své věci — jak sám odhalil v jedné své řeči v roce 1933 —, že car mu vytýkal, že předem věděl o zavraždění Rasputinově. Hoare odjel z Ruska v únoru 1917 a šel do Italie s Lordem Milnerem jako důstojník generálního štábu. Po válce ztrávil nějakou dobu v Československu a byl předsedou Anglo-československé společnosti v Londýně. Mezitím byl bez přestávky konservativním poslancem za Chelsea od r. 1910. Hoare má úzké literární vztahy k Francii. Četl jsem nedávno v Evening Standardu, že prateta jeho choti, Aimée de Coigny, inspirovala Chenierovu La Jeune Captive. Jako stálý podtajemník Vansittart je značně obeznámen s francouzskou literaturou a mluví dobře francouzsky. Mírně udivil Dolní sněmovnu v říjnu 1935, jsa prvním zahraničním ministrem vůbec, který tam citoval Marcela Prousta. Citově je Hoare mnohem blíž Francouzům než Němcům; takové úvahy mohou mít jistou úlohu v politice. Britská zahraniční politika, která je neobyčejně stálá a mění se jen málo (jak řekl nedávno Hoare) od generace ke generaci, je zhruba založena na pojmu rovnováhy sil, při čemž rovnováhu drží Britanie. „Všechny naše největší války“, řekl Sir Austen Chamberlain, „byly vedeny, aby se zabránilo jedné veliké vojenské moci ovládnout Evropu a zároveň ovládnout pobřeží Průlivu a přístavy Nizozemí.“ Trevelyan řekl: „Počínajíc od tudorovských dob, Anglie jednala s evropskou politikou prostě jako s prostředkem zajištění své vlastní bezpečnosti proti vpádu a sledování svých zámyslů za oceánem.“ V moderních dobách, sledujíc tuto politiku, Britanie byla nakloněna, když Francie byla silnější než Německo, podporovat Německo; když Německo bylo silnější než Francie, podporovat Francii. Od světové války Společnost národů se stala příhodným mechanismem k tomuto účelu; přestává-li Společnost sloužit britskému úmyslu, Britanie jí nedbá. Od té doby, co Britanie v roce 1919 se značnou prozíravostí vymohla vstup svých domínií (a Indie) do Společnosti národů jako zvláštních států, je vždycky schopna ovládnout tamní úvahy. Před válkou bylo hlavní zásadou britské politiky nemíchat národ do nějaké akce na pevnině s hlediska možných budoucích zápletek. To se změnilo smlouvou Locarnskou, která, jako dokonalý příklad politiky rovnováhy, slibuje britskou obranu, jak Německu, tak Francii, podle toho, která země bude předmětem útoku. Všechny tyto úvahy jsou ovšem ovládány zásadou Pax Britannica; Britanie, veliký obchodní národ, chce mír. Když propukla sankční krise, jak řekl Walter Duranty, „Britové si nepřáli války do takové míry, že byli ochotni se pustit do boje, aby jí zabránili“. Je třeba se zmínit ještě o jiném a velmi zvláštním menším činiteli. Působí mnoho zmatku pozorovatelům na pevnině. Britové se dívají i na zahraniční politiku jako na jakýsi druh hry. Na rozdíl od Němců nebo Francouzů, pro které politika je otázkou života nebo smrti, Britové umějí nesmírně rozlišovat v oboru svých spletitých zahraničních věcí. Evropa je pro ně jakési jeviště; to, co se tam děje, je hra. A jestliže někdo zapomene své heslo, nebo poplete svou úlohu, průměrný Brit je vždy ochoten se domnívat, že se hra jenom zkoušela a že se může zahrát znova — lépe. V Zahraničním úřadě jsou zhruba dvě skupiny lidí. V první jsou stoupenci Společnosti národů, kteří jsou idealisté. Doufají, že soustavou kolektivní bezpečnosti přivedou Německo do přátelské souhry velmocí. Dívají se na válku jako na hrůzu v pravém slova smyslu; habešská krise pro ně znamenala zhroucení mravního zákona v Evropě. Druhá skupina, ve které jsou většinou starší, je ochotna dát Společnosti národů trochu možnosti, ale nedůvěřuje účinnosti zásady o kolektivní bezpečnosti, nýbrž skládá své naděje: 1. v mocné loďstvo a 2. v isolacionismus. Názory této skupiny přispěly k povzbuzení Německa, poněvadž isolace — nemíchat se do Evropy — je totéž, jako stavět se na německou stranu. V Anglii existují silné vlivy přátelské Německu, i ještě po diktatuře Hitlerově. Přehlédněme si je: a) Mnozí konservativci se bojí bolševictví a ti hloupí z nich pokládají Hitlera za jakousi záruku proti budoucím zásahům Ruska na západ. Anglie a Německo by měly být spojenci proti Rusku, velikému komunistickému nepříteli. Rusko bylo vždycky stejně tradičním nepřítelem; komunismus jej dělá dvojnásob nebezpečným. b) Londýnská City s obrovskými úvěry v Německu se dává zaslepit okázalou skvělostí Dra Schachta. c) Velmi mnohé mocné osobnosti v Britanii nemají rády Francii a Francouze a proto mají sklon k tomu, aby byly pro Němce. d) Skupina osobností kolem Lorda Lothiana (dříve Philipa Kerra, pravé ruky Lloyda George na mírové konferenci) obdivuje Hitlera; soudí, že ustálené Německo pod Hitlerem pojistí mír. Lothian je stoupencem Křesťanské vědy a tito křesťanští vědci, kteří nevěří ve smrt nebo ve zlo, přijímají snáze než členové jiných náboženství Hitlerovy sliby jako bernou hodnotu. e) Londýnské Times (Lothian a Geoffrey Dawson, jejich redaktor, jsou důvěrní přátelé) jsou ovšem neoblomně nezávislé; jejich berlínský dopisovatel vykonal skvělé služby odhalováním nacistických hrubostí a předsudků; ale zavrhují komunisty víc než nacisty; a někdy popřály Hitlerovi spíš o něco víc než dobrodiní pochybnosti ve věcech zahraniční politiky. f) V Anglii existuje tendence litovat Německa v jeho úloze poraženého, ale čestného nepřítele. (Naproti tomu Francouzi nikdy neodpustí Německu nespravedlnosti versaillského míru.) g) Je to sice podivné, ale dost mocné síly u Labouristů jsou pro Němce. Je zřejmé, že britští socialisté a odboráři by pod nacismem trpěli stejně jako jejich němečtí soudruzi, ale dělnická zahraniční politika v Britanii byla vybudována na nechuti k versaillské smlouvě a požadavku fair play pro Německo; ani urážky dělnictva Hitlerem nezměnily příliš náklonnost k Němcům v některých vrstvách britské levice. (Harold Laski se kdysi zmínil, že to způsobil Woodrow Wilson, poněvadž vynašel rozlišení mezi vládcem Německa a německým lidem. Pro mnohé labouristy a liberály Hitler dnes je tím, čím Wilsonovi byl Kaiser Wilhelm.) Kdyby měla přijít válka s Německem, ponesou všechny tyto vlivy kus odpovědnosti z ní, poněvadž zrovna jako v roce 1914 mylná domněnka, že Britanie by si mohla dovolit zůstat neutrální, by mohla být jednou věcí, která by Hitlera dohnala k otevřenému nepřátelství. Britská odpověď na Hitlerův program opětného ozbrojení byla typicky kompromisní; Britové si nejprve vykoupili soutěž na moři proslulým anglo-německým námořním paktem; kabinet pak ohlásil opatření na ztrojnásobení britských leteckých sil. Slyšel jsem snad fantastický výklad této námořní dohody (což byla spíše věc Admirality než Zahraničního úřadu). Britanie prý bojovala s Německem v roce 1914, poněvadž Němci ji podbízeli na světových trzích, což působilo průmyslovou tíseň a nezaměstnanost. Nyní Japonsko může provádět přesně totéž. Anglo-německá námořní dohoda dává Německu vládu nad Baltským mořem; (i polský zahraniční ministr plukovník Beck byl poněkud dotčen rozsahem, v němž Německo bylo touto dohodou posíleno;) Britanie ví, že Japonsko napadne SSSR jen tehdy, bude-li Německo silné; spojí-li se Japonsko a Německo k válce s Ruskem, budou pak všecky tři mocnosti oslabeny, což prospěje britské říši. Koncem roku 1935 ovšem Britanie, Francie i SSSR byly spojeny společnými zájmy proti Německu. Edenova vyjížďka do Moskvy postavila anglo-sovětské vztahy na nový základ. Ale nikdo by se neměl domnívat, že to bude trvat do nekonečna. V kapitole 15. jsem již vyložil britskou sankční politiku při sporu Italie s Habeší. Hoare měl v ohromujícím rozsahu celou zemi za sebou. Jediní lidé na britských ostrovech, kteří byli proti sankcím, byli, jak se zdálo, tvrdošijni Jeremiáši, jako Mr. Garvin, andělští pacifisté, jako George Lansbury, dělničtí vůdci, jako Sir Stafford Cripps, který odepřel být agentem britských imperialistických zájmů, Mr. Bernard Shaw (což je třída pro sebe) a isolacionisté až do poslední kapky krve, jako Lord Castlerosse z Daily Express, který lál těm „mírovým štváčům“ a „střelcům od krbu“, cituje jim výrok Macaulayův, že akr v Middlesexu stojí za víc než celé knížetství v Utopii. (Odpor dělnických pacifistů vyjádřil poslanec Aneurin Bevan takto: „Politika Britanie je politika lupiče, který měl úspěch, stal se domácím pánem, a chce nyní silnou policii. Mám-li žádat nějakého dělníka, aby proléval svou krev, nebude to pro středověkou Habeš, ani pro fašistickou Italii, nýbrž pro vytvoření lepší sociální soustavy v této zemi.“) Pak v polovině prosince, když už se opravdu zdálo, že britskému idealismu se podařilo zanést nový tón do proudu mezinárodních věcí, když celý svět horlivě tleskal britskému vůdcovství, udal se ohromující obrat; Hoare a Laval ujednali kompromisní „dohodu“, která ve skutečnosti dávala Mussolinimu všechno, co v Habeši chtěl. Anglie povstala vzrušením, rozhořčením a v poplachu. Baldwin mumlal omluvy v Dolní sněmovně; nemocný Hoare si šel odpočinout do Švýcar; a Eden dostal nepříjemný úkol, aby vyložil svým přátelům v Ženevě, jak britská a francouzská vláda chtěly na konec prodat Habešany se vším. Důvody tohoto kousku byly tehdy nejasné. Prvním bylo, jak se soudilo, že Britové cítili, že Mussolini prohrává, a kdyby prohrál, že by se mohl zhroutit v Italii, což by otřáslo celou stavbou Evropy. Druhým důvodem byla domněnka, že petrolejové sankce by mohly rozčilit Mussoliniho tak, že by byl ochoten zahynout v oblaku slávy, napadnuv britské loďstvo. Třetím důvodem pak bylo, jak se vyprávělo, že Baldwin chtěl mír o vánocích — stůj co stůj. Tu tedy se uplatnila síla britského veřejného mínění. Bouře rozhořčení pro „špinavý obchod“ donutila Baldwina pustit Hoara; ministerský předseda v tom překvapujícím týdnu nejprve zavrhl své volební sliby a potom zavrhl svého zahraničního ministra. A plán Hoarův a Lavalův zemřel — rychlou a trapnou smrtí. Ale nebylo řečeno, kdy se může objevit znovu podobný kompromis. Bylo ovšem pochybné, ukončil-li by tento plán válku. Habešané ještě měli do toho co mluvit a také menší státy ve Společnosti národů. Hoarova vážnost, která byla vysoká, byla nesmírně otřesena těmito událostmi. Odstoupil 18. prosince a jeho nástupcem byl Eden. Tak třeba Eden. Nikdo nemusí jít příliš daleko hledat prameny Edenovy upřímnosti ve věci míru. Dva z jeho bratři byli zabiti ve válce, nejstarší Edward ve Francii a nejmladší William Nicholas, jenž zahynul v šestnácti letech jako námořní kadet u Jutska. Eden, jedna z nejznámějších postav v dnešní britské politice, se narodil roku 1897. Jeho matka byla známá kráska, jeho otec Sir William Eden byl divokým „hrabským“ baronetem, který, maje zájem také o umění, se kdysi dostal do proslulé pře s Whistlerem. Jeho rodinné vztahy jsou typické pro venkovskou šlechtu. Jeho choť je dcerou Gervase Becketta; jednou bojoval ve volbách proti Frances, hraběnce z Warwicku, která (jen genealog by mohl udat přesné podrobnosti) byla jak tchyní jeho sestry, tak sestrou nevlastní matky jeho choti. Eden šel do války v sedmnácti letech a byl otráven plynem u Yprů; když mu bylo 21 let, přežil válku jako kapitán. Pak šel na Christ Church, Oxford. Neměl ani nejmenšího zájmu o politiku, ani se nepřidal k Unii. Studoval (a s vyznamenáním) východní jazyky; zdá se, že jeho jedinou nápadnější činností v té době byla přednáška, kterou měl o — Cézannovi. Ale brzy se octl v politice a jeho vzestup byl neobyčejně rychlý. Zdálo se nejprve, že to byl typický příklad mladých lidí od politiky: dobrá rodina; Eton a Oxford; služba ve válce; hezká žena; dva čilí kluci; slušné soukromé prostředky; bezvadný oděv; obvyklý příjemný zjev. Ale v roce 1926 se stal parlamentním soukromým tajemníkem Sira Austena Chamberlaina, tehdy zahraničního ministra. Bylo to zčásti proto, že bystrý Baldwin ho měl na paměti, zčásti proto, že mladší generace konservativní se domáhala nějakých míst pro mladší; V roce 1931 se stal parlamentním podtajemníkem zahraničního úřadu, a jak mizela obliba Sira Johna Simona v Ženevě a ve Whitehallu, tak rostla Edenova. Provedl většinu nejnamáhavější práce v Ženevě. V roce 1934 jako lord strážce pečeti byl vlastně náměstkem zahraničního ministra. V roce 1935 vstoupil do kabinetu jako ministr pověřený správou věcí Společnosti národů. Toto místo mu nepřinesla jen upřímná touha po míru a jeho osobní kouzlo. Přispěly tu nejprve nápadně nepravověrné stránky jeho osobnosti, které byly obzvlášť pozoruhodné, poněvadž jeho zevní zjev na pohled odpovídal obvyklému průměru. Studoval perštinu; to bylo zvláštní. Když byl jednou čestným hostem na honě ve Švédsku, odepřel zastřelit jelena, poněvadž byl „příliš krásný“. Dále byl to Baldwinův „člověk“ v zahraničním úřadě a tedy hlídač Simonův, kterého zavrhovali konservativci. A konečně stálé úřednictvo Zahraničního úřadu na něho přísahalo. Eden je obratný a trpělivý vyjednavač; přiměl Jugoslávce a Maďary, že se dohodli po vraždě krále Alexandra, což je asi tolik, jako by přiměl Goeringa a Dimitrova, aby si dali hubičku. Byl to první britský člen kabinetu, který vstoupil do Ruska od revoluce v roce 1917; bylo k tomu třeba nejvyššího taktu, odvahy i bodrosti. Sověty hluboce podezíraly britskou politiku a britští konservativci se domnívali, že Stalin a jeho lidé jsou jed. Eden a Stalin se sobě navzájem zalíbili hned. Pak přišla Habeš a Edenův význam v britské politice prudce stoupal; byl miláčkem těch, kdo hlasovali při hlasování o mír, a pacifistů, takže jeho odchod z vlády by byl mohl vládu porazit. Pro miliony lidí v zemi Eden je zosobněním míru. Spousta tvrdošíjných konservativců nemá ráda Edena; ale dokud Baldwin je ministerským předsedou, je jeho posice bezpečná. Konservativci. Síla Neville Chamberlaina, syna velikého Josepha a bratra Austenova, je v tom, že jako mnoho britských politiků, nemá skutečného zájmu o politiku; může se vždy dovolávat svého nezájmu. Až do svých 47 let (s výjimkou sedmi let, která ztrávil v mládí v Západní Indii) se sotva hnul ze svého rodného Birminghamu; v roce 1916 Lloyd George pod tlakem války ho vyzval, aby se stal generálním ředitelem t. zv. národních služeb. V roce 1918 se vrátil do Birminghamu a byl tam až do roku 1922, kdy ho přemluvili, aby zase šel do národní politiky. Má rád zahradnictví a rybaření. V době zoufale vážné finanční krise měl kdy napsat dopis pro Times, v němž zaznamenal, že viděl šedého konipáska v jednom londýnském sadě. Kvalifikaci pro svůj úřad kancléře pokladu má dokonalou. Má úplnou důvěru boháčů z City; je tak pravověrný jako biskup; nemá rád nic grandiosního; dodává nátěr vážnosti těžkopádnému rozhodování; nedůvěřuje idealismu. Chamberlain podle těch, kteří by ho mohli znát, byl jako Hailsham a MacDonald nejdéle v odboji při sporu o sankce. Byl to on, kdo hodil přes palubu návrh Lloyd Georgeova New Dealu. Na ottawské konferenci musil stát po boku kanadského premiéra, prudkého Bennetta, a provést spletitý kompromis mezi ochranou domácích britských snah po vybudování místního trhu a mezi snahou o zlepšení stavu obchodu v britské říši. Major (nyní Mr.) Walter Elliot, potravinový diktátor, začal svůj politický život jako fabiánský socialista; dnes je to konservativec, ale konservativec, který je nejcitlivější na moderní šibolet „plánování“. Jeho prapodivné pokusy v nové organisaci britského zemědělství, jeho spletitá síť subvencí, kontingentů a tržních zákonů je nezbytná, poněvadž úplná politika agrárního ochranářství by Anglii vyhladověla. Studoval, aby byl lékařem; chce být nyní vědcem v politice. Ani Mr. Wells není pro něho dost velikým plánovatelem. Elliot řekl, kritisuje jednu Wellsovu řeč, nazvanou Whither Britain?, že Wells se přihlásil do XIX. století svými úvodními poznámkami. Jako mnozí Britové Elliot má smysl pro směšné rýmy. Filosofii determinismu, jak řekl ve svém předsednickém projevu na Aberdeen University, lze vyjádřit těmito veršíky: „O, klam! Svůj úděl teď už mám, neb určeno mi jest jen pevných užít cest, vždyť nejsem bus, jsem jenom tram!“ Pak, popisuje hvězdáře Sira Jamese Jeanse, Elliot řekl: „O, hnus! Je v tom vzdoru kus, jdu po svém sám, nehledě k namitkám, vždyť nechci být jen tram, jsem přece bus!“ A když byl studentem na Glasgow University, napsal ódu na Prase, jejíž dva verše zněly: „Za živa je to rmutný rod, po smrti dává chutný hod.“ Jeho představy hospodářské obnovy se pohybují v liniích úplně pravověrných; soudí, že „stav klidu“ může být uskutečněn kapitalismem soustavy laissez-faire. Je to neúnavný pokusník; říká se, že zůstává ministrem zemědělství, poněvadž nikdo jiný by se asi nemohl vyznat ve spletité soustavě jeho regulací. Jejich výsledkem ovšem bylo více třenic s dominiemi, které se přely, kolik mohou vyvézt masa a oč mohou zdražit ceny potravin pro britské spotřebitele, aby mohli žít výrobci. Oliver Stanley, dříve ministr práce, nyní ministr vyučování, je syn Earla of Derby a oženil se s Lady Maureen Stewartovou, dcerou Lorda Londonderry. Má, jako většina konservativních politiků, dobrý válečný rejstřík; na rozdíl od většiny z nich je vtipný; jednou řekl, že Sidney Webb má „modré (parlamentní) knihy ve svých žilách“. Za obecné stávky sloužil jako písař ve westminsterské stanici podzemní dráhy. S ochotou uznat své omyly, což je skvělá tradice v britské politice, nabídl demisi jako ministr práce, když úprava t. zv. Means Test selhala. „Že mi náleží odpovědnost z toho omylu, je věc,“ řekl, „které jsem se nikdy nepokusil uniknout.“ Nevyložil však, proč se dopustil tohoto omylu. Ramsay MacDonald, „socialista“, odmítl přijmout jeho demisi. Ne tak jednoduchý Simon. Sir John Simon jen taktak se dostal pod střechu v obecných volbách roku 1935 se svou nevelikou skupinou „liberálně národních“ podporovatelů koaliční vlády, která se těmi volbami ještě zmenšila. Oposiční liberálové, jež vedl Sir Herber Samuel, který pozbyl svého mandátu, byli prakticky vyřaděni. Mr. Lloyd George se svou rodinou skupinou vydržel; Lloyd George sám seděl v Dolní sněmovně bez přerušení 45 let, což je rekord překvapující. Ale veliký Walesan na konci své kariéry bojuje s vážnějším nepřítelem, než je kterýkoli politický protivník: bojuje — s časem. Ať je Simon jakkoli nepopulární, jeho posice ve vládě je poměrně bezpečná, poněvadž přibrání jeho liberálních podporovatelů je nezbytné, aby se zachovalo předstírání „národní“ vlády. To ovšem působí nespokojenost v konservativních řadách; MacDonaldovi „národní labourlsté“, kteří nyní mají přesně osm mandátů v Dolní sněmovně, dostali tři místa v kabinetě; Simonovci mají neméně než čtyři místa v kabinetě na svých skrovných 33 mandátů ve sněmovně; konservativci s obrovským blokem 384 mandátů se musí spokojit se zbytkem míst v kabinetě, kterých je 22 úhrnem. Simon, největší právník V moderní Anglii a nejhorší zahraniční ministr, vždycky chtěl být více ctěn, než ho lidé ctili. To je tragedie jeho života. Snad není druhého člověka v anglickém veřejném životě s výjimkou MacDonalda, který by byl předmětem tolika krutých historek. Jedna historka vykládá, že zastupoval tolik přesvědčení proti jiným, že ztratil své vlastní. Lloyd George prý o něm řekl, že „John Simon tak dlouho bojoval, až mu železo vniklo i do duše“. Jedna podvržená historka praví, že Simon jednou zjistil, že jedna dávná známost by mu mohla být užitečná; přišel k tomu člověku, položil mu ruku na ramena a oslovil ho — nesprávným křestním jménem. Mr. Garvin, zmiňuje se o zahraniční politice první Národní vlády, kterážto politika prý měla jen „půl hlavy a půl srdce“, podotkl, že Simon budil dojem člověka, který čile odpočítává čas, aby se zdálo, že pokračuje. Říká se také, že když Sir John Simon hraje golf, střílí kolem jamek. Rozumí věcem, jak bylo řečeno, „jen svou představou“. V jednom ze svých okamžiků opravdu špatné nálady Lloyd George řekl: „Mnohý lepší člověk než on překročil práh této sněmovny před ním, ale nikdo nezanechal takové stopy bahna pokrytectví za sebou, jako on.“ (Inquest on Peace, str. 356.) Philip Snowden řekl: „Sir John Simon je hlavním reklamním agentem vlády i sebe sama; ale kdyby si uvědomoval bídný nezdar, který měl ve vysokém a odpovědném svém úřadě, jehož byl na štěstí pro celou zemi zbaven, pak by se tolik neobjevoval na veřejných řečništích a místo toho by ukryl svou hlavu na nějakém příhodně temném místě s nadějí, že na tuto jeho ubohou slávu se zapomene.“ Simon ovšem není ani zdaleka tak odporným tvorem jakého z něho dělají tyto historky. Je to neobyčejně opatrný člověk, osamělý a dbalý své popularity, takže se bál se dotknout lidí. Jeho nepopulárnost jako zahraničního ministra byla převážně výsledkem toho, že vlastně hájil japonské stanovisko při mandžuské krisi v Ženevě. Matsoaka, japonský delegát, řekl přátelům, že Simon za 15 minut řekl, co on sám se pokoušel vyjádřit celé týdny. Simon se dotkl Spojených států za mandžuské krise; katastrofálně oslabil Společnost; vytýkala se mu odpovědnost z nezdaru odzbrojovací konference. Byl to Simon, jenž v historickém projevu za obecné stávky prohlásil stávku za nezákonnou, což víc než cokoli jiného zlomilo ducha dělnictva. To ho ovšem neučinilo milým labouristům. Simon také jako předseda Indian Statutory Commission vydal zprávu se sty stránkami (která byla mrtvá, ještě než vyšla); věnoval Gándhímu sotva odstavec. Konečně to byl Sir John Simon, kdo při obvyklé své smůle byl odpověden jako ministr vnitra za vydání prvních příruček o obraně proti plynovým útokům; nikde nedošly tyto příručky velké obliby. B. B. C. Sir John Reith, vysoký a mocný generální ředitel British Broadcasting Corporation (britské rozhlasové společnosti), nesídlí sice ve Whitehallu, ale jeho modernistická citadela na Portland Place je významnější v životě Britanie než většina státních úřadů. Reith, „fanatický puritán; který se děsí pekla, ale nedůvěřuje nebesům“, je spletitý charakter; ovládá B. B. C. pevnou rukou. „Mohutná černá postava, jedno oko plane pyšně, druhé poněkud zastrašeno a ústa naladěná na cynické Nikoli.“ (Cituji tu anonymního posuzovatele v New Statesman.) „Jeho smích je tak vzácný a tak milý, že lidskost, která z něho vyzírá, se zdá zázračnou... Nemá důvěrníků a málo přátel. Je zbytečné vyptávat se jeho personálu. Ten ho nezná nebo on nezná jej.“ Reith je Skot, syn duchovního z Glasgowa. Byl dlouho v technické praxi, nejprve v civilním technickém oddělení Admirality, pak jako ředitel ocelářské firmy Wm. Beardmore and Sons. Udělal z B. B. C. výraz svého rozkolnického svědomí. Také z ní udělal asi nejlepší rozhlasovou organisaci na světě. I socialisté ji mají rádi, poněvadž je to veřejný útvar, řízený statutem a jeho poměr ke státu je polosocialistický. Obecně se říká, že žádný zaměstnanec B. B. C. nemůže setrvat na svém místě, jestliže byl prohlášen za vinnou stranu v rozvodové při nebo jestliže se mu připisuje nějaká nepravověrná výstřednost v sexuálním chování. Norman. Nestanou-li se drastická opatření na jeho záchranu, zhroutí se ka- pitalistický systém v celém světě do roka. MONTAGUE NORMAN v r. 1931. Montague Collet Norman, od roku 1920 guvernér Bank of England, je z bankovní rodiny. Oba jeho dědové byli řediteli Bank of England, jeden z nich déle než 50 let. Chodil do Etonu, King's College, Cambridge, a sloužil v jihoafrické válce. Několik let byl v obchodním bankovnictví (ve spojení s domem Brown-Shipley); jako mnozí velcí bankéři, nemá mnoho osobního zájmu o peníze a není to nikterak tuze bohatý člověk; peníze a jejich mechanismus jej spíše okouzlují jako diplomata, matematika, ba skoro tvůrčího umělce. Neodolatelnost jeho mezinárodní intrikánsko-umělecké světovosti je proslulá. Všecko je mu dovoleno, poněvadž byl guvernérem Bank of England déle než kdokoli v historii. Oženil se s rozvedenou ženou; přes to však asi není vyloučen z pozvání do královského paláce. Nosí létající pláště, černé měkké klobouky a má jaksi žertovný vous. Jeho dům na Campden Hill je vyzdoben s neobyčejnou překypující elegancí. Ale každé ráno jezdí do úřadu podzemní drahou a při odchodu je rád na schodech poslední. Rád si hraje na tajemného a za celý svůj život pronesl jen tři veřejné projevy. V Normanovi je cosi žertovného. Když se vracel do svého rodiště v Bedfordshire po boerské válce, připravili mu krajané bouřlivé uvítání, poněvadž byl jejich nejvýznačnějším válečníkem. Posadili ho do vozu a táhli jej na příkrý kopec k domovu. Na půl cestě krajané, opírající se namáhavě o nápravy, se rozhlédli a viděli, že vůz je prázdný. Kdepak je poručík Norman? Strká vůz tam vzadu! Jeho dům na Campden Hill je takové venkovské sídlo, jaké si lze představit v srdci Londýna. Na jeho pozemcích je jabloňový sad, zahrada s růžemi a rybníky se zlatými kapříky, ale Norman, jako téměř všichni Londýňané, má raději skutečný venkov. Tráví většinu svých weekendů na venkovském sídle na statku svého bratra v Much Hadham, Osadě v Hertfordshire; je tam přísně inkognito, nosí flanelové kalhoty, připevněné u kotníku cyklistickými sponami a světle červenou čepici. Jeho vášní je výzdoba interiérů — a básně Kiplingovy. Jedna z jeho největších přítelkyň je 80 letá americká milionářka, kterou navštěvuje (s velmi tajemnou tváří) téměř každý rok. Důvod: byl ve škole s jejím synem v Anglii a když spolu byli na výletě o prázdninách v Americe, zabil toho mladého muže automobil. Norman tam setrval, aby matku potěšil, a od té doby se jí stal jakýmsi druhým synem. Normanova zkušenost sama by ho učinila nepostradatelným. Ale on má víc než pouhou zkušenost. Jeho technická schopnost vyřizovat bankovní problémy je neobyčejná, jeho obratnost a odvaha při jednání značná. Jako mnozí Angličané ví, jak udělat ctnost ze skromnosti; v říjnu 1932 řekl: „Nesnáze jsou tak veliké, síly jsou tak neomezené, předchozích obdob je tak málo, že k celé věci přistupují s úplnou nevědomostí... Je to příliš veliké pro mne — připouštím, že zatím nevím, jak na to půjdu.“ Jednou mile rozmlouval s jedním bankovním přítelem a netrpělivě poslouchal výklad, že zlatý standard a la longue ochudí Anglii. „Řekněte mil,“ tázal se Norman, „myslíte, že je lépe být bohatým nebo být chudým?“ Jeho přítel odpověděl: „Nuže, byl jsem chud a nyní jsem dost bohatý a doufám, že budu ještě bohatší.“ Norman na to poznamenal, že se mu zdá, že země, které příliš zbohatly, se rozpadly; ukázal na příklad Periklových Athen a císařského Říma. Jeho přítel neprozradil obsahu této rozmluvy; oznámení, že guvernér Bank of England pokládá za svou povinnost ochudit svou zemi v jejím zájmu, by ovšem nebylo tuze populární. Byl to ovšem hlavni činitel, který přinutil Anglií k návratu ke zlatému standardu v roce 1925. To značně postihlo britský průmysl, ale Norman, jako většina cedulových bankéřů, uctíval zlato. Naléhaje, aby Snowden (který ovšem nepotřeboval mnoho přemlouvání) se držel zlata, byl duchovním původcem finanční krise z roku 1931. Připustil také, že rozličné cizí (většinou německé) koncerny měly možnost „vypůjčit si na krátkou dobu částky, které, kdyby rozliční věřitelé všichni o nich byli věděli, byly by bývaly úplně nemožné“. Zřejmě bylo málo součinnosti mezi půjčujícími závody v Londýně; soutěžily spolu navzájem a cpaly peníze ven. Když Britanie byla na konec donucena opustit zlato, Norman prý byl tak rozčilen, že omdlel. Norman, jak je dobře známo, má značný respekt k Dru Schachtovi; guvernéři všech cedulových bank si hrají navzájem do ruky. Jeho vysoké mínění o Schachtově bystrosti se datuje, jak se soudí, od roku 1927, když oba se zúčastnili jedné konference v Novém Yorku. Schacht tam, povšechně řečeno, byl proti světové politice levných peněz, Norman byl pro ni. Události na konec ukázaly, že Schacht měl pravdu, poněvadž vratký boom na Wall Streetu, když se zhroutil, způsobil světovou krisi; Norman si potom vždy vážil Schachta za jeho předvídavost a za to, že dokázal, že on, Norman, neměl pravdu. Hugh Dalton, který byl podtajemníkem zahraničních věcí v druhé dělnické vládě, připomíná, jak si uvědomil, že Norman provádí svou vlastní zahraniční politiku. Byla to jakási „dyarchie“. Ať skutečný Zahraniční úřad dělal cokoli, Normanova politika postupovala na základně, že „dokud Německo není hospodářsky silné, není možno vyvážit jednostrannou politickou sílu Francie na pevnině“. Když Creditanstalt v roce 1931 se ve Vídni zhroutil, Norman na svou vlastní odpovědnost dal Rakousku tolik úvěru, kolik — jak se doufalo — mohlo stačit na urovnání krise. Za dvě léta byla tato půjčka převedena z knih Banky na státní poklad, to jest na britské poplatníky. Ale bylo by mylné se prostě domnívat, že Norman dnes ovládá finanční politiku. Snowden mu zobal z ruky, ale Neville Chamberlain ne. Naopak kancléř pokladu od devalvace libry se stal významnějším než Banka, poněvadž státní poklad kontrolou valut pomocí vyrovnávacího fondu v hodnotě 1500 milionů dolarů převzal jednu z původních funkcí Banky. Norman by rád viděl libru vysoko a stálou, ba snad i navrácenou ke zlatu. To by pomohlo francouzským zlatistům, jimž dává za pravdu. Státní poklad však chce držet libru podle možnosti dole a se změnami do jistých mezí, aby snížil dluhové břemeno v rozpočtu a podnítil průmysl. Až dosud Chamberlain vyhrával. Kapitola devatenáctá. LEVICE A PRAVICE V ANGLII. Když revoluční strana nemá oporu většiny buď mezi avantgardou re- voluční třídy, nebo mezi venkov- ským obyvatelstvem, nemůže být řeči o povstání. Povstání musí mít nejen většinu, nýbrž musí využít také rostoucího revolučního přílivu přes celou, zemi, úplného morál- ního a politického úpadku starého režimu — a hluboce zakořeněného pocitu nejistoty mezi všemi ne- rozhodným! živly. LENIN. Socialismus v Anglii, jak je známo, není revoluční a ani hrozné poměry v postižených oblastech, utrpení dvou milionů nezaměstnaných a výmluvnost Sira Stafforda Crippse jej revolučním neudělají. Je těžko organisovat účinnou solidaritu mezi chuďasy v zemi, kde, jak praví Mirsky, „nejmenší písaříček se pokládá za něco rozdilného od dělníka“. To hospodářské oživení, které nastalo v Britanii, se událo zčásti na útraty dělnické třídy; ale nezvětšilo to příliš Labour Party ani Independent Labour Party ani nepatrný počet hlasů komunistických. Labour Party sama, výsledek fabiánské nauky o „nezbytnosti vývoje po stupních“ neprohlásila oficiálně socialistické zásady až do roku 1918. Vliv Marxův mezi britskými socialisty byl vždy poměrně malý; a když byla utvořena první dělnická vláda, ujala se úřadu nejen s tichým strpěním, nýbrž s přímým vědomím, že nezavede nějakých socialistických opatření, i kdyby mohla. Odborové organisace (které představují 8 milionů britských dělníků) se formálně připojily k socialismu až v roce 1924. Trockij cituje výrok MacDonaldův v tom smyslu, že revoluce je „zničení a pohroma a nic víc“. Když Labour Party byla vyzvána, aby utvořila vládu, měla podle Hugha Daltona na vybranou tři možnosti. Byla by mohla nabídku odmítnout, poněvadž nebylo zřetelné labouristické většiny ve sněmovně. Byla by mohla utvořit vládu, provést „několik odvážných socialistických opatření“ a pak se dát porazit a odvolat se k zemi v nových volbách. Nebo by byla mohla pracovat volně a otevřeně s liberály, kteří byli jazýčkem na váze. MacDonaldova vláda si nevybrala z těchto možností žádnou; jen se tak potácela. Labour Party dobyla 261 mandátů v roce 1929, což byl velmi slušný výsledek (způsobený zčásti tím, že v tolika okrscích v té době se utkali tři kandidáti). Po finanční krisi z roku 1931 a utvoření Národní vlády klesla na 57 mandátů. V roce 1935 vyrostla jen na 154 mandátů, ač úhrnný počet oposičních hlasů byl 46% voličstva. Bylo několik důvodů, proč výsledek pro ni nebyl lepší. Nejprve Národní vláda ukazovala na prosperitu, kterou způsobila. Dále Labour Party byla v nemožné posici, pokud šlo o zahraniční politiku, poněvadž na jedné straně podporovala vládu v sankcích, ale na druhé straně se nelogicky stavěla proti ozbrojení. Zbrojení bylo osudnou otázkou pro levicové strany všude po několik let. Jestliže se postavily na stanovisko opravdu prozíravé, musily uznat nutnost případné obrany proti Německu. Jestliže však podporovaly zbrojení a silnou vládu, pomáhaly tím posílit také kapitalismus a tím podepsat rozsudek nad socialistickými reformami ve svých vlastních zemích. První povinností opravdových levicových stran bylo podporovat SSSR. Ale ježto Německo bylo hlavním možným nepřítelem SSSR, mohly tak činit jen posilováním těch kapitalistických států, které byly proti Německu a které pak ovšem tím byly silnější, aby potlačily revoluci doma. Vedle toho dělnická strana v Anglii trpěla rozděleným vůdcovstvím. Smrt Arthura Hendersona odňala jedinou osobnost ve straně, která byla jak životná, tak hodná úcty. Henderson, statečný člověk, jehož srdce i zdraví byly zlomeny sabotáží odzbrojovací konference, mluvil řečí, kterou jen málo jeho podřízených se odvážilo nebo umělo napodobit. Když byl zahraničním ministrem v druhé dělnické vládě, jak zaznamenává New Statesman, navrhl mu jeden z jeho úředníků, aby telegraficky blahopřál Mussolinimu a papeži k ujednání lateránské smlouvy. „Nikoli,“ odpověděl strýc Arthur. „Žádný telegram nepošlu papeži; já jsem metodista. Žádný telegram nepošlu Mussolinimu; vždyť jsem mu veřejně vytýkal, že je vrahem Matteottiho.“ Z nynějších labouristických náčelníků nejzajímavější jsou Morrison a Cripps. Hlava Londýna. Socialistický ministr budoucnosti se musí pokusit tak dobře spra— vovat věcí k veřejným účelům, jako nejschopnější kapitalisté nebo ředitelé spravují věci k soukro- mým účelům... Je třeba, aby so- cialismus byl zdravým veřejným podnikáním a aby také vynikal svou sociální morálností. HERBERT MORRISON. Morrison je rozený Cockney (Londýňan z nižších vrstev). Je to syn policisty. Pozbyl jednoho oka. Chodil jen do obyčejné školy. Býval poslíčkem, krámským pomocníkem a telefonistou. Jeho kadeřavé vlasy, jeho neotřesitelný humor, jeho dar řízné odpovědi a jeho realistický optimismus ho činí neobyčejně podobným některým starším postavám Wellsovým, jako je na příklad Kipps. Byl tajemníkem londýnské Labour Party od roku 1914 a je výkonným, ba téměř bezohledně dobrým organisátorem. Od roku 1932 byl nejen hlavou strany v Londýně, nýbrž vůdcem většiny v radě londýnského hrabství, což je funkce, rovnající se funkci starosty ve velikém americkém městě. Jako ministr dopravy v druhé labouristické vládě vymohl nejlepší zákon této vlády, jímž se nově organisovala doprava v Londýně. „Mr. Morrison,“ psal A. J. Cummings v News Chronicle, „je velikou nadějí Labour Party — bylo by možno říci její jedinou nadějí. Je to poměrně mladý člověk s politickou budoucností, v níž je překvapující slib předsednictví vlády jako vyvrcholení. Je to bystrý politik s upřímným přesvědčením a jeho oddanost k straně nebyla nikdy mimo pochybnost“ Ale 26. listopadu 1935 Morrison nebyl vybrán za parlamentního vůdce Labour Party, nýbrž člověk, který je značně za ním jak osobností, tak průbojnosti, Major Clement Attlee; to bylo trpkým zklamáním pro ty, kdo myslili, že Morrison bude určitě vůdcem. Důvody: Morrison byl příliš napravo pro levičáky ve straně. Odboráři se domnívali, že Morrison by byl asi příliš silnou povahou, která by se nedala snadno ovládnout. Je z Londýna a odborové organisace nemají rády londýnskou Labour Party, ve které jejich vliv je poměrně malý. Konečně Morrison byl obětí své vlastní netečnosti. Attlee postoupil k dočasnému vůdcovství strany, když Lansbury odstoupil a vedl stranu ve volebním boji; zdálo se nezdvořilým ho potom odvolat. Attlee pochází ze středního stavu i prostředí, stal se socialistou spíše z rozumové úvahy než tvrdou školou chudoby a přímým poznáním sociální nespravedlnosti; je dost schopný, ale nikdy by nebyl býval ani Lansburyho podvelitelem, kdyby celá přední linie labouristická nebyla bývala vyhlazena při volbách 1931. Morrison není znalcem zahraničních věcí, ale má rychlou intuici a dobré postřehy. Na kongresu strany v roce 1935 na příklad „žádal, aby dělnické hnutí (které právě schválilo sankce 20 hlasy proti jednomu) se nedopouštělo omylu domněním, že může zničit fašismus vyřízením Mussoliniho, jako kdysi doufalo, že zničí militarismus, když se zbaví Kaisera“. Je zřetelně na pravém křídle dělnického hnutí; ale přes to i lidé z levice ho dokonale respektují. Cripps. Podívejte se jen na stránky brit- ské říšské historie a skryjete svou hlavu studem, že jste Brity. SIR STAFFORD CRIPPS. Nejlepší intelekt mezi labouristickými členy sněmovny je asi Sira Stafforda Crippse, syna Lorda Parmoora a synovce manželů Webbových, socialisty z přesvědčení, jednoho z nejlepších parlamentníků Anglie, který je stejně jako Simon velikým právníkem a advokátem. Založil socialistickou ligu (uvnitř parlamentní Labour Party); je velmi daleko na levici. Dotkl se velmi mnoha lidí, když jednou prohlásil, že „možná budeme musit překonat oposici z Buckinghamského paláce“. Konservativci — a to je příznačné — se bojí Crippse, kdežto velmi málo jich má strach z Morrisona. Soudí, že Cripps by mohl, kdyby se mu dostalo příležitosti, zahájit opravdovou politiku dnešního socialismu, a že by se mohl i pokusit zrušit Sněmovnu Lordů a vládnout podle zmocňovacího zákona. To poděsilo také konservativni labouristy; a po dobrém startu k vůdcovství strany se Crippsovy možnosti zatemnily. Anglie je zemí znamenitých překvapení; a z toho důvodu nebuďme překvapeni, když se dovíme, že Cripps, velmi a velmi vzdálený od dělnického agitátora, je člověk značně bohatý; potírá vžité výsady zevnitř. Jeho příjmy, jež má jako King's Counsel, se odhadují na hodnotu 150.000 dolarů ročně. Jednou řekl politickému posluchačstvu, že jako advokát se setkává s lidmi z vládnoucích tříd: „Platí mi báječné a fantastické částky, abych je dostal z jejich nesnází. Nikterak neváhám říci, že dělnická třída této země má víc schopností k vládnutí než oni.“ A vášnivě radikální upřímnost jeho přesvědčení je mimo všechnu pochybnost. Cripps ukázal, že v první době Národní vlády počet lidí, odkázaných na podporu podle chudinského zákona, stoupl o 400.000, a je přesvědčen, že fašismus už zasáhl svými ošklivými prsty do britského života. Manchester Guardian nedávno zaznamenal jeho výrok, že prvním rozhodným a vědomým krokem k fašismu byl zákon o průmyslových sporech z roku 1927. Volby z roku 1931 byly „svou povahou v podstatě fašistické“; síly kapitalismu slavily takové volební vítězství, že „nebylo třeba nějaké formální osobní diktatury“. Vytýká rozdíl subvencí kapitalistům — na příklad subvencí, plynoucích z Elliotových regulací — a kázně, jež je uložena dělníkům soustavou Means Test; „Dělník je a byl podroben kázni ne zlomyslně a bezohledně jako v Německu a v Italii, nýbrž jemně a pevně, jak lze očekávat od fašismu venkovských gentlemanů v Britanii. Barevných košilí není třeba a jsou příliš nápadné; zvláštní četník je mnohem levnější a budí méně pozornosti.“ Jeho výklad pojmu korporativního státu je zajímavý: „Metoda, při níž je dána kapitalistům úplná moc způsobit nedostatek, který jim pojistí podíl z národního bohatství daleko větší, než je úměrné jejich úsilí, a který jim dá možnost zotročit dělníky tím, že jejich svoboda a právo na sdružování se nahradí neúčinným hlasovacím právem podle jména ve vládě průmyslu.“ Cripps a Morrison by byli úplně schopni pracovat spolu přes všechny své ideologické rozdíly. První z nich by mohl dodat teorii a strategii; druhý pak organisační sílu a smysl pro politickou taktiku. Ale proti oběma stojí veliká konservativní síla odborových organisací. T. U. C. Pokud jde o mne, spolehl bych se spíše na, Sira Waltera Citrina, arcikněze britského odborářství, než na Mr. Baldwina, konserva- tivního premiéra, že udrží nynější systém bez úhony. Žádný konser- vativismus není dnes hroznější a nehybnější než ten, který je stě- lesněn v ideách a praxi vůdců od- borových organisací. A. J. CUMMINGS. V labouristické oposici na konci roku 1935 bylo 72 kandidátů samotné Labour Party a 74 představitelů odborových organisací. Ti byli dále rozděleni takto: 37 lidí z federace horníků, 7 dělníků městských, 6 železničních zaměstnanců, 6 dopravních dělníků, 5 obchodních zaměstnanců, 3 z národní unie železničářů, 2 sazeči a vždy po jednom zástupci dalších osmi organisací. Poslední věc, po které většina z nich touží, by byl socialismus za našich dnů. Nejvýznačnější odboráři, jako Sir Walter Citrine, generální tajemník — Národní vláda bystře politicky vedená. Baldwinem, jej nedávno povýšila do stavu rytířského —, a Ernest Bevin, hlava poměrně nové a silné Transport and General Workers' Union, nejsou členy Dolní sněmovny. Obecná zásada je, že náčelníci T. U. C. (Trades Union Congress) jsou mimo aktivní politiku. Ale ovládají Labour Party, poněvadž mají fondy. Triumf Sira Waltera Citrina je triumfem metody. Byl členem elektrářské odborové organisace a pak se stal pomocným tajemníkem kongresu odborových organisací; jeho neobyčejná organisační schopnost jej učinila nepostradatelným; a tak postoupil až k vůdcovství. Žije prý ze své registratury; je to aktový robot. Když jednou byl pozván k neformální rozpravě s labouristickými intelektuály, aby si probrali nějakou stranickou věc, přinesl si akta — a přivedl také tajemníka; tajemník napsal všechno, co on řekl, patrně proto, aby nebylo později možno jeho výroky nesprávně citovat. Je chladný, přesný a neobyčejně výkonný; nikdy neměl životnou myšlenku ve svém životě; a jeho řeči jsou jako „proud neustávajícího deště“. Citrine navštívil Moskvu na podzim 1935. Ale zavrhl nabídku jednotné fronty komunisticko-socialistické. Od roku 1928 byl předsedou Mezinárodní federace odborových organisací. Rudý okraj. Jediný komunistický člen Dolní sněmovny byl zvolen v listopadu 1935, je to Willie Gallagher, starý skotský revolucionář. Je to dost typický křižák od Glasgowa, začal jako liberál, pak se stal socialistou a na konec komunistou; vedl první stávku proti válce — v roce 1915 —, která byla v Anglii; Lenin se mu podivoval značně. Ale Gallagher není tak významný pro komunistické hnutí jako Harry Pollitt, vůdce strany a člen výkonného výboru komunistické internacionály. Pollitt je marxistický teoretik, povoláním kotlář, jenž je také praktickým novinářem a politikem. Jeden z nejbystřejších novinářů v Londýně mi řekl, že Pollittův „smysl pro novinky“ je asi lepší než jeho. Zřejmě je stoupencem politiky navrtávání zevně i zevnitř, a proto Pollitt zůstává členem své odborové organisace a nařídil svým stoupencům volit Labour Party při posledních volbách všude tam, kde nekandidovali komunisté, což bylo jen v málo okrscích. Jako organisátor strany dostává nejvyšší možný plat, 20 dolarů týdně. S několika hledisek I. L. P. (nezávislá strana dělnická) je nalevo od komunistů Byla proti sankcím, které komunisté schvalovali; odmítla jakoukoli dohodu s labouristy a labouristický volební aparát s ní bojoval i v Glasgowě a okolí, kde byla nepřemožitelná. Čtyři zástupci I. L. P. jsou v nynější sněmovně; je to malá skupina, ale hlučná. I. L. P. byla založena už roku 1893 a v dřívějších dobách měla značný vliv na dělnickou politiku. V roce 1932, oddána pravé revoluční taktice, se rozešla s Labour Party. Vůdce I. L. P., James Maxton, byl kdysi, jako Litvinov, vojákem; patřil k pozemní armádě. Jeho první sklony byly konservativni; v Glasgowě se vykládá, že zatím, co Elliot býval Fabianem, Maxton byl konservativcem. Je hubený, má proslulou kštici černobílých vlasů, je to „mrtvolný, britský Danton“; Maxton sardonicky vytýká vládě, že chce vydat 500 milionů dolarů na úpravu cest - aby je připravila pro příští pochody hladu. Maxton, jedinečný zjev, poskytuje ještě jiný britský paradox. Je to otevřený revolucionář, ale jak Baldwin, tak MacDonald by připustili, že je to zdaleka nejpopulárnější člověk v Dolní sněmovně. A mezi jeho nejlepšími přáteli jsou konservativci. „Až Spadne tato skála, padnu, také já.“ Na nejkrajnější pravici, daleko ještě i za Chamberlainy, Hailshamy a Londonderry, jsou dva osamělí imperialisté do poslední kapky krve, L. S. Amery, bývalý ministr osad, a Lord Lloyd, kdysi generální guvernér v Bombayi a vysoký komisař v Egyptě. Amery se pokusil organisovat skupinu konservativních poslanců, kteří naléhali na vládu, aby byla proti všem sankcím, „které by mohly vést k válce“. „Kdyby mne někdo žádal, abych jmenoval nejpřesvědčenějšího dieharda mezi velikými politiky dneška,“ napsal Robert Bernays, „přešel bych voláni Mr. Churchilla a rozhodl bych se pro Mr. Ameryho... Je to imperialista ze školy Treitschkeho a Bernhardiho...“ A tak je mimo vládu. Lord Lloyd, složitější povaha, jehož tradice je spíše z říšské správy než z debat ve Westminstru, počítá, své předky až ke knížatům, která ovládala Dyfed (Jižní Wales) před 900 lety. Byl to jeden z prvních společníků plukovníka Lawrence v arabských dobrodružstvích. Byl to on, kdo po prvé dal zatknout Gandhiho; pozbyl svého úřadu v Egyptě, když se stal labouristickým zahraničním ministrem smířlivý Arthur Henderson. Jako Amery je to isolacionista a imperialista. Proslul svou řízností jako nějaký prokonsul; věřil na pompu. Když ho jednou navštívil v Bombayi princ Waleský, zabručela prý Jeho Královská Výsost: „Nikdy jsem nepoznal, jak se žije po královsku, až když jsem bydlil u George Lloyda.“ Mosley. Nad celým tímto habešským spo- rem se vznáší zápach petroleje a ještě silnější než zápach petroleje je zápach židů. MOSLEY. Fašismus Sira Oswalda Mosleye je třikrát převařený čaj; je to bídná anglická dušená, která se má k italskému fašismu asi tak jako vlhká britská kapusta k jiskrné síle italského vína. Jsou-li jiní diktátoři této doby, Hitler a Mussolini, vředy a nádory, jak se vyjádřil H. G. Wells, pak Oswald Mosley je toliko vřídek. Mosley je ctižádostivý. Je výrazně hezký a podobá se hodně Starhembergovi. Je to asi nejlepší řečník v Anglii. Jeho osobní magnetismus je značný. Byl intelektuálně schopen přitáhnout do svého tábora, než se stal fašistou, některé z nejlepších mladých lidí v Anglii. Nicméně jeho hnutí na konci roku 1935 vyvětralo. V listopadových volbách nepostavil ani jediného kandidáta. J. L. a Barbara Hammondovi napsali v The Town Labourer: „Roku 1596 jistý Mr. Oswald Mosley... koupil pozemky, na nichž dnes stojí Manchester, za 3500 liber. V roce 1846 město Manchester koupilo ten statek a všechna práva s příslušenstvím od Sira Oswalda Mosleye za 200.000 liber...“ Nynější Sir Oswald, šestý baronet toho jména, zdědil jmění v hodnotě 1,235.000 dolarů od nebožky baronky; od svého děda, který zemřel roku 1915, dostal dalších 300.000 dolarů. Zdá se, že u svého otce nebyl tuze oblíben, neboť ten v dopise, určeném pro noviny, napsal „dlouhá léta jsem platil ze své kapsy tisíce liber na jeho vychování a vydržování... V celém svém životě nepracoval poctivě ani jeden den.“ V roce 1920 si vzal Lady Cynthii Curzonovu, dceru nebožtíka Lorda Curzona a vnučku Leviho Leitera, milionáře z Chicaga; byla také bohatá. Na jejich svatbě byli dva králové a dvě královny. Mosley vstoupil do politiky jako konservativni poslanec za Harrow, ale brzy se stal „nezávislým“. Bylo k tomu několik důvodů. Jako bohatý mladý konservativec byl toliko jedním z mnoha bohatých mladých konservativců. Jako nezávislý a bohatý byl předmětem zájmu jiných stran. Na konec začal stoupat vliv Labour Party a Mosley měl pronikavé myšlenky o hospodářských reformách. V roce 1924 se stal labouristou. „Když jsme se připojili se ženou k dělnickému hnutí,“ napsal, „znamenalo to úplnou roztržku s rodinnými i dřívějšími vztahy.“ Toto ponoření do proletářské existence však mělo své výhody na jiné straně. Koupil si jeden z nejkrásnějších a nejstarších statků v Anglii (v hodnotě 45.000 dolarů) a spotřeboval na přestavbu a vybavení asi 50.000 dolarů. Mezi tím pracující lid se zájmem se dovídal, že jeho choť si přála být nazývána „pouhou paní Mosleyovou“. Ale když zemřel jeho otec, přijal otcovský titul. V roce 1929, když mu bylo 29 let, vstoupil do dělnické vlády jako kancléř vévodství lancasterského. Tato funkce je jakousi ministerskou sinekurou; Mosley byl vlastně ministrem bez portefeuille a měl se starat o nezaměstnanost. Nebylo pochybnosti o jeho inteligenci a jeho magnetismu. Hájil ráznou politiku veřejných prací; ale J. H. Thomas a tvrdohlaví labourističtí vůdci zavrhli jeho „Mosley Memorandum“. Vzdal se svého místa a pustil se do organisace své vlastní strany. Několik labouristů bylo v pokušení se k němu připojit, tak na příklad John Strachey, nyní nejskvělejší a nejpřesvědčenější komunistický novinář v Anglii; ale když utvořil svou „Novou stranu“, měl jen pět členů ve sněmovně, a jak se postupně jeho názory stále víc a víc fašisovaly, opouštěli ho jeho levicoví podporovatelé. Nová strana žila jen rok a v září 1932 se Mosley objevil jako vůdce B. U. F., Britské Unie Fašistů. Hnutí je sloučeninou všech známých fašistických položek. Mosley napadá Bank of England a židy; žádá silnou politiku v Indii. Uchází se o podporu dělnické třídy demagogií, která se velmi podobá Hitlerově; nejde sice tak daleko, aby hrozil revolucí, ale naznačuje, že ten „gordický uzel“ se musí rozetnout; přináší však celkem málo nového koření na fašistický koláč. Je arogantní, domýšlivý, oblečen černě jako bruslařský champion, potrpí si na skvělou podívanou; je jedním ze zcela neobyčejných řečníků dnešní doby; ale co mluví, je většinou nesmysl. Zevně organisoval své Černé košile celkem po německém vzoru; ale na veliké schůzi v Olympii 7. června 1934 jeho rvavá tělesná stráž značně diskreditovala celé hnutí. Lord Rothermere ho podporoval nějakou dobu; když vyšel první veliký článek v Daily Mail, který byl přátelsky nakloněn fašistickému hnutí, rozeslal hlavni štáb B. U. F. v Londýně tento list: „Přísně důvěrné a po přečtení budiž zničeno. Okrskovým organisátorům a tiskovým tajemníkům. Jistě jste všichni četli vzrušující článek Viscounta Rothermere v Daily Mail 15. t. m. Je žádoucí, aby akce Daily Mail byla pochválena a podepřena se strany čtenářů tohoto listu. Žádá se proto ode všech okrskových organisátorů a tiskových tajemníků, aby se postarali o rozeslání jistého počtu Listů Vydavateli — z každého okrsku. Aspoň jednoho tuctu dopisů, vyjadřujících pochvalu a podporu myšlenek, které projevil Viscount Rothermere v uvedeném článku. Doporučuje se, aby podnětem k napsání těchto listů od čtenářů Daily Mail byly zdánlivé útoky na Viscounta Rothermere a jeho listy v jiných tiskových orgánech... Je přirozené, že o těchto dopisech se předpokládá, že je napíší čtenáři, kteří nemají vůbec nic společného s B. U. F. a kteří jen sympaticky posuzovali fašismus a byli podníceni k aktivní podpoře tohoto znamenitého článku. Vykonají-li všechny okrsky to, co je jejich povinností, bude mít Viscount Rothermere dojem, že většina země už je fašistická a bude podporovat naše hnutí ještě energičtěji, poněvadž poštovní úřad bude potřebovat zvláštního vagonu, aby dopravil příští den nebo dva dny poštu do Northcliffe House. Prosím, věnujte všechnu horlivost této kampani. Podepsán A. W. IVENS, O. O. tisková propaganda.“ 11. května 1935 poslal Mosley tento telegram Juliu Streicherovi, norimberskému vůdci: „Milý pane Streichere, děkuji Vám velmi za Váš telegram po mém projevu v Leicesteru, který došel do Londýna za mé nepřítomnosti. Vážím si velmi tohoto Vašeho vzkazu, který jste mi poslal ze svých těžkých bojů. Moc židovské korupce musí být překonána ve všech zemích, než bude možno zajistit budoucnost Evropy ve spravedlnosti a míru. Náš boj je nesnadný. Naše vítězství jisté. Děkuji Vám. Váš velmi oddaný Mosley.“ Citováno v DAILY HERALD 11. května 1935. Po jeho útocích na židy dráždili někteří lidé Mosleye narážkami na židovský původ jeho choti. Roztáhnuv ruce a nakloniv se dozadu, odpověděl (aspoň při jedné příležitosti): „Moje choť je původu holandského.“ Rothermerova náklonnost k Mosleyovi ochladla zejména po vraždách z 30. června v Německu a britští fašisté začali řídnout. Vedli ovšem svůj boj na neúrodné půdě, poněvadž hospodářská situace v Britanii se lepšila. Jedna věc by mohla Mosleyovi zase pomoci k významu — reakce na silnou labouristickou vládu, kdyby labouristé dosáhli značné většiny, což by ovšem byl zázrak. Kapitola dvacátá. NA MODRÉM DUNAJI. Situace v Německu je vážná, ale ne beznadějná; situace v Rakousku je beznadějná, ale ne vážná. Vídeňské rčení. V Rakousku vládne, jak řekl starý Viktor Adler, zakladatel vídeňské sociální demokracie, strenger Absolutismus, gemildert durch absolute Schlamperei. Nevím přesně, jak přeložit toto milé vídeňské slovo Schlamperei, ale zhruba to znamená lajdáctví, které má v sobě jisté kouzlo, pokud neztratíte své dobré nálady. Adler pronesl svůj vtip před mnoha lety; přes hrozné zkoušky, jimiž Rakousko prošlo od roku 1919, a mezi nimiž byly i dvě občanské války roku 1934, tento vtip stále ještě platí. Ale Rakousko a jeho půvabné hlavní město Vídeň už docela nepředstavuje nezkalenou radost ze života z dřívějších dob. Föhn, svádivý a vysilující vítr z rakouských Alp, původce značné části pronikavého a zoufalého kouzla Vídně, stále ještě vane — ano. Obyvatelé Vídně, lid dokonale civilisovaný, stále ještě pijí spoustu piva a nejlepší kávu na světě a mile rozmlouvají o opravdu významných věcech života, jako je Mozart a šlehaná smetana — ano. Nicméně my, kdo jsme žili ve Vídni celý rok 1934, musili jsme změnit své pohodlné stanovisko, že obyvatelé Vídně jsou nezměnitelně nehybní, pohodlní, filosofičtí a jemní. Shledali jsme, že některé věci konec konců byly pro ně významnější než první jednání nejnovější operety, nebo nejnovější jemné kraječky teorií Freudových nebo Stekelových. Shledali jsme, že Balkán skutečně, jak řekl Metternich, se začíná na Landstraße Hauptstraße. „Poškrabte Rakušana,“ jak řekla moje choť, „a hned sáhne po své pušce.“ Dnešní Rakousko je asi tak veliké jako stát Maine nebo Jižní Carolina a má asi 61,5 milionu obyvatelů, tedy něco méně než Nový York. Před válkou Rakousko-Uhersko s 50 miliony obyvatelů se rozprostíralo od Karpat k Jaderskému moři; hlavním psychologickým problémem země v letech po válce bylo přizpůsobit se tomuto poklesu z císařské velikosti do ubohé nepatrnosti. Je známá historka o dvou Tyrolanech. „Projděme se trochu“, řekl jeden, „kolem Rakouska.“ „Ale ne,“ řekl ten druhý, „nechci být doma před obědem.“ Hlavní město Vídeň je jako nabubřelá hlava na trpasličím a scvrklém těle; má víc než třetinu obyvatelstva celé země a tento značný nepoměr byl hlavním hospodářským problémem Rakouska od roku 1918. Země musí dovážet víc, než vyváží; nevypěstuje dost pro svou vlastní výživu; je to země velmi chudá. Vídeň, rozevřený chřtán, spolyká víc, než krásný, horský, ale hospodářsky téměř, neužitečný Hinterland může vyrobit. Hlavní sklizeň rakouského venkova je — scenerie. Slabost Rakouska byla do jisté míry jeho největší silou. Aspoň až do roku 1934 jeho zahraniční politika byla převážně jemně vyděračská; požadovalo a dostávalo finanční nebo politickou výpomoc od jiných států, poněvadž bylo nárazníkovým státem v rozhodující posici, a kdyby se byla zhroutila, bylo by po celé dunajské rovnováze. V tomto směru je příznačný jeden vtip z Německa. Hitler, Goering a Goebbels si vykládají, co budou dělat, kdyby se nacistický režim zhroutil. Goering praví: „Budu nosit občanský oděv a žádný mne nepozná.“ Goebbels říká: „Budu mlčet a lidé nebudou vědět, kdo jsem.“ Ale Hitler praví, že nepotřebuje dělat nic: „Jsem Rakušan a proto velmoci mne budou musí chránit.“ Rakousko není jen osou Podunají, nýbrž i klíčem k velikým a dalekým událostem. V březnu 1931 německý zahraniční ministr Curtius a rakouský kancléř, počestný, ale ne příliš vtipný policista Dr. Schober, navrhli celní unii mezi oběma svými zeměmi. To ovšem vzbudilo hněv ve Francii, poněvadž na Quai d'Orsay v tom viděli první krok k Anschlussu, spojení Německa a Rakouska. Tak Francouzi odvolali úvěry z rakouských bank a pomohli vyvolat úpadek Credit-Anstaltu, význačného finančního ústavu ve střední Evropě. Důsledky: krise německých bank, reparační moratorium, útěk od libry. Banky praskaly po Evropě jako zralé švestky. Ukázalo se, že politicko-hospodářský spor ve vzdálené Vídni může přimět Britanii, aby opustila zlatý standard, a také ji skutečně přiměl. Důvěra, zklamaná v anglické libře, opustila svět; a ještě se nevrátila. Nerovnováha mezi marxistickou Vídní a klerikálním venkovem byla převládajícím motivem v rakouské politice až do příchodu Hitlerova. Vídeň byla socialistická, protiklerikální a jakožto obec značně bohatá. Hinterland byl chudý, zaostalý, konservativní, římskokatolický a žárlil na vyšší životní úroveň Vídně. Socialisté, aby se mohli bránit v tom, co pokládali za svou nedobytnou citadelu, si založili vlastní armádu z mladých dělníků a inteligentů, Schutzbund. Venkov hned odpověděl podobnou armádou — doplňovanou však z primitivních a hladových venkovských kluků v kožených kalhotech a zelených kloboucích — Heimwehr. Boje mezi těmito dvěma silami vyvrcholily občanskou válkou v únoru 1934. Socialisté ve Vídni vytvořili pozoruhodnou správu a udělali z ní patrně nejúspěšnější městskou správu na světě. Duchaplnou, i když drakonskou, daňovou soustavou financovali sociální reformy nebývalého rozsahu i jakosti; budovali zdravotní kliniky, lázně, tělocvičny, sanatoria, školy, opatrovny a imponující byty se slunečním světlem, v nichž slušně a čistě, i když ne přepychově, bydlilo 60.000 rodin — socialistických rodin. Vykořenili nezdravé byty; pronikavě snížili úmrtnost na tuberkulosu; vymáhali peníze z bohatých, kteří jich nepotřebovali, a užívali jich na prospěch chudých, kteří toho potřebovali. Výsledky vídeňských socialistů byly nejvýznamnějším socialistickým dílem ze všech evropských zemí v době po válce. Výsledek: klerikálové je vypudili pumami. V hrozných letech chudoby a deflace na počátku třicátých let napětí mezi socialisty a jejich odpůrci rostlo. Úpadek Credit-Anstaltu stál zemi asi 140 milionů dolarů. Pokles zemědělských cen v dunajské pánvi podstatně ztenčil rakouský obchod. Politická skladba země skřípala napětím. Socialisté, pro něž hlasovalo 42% voličstva, byli největší politickou stranou, ale uzavřeli se ve Vídni a k venkovu se celkem obrátili zády; kdyby se pokusili utvořit menšinovou vládu — poněvadž koalice všech ostatních stran je mohla přehlasovat —, byla by z toho bývala občanská válka. Malé puče, které podněcovala Heimwehr, se dostavily. Zlobné napětí rostlo. Člověk z ulice, srkaje svou kávu a vzpomínaje na veliké doby před válkou, zřejmě málo dbal o tuto krisi. Obvyklá vídeňská malátnost, důsledek teplého föhnu, zahalila také politiku do mlhy lhostejnosti. Když historie o celní unii a Credit-Anstaltu řádily na prvních stránkách světového tisku, vídeňské noviny přinášely poplašné titulky — o schodku ve vídeňském Burgtheatru. Muž, řekl Aristoteles, je živočich politický; ale Vídeň je žena. Nemá praktického smyslu pro politiku, zejména ne pro svou vlastní politiku. Plán dunajské federace vzbudil u obyvatelů Vídně sotva zívnutí — ale když Jeritza zkazila vysoké C v Tannhäusru, zachvívalo se celé město studem. Země byla chudá, ale stále stačila subvencovat operu hodnotou 1 milionu dolarů ročně — a tak bylo všechno v pořádku. Pak přišly dvě věci, které vyburcovaly Vídeň z její zasněné lhostejnosti. Jednou byl Dollfuss, druhou Hitler. Diktátor dvanácterkového formátu. Dr. Engelbert Dollfuss, který prožil dvojici živých let jako politický miláček západní Evropy, „Millimetternich“ — tak zvaný pro svou malou postavu —, nejmladší a nejmenší z poválečných diktátorů, se narodil v Texingu, obci v Dolních Rakousích, 4. října 1892. Byl nemanželským dítětem. Jeho matka a bratři stále obdělávají půdu blízko usedlosti, kde se narodil. Vychodil školu, studoval práva na vídeňské universitě a když přišla válka, sloužil tři léta na frontě. Byl dobrovolníkem - v proslulém pluku Kaiserschützen — a stal se nadporučíkem, což nebyla malá hodnost ve staré císařské armádě. Dollfuss byl rozeným sedlákem a měl víru v Boha. To byli dva rozhodující činitelé v jeho charakteru. Mnoho z jeho osobního kouzla a síly vyvěralo z jeho neobyčejné prostoty; jeho skromnost a přímost skoro dosahovala naivnosti. Cizinec, který se k němu přiblížil s nějakou poklonou, uslyšel odpověď se širokým selským přízvukem: „Ach — aber gehen Sie.“ Jeho řeči byly neobyčejně nestrojené; naslouchal řečem členů své vlády, kteří byli znalci svých oborů, s uctivou pozorností dítěte ve škole. Když mluvil sám, byl napjat, nesvůj, přepracován. Byl zbožným katolíkem a jeho náboženská víra měla něco z té zvláštní nevinnosti starých, moudrých kněží, nevinnosti, které se nedotkly ani nástrahy protivníků, ani nejjiskřivější kritiky. Jeho postava — nebo lépe její nedostatek — mu mimořádně pomohla. Stal se Davidem, bojujícím s nacistickým Goliášem. Jeho nepatrnost z něho učinila dramatickou postavu ve středu rakouské politiky. Stal se postavičkou, na níž se nebylo možno zlobit. Kdyby byl větší, bylo možno se s ním hádat, ale ministerský předseda, veliký jako on, byl prostě neodolatelný. (Tyto city byly ovšem ztlumeny únorovými událostmi, kdy se pošetile pustil proti socialistům.) Ač byl fysicky drobný, nebyl Dollfuss trpaslík. Byl drobný jen postavou; všechny jeho údy, i když drobné, byly dobře vyvinuté. Vtipy o jeho velikosti byly proslulé. Zlomil si jednou nohu, když spadl se žebříku; trhal totiž pampelišku. Policie objevila komplot proti jeho životu: do jeho ložnice byla tajně dopravena pasť na myši. Měly se vydat poštovní známky na paměť jeho vítězství, a to s jeho portretem — v životní velikosti. Jeden rakouský fysik dostal Nobelovu cenu za své pokusy o rozbití atomu; předmětem jeho pokusů prý byl Dollfuss. Když v noci nemohl spát, buď přecházel sem a tam pod postelí nebo bruslil na zmrzlé vodě ve svém umyvadle. Neužil vlaku do Říma, když navštívil Mussoliniho; byl poslán leteckou poštou. Když šéf štábu rakouské armády při přehlídce byl překvapen, že před řadami vojska vidí hrdličku, uklidnil se brzy; ta hrdlička byl der Herr Bundeskanzler — v ocelové přilbě. Dollfuss vstoupil do politiky jako člen křesťansko-sociální (konservativní) strany, kterou vedl onen bystrý kněz, Monsignore Ignaz Seipel. Ten malý muž měl zájem o zemědělství; zorganisoval selský svaz v Dolních Rakousích a brzy se stal poslancem rakouského parlamentu, nyní už zesnulého. Spolkové dráhy potřebovaly znalce zemědělství a tak se dostal do jejich správní rady; v říjnu 1930 se stal předsedou. V březnu 1931 byl povolán do vlády jako ministr zemědělství. O rok později zoufalá vládni krise vedla k odstoupení vůdce křesťansko-sociálního hnutí Dra Buresche. Dollfuss byl vyzván, aby utvořil novou vládu. Nikdo jiný nechtěl převzít ten choulostivý úkol, poněvadž vládní strany měly většinu toliko jednoho hlasu ve sněmovně. Dollfuss se modlil celou noc předtím, než přijal. To bylo 20. května 1932. Zůstal pak spolkovým kancléřem, až ho Nazi zavraždili přibližně za dva roky. Nikdo, když přijal kancléřství, nemyslil, že bude vládnout dlouho; ba nikdo ani nemyslil, že má vůbec nějaký význam. Se skupinou novinářů jsem s ním obědval první týden jeho vlády. Dollfuss byl vážný, plachý, unavený a rozčilený, seděl, kouřil a mluvil až do šera. A tu jsme si uvědomili, že by to mohla být osobnost originálních vlastností. Dvě hlavní vlastnosti, důležité pro jeho kariéru, se brzy potom ukázaly: 1. jeho schopnost, okamžitě využít situace; 2. jeho smysl pro dramatičnost. Ratifikace lausannské půjčky, která měla přinést zemi 300 milionů šilinků, byla právě v parlamentě. (Rakousko se už octlo na pokraji zastavení platů na rekonstrukční půjčku Společnosti národů z roku 1923, která byla zaručena velmocemi. Velmoci proto půjčily Rakousku další peníze, poněvadž samy by byly musily platit původním upisovatelům, kdyby Rakousko nemohlo trvale platit. Tomu se říkalo „záchrana“ Rakouska.) Socialisté a Všeněmci byli proti ratifikaci. Onen den časně ráno zemřel Dr. Seipel. Dollfussova většina jednoho hlasu šla do nebes. Drobný kancléř se však nezalekl a zahnal všechny členy své strany, ať zdravé či nemocné, do sněmovny; jednoho přinesli tři jeho druhové, jiný přišel přímo z nemocnice ovázán obvazy. Dollfuss zvítězil — jedním hlasem. A takovým neobvyklým, ba tyranským postupem! zvolali Rakušané, kteří tím byli překvapeni, ale na něž to působilo. O několik týdnů později zas bylo rozhodné hlasování. Dollfuss opět vyhrál a opět většinou jednoho hlasu. Protivník, který tehdy chyběl, byl bývalý kancléř Dr. Schober — zemřel v noci předtím. 4. března 1933 rakouský parlament se sám zabil. Byla to událost podivuhodná, typicky vídeňská. Socialistický poslanec právě před významným hlasováním šel ven, jak se říká, umýt si ruce. Jeho kolega hlasoval za něho, ale neopatrně dal do krabice nesprávný lístek, který byl podepsán jeho vlastním jménem místo jménem nepřítomného poslance. Poměr hlasů byl 81 k 80 proti vládě. Objektivní socialistický předseda. Dr. Renner ohlásil však, že při hlasování se stala nepřístojnost. (Šlo tu o návrh poshovění železničářů, kteří před několika dny začli stávkovat. Železniční správa byla beznadějně zadlužena a nemohla platit celé mzdy. Železničáři protestovali. Pro nedostatek několika tisíc šilinků v železniční pokladně zahynul v Rakousku parlamentarismus.) Dr. Renner pak dlouho litoval toho dne. Ve sněmovně propuklo rozčilení a ve zmatku Renner tak ztratil hlavu, že se vzdal své funkce a odešel ze schůze. Dva místopředsedové se rovněž vzdali; schůze se rozešla v hluku. Tu chytrý Dr. Dollfuss si uvědomil, že parlament se nemůže přísně podle zákona sám znovu ustavit, poněvadž podle zákona jen předseda nebo místopředseda mohli svolat schůzi, a když všichni tři odstoupili, nemohli to udělat. Byl to směšný malý contretemps, ale Rakušané neobyčejně drží na zákony a tím se skončil v zemi parlamentarismus. Dollfuss se zakousl jako buldog do své příležitosti. Vzdal se také úřadu — naučiv se už nepodávat resignace, dokud nejste nepostradatelným — a byl znovu jmenován s nouzovým zmocněním. 7. března spadla na Vídeň záplava dekretů. Lidé je čtli — a objevili, že Dollfuss byl jejich diktátorem. Jeho štěstí až do konce bylo vždycky neobyčejné, ale 3. října 1933 o čtvrt na tři odpoledne se stala nejšťastnější věc vůbec: byl střelen. O druhé hodině a 14 minutách byl pouze kancléřem; o druhé hodině a 16 minutách se stal mučedníkem, a při tom žijícím mučedníkem. Štěstí stálo mezi jeho srdcem a dvěma kulkami, které byly na něho vypáleny z přímé blízkosti. Byl to jeho veliký smysl pro využití příležitosti, který ho přiměl promluvit do rozhlasu od lůžka; rázem se stal oblíbeným rekonvalescentem celého světa. Útočník, jak se ukázalo, byl nepatrný nacista. Jak Hitler by ho byl asi rád uškrtil, že mu udělal hrdinu z jeho nejhoršího nepřítele! Neboť obrovský a neblahý stín nacistů mezitím začal padat na Rakousko. Lupiči ze severu. Hitler, který se stal kancléřem toho roku, chtěl Rakousko z rozmanitých důvodů; zmiňuje se o spojení Rakouska a Německa hned v prvním odstavci knihy Mein Kampf. 1. Jsa sám Rakušanem, díval se na „špatné chování“ malé země jako na přímé zapuzení svým vlastním lidem a tedy jako na neodpustitelný útok na svou osobní vážnost. 2. Pangermanismus nacistů nezbytně vypadal směšně, dokud 6,500.000 rakouských Němců, přímo sousedících s Třetí říši, se posmívalo hákovému kříži, místo aby jej uctívalo. 3. Německo velmi potřebovalo nějakého triumfu v zahraniční politice a úspěšný nápor na Rakousko by byl zakryl nespokojenost doma. 4. Rakousko mělo cenná ložiska železné rudy ve Štyrsku, která by se byla velmi dobře hodila Německu při jeho nedostatku nerostů tohoto druhu. 5. Kdyby Rakousko se stalo částí Německa, začal by se uskutečňovat sen, zvaný Mitteleuropa: sen o obklíčeném Československu a o nacistické cestě do širých pláni Maďarska a ještě dál. Na počátku bylo nacistů v Rakousku jen velmi málo. Při posledních obecních volbách (v listopadu 1930) nezískali jediného mandátu, ač Hitler v té době měl už v Německu šest milionů hlasů. Když Hitler se stal kancléřem, nacismus mezi Rakušany, kteří jsou konec konců Němci, se prudce vzmáhal. Kdyby se byli nacisté chovali méně hloupě, bylo by Rakousko jistě jim spadlo do klina. Dollfuss, který byl ve sporu se socialisty, byl v choulostivé situaci; nemohl se spoléhat na oporu Heimwehrů; žárliví klerikální politikové jeho posici podrývali. A největší nadějí nacistů byl rakouský defaitismus; Rakušané neradi bojují a jejich stanovisko celkem znělo: „Dobrá, když Němci si nás chtějí vzít a podporovat nás, proč ne?“ Ale místo aby čekali, nacisté zahájili neobyčejnou kampaň terorismu a násilí. Ta pomohla k tomu, že Rakousko se vzchopilo a postavilo na vlastni nohy; země se opřela o zeď svého vlastenectví, předtím usínajícího. Hitlerismus uvnitř Německa si odcizil značné množství rakouských klerikálů, socialistů a židů. Ještě v roce 1932 bylo v Rakousku asi 80% lidí pro Anschluss. Koncem roku 1933 tam bylo nejméně 60% proti Anschlussu. Důvod: hitlerovský teror. Přes to vše, když se rozvinula kampaň nacistů, měl Dollfuss obrovské obtíže. Nacistická násilí ve formě střelby, zastrašování, útoků, vrhání pum a urážek se vyskytovala skoro denně. Drobný, ale tuhý kancléř se pustil do boje. Na 1. května zakázal obvyklé demonstrace sociálních demokratů, a k údivu obyvatelstva naplnil vídeňskou Ringstrasse vojskem a ostnatým drátem — aby ukázal sílu. Pak vypověděl bavorského ministra spravedlnosti Dra Franka, který přijel do země na návštěvu a na agitaci. Němci odpověděli uložením poplatku 1000 marek německým turistům do Rakouska, což byla vážná rána pro cizinecký ruch; Dollfuss odpověděl zákazem nacistické strany. V Berlíně byl zatčen rakouský tiskový přidělenec a vypovězen. To se stalo právě tu noc předtím, kdy Dollfuss měl mluvit na londýnské hospodářské konferenci. Tato příhoda dodala dramatického lesku jeho vystoupení a dostalo se mu velikých ovací. Nacisté stupňovali své násilí. A pak byla zahájena válka, jedna z nejpodivnějších známých válek, válka, kde se bojovalo bez krve (nehledíme-li na ztráty v okrajových oblastech), ale přece jen to byla válka. Nacisté vpadli do Rakouska. Překročili hranice — vzduchem. Jejich letadla shazovala propagační letáky; jejich rozhlasovou stanicí mluvil Herr Habicht, Hitlerův „generální inspektor“ pro Rakousko, jednu řeč za druhou Když rakouští Nazi uprchli z Rakouska, byli organisováni na německé půdě jako „rakouská legie“, jejímž prohlašovaným cílem bylo opětně dobýti domova. Napětí rostlo, až mocnosti uznaly, že je nesnesitelné; Francie, Italie a Veliká Britanie se spojily k ráznému zákroku v Berlíně a na nějakou dobu se nacisté uklidnili. Přes to však na konci roku 1933 vypadaly věci velmi temně pro Dollfusse. Ochránce z jihu. Tři věci značného významu se pak staly. Nejprve Mussolini vzal Dollfusse v ochranu a stal se v pravém slova smyslu vysokým protektorem Rakouska. Bylo to proto, že Italie nemohla snést myšlenky, že na brennerském průsmyku by měli být silni Prušáci místo slabých Rakušanů. Kdyby Rakousko se stalo nacistickým, znamenalo by to, že Německo by bylo v zádech Terstu a dívalo by se na roviny lombardské; základním bodem italské politiky bylo udržet nezávislé Rakousko jako nárazníkový stát mezi dvěma fašistickými obry. Kromě toho je 200.000 lidí, kteří mluví německy, v jižních Tyrolích — a čím dále je Německo od nich, tím se více líbí Mussolinimu. Dollfuss navštívil Mussoliniho třikrát. Jejich zájmy se shodly. Dále byl Dollfuss donucen přiznat víc a víc autority Heimwehrům, které vedli mladý aristokrat a nájezdník kníže Ernst Riidiger von Starhemberg a zdatný vídeňský bývalý důstojník, major Emil Fey. Heimwehři, zlobně protisocialističtí, se stali ve skutečnosti soukromou armádou Dollfussova režimu. Za svou podporu žádali stále prudší a prudší postup proti sociálním demokratům Dollfuss rozpustil socialistický Schutzbund; dráždil a zlobil socialistické vůdce; zkrátil finanční výsady vídeňské obce. Stále ustupoval heimwehrským požadavkům. Kromě toho Heimwehři byli financováni částečně z Italie, čímž Dollfuss byl dvojnásobné v italských rukou. Konečně Dollfuss, jenž přijal pět z devíti resortů v rakouské vládě, stav se tak diktátorem nejen podle jména, ale i ve skutečnosti, ohlásil svůj úmysl, vyhlásit novou ústavu, která by reformovala stát na základně stavovské, autoritativní. Vypůjčil si tu myšlenku z papežské encykliky Quadragessimo Anno z r. 1931, kde papež Pius XI. se přimlouval o ukončení sociálních bojů a žádal o přijetí korporační organisace společnosti jako „léku“ proti třídnímu boji. To znamenalo, kdyby bylo zplna uskutečněno, konec odborových organisací pod socialistickou nadvládou; proto se socialisté bránili zuby nehty. Jako přídavek k nové ústavě vytvořil Dollfuss Vaterländische Front, národní hnutí nad stranami, založené na vlastenecké základně. A Mussolini obojí schválil. Ale kritický poměr k Německu zase propukl. Rovnováha v Rakousku byla ustavičně ohrožena. Místo dřívějšího boje mezi dvěma celkem rovnocennými oponenty, socialisty a klerikály, musil Dollfuss zažít rozhořčený zápas na tři strany; země byla rozdělena na tři tábory přibližně stejné síly — socialisty, nacisty a vládu s Heimwehry. Nebylo možno předvídat, jak se tento boj skončí. Dollfuss byl ve středu a bojoval jak proti levici, tak proti pravici. Kdyby nacisté a socialisté se byli spojili, byl by býval rozdrcen. Ale Hitler znemožnil koalici socialisticko-nacistickou. Ale začalo se objevovat jiné nebezpečí: nacisté a Heimwehři začali spolu tajně vyjednávat. Aby se osvobodil z těchto nesnází, začal Dollfuss sám koketovat s nacisty. Jeho politika byla vytrvale defensivní; byl ochoten jednat o mír, bude-li zachována rakouská nezávislost. Hitler dal souhlas k jednání. Podrobnosti měl umluvit Dollfuss s Habichtem, a 8. ledna 1934 Habicht podle ujednání vstoupil v Mnichově do letadla a zamířil k Vídni. V posledním okamžiku však Dollfuss jednání odvolal — poněvadž proti podmínkám příměří dopustili se nacisté dalších násilnosti v noci na 7. ledna. Habicht byl zastaven rozhlasem na poloviční cestě. Příští týden Signor Suvich, Mussoliniho státní podtajemník zahraničních věcí, přijel na oficiální návštěvu do Vídně. Naznačil novou cestu z obtíží. Rakouský režim, ohrožován se dvou stran, nemohl takto dál už trvat; Dollfuss musil se zbavit jednoho ze svých nepřátel, aby se uvolnil k boji s druhým. Mussolini zatracoval rakouské sociální demokraty.“ Ti odhalili jeho pašování zbraní do Maďarska v tak zvané hirtenberské aféře rok předtím. Italové tedy řekli Dollfussovi, aby „rozřešil“ problém tím, že se zbaví socialistů. „Likvidujte socialisty tak či onak,“ pravili. To je správný výklad hrozných událostí, které se pak staly — únorové občanské války. Kapitola dvacátá první. ÚNOROVÁ TRAGEDIE. Občanská válka, která neblahou ozvěnou zazněla v každé evropské vládě, byla podle výkladu Dollfussovy vlády socialistickou „revoluci“. Zrovna tak, jako nacisté v Německu se pokoušeli namluvit světu, že zachránili říši od marxismu, tak i koalice Dollfuss-Heimwehr s klerikály vykládala, že musila užít polního dělostřelectva a zabíjet ženy a děti v obytných budovách, aby potlačila „bolševické povstání“. Nebylo to ovšem pravda. Tragické a hrozně krveprolití z 12. února bylo výsledkem chladnokrevného heimwehrského puče. Socialisté se ovšem bránili: zrovna tak se bránili Belgičané, když Němci překročili jejich hranice v roce 1914. Belgičané možná vystřelili první rány, ale přece jen to nebyli oni, kdo zahájil válku. Vláda obvinila Dra Ottu Bauera a Julia Deutsche, dva socialistické vůdce, že jsou bolševiky. Ve skutečnosti jejich sociálně demokratické přesvědčení zachránilo Rakousko od bolševictví v roce 1919, když jak Bavorsko, tak Maďarsko podlehlo komunistickému režimu. Vláda tvrdila, že členové socialistického Schutzbundu mají nedovolené zbraně. Měli je skutečně — zbraně, které jim vláda sama dala. Zapomnělo se tu úmyslně, že Schutzbund byl vyzbrojen na obranu proti Jugoslavii při hraničním sporu v roce 1920 a že dlouhá léta Schutzbund a spolkové vojsko měly zbraně dohromady. Vláda dále říkala, že socialistické državy byly „pevnostmi“. Ovšem. Každá moderní budova je pevností, jakmile na ni začne pálit dělostřelectvo, a jsou-li uvnitř obránci s puškami. Heimwehři, které vedl Starhemberg a major Fey, vicekancléř rakouské vlády, prudce hrozili vyhubením socialistů už od roku 1927. V roce 1929 byl odvrácen heimwehrský puč jen tak tak, a v roce 1931 heimwehrské povstání ve Štyrsku bylo potlačeno vojenskou silou: Starhemberg byl zatčen a uvězněn (a dostal pokutu 2750 dolarů; srv. G. E. R. Gedye, Heirs to the Habsburgs, str. 105). Potom v roce 1932 Monsignore Seipel vzal Heimwehry do své vlády a za Dollfusse toto hnutí dostalo oficiální požehnání jakožto pomocná ozbrojená moc. Socialisté sami podepsali rozsudek nad sebou nikoli útočností, nýbrž vyčkáváním a vyhledáváním kompromisu. Heimwehři v tom viděli známku slabosti. Socialisté chtěli mír; ale Heimwehři chtěli válku. Po fiasku Habichtově a návštěvě Suvichově byli Heimwehři mimo všechnu kontrolu. Jejich vůdci se rozhodli překonat násilím Dollfusse, poněvadž drobný kancléř, obávaje se prolévání krve, jak se zdálo, kolísal. Právě vhod odjel do Maďarska na státní návštěvu; není přesně známo, do jaké míry měl podíl na tom, co se stalo za jeho nepřítomnosti. Heimwehři v celém Rakousku se postupně do toho dali ve všech zemích. Nechme mluvit výtažky z chronologie Bulletinu of International News, který vydává Royal Institute of International Affairs: 31. ledna. Heimwehršti vůdci tlumočili tyrolskému zemskému hejtmanovi šest požadavků, jejichž uskutečnění by znamenalo zřízení polovojenské vlády v zemi... To se stalo po mobilisaci 8000 Heimwehrů 30. ledna na odvrácení nepořádků, jimiž hrozili nacisté. 6. února. Vůdci hornorakouských Heimwehrů, podporováni Vlastencckou frontou, prohlásili prý stejné požadavky jako tyrolští a jejich oddíly obsadily některé z veřejných budov v Linci, hlavním městě této země. 7. února. Heimwehršti vůdci ve Štyrsku a Burgenlandě podali zemským hejtmanům v Hradci a Eisenstadtu žádost o autoritativnějši vládu a polovojenskou administrativu. 8. února. Policie provedla prohlídku v redakci Arbeiter-Zeitung. To bylo důsledkem toho, že několik dní předtím byly nalezeny zbraně a výbušiny v budovách, k nimž měli přístup socialisté ve Schwechatu. 9. února. Heimwehrští vůdci v Salzburgu ohlásili autoritativní požadavky zemskému hejtmanovi. Zemský hejtman dolnorakouský prý odepřel přijmout tamní heimwehrské vůdce, poněvadž jejich požadavky byly neústavní. Na zprávy, že Heimwehři žádají u vlády zákaz socialistické strany a obsazení vídeňské radnice, oznámilo vedení socialistů, že každá taková akce by byla signálem k obecné stávce. Herr Dollfuss se vrátil z Budapešti a přijal heimwehrské vůdce. 10. února. Vicekancléř odňal vídeňskému starostovi (sociálnímu demokratovi) a jiným městským funkcionářům právo dozírat na věci veřejné bezpečnosti. 11. února. Mluvě na heimwehrské parádě, které se zúčastnil ministr války, vicekancléř major Fey prohlásil: „V posledních dvou dnech jsem zjistil, že Dollfuss je s nimi. Zítra jdeme čistit Rakousko.“ Major Fey dodržel své slovo. 12. února se začalo bojovat. Pokažená Gemütlichkeit. Asi po půl deváté toho dne ráno mi telefonoval člen jedné místní tiskové agentury, že v Linci se bojuje. Měl málo podrobností. Socialističtí dělníci zřejmě se postavili na odpor, když heimwehrští bojovníci vtrhli na jejich pozemky. Už 7. února jsem skončil zprávu pro svůj list slovy „Občanská válka není vyloučena“. Ale 12. února ráno jsem si ještě myslil, že je stále ještě naděje, že Dollfuss bude rozumný a odvrátí krisi. Otto Bauer mi řekl nedlouho předtím, že budou s Dollfussem jednat. Telefonoval jsem do Arbeiter-Zeitung, socialistického listu, ale nedostal odpovědi. Vyběhl jsem po informacích a vrátil jsem se domů asi o půl dvanácté, abych napsal, co jsem se dověděl. O třech čtvrtích řekla má choť: „Zkus rozsvítit!“ Otočil jsem vypínačem; nesvítilo. Generální stávka! Tak jsme tehdy myslili, ale jak jsme se později dověděli, stávka elektrikářů nikterak nebyla generální. Zastavili práci sami o sobě, jakmile přišly zprávy o bojích z Lince. Všiml jsem si podivně klidných ulic, poněvadž také elektrické dráhy zastavily; většina z řidičů a průvodčích nevěděla, proč došel proud; drobné zástupy zvědavců obklopovaly zastavené vozy. (Později ten den jsme viděli, jak je táhnou koně nebo motorové traktory po kolejích do vozoven...) V Arbeiter-Zeitung jsem se dověděl, že policie v ocelových helmicích a ozbrojena karabinami vyklidila budovu. Projížděli jsme s chotí a s dvěma přáteli spěšně dělnickými čtvrtěmi Ottakring a Hernals. Blížili jsme se k jedné z velikých obecních budov, když jsem uslyšel po prvé po letech tu nepříjemně odměřenou a neladnou hudbu — palbu z pušek. Boj ve Vídni trval čtyři dny a venku pět nebo šest dní. Téměř 1000 mužů, žen a dětí bylo zabito. Devět socialistických vůdců, mezi nimi jeden vážně raněný, který byl přinesen k šibenici z nosítek, bylo pověšeno. Karl-Marx-Hof a Goethe-Hof byly zle zřízeny granáty — byly to dva z nejkrásnějších bloků dělnických obydlí na celém světě. Vzpomínám si na scénu v Goethe-Hofu několik hodin po bombardování. Truchlící ženy a postrašené děti se vyjeveně dívaly na policii. Jednoduché a čisté drobné byty byly rozmetány na kousky palbou z granátů. Procházel jsem opatrovnou. Stolky, tabule, školní knihy, krabice s barvičkami a rozházené hračky byly pomíchány s rozbitými trámy a spadlou omítkou. Na jedné stěně byl barevný výkres, na němž byl pyšně podepsán jeho šestiletý autor. Kulka jej prorazila. Na druhé stěně v této marxistické „bezbožecké“ katedrále byl litografovaný obraz Ukřižování. Sklo, za nímž byl, bylo roztříštěno křesťanskosociálním granátem. Nespatřil jsem Dollfusse, abych s ním mohl promluvit, až 22. února. Když jsem se mu zmínil, že Bauer a Deutsch, kteří uprchli do Československa, když boj už byl beznadějný, mi v Bratislavě pověděli, že se marně pokoušeli dostat se s ním do styku ráno 12. února, aby odvrátili krveprolití nějakým kompromisem v poslední minutě, vypadal kancléř zaražen a řekl vážně a mírně, že byl na mši u sv. Štěpána, když světla zhasla — což si mohl vyložit toliko jako výzvu ke generální stávce. Odpoledne 13. února, když boj byl nejprudší, ztrávil Dollfuss klidnou hodinku u čaje s papežským nunciem. Ovoce vítězství pro Dollfusse a Heimwehry bylo obrovské. Doslova od odražení Turků nebylo takové kořisti. Socialistická obec měla ve svém vlastnictví asi 35% vídeňské půdy; zaměstnávala 54.000 lidí a byla sama daleko největším podnikem ve střední Evropě; od 1923 do 1929 vydala asi 110 milionů dolarů na budovy a podobné objekty a její fondy v městských peněžních ústavech měly hodnotu asi 70 milionů dolarů. Ročně sebrala na dávkách asi 25 milionů dolarů, byla majitelkou městských plynáren, elektrických podniků, elektrických drah a omnibusů, jatek a veřejných lázní, hřbitova, pivovaru, pekárny a veliké tržnice. Všechno to přešlo do rukou vlády. Tisíce lidí bylo zatčeno a tisíce jich ztratilo místo; sociální desorganisace, která z toho vznikla, byla značná. Na socialistické straně. Skrytá historie konce socialistické „revolty“ nebyla nikdy zplna pověděna. Velmi významným činitelem v tom konfliktu bylo roztrpčené osobní nepřátelství mezi Bauerem, vůdcem socialistů, a Dollfussem. Otto Bauer, skvěle vzdělaný 55 letý žid, byl nejinteligentnější hlavou sociálně-demokratické strany. Politik gentleman Bauer jednal tak, jak se domníval, že jednají britští politikové gentlemani; při tom měl o nich představy poněkud ideální. Byl poctivý, pečlivý a fair. Intelektuál v nejlepším a v nejhorším smyslu toho slova, psal krásné teorie, ale byl zhola neschopný řešit nepředvídanou situaci, jejíž význam, ba i pouhou existenci by byl začal nedoceňovat nebo popírat. Dollfuss na druhé straně držel na teorii asi jako blecha; skákal z místa na místo podle instinktu. Bauer podle úsudku lidí nebyl zcela normální. Míval přepjatý obdiv pro intelekt Monsignora Seipela, kterého nazýval nepřítelem hodným svého pera; politika, kterou miloval, byly polemické rozpravy mezi ním na první straně Arbeiter-Zeitung a Seipelem v Reichspost. A Bauer velmi vážně podceňoval Dollfusse. Nazýval ho bláznem_ A Dollfuss, mazaný jako sedlák a okouzlující jako dítě, zdaleka nebyl bláznem. Bauer nazval veřejně ve sněmovně kancléře „Lügner und Schuft“. Dollfuss mu nikdy neodpustil. Prostší člověk by byl vyřídil Bauera tím, že by ho vymanévroval z vůdcovství strany, ale kancléř byl na to příliš prozíravý; věděl, že strana je pro Bauera významnější než jeho vlastní posice a že by se tak tuze nestaral o to, co by se stalo jemu, pokud by se dobře dařilo straně. Proto Dollfuss rozhodl, že strana musí jít a Bauer s ní. Za tímto převážně osobním sporem byla ovšem kriticky nesnadná posice socialistů, jak myšlenková, tak politická. Pravověrný socialismus II. internacionály byl v roce 1934 tak starobylý jako drožky. Zatlačeni mezi protivy fašismu a komunismu, socialisté se stali stranou středu místo strany revoluční. Představovali dělníky v práci; a po několika letech pohodlného, téměř buržoasního života v Engels-Hof nebo Goethe-Hof, pozbyli většiny svého revolučního nadšení; nebyli už tak ochotni jít na barikády jako dřív. Socialismus v Rakousku prohrál svou slušností. Socialisté nenáviděli prolévání krve a násilí; nechtělo se jim věřit, že jejich nepřátelé by byli schopni bezohlednosti a zrady; naivně věřili lživým tvrzením svých odpůrců, poněvadž jejich vlastní povaha byla založena na upřímnosti a pravdě. „Takticky byli socialisté v zoufalé posici,“ napsala v té době Frances Guntherova „Jako socialisté věřili v diktaturu proletariátu. Jako demokraté věřili ve snášelivou vládu většiny. Do propasti mezi těmito dvěma židlemi se zřítili. Socialisovali něco životního přepychu, ale žádnou životní nezbytnost. Už v roce 1919 měli možnost získat Alpine Montangesellschaft, pilíř rakouského průmyslu; nechali ji běžet a místo toho stavěli krásné plovárny a zahrady pro vídeňské děti z daní, které byly spravedlivé a proto dvojnásob nesnesitelné bývalým vyšším třídám. S hlediska vojenského se jim podařilo vyzbrojit sebe — jako socialisty. Ale jako demokratům se jim nepodařilo odzbrojit jejich nepřátele.“ Od roku 1932 byli Bauer a jeho lidé tísněni stále rozhodněji ke zdi. Dollfussovou technikou bylo ukrajovat jim po kousku jejich výhody, ale neposkytovat jim nikdy opravdu vážnou záminku k boji. Nezaměstnanost a vzrůst hospodářské krise způsobily, že užití nejkrajnější zbraně socialistů, totiž generální stávky, se stávalo stále nebezpečnějším. Výkvět nerealistické slušnosti, Bauer — který konec konců velel největší straně v zemi se 65% vídeňského voličstva — nabídl Dollfussovi, že ho nechá vládnout diktátorsky dva roky s podmínkou, že řídící komise parlamentu bude fungovat. Dollfuss odmítl. Socialisté postupně sedmnáctkrát nabídli odzbrojení Schutzbundu, odzbrojí—li vláda Heimwehry. Dollfuss nedal určité odpovědi a nechal Bauera v nejistotě. Na konec socialisté ohlásili čtyři věci, které by určitě způsobily obecnou stávku: 1. vyhlášení fašistické ústavy v Rakousku, 2. zřízení vládního komisaře ve Vídni, 3. rozpuštění sociálně-demokratické strany, 4. rozpuštění odborových organisací. Dollfuss si prostě tyto čtyři položky zapsal za uši a byl potěšen; věděl, že stačí, když se vyhne těmto nejhorším provokacím a měl vyhráno. Bauer sám poctivě — příliš poctivě — uznal svůj omyl. Ve své knize o boji rakouské sociální demokracie píše tam, kde mluví o konci parlamentu: „Byli bychom mohli odpovědět 15. března (1933) provoláním generální stávky. Nikdy nebyly podmínky úspěšné stávky tak příznivé jako toho dne. V Německu se právě zplna rozvíjela kontrarevoluce, která pobouřila rakouské davy. Dělnictvo čekalo na znamení k boji. Železničáři nebyli ještě tak zdeptáni, jako po jedenácti měsících. Vojenská organisace vlády byla daleko slabší než v únoru 1934. V té době bychom byli mohli vyhrát. Ale byli jsme poděšeni a zalekli jsme se boje. Stále jsme věřili, že budeme moci jednáním dosáhnouti mírné dohody. Dollfuss už nám dřív slíbil, že s námi bude jednat, a byli jsme ještě stále tak pošetilí, že jsme věřili Dollfussovu slibu. Odložili jsme boj, poněvadž jsme chtěli zemi ušetřit pohromu krvavé občanské války. Nicméně občanská válka propukla po jedenácti měsících, ale za podmínek, které nám byly značně méně příznivé. Byl to omyl — nejosudnější ze všech našich omylů.“ Zmatek nad zmatek. Večer 11. února — den předtím, než to vybuchlo — Bauer s chotí a se dvěma přáteli šli do biografu, aby viděli Gretu Garbo v Grand Hotelu. Takto se tedy „bolševický spiklenec“ připravoval na „revoluci“! Když se vrátil domů, našel tam vzkaz od vůdce Schutzbundu v Linci, jistého Bernacka, který ohlašoval, že bude čelit násilím útoku Heimwehrů, jenž se očekával na zítřek. Bauer rozčilen poslal Bernackovi telegram, v němž ho vyzýval, aby nevyprovokoval nějakou akci: Tetičce se vede dobře lékaři a strýc Otto myslí, že není třeba zatím nic podnikat. Horkokrevný Bernacek, pohrdaje Bauerovou opatrností, nedbal tohoto telegramu a druhý den sáhl na svou obranu ke zbraním. Vše, co se stalo, bylo nejstrašnějším zmatkem z historie revolucí. Bauer dostal zprávu asi o půl deváté, že byla prolita krev v Linci. Svolal hned Aktions-AusschuB odborových organisací a strany. Většinou toliko jednoho hlasu bylo schváleno provolat obecnou stávku. Mezitím však dělníci, sdružení v mocné odborové organisaci elektrikářů, se rozzuřili a rozpálili, prohlásili, že dají přednost smrti v boji než smrti pozvolným zadušením a - bez rozkazu — už spustili. A tu se stala hrozná věc. Provolání k obecné stávce bylo spěšně neseno k rotačkám Arbeiter-Zeitung, aby bylo vytištěno. Ale mezi elektrikáři a budovou Arbeiter-Zeitung, kde se schůze konala, nebylo styku. Právě v tom okamžiku, kdy se mělo provolání tisknout, se rotačky zastavily. Elektrikáři zarazili dodávku proudu! Tak se stalo, že provolání k obecné stávce nebylo nikdy vyhlášeno, poněvadž propukla neoficiální stávka lidí, kteří by byli měli být podstatnou částí stávky obecné. Obecná stávka měla patrně propuknout o páté hodině odpoledni. Mělo to zastrašit vládu. Ve skutečnosti ovšem byla tím vláda varována a získala sedm cenných hodin. Bauer a Deutsch šli do štábu Schutzbundu, aby řídili potřebné operace, ale ostatní významní socialisté šli k vládě, aby se ještě jednou pokusili o smír. Generál Koerner, výkonný orgán Schutzbundu, šel navštívit presidenta Miklase; skupina socialistů pravého křídla, které vedl Dr. Renner, navštívila zemského hejtmana dolnorakouského a žádala ho o zakročení u Dollfusse. (Nešli k Dollfussovi přimo; příliš ho nenáviděli a věděli, že by jich nepřijal.) Vláda udělala, co by udělala každá vláda, sledující tvrdě svůj úmysl. Celé vedení strany s výjimkou Bauera a Deutsche bylo takto příhodně ve lví jámě a vláda prostě využila štěstí. Koerner byl zatčen v předsíni u Miklase a ostatní - i se socialistickým novinářem Braunthalem, který jen tak šel s sebou, byli sebráni hromadně. Jediný socialista, který se choval rozumně a důstojně, byl stařičký vídeňský starosta Karl Seitz, který vytrval u svého stolu na radnici jako kapitán na můstku válečné lodi a musil být na konec odvlečen násilím. Stávka byla dokonalým neúspěchem. Všechno, co se mohlo nezdařit, se skutečně nezdařilo. Nikdo ovšem nepočítal s nelítostnou bystrostí a energií Dolfusse a Feye. Odpoledne byl každý významný socialistický vůdce ve vězení. Strana sice pro takový případ jmenovala na každé místo prvního a druhého náhradníka; ti však byli všichni rovněž zatčeni. Výsledkem bylo, že nikdo nezbyl, kdo by dával rozkazy. Signálem ke stávce mělo být zastavení vlaků. Ale železničáři nezastavili vlaky, poněvadž se vůbec nedověděli, že stávka byla oficiálně vyhlášena. Byli vysláni kurýři — příliš pozdě —, aby pozdvihli venkov. Většina z nich byla chycena. Předem už byl zřízen zvláštní komitét, který by udržoval spojení mezi bojujícími a štábem. Ale nikdy se nesešel pro komickou nepřesnost v udáních místa schůzky. Boj, který se rozpoutal, byl prostě zoufalý. Viděl jsem většinu. Desorganisace byla hrozná. Bauer, který si potrpěl na přísnou kázeň, vnutil tuto kázeň straně, takže mladí lidé, kteří by byli rádi šli na ulice, poslušně čekali v pondělí, ba i ještě v úterý, až dostanou rozkazy k boji; Rozkazy nepřišly; začali tedy konečně střílet a byli postříleni. Hned 3. února vláda — které pomohl přeběhlý Schutzbündler Korbel, jenž prodal tajemství této organisace — zatkla skupinu význačných vůdců Schutzbundu. Většina dělníků nevěděla, kde jsou jejich zbraně vlastně ukryty. Jen málo lidí v každém okrsku vědělo o umístění tajných skladišť. Znám mladé Schutzbündlery, kteří hrabali rukama celý pondělek a úterek na dvorech svých budov, hledajíce horlivě zbraně, o nichž věděli, že tam jsou. Ale nenašli jich. Jedna skupina 300 Schutzbündlerů neobdržela zbraní, poněvadž velitelův náměstek odepřel prozradit jejich úkryt bez rozkazu shora, ač bylo možno se domnívat, že jeho nadřízený byl zatčen. Jiný člověk, jehož znám, byl by mohl zarazit kulomety celé oddělení policie, ale heslo znělo, že žádný socialista nemá střílet, dokud se nestřílí na něho; tak ten kulometník musil čekat, až policie zaujala příhodnou posici a připravila se k útoku. Vláda přerušila nejdůležitější telefonní vedení, takže nebylo spojení mezi jednou obleženou budovou a jinými. Dělníci v jednom domě bojovali a neměli ani zdání, zda jejich druzi ještě také bojují nebo přestali. A vláda rozšiřovala rozhlasem celý proud lží a urážek — na příklad, že Bauer a Deutsch utekli s fondy odborových organisací. O vůdcích strany může každý řikat, co mu je libo. Ale o skvělé odvaze samotných lidí není pochybnosti. Bylo třeba moderní armády 19.000 mužů, vybavené kulomety, pancéřovými vozy a polním dělostřelectvem, a ještě jí trvalo celé čtyři dny, než zdrtila odpor snad asi 5000 ztracených a zoufalých Schutzbündlerů, odsouzených už předem, že se octnou u zdi nebo v oprátce. Byla to bitva beznadějná, ale velkolepá. „Pryč, krutá tísni!“ Po únoru Dollfuss vyhlásil novou korporativní ústavu. Starý parlament, který chorobně spal, byl oživen na tolik, aby provedl konečnou zákonnou sebevraždu. Tato ústava je neobyčejný dokument a budí dojem, že Rakousko ve XX. století se stává tím, čím bylo v XIX. — srdcem a duší evropské reakce. Poslední stopy svobodného hlasovacího práva zmizely. Otevřela se cesta restauraci Habsburků. Komora, zvolená na stavovské základně, nahradila starý parlament. A úvod k ústavě ohlašoval, že všechna ta „práva“ rakouského lidu pocházejí od Boha. Ale zatím drobného kancléře zaměstnaly zase věci světštější. Začala se doba zmatených vnitřních sporů a přesunů moci zčásti mezi Dollfussem a Starhembergem o vládu nad zemí a mezi Starhembergem a Feyem o vládu nad Heimwehry. Obávaje se přílišné moci Heimwehrů, Dollfuss podněcoval vzrůst jiné soukromé armády, výstředně klerikálních a monarchistických Sturmscharen ministra spravedlnosti Dra Schuschnigga. Heimwehři, tím dotčeni, koketovali s nacisty. A na těchto všech zmatcích se nacisté pásli jako včely na medu. Od února až do léta Dollfuss, který zoufale potřeboval veškeré energie k urovnání těchto věcí, byl neočekávaně mírný na nacisty, své nejhorší nepřátele. Byla zahájena nová kampaň násilností. Čas od času pohrozil vždy znovu, že pověsí některého nacistického teroristu; ale neudělal to. Důvody: 1. bál se odplaty; 2. jeho vlastní úřednictvo ho sabotovalo; 3. nechtěl dělat mučedníky z nacistických zločinců; 4. přál si — stále ještě — nechat otevřenou cestu pro jednání s Německem. Události rychle ukázaly, že nacisté měli největší prospěch z února. Plán Mussoliniho a Suvichův všechno pokazil. Místo aby posílil svou moc vyhubenim socialistů, byl Dollfuss neblaze oslaben, poněvadž zničil zároveň politickou morálku země. Nacisté se radovali, že za ně vykonal práci odstraněním dělnického hnutí, které bylo nejlepší obranou demokracie. Pryč se socialisty! Sem s nacisty! Nicméně Mussoliniho podporou se Dollfuss držel. Pět měsíců trvala neklidná přestávka, přerušovaná nacistickými pumami. Pak 25. července 1934 zase občanská válka zachvátila Rakousko. Socialistický výrostek poranil jednoho policistu ve rvačce, a úřady se rozhodly dát odstrašující příklad; byla to znamenitá příležitost uskutečnit hrozby trestem smrti a zároveň se vyhnout nebezpečí, že nacisté se budou mstít. Ten mladík, Josef Gerl, byl pověšen 24. července. Tato událost neurychlila přímo nacistickou revoltu. Ale za dvacet hodín sám Dollfuss byl mrtev. Pověsil socialistu, a ať se to zdá jakkoli nelogické, nacisté zabili jeho. Kapitola dvacátá druhá. DOLLFUSSOVA SMRT. Vražda Dollfussova znamenala vstup gangsterství do evropské politiky na mezinárodní základně. 30. června 1934 uvnitř Německa nacisté napodobili Al Capona a 25. července tyto metody překročily do sousední země. Vražda byla uváženým opatřením politickým; Nazi musili zavraždit Dollfusse, poněvadž každá jiná metoda, kterou ho chtěli porazit, selhala. Historie zavraždění Dollfussova je historií organisovaného vražedného spiknutí. Zdá se, že všichni pučisté byli členy 89. pluku SS, jednoho ze čtyř oddílů SS (Hitlerovy stráže), které tajně existovaly na rakouské půdě. Spiklenci se skládali z bývalých poddůstojníků a vojáků pravidelné rakouské armády, kteří byli propuštěni ze služby pro své sympatie k nacistům. Také byli mezi nimi aktivní hodnostáři rakouské policie, jejichž podzemní nacistická činnost ušla odhalení — okolnost to velmi významná. Spiklenci měli oporu ve třech směrech. 1. V Německu byli Frauenfeld a Habicht, vypuzení vůdci rakouské sekce nacistické strany. 2. Ve Vídni byla skupina vysokých policejních funkcionářů a úředníků, kteří byli později zatčeni nebo uprchli ze země. 3. V Římě byl „král Anton“ Rintelen. Byl ještě jiný vůdce, tajemný civilista, jehož spiklenecké jméno bylo Kunze, o němž si ještě povíme. Dr. Anton Rintelen, bělovlasý 58letý člověk, který vypadal méně spiklenecky než kterýkoli spiklenec, jehož jsem kdy viděl, byl rakouským vyslancem v Římě; Dollfuss ho tam jmenoval, aby ho dostal ze země. Byl příliš mocný, než aby bylo možno jej prostě propustit. Rintelen byl deset let zemským hejtmanem ve Štýrsku, v neklidné zemi na jih od Vídně. Byl chytrý, chladný a ctižádostivý, a ačkoli nacisté ho jmenovali svým kancléřem, nebyl Nazi. Byl Rintelen. Před lety koketoval se socialisty, doufaje, že se dostane k moci spojením s nimi. Když socialisté vybledli a vyrostli nacisté, intrikoval zase s nimi. Není nejmenší z ironií 25. července, že tento hlavní strůjce měl podněty tak všední. Šel s nacisty ne proto, že měl rád Hitlera, nýbrž proto, že miloval moc a chtěl ji uplatnit. Na druhé straně nacisté ho potřebovali. Byl „vážený“ a oni věděli, že nejsnáze dobudou Rakouska přechodnou koaliční vládou. Rintelen byl jejich rakouským Papenem. Rozmanití štyrští průmyslníci byli přáteli Rintelenovými. V jejich závodech, stejně jako v Alpine Montangesellschaft, v největším průmyslovém koncernu rakouském, byli dělníci tajně organisováni podle zásad SA. Tam také štyrští rebelové ukryli své zbraně. Německo živilo ohniska nespokojenosti a zrady mocným proudem zlata. Od člověka, který se zdál býti nespornou autoritou, jsem se dověděl, že Němci vydali asi 75 milionů marek v Rakousku na propagandu za těch sedmnáct měsíců od ledna 1933 do července 1934. Nebylo pochybnosti, že Německo mravně odpovídá z vraždy Dollfussovy. Mnichov den ze dne hlásal násilí. A lze uvést spoustu dokladů o tom, že Německo předem vědělo o skutečném spiknutí. Svědčí o tom: 1. Mnichovský štáb nacistické strany podle úřední Wiener Zeitung měl připraveno zvláštní letadlo 25. července o deváté ráno pro vítězný let Habichtův a Frauenfeldův do Vídně. 2. Už 21. července berlínská fotografická agentura rozeslala obrazy Rintelenovy s označením „Nový rakouský kancléř. — Uschovejte“. 3. Nacista Abereger, který byl zatčen v Innsbrucku a později odsouzen do doživotního žaláře za podloudnou dopravu pum, osvědčil, že 22. července, tři dny před vraždou, se dověděl od kurýra z Mnichova, že ozbrojené povstání v Rakousku bylo určeno na den 25. července. 4. Italští tajní agenti podávali zprávy o pohybech rakouské legie (rakouských nacistů v Německu) ke hranicím večer 24. července. Legie měla zaujmout stanoviště asi dvě míle za hranicemi. 5. Nejnápadnější ze všeho pak bylo, že úřední německá zpravodajská agentura Deutsches Nachrichten-Bureau vydala o třech čtvrtích na 11. hod. dopolední pokyny všem německým listům, aby užili jen úředního německého vylíčení událostí, očekávaných z Rakouska ten den. Později táž agentura připravila a rozeslala zprávu o „úspěšné“ revoltě v Rakousku, ač v té době byl rakouský puč sotva zahájen. Nacisté měli naspěch, poněvadž Dollfuss se chystal navštívit Mussoliniho v italských mořských lázních Riccione koncem týdne; oni se obávali, že nějakou novou dohodou mezi Dollfussem a Mussolinim by mohli být definitivně poraženi. Také se tvrdí, že puč byl původně chystán na den 24. července, ale byl o den odložen, když se spiklencům dostalo spolehlivé zprávy, že poslední schůze rakouské vlády, které se zúčastní Dollfuss, bude 25. července a ne už 24. července, jak se původně myslilo. Úmyslem spiklenců bylo zmocnit se celé vlády. Rintelen přijel z Říma do Vídně 23. července, zdánlivě na dovolenou. Tolik o přípravách. Skutečné události 25. července se začaly takto: Asi o jedenácté hodině se spiklenci shromáždili na rozličných místech ve vídeňských ulicích. Jejich organisace byla znamenitá a vše jim šlo neobyčejně hladce a přesně. Jedna skupina se sešla po jednom na chodníku Kolowratského náměstí. Dostali zbraně od svých vůdců už předchozí večer a někteří našli ve svých schránkách na dopisy lístek, na němž jim bylo oznámeno místo schůzky. Všichni spiklenci nevěděli, odkud mají rozkazy; heslem bylo číslo 89. Čtrnáct se jich vydalo s Kolowratského náměstí do Ravagu, sídla rozhlasu, kde byl pak dán signál k puči. Nebyli přestrojeni a šli pěšky. Na Johannesgasse, kde je Ravag, přecházeli dva uniformovaní policisté, členové bandy, kteří je „kryli“ a dovedli ke dveřím. Větší skupina se zatím shromáždila v tělocvičně německého sportovního klubu v Siebensterngasse. Je zajímavé poznamenat, že tato budova přímo sousedí s vojenskými kasárnami. Spiknutí bylo organisováno s takovou péčí, že jeden ze spiklenců později přiznal, že dostal telegrafickou zprávu, kam má přijít a co má dělat. V této skupině jich bylo 144, při čemž 106 bývalých poddůstojníků nebo vojáků a 10 příslušníků policie. Hodina útoku byla vybrána neobyčejně přesně, aby spiklenci dospěli ke kancléřství právě v okamžiku, kdy se měnily stráže, kdy bylo nejpřístupnější. Asi o 10. hodině dopolední policejní funkcionář Dobler, který byl také význačným (tajným) nacistou, zasvěceným do spiknutí, zradil nacisty a velmi zmateně a po vídeňsku vyzradil celou věc úřadům. (Později se Dobler buď sám zabil, nebo byl zavražděn loyální nebo nacistickou policií. Celá historie o tom je v úředním rakouském výkladu událostí.) Kdyby byly jednaly hned, nebyl by býval Dollfuss střelen. Ale ta část policie, která byla věrná, byla už unavena spoustou falešných poplachů a nevěrná policie sabotovala všechny pokusy o nějaká opatření z opatrnosti. Doblerovo počínání ten den dopoledne bylo zajímavé. Pokoušel se uvědomit úřady, aniž sám otevřeně přešel na druhou stranu; jemu a prostředníkům neobyčejně náhodného rázu se podařilo mezi desátou a půldvanáctou sejít se s rozličnými úředníky nejméně ve třech různých ovšem — kavárnách. Asi o čtvrt na dvanáct uslyšel jádro věci major Wrabel, pobočník majora Feye, ministra veřejné bezpečnosti. Poslal spolehlivého detektiva Marka vyšetřovat do Siebensterngasse. Zdá se, že Fey byl informován „dost neurčitě“ o třech čtvrtích na dvanáct. Jednal bez odkladu a hned informoval vládu, ale už bylo příliš pozdě. Detektiv Marek přišel ke kasárnám v Siebensterngasse a viděl tam spiklence, ale přítomnost uniformované policie ho popletla. Celé spiknutí bylo umožněno vlivem přestrojení. Nicméně pojal podezření a třikrát telefonoval Wrablovi mezi 12:10 a 12:30, jednou z veřejné telefonní budky, jednou z kavárny a jednou z obchodu s nábytkem. Wrabel tlumočil jeho zprávy bezpečnostním úředníkům, ale policejní ředitelství se o nich dovědělo až později. Mezitím věrná policie byla svedena na falešnou cestu chytrými a odvážnými zvědy, kteří ohlásili, že se připravuje útok na Dollfusse v jiné části města. Po jeho třetím telefonování poznali spiklenci Marka a lapili ho. Byl zatažen do hally, kde viděl, jak si ti lidé oblékají vojenskou uniformu, uniformu elitního vídeňského pluku Deutschmeistrů. Povstalci nalezli do tří nájemních aut, která si najali, a z nichž jedno mělo nápis Máslo a vejce, a vyrazili ke kancléřství. Nevěděli, co počít s Markem a tak — podivuhodná odvaha — vzali ho s sebou. Když byli vzdáleni od kancléřství o jeden blok domů, Marek vyskočil, a nikdo z nacistů, kteří se báli poplachu, se neodvážil po něm střelit. Čtenář by se mohl tázat, jak tři vozy, naplněné „vojáky“, mohly projet kolem dvanácti bloků v lidnatém městě o polednách a nevzbudit pozornost; ale v té době pohyby vojska ve Vídni nebyly ničím neobyčejným, a uniformovaná policie na vozech uklidňovala podezření. Spiklenci dojeli ke kancléřství ve 12:53. To byl začátek dramatických a hrozných událostí. Ale nejprve je třeba říci, co se dělo v Ravagu. Revolta v ovzduší. 25. červenec byl horkým dnem, i když ne slunečným, a chtěl jsem jít na plovárnu. Ukončil jsem svou dopolední práci, vzal klobouk, abych šel k obědu, když tu — bylo sedm minut po jedné — zazvonil telefon. Jeden z mých zpravodajů mluvil tichým hlasem: „Slyšel jste radio? Vídeňské radio právě hlásilo: Vláda Dra Dollfusse odstoupila. Dr. Rintelen převzal vedení. Možná, že je to žert. Nevím to. Zjistím to a zavolám za minutu.“ Hned jsem volal Paříž (dávali jsme své zprávy telefonem) a zatím, co jsem na ni čekal, telefonoval jsem a) americkému vyslanectví, b) příteli M. W. Fodorovi z Manchester Guardian, s nímž jsem často pracoval, a c) na Bundeskanzleramt. Vyslanectví slyšelo ohlášení z radia a vyšetřovalo je. Fodor se vydal po městě na cestu ke mně. Bundeskanzleramt — zajímavé! — neodpovídal. Pak volala místní zpravodajská kancelář Telegraphen-Compagnie, dávala zprávu o rozhlasu a podotkla, že jde o nacistický puč. Napsal jsem krátkou zprávu a skončil jsem ji právě, když se ozvala Paříž. Bylo 19 minut po jedné. Klobouk jsem měl ještě stále na hlavě. Ztratil jsem asi deset minut, poněvadž policejní funkcionář mne na ulici zarazil a donutil mne, abych ho dovezl na jeho služební místo. Byla dána výzva k obecné pohotovosti, řekl mi, ale nevěděl proč. Dostal jsem se k Bundeskanzleramtu asi v 1:35. Žlutohnědá dubová vrata byla zavřena a několik málo policistů bylo venku, jinak nic nenasvědčovalo něčemu neobyčejnému. Soudil jsem, že vláda se tam uzavřela, připravujíc se tam na obranu. Pancéřové auto jelo kolem a s několika jinými novináři jsem se pustil za ním. Obrátilo se od Bundeskanzleramtu a zabočilo kolem náměstí do Johannesgasse, kde bylo sídlo Ravagu. Tam zaujal vůz posici a ukázala se policie uvnitř za pancéřovou stěnou. Pak jsem slyšel střelbu z revolverů a kulometů. Policie útočila na Ravag, aby vypudila odtamtud nacistické pučisty. Měl jsem pocit, že je to všechno hrozně neskutečné. Policie nás tlačila dozadu, ale chtěli jsme to vidět; nenaskytne se tak často podívaná na docela řádnou bitvu uprostřed Vídně. Pak jsme slyšeli výbuchy ručních granátů. Číšník v bílé kazajce si razil cestu zástupem s tácem piv. V Ravagu se zatím stalo toto: Dvě minuty před jednou hodinou těch čtrnáct spiklenců z Kolowratského náměstí vstoupilo do budovy. Střelili po loyálním policistovi, který tam byl na stráži, a po šoférovi ředitele Ravagu, kteří oba meškali v průjezdě. Čtyři nacisté dospěli do studia, kde se právě vysílaly gramofonové desky. Popadli hlasatele, nasadili mu pušku na prsa a přinutili ho, aby hlásil jejich zprávu. To byl signál k puči. Zazněl po celém Rakousku. Ale jedna odvážná telefonistka přece jen mohla zazvonit na poplach, ač všechny linky na policejní ředitelství — což bylo příznačné — byly „obsazeny“. A jeden značně duchapřítomný úředník přeřízl dráty k Bisambergu, vysílací stanici, takže nacisté už dál nemohli vysílat. Jejich plánem bylo opakovat „Dollfuss odstoupil; Rintelen je kancléřem“ každých deset minut a mezitím dávat zemi rozličné instrukce, falešné zprávy atd., čímž by byli znemožnili jakoukoli obrannou akci vlády. Vzpomínám si, že jeden britský rozhlasový odborník mi vypravoval před lety, jak znamenitě by se dala organisovat revoluce rozhlasem. Jeden nešťastný herec, který zkoušel rozhlasový výstup, propadl hysterickému rozčileni, začal křičet, a byl střelen. Policie vpadla do budovy, byl zabit další policista a také vůdce nacistů. Z pěti mrtvých tři vykrváceli, poněvadž nebylo lékaře po ruce. My venku jsme čekali, až policie, která zvítězila, začala vyvádět své zajatce asi 20 minut po třetí hodině. Pak jsem šel domů, napsal zprávu, tentokrát delší, a telefonoval do Paříže. Znovu jsem šel k Bundeskanzleramtu, když byly asi za deset minut čtyři. Cestou jsem zastihl G. E. R. Gedye z New York Times, který se vracel z Ravagu; zastavili jsme se na vteřinu a oba jsme říkali, že je už asi po všem. Mýlili jsme se, ale jen velmi málo lidí tehdy vědělo, že také mimo Ravag je někde něco v nepořádku. Sám jsem byl předtím u Bundeskanzleramtu, který vypadal úplně normálně až na ty zavřené dveře. S jistou pochybností jsem řekl Gedyovi: „Víte, vláda se obyčejně neuzavírá, v okamžiku veliké krise.“ Souhlasil. A vzpomněli jsme si, že telefon neodpovídal. Kráčel jsem k budově. Stála už tam patrola a nemohl jsem se tam dostat. A pak se ukázalo, co se stalo. Politika vraždou. Bundeskanzleramt, spolkové kancléřství, je starý palác Metternichův kde roku 1815 se sešel vídeňský kongres. Od té doby až podnes jistě nebyl svědkem dramatičtější a zmatenější situace. Je to statná barokní budova, jejíž smetanově zbarvené průčelí se otvírá na Ballhausplatz. Balkony s půvabnými železnými mřížemi se vznášejí 20 stop nad chodníkem. Přímo naproti je poštovní úřad, vestavěný do silných zdí dvorního hradu, a na západní straně vysoká brána vede k zeleným trávníkům hradní zahrady. 144 nacistů ze Siebensterngasse se vyhrnulo do dvora a zajalo ty členy vlády, kteří byli uvnitř, Dollfusse, Feye a Feyova pomocníka Karwinského, a asi 150 členů úřednictva, personálu atd. Stráž v budově počtem asi 60 osob netušila nic zlého nebo aspoň se nepostavila na odpor a byla odzbrojena a zatčena. Spiklenci z policie znali dobře chodby a místnosti spletité budovy (vždyť někteří z nich tu sami stávali na stráži) a tak byla budova obsazena rychle a důkladně. Malá skupina před budovou o těchto věcech vůbec nic nevěděla Mezi novináři, kteří sem přišli hned po hlášení v rozhlase o čtvrt na druhou a zůstali zde až do noci, byl Nypels z Amsterdamsche Handelsblad, Diez z New York Herald Tribune, Werner z A. P., dva Maďaři, jeden Albánec a jeden Čechoslovák. Ti nepodlehli pokušení, aby se pustili za pancéřovým autem, které mne odvedlo k Ravagu. Viděli vše, co se dělo, a z jejich zpráv jsem si srovnal tento časový průběh. První, kdo přišel na Ballhausplatz po Nypelsovi, byl vysoký, plavovlasý, mladý německý fotograf, jenž — podivuhodná shoda, pokud to byla shoda — přijel do Vídně z Berlína den předtím. Klidně si postavil stativ. V 1:25 přišlo několik detektivů v obyčejných šatech a čtyři policisté v uniformě s ocelovými přílbami a puškami. Přízemním oknem pronikl křik: „Jděte pryč, nebo střelíme.“ Pět minut před druhou hodinou přišel heimwehrský poručík neozbrojen a sám, zabouchal pěstmi na dveře a křičel s quijotskou pýchou: „Máte pět minut lhůty, abyste otevřeli dveře, nebo vás vyhodím do povětří.“ Když provedl toto gesto, odešel a už ho nebylo vidět. (Dollfuss v této době už krvácel k smrti, krev mu tekla prostřeleným hrdlem, ale nikdo o tom nevěděl.) Přišlo několik dalších důstojníků, rozhlédlo se, usoudilo, že je všechno v pořádku a zas odešlo. Doprava byla ještě stále normální. Potom pět minut po druhé přišel Dr. Funder, ctihodný člen redakce vládního orgánu Reichspost. Bylo slyšet zevnitř hlas: „Machen Sie sich keine Sorgen. Rintelen je kancléř a nový policejní ředitel přijíždí z Berlína.“ Funder odkvapil. Nyní přišlo mnoho prostých Heimwehrů a policistů. Asi o půl třetí byla zahájena série ultimat, která trvala pak do večera. Důstojník Heimwehrů klepal na dveře o třech čtvrtích na tři a řekl: „Dáváme vám dvacet minut a pak vyhodíme budovu do povětří.“ „Jděte pryč, nebo střelíme,“ odpověděl zkreslený a dutý hlas dveřmi. Působilo to obecně dojmem, že byla zajata celá vláda. O třetí hodině přišel major Baar, důstojník Heimwehrů a náměstek zemského hejtmana dolnorakouského. Policejní funkcionář mu řekl: „Nevím, co dělat. Čekám na posilu a rozkazy.“ Heimwehři se nyní shromáždili podél cesty k dvornímu divadlu, ale policie je tlačila zpět „Kdo je uvnitř?“ tázali se Baara. Odpověděl: „Jsou tam Dollfuss, Fey a Karwinsky, které pučisté zajali. Byla už utvořena nová vláda a sešla se v ministerstvu války na Stubenringu.“ Přišly policejní posily a zdvořilý velitel nám řekl: „Podívejte se, pánové, tohle není zrovna dobré místo, abyste tu stáli, poněvadž jste zde v přímé linii ohně.“ O třech čtvrtích na čtvrtou byla doprava konečně zastavena a malá skupina diváků byla ostrůvkem na široké, prázdné hladině náměstí. Tři minuty před čtvrtou major Fey se objevil po prvé na balkoně. Byl bledý jako papír. Mnul si ruce, jako by chtěl setřít s nich prach s kliky na dveřích. Vedle něho byl Holzweber, vůdce povstalců, drobný človíček s brýlemi, který vypadal jako písař na stoličce přes svou uniformu kapitánskou, která se třpytila řády. Zástup začal křičet a Fey je tiše vyzval: „Ruhe!“ V tom okamžiku si každý myslil, že je to puč, který provedl Fey a pravidelná armáda. Fey zvolal: „Kde je velitel?“ Nebylo možno ho nalézti, ale jeden policista vystoupil a uctivě zasalutoval. „Kdo jste?“ tázal se Fey. „Jsem kapitán Eibel a čekám na rozkazy,“ odvětil policista. Holzweber zašeptal něco Feyovi a Fey řekl: „Přijďte beze zbraně k zadním dveřím.“ Eibel přikývl a Holzweber za ním volal: „Ale ať jste jistě beze zbraně a sám.“ Heimwehři na náměstí poznali Feye a začali křičet: „Fey! Náš Fey!“ Osm minut po čtvrté Eibel se vrátil od zadních dveří v Metastasiogasse. Běžel rychle, byl bez helmy a jeho vlasy byly rozcuchány. Popadl otevřený alarmovací telefon. Každý slyšel, co řekl, když volal na ředitelství: „Byl jsem uvnitř, mluvil s Feyem. Kancléř je zřejmě zle raněn. Vzdal se úřadu. Je nová vláda a Fey zůstává vicekancléřem.“ Ředitelství se na něco tázalo a Eibel odpovídal: „Chovají se ukázněně a vypadají jako vojáci. Personál kancléřství, 150 mužů a žen, je střeženo na dvoře.“ V tuto dobu velitel Hofrat Humpel se vrátil a řekl Eibelovi: „Je-li kancléř poraněn, měl by se zavolat lékař. Běžte k zadním dveřím a nabídněte jim, že zavoláme lékaře.“ Eibel se vrátil: „Klepal jsem a hlídka řekla, že lékaře už není potřeba.“ Tak se tato malá skupina lidí dověděla, že kancléř už byl mrtev. 20 minut po čtvrté se Fey znovu ukázal na balkoně a Holzweber po jeho boku. Myšlenka, že jde o puč, který zorganisoval Fey, byla rozptýlena, poněvadž velení měl zřejmě Holzweber a dával Feyovi rozkazy. Fey volal: „Ruhe!“ Pak, nakloniv se přes balkon, volal: „Kde je Rintelen?“ Heimwehři začali křičet na nacisty uvnitř: „Běda vám, dotknete-li se našeho Feye. Udělejte něco Feyovi a budete každý viset na těchle stromech.“ Fey křičel: „Nichts unternehmen! Nic nedělejte, dokud nedám rozkaz. Ja zde poroučím!“ Pokynul Humpelovi a pozval ho k zadním dveřím. Veliký Heimwehr zrovna pod balkonem zkřížil ruce jako sedlo a naznačoval Feyovi, aby přeskočil. Humpel se vrátil asi za 20 minut a volal: „Rintelen je kancléř, Fey je vicekancléř. Čekají tam na Rintelena, který přijde za několik minut.“ Na balkoně. Ale nepřišel Rintelen; přišla docela jiná osoba. Neustadter-Stürmer, člen Dollfussovy vlády. Čekal několik okamžiků, až se Fey opět objevil na balkoně a volal: „Kde je Rintelen?“ Neustädter-Stürmer volal z ulice: „Rintelen kommt nicht!“ Zmaten obrátil se Fey k Holzwebrovi po svém boku a jeden Heimwehr zavolal: „Máme útočit na budovu?“ Fey křikl: „Ne, nedělejte nic. Nic nedělejte bez mých rozkazů.“ Neustädter-Stürmer odpověděl: „Byla utvořena nová vláda a já jí zde zastupuji. Jménem té vlády slibuji volný odchod povstalcům. Budou dovedeni na německé hranice. Nepodrobíte-li se za dvacet minut, dobudeme budovy.“ Fey volal: „Ne. Nedobudete budovy. Jsem ministr veřejné bezpečnosti a nesmíte nic podniknout bez mého svolení.“ Neustädter-Stürmer ostře vzhlédl: „Sie irren sich, Herr Fey! Členové vlády, kteří jsou zajati, jsou ve stavu nouze a nemohou rozkazovat. Nyní je pět hodin 28 minut. Za dvacet minut budeme útočit na budovu.“ Když doba ultimata uplynula, každý se ukryl, ale nestřílelo se. Neustädter-Stürmer stále přecházel a Fey zmizel. „To bylo pravé rakouské ultimatum,“ někdo zažertoval. Ale napětí bylo značné. Čtyři minuty po šesté hodině Fey znovu vyšel a řekl, že povstalci jsou ochotni se podrobit, ale táží se, jaká, je záruka jejich volného odchodu. Žádali o vojenskou ochranu až na hranice. „To lze zařídit,“ odpověděl Neustädter-Stürmer, a Fey, který mluvil za Hudla (jiného povstalce na balkoně), volal: „Můžeme dostat ještě 15 minut?“ Nějaký civilista křičel: „Nesmějí se nikoho dotknout v budově.“ O půl sedmé Fey vyšel ještě jednou. Pokusil se mluvit s generálem Zehnerem, náměstkem ministra války, který převzal službu. Ale byl tam takový hluk, že vůbec nebylo slyšet. Policisté, novináři, Heimwehři a diváci byli pod balkonem a všichni křičeli. Zehner a Neustädter—Stürmer šli tedy dozadu, aby se s Feyem sešli u zadních dvířek. Tu přišel Dr. Rieth, německý vyslanec. Asi pět minut před sedmou se vrátil Zehner a ohlásil: „Žádají vojenskou ochranu na hranice pod vedením štábního důstojníka.“ Asi o půl osmé Fey vyšel ze zadních dveří. Kráčel k Neustädter-Stürmerovi a řekl: „Dejte mi cigaretu.“ Jeden novinář vykřikl: „Fuj, dáváte jim volný průchod!“ Fey, s námahou pozdvihuje hlas, zvolal: „Ticho!“ Neustädter-Stürmer se ho tázal: „Je pravda, že Dollfuss je mrtev?“ Fey řekl: „Ano, mluvil jsem s ním právě než zemřel. Když jsem tam přišel, ležel na divanu poraněn a krvácel.“ Rozmáčkl cigaretu v ruce a řekl: „Dejte mi jinou!“ V 7:40 vyšli Rieth a Karwinsky. Schuschnigg, nový kancléř, přišel a odvedl Feye, Zehnera a Neustädter-Stüirmera do hradní zahrady. Policie za nimi zavřela brány a oni, stojíce tam v příšeří na trávníku, měli ministerskou radu. Podél Ballhausplatz bylo nyní dvacet vojenských automobilů a policie se hrnula do budovy kancléřství, aby odzbrojila povstalce a dopravila je na hranice. Rebelové vycházeli pyšně a důvěřivě. Každý se domníval, že mají zajištěn volný odchod do Německa. Oni se to domnívali rovněž. Ale mýlili se. Smrt. Dollfuss zahájil svou poslední ministerskou radu o jedenácté. Mezi věcmi, jež byly na programu, byla — zrovna -— úprava správy známého vídeňského divadla, pěstujícího komickou operu. Kabinet dostal výstrahu až po jedenácté; Vídeňská Schlamperei a patrně také zrada vysvětluje skutečnost, že vrata kancléřství nebyla včas uzavřena. Jakmile dostal výstrahu, jednal Dollfuss s velikou energií a chladnokrevností. Rozpustil schůzi vlády a nařídil ministrům, aby odešli do svých kanceláří v jiných budovách, toliko Fey a Karwinsky měli zůstat. To zachránilo Rakousko, neboť kdyby Schuschnigg a Neustädter-Stürmer nebyli bývali mimo kancléřství, byl by se puč asi zdařil. Pět minut před jednou byli povstalci už v budově; bylo jich 144. „Zatýkáme vás, jménem presidenta Miklase,“ drze provolávali. Úředníci z kancléřství mi řekli druhý den, že jejich první myšlenka byla, že jde o překvapující vojenské cvičení. Uniformy se jim zdály pravé a ti lidé byli ukázněni. Potom u každé řady kanceláří zazněly hrubé hlasy: „Jděte ven! Ruce vzhůru!“ Dveře byly vyraženy a úřednictvo shromážděno na dvoře. Význačnější úřednici byli uvězněni v malém pokojíku a bylo jim řečeno, že jsou první skupinou rukojmí, a že budou zastřeleni, když se spiknutí nezdaří. Pak byla ještě vybrána druhá skupina, která měla být zastřelena po první. Bylo jasné, že jde o nacisty, když první jejich čin bylo otevřít telefonní centrálu, aby zavolali německé vyslanectví. A jeden rebel řekl jednomu mému příteli: „Rád byste věděl, co je? Za půl hodiny to všechno uslyšíte v mnichovském radiu.“ Hned po odzbrojení stráži vystupovala jedna skupina rebelů po hlavním schodišti, nestarajíc se o nic jiného, aby prohledala vládní pokoje, našla Dollfusse a zabila ho. Lze sotva pochybovat o tom, že tato skupina byla zvlášť pověřena tímto úkolem. Vedl ji bývalý kaprál Otto Planetta, který měl bradu jako rukavici k boxování. Dollfuss neměl naděje na uniknutí. Byl by býval snadno mohl být lapen živ, jako Fey a ostatní. Ale rebelové měli vytčený úkol zabit ho. Vstoupili do budovy pět minut před jednou a dvě minuty po jedné nejpozději už byl střelen. Když rozpustil schůzi vlády, odešel Dollfuss do své pracovny, malého pokoje, vystrojeného žlutým hedvábím. Jeho sluha Hedvicek se díval oknem a viděl, jak povstalci vystupují z aut na dvoře. Poradil Dollfussovi, aby se pokusil uniknout chodbou, která vedla spletí archivních místností nahoře. Kancléř rychle opustil žlutý pokoj a pustil se přes bělostnou místnost směrem k slavné kongresové síni. Onen bělostný pokoj má troje dveře. Jedny vedou na hlavní schodiště a tudy rebelové vstoupili. Dveře ke kongresní síni byly zamčeny a Hedvicek sháněl klíč. Drobný Dollfuss sahal po knoflíku a ze vzdálenosti pouhých asi dvaceti coulů Planetta ho střelil do vystaveného podpaží. Kancléř se zapotácel a Planetta střelil znovu, tentokrát do hrdla ze vzdálenosti asi osmi coulů. Kancléř padl. (Jak jeho hlava udeřila o podlahu! pravil Hedvicek) Planetta řekl: „Vstaňte!“ „Nemohu,“ šeptal Dollfuss. Sebrali ho a položili na divan ve stylu Ludvíka XV. v růžové a smetanové barvě. Když jsem viděl ten pokoj druhý den ráno, služebnictvo stále ještě vyssávalo prach a čistilo krev. Na vyšívání divanu byly tři veliké krvavé skvrny téměř přesně se podobající tvarem i barvou velkým listům dubovým. Fey, který byl zadržen nedaleko, uslyšel výstřely, ale nevěděl, co znamenají. Asi o půl třetí ho zavolala skupina nacistů a vedla jej do pokoje, kde Dollfuss ještě umíral. Kancléř jej poznal a slabě zašeptal: „Vezměte si na starost mou rodinu, zemru-li.“ Povstalci nasadili Feyovi revolver na prsa a nedovolili mu nic říci. Dollfuss pokračoval velmi slabě: „Kde je Schuschnigg?“ Fey potřásl hlavou a Dollfuss, přemáhaje se, šeptal: „Snaž se to urovnat bez prolévání krve. Řekni Rintelenovi, ať udělá mír.“ Fey byl vystrčen z pokoje. Žádal povstalce, aby přivedli lékaře nebo aspoň kněze. Odmítli to, ale tázali se zajatých, je-li mezi nimi lékař, a jeden z nich podal umírajícímu kancléři sklenici vody. Dollfuss nezbytně se musel domnívat, že byl zrazen svým vlastním vojskem; že puč se nejen zdařil, ale že také jeho vlastní lidé ho zabili. Později zřejmě byl přesvědčen, že ho obklopují věrní vojáci a ne povstalci, a že se dívají na jeho ztrhanou tvář, poněvadž zašeptal: „Kinder, vy jste tak hodní ke mně. Proč nejsou ti druzí jako vy? Chtěl jsem pouze mír. Kéž Bůh těm druhým odpustí.“ Poslední krev už nyní vytékala z jeho drobného těla. Umyvadlo na její zachycení bylo položeno pod divan. O třech čtvrtích na čtyři zemřel. Rebelové se domnívali až asi do pěti hodin, že vyhráli. O půl páté Hudl, druhý velitel, řekl zajatým na dvoře, že byla utvořena nová vláda a že Rintelen, nový kancléř, hned přijde. Nato asi dvacet úředníků je pozdravilo hitlerovským pozdravem a druzi volali: „Heil Hitler.“ Hudl prohlásil při svém procese, že Wrabel, jenž byl zastižen v budově, mu dal svou visitku a řekl: „Tykej mí.“ Po páté, když venku už byl Neustädter-Stürmer, se začala nálada rebelů hroutit. Holzweber šel k Feyovi a řekl přímo: „Někde něco není v pořádku. Nevím, co mám dělat.“ Fey pokrčil rameny. Pak Holzweber pokračoval příznačně po vídeňsku: „Á, zatelefonuji do Café Eiles a zeptám se, je-li tam pan Kunze.“ Kancléř byl mrtev, vláda rozvrácena, Rakousko se zachvívalo, Evropa byla na samém okraji války, ale vůdce rebelů telefonoval do kavárny, aby se zeptal na člověka, který by tam mohl být, aby mu řekl, co má dělat. Kunze byl civilista, který byl v Siebensterngasse. Holzweber vedl první auto, Hudl druhé a Kunze měl být ve třetím. Ale nepřijel. Nikdo s jistotou neví, co se mu stalo, nebo jak zmizel. Vídeňská policie soudí, že to byl nacistický advokát, přeběhlý až v posledním okamžiku, a že prchl do Německa. Pučisté měli mnohem „delší prsty“, než mají právo mít ukáznění „idealisté“, podle vylíčení rakouské vlády. Ukradli zlaté hodinky z několika stolů, 16 šilinků z kanceláře presidenta Miklase a Dollfussovu náprsní tašku. Asi o šesté se rebelové rozhodli se podrobit, když jim byl slíben bezpečný odchod. Holzweber prohlásil, že všech 150 rukojmích bude zastřeleno, nedostane—li se jim volného průchodu. Fey řekl vládnímu vyjednavači: „Neohlížejte se na mou bezpečnost při rozhodování o svém postupu.“ Pak Hudl navrhl telefonovat Dru Riethovi, německému vyslanci, aby byl svědkem bezpečného odchodu. Fey mu vyložil telefonicky, oč jde, a Rieth se ho tázal, má-li přijít nebo nikoli. Fey mu řekl: „Není mou věcí dávat vám rozkazy nebo přemlouvat vás. Tlumočím toliko žádost těchto lidí.“ Rieth přišel, jednání byla skončena a odchod byl zahájen. Zatčení rukojmí stále ještě obecně nevěděli, že kancléř je mrtev. Když odcházel z budovy, jeden z povstalců vykřikl: „Nechali jsme mrtvého v tom rohovém pokoji nahoře.“ Jeden úředník tam vyběhl a našel Dollfusse. Tělo se úplně scvrklo jako hrozinka a bylo studené a modré. Tvář byla nezakryta a byl v ní výraz nejkrajnější agonie. Kus plátna zakrýval část těla. Na hrdle byla hrozná rána. Pod divanem mimo umyvadlo byla kaluž krve. Chybějící náčelník. A nyní o Ríntelenovi. Proč Rintelen nepřišel? Proč se puč nezdařil? Nepřišel, poněvadž byl zatčen. Nezatkla ho policie ani vláda, nýbrž jeho starý přítel Dr. Funder, redaktor Reichspostu, který odešel od kancléřství deset minut po druhé hodině a šel rovnou do hotelu Imperial, kde Rintelen bydlil, a na svou vlastní odpovědnost jej přemluvil, aby se sám vzdal ministerstvu války, aby odvrátil skandál. Ježto to byl zmocněný ministr, nebyl prohledán. Tvrdí se, že Ravag mu telefonovala, když bylo asi deset minut před druhou, a žádala, aby dementoval zprávu rozhlasu, v níž byl jmenován kancléřem. „Nemám práva to učinit,“ odpověděl Rintelen a zavěsil. O půlnoci se střelil. Rána nebyla smrtelná, ale tak nebezpečná, že bylo třeba sešít srdce. O posici Feyově bude asi spor, pokud se tato historie bude vůbec vyprávět. Nemyslím, že něco věděl právě o tomto spiknutí. Ale i když nebyl zrádcem, choval se zbaběle. Nikdo přesně neví, co se událo mezi Feyem a mezi povstalci, když jej po prvé zatkli; ale dva policejní úředníci, kteří vešli do budovy, prohlásili, že vyrozuměli, že krátce po smrti Dollfussově byl Fey už vicekancléřem v novém režimu Rintelenově. Na druhé straně lze Feyovi sotva vytýkat, že řekl věrným četám, aby nebombardovaly budovy. Nešlo tu jen o jeho život,“ nýbrž byl odpověden a bezpečnosti 150 dalších zajatých. Kdyby byl Fey tehdy odpoledne zavolal: „Zavraždili kancléře; zaútočte na budovu i když nás to bude stát život,“ bylo by to bývalo velkolepé gesto, ale bylo by stálo mnoho krve. Třeba mít na paměti, že Fey nevěděl nic o tom, co se dělo venku. Domníval se, že Rintelen opravdu je kancléřem. Přes to ovšem, kdyby byl uvítal objevení Neustädter-Stürmera se šeptem radosti místo s opětovaným voláním po Rintelenovi, nebyla by jeho pověst loyality a odvahy utrpěla tak značnou ránu. Mnoho se zazlívalo odvolání slibu bezpečného průvodu k hranicím. Rebelové nebyli dopraveni na německé hranice, nýbrž do kasáren policie nedaleko od kancléřství. Není pochyby, že vláda nedodržela svého slibu, i když se hájí tím, že a) Fey neměl práva zajišťovat volný odchod a b) Neustädter—Stürmer jej slíbil, nevěda o tom, že neúplná vláda o páté hodině jej činila závislým na tom, že nebude ztrát. Domnívám se, že konečné rozhodnutí nepustit nacisty se stalo ve schůzi vlády mimo kancléřství o půl osmé. Tam Schuschnigg po prvé se dověděl o okolnostech Dollfussovy smrti a prostě se rozhodl, že vrahy nenechá ujít. Neustädter-Stürmer řekl při procesu Holzweberově: „Ano, dal jsem své vojenské čestné slovo. Ale vojenské čestné slovo se dává vojákům, nikoli lidem, kteří odpírají lékařskou pomoc a kněžskou útěchu člověku smrtelně zraněnému.“ Jiným důvodem nezdaru puče bylo, že země jako celek se nezdvihla. Ve Štyrsku a Korutanech, kde nacisté měli zbraně, byl prudký, ale krátký boj, ale jinde nikoli. Asi rok jsme se všichni klamně domnívali, že nacistů je v zemi 50 nebo 60%. Snad to byla pravda, ale v kritickém okamžiku nacisté nepovstali. Signál rebelů zazněl celou zemí; čtyři hodiny nebylo řádné vlády; ale nic se nestalo. Nacisté se neobtěžovali ozbrojováním svých stoupenců, poněvadž si byli jisti, že armáda se vzbouří a dodá zbraně; ale armáda zůstala věrná. Tak pozbyli své hlavní naděje. Zejména však se puč nezdařil proto, že Hitler zklamal. Těch 144 spiklenců bylo 25. července oklamáno třikrát; předně je zradili jejich vlastní představení, zejméa Kunze; dále byli oklamáni slibem volného odchodu; a zejména je oklamalo Německo. Půl druhého roku Němci podněcovali své rakouské bratrance k násilí a povstání a v krisi je pak nechali na holičkách. Rakouská legie se nedala na pochod; naopak, jakmile bylo zřejmé, že puč se nezdařil, byla rozpuštěna. Habicht byl zbaven svého místa jako Hitlerův „inspektor“ pro Rakousko a Frauenfeld zmizel. Dr. Rieth byl prostě propuštěn a na jeho místo přišel Franz von Papen. Vbrzku bylo známo, že Mussolini mobilisoval a že by táhl do Rakouska, kdyby se puč zdařil; když to bylo úplně jasné o šesté hodině večer 25. července, Němci raději zalezli a snažili se zastřít jakoukoli účast na celé věci a popírali od té doby vždy jakoukoli odpovědnost. Třináct pučistů bylo pověšeno, mezi nimi čtyři zrádní policisté, a ovšem Holzweber i Planetta. Zřídka jsem viděl soudní síň více vzrušenou, než když byl Holzweber krátce před svým rozsudkem vstal a řekl: „Byl jsem ujištěn, že se nebude prolévat krev. Bylo mi řečeno, že najdu Rintelena na kancléřství a že nová vláda už je utvořena. Když jsem nenašel vůdce celé věci na kancléřství, hned jsem to řekl majoru Feyovi. Pravil jsem mu: Nyní zde stojím a nevím, co dělat.“ O tři hodiny později byli on i Planetta pověšení. Oba zemřeli statečně a oba; se slovy „Heil Hitler“ na rtech. Ale Hitler jich neslyšel. Ve Východním Prusku právě umíral president von Hindenburg. A Hitler měl plno starostí, aby se stal presidentem Německa. Po sedmi měsících byl před soudem Rintelen a byl odsouzen k doživotnímu žaláři pro velezradu. Když si pobyl krátkou dobu ve vězení, byl převezen pod policejním dohledem do nemocnice. Důkazy proti němu při procesu nebyly zvlášť určité. Proto vznikly pověsti, že Rintelen přijel do Vídně a očekával, že se zúčastní jiného povstání proti Dollfussovi, do kterého byl prý též zapleten Fey. Puč z 25. července prý vlastně zorganisoval Habicht, aby předběhl puč Rintelenův a Feyův, který se chystal přibližně na stejnou dobu. Habicht v Mnichově nedůvěřoval dvojici Rintelen-Fey, ač — podle jeho výkladu — měla připravit cestu pro nacistický režim; proto Habicht vyrazil 25. července, a proto Fey, Rintelen a jejich společníci, nevědouce, zda ten puč je jejich pučem nebo nikoli, se chovali tak zmateně. Rintelen by byl býval asi osvobozen, kdyby nebylo svědectví jeho italského sluhy Ripoldiho, který prohlásil, že jeho pán v Římě se často stýkal s lidmi, kteří asi byli nacistickými emisary. To dodává záhadnou a podivnou poznámku k celé věci. Ripoldi byl předtím komorníkem Rintelenova přítele, finančníka Camillo Castiglione. Na soudě připustil, že Castiglione ho přemluvil, aby telegrafoval soudu z Milána o své znalosti Rintelenova počínání, a že mu ještě zaplatil ten telegram. Castiglione se narodil v Terstu jako syn rabínův; za války měl obrovské zisky z prodeje letadel; po válce byl největším evropským spekulantem s cizími valutami; za svých velikých dob přestavěl Josefstädter Theater pro Maxe Reinhardta, přispěl finančně na salzburský festival a platil některé náklady Mussoliniho pochodu na Řím. Mnoho let byl důvěrným přítelem Rintelenovým. Potom tito dva přátelé, oba nájezdníci, se asi nepohodli. Páska jejich vzájemných zájmů se přetrhla. Castiglione hodil, Rintelena přes palubu. Kapitola dvacátá třetí. AUSTRIA INFELIX. Jsem mladý. Nejsem ještě při- praven na nejvyšší moc. Kníže STARHEMBERG. Dr. Kurt von Schuschnigg, který koncem roku 1935 stále ještě jaksi z cizí milosti byl rakouským kancléřem, se narodil roku 1897 v oblasti jezera Gardského, která tehdy patřila k Rakousku. Za války byl dobrovolníkem v osmnácti letech a v roce 1915 ho zajalo italské vojsko. Zbytek války trávil v italském zajateckém táboře. Nebylo by přepínáním, kdybychom řekli, že ještě i nyní je zajatcem Italů. Když byl Schuschnigg krátkou dobu kancléřem, potkali se dva lidé na Stephansplatz. „Už mám místo,“ řekl jeden. „Co? Místo! Není možná,“ odpověděl druhý. „Je, sedím ve věži kostela sv. Štěpána a čekám, až se objeví první vtip o Schuschniggovi. Pak budu zvonit.“ „Hm. To není tak zvláštní místo. Kolikpak to vynáší?“ „Padesát grošů za den, ale to je doživotní zaměstnání.“ Dr. Schuschnigg, skutečně dost suchá osobnost, byl synem generála. Jeho rodina patřila k menší šlechtě, byla oddána katolictví i monarchii. Studoval práva na universitě v Innsbrucku a vstoupil do politiky jako chráněnec křesťansko-sociálního kancléře Monsignora Seipla. Stal se nejprve ministrem vyučování, pak ministrem spravedlnosti a na konec Dollfussovým nejspolehlivějším pomocníkem a důvěrníkem. Měl velmi málo z Dollfussovy magnetické čilosti; byl chladný, přísný, logický, přesný a suchý. Ale naprosto poctivý a svědomitý, měl svou hodnotu jako protiváha neklidného a nevypočitatelného Starhemberga. Schuschnigg neměl smyslu pro demagogii. Demagogie byla poslední věc, o kterou Dollfuss stál — pokud nešlo o jeho vlastní. Chtěl člověka, který zná svou věc, který mlčí a kterému proto lze věřit. Schuschniggovou ctižádostí nebylo stát se politikem, nýbrž profesorem historie práva. Ale události ho zavedly jinam. Pokusil se odvést tyrolskou mladou generaci od hitlerismu a obrátit ji k vlasteneckému rakouskému nacionalismu; založil k tomu svou bojovnou katolickou organisaci mladých, Sturmscharen. Jak jsme viděli, Dollfuss okamžitě využil těchto Sturmscharen jako protiváhy proti Starhembergovým Heimwehrům, když Heimwehři dočasně nabyli příliš moci. Smrt Schuschniggovy choti při automobilovém neštěstí v létě 1935 zlomila jeho ducha Ale není vyloučeno, že právě proto bude silnějším kancléřem. Frau Schuschnigg byla obětí četných příšerných žertů, které tropili nacisté. Vyhrožovali jí zavražděním jejího manžela, posílali jí kusy smutečního závoje v dopisech, pohřební oznámení a pod. Byla tak postrašena, že stále naléhala, aby se smířil se svými hroznými nepřáteli. Její smrt, i když byla tragická, způsobila, že nyní nemá tohoto rodinného nátlaku, aby povolil. Kníže v politice. Kníže Ernst Rüidiger von Starhemberg, narozený v roce 1899, mládenec s pérem za kloboukem, vicekancléř Schuschniggovy vlády, je významnější osobností než jeho šéf. Není mnoho pochybnosti, že Starhemberg by mohl vyhodit Schuschnigga, kdykoli by mu bylo libo, pokud by to Mussolini dovolil. Ale mladý vůdce Heimwehrů má opravdu ohled na Schuschnigga; kromě toho má rád veselá lákavá světla, hezké dívky a prázdniny na Lidu a raději nechce být upoután zaměstnáním předsedy vlády. Jinak Starhemberg má všechny funkce, na nichž záleží. Je Spolkovým vůdcem Heimwehrů a spolkovým vůdcem Vlastenecké fronty. Je tak hlavou hlavních soukromých ozbrojených sil v zemi a také strany nad stranami, která pokud ji ovládá, může být ztělesněním a totalitním vyjádřením rakouského státu. Je také velitelem všech výpomocných ozbrojených sborů v Rakousku, vůdcem Heimwehrů ve všech zemích, národní Sportführer a národní vůdce „Mladé Vlasti“ a heimwehrských organisací mládeže. Starhemberg děkuje za mnoho ze své kariéry své rodině, zejména své matce. Jako přímý potomek jedné ze 12 původních rodin Svaté říše římské, pochází od Otty I., který byl císařem před tisíci lety. Jeden z jeho pra-pra-pradědů zachránil Vídeň od Turků v roce 1683. Starhembergové jsou pyšný rod, který je schopen pokládat pouhé Habsburky za obyčejné povýšence. Jeho matka, hraběnka Franziska Starhembergová, měla pronikavý vliv na jeho život; byla — a je — význačnou silou ve vnitřním vývoji křesťansko-sociální strany. Mladý Ernst Rüdiger vstoupil do rakouské armády v 17 letech. Po válce se stal jakýmsi lancknechtem a bojoval s bavorskou organisací Oberland v pohraničních bojích. Sešel se s Hitlerem, přidal se k němu a zúčastnil se puče v mnichovském pivovaře. Jeho matka se zděsila, že její syn s modrou krví se příliš mnoho stýká s Hitlerovým Lumpenproletariatem a podléhá nekatolickému vlivu, a přivezla jej zpět do Rakouska. Zakročila u Monsignora Seipla, aby dohlédl na jejího hocha a aby mu umožnil nějakou „váženou“ politickou kariéru. Mladý Starhemberg se rozhodl založit si svou vlastní armádu. Po celém Rakousku měl 14 hradů. V jednom z nich, Waxenbergu, zorganisoval 800 svých poddaných - vlastně nevolníků — ve sbor, který se nazýval Starhembergjäger. Tato skupina splynula s Heimwehry. Několik let Starhemberg financoval hnutí ze svého rodinného jmění. V roce 1926 byl hlavou hornorakouských Heimwehrů a v roce 1928 vůdcem Heimwehrů v celém Rakousku. Jeho jmění zmizelo; vypůjčoval si napravo i nalevo. Když už byl na pokraji úpadku, několik bohatých přátel z průmyslu — a Mussolini — ho zachránili. Dollfussovi Italové dávali v těžkých letech 1932—4934 rady, ale Starhembergovi dávali ještě něco významnějšího — peníze. Názory o Starhembergových schopnostech se rozcházejí. Já sám myslím, že je to neobyčejně inteligentní mladý člověk; bojím se, že liberálové podceňují jeho — i jeho nebezpečnost —, zrovna jako podceňovali Dollfusse. Slyšel jsem Starhemberga mluvit na Dollfussově pohřbu; obracel se k mrtvému vůdci vášnivě důvěrným oslovením v jedné z nejpohnutějších řečí, jakou jsem kdy slyšel. O několik týdnů později promlouval Starhemberg při obědě spatra ke skupině novinářů. Odpovídal s rozvahou a poněkud dlouze, ale ve větách skvěle srovnaných a případných. Jinak je dost plachý a jeho způsoby jsou někdy nucené. Názory se nerozcházejí o Starhembengově zjevu. Vydělal by si spousty peněz jako gigolo. Také se nerozcházejí o základních cílech jeho charakteru a inteligence. Je přesně dokonalý nacionalista a reakcionář. V říjnu 1935 Schuschnigg se Starhembergem provedli kouzelnické přeskupení vlády, a major Fey, kukaččí vejce Heimwehrů a Starhembergův hlavní konkurent, z ní byl vyhozen. Vedle jiných věcí se mu vytýkalo, že koketoval s nacisty. A Schuschnigg—Starhemberg jsou jako vždy pod vlivem Mussoliniho. Diktatura o berlích. Po zavraždění Dollfussově rakouská vláda postupovala jako člověk, který má jednu nohu na silnici a druhou v příkopě; kulhala, kolísala, usilovala překonat nemožné vzdálenosti — ale stála. Byla to diktatura, a to jedna z nejúplnějších na světě, i když poněkud nedbalá. Hitler „dělá“ volby; ale aspoň se konají; Mussolini je hlavou politické strany, která dodává jistou životnost státu; Stalin je částí organismu, jemuž — jak sám připouští — je odpověden. Ale v Rakousku nebylo nic než Schuschnigg, Starhemberg a Všemohoucí. Tato kombinace vládla policejní mocí a podporou Italie. Vyhýbala se volbám, poněvadž věděla, že volbami by přišli nacisté. Porušovala přímo fantasticky práva občanů. Tak na příklad v roce 1934 prohledala policie jen ve Vídni 106.000 bytů. Ne méně než 38.141 osob bylo zatčeno, z čehož 19.090 bylo nacistů, 12.276 sociálních demokratů a 6.775 komunistů. Ale — a to je významné ale — teror nikdy nedosáhl takových rozměrů, jako utlačující teror nacistů. Většina z lidí zatčených se zase hned dostala z vězení. I na nejvyšším vrcholu nebylo možno brát diktaturu Starhemberga a Schuschnigga úplně vážně. Tak na příklad ve výstavě památek na císaře Františka Josefa v Schönbrunně jedním z portretů na čestném místě byl obraz Viktora Adlera, zakladatele vídeňského socialismu. Jen málo jmen velikých obecních budov bylo změněno. Engels-Hof je stále Engels-Hof. Karl-Marx-Hof zůstal Karl-Marx-Hof až do července 1935. Stále ještě můžete číst marxistické knihy v jeho knihovně. Na druhé straně příslušníci Schutzbundu, souzení v roce 1935, dostali neomluvitelně kruté tresty. Vysvětlením je rakouská mírnost, rakouská schopnost ke kompromisu, rakouská záliba v mlhavých legálních abstrakcích a rakouská Schlamperei. Sociální demokraté, zotavující se z únorových ran, a komunisté, kteří zapomněli na svou obvyklou propagandu, omezenou výhradně na ty, kdo už komunisty jsou, utvořili počátkem roku 1935 jednotnou frontu. Nový Schutzbund vyvstal z popela starého; sociální demokraté, naučivše se něčemu ze skutečnosti, změnili své jméno na „Rakouské revoluční socialisty“. Napadli zemi — literaturou. Rozšiřování nedovolené propagandy v Rakousku, ač je přísně trestné, nabylo takového rozsahu, že sotva přejde den, kdy by nebyly rozházeny letáky nebo pamflety někde ve Vídni. Miniaturní noviny jdou z ruky do ruky; asi 30.000 výtisků obnovené Arbeiter-Zeitung, která se tiskne v miniaturním vydání v Brně, se vozí tajně přes hranice každých 14 dní. Ve své poštovní schránce jsem nacházíval denně znamenité ukázky téměř všeho druhu podvratné literatury. Vláda se snažila, pokud stačila, zarazit tu záplavu. Ale bylo to, jako kdyby chtěla vysušit Dunaj houbou. Frak místo hnědé košile. Kampaň nacistů, kterou ve Vídni vedl Franz von Papen, se octla, jak se zdálo, koncem roku 1935 na mrtvém bodě. Hitler vida, že Rakousko nedostane, rozhodl se udělat veliké gesto a vzdát se — na nějakou dobu - něčeho, co neměl, a zkusmo nabídl vyjednávat. Jednu dobu Ribbentrop se měl sejít se zmocněncem Schuschniggovým v Mnichově. Plán nebyl uskutečněn, poněvadž Mussolini, stále ještě rozzloben pro zavraždění Dollfussovo — paní Dollfussová byla hostem v jeho domě v Riccione, když se vražda stala —, odmítl to strpět. Zdálo se, že Papenova taktika byla promyšlená. Viděl, že železná pěst nic nezmohla a tak to zkoušel v rukavičkách. Jeho plánem bylo vzít stranou významné Rakušany, pošeptat jim, že on sám našel nechutné věci — skutečně! — v nacistickém režimu, a pokusit se je přemluvit k součinnosti pro dobré, staré, všeněmecké ideály. Papen pracoval velmi zvolna a s důvěrou. Ale jeho nástrahy byly zmařeny dvěma věcmi. Především se mu nevěřilo. Potom, jak uvedla Frances Guntherová, žádný Rakušan nevydrží být nacistou 24; hodin denně. Na to je třeba příliš mnoho energie. Nacismus ve Vídni se zlomil ne o kulomety Schuschniggovy a Starhembergovy, nýbrž o měkkost rakouské povahy. Ale bylo by neopatrné předpovídat, že tato situace potrvá do nekonečna. Rakušané konec konců nejsou Italy; jsou německého původu a 80% jich bylo pro Anschluss před Hitlerem. Často už probíraný návrh dunajské federace jakožto řešeni rakouského problému se nezdaří, dokud národnost zůstává duchovní i hospodářskou přehradou mezi středoevropskými státy. Osud Rakouska je nerozlučně spojen s osudem Německa; jediná případná cesta Rakouska je do německého kruhu. Hitler si to přeje. Mussolini, poněvadž chce, aby Rakousko bylo nárazníkovým státem mezi ním a Německem, tomu brání. Ale není nemožné, že Rakousko se může stát mostem, spojujícím dva fašistické státy, místo překážkou, která by je dělila. Osud Rakouska se vždycky upravuje mimo Rakousko; ubohá Vídeň má zřídka do toho co mluvit. Změňte mezinárodní situaci a Rakousko okamžitě může být v německé moci. Zatím je ta malá země jakousi zástavou mezi dvěma velikými fašismy na obou stranách. A brennerský průsmyk je nejvýznamnější a nejnebezpečnější hranici v Evropě. Habsburský hluk. Dollfussova stavovská ústava odňala ústavnost zákonům, které v roce 1919 sesadily a vypověděly Habsburky. V červenci 1935 vláda Schuschniggova a Starhembergova zrušila tyto zákony přímo. Není tedy již zákonné překážky, aby se do Rakouska vrátil vypovězený uchazeč o rakouský trůn, princ Otto, a jeho matka, bývalá císařovna Zita. Ale jejich návrat se hned neočekával. Schuschnigg jen vytáhl Ottu z rukávu, aby jej případně mohl postavit na stůl. Konec konců poslední překážkou pro nacistický režim v Rakousku by mohla být restaurace Habsburků. Obraťme se tedy k vyhnanci Ottovi a všimněme si, jaký byl jeho život a jaká je jeho povaha. Kapitola dvacátá čtvrtá. Dr. OTTO HABSBURG A GENERÁL JULIUS GÖMBÖS. Věřím v Boha, věřím v jednotnost své vlasti, věřím ve věčnou boží spravedlnost, věřím ve vzkříšení Maďarska. Amen! Maďarské národní kredo. Za Ottou je asi 700 let šílenství, vražd a melancholie. Nejméně pět jeho příbuzných a předků ve dvou posledních generacích zemřelo násilnou smrtí a několik jich zemřelo šílených: Korunní princ Rudolf se zastřelil v Mayerlingu za nejtajemnějších okolností, jaké se vyskytují v moderních královských tragediích, a arcikníže František Ferdinand byl zabit v Sarajevě, čehož důsledkem je, že Otto je dnes ve své osamělé a záhadné posici jako dědic všech habsburských říší. Před ním je trůn — možná. Arcikníže Franz-Josef—Otto-Robert-Marie-Antoine-Karl-Maximilian-Heinrich-Sixtus-Xavier-Felix—Renatus - Ludwig- Gaetan-Pius-Ignaz, princ habsbursko-lotrinský, vyhnaný uchazeč o rakouský a maďarský trůn, pochází z plodné krve. Je jedním z osmi dětí zemřelého císaře Karla a jeho vdovy Zity z rodu bourbonsko-parmského, která sama je desátým dítětem ze sedmnáctičlenného potomstva. Dynastie je aspoň zárukou spletité posloupnosti. Narodil se u Vídně — ve vile, kde je nyní pension — 20. listopadu 1912. Habsburkové jsou víc než rodem, jsou jakýmsi organismem — skvělou plísní na politickém těle Evropy. Množí se jako bílé myši a jsou tak mezinárodní jako podvodníci. Arcikníže Franz Ferdinand měl 2047 předků, z nichž bylo 1486 Němců, 124 Francouzů, 196 Italů, 89 Španělů, 20 Angličanů, 52 Poláků a 47 Dánů. Habsburkové vládli v Evropě asi 16 generací. Jejich mnohojazyčná a rozvětvené država zabírala jednu dobu 20 zemi, ale nikdy, lze říci, zemi jedinou. Ten rod byl vždycky nad státem. Domácí rodinné řády ve starém Rakousko-Uhersku měly přednost před státními zákony a ustanovení Rodového statutu, vydaného roku 1839, jsou stále ještě tajná a nebyla vydána. Starý Franz Josef, který byl císařem 66 let, zvolal, když uslyšel v roce 1914 o smrti Franze Ferdinanda (která odklidila možnost nejistoty v nástupnictví): „A! Vyšší moc obnovila řád, který jsem na neštěstí nemohl udržet.“ Habsburská moc se zhroutila na konci války v roce 1918, ale ne habsburská dynastie. Když žádali posledního císaře Karla, slabého člověka, aby odstoupil, císařovna hrdě odpověděla: „Raději chci zemřít zde s tebou. Pak přijde Otto a i kdyby celá naše rodina zahynula, bude tu vždycky ještě Habsburků dost.“ Karel skutečně nikdy neodstoupil, ač se vzdal veškeré účasti na vládě v Rakousku a v Uhrách 11. a 13. listopadu 1918. Odjeli se Zitou do vyhnanství. Karel dvakrát podnikl nezdařený puč v Maďarsku, v březnu 1921 a v říjnu 1921; maďarská vláda admirála Horthyho mu připravila porážku. Zemřel na Madeiře v roce 1922. Od té doby Zita připravovala svého nejstaršího syna, prince Ottu, k vladařství. Otto dospěl ve vážného, inteligentního, sensitivního a neobyčejně hezkého hocha. Nějakou šťastnou náhodou byl zbaven tradičních habsburských očí s váčky a převislého dolního rtu. „Nechte toho hocha volně chodit v Rakousku a dejte lidem možnost dívat se na něho, pak okouzlí celou zemi jako Valentino,“ řekl jeden můj přítel po nedávné návštěvě v Stenockerzeelu, starém hradě v Belgii, kde po strastech v celé Evropě císařská rodina nyní žije. Otto je skromný a neobyčejně dobře vychovaný, ale 700 let habsburských mu vtisklo do mozku úplné vědomí o výsadách a právech vladařských. Ve svých občasných veřejných projevech už se zmiňuje o Rakušanech jako „svém národě“. Jeden Angličan se nedávno tázal Otty, co soudí o Hitlerovi a princ odpověděl: „Lituji, že jsem dosud neměl příležitosti přijmout pana Hitlera, a tak nemohu říci.“ Mladý princ musil zaplatit za svou vybranou a nebezpečnou řadu předků tím, že se učil několika jazykům; mluví německy, francouzsky, italsky, španělsky, anglicky a maďarsky úplně plynně. Zita se nikdy nemohla naučit maďarštině, jazyku neobyčejně těžkému; šovinističtí Maďaři jí to nikdy neodpustili a ona proto dbala, aby její syn se nedopustil stejného omylu. Byl ovšem vychován jako římský katolík a modlí se třikrát denně. Po letech poručnictví Otto šel na lovaňskou universitu, kde na jaře 1935 dosáhl doktorátu filosofie. Je to, myslím, první uchazeč o trůn v historii, který má opravdový doktorát. V jeho ústních zkouškách byly otázky o užší hospodářské součinnosti dunajských států, o možnosti přizpůsobení nové stavovské rakouské ústavy k demokratickému vývoji a o opětném zalesnění částí maďarské nížiny. Jeho písemná práce, která ve francouzském textu měla 368 stran, se týkala „práva, plynoucího ze zvyklosti i ze selského práva dědického, na nerozdílnost selského pozemkového majetku v Rakousku“. Nejprve ji napsal německy a pak ji přeložil do francouzštiny. Na vydané knížce byl podepsán Dr. Otto von Habsburg. Částí jeho studií byly četné cesty. Navštívil Skandinavii, Německo, Italii. Po každé cestě se povinně vrátil do Stenockerzeelu, ke svým knihám a k matce Zitě. Až dosud mu stará císařovna nenašla nevěstu. Dobrým tahem by byl sňatek s princeznou Marií, nejmladší dcerou krále a královny italské. Ale Mussolini, na rozdíl od obecného přesvědčení, nemá rád myšlenku restaurace Habsburků — která by směřovala k obnově říše na Adrii — a hlavně z tohoto politického důvodu k zasnoubení nedošlo. Mladý princ, jehož politická inteligence, jak se zdá, je bystrá, je si vědom svého významu jako klacku, jehož rakouská vláda může užít proti Německu. Zaujal příkré stanovisko proti hitlerismu: „Úplně odmítám nacistický fašismus pro Rakousko... Toto nerakouské hnutí slibuje každému všecko, ale ve skutečnosti mu jde o nejbezohlednější podrobení rakouského lidu... Rakouský lid nikdy nestrpí, aby naše krásná vlast se stala vykořisťovanou kolonií a aby Rakušané se stali lidmi druhé třídy.“ Celý směr a nálada nynějšího vývoje v Rakousku je, jak víme, legitimistický. Diktatura nejen oživila středověké stavy; zastává všechny věci, které zastávali Habsburkové: centralisaci moci, „blahovolný“ despotismus a zejména církev. Schuschnigg a většina jeho nejbližších přátel jsou rozhodní monarchisté. Sociální demokraté, horliví odpůrci restaurace, byli potlačeni. Neméně než 263 rakouských měst a obcí udělilo Ottovi čestné občanství. A Schuschnigg zřejmě potřebuje nějakého kladného symbolu jako protiváhy hitlerovství a tím symbolem by mohli být Habsburkové. Kníže Starhemberg na druhé straně je nakloněn vyčkávat. Jednou při obědě nám řekl: „Je to celkem asi takto: nemyslím, že mnoho Rakušanů by prolévalo svou krev, aby přivedlo arciknížete zpět. Ale nemyslím také, že by mnoho Rakušanů šlo na barikády, aby zůstal venku.“ Mnozí lidé soudí, že Starhemberg, který je tak ctižádostivý jako mustang, se jednoho krásného dne rozhodne, že bude rakouským presidentem nebo regentem. Jako loyální legitimista by teoreticky udržoval trůn pro Ottu. Ale z takových regentů často bývají zrovna nejvytrvalejší udržovatelé trůnu, jaké si lze představit, jak dokazuje admirál Horthy. Otto je populární v Rakousku, o tom není pochyby. Jeho matka Zita není tak populární. Mám dojem, že restaurace by byla značně bližší, kdyby Ottův návrat neznamenal také návrat jeho matky — ani nemluvíc ovšem o celých stovkách vedlejších a zchudlých habsburských bratranců a tetiček, kteří by se slétli do Vídně jako mravenci na soudek syrupu. Bývalá císařovna, žena neobyčejně silné povahy a některých zastaralých názorů, je dobrou matkou; je tak dobrou matkou, že by mohla shledávat nesnadným nechat Ottu kralovat samotného. A mnoho Rakušanů zrovna netouží po tom, aby Otto byl přivázán k trůnu Zitinou zástěrou. Překážky restaurace jsou většinou mezinárodní. Hlavním důvodem, že Otto žije ve Stenockerzeelu a ne v Schönbrunně, vídeňském hradě svých otců, je to, že Československo a Jugoslávie jsou odhodlány k boji, aby zůstal mimo Rakousko. Je to proto, že Československo a Jugoslávie jsou země, utvořené z části staré říše a mají na Slovensku a v Chorvatsku části obyvatelstva, které by mohla restaurace lákat k pokusu o připojení k obnovené monarchii. Jedinou omluvou instituce panovníků v moderním světě je symbol trvalosti, který poskytují. Dávají zemi kotvu na cestě do temnot budoucnosti. Otto, kdyby si ho vzalo Rakousko nebo Maďarsko, by jim dal bezpečnost pevné hlavy státu a pevného nástupnictví. Je chyba, že k tomuto opatření pro budoucnost je třeba klesnout tak hluboko do stínu minulosti. Restaurace se jeví gestem neobyčejně zpátečnickým. „Nevedli jsme válku,“ řekl dr. Beneš, „abychom se vraceli k dřívějším dobám.“ Ottovy naděje v Rakousku, i když tam otázka restaurace oficiálně není „aktuální“, jsou tak dobré, že se poněkud nedbá jeho nároků na Maďarsko. V Maďarsku naráží nejen na mezinárodní, ale i na vážné domácí překážky. Nejdůležitější z nich je postup samotné maďarské vlády. Otto je mimo Maďarsko dnes ne tak proto, že Československo a Jugoslávie si přejí, aby byl venku, nýbrž proto, že Horthy a Gömbös si nepřejí, aby byl tam. Noblesse Oblige? Hlavní vnitřní problém Maďarska, které bylo nezávislým královstvím od roku 1001, je problém půdy. Země je téměř výhradně pšeničnou nížinou. Ceny zemědělských plodin prudce klesly od roku 1930; stát byl nesmírně zadlužen, má v Evropě největší zahraniční dluh na jednoho obyvatele. Nesnáze vzcházející krise se nezlepšily špatným rozdělením hospodářské moci v zemi. Feudální šlechta má v moci vládu. Jednu třetinu veškeré orné půdy v Maďarsku má 980 lidí. Další šestinu země — jsou to číslice téměř neuvěřitelné — má asi 1112 magnátů. Pak přichází asi 250.000 menších statkářů, z nichž každý má půdy až do 150 akrů. Dále je 600.000 sedláků, kteří mají tak málo země, že musí zároveň pracovat jinde jako zemědělští dělníci. A konečně, je asi 1,130.000 zemědělců úplně bez půdy — z celkového obyvatelstva Maďarska asi 8,600.000 —, což je poměrně největší procento zemědělského obyvatelstva bez půdy na celém světě. Šlechta, ač mnozí její příslušníci přišli o mnoho mocí i bohatství zmenšením Maďarska po válce, je stále ještě společnost bujná a fantastická. Příslušníci rodů, jako Eszterházy, Karolyi, Czekonitch, Hunyady, Teleki a Szapary, udržují poslední stín lesku, jemuž se nic jiného nevyrovná v Evropě, leda snad podobné zbytky obrovské feudální moci šlechty v Polsku. Jeden Eszterházy užil jednou Tizianova obrazu jako podšívky do svého pláště. Karolyi jednou poslal vzácnou láhev tokajského své milence zvláštním vlakem. Tito šlechtici a jejich rodiny jsou spolu spříznění, že je to až skoro přílišné. Choť hraběte Windischgraetze je Szechenyiová; její choť šel jednou do žaláře pro padělání nacionalistických franků. Její dcera se provdala za syna Karolyiova. Jedna hraběnka Karolyi je z rodu Apponyi. Choť Michala Karolyiho, ministerského předsedy za neobyčejně krátkodeché maďarské republiky, byla z rodu Andrássy. Dcera admirála Horthyho Paulette se provdala za syna hraběte Emmericha Karolyiho, příbuzného Michalova, a jeho syn si vzal dceru téhož Karolyiho. Dcera hraběte Julia Karolyiho, který by byl patrně Horthyho nástupcem jako regent, si vzala jednoho z rodu Eszterházy. Šlechtici vlastně bez výjimky jsou pro Ottův návrat na trůn. Ale Horthy a Gömbös, kteří dnes vládnou v Maďarsku, jsou proti restauraci. Jejich důvody nejsou výhradně osobní, ač Ottův návrat by je zbavil jejich nynějších funkcí; Zita by jim nikdy neodpustila, že zmařili Karlovy puče. Horthy a Gömbös soudí, že restaurace by oslabila Maďarsko a neposílila je; cítí, že habsburský rod přinesl Maďarsku víc škody než dobra; po jejich názoru jde tu o volbu mezi láskou k dynastii a láskou k vlasti — a oni jsou vlastenci. Maďarsko není, jak se obvykle říká, diktaturou, maďarský parlament, který byl založen L. P. 1222, je z nejstarších na světě a teoreticky může svrhnout každého předsedu vlády odhlasováním opačného názoru, zrovna jako v Anglii. Regent Horthy, ač jinak svrchovaně reakční, pokud jde o názory sociální nebo hospodářské, je ve skutečnosti strážcem ústavnosti a zakrnělé demokracie, která v zemi trvá, poněvadž hlavně jeho vliv brání ministerskému předsedovi generálu Gömbösovi zrušit parlament a zavést vládu zřejmě diktátorskou. Gömbös hledá zajištění moci v podpoře malých statkářů a středních stavů. Nikterak není přítelem hladových zemědělců bez půdy nebo dělnictva. Také není přítelem feudální šlechty, poněvadž sám pochází z rodu poměrně nízkého. Ohlásil, že zabere — bude-li moci — všechny statky nad 1500 akrů. Ale nemá své politické strany; v parlamentě vládne starou unionistickou stranou hraběte Štěpána Bethlena, který byl předsedou vlády deset let. A tato strana je v zajetí magnátů a bank. Hlavním odpůrcem Gömbösovým je dobrodružný, mladý muž Tibor Eckhardt, který poděsil Radu Společnosti národů v Ženevě v prosinci 1934, kdy by byl málem vyhlásil válku Jugoslavii. Eckhardt založil svou vlastní stranu drobných zemědělců, prohlašuje, že Gömbösovo domnělé přání zkrátit šlechtu nemá ve skutečnosti podstaty. Ale on a Gömbös se shodují v tom, že jsou antisemity, přáteli Němců a odpovědní nepřátelé dělnictva městského i venkovského. Pokud žiji Horthy a hrabě Julis Karolyi, neznamenají mnoho spory v domácí politice Maďarska, poněvadž vnitřní vůdci jsou všichni členy tajné společnosti, dědictví to občanských válek a Bílého teroru, která se nazývá „Dvojitý kříž“ — se vztahem ke svatému apoštolskému kříži uherskému. Založil ji Horthy a jeho čety, když organisovali zatímní vládu v Szegedině v roce 1919 k boji proti komunistům, kteří tehdy vládli v Budapešti. Každý předseda maďarské vlády od kontrarevoluce byl členem Dvojitého kříže. Je asi 35 žijících členů této organisace; většina z nich se schází každý měsíc k neoficiální večeři do Matyášova sklepa blízko Alžbětina mostu v Budapešti. Gömbös a Bethlen a Károlyi se mohou přít, ale jejich bratrství v této tajné a temné organisaci překonává osobní sváry a oni se spojují proti těm, kdo jsou venku. Členové Dvojitého kříže jsou šlechtici s největším pozemkovým majetkem a jsou to protestanti. Velící aristokrati legitimističtí nejsou členy. Cholerický admirál. Mikuláš Horthy de Nagybanya, narozený roku 1868 ze sedmihradské rodiny, byl námořním důstojníkem. Nebyl zvlášť vynikající, ale byl upřímný a odvážný a ve 36 letech služby postoupil bez nějakého zvláštního vlivu bohatství nebo rodu až na námořního pobočníka starého císaře Františka Josefa; pak se stal velícím admirálem rakousko-uherského loďstva. V této funkci do značné míry měl podíl na nelítostném potlačení vzpoury kotorských námořníků. Nejméně utěšená věc z Horthyho kariéry je historie jeho Bílého teroru. Byl ministrem války v kontrarevoluční vládě, která přišla po pádu komunistického režimu Bély Kuna. 10. srpna 1919 byly jeho oddíly v Siofoku v Zadunají. Několik opilých a rozjařených důstojníků hovořilo s lačností po krvi o ukrutnostech bolševiků. Horthy poznamenal: „Slova, vždy jen slova! A nikdy žádný čin.“ Důstojníci tedy, mezi nimiž byli lidé, proslavení později jako sadisté ve velkém, se vypravili a povraždili šedesát židů a komunistů. To byl začátek Bílého teroru. Když členové britské delegace labouristů, která vyšetřovala ukrutnosti, si stěžovali Horthymu, že ti důstojníci nebyli potrestáni, admirál odpověděl s naivním údivem: „Vždyť to jsou moji nejlepší lidé!“ Horthy je nejméně diskretní člověk v Evropě. Dnes je to otevřený a přívětivý chlapík, který rád mluví s notábly a novináři, ale jeho pobočníci se snaží jej isolovat pro jeho obrovskou, nezdolnou snahu projevovat své názory — otevřeně. To, co v soukromých rozhovorech říká o Srbech, Češích, Němcích a o komkoli jiném, na něhož přijde řeč, je toho rázu, že vám vstávají a zachvívají se vlasy na hlavě. Je mu téměř 68 let, ale hoří jakousi náladově cholerickou životností. V pravém slova smyslu vybuchuje vášní a pathosem. V jednom okamžiku se mu rozletí límec, jak horlivě diskutuje o maďarském revisionismu; v příštím okamžiku popadne nůž na papír a dělá náramně vražedné posunky, aby znázornil nějaké své hledisko; za chvíli v slzách mluví o tom, jak dobrou lidskou bytostí byl starý František Josef, ale jak ten „ubohý hoch“ — Otto — nemá naděje, že by vládl na jeho (Horthyho) místě. Nejbližším člověkem Horthymu je jeho vojenský pobočník Magahazy. Ve většině věcí se stane to, co řekne Magahazy. Gömbös. Generál Julius Gömbös de Jágfa, který se dělí s polským zahraničním ministrem plukovníkem Beckem o pochybnou čest osobně nejméně oblíbeného státníka v Evropě, byl dobrodruhem, nacionalistou a politickým desperádem v celém svém dospělém životě. Narodil se 1886 v maďarském okrese, kde bydlí většinou Němci. Jeho matka nemluví správně maďarsky ještě ani dnes. Jeho rodina přišla z Porýní a její původní jméno bylo Gelb. Jeho otec, který byl učitelem na školách, pomaďarštil to jméno na Gömbös několik let předtím, než se budoucí ministerský předseda narodil. Jako rebelantský maďarský šovinista šel Gömbös do kadetní školy a pak na válečnou školu do Vídně. Byl téměř vyloučen, když jednou se ho profesor otázal, zda by byl věren habsburské vládě při nějaké revoluci. Gömbös odpověděl rázně, že nikoli. Řekl, že jako maďarský důstojník by bojoval pro nacionalistické Maďarsko a ne pro dynastii. Jako u Hitlera a Pilsudského, byl převládající stránkou jeho charakteru od dětství fanatický nacionalismus. Gömbös byl poraněn za války na rumunské frontě a pak sloužil ve Vídni. Jeho práce, i když ne skvělá, byla blýskavá. Jako člověk piklů, nesmírně ctižádostivý, zorganisoval M. O. V. E. (Magyar Orszagos Védó Egylet), jakousi odborovou organisaci důstojníků; neboť Gömbös, který by byl také rád diktátorem, měl silný socialistický nátěr, jako jeho idol Mussolini. Přišla maďarská revoluce a Gömbös se nabídl, že zorganisuje socialistickou armádu Michala Karolyiho. Károlyi mu nedůvěřoval a odmítl; Gömbös pak utekl do Vídně, kde — při tajných schůzkách v domě židovského tesaře — s Bethlenem, jiným vystěhovalcem, osnovali pád Karolyiho vlády. Když přišel k moci Béla Kun, šel Gömbös do Szegedina a připojil se k Horthymu v organisaci kontrarevolučních sil. Ze Szegedina jej vypudil francouzský generál Franchet d'Esperey. Nabídl jednání s Bélou Kunem, ale jeho podmínky byly příliš kruté pro komunistického diktátora. Pak se přidal ke kontrarevoluční armádě v Siofoku a tím se začala jeho veliká doba. Není pochyby, že měl ještě větší podíl než Horthy na Bílém teroru, v němž nejméně několik tisíc nevinných židů a komunistů bylo mučeno a zavražděno. Není také pochyby, že on byl tou silou za Horthym, která zmařila oba dobrodružné pokusy císaře Karla o opětné nabytí trůnu. 21. března 1921 to byl Gömbös, kdo vstoupil mezi Horthyho a Karla, řka: „Veličenstvo, poroučím vám, abyste opustil tuto zemi dnes večer o osmé hodině.“ Při druhém Karlově puči v říjnu téhož roku Gömbös, nedůvěřuje pravidelné armádě, povolal a ozbrojil tajné společnosti a studentské sbory. Maďarsko té doby bylo nejhorší diktaturou v Evropě. V ní byly maďarské rysy všech fašistických tendencí, které známe z dneška: násilný hospodářský nacionalismus, nenávist k židům, potlačování liberálů, pacifistů, socialistů. Vždyť Gömbös byl v činném styku s Hitlerem v letech 1922 a 1923, ale po mnichovském puči v pivovaře se ho zřekl. Vrahové německého zahraničního ministra Rathenaua se ukrývali několik let na Gömbösově statku v Nagy-Teteny, přestrojení za zahradníky. Gömbös původně byl členem Bethlenovy strany sjednocení. V roce 1923 se odtrhl, aby utvořil jakousi maďarskou stranu fašistickou, a byl pak na politické poušti pět let. V roce 1928 se znovu přidal k Bethlenovi a stal se ministrem války. Když komplexní a záhadný Bethlen odstoupil uprostřed maďarské finanční krise v roce 1931, stal se Gömbös po krátké přechodné době jeho nástupcem jako předseda vlády. Za války si Gömbös vzal dceru bohatého výrobce drobnohledů von Reicherta; byla to Rakušanka a apoštol maďarského nacionalismu takto připustil cizí krev do své rodiny. Později byli rozvedeni a Gömbös si vzal jistou paní Ungerovou, rozenou Alžbětu Szilagyiovou, jejíž pěstouni, obchodníci se šampaňským, byli — ať to bylo pro něho jakkoli hrozné — židovského původu. Druhá paní Gömbösová zemřela a v roce 1934 generál vzrušil všechny romantiky tím, že si opět vzal svou rozvedenou první ženu. V roce 1935 vzbudil Gömbös mnoho pozornosti tím, že se pokusil rozšířit oblast zahraniční akce Maďarska. Od té doby, co Bethlen navázal přátelství s Italií, bylo Maďarsko loutkou Mussoliniho. Gömbös se zahleděl na sever ke svým duševním otcům, k nacistům. Kromě toho se snažil ujednat slibný, středoevropský blok nespokojených států, Německa, Maďarska a Polska. Je velmi žádostiv „positivní“ německo-polské politiky. Proto se také připojil k jednomu ze slavných honů generála Goeringa ve východním Prusku. V choulostivých věcech, kde nejde hlavně o chvástání, se soudí, že Gömbös má rozum od podivuhodné mladého tiskového tajemníka Štěpána Antala. Nem, nem, soha! V Maďarsku je nejsilnější a nejpronikavější nacionalismus v celé Evropě. V šovinistických závodech Maďaři dokonce překonávají Poláky. Příznačná je tu malá historka. Hrdý otec osmiletého děvčátka, které jde do třídy, kde bude mít po prvé zeměpis, koupil globus. Dívka se na globus dívala a dala se do pláče: „Tati,“ žadonila, „já chci globus, kde by bylo jenom Maďarsko.“ Maďarský nacionalismus od roku 1919 se živil z otevřených ran, které udělaly mírové smlouvy; mírové smlouvy ve své poměrné nespravedlnosti dosáhly vyvrcholení smlouvou trianonskou. Maďarsko ztratilo po válce neméně než 68,5% svého území - 191.756 km2 z bývalého rozsahu 282.870 km2. Maďarsko ztratilo neméně než 58,2% obyvatelstva — 10,782.560 lidí z 18,264.500. Maďarsko ztratilo všechno své zlato, stříbro, měď, sůl a rtuť; ztratilo své nejlepší uhelné doly, 85% svých lesů, 65% vinic. Ztratilo 56%, koní, 69% skotu, 52% továren, 57% orné půdy a 52% sklizně pšeničné. Maďarsku byl také odňat přístup k moři. Hospodářská jednota staré dunajské pánve, oblasti dokonale vyvážené, byla zničena. Na druhé straně třeba říci, že mezi těmito hroznými ztrátami byly oblasti, kde nebydlili Maďaři. Celých 45% bývalého obyvatelstva byly menšiny — Slováci, Rumuni, Srbové, Chorvati, Rusíni, Italové a Slovinci. Zřejmým ospravedlněním trianonské smlouvy bylo osvobození těchto menšin. Z 10,782.560 ztracených obyvatelů 6,345.500 nebylo Maďarů. Ale v tom je právě ta potíž. Kdyby vítězné mocnosti se byly spokojily opravdu jen menšinami a jejich hranicemi, měl by maďarský revisionismus velmi málo záminek. Ale asi tři miliony lidí, kteří byli Maďary, byli sehráni s ostatními a vtělení jako nová menšina do hranic Rumunska, Jugoslavie a Československa. Jedinou základnou maďarské zahraniční politiky od války byl revisionismus — změnit mírové smlouvy a dostat nazpět ztracená území. Pro zmar maďarských snah byla utvořena Malá dohoda, která obkličuje Maďarsko. Projděme se proto kolem Maďarska, Československem, Rumunskem a Jugoslávií. Kapitola dvacátá pátá. MASARYK A BENEŠ. Kdo vládne v Čechách, vládne v Evropě. BISMARCK. Budeme vždy malou menšinou ve světě, ale když malý národ něco dokáže svými omezenými prostřed- ky, má to obrovskou a výjimečnou hodnotu, jako vdovin groš... Je to rozmyšlená a rozeznávající láska k národu, která se mi líbí, nikoli nekritická, láska, která přijímá všechno za správné, protože to má národní nálepku... Láska k vlast- nímu, národu by neměla znamenat nelásku k jiným národům... In- stituce samy nestačí. MASARYK. Masaryk — jakou velikost to jméno znamená! Syn robotníka, který vytvořil stát; kovářský učeň, který dorostl k „nejlepšímu intelektu století“; pacifista, který zorganisoval armádu, jež provedla čin, nemající obdoby ve vojenských dějinách, — československé legie, které přišly Sibiří k Tichému oceánu; filosof, který se stal státníkem proti své vůli; živoucí otec státu, který je také jeho nejprostším občanem; neochvějně pevný demokrat, který v debaklu moderního světa stále věří ve vládu snášelivosti; člověk, jenž víc než kdokoli jiný rozmetal starou rakousko-uherskou říši, takže Československo, svobodná republika, vstalo z jeho trosek - nejstálejší, nejsilnější a nejzdatnější z nástupních států. Ve svém vlastním životopise říká Masaryk, že jeho život byl „proniknut paradoxy“. On je na příklad synem kočího — a dnes žije v zámku starých českých králů. Jeho otec byl také služebníkem na císařských statcích, takže když Masaryk vypovídal Habsburky z Československa, vypověděl je symbolicky i z toho dvora, kde v chudobě vyrostl. Byl na příklad zámečnickým učněm a kovářským tovaryšem, poněvadž ve svém časném mládí neměl rád školu. Za války byl dokonalým praktickým spiklencem, specialistou v chytačkách, šifrách a rozličných tricích. Ale celý základ jeho života byl mravní a intelektuální. Byl jedním z nejvzdělanějších lidí svého věku, filosof a prorok téměř starozákonní velikosti. Je to největší z žijících Čechoslováků; prvním činem v jeho životě, který ho posunul do popředí, byl objev, jenž dokázal, že řada památek, uctívaných Čechy a Slováky, jsou padělky. Byl to římský katolík, jenž se stal evangelíkem a záhy se proslavil obhajobou žida, neprávem obžalovaného ze záhadné rituální vraždy. Odhalil padělky rakouského zahraničního ministerstva ve Friedjungově případě; to poškodilo tehdy jeho úřední kariéru; ale učinilo ho hrdinou potlačených slovanských národností. Rozhodující dva činitelé v jeho životě jsou víra v Československo a hledání pravdy. Masaryk nenazval svou filosofii nadarmo realismem. Jednou se málem rozhodl vrátit se do Rakouska za války, takže by byl mohl být pověšen — věděl, že jeho mučednictví by také pomohlo české národní věci. Bylo několik útoků na jeho život, kterých se nezalekl — nebyl psychologicky schopen bázně —, ale učinil opatření, aby byl napsán jeho vlastní nekrolog tak, aby byl co možná nejlepší propagandou pro osvobození jeho národa. Založil ten ze středoevropských států, který je nejvíce ve středu, v Pittsburghu v Pennsylvanii, kde ujednal dohodu o československém sjednocení, a ve Washingtoně, kde vydal československé prohlášení nezávislosti. Byl prohlášen za presidenta Československa, když nebyl na jeho území celé čtyři roky a když byl od něho vzdálen 4500 mil. Jeho vlastní životopis vřele a přísně trvá na nejúplnější intelektuální, mravní a citové upřímnosti. Vypravuje, jak prostá lež by byla mohla zachránit jeho život, když byl ve vážném nebezpečí v Moskvě — zjednat úkryt v hotelu, kdyby byl řekl nesprávně, že je tam zapsán; odmítl to, ač kulky létaly kolem něho — a jeho život byl i tak zachráněn. Ale ve své kariéře byl skvělým oportunistou. Ve Washingtoně, než se pokusil navázat nějaký styk v Bílém domě, ztrávil Masaryk celé týdny podrobným a pronikavým studiem spisů Wilsonových. Starý profesor se ponořil do knih o Wilsonovi a od Wilsona. Potom napsal svůj manifest o českých požadavcích nezávislosti a poslal jej Wilsonovi. V tom dokumentě Masaryk obratně šestkrát užil citátů z Wilsonových děl jako právní a politické opory českých snah. Dva citáty z jeho veliké knihy Světová revoluce dávají letmou ilustraci o jeho osobnosti: „Sotva jsem se v Ženevě zařídil, přicházely od rodiny v Praze neočekávané zprávy o nemoci našeho Herberta — dne 15. března (1915) definitivní telegram o jeho úmrtí — ale, vždyť tisíce rodin ztratilo doma válkou své členy! Člověk vzácně čistý a čestný a malíř-básník, usilující o krásnou prostotu — zdravý a silný tělocvikem a tolik se namáhal, aby nemusil Rakousku na vojnu, a přece válkou našel smrt — přenesením tyfu haličskými uprchlíky, jimž pomáhal. Případ pro fatalisty. Moji dávní klerikální odpůrcové posílali mi z Prahy své hrubé, nenávistné anonymní dopisy: Prst Boží! Byl jsem si jist, že trestem za mou protirakouskou politiku to nebylo, spíše napomenutím, v ní neochabovat...“ A při rozboru jedné ze svých návštěv u Tolstého: „Tolstoj neuznával psychologický a tudíž ani mravní rozdíl obrany a násilí útočného. Nesprávně: motiv je tu i tam různý a motiv rozhoduje o mravnosti: střílí jeden i druhý, ale rozdíl je právě v útoku a v obraně. Když dva dělají stejné, není to totéž; mechanický čin je stejný, ale nestejný je úmysl, cíl, mravnost. Tolstoj jednou argumentoval aritmetický: že prý nepadne více lidí, když se napadení nebudou protivit, naopak méně, než když se budou protivit: bojem prý se lidé na obou stranách rozjařují a proto jich padá více; nenarazí-li útočník na odpor, ochabne a přestane zabíjet. Postavme se také na takové stanovisko praktické: musí-li již být zabit jeden, tedy ať je zabit útočník. Proč má být zabit člověk neútočící, nic zlého nepodnikající, a ne člověk, který chce zlé a vraždí? Jsem si toho vědom, že je někdy velmi nesnadné přesně určit, kdo, která strana podnikla útok; avšak není to nemožné. Čestní a myslící lidé dovedou dost nestranně určit, z které strany útok vychází a kdo se jen brání.“ Tomáš Garrigue Masaryk se narodil 7. března 1850 v moravském městě Hodoníně. Jeho matka, kuchařka, byla asi žena pozoruhodná; Masaryk mluví dojímavě o její síle, jejich ideálech a její snaze dát synovi vzdělání. Jeho otec zřejmě pro to příliš nebyl. Chodil do školy ve Vídni, stal se profesorem v Praze, hodně psal (psychologicky poněkud zajímavá je skutečnost, že první jeho kniha byla o sebevraždě) a vstoupil do politiky. Jeho choť byla Američanka, Miss Charlotte Garrigue, s níž se setkal za studentských dob v Lipsku a jejíž jméno přidal k svému. Píše o ní: „Byla krásná; měla velkolepý intelekt, lepší než můj.“ Jejich syn Jan, živý a poctivý charakter, je nyní československým ministrem v Londýně. Masarykova opravdová kariéra se začala, až byl hodně přes šedesát. Připomíná slavnostní večeři, dávanou na jeho počest, která byla jakýmsi vyvrcholením jeho díla jako významného učence; s úšklebkem mluví o svém vnitřním pocitu, že to byl pohřbíván, než umřel. Ale pak přišla veliká doba mezi 65. a 70. rokem, kdy prchl z Prahy organisovat české hnutí za hranicemi. Jeho poslední dílo, vytvoření nového československého státu, bylo zahájeno ve věku, kdy život i kariéra většiny lidí je dávno skončena. Je nyní velmi stár, ale stále čilý, a rozsah jeho zájmů je neobyčejný. Rozmluva s ním je poněkud zmatená; je nakloněn se ztrácet v proudu svých vlastních myšlenek. Za jedinou půlhodinu řeči s ním jsme se dotkli vedle domácí politiky takových věcí jako je kontrola porodů, irský nacionalismus a katolická církev, senátor Borah, biologie, moderní americká literatura (kterou zná podivuhodně), polský koridor, kolik dostávali američtí vojáci ve Francii, Habsburkové, Dostojevskij (právě končí knihu o Dostojevském), Bill Hard, světová hospodářská krise, jugoslavský sochař Meštrovič, a nový anglický román, který právě četl a na jehož název si za nic nemohl vzpomenout. Čekal jsem, že se sejdu s člověkem nesmírně přísným, ba takovým, který je přesvědčen, že jen on má pravdu. Ale Masaryk má silný smysl pro humor. Smál se důkladně. Jeho zájem o lidskou povahu je obrovský a nezanedbává žádné komické stránky. Vyprávěl Čapkovi, že akademická psychologie mu pranic nepomohla v poznávání lidské povahy — „jen život a romány“. Sedmdesát let, řekl, četl romány každý den. „Člověk je hrozně komplikovaný a podivný stroj. A každý je jiný.“ Po celou dobu války, jak pověděl, spal jen asi půl tuctu nocí. Patrně místo toho četl romány. Když jsem s ním mluvil, udělal jsem si těchto několik letmých poznámek: „Teplý, silný stisk ruky; žádná skla; oči stařecké, těžko říci, jakou mají barvu, patrně tmavošedé; ještě trochu bílých vlasů na lebce; všechny zuby jeho vlastní a kus zlata, který zasvítí, když se směje; hustý, drobný knír; hladké, tuhé a lesklé tváře; výrazný nos; typická selská tvář; zřejmě ne patricij nebo ,intelektuál'; je to skalisko vrásčité a ošlehané, vyňaté z půdy.“ Masaryk je stár. Ale jeho dílo je hotovo, a nedávno se vzdal presidentství, připraviv cestu pro Beneše. Vystavěl stát. Celá historie v dokonalé souslednosti příčin a účinků je jako řecká tragedie — až na to, že má dobrý konec. Nebude snad už dlouho živ. Není však člověka naší doby, který zanechá ostatním lepší vzpomínku. Beneš. „Říkám vám, že bez Beneše bychom republiku neměli,“ řekl Masaryk Čapkovi. Ti dva lidé pracovali spolu za války jako pracují ještě nyní, ač Beneš je o 35 let mladší. Starý filosof jezdil po světě, hledaje sympatie pro věc Čechů; Beneš, rovněž vyhnance, byl v Paříži — on byl organisátor, vykonavatel, obratný a pečlivý praktický politik. Masaryk psal české požadavky mezi hvězdy; houževnatý Beneš je zapsal do smluv, které překreslily mapu Evropy. Dr. Edvard Beneš s ostrým nosem a s ostrým zrakem, kterému jeho nepřátelé říkají „mezinárodní všudybyl“, uznávaný svými přáteli za inteligentního a odpovědného světového státníka, byl bez přestávky československým ministrem zahraničních věcí od roku 1919 až do prosince 1935; stal se tak stařešinou zahraničních ministrů evropských. Je to syn chalupníka a narodil se roku 1884 v Kožlanech v Čechách. Byl v dětství stejně chud jako Masaryk a jako jeho mistr se vzdělával sám; ale zatím co Masaryk napsal svou první knihu o sebevraždě, Beneš měl v roce 1908 praktičtější otázku: Rakouský problém a československá otázka. Beneš je výkonný jako dynamo. Nikdy jsem neviděl, že by se smál. Je malý a drobný. Nosí měkký klobouk vysoko nasazený na hlavě. Pracuje asi 15 hodin denně, a jako Mussolini (jemuž se jinak nepodobá) rád se setká s lidmi, mohou-li mu něco říci; je jedním z nejpřístupnějších státníků v Evropě. Nemá řeči strojené nebo upravené. Vykládá skutečnosti. Když vás poslouchá, třídí si vaše myšlenky v uspořádaný postup — 1., 2., 3. — a pak je po řadě probírá. Když vyjadřuje své vlastní stanovisko, užívá opět číslic, ale přidává k nim písmena 1A, 2B atd. Základem jeho úspěchu je metoda. Je to tuhý vyjednavač. Nikdo ještě nikdy nic nevyvrátil Edvardu Benešovi. Je podivný pohled průběhem let, když si připomeneme, že Beneš nebyl vždy Benešem. V té nebo oné době se jmenoval také Spolný, Bělský, Berger, Novotný, König, Šícha a Leblanc. Před 20 lety československý zahraniční ministr byl zaměstnán, jako Masaryk, výrobou pasů, tajným přecházením hranic v přechodném nebezpečí, že bude zastřelen jako zvěd — jímž také byl. Jednou byl zatčen v Anglii proto, že cestoval s falešným pasem. Za šest měsíců potom už úředně podepisoval pasy státu, který pomohl vytvořit. Jako Masaryk je Beneš dobrým Evropanem. Dokazuje spletitý zázrak, že umí přizpůsobit dokonale národní vlastenectví hlubokému a svědomitému ohledu ke svým povinnostem k Evropě jako celku, jak je vidí. Pomáhal zakládat Společnost národů a pomáhá ji udržovat. Je jednou z největších žijících autorit o bezpečnosti. Kdykoli se udá v Evropě něco významného, napíše Beneš „exposé“, obyčejně výklad na 80 nebo 90 stranách, který přečte v československém parlamentě; a můžete být jisti, že to bude úplný a autoritativní rozbor problému. Beneš byl předsedou sankčního shromáždění Společnosti národů v září 1935. Jeho největší ctižádostí je organisovat opravdové Spojené státy evropské. Český komplex. Dobrá žena je ta, o které nic neslyšíte. Tak je tomu i se státy. Téměř každý, kdo navštíví Československo, znovu cituje staré rčení: „Šťastná země, která nemá historie.“ Československo má ovšem spoustu historie, ale je nepopiratelná pravda, že místní československá politika za inspirace Masarykovy se vyvíjí velmi hladce a nenápadně. Otažte se mne na jméno nynějšího ministerského předsedy československého, neznám ho. Jeden z prvních, s nímž jsem se setkal za první ze svých mnoha návštěv v Praze, byl dramatik Karel Čapek, autor R. U. R. Řekl mi hned: „Proč sem přicházíte? Nemáme Hitlerů, nemáme nápadníků trůnu, nemáme pučů, nemáme komunistických revolt, nemáme palácových skandálů. Varuji vás hned — my jsme hrozně nezajímaví.“ A tuzí Čechové opravdu byli velmi rozdílní od ohnivosti Maďarska, malátnosti Vídně a hysterie Berlína. Šel jsem k tiskovému úředníkovi v zahraničním ministerstvu — v jednom z nejlepších tiskových odborů v Evropě mimochodem. Ježto Československo je civilisovaná země, nemusí tam novinář ztratit své první tři dny přesvědčováním úřadů, že není ani lupičem ani zvědem. Pražský tiskový odbor je veden tak dobře, že se mu často vytýká „propaganda“. Ovšem. Právě pro propagandu tu je. Nepřátelé Československa namítají, že československá propaganda je tak přátelská, účinná a celkem poctivá a přesná, že druhé státy se jí nemohou vyrovnat. Československo mělo ovšem lepší počáteční možnosti než jeho partneři nebo odpůrci. Jeho obyvatelstvo bylo především poměrně pevnou kulturní jednotkou, navazující na tradici českých králů starších než Habsburci nebo Hohenzolleři. Čechové byli stálejší než jejich neklidní jižní slovanští bratranci, pilnější než Poláci nebo Rumuni a měli také lepší zkušenosti správní — Čechové byli úředníky staré říše — než Slovinci nebo Srbové. Zdědili kromě toho asi tři čtvrtiny průmyslu staré říše a většinu z jejího nerostného i jiného bohatství. Tak potom proudilo z Československa množství hraček, hliněného zboží, skleněného zboží, textilií, ocelářského zboží, munice, piva, papíru, přízí, šunek a knoflíků. Československo také na rozdíl od Jugoslávie nebo od Polska nebylo dotčeno skutečnou válkou; fysická reparace zde nebyla problémem. Konečně Československo mělo pevnou a neporaženou armádu svých ruských legií na rozdíl od uprchlých ztroskotanců, kteří měli obnovit pořádek v jiných nástupních státech. Na této šťastné základně mladý stát, zaklíněný jako skloněný jezevčík s dlouhým čenichem do samého středu Evropy, stavěl a stavěl dobře. Vyhýbal se zahraničním půjčkám, zahraničním krátkodobým úvěrům a proto nebyl tak krutě postižen jako Německo a jiné dunajské státy za finanční krise roku 1931; přísně omezil dovoz („český příslušník, který si koupí pomeranč,“ řekl první ministr financí, „je zrádcem státu“), aby udržel svou příznivou obchodní bilanci; zachovával svůj rozpočet v pořádku; provedl dost úspěšnou pozemkovou reformu; stavěl školy pro rozšíření vzdělání; dovolil vnitřní politice rozvíjet se na velmi široké koaliční základně, do které byli pojati také sociální demokraté; a osvojil si celkem rozumnou politiku vůči svým četným menšinám. Přes to po desítiletí téměř neporušené klidného vývoje zažilo Československo v první polovině třicátých let vážné nesnáze. Staly se dvě události velikého významu. Jednou byl náhlý a mocný vzrůst zahalené nacistické strany, kterou vede 35letý podhitler Konrad Henlein. Ve volbách roku 1935 tato strana, představující většinu 3,300.000 československých Němců, dosáhla 1,247.000 hlasů a stala se přes noc druhou největší stranou ve státě, která stoupla z ničeho na 44 mandátů. Henlein projevil loyalitu k Masarykovi a československému státu. Ale kdyby Rakousko se stalo nacistickým, bylo by Československo vlastně obklopeno hitlerismem, a Henleinovo hnutí je vážnou možnou vyhrůžkou. Dr. Beneš to dobře ví. Proto ta druhá událost. Vytrvale se snažil všude po Evropě zabezpečit větší ochranu. Prvním pilířem jeho politiky bylo spojenectví s Francií, druhým solidarita Malé dohody — Československa, Rumunska, Jugoslavie. Ale jak stoupala německá hrozba a československý poměr k Polsku se stále zhoršoval, viděl Dr. Beneš, že potřebuje ještě něčeho jiného; jel do Moskvy a podepsal smlouvu o vzájemné pomoci — nikoli jen smlouvu o neútočení, což je obvyklá forma takových dohod — se sovětským svazem. Československo, jak se soudí, se tak stalo vojenským pojítkem mezi Francií a sovětským svazem na obranu proti Německu a jiným revisionistickým státům. Praha se svou vhodnou polohou ve středu by mohla být leteckou základnou jak pro Francii, tak pro Rusko. Když budoval tento rámec, byl Beneš veden převážně požadavky sebeobrany. Dunajský pakt. Právě v dunajské kotlině ti dva zdatní válečníci, jimiž jsou politika a hospodářství, svedli některé ze svých nejprudších bitev. Na první pohled nic by se nezdálo bližším řešením nesnází této oblasti než hospodářská obnova bývalé jednoty říše. Zrušte cla, která vyvstala na tomto území; zrušte nepřirozený průmysl, který vyrostl jako houby po dešti; vyměňujte zemědělské produkty za průmyslové výrobky. Jednoduché? Zdaleka ne! Dunajské státy by mnohem raději se utopily každý zvlášť, než by pluly spolu. Národnostní zášti těchto krajů nelze vyjádřit v diagramech a číslech. Jsou neuvěřitelná. Vzpomínám si, jak mladý Maďar odpověděl na návrh, aby československá a maďarská cla byla vzájemně snížena o 10%. „Co?“ zvolal. „Myslíte si, že měříme svou nenávist k Čechům na pouhých 10%!“ Politické rozdělení dunajských států nesouhlasí ovšem s přirozenými hospodářskými skutečnostmi té oblasti. Šest států se rozešlo ve dvě skupiny, ve skupinu vítězů, kde je Československo, Rumunsko a Jugoslávie, a ve skupinu poražených, kde je Rakousko, Maďarsko a Bulharsko. Toto politické rozvrstvení s hlediska obchodního je špatné. Hospodářsky by mělo Československo s Rakouskem tvořit jeden blok, blok průmyslový, proti agrárnímu bloku převážně obilnářských států Maďarska, Rumunska, Jugoslávie a Bulharska. Všechny pokusy o záchranu Podunají se rozbily o tuto skutečnost, o základní a nepřekonatelnou neshodu mezi politickými a hospodářskými zájmy této oblasti. Jsou ještě jiné politické nesnáze. Austro-Československo (kdyby existovalo) nebylo by dostatečným odbytištěm obilí z Hungaro—Rumano-Bulgoslavie. Německo, nejlepší přirozený kupec, by se musilo připojit k oběma průmyslovým státům. A tu politika zase ukazuje svou ošklivou tvář: Francie by měla námitky. Rovněž Italie. Malá dohoda sama zdaleka není šťastným útvarem i po stránce hospodářské. Československo kupuje poměrně málo obilí od svých spojenců, Rumunska a Jugoslávie, poněvadž silná československá agrární strana, hájíc své vnitřní zájmy, žádá vysoká cla na obilí z druhých států Malé dohody. Balkán. Za Československem a pod ním je hluboký Balkán. Je to, jak bylo řečeno, jakési peklo, dlážděné špatnými úmysly velmocí. Řecký státník Venizelos poznamenal, že válka byla vedena, aby se poevropštil Balkán; ve skutečnosti válka spíše pobalkánštila Evropu. Balkánský poloostrov je neklidnou hromadou národnostního zášti a zášti menšin uvnitř států. Bylo by možno sestavit pěkný seznam. Která je nejhorší nenávist v jižní a východní Evropě? Nenávidí Bulhar Srba víc, než nenávidí Chorvat Srba? Vyrovnají se spojené nenávisti těch obou jejich spojené nenávisti k Italům nebo k Řekům? Nenávidí Maďar Rumuna víc, než Rumun nenávidí Bulhara? Nenávidí Rusín Poláka víc než Ukrajinec Rusa? Je přímo nesnesitelnou urážkou lidské a politické přirozenosti, že tyto drobné a neklidné státy na balkánském poloostrově mohou mít a také skutečně mají spory, jež vedou ke světovým válkám. Asi 150.000 mladých Američanů obětovalo život pro událost, která se stala roku 1914 v zabláceném primitivním městečku Sarajevě. Protivné a téměř ohavné zápletky v balkánské politice, stěží srozumitelné západnímu čtenáři, mají stále ještě rozhodující význam pro mír Evropy a snad celého světa. Kapitola dvacátá šestá. VLIV PANÍ LUPESCU. Rumunsko, bohatá země s 18,800.000 obyvatelů, je ovládáno králem Carolem, na kterého má zase vliv Magda Lupescu. Země plave v petroleji, dusí se v obilí a dříví, ač velmi mnoho bohatství bylo zničeno kořistnictvím korupčních politiků. Hlavní město Bukurešt je jakousi blýskavou malou Paříži, kde hlavní třída, Calea Victoriei, překypuje hedvábnými šaty a koženými postroji nádherných vozů, v nichž jezdí navonění důstojníci v korsetech. Výsledky námahy upracovaných a vyhladovělých sedláků se tu obracejí v tsuicu (švestkovou kořalku), na kaviár z dunajských jeseterů a na veliké červené jahody ze sedmihradských hor. Po dobu tří generací vládl v Rumunsku rod dědičných polovičních diktátorů, Bratianů; jeden z Bratianů obcházel s rumunskou korunou po evropských dvorech a přivedl Carolova prastrýce jako prvního krále do země. Politika Bratianů byla stejná jako politika tureckých vládců a fanariotských řeckých pachtýřů, kteří byli před nimi. Vykořistit zemi co možná nejdůkladněji. Žádná země v Evropě nebyla tak špatně spravována a žádné země se tak nevyužívalo. Bakšiš se stal národním heslem. Po válce přišla pozemková reforma. Sedláci na nákup osiva a strojů si vypůjčili peníze na 30, 40, ba i 50%. Ale nemohli prodat záplavu obilí, kterou země dávala. Důsledkem byl agrární bankrot, který je zničil po tisících, a zemědělský dluh, připadající na obyvatele, je největší na světě. Finance byly ochromeny, schodek rozpočtu stoupl do nedohledné výše — a v přepychově vyzdobených ulicích přetékaly peníze i hedvábí v rukou několika vybraných korupčníků. Rumuni jsou dobromyslný a fatalistický lid, malebný a lehkomyslný; nemají rádi neklid nebo prolévání krve, Nejsou jako Srbové, kteří mají vyvinuté vlastnosti hrdinské a náklonnost k vlasteneckému vraždění. V Rumunsku nikdy nebyla revoluce. Rumuni mají podivně smíšenou krev; původem jsou Romani, potomci římských legií, které císař Traján poslal do své provincie Dacie; k tomu však celá staletí přibývala slovanská krev. A u většiny Rumunů jsou stopy cikánů, Tatarů, Řeků i Turků. Do této země a mezi její primitivní a nevzdělaný lid přišla asi před 40 lety mladá britská princezna. Byla to Marie, dcera vévody edinburského a vnučka královny Viktorie anglické a ruského cara, představitelka jedinečného dynastického soustředění, které se stalo vzácným v moderním světě. Marie se provdala za Ferdinanda, tehdejšího určeného následníka na rumunský trůn; měla šest dětí, z nichž nejstarší byl Carol. Ona a Ferdinand vládli od roku 1914 až do roku 1927, kdy Ferdinand zemřel. A mezitím se přihodilo mnoho skandálů. A skandály trvaly. Carol byl komplikovaný a neklidný mladík se silnou vůlí. Už jako hocha ho bylo těžko zvládnout. Neměl rád svého otce, suchého a tvrdého Ferdinanda, a zbožňoval svou matku — na začátku. Trpce však pociťoval dvorský vliv jednoho z význačných rumunských šlechticů, prince Stirbeye a Ioana Bratianu, diktátora, který byl Stirbeyovým švagrem. Carol dorostl a po příkladě dvora začal vést nespoutaný a značně spletitý život. V roce 1918 se setkal se slečnou Zizi Lambrino v Jasech, venkovském městě, kam rumunský dvůr prchl za německého vpádu. Marie se snažila překazit tento poměr, což ovšem mělo účinek, že jej posílila. Jako by chtěl podráždit svou rodinu, Carol si opravdu vzal Lambrinovou. Nebyl to tajný nebo morganatický sňatek, nýbrž konal se úplně slavně v oděsské katedrále. Rumunský nejvyšší soud tento sňatek zrušil, Carol se rozzlobil a vzdal se nástupnictví trůnu. Ale asi po roce se s Lambrinovou rozešel, a v tísni války mu bylo dovoleno, aby se zapomnělo i na sňatek i na jeho abdikaci. Syn Carolův a Lambrinové se jmenuje Mircea. Labrinová měla Carola velmi ráda. Ne ovšem tak ráda, aby se s ním nesoudila, když přijela do vyhnanství v Paříži, o 10 milionů franků. Carol, který byl stále ještě celkem hoch v rukou Marie a Bratianů, byl poslán na cestu kolem světa, aby se rozptýlil a zapomněl. Dostal se z Rumunska až do Švýcar, kde se setkal s princeznou Helenou, dcerou krále Konstantina Řeckého, jehož syn Jiří účinným zprostředkováním Mariiným si měl vzít Carolovu sestru Alžbětu. Carol se rozhodl, že tam zůstane. Vzal si Helenu. To bylo v březnu 1921. Královská dvojice se vrátila do Bukurešti a chystala se tam k šťastnému životu. Ale krátce nato se Carol setkal s Magdou Lupescu a začalo se nové období rumunské historie. V té době se Carol dostal do otevřeného rozporu s Ioanem Bratianu, diktátorem. Trpce pociťoval Bratianův vliv a užil poznámky, že až se stane králem, vyhladí kliku bratiansko-stirbeyovskou. Bratianu nebyl člověk, který by přijal jen tak takovou hrozbu. Carolova aféra s Magdou Lupescu se stala menším skandálem a dala Bratianovi příležitost udeřit. Carol byl vyslán, aby zastupoval Rumunsko na pohřbu královny Alexandry v Londýně. Když splnil tuto povinnost, setkal se s Magdou Lupescu v Miláně. Odebrali se spolu do Benátek, ale tam dostal zprávu, aby se hned vrátil do Bukurešti bez své milenky, nebo aby se vzdal nástupnictví. Bratianu vymohl na Ferdinandovi a na Marii, že takto vedli svého syna „ke kázni“. Carol se rozzlobil a odmítl se vrátit. Nato s největším spěchem Bratianu přiměl korunní radu, že přijala Carolovu „abdikaci“. Takto se začalo Carolovo pětileté vyhnanství. Lupescu ho v té době neopustila. Ferdinand zemřel v roce 1927 a šestiletý syn Carolův a Helenin Michal se stal králem. Pak nastala ještě významnější věc, zemřel Ioan Bratianu a dřívější klika pozbyla moci, když selský vůdce Juliu Maniu využil zmatené situace a pojistil si vládu; stal se ministerským předsedou. Zbytky bratianovců chtěly, aby Carol zůstal venku. Maniu, jenž byl ovládán vlasteneckou snahou zachovat dynastii, chtěl, aby se vrátil. Usiloval o to, aby rozvod Carola s Helenou, k němuž došlo za vyhnanství, byl prohlášen za zrušený a aby Carol pak se mohl navrátit. Zařídil Carolovi návrat proslulým červnovým překvapením z roku 1930, když vyhnaný princ přiletěl do Bukurešti. Carol se prohlásil králem, sesadiv svého syna Michala a ujav se tak trůnu, na němž už seděl jak jeho otec, tak jeho syn. Maniu, jak uvidíme, počítal bez paní Lupescu. Domníval se, že Carol ji opustí. Ale mýlil se. Dáma. Magda Lupescu je bez veškeré pochyby jednou z nejpozoruhodnějších žen této doby. Je kolem čtyřiceti a tloustne; Carol je jí stále oddán a život bez ní je mu nemyslitelný. Je královou oblíbenkou velikého stylu jako byla Dubarry a de Pompadour. Její osobní vliv na něho je patrně celkem dobrý, ale skutečnost, že je židovka, a že vede jakousi tajnou vládu uvnitř vlády, měla vážné politické důsledky. Magda Lupescu je ve skutečnosti jen z polovice židovského původu. Narodila se v Jasech jako dcera nájemce lékárny, který se jmenoval Wolff. Změnil toto své jméno na Lupescu, což v rumunštině znamená totéž, aby dostal povolení k lékárnické praxi, poněvadž jen určité procento židů smělo být zastoupeno v jednotlivých oborech. Na cestě do Vídně se setkal s římsko-katolickou dívkou a oženil se s ní. Magda Lupescu byla skutečně pokřtěna po katolicku. Setkala se s Carolem v roce 1923 v Sinai, letním sídle, kam družina jeho kamarádů a přátel jezdila na hony a hrát ruletu. Předtím si vzala armádního důstojníka; když Carol začal jevit o ni zájem, klidně se s nim rozvedla. Je to žena veliké inteligence a velitelské osobnosti s planoucími rusými vlasy; Carol se pro ni vzdal i trůnu. Až do nedávna bydlila v čísle 2 na Alea Vulpache, v dvoupatrové vile z cihel, nalevo od polského vyslanectví, blízko nároží Alea Alexandria, na obvodě residenčního města Bukurešti. Je tam veliká zahrada a návštěvník je překvapen řadou kurníků u zdi. Leghornky a plymouthky a rovněž párek krocanů běhají a nafukuji se za drátěnou ohradou. Tvrdí se, že paní Lupescu nejen pěstuje toto domácké zvířectvo, nýbrž sama přímo pomáhala tesařům stavět kurníky a ohrady. Ona a Carol nemohou žít spolu veřejně. Nebylo by to nesnesitelné pro rumunskou morálku, ale bylo by to politicky nerozumné. Každý v království ví, že je jeho milenkou a jako taková je veřejně napadána v řečech i tiscích oposice, ale v Carolově osobním postupu je třeba jisté diskrétnosti. Někdy jede autem v noci a přichází do královského paláce brankou v zahradě. V zahradě je zvláštní domek oddělený od zámku, ale spojený s ním chodbou. Zámek je ovšem na hlavní ulici v Bukurešti a není tedy příliš stranou. Proto Carol a paní Lupescu jsou co možná nejvíce v horské osadě, kde se po prvé setkali, v Sinai. Lidé nemají rádi Lupescu pro mnoho důvodů. Některé z knížecích rodin, které ovládaly a vykořisťovaly Rumunsko, nemohou prostě snést, že Carol vede osobní život tohoto druhu. Mnoho jiných Rumunů, vznešených i obyčejných, by si nic nedělala z toho, kdyby král měl třeba dvacet milenek, ale vytýkají, že Lupescu je židovka. Zejména však ona typicky soustředila odpor politiků, a to z toho zvláštního důvodu, že sama začala provádět politiku, stavši se jednou z nejvýznamnějších politických sil v království, hlavou palácové kamarily. Tato kamarila vznikla zčásti proto, že Carol, když neměl řádné manželky, neměl také královny a pravidelného dvora, zčásti proto, že byl přirozeně nakloněn několika starým kamarádům. Ti byli také přáteli paní Lupescu. Tato kamarila ve své původní podobě měla v čele člověka, který se nazýval Pui Dimitrescu a byl léta královým soukromým tajemníkem. První kamarila se rozpadla na začátku roku 1934, když byl zavražděn ministerský předseda Duca fanatickými stoupenci Železné gardy, fašistické organisace, která slibovala, že zahubí Lupescu a všecky její přátele. Ale na její místo nastoupila nová kamarila. Lupescu má přátele na všech rozhodujících místech říše. Má svou vlastní tajnou službu (její štáb je na Strada Romana). Dostává lidi na významná místa. Ve skutečnosti si osobuje téměř funkce ministerského předsedy; žádný ministerský předseda nemůže vládnout bez ohledu na ni, ale ona není nikomu odpovědna. I její nepřátelé připouštějí, že nezasahuje špatným vlivem, ale nic významného nelze provést bez jejího souhlasu; a to zlobí politiky. Její činnost ovšem zvyšuje její cenu pro krále, poněvadž ona je vhodným nástrojem, jímž vykonává funkce, jež nejsou jeho hodnosti běžné — což je pro panovníka nezbytné, zvláště v Rumunsku, kde jinak všechno je „určeno“. Dva lidé se odvážili veřejně vystoupit proti Lupescu. Jedním z nich je Maniu. Až dosud mu to prošlo, poněvadž kdyby se ho král dotkl, riskoval by revoluci. Ale Maniu přestal být ministerským předsedou přičiněním paní Lupescu. Ten druhý byl plukovník Vladimír Precup. Tento důstojník byl hlavním činitelem tajných příprav, které se konaly za hranicemi pro Carolův návrat do Rumunska. Léta byl jedním z nejlepších Carolových přátel vedle všemocného soukromého tajemníka Dimitrescu. Později Precup usoudil, že vliv paní Lupescu na Carola ničí zemi, a zosnoval fantastické spiknutí proti ní. Byl zatčen, propuštěn z armády a odsouzen na deset let do vězení. Jedna osoba se odvážila boje s ní — až do jisté meze. Byl to a je Nicolae Titulescu, rumunský pohyblivý a nevystižitelný zahraniční ministr. Po zavraždění Ducově odmítl Titulescu vstoupit do vlády, pokud se neprovede obecné čištění. Odepřel sloužit v jakékoli vládě, dokud král bude obklopen společností, která povzbudila Železnou gardu až k vraždě. Titulescu byl pro Carola nepostradatelný jako jediný Rumun s evropskou pověstí v mezinárodních věcech. Za svůj vstup do vlády požadoval zlomeni staré kamarily. Asi týden trval boj mezi paní „Lupescu, královou milenkou, a mezi Tituleskem, který nedbá milenek. Titulescu vyhrál. Ale byl příliš prozíravý, než aby ohrožoval posici paní Lupescu samotné. Lupescu je vlastně ideální milenka, nebýt té politiky. Není frivolní; naopak její diskrétnost je známá. Ani čtyřicet lidi v Bukurešti mimo její vlastní kroužek ji nikdy nevidělo. Není rozhazovačná; poznala cenu peněz v letech vyhnanství a přemlouvá Carola, aby šetřil. Podle všeho, co se povídá, je mu věrná, a to v zemi obrovsky nevázané. Nemá touhy po sňatku s Carolem. Ví, že by to byl konec dynastie. Také mu nezpůsobila nesnáze s nelegitimními potomky. A Madame de Montespan, připomeňme si, jich dala na krk Ludvíkovi XIV. sedm. Magda Lupescu je opravdovým anachronismem. Králové jsou v dnešních dobách střízliví lidé; a královské oblíbenky zrovna jako dvorní šaškové vlastně vymizely. V Bukurešti se vykládá malá historka o tom, jak její otec ji přísně vyplísnil v době, kdy Carolův bratr Nicolae se oddával milostným a skandálním dobrodružstvím. Carol už byl usazen. Ale Nicolae teprve začínal. Proti rozkazu svého bratra uzavřel sňatek s jistou Madame Saveanu. Carol provedl něco zcela podobného ve svém mládí, ale není většího puritána, než ten, který se obrátil. Carol se rozzuřil; Nicolae, prohlásil, prý dělá špatnou pověst koruně. Bukurešť se bavila, zejména zprávou, že Nicolae pohněval svého královského bratra. A starý Lupescu přišel k Magdě a řekl: „Dcero, dcero, do jaké se to mícháš rodiny!“ Královský život. Carol je dnes dosti statný a poněkud tloustne; už není mladíkem; letos mu bude, jako jeho královskému bratranci anglickému, 42 let. Je marnivý, svéhlavý, má silnou vůli a nikterak není neinteligentní. Má velmi málo smyslu pro humor. Mluví dobře anglicky s nádechem německého přízvuku, dobře francouzsky s nádechem anglického přízvuku a dobře německy s nádechem francouzského přízvuku. Ani jeho rumunština není docela dokonalá — obvyklý příznak mnohojazyčného školení balkánských králů. Má se velmi slušně. Jeho osobní plat se rovná 363.635 dolarům ročně (za nynějšího kursu) a na rozdíl od obecného přesvědčení žije Carol hodně skromně a nejméně třetinu asi ušetří. Jeden bukurešťský odhad počítá jeho úspory, uložené většinou v bankách nebo cenných papírech za hranicemi, na 20 milionů francouzských franků, tedy asi přes milion nynějších dolarů. Oficiální civilní lista je tato: Král Carol. . . . . 40 milionů lvů (363.635 dolarů). Královna matka Marie 20 milionů lvů (181.820 dolarů). Býv. královna Helena 7 milionů lvů ( 63.630 dolarů). Korunní princ Michal 7 milionů lvů ( 63.630 dolarů). Cestovní výdaje . . . 6 milionů lvů ( 54.545 dolarů). Úhrnem . . . . 80 milionů lvů (727.260 dolarů). Carolovy vztahy k celé jeho rodině jsou špatné s výjimkou vztahů k jeho synovi Michalovi, vzácnému příkladu mladíka, který už jednou byl králem v jedné zemi a patrně zase jím bude v téže zemi. Jeho soustava Michalovy výchovy je znamenitá, poněvadž Carol si uvědomil, jak špatná byla jeho vlastní výchova. Ale Carol se vyhýbá své matce; vypověděl svou bývalou choť Helenu; on a jeho bratr Nicolae zdaleka nejsou přáteli; a tvrdí se, že nemá rád svou sestru Ileanu, nyní choť arciknížete Antonína Habsburského, která je nejhezčí z královského rodu rumunského. Carol má velmi málo přátel; jen málo králů si skutečně může dovolit přepych přátelství. Umí být hrubý a pánovitý a drží na důstojnost; lidé shledávají, že je s ním těžko mluvit. Je nehezký, skřípavý, nenáležitý rys v jeho povaze, který souvisí se žárlivostí jeho matky. Jeho nejbližším přítelem je asi Titianu; člověk, jenž je podtajemníkem ministerstva vnitra ve všech vládách; jiným důvěrníkem je profesor Nicolae Iorga, fantastický učenec, který byl jeho vychovatelem v mládí a který se stal profesorem obecných dějin na bukurešťské universitě ve věku 22 let a napsal 257 knih a brožur. Carol není diktátorem. Prostá pravda je, že nemá potřeby jím být. Je ochoten téměř ke každému kompromisu, který by ho zachránil od nebezpečí zřejmé diktátorské vlády, poněvadž si dobře všiml osudu svých královských bratranců, Alfonsa Španělského a Alexandra Jugoslávského. Nepotřebuje provádět diktátorskou moc hlavně pro rumunský volební zákon, podle něhož strana, která dostane 40% hlasů, dostane 30 procentní přídavek mandátů ve sněmovně. A rumunská politika je taková, že vláda není nikdy přehlasována; král určuje dobu výměny, provádí jmenování nové vlády a pak tato vláda provede nové volby a vždycky je vyhraje. Když byl Duca zabit, onemocněl král neobyčejně náhlou diplomatickou chorobou, která mu zabránila účastnit se pohřbu zabitého předsedy vlády. Obával se, že Železná garda by mohla vyhodit do povětří katedrálu, kde se konaly smuteční bohoslužby. Rozhodnutí, že se nezúčastní, se stalo v posledním okamžiku. Na plánech předem připravených bylo zřejmé, kde má být. Ale nebyl tam. V Bukurešti se šeptalo, že Carol se skrýval v zámku, ochromen strachem. Možná, že byl toliko opatrný. Ale ztratil pěknou možnost dokázat, že kulky, které mohly zabít ministerského předsedu, nepoškodí krále. Takový je vládce 18,800.000 Rumunů. Matka Marie. Je třeba ještě něco dalšího říci o Marii. Je to stále ještě skvělá žena. V jejím vlastním životopise jsou veliké úseky, které nikdy neměla napsat; ale už od dětství chodila ráda se svými věcmi na veřejnost. Narodila se beze smyslu pro nenávist a pro žárlivost; neměla ani nejmenšího stínu komplexu méněcennosti; byla by mohla být znamenitou herečkou, její dramatická schopnost je obrovská. Tragedie jejího života je nezdar jejího osobního poměru ke Carolovi. Zkazila ho v mládí a stále ho hluboce miluje, ale jako krále ho nemůže brát vážně. Pro ni je stále ještě hochem. Je téměř neschopna zapudit myšlenku, že je úplně absurdní, když vystupuje jako panovník. A to ovšem se jemu nelíbí. Naproti tomu posice paní Lupescu u Carola plyne zčásti z toho, že v něm vidí to, čím konec konců on je, totiž krále Rumunska. Marie má ráda mladého Michala a zoufale doufá, že dospěje s její povahou a že překoná zkaženou generaci svého otce. Přeje si, aby měl dobré vychování, aby se oženil s nějakou princeznou a byl dobrým králem. Dělá vše, co je možné, aby napravila nešťastné důsledky jeho posice v poměru k jeho rodičům. Paní Lupescu, mimochodem, vidí Michala občas, ale pravidelně, a také ho má ráda. Nemělo by se zapomínat, jak Marie byla královnou vysloveně politickou. V moderním světě si královské osoby musí svou funkci zasloužit. Marie dala Rumunsku nejen svých šest dětí; víc než zdvojnásobila počet jeho obyvatelstva i jeho území. Jako Angličanka působila na Ferdinanda, Němce z rodu hohenzollernského, aby se přidal k Dohodě a ne k ústředním mocnostem za války; a tak se jí podařilo proměnit Rumunsko s poněkud směšného malého království na sedmý největší stát na evropské pevnině. Marie je nyní mimo politický rámec. Ale, jak praví, lidé vědí, že kdyby ji „potřebovali“, že je tam. Také fašisté. Ne dále než přes dva bloky od zámku, kde bydlí Carol, je hotel, jenž — mírně řečeno - vyjadřuje mnoho z ducha Bukurešti po všech stránkách. V tomto hotelu téměř každé odpoledne sedí dva nebo tři mladí muži, dobře oblečení a mluvící několika jazyky, srkají tureckou kávu a vykládají si o revoluci. Jsou to členové Železné gardy. Tuto organisaci založil v roce 1927 mladý horlivec Corneliu Codreanu, který byl polského a ne rumunského původu; jeho skutečné jméno je Zielinski. Nejprve tomu říkal „Legie archanděla Michaela“. Jeho programem byl fanaticky hlučný polofašismus se silným nacionalistickým a antisemitským základem. Jeho stoupenci pochodovali po venkově, nosili bílé kroje, měli planoucí kříže, budili dojem u nevzdělaných venkovanů a bouřili studenty ve městech. Počet členstva nedávno byl 200.000. Codreanu věřil v otevřené násilí; Opravdu také jednou zastřelil starostu v Jasech, jemuž vytýkal, že je přítelem židů. Ale jeho hnutí bylo jen jakousi nepříjemnou vyrážkou na tváři země, dokud Hitler nepřišel k moci v německé říši. Potom dosáhl rychle značného politického významu, poněvadž kdyby se Železná garda dostala k moci, mohla by přenést tradiční přátelství Rumunska od Francie na Německo. Osoba Magdy Lupescu působila vytrvale jako červený šátek na Železné gardisty. Na konec desperádi Železné gardy zavraždili ministerského předsedu Ducu. Po této vraždě se Železná garda rozptýlila. Obecné vysvětlení je, že Lupescu se skupinou svých přátel si uvědomila, že nebezpečí je vážné a zkusila jednoduchý rumunský prostředek, totiž podplácení. Obecně se říká, že Codreanu byl odstraněn se scény přímým výkupem, a vůdcovství organisace přešlo na mnohem inteligentnějšího a významnějšího člověka, jímž je Nicolae Stelescu. Stelescu a jeho lidé se oficiálně odloučili od Codreana, poněvadž nevěřili v terorismus. Stelescu se snažil udělat Železnou gardu celkem vážnější. Jakožto politická strana byla zakázána, ale on se pokoušel bojovat dovolenými prostředky. Je to fanatik 31 letý, idealista se sborem poradců, kteří ho uctívají. Sedává na jakémsi svém dvoře v halle Athena Palace Hotelu téměř každé odpoledne. Je to dobrý demagog a řečník. Jeho nejdůležitějším plánem je vyhnat paní Lupescu. Všechno ostatní je až v druhé řadě. Jeho lidé říkají, že se dostanou k moci agitací v celé zemi, soustředěnou v místních klubech, kterým se říká „Kult vlasti“. Chtějí zrušit politické strany, až dosáhnou moci, ale krále by nechali, vzdá-li se paní Lupescu. Mluví o králi s dokonalou úctou. Popírají, že jejich organisaci by ještě financoval Hitler. Říkají naopak, že když jejich lidé navštívili Rosenberga v Berlíně, byl Rosenberg úplně ohromen, že nechtěli peníze, a zalichotil jim, že jsou jedinou balkánskou hitlerovskou skupinou, která kdy přišla do Berlína a nežebrala. Železná garda za nynějšího vedení se nedávno přidružila k veliké Národní selské straně, kterou vede Juliu Maniu. To je významná okolnost. Maniu se domnívá, že využije Železné gardy, že to budou jeho bojovné čety. Železná garda soudí, že využije Mania; je to jejich politický taktik. Také jiní vůdci a jiné strany se přidaly k této neformální jednotné frontě jako odštěpení liberálové Jiřího Bratianu a stoupenci generála Averescu, hlavního válečného hrdiny rumunského. A všechny spojuje společná nenávist k paní Lupescu. Nynější vláda celkem trpí Železnou gardu podle typicky rumunského ujednání. Nynější ministerský předseda Tatarescu patrně řekl Stelescovi, aby si dělal, co chce, ale že ho nesmí být vidět po celou dobu, dokud Tatarescu vládne. To znamená, že Stelescu sílí, ale neprojeví svou sílu, dokud Tatarescu je u vlády, takže ministerský předseda sám s ním nemá žádných obtíží. Pěkné! Mania vypravuje. Jeden z nejjemnějších charakterů na celém Balkáně, ba v celé Evropě, a jistě nejvýznačnější občan Rumunska je Juliu Maniu. Je asketický, nepodplatitelný, věrný státu, pochází ze Sedmihradska a je to selský syn. Je svobodný. Jako Maček v Chorvatsku, jemuž se jeho kariéra podobá, je římský katolík; měl jesuitskou výchovu. Nemá zájmu ani o ženy, ani o peníze, ani o osobní moc; je to rumunský vlastenec pro Rumunsko, což je věc nesmírně vzácná. Maniu se narodil roku 1873. Před válkou byl poslancem v uherské sněmovně, kde byl zástupcem tehdejší rumunské menšiny. Jeho zdraví není dobré. Jeho vady jako politika jsou nepoddajná svéhlavost a neschopnost ke kompromisu; jeho mysl, jinak houževnatá, se pohybuje jen zvolna. Je schopen zřeknouti se všech zájmů. Vzdal se předsednictví vlády, poněvadž byl přesvědčen, že Carol naložil s Helenou nespravedlivě. Vzdal se svého předsednictví národní selské strany, poněvadž cítil, že Carolova nechuť k němu kazí naděje strany na politický úspěch. Maniovým prvním velikým výkonem bylo spojení dvou křídel spodní Oposice hned po válce a sjednocení jich. Ze starého království přicházela „selská“ polovina strany; ze Sedmihradska a jiných území, jichž Rumunsko nabylo mírovou smlouvou, přicházela „národní“ polovina. Rumunsko mělo po prvé ve své historii slušnou vládu, když Maniu se stal ministerským předsedou. Pokoušel se provést podstatné úspory a reformy ve vládě; dal se do nové organisace zemědělství a železnic, zejména však — což bylo výkonem negativním, ale cenným — ukončil neblahou tyranii Bratianů. Kromě toho Maniu provedl věc, za kterou se mu dnes dostává málo vděku — přivedl zpět krále Carola. Ve světě bylo hodně slyšet o tom podivuhodném příletu v červnu 1930, jímž Carol znovu nabyl svého trůnu. Skutečná historie toho však dosud nebyla napsána. Obecně se soudí, že Carol pomocí skupiny odvážných desperádů to provedl sám. Byl popsán jako hrdinský princ, jakýsi moderní Allen Quarter Maine. Nic nebylo dále od pravdy. Carol neučinil pro svůj návrat nic jiného, nežli že si sedl do letadla. Celou věc řídil v samotném Rumunsku Maniu. Měl k tomu jasné důvody. Věděl, že Carol za hranicemi země je ustavičným ohniskem neklidu a intrik. Uvědomoval si, že regentská rada je slabá a silně věřil na tři základní podmínky instituce monarchií: stálost, trvalost, autoritu. Kromě toho věděl, že pokud „liberální“ strana (Bratianova) byla proti Carolovi, jeho vlastní Národní strana selská z realistických důvodů bude pro Carola. Tak logicky dospěl k pokusu, aby dostal domů bludného prince. Ale chtěl ho dostat domů bez paní Lupescu. Hluboce zklamán po letech Maniu sám sepsal celou historii ve formě řeči, ale 12. prosince 1934 mu nebylo dáno povoleni pronést ji v rumunské sněmovně. Do podrobností tam líčí své neustálé působení pro Carola už za života Ferdinandova. Když Ferdinand zemřel, činnost Maniova v tomto směru se znásobila. Připravil Národní selskou stranu pro myšlenku Carolovy restaurace, vyslechl regentskou radu a pečlivě vyšetřoval veřejné mínění. Zde je část jeho řeči, která dosud nikdy nebyla uveřejněna: „Netrpělivost J. K. V. prince Carola rostla, ale ani v nejmenším nedával na jevo úmysl odloučit se od paní Lupescu... Ve všech rozmluvách, které jsem měl s J. K. V. princeznou matkou Helenou, pokoušel jsem se zmírnit její pochopitelné roztrpčení vůči J. K. V. princi Carolovi, aby byla duševně připravena ke smíření, kdyby se princ Carol vrátil... J. K. V. princ Carol pokládal moji opatrnost za nerozhodnost. Můj postup, který byl potvrzen zprávami, jež jsem dostával, nebyl způsoben váhavostí, nýbrž tím, že pro mne byly významné dvě věci: nejprve jsem potřeboval ujištění od J. K. V. prince Carola, že má v úmyslu vládnout ústavně a nikoli prostřednictvím osobních přátel; a dále, že se odloučí od paní Lupescu, jež má na něho osudný vliv...“ Maniu dále vypravuje, jak poslal emisaře do Paříže, aby vyslechl Carola; emisař nemluvil jen s princem, nýbrž i s paní Lupescu, která přísahala, že nezmaří tyto plány tím, že by se vrátila do Rumunska s ním. Řekla prý: „Ten den, kdy J. K. V. se vrátí na trůn pro blaho země, zmizím navždy a mým jediným přáním je, aby pak už nikdo o mně nemluvil.“ Opatrný Maniu chtěl, aby toto prohlášení bylo doplněno projevem Carolovým. Rozhodl se poslat za ním prince Nicolae. Pokračuje: „V této situaci jednou ke konci května 1930 se ke mně dostavil dobrý známý major Precup, oddaný stoupenec J. K. V. prince Carola, a oznámil mi, že byl u J. K. V. prince Carola; ten ho prý prosil, aby zjistil, jaké bude mé konečné stanovisko, kdyby J. K. V. princ Carol se jednoho dne rozhodl navrátit se domů. Uložil jsem majoru Precupovi, aby mu vyřídil, že takového kroku není třeba, poněvadž J. K. V. princ Nicolae odjede 18. července do Paříže a sejde se tam s princem Carolem, aby s ním probral tyto věci, dokud nemohu přijít sám. Tázal jsem se majora Precupa na paní Lupescu. Odpověděl, že ona se nevrací do země. Řekl jsem mu pak, že v tom případě, kdyby J. K. V. princ Carol se rozhodl samostatně pro návrat, nenašel by ve mně nepřítele, nýbrž dobrého přítele.“ Maniu pak podrobně vykládá své značné úsilí, aby věc byla dobře připravena. Myslil na každou drobnost. Zavolal plukovníka Manolescu, pobočníka prince Nicolae, a vyjednával s Nicolaem. Ujednal s ministrem války generálem Condescu, že ten připraví vojsko v Kluži a v Jasech pro Carolovo přijetí a že posádka bukureštská bude poslána na letiště. Informoval vládu a regenty a ujednal, že jeden z regentů, Sarateanu, se vzdá svého místa, aby je mohl zaujmout Carol. Ba dokonce připravil i místnost, kde Carol měl spát v paláci. Carol přiletěl; a o páté hodině ráno druhý den Maniu dostal zprávu, že si přeje být prohlášen králem hned. Maniu naproti tomu soudil, že Carol má nejprve vstoupit do regentské rady, až se vyřídí jeho manželský spor a až si země zvykne na nový stav věcí. Carol však naléhal. Maniu tedy oddaně a s jistými nesnázemi obstaral souhlas regentské rady a svolal schůzi vlády: „Pět ministrů hlasovalo pro vstup J. K. V. prince Carola do regentství a 6 jich bylo pro to, aby byl prohlášen králem. Souhlasil jsem s menšinou, ale několik ministrů řeklo, že jsou ochotni podrobit se mému rozhodnutí, ať bude jakékoli... Za schůze vlády přišla ke mně veliká delegace členů parlamentu z naší strany. Přijal jsem je. Soudili, že J. K. V. Carol by měl být hned prohlášen králem a prosili mne, abych se proti tomu nestavěl. Viděl jsem hned, že ve věci nastal obrat, kterému jsem už nijak nemohl zabránit, i když bylo jasné, jak špatné důsledky bude mít, když J. K. V. Carol bude prohlášen králem a neupraví se před tím otázka princezny Heleny a paní Lupescu... Ale nemohl jsem vymáhat násilím svůj názor proti veřejnému mínění a bylo už příliš pozdě dosíci výsledků, které jsem měl na mysli. Proto jsem se odhodlal k jedinému logickému a poctivému postupu; podal jsem demisi.“ Carol po několika dnech byl donucen přijmout Mania znovu v čelo vlády. Maniu pokračuje: „Hned po utvoření vlády ve shodě s přáním J. V. krále navrhl jsem, aby se korunovace konala bez odkladu. Určil jsem pro ni dobu mezi 15. a 20. zářím 1930 a zařídil, aby J. V. král byl korunován spolu s princeznou matkou Helenou. Vypracoval jsem program korunovace a provedl předběžná opatření v Albě Julii. Unaven, ale potěšen z výsledků, odjel jsem na dva týdny dovolené. Po svém návratu jsem našel situaci úplně změněnu. J. V. král uz nechtěl slyšet o korunovaci. Situace, která k mé radosti se začala lepšit a slibovala, že se stane normální, se zase zhoršila. Nevěděl jsem, čím ta změna byla způsobena... Pak náhodou jsem se dověděl, že paní Lupescu se vrátila do země. Nechtěl jsem tomu věřit. Dal jsem to vyšetřit ředitelům bezpečnostní služby, pánům Cadere a Bianu. Ti mi to popřeli. Tázal jsem se pana Vaydy. Nevěděl nic. Zase jsem dostal zprávu, že se vrátila paní Lupescu. Znovu jsem se tázal pana Bianu, jenž mi odpověděl, že je to jiná paní Lupescu. Dověděl jsem se však, že se vrátila 4. srpna 1930.“ Krátce potom Maniu znovu odstoupil. Byl „neobyčejně unaven“ a viděl, že „za těchto podmínek vláda s úspěchem není možná“. Král, jak praví, přijal jeho demisi se „zřejmým potěšením“. Maniu se naučil, že panovníci nebývají rádi příliš zavázáni svým poddaným. Carol se opravdu pokusil opustit paníi Lupescu. Vydržel však sám zrovna dva měsíce. Pak shledal život bez ní nesnesitelným. Diplomat de Luxe. Jediný další rumunský politik, zasluhující zmínky, je báječný zahraniční ministr Nicolae Titulescu. Vypadá jako mongoloidní opice; je nejlepším vyjednavačem na Balkáně; všichni novináři v Bukurešti jsou jeho; je to jediný člověk v Rumunsku, kterému věří francouzský generální štáb; umí skvěle mluvit asi půl tuctem jazyků; jeho vtip a nezdolatelná živost je proslulá po celé Evropě; stále nosí svrchník i v nejparnějších dnech; je to číslo 2 v seznamu lidi, kteří mají zemřít podle plánu Železné gardy; dvakrát byl předsedou Shromáždění Společnosti národů a v roce 1935 byl předsedou jak Malé dohody, tak Balkánské dohody, které mají dohromady asi 70 milionů obyvatelů. Carol prý by se ho rád zbavil, ale Titulescu by se pak spojil s Maniem, což by byl pěkný tanec. Německo nebo SSSR? Rumunsko je státem číslo 2 v železném kruhu Malé dohody. Jeho armáda není příliš dobrá, ale jeho naftové prameny — jednu třetinu jich mají britské společnosti — jsou obrovské a Rumunsko má veliký strategický význam ve francouzské alianční soustavě po celé Evropě. Francouzi by neradi ztratili Rumunsko. A také nemají v úmyslu to učinit. Ale Rumunsko tu a tam propadalo pokušení přiklonit se k Německu. Důvodů je několik: 1. Rumunským hlavním produktem je obilí a Německo je nejlepším možným odbytištěm. Partneři Francie a Rumunska v Malé dohodě a v Balkánské dohodě (Jugoslavie, Turecko a Řecko) mohou kupovat jen velmi málo rumunského obilí. Německo by je mohlo koupit všechno — za politickou cenu. 2. V Rumunsku je nejen velmi prudký antisemitismus, nýbrž je tam i německá menšina 800.000 Sasíků; ti ovšem pociťují svrbění hákového kříže. Vedle Železné gardy jsou nejméně tři fašistické strany v Rumunsku. 3. Nepřítelem Rumunska je Maďarsko. Francie není dost blízko, aby pomohla Rumunsku v případné válce s Maďarskem, i kdyby to chtěla udělat. Německo by mohlo. To je věc daleké budoucnosti, ale nutnost mít spojence pro případ, kdyby se někdy Maďaři pokusili nabýt nazpět Sedmihradska, má jistou úlohu v zahraniční politice rumunské. 4. Carol je poloviční Hohenzollern. A jako mnozí lidé s mocí, kteří by rádi měli ještě víc moci, má asi tichý obdiv pro Hitlera. Francouzsko-sovětská dohoda na druhé straně může udržet Rumunsko v dosavadním šiku. Po léta se Rumunsko bálo ruského pokusu o opětné nabytí Bessarabie, bohaté provincie podél Dněstru, kterou si Rumunsko vzalo ze SSSR po válce. Bolševici, hrajíce o mír na západě, se vzdali útočných úmyslů na Bessarabii. To ovšem ulevilo Rumunům a byla tak zahájena cesta k rozšíření francouzské aliance o rumunsko—sovětskou smlouvu o neútočení. Kapitola dvacátá sedmá. JUGOSLAVIE PO ALEXANDROVI. Petr II., nejmladší panovník evropský, dvanáctiletý, král Jugoslavie po svém zavražděném otci Alexandrovi, je titulárním vládcem nějakých 13,510.000 zdatných a neklidných Srbů, Chorvatů, Slovinců, Makedonců, Černohorců, Bosňáků a Dalmatinců, spojených v království Jugoslavie. Je to plachý a bázlivý hoch. Je mu už téměř třináct let a ještě nemluví žádným jazykem dobře. Anglicky mluví váhavě, jeho srbština není dokonalá. „Není čilý, ubohý Petr,“ říkají členové jeho okolí. Obtíž, jak se zdá, je způsobena špatnou organisací výchovy. Nedostatkem péče nebo uvědomění nebo obojího vychovávali ho otec a matka dost nesoustavně. Až do deseti let ho učila jen anglická „nanny“ Miss Crowtherová, která byla vychovatelkou a nikoli odborně školenou učitelkou. Měla ryzí povahu a byla oddána osamělému tichému hochovi, ale její podíl na jeho výchově by se byl měl skončit, když Petr dosáhl školního věku. Král Alexander si to uvědomil teprve krátce před svou smrtí; byla to královna Marie Rumunská, hochova babička, která se do věcí vložila a naléhala na nějakou vhodnou výchovu pro prince. Byl tedy poslán do školy do Anglie. Pak byl jeho otec zavražděn a Petr, jako jeho nástupce, se vrátil do Jugoslavie a nemůže už nyní znovu chodit do školy, poněvadž ustanovení jugoslávské ústavy zakazují panovníkovi opustit zemi na nějakou delší dobu. Bylo škoda, ze Petr nemohl ukončit školu v Anglii. Sáhlo se aspoň po nejlepší možné náhradě, byl svěřen anglickému učiteli Parrottovi. Na neštěstí je Parrott také stižen plachostí. Je téměř tak plachý jako ten hoch sám. Petr se dověděl o smrti svého otce od královny Marie. Nevěděla, jak by mu hroznou novinu tlumočila. Na konec řekla: „Petře, víš, lidé ti budou nyní říkat Veličenstvo.“ Hoch se dal do pláče a volal: „Babičko, jsem příliš mladý, abych byl králem.“ Od Petrovy nepodařené výchovy se výrazně liší příklad jeho bratrance Michala Rumunského. Carol věnoval Michalovi značnou pozornost. Chodí do školy s dvanácti jinými hochy, sebranými z celého království, a stýká se s nimi úplně demokraticky. Hoši jsou vybráni z rozličných oblastí Rumunska — Sedmihradska, Bessarabie atd. -, takže Michal pozná rozličné rumunské povahy, a přicházejí také z rozličných vrstev: otec jednoho na příklad je železničním výhybkářem, jiný je synem malého úředníka. Škola je v zámku, má náležitý učitelský personál a Carol pozve hochy jednou za týden nebo podobně k obědu. Michal je proto hochem vyváženým a sebevědomým, a když se sejde s Petrem, je rozdíl mezi jeho kypivou čilostí a Petrovou plachou bázlivostí přímo nápadný. Petr je jedním z nejbohatších hochů svého věku v Evropě, snad nejbohatším vůbec. Finanční část závěti jeho otce nebyla nikdy uveřejněna, ale pokud je známo, je Petr jediným dědicem, a otcovo jmění se odhadovalo asi na 10 milionů dolarů. Jugoslávská civilní lista se vyplácí celá králi a král určuje, jak se rozdělí mezi rodinu. Dvanáctiletý hoch ovšem to nemůže dělat a tak jeho bratranec, regent princ Pavel a jeho matka mají na starosti tento důchod, i když jen jako správci. Civilní lista je obrovská, činí 55 milionů dinarů ročně, t. j. asi 1,250.000 dolarů při dnešním kursu; polovina se platí v dinarech v Jugoslavii, polovina se ukládá ve švýcarských francích za hranicemi. Regent Pavel dostává z civilní listy 720.000 dinarů ročně a k tomu má plat jako regent 540.000 dinarů, což se přibližně rovná dohromady 28.000 dolarů — pouhá maličkost proti částce, kterou má teoreticky k disposici královský hoch. Petr je hoch s trůnem — a bez kamarádů. Má 10 milionů dolarů — a nemá nač je vydat. Jeho důchod činí asi 3000 dolarů denně, ale zato je zatížen vladařstvím v jedné z nejméně klidných zemí balkánských. Všechen lesk království, pokud je vůbec nějaký, sotva vynahradí hrozné napětí, které bude provázet dospělý věk tohoto nešťastného hocha. Měl by nyní hrát football; místo toho střeží jeho kroky dvorní komorník. Kromě toho má nejhroznější vyhlídku na světě; nikdy nemůže změnit své zaměstnání, je králem pro celý život, nikdy nemůže uniknouti stanovené budoucnosti. Král mučedník. Alexander je mrtev a jeho prostřílené tělo leží v hrobce Karaďorděvičů v Oplenci blízko Bělehradu, nádherně vyzdobené stavbě, která bude vypadat pěkně za 100 let nebo za dvě století, až čas ztemní barvu planoucích mosaik. Ale chceme-li rozumět Jugoslavii, chceme-li aspoň přibližně zhodnotit průběh událostí, musíme okamžik pozorovat život a dílo mrtvého krále. V obrazech, jak je přinášely časopisy, se podobal zubnímu lékaři z malého města. Ve skutečnosti se podobal tomu, čím byl — králi. Byl přičinlivý, krutý, okouzlující, schopen téměř nevysvětlitelně náhlých návalů tyranství, temperamentu a zuřivosti, ale ukázněný a bystrý — spletitý charakter. Byl zároveň nesmiřitelný a ve svých dobrých okamžicích dobromyslný. Zemřel ve věku 46 let a je silnější po své smrti, než byl zaživa, poněvadž aspoň dočasně jeho zavraždění dovedlo sjednotit rozervanou zemi. Alexander byl především jiným voják. Probojoval celou válku. Prožil s obyčejnými vojáky hrozný ústup přes Srbsko v roce 1915. Ve svém osobním životě mravný až k přísnosti, pohrdal hluboce svým švakrem Carolem. Měl rád Borise Bulharského, ale nedůvěřoval jeho bojácnosti a snivým záchvatům. Pro Alexandra bylo nemyslitelné jít po ulicích svého hlavního města bez průvodu jako Boris. Byl vychován na carském dvoře v Petrohradě, kde býval pážetem; lesk a svrchovanost tohoto dvora působily na něho pronikavě a měly vliv na celý jeho život. Nemiloval pompu, ale velmi miloval projev autority. Svého fantastického platu užíval nesmírně úsporně; jediné jeho výstřednosti byly knihy a automobily. V dedinjské knihovně měl 20.000 knih. Měl 23 automobily, všechny Packardy: byl největším jednotlivým majitelem Packardů na světě. Jako všichni diktátoři, s výjimkou Hitlera, byl neobyčejně pracovitý. Vstával časně a byl u svého stolu už o osmé hodině; jeho tajemníci musili v té době už mít připravenu celou jeho denní korespondenci, noviny atd. O desáté hodině každého dne se začínaly audience. Každé pondělí přijal nejprve šéfa generálního štábu, městského velitele bělehradského a policejního ředitele. Bezpečnost především bylo jeho heslo. Pracoval až dlouho do večera, kdy otupen už únavou, si buď zahrál bridge s královnou a s několika blízkými přáteli, nebo jako Hitler naslouchal hudbě. (Mezi jeho přáteli byl první rabín bělehradský a vyslanci americký a britský. Britský vyslanec Sir Neville Henderson měl na něho mocný vliv.) Na piano hrál sám hodně často a dobře. Nikdy nenosil civilního oděvu; vždycky byl v uniformě. V jeho přijímacím pokoji jedinými ozdobami byly skřínky s modely polního dělostřelectva a průřezy granátů vyleštěnými, až se leskly jako klenoty. Za ním a za mladým Petrem je několik generací nejbouřlivější balkánské genealogie, jakou si lze představit. Dynastie Karaďorděvičů je ryze srbská; na rozdíl od všech jiných dynastií navazovala příbuzenství s jinými panovnickými rody jen velmi váhavě a pak nanejvýš s nejbližšími balkánskými sousedy. Alexandrův otec Petr I. si vzal za choť dceru krále černohorského; Alexander sám šel jen do Bukurešti, aby si vzal Marii, dceru rumunské Marie. Rod Karaďorděvičů (jméno znamená Černý Jiří), pochází od hajduka, náčelníka, jenž osvobodil Srbsko od Turků v roce 1810. Tento původni Černý Jiří byl osobou zvláštního charakteru. Vedle svých vlasteneckých výkonů zabil jak svého vlastního otce, aby ho zachránil od tureckého zajetí, tak svého vlastního bratra, a i sám byl potom zavražděn. V celém XIX. století ten rod se vinul srbskou historií jako červená nit. Někdy byl u moci, někdy mimo. V roce 1903, kdy se začala moderní jugoslávská historie, vládli v Srbsku král Alexander Obrenović, který patřil k jiné dynastii a jeho královna Draga, žena z obyčejného rodu a nedobré pověsti. Zavraždili je důstojníci, oddaní rodu Karaďorděvičů, který byl tehdy dočasně ve vyhnanství. Karaďorděvič, který pak nastoupil na trůn, Petr I., byl otcem zavražděného Alexandra. Vládl až do roku 1914, kdy Alexander se stal regentem. Petr byl stižen temperamentem svého rodu. Byl to charakter násilný a nestálý. Když jeho mysl se začala kalit, důstojnická skupina, která ve skutečnosti vládla v Srbsku, ho odstranila z trůnu. Regentem by býval měl být nikoli Alexander, nýbrž nejstarší syn Jiří. Ale Jiří, korunní princ, neměl vyrovnanou povahu. Mlátil své služebnictvo v návalech zlosti a po několika značných skandálech byl klidně prohlášen za nepříčetného a internován v pevnosti v Niši. Tam v roce 1935 stále ještě byl. (Gedye se zmiňuje o jednom italském novináři, jenž popisoval, jak Jiří odstřeloval revolverem cigarety z úst svého nešťastného sluhy.) Alexander, budiž hned řečeno, nezdědil žádnou z těchto vlastností Karaďorděvičů. Nebyl ani vrahem ani šílencem. Byl to král svědomitý až k únavě a dokonalý vlastenec, který dělal to, co pokládal pro zemi za nejlepší. Veliká část země, jak uvidíme dále, chtěla něco docela jiného a Alexandrova strohost neusnadňovala jednání; ale tento panovník, ač jeho egoismus byl by mohl být sveden na špatné cesty rodovou tradicí, byl neochvějně přímý. Tragické bylo, že přivedl zemi na okraj zmatku tím, jak se usilovně pokoušel ji sjednotit. Tolik o Petrově rodu a Petrově otci. Není to zrovna blahodárné dědictví. Princ Pavel, první regent, byl Alexandrovým bratrancem a jeho nejbližším schopným dospělým příbuzným. Proto král musil vybrat jeho, prostě aby zachoval dynastii, ač bylo dobře známo, že oba nebyli důvěrnými přáteli. Pavel byl vychován v Oxfordě, což je nejhorší možné místo pro výchovu člověka činu. Jeho choť, princezna Olga, je sestrou vévodkyně z Kentu. Princ má rád knihy, hudbu, obrazy a život venkovského šlechtice. Chtěl by zemřít na loži, pokud by to bylo nutné, což dosud dokázal jediný vládce z rodu Karaďorděvičů (a ten jediný, Petr I., nebyl duševně zdráv.) Srbové o něm říkají, že je „příliš anglický“ a opravdu, on se dohodne lépe s cizinci než se svým vlastním lidem. Pavel nikdy neměl nejmenší ctižádosti být regentem. Královská moc možná ho přiměje oceňovat i její lesk, ale on by dal jistě přednost menšímu lesku, kdyby ho mohl dosíci s menší odpovědností. Být vladařem takové země, jako je Jugoslavie, není nic zábavného. V prvních několika měsících svého regentství nemohl Pavel spát bez utišujících prostředků. Pavel je osobností příjemnou a lidé se ho nebojí, nebojí se mu říkat pravdu, jako se báli Alexandra. Ač na počátku byl k němu snadný přístup, dává se nyní pečlivý pozor na všechna jeho jednání. Jedna z kleteb balkánské politiky už na něho sestoupila — armádní intriky. Když Pavel jde na procházku — pro zotavení — je to vlastně malá tragikomedie. Jeden automobil naplněný vojáky jede přímo před ním na lesní cestě a druhý přímo za ním; vojáci vroubí cestu a Pavel se svou chotí zvolna procházejí, duseni plyny z automobilů, a nemohou se podívat na nějaký strom nebo ptáka, aby hned nevyskočila hlídka. To dělá armáda a udržuje ho tak povolným. Přes to vše Pavel ukázal schopnosti k poměrně dobré vládě. Pustil se do boje se starými Srby, když se pokusili umlčet králův testament. Jeho vliv vždy směřoval ke smířlivosti a byl to on, kdo důrazně přemluvil svého prvního ministerského předsedu Jevtiče, aby propustil Mačka, vůdce chorvatské oposice, z vězení. Pavel není ctižádostivý. Jeho regentství má trvat ještě sedm let. Bude asi rád, až budou pryč. Druzí dva regenti jsou Stanković, bývalý Alexandrův osobní lékař, a Perović, bývalý bán chorvatský. Ani Stanković, ani Perović není pravověrný Srb a jejich jmenování vzbudilo v Bělehradě poplach. Král si je vybral zřejmě z důvodů typicky balkánských. Jsou to osobně poctiví lidé, což je vzácné, a nejsou ani příliš známí, ani se asi nestanou velikými hrdiny. Kromě toho Stanković s Perovićem se navzájem nemají rádi; král si toho byl vědom a věděl, že se budou mezi sebou přít a že proto jeden z nich bude vždycky na Pavlově straně, takže Pavel bude mít většinu při každém rozhodnutí. Stanković, dobrý lékař, vyhojil Alexandra z obtížné žaludeční choroby, když půl tuctu zahraničních specialistů nemělo úspěchu. Stanković prostě řekl: „Veličenstvo, vám nic nechybí než nervy. Není to žádná organická choroba. Zapomeňte na to a bude vám dobře.“ Král objevil, že se touto jednoduchou léčbou uzdravil, a tázal se Stankoviče, jak se mu má odměnit. Stanković odpověděl východním podobenstvím. Jednou, řekl, turecký sultán měl veliký prospěch z rady obyčejného dvořana; na otázku, jakou by chtěl odměnu, ten dvořan odpověděl: „Oslov mne nápadně při své příští audienci.“ Sultán tak učinil. Celý dvůr se zachvěl závistí a rozčilením. Jméno toho dvořana bylo brzy na všech rtech. Zdálo se, že ten člověk je sultánovým oblíbencem. A proto veliký vezír mu nabídl místo. A pak jiné místo a na konec ten nenápadný dvořan se stal velikým vezírem. Možná, že historka je podvržená, ale pravda je, že Stanković, politicky zcela neznámý, se stal ministrem vyučování, když se král uzdravil. Pak už postupoval rychle. A nyní je regentem. Je obecně neoblíben. Lidé říkají, že nikdy nezapomněl, ani neodpustil nikomu, kdo s ním nejednal dost uctivě v dlouhých letech, kdy ještě nic neznamenal. Perović, třetí regent, je význačnější. Louis Adamič píše o něm s úctou, což je největší chvála pro politika v Jugoslavii. Neni to Chorvat v pravém slova smyslu, nýbrž Dalmatinec. Jeho vláda v Chorvatsku byla lepší než jeho předchůdců, ačkoli tlak z Bělehradu mu zabránil být opravdu mírným. Je to ovšem horlivý odpůrce federalismu, jenž věří v „základní přirozenou jednolitost Srbů, Chorvatů a Slovinců“. Psychologie vraždy. Ještě jiné jméno třeba uvésti na tomto místě: Vlada Georgiev, králův vrah. Jakým tajemným sběhem příčin se Alexander král a Georgíev vrah sešli zrovna v onom okamžiku na ulicích v Marseilli? Téměř každý zná ten pamětihodný film o té vraždě. Jeho veliká působivost pochází ze skutečnosti, že obecenstvo vědělo od té doby, co král vystoupil ze člunu, že bude mrtev za 90 vteřin. Ale král nevěděl. Georgiev byl makedonským teroristou. To znamená v balkánské terminologii, že to byl „vlastenec“ a „idealista“. Věřil ve svobodnou Makedonii; cílem jeho skupiny bylo jinými slovy vyrvat srbskou část Makedonie jugoslávské vládě a sjednotit ji s bulharskými částmi této ztracené, neviditelné země. Makedonské hnutí s tímto cílem trvá 40 let. Konečnou nadějí je zřízení nezávislé nebo samosprávné Makedonie; nepodaří-li se to, což je politicky nemožné, sjednotit Makedonii s Bulharskem. Makedonskou organisaci I. M. R. O. vedl hrozný náčelník Ivan Michailov. Byl to jakýsi Robin Hood, vrah, který nikdy nenapadal ctnostné, nýbrž vždycky jen Srby. Michailov a jeho lidé utvořili zvláštní vládu mimo vládu skutečnou, která měla svou vlastní armádu a policii, svou vlastní zpravodajskou službu, své vlastní daně a své vlastní představy zákona i spravedlnosti. Rámě této organisace bylo dlouhé a nelítostné. Zrádce nikdy neunikl. Michailovova žena na příklad sledovala nepřítele celou cestu až do vídeňského Burgtheatru a tam jej střelila. Georgiev byl Michailovovým šoférem. Makedonci se rozpadají na strany a první čin, jimiž Georgiev vynikl, bylo vlastenecké zavraždění členů skupiny, která byla proti Michailovovi. Zabil dvě význačné osoby, komunistu Hadžidimova a umírněného Tomalevského. Potom musil prchnouti, ač bulharská vláda v té době Makedonce chránila. Věnoval se hlavně dvěma projektům, které ovládly jeho schopnou, ale neustálenou inteligenci. Stal se fanatikem, a to nejnebezpečnějším druhem fanatika, fanatikem s chladnou krví. Jedním z jeho projektů, na němž léta pracoval, bylo vyhodit do povětří budovu Společnosti národů v Ženevě. Druhým byl plán vraždy Alexandrovy. Georgiev už se nedostal k tomu, aby vyhodil do povětří Společnost národů... Rok 1934 přinesl slušný počet politických vražd: Dollfuss, Roehm, Schleicher, Duca, Alexander, Barthou, polský ministr vnitra Pieracki a Sergěj Kirov, člověk číslo 2 v sovětském Rusku. Některé z nich měly přesně společného jmenovatele; provedli je fanatikové s cílem svrhnout nebo oslabit režim, který byl u moci, a připravit cestu pro vládu representativnější. Constantinescu, vrah Ducův, Planetta, vrah Dollfussův, Georgiev, vrah Alexandrův, a Ukrajinec, který zabil Pierackého, byli všichni po svém dobří demokraté, i když sami se nazývali železní gardisté, nacisté a podobně. Jaký je psychologický základ této touhy po vraždě? Ve Vídni mi řekl Dr. Wilhelm Stekel, probíraje tuto věc, že většina politických vražd plyne ze zvrácených otcovských představ. Útočníci a anarchisté, kteří si vybírají a zabíjejí politiky pro uspokojení nějaké tajemné osobní křivdy, jsou obyčejně lidé, stižení duševním nedostatkem, plynoucím z nějaké nešťastné zkušenosti z dětství; často — jako ten anarchista, který zabil rakouskou císařovnu Alžbětu — to jsou nemanželské děti. Vrahové prožívají nějaký konflikt z dětství. Vraždy, které provedou, plynou z nejvyššího úsilí po ospravedlnění sebe, o nápravu nějaké křivdy z pokaženého mládí. Nikdo se nedopustí sebevraždy, praví Dr. Stekel v proslulé studii, nemá-li tendence zabít nějakou jinou osobu. A opačně nikdo se nedopustí vraždy, pokud se nechce zabíti sám. Většina vrahů jsou zoufalci, kteří sahají k vraždě, poněvadž jsou zklamáni životem: jsou to kandidáti sebevraždy, a tak jim na tom nezáleží, riskují-li své vlastní životy, když zabijí někoho jiného. Ve skutečnosti jejich snaha vraždit může vycházet z touhy po slavném odchodu ze života. Říkají: „Odejdu, ale než odejdu, vezmu s sebou někoho jiného.“ V pozadí většiny politických vražd podle této teorie je historie spiknutí. Tajné teroristické skupiny vždycky jednají o atentátu. Psychologickým základem Spiknutí je nechuť být průměrným člověkem; spiklenec a možný vrah pohrdá organisovanou většinou; je rozkošně okouzlen tím, že je členem potlačené menšiny, které se děje politická křivda skutečná nebo domnělá. Většina lidí se rodí se smyslem pro veliké historické poslání. Všichni vrahové jsou hnáni touhou stát se vynikajícími. Velmi často vrah zabíjí politika jaksi na místě svého otce. Zazlívá svému otci svou nepodařenou a špatnou posici v životě (téměř všichni vrahové jsou chudí); význačná osoba, kterou zabíjí, je jaksi představitelem jeho otce, jemuž přičítá odpovědnost za svůj osud; tuto význačnou osobnost třeba nejprve obdivuje, pak ji začne nenávidět a na konec ji zabije. Dr. Stekel dokonce tvrdí, že vrah může milovat tuto osobu tak značně, že ji zabije z lásky; dvojstranný ráz lásky a nenávisti je zřejmý. Brutus například mohl zabít Caesara, protože chtěl být nejblíž jeho srdci jako jeho duchovní syn, a viděl, že na jeho místo vstoupil Marcus Antonius. Zabil Caesara ne z nenávisti, nýbrž ze žárlivosti. Psychická křivda, jako pochybnost o skutečném otcovství nebo některá z nesčetných klamných představ, jež mohou vzniknout v dětství, se stále udržuje v osobě nervově choré. Tvoří potlačené jádro věčné nespokojenosti se životem. V krajních případech, praví Dr. Stekel, může vést k vraždě. Zavražděný král ve skutečnosti pyká za něco ve skrytém životě vrahově. Atentát je promítnutím drobného osobního konfliktu do života států; vrah přenáší pramen svého neštěstí do rámce světových událostí. Možná, že Booth dostal bití od opilého otce. Za to zemřel Lincoln. Možná, že Prinčip pochyboval o věrnosti své matky. Tak přišla světová válka. Horká půda Jugoslavie. Království Srbů, Chorvatů a Slovinců bylo, jak uvádí Hampton Jackson ve své knize The Post-War World (str. 59), „produktem nepřirozeného spojení cílů“. President Wilson, uplatňuje zásadu sebeurčení, přál si osvobodit a sjednotit jižní Slovany mimo Bulharsko. Clemenceau a jeho realističtí druhové si přáli zřídit nárazníkový stát, který by sloužil dvěma účelům: 1. odňal by kus území starého Rakousko-Uherska a tak by oslabil nové Rakousko a nové Maďarsko, a 2. zabránil by přístupu Italie na dalmatské pobřeží, což — jak víme — jí bylo slíbeno v tajné smlouvě, kterou byla zlákána do války. Slovo Jugoslavie může znamenat pro mnohého Američana něco tak nebo onak balkánského, což nemá zvláštního významu nebo důležitosti. Ale ve skutečnosti Jugoslavie je jedním z nejvýznamnějších a nejmocnějších států v Evropě; rozkládá se od maďarských rovin až téměř k Egejskému moři a od rakouských hranic až k jaderskému pobřeží. Má 13,500.000 obyvatelů a její území je dvakrát tak veliké, jako území státu New York její obyvatelstvo jsou většinou zemědělci nebo horalé; kostnatí, chudí, houževnatí, zdatní bojovníci, primitivní. Hlavní vnitřní otázkou Jugoslavie by mělo být konsolidovat se politicky a prodat své obilí; jako Rumunsko žije i ona převážně z půdy. Ale téměř od samého počátku byla rozervána domácími spory a ohrožována vnitřními trhlinami. Převažujícím politickým tónem od války byl zavilý spor mezi Srby a Chorvaty. Alexandrova diktatura byla způsobena v podstatě úplným rozkladem srbo-chorvatských vztahů v deseti letech parlamentního režimu 1919 až 1929. Srbové jsou balkánský národ, jehož středisko je v Bělehradě, jsou pravoslavní, kulturou poloturečtí a mají vojenského ducha. Chorvaté, jejichž střediskem je Záhřeb, žili po staletí ve vídeňském okruhu a představují evropštější kulturu i tradici; jsou římští katolíci. Srbové bojovali na straně Dohody za války, Chorvaté (ovšem proti své vůli) na straně ústředních mocností. Chorvatů jsou 3,300.000, téměř 30 procent všeho obyvatelstva. Spojení s nimi byli severnější jejich příbuzní, Slovinci. Chorvaté píší latinkou, Srbové starou cyrilicí. Po válce dostala země pěknou novou demokratickou ústavu a čekalo se, že různící se strany království budou pak žít šťastně. Nestalo se to ovšem. Vládnoucí Srbové, které vedl Alexander, se dopustili několika taktických omylů; na příklad král byl tak přesvědčen o neústupnosti Chorvatů, že celých deset let ani nezajel do Záhřebu, ač to bylo druhé hlavní město jeho říše; je to tak, jako by anglický král odepřel jeti do Skotska. Chorvaté, přesvědčeni, že se s nimi nakládá jako s občany druhého řádu, byli méně a méně povolní; vášně konečně vybuchly střelbou ve skupštině, kdy byl zabit vůdce Chorvatů Radić. Psychologickým jádrem sporu bylo asi to, že Srbové trpce pociťovali svou zaostalost proti Záhřebu; proto trestali Záhřeb. (Srov. Fedor Vergin, Sub-Conscious Europe, str. 287.) Srbové ve svém podvědomí nenáviděli „evropskou“ civilisaci, kterou pro ně představovali němečtí a rakouští dobyvatelé. A Chorvaté, ač jazykem a rasou Slované, se takto zplna „poněmčili“. Byli bohatší než Srbové a měli většinu průmyslu v království. Není divu, že Srbové, kteří nesli celou tíhu války, a jejichž země byla hrozně zpustošena, byli žárliví. Chorvaté říkali Srbům „Mexikáni“ a „bandité“. Srbové zase říkali, že Chorvaté jsou líní a že dělají obtíže. Chorvaté říkali, že by měli raději i starou monarchii než tyranství Alexandrovy diktatury z Bělehradu. Srbové uštěpačně uváděli staré rčení, že kdyby zůstali na živu jen tři Chorvaté, byly by přece jen čtyři chorvatské politické strany. Chorvaté udělali z Radiće mučedníka. Srbové jim na to odpověděli, že dělali všechno pro svou nezávislost v posledním tisíciletí — jen pro ni nebojovali. A Srbové násilím nutili Chorvaty, aby se podrobili. Bylo to všechno škoda a obě strany v tom chybovaly. Jugoslávie potřebovala 40 let míru. Potřebovala času na vybudování svých dolů, svého zemědělství a svého velikolepého přírodního bohatství. Země je narýsována; je třeba ji ještě vystavět. Vezměme si na příklad Bělehrad. Většina jeho krámů na hlavních ulicích je stále ještě věnována prodeji nejprimitivnějších životních potřeb, nejprostších druhů výrobků jako jehel, knoflíků, bavlněných tkanin. Bělehrad je požehnán přírodní krásou jako málo měst, leží vysoko nad stokem dvou velikých řek, Dunaje a Sávy; ale je jako hezké venkovské děvče v královském povoze a v šatech špinavé žebračky. Když Alexander zemřel, nebyla revoluce Chorvatů, kterou mnoho lidí očekávalo. Důvody: separatisté byli, jak jim také Srbové vytýkali, lidé mírní, kteří neměli rádi krve ani revoluce; neměli také zbraní; chorvatské pluky byly opatrně umístěny ve vzdálených krajích království; srbská policie, složená z opravdových Myrmidonů, byla na stráži; a zejména nebylo pomoci z Italie. A na Alexandrovu počest bylo zahájeno politické příměří. Nepotrvalo dlouho. Proč není revoluce na Balkáně? Často se klade otázka, proč ubohé dunajské a balkánské obyvatelstvo nepovstane ze své bídy a špíny a neudělá důkladnou společenskou revoluci. Důvodů je několik vedle zřejmé nesnáze takové revolty v zemi ovládané policejní mocí. 1. Základní vášní většiny balkánských lidí je nacionalismus. Jejich primitivní a neklidná energie směřuje k uchování jejich vlastní politické menšiny nebo národnosti spíš než k sociální revoluci; nacionalismus je potrubí, jímž se odvádí jejich energie. 2. Podunají je aspoň ze tří pětin agrární a většina zemědělců, i když chudých, má svou půdu. Průmyslového proletariátu je málo. Střední třída vyrostla teprve v posledních dvou generacích a je stále velmi nová a slabá; v Jugoslavii na příklad zrovna jako v Maďarsku je sotva nějaká střední třída vůbec. Neobyčejná primitivnost společenské skladby na Balkáně znesnadňuje revoluční propagandu. 3. Sociální demokracie, dlouho důležitá síla, způsobila ve většině těchto zemi značnou péči sociální; v Maďarsku na příklad je přísloví, že stát se stará o každého od narození až do 15 let a pak od 60 až do smrti. Pokud stát dává lidem pomoc, i když zcela slabou, není revoluce pravděpodobná. 4. Hrozně divoký bílý teror následoval po jediných dvou pokusech zavést komunismus v Podunají, po pokuse Bély Kuna v Maďarsku a Stambolijského v Bulharsku. Na obranu hromadného vraždění teroristé vyprávěli legendy o komunistickém barbarství a skryté jeho síle. Když už jednou okusili krev, nechtěli by ji okoušet znova. Proto každý rozvoj komunismu se potírá bez milosti. 5. Hlad. Trvalá bída a nouze, jako je v Podunají, patrně nevede k revoltě, nýbrž k lhostejnosti a nečinnosti a otupělosti téměř chorobné. Lidé nedělají revoluce, když mají hlad — nejprve — prostě proto, že hlad je oslabuje. Černá Ruka a Bílá. Generál Petr Živkovič byl mladým důstojníkem v královské gardě v roce 1903. Všimněme si toho roku. To byl rok, jak jsme již uvedli, kdy král Alexander Obrenovič a jeho choť Draga byli zabiti od důstojníků, kteří pak dosadili Petra Karaďorděviče na trůn. Důstojník, jehož zvláštním úkolem bylo vynutit otevření vrat královského zámku, dostal potom přezdívku od svých přátel „Petr Vrátný“. Je to Petr Živkovič. Od té doby byl Živkovič nesmírně významným činitelem v jugoslávském vojenském životě. Nějakou dobu postupoval úplně normálně, ale jeho vliv jakožto jednoho z původních spiklenců za kulisami byl veliký. V roce 1921 král Alexander Karaďorděvič ho jmenoval velitelem hradní gardy, což je jakási armáda v armádě, 18.000 mužů, jejichž posádkou je Bělehrad. Vypadalo podivně, že jeden z účastníků vraždy jednoho krále má být pověřen bděním nad bezpečnosti druhého. V roce 1929, když král zrušil demokratickou ústavu, jmenoval Živkoviče předsedou vlády a generál jim zůstal až do roku 1932. Živkovičův otec byl kovář. Pochází, jako většina Jugoslavců, ze selského rodu. Studií měl málo a ještě dnes, s výjimkou lámané franštiny, nemluví jinak než srbsky. Nikdy nebyl mimo Jugoslavii. Je svobodný, žije prostě a šetrně v malém domku se svou matkou. Po vraždě v roce 1903 vedoucí spiklenci utvořili jádro tajné společnosti, Černé Ruky, oficiálně zvané Ujedinjenje ili Smrt. Jeji úsilí o vlastenecké vraždy a terorismus mělo podíl také na světové válce, neboť Prinčip, sarajevský vrah, byl vycvičen lidmi Černé Ruky. Živkovič byl význačným členem Černé Ruky z dobrých politických důvodů. Černá Ruka usilovala o větší Srbsko; snažila se udržet srbský šovinismus, který nebyl nikterak chladný, ve varu; byla to vojenská skupina, o kterou se opíral trůn. Černá Ruka byla opravdu tajnou společností. Členové se navzájem znali jen podle čísla a nikdo nevěděl jistě, kdo není členem. Vůdcem byl důstojník generálního štábu neobyčejné horlivosti a bezohlednosti, plukovník Dragutin Dimitrijevič. Kdyby byl Dimitrijevič nezaložil Černou Ruku, je docela možné, že světová válka by byla — přišla nějak jinak. Černá Ruka byla za války zrušena. Stalo se to proto, že o některých členech bylo přesvědčení, že se stali republikány. Nedůvěřovali mladému Alexandrovi. Živkovié však vsadil všechno na Alexandra a utvořil, pokud je známo, jakousi obranu proti Černé Ruce, která se nazývala bez zvláštní originálnosti Bílou Rukou. Lidé Bílé Ruky byli ti, kdo záviseli svou kariérou na mladém králi. Dimitrijevič a skalní členové Černé Ruky byli vyřízení spiknutím, v němž Živkovič, možná s vědomím Alexandrovým, hrál aspoň úlohu vítěze. V roce 1917 zdál se osud Srbska zpečetěn. Srbové zničili archivy, které podávaly objasnění o spojitostech Černé Ruky se sarajevskou vraždou. Zbývalo odklidit Dimitrijeviče a byl by umlčen přímý svědek příprav k atentátu na Franze Ferdinanda. Se čtyřmi druhy byl Dimitrijevič souzen v Soluni, obžalován z útoku na Alexandrův život. Důkazy byly ubohé, ale po sensačním procese členové Černé Ruky byli odsouzeni a Dimitrijevič na smrt. Tím byla uvolněna cesta pro Živkoviče. Bílá Ruka vyhrála nad Černou. Zapomněl na všechen politický terorismus a spiklenectví a věnoval se zájmům Alexandrovým. A jako stálá hlava armády a ministr války je to nejvýznamnější člověk v Jugoslavii. Chorvatský křižák. Vůdce oposice, který si nejvíce zaslouží zmínky, je Vladimir Maček. Podobá se velmi silně rumunskému Maniovi; je to idealista, římský katolík, tvrdohlavec, přítel sedláků, neochvějný, poctivý a poněkud starodávný ve své víře v přirozenou dobrotu lidí a že právo nabude převahy v politice jen proto, že je právem. Povoláním je to advokát. Nešel jako tak mnoho vůdců na Balkáně do politiky proto, že politika tam byla jediným polem působností pro vzdělaného člověka. Jako u většiny Chorvatů je oposiční separatismus v samotné jeho povaze. Maček v Chorvatsku jako Maniu v Sedmihradsku je uctíván svým selským lidem jako mesiáš. Byl žalářován pro uměle zesílené obžaloby. Jeho nejlepší přátelé byli zavražděni od policejních zvědů; jeho důvěrnicí byli biti a mučeni způsobem, který byl neznám v moderní Evropě, dokud Hitler nepřišel k moci v Německu. Je to mesiáš, ale mesiáš, který nemá příliš vyhlídek na moc. Samotná nelogičnost jeho posice ho poráží; nepřeje si úplného separatismu pro Chorvatsko a takový separatismus je také politickou nemožností; a proto, když nemůže vyvodit úplné důsledky, jeho oposice je trvalá — a neplodná. Zahraniční věci — a intriky. Posice, kterou zaujme Jugoslávie v příští válce, je neobyčejně významná. Její armáda je šestá největší armáda v Evropě, má 184.000 mužů a podle H. R. Knickerbockera 1,200.000 vycvičených reservistů; úspěšně jí radí francouzský generální štáb a vyzbrojují francouzské a československé zbrojovky, zejména Škodovy závody v Plzni; vojenské vlastnosti jsou znamenité. Jugoslávská armáda je snad s hlediska statečnosti nejvýznamnější v Evropě. Hlavními nepřáteli Jugoslávie, která je třetí zemi Malé dohody, jsou Maďarsko a Italie. Kdyby Otto Habsburg se vrátil do Rakouska nebo Maďarska, Jugoslávie by nesla hlavni váhu ozbrojené akce proti němu, poněvadž Československo, tísněné ze severu Německem a Polskem, je příliš zranitelné. Pokud Italie je zabrána válkou v Habeši, má Jugoslávie dost volné ruce ve střední Evropě. Jugoslavie se zúčastnila sankcí proti Mussolinimu přes to, že Italie je jejím nejlepším zákazníkem; což ukazuje, že zlá krev na Balkáně znamená víc než aktivní obchodní bilance. Po dlouhou dobu měla Italie útočné úmysly proti Jugoslavii. Mussolini bažil po jugoslávském území, poněvadž, kdyby obsadil Dalmácii, stalo by se Jaderské moře mořem italským. Italské zájmy podněcovaly a patrně subvencovaly méně spolehlivé živly mezi Chorvaty, Slovinci a mezi makedonskou oposicí proti bělehradské vládě. Italie uzavřela spojenectví s Rakouskem a Maďarskem a snažila se o ně také s Bulharskem, aby obklopila Jugoslávii. Ale v poslední době Mussolini, když věnoval všechnu svou energii Habeši, nechal Jugoslávii na pokoji. Italie a Francie ve společné bázni z Německa se přátelsky dohodovaly a tím se uvolňovalo také italsko-jugoslávské napětí. V březnu 1935 nový italský vyslanec v Jugoslávii pronesl smířlivé poselství od své vlády. (Na rozdíl od stavu v roce 1927, kdy jugoslávský vyslanec v Římě musil čekat sedm měsíců, než ho Mussolini přijal.) Zatím jugoslávské styky s Bulharskem se zlepšily, poněvadž nová bulharská vláda se upřímně snažila potlačit makedonské hnutí, což je hlavní pramen bulharsko-jugoslávských třenic. Jugoslávie, ač spojená s Francií, má silné city pro Německo. Důvody: 1. Německo je nejlepším možným odběratelem jugoslávského — jako rumunského — obilí; 2. dobré armády v dobách míru mají sklon ke vzájemnému obdivu a Živkovič má v hluboké vážnosti Reichswehr; 3. francouzské půjčky, po mnoho let opora jugoslávských financí, už neplynou tak volně jako dřív; 4. německé cíle v Rakousku směřují proti restauraci Habsburků, která je hlavním zahraničním strašákem Jugoslávie; 5. kdyby Německo dobylo Rakouska, byla by to zejména krutá rána pro Italii. Pak by na brennerském průsmyku byla mocná Reichswehr místo slabých rakouských pluků a tím by byl rozřešen nejnaléhavější vojenský problém Jugoslávie. „Spřátelme se s nepřáteli našeho nepřítele“ je základní zásadou balkánské politiky. Přes všechny nedávné sklony k srdečnosti jugoslávským stálým nepřítelem je Italie. Němci si toto vše uvědomili a usilovali o Jugoslávii hodně. Na počátku roku 1934 jsem se setkal s přívětivým činovníkem z Wilhelmstraße v bělehradském spacím voze, který se nijak netajil tím, že jeho úkolem je rozdávat peníze německým listům na Balkáně. Generál Goering zajel do Jugoslávie na několik návštěv a potěšil krále obrovským vlakem, který mu věnoval k narozeninám. Dr. Stojadinovič, jugoslávský premiér, byl pozván na jeden z polských honů s Goeringem a Gömbösem, ale francouzští rádci ho přemluvili, aby tam nejezdil. Jugoslavie je celkem v posici dosud věrného manžela ženatého s La Belle France, který se nyní dívá k severu na veliké, plavé německé děvče a přemítá, nebylo-li by dobře se rozvést a znovu se oženit, bude-li manželka neustále flirtovat s tím snědým, bezohledným italským dobrodruhem v mezinárodní lásce. Na neštěstí nemůže mít dvě ženy najednou. Kapitola dvacátá osmá. BALKÁNŠTÍ KRÁLOVÉ. Musí každý malý jazyk mít hned svou zemi! JEROME FRANK. Zog albánský. Tento zábavný panovník, vládce nejmenší země v Evropě, je čtyřicetiletý a je albánským králem od září 1928. Zog je neurčitá, Zogu určitá forma jeho jména, které v albánštině, nesnadném ilyrském jazyce, znamená pták. Zogovi často říkají Veliký pták. Je to mohamedán, pochází z význačného rodu; jeho otec býval dědičným náčelníkem mocného kmene Mati v horní Albanii. Byl vychován v Cařihradě a mluví turecky a poněkud úpadkovou němčinou vedle své albánštiny. V Zogově domovině, odlehlé a barbarské, spravedlnost se provádí tak zvanou krevní mstou. Zabijete—li člověka, jeho příbuzní zabijí vás a tak dále po generace. Soudí se, že král Zog má proti sobě asi 600 případů krevní msty. Byl určen k politickému životu. Jeho strýc byl Essad Paša, který vytvořil albánskou nezávislost. Zog se vrátil do Albanie po své turecké výchově v roce 1912 a zúčastnil se drobného válčení za balkánské války. Mnoho legend je o něm z té doby; v Albanii vám řeknou, že s počátku byl tak nezkušený, že si ani neuměl uvázat správně řemínky u domorodé obuvi; že jednou zabil sedm koní, jak jel ke svým lidem; že převzal velení nad okrskem vahou síly svého charakteru a odvahy; že vedl výpad na Černou Horu a probil se tam i zpět dvěma celými armádami; a tak dále. Takových historek je vždycky dost o balkánských knížátkách. Ale není nemožné, že jsou pravdivé. Zog se zamiloval do dívky, která se jmenovala Miriana Zugdidi podle jedné z těchto legend. Její otec odmítl svolit ke sňatku. Zog přísahal, že se stane králem Albanie, aby mu prokázal svou hodnotu. Otec, stále zatvrzelý, pronásledoval četu Zogových únosců, kteří unesli děvče, a zabil dceru svou vlastní dýkou, aby nepadla do Zogových rukou. Pak poslal její tělo Zogovi jako svatební dar. Zog přísahal věčnou pomstu a že se nikdy neožení. Zahubil otce a celý jeho rod — a nikdy se neoženil. Mimochodem řečeno, králem Albanie se stal. Mezi albánskými politiky v této době přímo po válce se prolévalo nesmírné množství krve. Essada Pašu, Zogova strýce, zabil v Paříži jeho krajan Aveni Rustemi. Tento Rustemi byl sám později zabit v Tiraně, venkovském hlavním městě Albanie. Cena Beg, Zogův švakr, byl zabit v Praze a jeho vrahem byl student Alkiviad Bebi. Bebi byl střelen a zabit v soudní síni, kde vypovídal, svými kolegy, kteří se domnívali, že by mohl vypovídat o nich. Na Zogův život byly dva atentáty, ale pokaždé vyvázl. Cesta k politice v Albanii je dělat revoluci. Zog jich dělal několik; byl ministrem vnitra v albánské vládě, která byla svržena a zapuzena do vyhnanství pučem, jejž vedl radikální kněz Monsignore Fan Noli. Zog žil rok v Bělehradě a pak provedl druhou revoluci, kterou vypudil Fan Noliho a stal se albánským presidentem. To bylo v roce 1925. Za tři léta s italskou pomocí se Zog prohlásil králem. Finančně si zařídil Zog své království dobře. Jeho uznaná civilní lista na rok 1934/35 byla tato: náhrada J. V. králi . . . . . . . 300.000 zl. franků příplatek . . . . . . . . . . . . 20.000 „ „ náhrada J. V. královně matce. . . 88.000 „ „ plat vrchnímu obřadníkovi . . . . 4.752 „ „ platy královského dvora . . . . . 14.900 „ „ cestovní výdaje . . . . . . . . . 2.000 „ „ úřední výdaje . . . . . . . . . . 2.500 „ „ platy inspektorátu. . . . . . . . 22.282 „ „ cestovní a rozličné výdaje . . . . 9.000 „ „ úhrnem 463.434 zl. franků, což jest 263% celého důchodu jeho říše. Tato civilní lista představuje pouze část králova hrubého důchodu, poněvadž příjem z jeho zahraničních účastí je značný. Jeho kapitál podle zdrželivých albánských odhadů je asi 20 milionů zlatých franků. Většina toho je uložena v bankách ve Francii a ve Švýcarsku. Král nabyl tohoto řádného jmění, jak se soudí, hlavně z italských darů. Základní skutečnosti v situaci Albanie je toto: Zog začal jako člověk Jugoslavie a pak se prodal Mussolinimu. Jak Jugoslávie, tak Italie mají zájem na Albanii, poněvadž leží u východu z Jaderského moře. Když Zog byl uprchlíkem v Bělehradě, Jugoslavie se rozhodli ho podporovat, poněvadž neměli rádi Fan Noliho. Z Jugoslavie Zog dostal nejen mravní a politickou oporu, ale i vojsko. Představte si pak hrůzu a zlost Bělehradu, když viděl, že sice Zogovi pomohl zpět k moci, ale že on hned převádí svou zemi k Italům. Zogovou omluvou je, že musil mít peníze na vybudování země a na posílení své posice a že Jugoslavie mu je nemohla dát. Tak se stal loutkou italskou. Italové velmi rychle využili své výhody. Nejprve přišlo několik půjček, jimiž italská společnost, Společnost pro hospodářský rozvoj Albanie, dostala výhradní právo budovat cesty, hloubit přístavy a podnikat jiná veřejná díla. Italie dostala také koncesi na petrolej. Italští důstojníci nově organisovali albánskou armádu. V listopadu 1926 podepsali Mussolini a Zog první smlouvu tiranskou, která vlastně udělala z Albánie italský protektorát. O rok později, právě včas, aby se zarazil odvetný jugoslavský pokus o převrat, byla tato smlouva doplněna vyslovenou vojenskou aliancí. Italie dala do Albanie miliony lir. Tato země se stala v pravém slova smyslu jakousi bezednou bažinou, do níž se házelo italské zlato. Tento finanční proud bylo nutno omezit, když světová hospodářská krise chytila také Italii ale ještě v roce 1931 Italie dala souhlas k půjčce 10,000.000 zlatých franků ročně Albanii, a to na deset let, bez úroku, aby „se zkonsolidovala finanční situace Albanie a aby se usnadnil rozvoj národního hospodářství“. V roce 1934 přišla ještě další půjčka a v roce 1935 ještě další. V poslední době však vývoj v Albanii byl takový, že neuspokojoval italskou podnikavost. Italové pohrozili, že vůbec zastaví proud zlata. To proto, že Zog, mladík koketní, začal se zase přátelsky chovat k Jugoslavii. Italové — lékaři, vojáci, technikové, zeměměřiči, budovatelé silnic — byli v Albanii stále méně oblíbeni. Zog se přel se svými italskými rádci. Mezitím Mussolini se pustil do větší hry — do Habeše. V nynější době jsou vztahy mezi Italii a Albanii značně napjaty. Italie ještě platí právě jen tolik, aby udržela Albanii v závislosti, ani o haléř víc. Nemůže však přestat platit vůbec, nebo Zog by skočil do připravené náruče Jugoslavie. A nemůže využit zástavy, to jest žádat zpětné placení „půjček“, poněvadž italské obsazení Albánie, jediná zbraň k tomuto cíli, by mohla způsobit válku s Jugoslavií. Kromě toho italská svrchovanost spočívá na Zogovi. Kdyby Zog šel, šla by také Italie. Proto i když ho má až po krk, musí ho Italie držet. (Albánie s Rakouskem a Maďarskem byly tři jediné evropské státy, které se postavily proti sankcím proti Italii v říjnu 1935.) Boris Bulharský. Boris III. Bulharský, slušný chlapík, jemný a skromný, nyní 41 letý, je spíše filosof než člověk činu. Je poctivý, spíše tápe v teorii než je realistický a rád věří v nejlepší stránku lidí. Má značné osobní kouzlo. Je neobyčejně ochotný. V Sofii se vykládá, že jednou ráno ho našli v zámecké zahradě, jak chytá motýly — poněvadž právě ten den si pozval k obědu jednoho badatele o hmyzu. On a jeho královna, italská princezna Giovanna Savojská, vedou klidný život. První rok po svém sňatku v říjnu 1930 vůbec nevycházeli, poněvadž Boris chtěl, aby jeho nevěsta se cítila doma v Bulharsku a naučila se trochu bulharsky, než se vystaví kritice sofijské společnosti. I dnes ještě zřídka zvou hosty nebo chodí k diplomatickým příležitostem, jednak proto, že šetrná stránka bulharské povahy nemá ráda příliš mnoho okázalosti, a jednak proto, že král — třebas je to neuvěřitelné — cítí, že by nemohl zplna oplatit pohostinství. Není tak nuzný, že by si nemohl dovolit několik tuctů beden šampaňského, ale země je tak hrozně chudá, že by pokládal nějaké okázalé rozvíjení přepychu za netaktní. Boris zná obrovský počet svých poddaných podle jména a podle tváře, v pravém slova smyslu celé tisíce, od zemědělců v růžovém údolí blízko Plovdivu až k úředníkům ve svých ministerstvech. Má rád stroje a jeho jediným koníčkem je řízeni lokomotivy. Jednou skočil ve Varně do moře a zachránil vesničana, který se topil. Často sám tlačí kočárek se svou dcerkou ve skromných zámeckých zahradách. Říká se, že po svém sňatku, když potkával staré přátele na ulici, představoval královnu prostým rčením: „To je moje žena.“ Boris je nejhůře oblečeným králem v Evropě. Trvá na tom, že může nosit jen oděv, zhotovený v Sofii, a to ovšem není zrovna to nejmodernější. Alkoholu pije málo. Zná pět evropských jazyků a každé ráno ještě v posteli čte noviny ve všech těchto jazycích: francouzské, německé, bulharské, italské a anglické. V jeho pracovně je plno fotografií spousty jeho bratranců, strýců, tet a jiných příbuzných, rozptýlených na evropských dvorech. Všemi svými instinkty a představami je svázán s minulostí. Boris dostává asi 60.000 dolarů ročně. To na krále není mnoho, ale bulharská vláda platí většinu jeho výdajů. Má málo Zogova zájmu o peníze a nic nemá z finančních schopností zavražděného Alexandra. Královna Giovanna dostala věnem od svého otce, italského krále, při svém sňatku 25 milionů lir a důchod z toho se rovná přibližně důchodu Borisovu. Kromě toho dostává královna 950.000 lvů, což je asi 10.200 dolarů, za rok od bulharského státu. Boris velmi zbohatne, až zemře jeho otec, bývalý král Ferdinand, „starý lišák“. Král Carol Rumunský se velmi poděsil, když se sešel s Borisem v dunajském městě Ruščuku v roce 1934; Boris ho pozdravil, přemluvil ho, aby vystoupil z automobilu, vzal ho pod paží a kráčel s ním po ulicích. Carolovi by bylo nikdy ani ve snu nenapadlo, aby takto chodil v nějakém rumunském městě. Nejprve byl poplašen nezvyklou blízkostí obecného lidu, ale pak na něho udělal veliký dojem přátelský způsob, jímž lidé pozdravovali Borise. Přesně totéž se stalo, když zemřelý král Alexander Jugoslávský navštívil bulharského panovníka. Boris ho zavezl do Plovdiva, podívat se na růže; šli tam sami a nedali ani zprávu starostovi plovdivskému, že přijíždějí. V zástupu bylo plno Makedonců a Alexandrovi se to vůbec nelíbilo, ale Boris jinak nedal, než že musí s ním jíti po ulicích. Skutečnost, že byl v Borisově společnosti, způsobila, že byl bezpečen. V Bulharsku, když vesničané jdou na cestu, nesou si často střevíce v ruce, aby ušetřili podrážky. Z toho je vidět, že Bulharsko je země šetrná. Ze 6 milionů obyvatelů Bulharska je rozvedených méně než 6000; z toho je vidět, že tento lid drží na mravní zásady. Bulhaři, chudí, čistí a dokonale poctiví, jsou nejlepším lidem na Balkáně. Podívejme se na některé bulharské platy. Člen vlády dostává 200 dolarů měsíčně, což je pro tu zemi obrovská částka. Rektor sofijské university má 68 dolarů, řádný profesor 80 dolarů. Soudci mají od 30 do 40 dolarů měsíčně; generálové dostávají 60 dolarů, policisté 13,75 dolarů, arcibiskupové 100 dolarů, učitelé na vysokých školách 35 dolarů, strojvůdce 15 dolarů. A v Bulharsku není žádného bakšiše. Bulharsku za nejhorší hospodářské krise počátkem třicátých let připadla neblahá čest, že mělo nejtragičtější extrémy ve statistice z celé Evropy. Tak na příklad váha bulharského vývozu v roce 1930 stoupla o 80% nad váhu z předchozího roku, ale hodnota tohoto vývozu klesla o 3%. V roce 1931 váha vývozu zase stoupla o 40% a bodnota zase klesla o 4%. Krise, zdůraznivši hospodářskou nespokojenost, zhoršila politický neklid. Boris je příjemný člověk, ale je v nebezpečné situaci. Jeho bázlivost a nerozhodnost ho přivedla do úzkých a jednu dobu v roce 1934 se ani neodvážil opustit svůj zámek. Lidé ho měli rádi — ale několik mocných důstojníků v armádě ne. Tři lidé, kteří jsou skutečnými silami v politickém životě bulharském, profesor Cankov, plukovník Kimon Georgiev a plukovník Damian Velčev jsou možní jeho nepřátelé. Cankov je reakcionář, který zdrtil selskou vládu Stambolijského v roce 1923. Byl pak ministerským předsedou až do roku 1926. V prvním období jeho vlády byl v zemi Bílý teror, který on zčásti měl na svědomí. Cankov vybudoval mocné fašistické hnutí a usiluje znovu o moc. Georgiev je drsný, jednooký plukovník v záloze, který provedl převrat z 19. května 1934, kdy král byl donucen zrušit parlament a souhlasit se zřízením diktátorského režimu. Georgievova vláda však provedla užitečnou věc, že zlepšila styky Bulharska s Jugoslavií. Učinila to tím, že zakázala jednu makedonskou stranu a vypověděla Ivana Michailova, vůdce Makedonců, ze země. Georgiev byl vypuzen z vlády 22. ledna 1935, když důstojníci Vojenské ligy, royalistického smýšlení, jej obvinili z republikánství a ze spiknutí proti králi. Vláda, která nastoupila po Georgievově, byla vládou královou, vládou z jeho autority; to bylo nebezpečné, poněvadž král by mohl být obviněn, že činně a stranický zasahuje do politiky. Třetí skutečně významný člověk je otevřený republikán, plukovník Damian Velčev. On stál za Georgievem a ten vlastně přijímal jeho rozkazy. Velčev byl po mnoho let velitelem kadetní školy v Sofii a tak většina mladších důstojníků jsou jeho lidé. Je to typický balkánský dobrodruh: schopný, bezohledný, fanatický nacionalista. Velčev, jehož podvratná činnost už trvá dost dlouho, organisoval také v roce 1923 puč, při němž byl zabit Stambolijský a po něm nastoupil Cankov. Georgiev i Velčev byli zatčeni a internováni v roce 1935. Bulharsko patří k těm, kdo ztratili ve světové válce — ta nešťastná malá země vždycky ve válkách špatně pochodila — a mírové smlouvy na ně dolehly nemilosrdně jako na Maďarsko. Rumunsko dostalo Dobrudži; Turecko dostalo Thrakii; Řecko dostalo část Thrakie a část Makedonie; Jugoslavie dostala zbytek Makedonie. Bulhaři, lid slušný a příliš málo četný a příliš vzdálený, aby mohli dělat tuze mnoho mezinárodního hluku, nepožadovali tak nápadně jako Maďaři nazpět své území. Ale země patří oficiálně ke státům revisionistickým a proto směřuje ke spojení s Italií a s Německem. Na počátku roku 1934 státy, obklopující Bulharsko, se rozhodly čelit této tendenci a utvořily Balkánskou dohodu. Jejími účastníky jsou Rumunsko, Jugoslavie, Řecko a Turecko; a diplomat, který se nejvíce přičinil o její ujednání, byl rumunský zahraniční ministr Titulescu. Zrovna jako Maďarsko je obklopeno Malou dohodou, tak je Bulharsko obklopeno Balkánskou dohodou. Posice drobného a těžce zkoušeného Bulharska je zlá; zdá se, že jedinou cestou z ní je jeho sblížení s Jugoslavií. Může král být diktátorem? Alexander Jugoslávský je jediný, kdo se o to pokusil: a víme, jak to dopadlo. Máme-li na mysli Borise, zdá se, že lze tvrdit, že hodnost královská a diktatura se dobře nesnášejí. Důvodů je mnoho. Dnes je doba měšťáckých nebo proletářských dobrodruhů, Hitlerů a takových Mussolini, doba silných lidí a pěstí. Králové nemají dost volné vychování na to, aby byli dobrými diktátory. Jsou zastarale mezinárodní a chybí jim smysl pro hluboký výhradní nacionalismus lidí jako Pilsudski nebo Kamal Atatürk. Nemají skutečného styku s obyčejným lidem. A moderní věda s moderním hospodářstvím zničily vůli davů věřit v krále jakožto krále. Řecko. V listopadu 1935 Jiří, král Hellénů, nabyl znovu řeckého trůnu. Tento příjemný mladý muž, který byl dlouho ve vyhnanství v Brown's Hotel, Dover Street, London, vládl jen velmi krátce v roce 1922 jako nástupce svého otce Konstantina. Posledních 20 let byl v řecké politice zavilý spor mezi royalisty a republikány. Venizelos, veliký republikánský vůdce, starý a unavený člověk, musil prchnout ze země, když bylo rozdrceno republikánské povstání v březnu 1935. Potom royalistický generál Kondylis, který měl dlouho zákulisní vliv na řeckou politiku, připravil cestu pro monarchistický převrat. Jiří, chlapík opatrný, který si dobře pamatuje neblahou historii svého rodu na trůně — jeho otec na příklad musil utéci ze země dvakrát —, nebyl zrovna žádostiv návratu. Značně na rozdíl od svého bývalého švagra Carola (Jiří a jeho rumunská choť Alžběta byli rozvedení) se netřásl o korunu, prostě proto, že si nepřeje, aby byl za chvíli zase vykopnut. Jiří řekl svým stoupencům, že se nevrátí, nebude-li o to požádán poctivým, opravdu poctivým plebiscitem. Řecko leží mimo rámec veliké evropské politiky přes to, že je členem Balkánské dohody. Povšechně řečeno, royalisté jsou pro spojence a pro status quo; republikáni, jako byl Venizelos, jsou revisionisty a pro Italii. Venizelos byl příkře proti Balkánské dohodě. Poněvadž lze předpokládati, že Jiří je proti Mussolinimu, díval se britský zahraniční úřad s opatrnou přízní na jeho návrat, pokud ovšem bylo možno jej provésti bez občanské války. Jiří je bratrancem princezny Mariny, choti vévody z Kentu, a je tedy takto spřízněn s anglickým královským rodem. Britanii by se hodily řecké námořní základny, kdyby vypukla válka s Italií. Nějakou dobu se také tvrdilo, že vévoda z Kentu by se stal místo Jiřího řeckým králem. Návrat Jiřího byl populární mezi jinými královskými rody. Můj přítel Fodor ukázal, že je ve světě ještě čtvrtá internacionála. Králové jsou rádi, když jich přibývá. Kapitola dvacátá devátá. TURECKÝ OBR. Plavá, modrooká kombinace vlastence a psychopata, která je diktátorem Turecka, změnila své jméno sedmkrát. Nejprve to byl prostý Mustafa, jak ho nazvali jeho rodiče v Soluni. Ve škole dostal jméno Mustafa Kemal na rozdíl od jiných malých Mustafů, poněvadž jeden učitel našel zálibu v jeho počtářské obratnosti; „Kemal“ znamená turecky „dokonalost“. Po bojích o Dardanely byl nazván Mustafa Kemal Paša, což byl vojenský titul, rovnající se generálovi. Když porazil Řeky v roce 1921, přijal jméno Ghazi Mustafa Kemal Paša; „ghazi“ znamená „vítěz nad nevěřícími“, což je ovšem podivný název pro Kemala, poněvadž on sám byl největším nevěřícím v turecké historii. O 10 let později byl Ghazi Mustafa Kemal, poněvadž zrušil vojenské tituly. V roce 1934 nařídil, aby každý Turek přijal příjmení po západním způsobu a sám si vybral „Atatürk“, což znamená „Otec Turků“. Tak se stal prostým Kemal Atatürk. A na konec to změnil na tureckou formu arabského výrazu a stal se z něho Kamal Atatürk. Ale nikterak nelze říci, že by snad změnil jenom jméno. Když jsem nedávno přijel do Cařihradu po několika letech, byl jsem ohromen změnou, jaká se jevila na nápisech a plakátech na ulicích. Kamal úplně vnutil Turkům latinskou abecedu! Moderní turečtina je jazyk přísně fonetický. Zde podávám některé turecké formy jmen, která mne tam pozdravila. Tabledot místo Table d'Hóte Amerikan Ekspres Ko., Ink. „ American Express Co., Inc. Jorj „ George Moris Sovaliye „ Maurice Chevalier La Jones „ La Jeunesse Dizl Enjn „ Diesel Engine Vagonli-Kook „ Wagon-Lit-Cook Or-Duvr „ Hors d'Oeuvre Waytaus „ White House Kamal Atatürk, který kráčí Tureckem jako obr — bronzová jeho socha ve večerním úboru (s vyžehlenými kalhotami) stojí příznačně nad Zlatým Rohem —, je v posici člověka, který už nemá čeho dobývat. Jeho reformy byly tak drastické a tak rozsáhlé, že v oboru kulturním a sociálním aspoň už zbývá velmi málo. Zrušil fez, z mešit udělal sýpky, do jazyka uvedl latinskou abecedu. Ukončil mnohoženství, vyhlásil nové zákoníky a v sultánově paláci zkusmo zřídil kasino. Nařídil nucenou desinfekci všech budov v Istambulu, přijal gregoriánský kalendář a metrickou soustavu a provedl první sčítání v turecké historii. Zrušil politické svátky až na tři, zavedl tělesná cvičení u těch, kdo hodlají uzavřít sňatek, a vystavěl nové hlavní město Ankaru v anatolské vysočině jako náhradu hrdého Cařihradu. Většinu obchodní činnosti omezil na turecké příslušníky a turecké firmy, zrušil magické knihy a dal každému Turkovi aspoň nové jméno. Provedl emancipaci žen (celkem), zbavil kněžstvo vážnosti a dozíral na napsání nových dějin světa, jimiž by bylo dokázáno, že Turecko je pramenem veškeré civilisace. Kamal Atatürk, povaha poněkud bakchická, jehož život, je-li vylíčen v celku, každého překvapí, je typ diktátora, přivedený až do posledního extrému, pravé ztělesnění totalitní vlády charakteru. Tento člověk svou osobností i svými úspěchy se nikomu víc nepodobá než Petru Velikému, který také poevropštil svou zemi za hroznou cenu. Kamal Atatürk je nade všechny diktátory. Vedle něho je Hitler pouhým holobrádkem, Mussolini navoněným dandy a Gömbös salonním tvorem. Při jedné ze svých recepcí Kamal, poněkud rozjařen, veřejně plácl egyptského vyslance, když si všiml, že nešťastný diplomat má na hlavě zakázaný fez. Nikdo nikdy nezradil víc svých pánů, a Kamal je vždycky zradil z pohnutek vlastenectví, jak se jemu jevilo. V roce 1918 byl vybrán jako důstojník štábu, aby provázel korunního prince Vahyd ed Dina do Berlína a aby mu tam pomáhal při poradách s Hindenburgem, Ludendorffem a německým vrchním velitelstvím. O tři léta později Kamal ho vyhnal z Turecka jako sultána Mehmeda VI. Po příměří poslaly úřady Kamala jako generálního inspektora východních vilajetů, aby vyšetřil nacionalistické povstání v Kurdistanu. Bylo mu nařízeno, aby vyhledal a přemohl tyto rebely. On je také skutečně našel. Ale místo aby zdrtil celé hnutí, postavil se mu v čelo. Do dvou let dopomohl k vítězství v celém Turecku právě té organisaci, kterou jeho nadřízení mu nařídili potlačit. V roce 1926 po ne zrovna zdařilém útoku na svůj život pověsil všecky vůdce oposice. Mezi těmi, které dovolil odsoudit k smrti a popravit, byl plukovník Arif, který byl jeho kamarádem v tažení proti Řekům, a Džavid Bey, nejlepší finančník v Turecku. Kamal uspořádal šampaňský večírek ve svém osamělém statku u Ankary při této příležitosti a pozval všechny diplomaty. Když se pak vraceli domů za šera, viděli oběšence na hlavním náměstí. (V roce 1930 Kamal se rozhodl, že svrchovaně totalitní vláda, kterou provádí, je nudná a jako jedinečný diktátor začal vytvářet oposici a sám jmenoval její vůdce, Jmenovaní poněkud váhavě přijali. Kamal chtěl poznat, budou—li fungovat západní demokratické metody; chtěl mít v parlamentě oposici, aby se s ní hádal. Ale nefungovalo to. Turci, majíce dobře v paměti události z roku 1926, mu, jak se zdálo, nerozuměli...) Jeho psychologická historie je neobyčejně zajímavá. Dvě věci měly rozhodující vliv na skryté pružiny jeho života, jeho matka a jeho choroba. K své matce byl posedlý typickou bipolární láskou, která přecházela do nenávisti. V prvních letech ustavičně ji stěhoval s sebou a pak vždycky zase utekl. Na konec ji přistěhoval na svůj statek, kde pak zemřela. Byla to jediná žena, které byl opravdu vždy věren. Je možné, že jeho nemilosrdná kampaň proti Řekům byla v podvědomí živena tím, co jeho matka zkusila v táboře uprchlíků v Soluni za balkánských válek. Kamal spěchal přes Egejské moře (bojoval v Tripolisu proti Italům), aby ji viděl, a našel ji zajatou od Řeků v nepopsatelně zlých poměrech. V roce 1917 Kamal z války se jel léčit do Karlových Varů. Proslulý vídeňský profesor Dr. Zuckerkandl ho prohlédl a řekl mu, když nepřestane pít, že zemře do roka. Jeho choroba byla zlá. Kamal se vrátil na frontu (byl právě nejvýznamnějším činitelem při odraženi Britů od Dardanel), a to do Sýrie, a zároveň ke svým zvykům. Jeho zdraví zůstalo a zůstává přibližně stejné. Dobrý starý vídeňský profesor však zemřel za dvě léta potom, co prorokoval Kamalovi konec a zhroucení. Oblíbená teorie je, že Kamalovy neobyčejné výbuchy reformní energie jsou způsobeny občasnou bolestí. Povědomé a bolestné záchvaty se vracejí, a hop! diktátor zruší tureckou abecedu nebo nařídí utvoření tuctu nových výzkumných komisí; je-li to pravda, je to zajímavý případ toho, čemu psychiatři říkají odsunutí nebo rozptýlení. Kamal trestá někoho jiného za hříchy svého mládí, očišťuje celý národ jako náhradu za očištění své vlastní nemocné krve. Kamal se narodil roku 1881 jako syn menšího celního úředníka stejně jako Hitler. Jeho otec Ali Risa byl jen drobným a úzkoprsým byrokratem, ale jeho matka Zubeida vynikala daleko nad průměr své třídy jako matky Pilsudského, Mussoliniho a Masarykova. Chtěla dát svému synu vzdělání, aby se stal knězem — zrovna jako matka Stalinova která poslala budoucího diktátora všech Riusů do bohoslovecké školy v Tiflisu. Je jasné a už skoro otřepané, že většina velkých mužů světa měla pozoruhodné matky a že rozvoj oidipovského komplexu jejich synů měl rozhodující význam v jejich povahách i životech. Kamalova matka, což není nevýznamné, se provdala znovu po smrti svého prvního manžela, a mladý Mustafa roztrpčeně nenáviděl svého nevlastního otce, vetřelce do domova. Ali Risa, Kamalův otec, byl zřejmě albánského původu. Zubeida, matka, byla dcerou tureckého sedláka, jehož žena byla Makedonka. Kamal tedy zdaleka není ryze tureckého původu. Tak známá autorita jako Toynbee (Great Contemporaries, str. 291) naznačuje, že v rodině byla asi židovská krev. Soluň ovšem byla citadelou židů už od začátku diaspory; mnozí z nich, zvaní „Dónme“, se obrátili k islámu. Ale Kamalova nápadná plavost a jeho chladné modré oči nepřipouštějí patrně víc než nepatrnou část židovských — nebo tureckých — předků. V mladších letech Kamal byl rebelem a zejména nenávistníkem. Psal revoluční pamflety i básně. Byl odsouzen do žaláře v Cařihradě, ale jeho důstojnická zdatnost došla ocenění a byl propuštěn. Ač to byl Mladoturek, byl přece v posici utlačeného oposičníka; zavrhoval mladoturecké triumviry Talaata, Envera a Džemala, a oni mu opláceli podobným. Ale jeho vojenská schopnost byla nepopiratelná po službě na nejodlehlejších, nejnebezpečnějších a nejméně nadějných frontách, a cesta ke kariéře byla otevřena. Tato kariéra nemá obdoby v moderních dobách. Kamal vyvolal kongresy v Erzerumu a v Sivasu a zorganisoval nacionalistické hnutí, veda je k vítězství. Jiní lidé vytvořili národy a státy; Kamalův úkol byl horší. Vzal národ, který po staletí byl v hnilobě, postavil jej na nohy, omyl mu tvář, oblékl jej, přetvořil a přivedl k práci. V roce 1919 Turecko bylo tak zdrceno a zlomeno, že by se bylo rádo vzdalo samostatnosti a přijalo britský mandát. V roce 1922 Turecko z bývalých nepřátelských států bylo jediné tak silné, že vlastně nadiktovalo své vlastní mírové podmínky. V těchto třech letech Kamal vyhnal sultána, zrušil chalifát, vybojoval a vyhrál válku proti Řekům a zahnal je do moře, zastrašil Velikou Britanii tak, že se zastavila u Čanaku, vyjednal prostřednictvím Ismeta Paši smlouvu lausannskou, která ukončila režim kapitulaci v Turecku a zřídila nové hranice v rozsahu, o němž by se nebylo mohlo snít ani nejdivočejšímu tureckému nacionalistovi, napsal republikánskou ústavu a vytvořil parlament ve svém novém nedostupném hlavním městě a stal se tureckým prvním — a jediným — presidentem. Lze říci, že Kamalovi nelze přičítat toto všechno. Obecný plán poevropštění Turecka chystali už Mladoturci a on si jej toliko přisvojil. Řekové byli zničení obojakostí Lloyda George a zradou spojenců, také svou vlastní neschopností, a ne armádami Kamalovými. Sultán a chalífa byl odsouzen tak jako tak a Kamal nemá zvláštní zásluhy o jejich vypuzení. Smlouvu lausannskou nevyhrál Ismet Paša, nýbrž žárlivé spory mezi západními mocnostmi. A tak dále. Kamal žije nyní v Čankaji, úplném zátiší. Jeho vzorný statek je jeho vášní; jako pravý megaloman zřídil si vodní nádrž v útvaru Marmarského moře! Vzal si ženu, která se jmenovala Latifé Hanum, v roce 1923, ale rozvedl se s ní za několik let; nyní žije sám. Je to nejméně přístupná veřejná osobnost v Evropě. Interviewovat krále Jiřího V. by asi nebylo bývalo těžší. Na rozdíl od jiných všech diktátorů drží se v pozadí; turecké noviny nepřinášejí jeho jméno půltuctukrát za měsíc. Má skupinu podřízených vojáků a druhů, s nimiž hraje poker. Někdy hraje karty s cizími diplomaty; obyčejně vyhraje a pak trvá na tom, že se výhry vrátí. Stále ještě rád pije. Turecký diktátor se liší téměř od všech ostatních tím, že ve svém mládí neměl socialistického období, a i ve své dospělosti neprojevuje nejmenšího zájmu o sociální a hospodářské věci. Jeho jedinou politikou bylo, Turecko pro Turky. Jistě je to revolucionář, ale pokud jde o hospodářství, mohl by být švýcarským presidentem. Teorie, že všichni nacionalističtí diktátoři musí patřit ke krajní pravici nebo krajní levici, se láme o Kamala Atatürka, jako se také lámala o Pilsudského. Dvě zahraniční mocnosti, o které Kamal má největší zájem — kromě Veliké Britanie, kterou nenávidí — jsou SSSR a Italie. V temném roce 1932 dosáhl vrcholu některých svých podivných úspěchů, že totiž vymohl půjčky od obou těchto zemí, což nejsou státy, které by vyvážely úvěr i v nejlepších dobách. Kamal si s nimi ovšem hraje a využívá jednoho proti druhému. Italie chce mít tureckou podporu ve východním Středozemí a Turecko bude vždy významným činitelem v sovětské zahraniční politice, poněvadž Dardanely uzavírají jediný ruský východ do teplých moří. Kamalovi bylo proti mysli habešské dobrodružství. Proto jeho politika se zbarvila silněji po rusku. Několik let už Sovětský svaz a Turecko postupovaly společně v Ženevě, a Dr. Tewfik Aras, turecký zahraniční ministr (který mimochodem byl Kamalovým osobním lékařem v Soluni před mnoha lety), byl obyčejně pokládán za Litvinovovu ruku v turecké rukavičce. A Kamal mezitím začal znovu opevňovat Dardanely. Kapitola třicátá. POLSKO BEZ PILSUDSKÉHO. Teorie, že nacionalismus je nejmocnější z politicko-hospodářských sil a že nacionalismus je nejlépe politicky representován silou osobnosti, je dobře znázorněna případem Polska. Polsko, veliké nevypočitatelné v dnešní Evropě, vytvořili dva činitelé, nacionalismus a Pilsudski. Diktátor Pilsudski zemřel v roce 1935, ale stavba polského vládního stroje dnes je vybudována na jeho povaze a na jeho utkvělých představách. 6. srpna 1914 Josef Pilsudski, polský vlastenec a revolucionář, šel do války proti Rusku s armádou tří set mužů. To byla proslulá Kadrówka a s ní Pilsudski překročil hranice a vpadl do obrovského Ruska. Těch tři sta lidí vzrostlo na brigádu a brigáda na tři brigády. Později Kadrówka se stala polskou Legií, revoluční armádou 14.000 lidí pro osvobození Polska od nepřátel, kteří se o ně rozdělili. Ale až do samého středu války většina lidí — i Poláků —— si myslila, že Pilsudski je donquijotský blázen. V roce 1916 Němci dobyli Varšavy. Nabízeli, že dovolí polské Legii dále bojovat proti Rusům jako pomocné síle, ale Pilsudski neochvějně trval na polské nezávislosti a tak byl uvězněn v Magdeburku. Předtím ještě měl kdy přeměnit Legii na tajnou podzemní organisaci P. O. W. (Polska Organizacja Wojskowa), aby pokračovala v jeho díle. V roce 1918 ústřední mocnosti se zhroutily; Pilsudski se vrátil v triumfu do Varšavy, aby se stal hlavou polského státu; Legie a P. O. W, byly jeho branné síly. Třeba poznamenat, že Legie byly výhradním výtvorem Pilsudského a že po 17 letech v roce 1935 Polsko bylo stále pod jeho tvůrčím vlivem. Legionáři nyní jako tehdy vládnou Polskem. Skupina maršálových důstojníků, kteří mu byli za živa oddáni a kteří uctívají jeho památku, když nyní nevrlý starý mrož je mrtev, ovládá dokonale téměř každou stránku polského života. Vypočtěme si jména, která něco znamenají. Každé má svůj význam. Generál Tadeusz Kasprzycki je ministrem války. Čímpak byl ve starých dobách? Polním náčelníkem Pilsudského prvních tří set lidí. Generál Jan Sosnkowski, velitel armádní divise, bude asi příštím polským presidentem. Čím byl Pilsudskému? Šéfem štábu Legie. Generál Edward Rydz-Śmigly, přímý nástupce Pilsudského po jeho smrti jako generální inspektor armády. Byl velitelem první brigády legionářů. Plukovník Waleryan Slawek, ministerský předseda v době Pilsudského smrti a stále jeden ze tří nebo čtyř nejvýznamnějších lidí v Polsku, byl výzvědným důstojníkem prvních tří set. Plukovník Aleksander Prystor, několikrát už ministerský předseda, člen známého kroužku „Plukovníků“, byl zvláštním adjutantem pro politické věci v legiích. Plukovník Josef Beck, který — jak se zdá — se má stát stálým polským zahraničním ministrem, byl hlavním pobočníkem Pilsudského v pozdější době Legie a P. O. W. Marjan Zyndram—Košcialkowski, který se stal předsedou vlády, když odstoupila v říjnu 1935 skupina Slawkova a Prystorova, byl pobočníkem Pilsudského a hlavním výzvědným důstojníkem při útoku na Vilno. Z ostatních plukovník Adam Koc, podtajemník v ministerstvu financí, byl hlavním pomocníkem Pilsudského při organisaci P. O. W. Boguslav Miedzinski, nyní redaktor poloúředního listu Gazeta Polska, byl výzvědným důstojníkem jak v Legiích, tak v P. O. W. Henryk Floyar-Rajchman, také výzvědný orgán v Legii, je ministrem obchodu a průmyslu. Generál Roman Gorecki, president polské státní banky, byl velitelem druhé brigády Kadrówky. Janusz Jędrzejewicz, šéf výzvědné služby litevské v P. O. W., je nyní ministrem vyučování a kultu. A konečně jediný významný vůdce oposice v Polsku, generál Sikorski, který se stavěl v roce 1925 na odpor puči Pilsudského, byl také legionářem. Tito lidé jsou základem vládní moci v dnešním Polsku. Pilsudski pro ně byl alfa a omega. Jen ti důstojníci, kteří byli mezi původními třemi sty, nebo kdo vstoupili do Kadrówky brzy potom, a které cvičil sám Pilsudski v této zvláštní polské náhradě Etonu a Oxfordu, mají v Polsku význam. Z toho plynula obrovská moc Pilsudského. Jako otec vytvořil Polsko a jeho děti je vedou. Dziadek. Pilsudskému ve skutečnosti obyčejně říkali ne otec — ke konci už byl příliš stár —, nýbrž Dziadek, Děd. Všem svým lidem tykal. Oni s náležitou vážností mu neodpovídali tak důvěrně, nýbrž oslovovali ho Komendant, Velitel. Je nesporné, že starý diktátor byl přeběhlíkem, člověkem brutálním, že si liboval v drsné řeči, že byl banditou a pustým zupákem s utkvělými představami (ve starších dobách); stejně nesporné však je, že byl poctivý, že uměl vzbudit mnoho citu a že byl vroucím polským vlastencem. Život Dziadkův byl jedním z nejneobyčejnějších. Nebyl to člověk z lidu, jako Mussolini nebo Dollfuss nebo Kamal Atatürk; narodil se (roku 1867 na statku u Vilna) ve šlechtické litevské rodině. Ale vášnivá láska k Polsku ho přivedla k revoluční činnosti. Nenávist k carskému Rusku z nacionalistických důvodů ovládala celý jeho život. Jeho matka, rovněž vroucí polská vlastenka, která nenáviděla Rusko, dovolila mu opustit rodinnou tradici a stát se marxistou, poněvadž v té době jedinou účinnou revoluční organisací byla socialistická. Jako student lékařství (Pilsudski by byl téměř dosáhl doktorátu na charkovské universitě) zahájil povstaleckou činnost. Byl zatčen r. 1887 a odsouzen do vyhnanství v sibiřských olověných dolech za účast na vražedném spiknutí proti caru Alexandru III., pro kterou byl pověšen Leninův starší bratr. Jeden z bratří Pilsudského byl rovněž popraven. Byly to podněty pro revolucionáře! V roce 1893 se vrátil ze Sibiře a stal se redaktorem socialistického listu Robotnik. Utíkal s místa na místo s jeho vydáváním. Policie ho nenašla, ani jeho tajnou kočovnou tiskárnu celých sedm let V roce 1900 šel znovu do vězení, do hrozné desítky varšavské citadely, do žaláře, vyhrazeného pro nejhorší politické zločince. Vyvázl odtamtud — předstíráním šílenství. Vězeňští lékaři oklamáni ho poslali do petrohradského ústavu. Shovívavostí polského lékaře se dostal odtamtud a vrátil se do Polska. Několik let pak byl vlasteneckým banditou a jednou v roce 1908 vyloupil poštovní vlak s dvěma miliony rublů. Téměř ve stejné době jiný socialistický revolucionář, Josef Stalin, provedl téměř týž kousek v Tiflisu. (Když po letech byly urovnány polsko-sovětské styky, poslal Stalin Pilsudskému carská policejní akta o sobě jako připomínku dob, kdy byli soudruzi.) Když přišla válka, nechal Pilsudski socialismu, poněvadž vycítil, že nejlepší cestou ke vzkříšení Polska bude nejprve postupovat s rakouskou armádou proti ruské a pak utvořit polskou armádu. Tak stvořil legie; Rakušané, netušíce nic zlého, dovolili jejich organisaci. (Pilsudski v pozdějších letech řekl jednomu svému soudruhovi: „Příteli, vy a já jsme nastoupili spolu do socialistického vlaku. Já jsem vystoupil na stanici Polská nezávislost. Přeji vám mnoho štěstí na vaší cestě do... Utopie.“) Pilsudski v době války se stal mocnou a vzrušující romantickou legendou. Hodně se věřilo historii, podle které se přestrojil za ruského důstojníka jízdy, přijel do varšavské citadely a nařídil propuštění všech polských politických vězňů. Pod záminkou, že má rozkazy odvést je do nového vězení, jim pomohl na svobodu. V roce 1912 opustil svou první ženu, vytýkaje jí že zanedbává své děti z prvního manželství. Jeho druhou chotí byla socialistická soudružka. Šla pracovat do továrny v Grochowě nedaleko Varšavy, když Němci zavřeli Pilsudského. Když se vrátil v roce 1918 do Polska, bylo jeho prvním činem jako hlavy státu, že vzal presidentský povoz se stříbřitými koni a s obrovskou družinou přijel do Grochowa, vyhledal ji a odjel s ní do paláce. Měl vášnivě rád své dvě děti, Wandu, nyní 19letou, a Jadwigu, 16letou. Pilsudski byl původcem násilného odtržení Vilna od Litvy. Když zahraniční diplomaté ve Varšavě se ho na to pátravě vyptávali, popřel rozhodně svou odpovědnost. O několik dní později (bylo to 1920) se vzdal úřadu hlavy státu. Svolal si ty diplomaty znovu a řekl jim: „Pánové, před několika dny jsem vás obelhal. Byl jsem veřejná osoba a musil jsem lhát. Nyní jsem soukromník a mohu vám říci pravdu. Zorganisoval jsem vpád do Litvy. Buďte zdrávi, pánové.“ Byl drsný, ba hrubý a rád mystifikoval. Jak stárl, podobal se stále více Friedrichovi Nietzschemu; bylo mnoho lidí, kteří říkali, že nemá duševní rovnováhy a naznačovali, že když předstíral šílenství, aby unikl Rusům, nebyl to kousek ryze herecký. Neustále pletl své podřízené, trápě je klamnými zprávami: Becka a Prystora přivedl na okraj nervového zhroucení tím, že jim neřekl a neřekl, jakou politiku od nich vlastně chce. Nedlouho po válce starý maršál odešel z politiky; vrátil se k moci v roce 1926, aby „udělal pořádek“ (což mimochodem stálo život asi 600 lidí na varšavských ulicích); pak vládl ze zákulisí jako ministr války. Pohrdal poslanci. Bylo známo, jak drsně k nim uměl mluvit. Jen málo řečí Pilsudského by mohlo být doslova otištěno v západních novinách. Zemřel s myšlenkou na svou rodnou zemi, Litvu, a šeptal poslední vzkazy svých dcerám. Jeho poslední opatření bylo příznačné; nařídil, aby jeho mozek byl dán varšavské universitě k vědeckému zkoumání; jeho srdce aby bylo pochováno ve vilenské kryptě, kde byla pohřbena jeho matka; a jeho tělo aby bylo posláno do Krakova, kde jsou hroby starých polských králů. „Plukovníci.“ (Většina „plukovníků“, mimochodem řečeno, nejsou plukovníky. Buď jsou již dále a stali se generály (jako ministr války generál Kasprzycki, který začínal jako učitel matematiky v Paříži) nebo (zase jako Kasprycki) to byli náhodní vojáci, lidé, kteří šli za Pilsudským do legií z rozmanitých zaměstnání.) Ze všech legionářů měl Pilsudski nejraději generála Sosnkowského, který byl s ním uvězněn v Magdeburce. Tento důstojník o 10 let později provedl kousek hluboce donquijotské oddanosti k Polsku; byl velícím generálem poznaňské divise, když uslyšel, že Pilsudski, jeho bývalý šéf, táhne na Varšavu. Sosnkowski se nepřidal ani k Pilsudskému, ani k vládnímu vojsku. Místo toho se střelil ze studu, že v Polsku je občanská válka, která může rozdvojit armádu; střelil se do prsou — jakési harakiri —, ale uzdravil se! Nějakým zázrakem se stalo, že rána u srdce mohla být zašita. Pilsudski odměnil tento dramatický projev rozdělené věrnosti prohlášením, že Sosnkowski má být příštím polským presidentem. Když bylo známo mezi zasvěcenými, že Pilsudski umírá, byla rychle dokončena nová ústava, která značně posiluje výkonnou moc. Generál Rydz-Śmigly, který je nástupcem Pilsudského jako generální inspektor armády, nebyl vojákem z povolání, nýbrž legionářem. Byl to však on, kdo dobyl Kijeva divokým útokem v roce 1921. Rydz-Śmigly se připravoval ve svém mládí na malířství portretů. Soudí se, že armáda je mu oddána. Proto také Pilsudski zařídil, aby se stal jejím velitelem, aby armádu mohl loyálně postavit do služeb jakékoli nové občanské vlády. Narodil se roku 1886. Je vzdělaný, klidný, typ důstojníka, který studoval. Plukovník Slawek, druh Pilsudského od prvních revolučních dnů, byl socialistickým spiklencem; dělaje pumy pro Pilsudského v roce 1903, přišel výbuchem o jednu stranu obličeje. Jeho původ je záhadný. Kromě Pilsudského nikdo nevěděl, odkud pochází a jak se skutečně jmenuje. Tvrdí se, že je to vlastně hrabě Czetwertyński, potomek jednoho z největších polských šlechtických rodů, který se postaral o vyhlazení všech stop své souvislosti s ním, když se přidal před 35 lety k maršálovi. Slawek je dnes miláčkem polských aristokratů, Radziwillů a Potockých, kteří ho pokládají za jednoho ze sebe; Slawek byl mostem mezi Pilsudským a aristokraty v počátečních dobách obnoveného státu. Plukovník Josef Beck, který se narodil roku 1894, je méně milou povahou než jeho kolegové a říká se mu nejméně oblíbený zahraniční ministr v Evropě; nicméně byl velikým oblíbencem Pilsudského v poslední době a starý pán ho měl velmi rád. Je poněkud komplikovaný, zamyšlený, náladový a elegantní. Beck pochází z nižší šlechty z rakouské části Polska a studoval hospodářství ve Vídni. Také vstoupil do Legie; po válce ho Pilsudski poslal do nové vojenské akademie, kterou zřídil ve Varšavě, aby se tam vycvičil na skutečného důstojníka. Beck šel do Paříže jako polský vojenský přidělenec, ale v roce 1923 byl z Francie vykázán. Jeho obvinění nebylo nikdy uveřejněno, ale francouzský generální štáb ho rozhodně vypověděl zřejmě proto, že zneužil diplomatických výsad. Na Quai d'Orsay ovšem nevěděli, že je to příští polský zahraniční ministr. A snad důsledkem toho zahraniční ministr Beck byl vytrvale proti Francii; on měl také hlavní podíl na polském koketování s Němci. Polským presidentem je Ignacy Mościcki, kterému se říká „Ignác Poslušný“. Je to především význačný elektrofysik, který byl povolán do politiky z profesorského místa na lvovské universitě. Byl také přednostou chemického výzkumného ústavu ve Varšavě. Má zásluhy o nějakých 500 vynálezů z oboru elektrofysiky a chemie a má 53 patentů. Stejně jako pianista Paderewski měl cenu pro polskou politiku, zejména tím, že jeho život byl svrchovaně nepolitický. Ministerský předseda Kościalkowski, ač také legionář, nebyl oblíben u skupiny Slawek-Prystor—Beck, poněvadž byl vyhlášen za levičáka a liberála. Byl mimo vládní politiku až do roku 1934, kdy byl zabit ministr vnitra Pieracki. Plukovníci se tázali Pilsudského, kdo má být jeho nástupcem; starý maršál odpověděl: „Proč já mám vždycky všecko rozhodovat? Nemůžete si ještě najít lidi, kteří by vládli v této zemi?“ Plukovníci odešli a přinesli Pilsudskému seznam kandidátů, ten se na seznam podíval a hodil jej do koše; vzal telefon, zavolal Kościalkowského a řekl: „Jste novým ministrem vnitra!“ a položil telefon. Pilsudski ho měl rád, poněvadž to byl také Polák z Litvy. Kościalkowski jako ministr vnitra se pokusil o liberálnější nakládání s menšinami; starý maršál to schvaloval, poněvadž věděl, že po jeho smrti bude třeba poněkud rozšířit základnu vlády. Kościalkowski a Rydz-Śmigly jsou velmi blízcí; Rydz-Śmigly jako hlava armády má rozhodující slovo. Rzeczpospolita Polska. Polský nacionalismus, jako nacionalismus maďarský, je plamenný a houževnatý. Zčásti je to proto, že tato země, jak každý ví, zažila ojedinělé a strašlivé rozdělení. Když Polsko zmizelo z mapy, bylo jen 8 milionů Poláků; když je Woodrow Wilson zase dal na mapu, bylo jich 20 milionů. Přes nejkrutější zkoušku zeměpisného rozkladu tato země žila — a rostla. Vzkříšení přineslo Polsku jakýsi komplex ukřižování. To bylo pramenem mnoha jeho nesnází. Vstalo z mrtvých a tak se dívalo na své vzkříšení jako na něco posvátného. Začalo vést život proselyty. Trpělo klamnou představou, že není jen nástupnickým státem, nýbrž velmocí. Polský nacionalismus je pěkně znázorněn historkou o slonu, kterou — má-li legenda pravdu — prý vynášel Paderewski v jednom ze svých objektivních okamžiků. Pět lidí různých národností napsalo knihu o slonovi. Angličan jel do Indie, organisoval tam honbu a sepsal tlustý ilustrovaný cestopis: Jak jsem střelil svého prvního slona. Francouz si vyšel jen tak do zoologické zahrady a hned sepsal bezcennou knihu: L'Elefant et ses Amours. Němec se pustil do vědeckého výzkumu a za několik let vydal v pěti svazcích: Úvod k monografii o studiu slona. Rus se zpil vodkou, odešel do své podkrovní světničky a vydal tenký filosofický svazeček: Slon — existuje vůbec? Polák se posadil do Národní knihovny a vydal pyšnou brožuru: Slon a Polská otázka. Polsko nemusí být velmocí, ale je to země, jejíž fysickou podstatu lze sotva ignorovat. Má 32 milionů obyvatelů, jejichž počet prudce stoupá o 500.000 ročně; plochou je to pátý stát v Evropě, nepočítáme-li Rusko. Jeho prvním nesmírným úkolem bylo spojit ruskou, německou a rakouskou část země v jednolitý celek, který by fungoval. Od té doby mělo dva hlavní vnitřní problémy: rozřešení otázky menšin, poněvadž hladoví Poláci si jich vzali víc, než by připadalo na jejich územní podíl; ze 32 milionů lidí asi 8 až 10 milionů vůbec nejsou Poláci, nýbrž Ukrajinci, Němci, Bělorusové, Rusíni, Litevci. Druhým problémem bylo, jak přesvědčit Boha, že má zvýšit ceny zemědělských produktů. Jako je tomu u většiny středoevropských a balkánských zemi, jde asi 35 až 40% rozpočtových výdajů na armádu. Zemědělský stát, ne tuze bohatý průmyslem, je zatížen jedním z nejsilnějších vojenských aparátů světa. Stálá armáda má 350.000 mužů, cvičené reservy 1,645.000; v nouzi by Polsko mohlo mobilisovat 3 miliony lidí. Poláci by vám řekli, že je to nutné, poněvadž země nemá jasných přirozených hranic zeměpisných a je vysazena mezi dvě veliké mocnosti, mezi Německo a SSSR. Zahraniční politika Polska od války byla, jak řekl Knickerbocker, politika ořechu, který se octl v louskáčku. První orientací, jak víme, bylo spojení s Francií a s Malou dohodou. Beck to změnil, ač smlouva s Francií stále ještě platí; uvědomiv si rostoucí sílu Německa a německou touhu po opětném nabytí polského koridoru, využil Hitlerovy nabídky na smlouvu o míru na 10 let; Německo se dočasně vzdalo nároků na koridor za polské přátelství. Německo a Polsko se sjednotilo v jakýsi možný blok proti sovětům; nicméně Beck šel k Moskvě zrovna tak jako k Berlínu a stále platí polsko-sovětská smlouva o neútočení. Rusové, kteří si přejí, aby byl trvalý mír, by rádi změnili tuto smlouvu na Východní Locarno, jež by upevnilo hranice podle dosavadního stavu; Polsko však odmítlo. Je ve střehu — a má při tom nohy všemi směry. Pohled na sever. Na sever od Polska jsou čtyři baltické státy, z nichž každý má své problémy, ale navzájem jsou spojeny touž převažující zeměpisnou úvahou: bývalé ruské gubernie jsou nyní nárazníkovými státy mezi Německem, Polskem a Sovětským svazem. Povšechně řečeno, je u nich nenávist k Rusku odstupňována od severu k jihu a stejný směr má i jejich sklon k Německu. Finsko nenávidí Rusy nejvíc; Litva, která je dole, je nenávidí nejméně. Litevská politika je založena na strachu z Německa a Polska. Zvláštní nebezpečná místa v severní oblasti jsou Gdansko a Klajpeda. Jsou to obě města převahou německá, která oddělila od říše versaillská smlouva; obě vzrostla za poručnictví Společnosti národů; Německo je chce obě nazpět. Gdansko je formálně svobodným městem, kdežto Klajpeda je na území litevském. Polský koridor, pruh země, který zranil Němce tím, že umožnil Polsku přístup k moři za cenu odtržení Východního Pruska od ostatního Německa, byl ještě nedávno nejnebezpečnějším územním problémem v Evropě. Polsko-německý pakt toto nebezpečí odložil a tím také odklidil mnoho ze zápalnosti Gdanska, což je přirozený přístav koridoru. Nacistická strana v Gdansku však je mocný skrytý pramen zla. Polsko, ač nesoudí, že nacistický pokus o opětné získání Gdanska by se zdařil, zabezpečilo se vybudováním soutěžícího přístavu v koridoru, Gdynie, obrovským nákladem — 100 milionů dolarů. Investice do Gdynie jsou takové, že ať už se cokoli stane s Gdanskem, Polsko se nikdy nevzdá koridoru, leda že by bylo poraženo ve válce. Klajpeda byla oddělena od Německa patrně proto, aby se Litvě dostalo přístupu k moři; měla to být litevská obdoba Gdanska. Zatím co spojenci ještě stále uvažovali, jak vlastně mají vést hranice, Pilsudského Polsko nezřízeně se zmocnilo litevského území u Vilna; Litva tedy honem si vzala Klajpedu. Němečtí Nazi divoce agitovali pro návrat Klajpedy k Německu; na oplátku Litevci nenakládali s německou menšinou nikterak jemně. Mezitím byly polsko-litevské styky přerušeny od obsazení Vilna; je tomu už patnáct let, ale hranice jsou stále ještě uzavřeny. Litevci, zdatný lid, doufají, že SSSR jim pomůže, když bude zle. Ve skutečnosti však Litva je celkem bezpečná a nemusí se bát útoku, dokud Polsko a Německo zůstávají přáteli. Jak jsme viděli v kapitole sedmé, Hitler nemůže napadnout Litevce bez ztráty své dohody s Polskem. Kdyby však Německo a Polsko se dostalo k jednání o rozdělení Litvy mezi sebe, pak by se začal ohňostroj. Je to zlá nacionalistická zápletka, pro kterou, jak se zdá, není rozumného územního rozřešení. Kapitola třicátá první. SPOLEČNOST NÁRODŮ. Nic není lehčího než ohrnovat nos na ubohou starou Společností národů, kterou spojeneckým mocnostem podstrčil Američan Woodrow Wilson, poněvadž náhodou se staral víc o Spojené státy světa než o Spojené státy americké. Jako panna ve vykřičeném domě, lítostivě prosící o sklenici limonády, kráčel Wilson po chodbách versaillských a přišel na konec se Společnosti národů jako jedinou kořistí Ameriky z války. Vzbudí v nás podiv, když čteme dnes pakt o této Společnosti a vidíme, že třetí odstavec pátého článku stále ještě praví: „První schůzi Shromáždění a první schůzi Rady svolá president Spojených států.“ Nic není snazší než vypočítat obecné výtky, které se činí Společnosti. Řečník za řečníkem vystupuje na tribunu Shromáždění — a vykládá světu, co už každý zná. Nic se nestane u stolu v Radě, dokud příslušné mocnosti se nedohodly o věci předem — potají. Společnost nejvíce se zabývá úvahami o starém problému — jak dobře uzamknout dveře u stáje, když kůň už utekl. Společnost nedělá nic jiného, než tvoří spoustu komisí, které jsou slabé. Společnost opatřila prostředek, jímž menšiny mohou tlumočit své stížnosti; proto menšiny dělají dvojnásobné obtíže. Společnost vynutila registrování smluv; proto smlouvy dnes mají víc tajných doložek než dřív. Společnost je konventiklem versaillských mocností. A tak dále. A tak dále. Některé z těchto výtek jsou správné. Ale je třeba říci, že státy samy, a ne Společnost mohou za většinu nedostatků ženevské soustavy. Společnost sama nemá svrchovaných práv. Nemá autority, aby donutila nějaký stát ke splnění svých doporučení. Společnost je orgánem všech členských států, ale nemá práva něco vynutit od jednotlivého státu. Společnost není státem nad státy; je toliko mluvčím členských států, když se na tom šťastně a vzácně dohodnou. Společnost sama nerozhoduje nic; jednotlivé státy jsou odpovědny ze všeho. Pakt o Společnosti národů byl nadto vyhotoven s předpokladem, že Spojené státy americké budou členem. Když senátor Lodge a jeho skupina nesmiřitelných isolacionistů odmítli ratifikaci versaillského míru, zasadili ránu také paktu o Společnosti národů, a to téměř nezhojitelnou. Kdyby Spojené státy byly členem Společnosti, mohly by sankce úplně vyřadit a isolovat zbloudilý stát. Ale americké vystoupení ze soustavy Společnosti takřka znemožnilo účinné sankce, neboť Amerika, trvajíc na svém právu neutrála obchodovat s útočníkem, by vždycky mohla zmařit blokádu Společnosti. Britské loďstvo, nezbytně hlavní nástroj takové blokády, by se neodvážilo do konfliktu se Spojenými státy. Odhadujeme-li hodnotu Společnosti, měli bychom vždy nejprve oddělit její nepolitickou činnost od činnosti, která souvisí s politikou států. Je nepopiratelné, že Společnost vykonala skvělou službu v činnosti mimopolitické. Tím, že sjednotila statistiky na rozumnou mezinárodní základnu, tím, že utvořila začátky světového sblížení ve věcech zdravotních, zemědělských, obchodu s omamnými prostředky, dopravních, emigrantských, mezinárodního práva atd., prokázala služby nesporné, které by mohl znehodnocovat leda nějaký farizej. Nemělo by se také zapomínat na důležitou činnost Společnosti v oboru finančním a hospodářském a zejména na její pokus stabilisovat dunajské státy po válce. Pokud jde o politiku; je třeba mít na mysli, že Společnost je podivuhodným mechanismem pro urovnávání mezinárodních sporů, když - a jen když — s tím souhlasí velmoci. Je pošetilé říkat, že Společnost, nemajíc výkonné autority, nemůže zastavit války: zastavila už při nejmenším jednu válku, která by byla mohla být velmi nebezpečná — na příklad spor bulharsko-řecký v roce 1926 — a může zastavit i jiné, jestliže Velká Britanie, Francie, Sovětské Rusko a Italie opravdu jednotně si přejí je zastavit. Když Mr. Eden a M. Laval postupují společně, ženevská soustava funguje — hladce a dobře. Na příklad Společnost zabránila, aby jugoslávsko-maďarský spor v roce 1934 se nerozvinul ve válku. To odvrátilo mezinárodní krisi prvního řádu. Ale když se mocnosti neshodnou, pak je Společnost v koncích. Výkony Společnosti, jakožto správce pochybných území, jsou téměř nade všechnu pochybnost. Gdansko pod správou Ira Seana Lestera, vysokého komisaře Společnosti národů, je skvělým příkladem. A vzpomeňme si na Saarsko. Předsedou vlády v Saarsku byl zdatný a statečný Brit Geoffrey Knox. V jeho „vládě“ byl Francouz, Saařan, Jugoslávec a Fin. Byli neutrální a nestranní; neměli místních zájmů. Neměli politických ambicí; a dali (spolu se svými předchůdci) Saarsku 15 let veliké poměrné prosperity a klidu. Představme si, že by na příklad Litva nebo Rakousko byly prohlášeny za mezinárodní a byly postaveny pod úplně nestrannou a mimonárodní vládu, která by tam neměla žádných svých zájmů. Představme si, že ministrem financí by tam byl Švéd, protože by to byl nejlepší člověk, kterého bylo možno ve světě pro tento úřad sehnat, a ministrem dopravy Řek nebo Švýcar, zas jen pro své schopnosti. Představme si, že policii by velel Dán a jeho lidé by byli Indové, Italové, Uruguajci anebo cokoli chcete, zrovna jako to bylo v Saarsku. Myšlenka je tak rozumná, že je ovšem fantastická. Nemůže se uskutečnit, poněvadž naráží na „nejcennější“ pýchu národa, na jeho nacionalismus. Jediná věc, která je proti ní, je lidská a politická přirozenost. Což činí vývoj Společnosti národů neobyčejně nesnadným. Společnost je, jak řekl E. A. Mowrer, výsledkem tisíců let pozvolného mravního růstu. Je možná slabá, ale „mluví za mnohem větší kus světa než kterákoli jiná lidská instituce“. Představuje — cituji zde nedávný dopis pro redakci Times — „první tápavý krůček člověka k národní slušnosti, vzniklý z duchovní úzkosti světové války“. A Společnost fungovala dosud pouze polovinu doby jedné generace, což v historickém vývoji je skutečně krátká doba. Vzpomínám si, jak president Masaryk mi řekl v Praze: „Je teprve 15 let od války — to je pouhý okamžik. Dejte nám čas — čas -“ Krátkou historii Společnosti lze rozdělit na tři období. Až do smlouvy locarnské z roku 1925 byla převážně nástrojem vítězných mocností a upevňovala mír proti vzdorným tendencím přemožených. Pak až do roku 1933, kdy odešlo Německo, potýkala se namáhavě s problémem odzbrojení; to jest, spojenecké mocnosti odepřely splnit své sliby o odzbrojení a odzbrojovací konference se zhroutila. Od roku 1933 největší otázkou byla „kolektivní bezpečnost“. To znamená pokus přivést Německo do soustavy bezpečnosti na základě celkem rovných práv; nezdaří-li se, stane se Společnost nástrojem návratu k rovnováze mocností a k otevřeným vojenským spolkům. Habešský spor vpadl dramaticky do tohoto vývoje. Největším dnem v historii Společnosti byl den 6. října. 1935, kdy byl uplatněn článek 16. a usneseny sankce proti Italii. Po prvé větší mocnost byla formálně odsouzena pro porušení paktu a jednomyslným usnesením — proti všem prorokům, kteří tvrdili, že článku 16. vůbec nebude možno nikdy užít — byla Italie prohlášena za stát, který se dopustil války proti všem státům Společnosti. Stíny Wilsonovy! Společnost národů se zrodila! A blokáda Italie, která pak byla zahájena, otevřela cesty do „země, která nikomu nepatří“ a do které žádný stát před tím nikdy nepřišel. Palác míru. Sekretariát Společnosti má 637 zaměstnanců a zaměstnankyň 44 národnosti a jsou mezi nimi podivné exempláře. Všichni slavně slibují věrnost Společnosti národů a jejich skupina představuje největší přiblížení k mezinárodnímu úřednictvu, jaké kdy svět viděl. Generální tajemník Aveuol je Francouz; jeho dva náměstkové jsou Španěl a Ital. Generální podtajemník je Brit, dva Italové, jeden Řek, jeden Francouz, jeden Dán, jeden Švéd, jeden Polák, jeden Holanďan, jeden Jihoafričan a jeden Američan, bystrý a milý Arthur Sweetser. Tito lidé představují „vládu“ Společnosti. V jednotlivých odděleních počet zástupců rozličných národností stoupá. Ve zpravodajském oddělení na příklad jsou muži a ženy ze 17 států. (Z Holandska, ze Spojených států, Švýcarska, Francie, Italie, Polska, Jugoslávie, Belgie, Anglie, Kanady, Australie, Švédska, Španělska, Číny, Maďarska, Indie a Chile. Někteří jsou vlastně z několika států: tak na příklad jeden znamenitý člen sekretariátu Zilliacus se narodil v Japonsku, jeho otec byl Fin a matka Američanka; byl vychován ve Švédsku, v Anglii a ve Spojených státech: vzal si za ženu Polku a je státním příslušníkem anglickým.) Tato směs však nevede k přílišným neshodám. Předchozí generální tajemník Sir Eric Drummond řekl jednou mému příteli, že spory v personálu, pokud se vyskytnou, propuknou obyčejně mezi lidmi téže národnosti. Členové sekretariátu představují jakýsi výběr povolání zrovna tak jako národností. Jsou to bývalí vojáci, profesoři, technikové, diplomaté, novináři, zdravotní funkcionáři, advokáti, hospodářští činovníci. Všichni jsou to nadšení idealisté, oddaní Společnosti. Značná část jich vstoupila do služeb Společnosti v poměrně mladém věku — v původním sekretariátu byli jen dva lidé přes 40 — přímo z války, odhodlána dát průchod jak svému zklamání, tak svému idealismu. Někteří z nich už byli tvrdošíjnými internacionalisty tehdy: Pierre Comert na příklad, po mnoho let přednosta zpravodajské sekce, učíval francouzsky na jedné německé universitě. Hlavní „osobnosti“ obecně spojované se Společností jsou delegáti jednotlivých států, jako býval Dr. Beneš z Československa, jako je mladý Anthony Eden, který je jakousi přitažlivou hvězdou ženevskou, a Don Salvador de Madariaga, španělský profesor, který býval hlavou odzbrojovací sekce Společnosti, než se stal španělským vyslancem nejprve ve Washingtoně, pak v Paříži a Ženevě. Madariaga, pronikavě inteligentní, holohlavá drobná osobnost, píše anglické knihy stylem, který by dovedlo napodobit jen málo Angličanů. Hlava sekretariátu Joseph Avenol je Francouz a přece byl nazván francouzskou představou typického Angličana. Je neobyčejně skromný, poněkud pomalý, ale houževnatý; nikdy se nerozčilí, má rád Anglii a jeho vášní jsou buldoci a zahrádky. Avenol byl finančním znalcem, poradcem francouzské finanční správy, jenž za války pracoval v Anglii na mezispojeneckých finančních věcech; nabízelo se mu jednou guvernérství Banque de France, ale on šel raději do Ženevy. Konec smluv? Smlouva versaillská, která je prý pramenem všech našich běd, je statný dokument, který má 453 stran a váží skoro 3 libry. Můžete ji koupit u anglického státního nakladatelství za velmi rozumnou cenu 2 šilinků a 6 pencí a je v tom za ty peníze dost zajímavé četby. Některé z jejích článků, které v roce 1919 psala vášeň, se zdají dnes urážlivé a neobhajitelné jako odstavce o „pověšeni císaře“ a o vině na válce. Značné části, jak objevíte s podivem, už zastaraly a neplatí; křik po revisi stále zaznívá, ale ve skutečnosti ten dokument už byl tak důkladně ořezán, že nezbývá už mnoho vedle ustanovení územních. Reparace, Porýní, odzbrojení — to vše má jen historický význam. Hlavy VI., VII., VIII., IX., X., XI. a XII. této smlouvy prakticky zmizely. To ovšem přispívá ke zvýšení naléhavosti požadavku revise územní. Spojenci ustoupili Německu, ač neradi, nejprve pokud šlo o finanční odstavce smlouvy, pak pokud šlo o německé odzbrojení. V oboru území to ovšem nebude tak snadné. Třeba říci, že územní ustanoveni mírových smluv, i když počítáme ta, jež jednají o Podunají a o Baltickém moři, nebyla tak zhola nemožná — s výjimkou několika menších věcí —, jak se někde obecně soudí. Základem úpravy bylo sebeurčení; při narýsování hranic rozhodovaly převážně úvahy národnostní. Výsledkem bylo, že kdežto před válkou bylo v Evropě nějakých 45 milionů lidí pod cizí vládou — v tom bylo celé nynější Polsko, celé Československo, celé baltické státy a značná část Jugoslavie —, je dnes jen asi 16,800.000 opravdových menšin. Nelze popřít skutečnost, jak řekl Hamilton Fish Armstrong, že „značně víc lidí na evropské pevnině žije pod svou národní vládou, než tomu bylo dříve“. Obtíž vznikla z toho, že Spojenecké mocnosti se poněkud přenáhlily a vytvořily — jak jsme viděli — nové menšiny zabráním toho, do čeho jim nic nebylo. Ale třeba zase říci, že některé hraniční čáry, jako na příklad mezi Maďarskem a Rumunskem, nelze nikdy narýsovat tak, aby nějací lidé někde nezůstali na nepravé straně hranic. A dále třeba mít na mysli ještě jednu věc. Kdyby Německo bylo vyhrálo válku, smlouva versaillská by ani zdaleka nebyla taková. Válka nebo mír. Koncem roku 1935 páni ze Společnosti byli příliš zaměstnáni chytáním Mussoliniho v Habeši, než aby se příliš starali o bouřkové mraky jinde. Ale Evropa, otřesená politickým zmatkem a hospodářskou nespokojenosti, zdaleka nebyla klidná, jak by se slušelo. A hlavní možný následek ve spojitosti s habešskou válkou by byl případný její odraz jinde. Nechme tedy stranou Habeš a podívejme se na Evropu s hlediska války nebo míru. Síly, vedoucí k válce, prameni a ztělesnění všeho zla a nepřístojnosti, jsou povšechně tyto: Nejprve nepřátelské nacionalismy. Zaznamenali jsme už až dost vražedných nenávistí na mnoha stranách Evropy. „Vlastenectví je posledním útočištěm darebáka“; válka je posledním útočištěm vlastence. A v dnešní Evropě je mnoho těch, kteří vydělávají na vlastenectví. Dále jsou hospodářské nesnáze. Poslední válka způsobila dnešní hospodářskou krisi (i když tato krise koncem roku 1935 ustupovala); nynější hospodářská krise zas pomůže způsobit příští válku. Jednota a důvěra kapitalismu byla otřesena; chudoba národů rozpoutává nevypočitatelné mezinárodní síly. Dále je zevní tlak států, jako je Německo a Italie, které hladovějí po surovinách, touží po politické revisi a z nacionalistických důvodů chtějí rozbít mírové smlouvy. Pět států světa má asi 75% úhrnu světových základních produktů. Německo, Italie a Japonsko nejsou mezi nimi. Pak je tu nesnáz, jak lokalisovat občanské rozbroje; Evropa je tak navzájem svázána, že revoluce v Rakousku se 6,500.000 lidí může přimět k pochodu 100 milionů lidí; hranice byly prodlouženy versaillskou smlouvou, Evropa „balkanisována“ a celý kontinent propleten pochybnými aliancemi. Dalším důvodem je neschopnost některých národů vyvíjet se demokraticky. Šestým důvodem je vzrůst zbrojení. Miliony vyzbrojených mužů nemohou sedět u pušek a munice v hodnotě miliard dolarů a kousat si palce — do nekonečna. Sedmým důvodem je skutečnost, že Spojené státy americké nejsou členem Společnosti národů, která by byla desetkrát účinnější s americkou účastí. Posledním důvodem je rozšíření fašismu a výbušná síla osobností, jako je Hitler. Síly, vedoucí k míru, lze naznačit podobně: Nejprve na válku je třeba peněz, a všichni jsou chudí. Nikdo nezaplatil poslední válku — kromě těch mrtvých. (Na druhé straně ovšem domácí chudoba může pokoušet některý stát, na příklad Italii, aby vyrazila jak pro zahlazení nespokojeností doma a ještě víc aby hledala bohatství venku. Také lze říci, že čím méně bohatá je některá země, tím méně může ztratit válkou. Druhým důvodem je, že obecné tempo hospodářské krise působilo jako utišující prostředek. Zápas téměř všech států proti utonutí v moři jejich vlastní chudoby zmenšil do jisté míry nebezpečí konfliktu. (Na druhé straně si všimněme, že na příklad v Rakousku hospodářské nesnáze měly sklon zvýšit možnost občanské války.) Třetím důvodem, který už byl uveden výše, je, že mírové smlouvy znamenají slušný krok k narýsování skutečné národnostní mapy Evropy a tak odklidily mnohý dřívější pramen revolučních a mezinárodních třenic. Je dnes asi o 30 milionů Evropanů méně, snažících se převrátit daný stav. V roce 1914 bylo 18 království nebo císařství v Evropě a ve čtyřech z nich vládli absolutní nebo téměř absolutní panovníci, a jen dvě republiky. Dnes je tam 12 království, žádné z nich absolutní, a 15 republik. Absolutistické války po vzoru dřívějších století, vedené mezi královskými rody téměř tak jako sňatky mezi nimi, vyšly z módy. (Na druhé straně totalitní fašističtí diktátoři mohou uvrhnout své země do války se stejnou nestoudností.) Obecná evropská válka by asi vedla k revoluci a komunismu všude s výjimkou Anglie. Vědomí, že Kreml by pravděpodobně měl užitek z nové světové války, může snad zabránit jejímu vzniku. Koncem roku 1935 se nikterak neprokázalo, že soustava Společnosti národů selhala. Locarnské smlouvy byly ještě mocnou zárukou míru. (Ve své úplnosti ovšem jen do 7. března 1936. Pozn. překl.) Aparát Společnosti národů, i když mocnosti jsou v neshodě, se ukazuje cenným střediskem pro podávání zpráv a jednání. Veřejné mírové mínění zejména v Anglii bylo zmobilisováno ve prospěch Společnosti v neobyčejném rozsahu. Není třeba pokládat za pošetilý idealismus naději, že Společnost přece jen se může ukázat dost silnou na zastavení válek. Konečně je tu nezměnitelně mírová politika jedné veliké evropské země — Sovětského svazu. Tak přicházíme ke konci této dlouhé a podrobné přehlídky západní Evropy. Necháme-li válku stranou, jaké jiné tendence se projevují? Které struny vedle hlavního akordu — mír či válka — zaznívají? 1. Skupina států pro status quo, které mají výhody z mírových smluv, začala praskat Italie se pustila do svého zvláštního dobrodružství; Polsko se nerozhodně houpá na přívěsném voze; Jugoslávie se začala viklat. Sama převaha moci na straně těchto států vedla k žárlivostem, rozmíškám a ke snahám odtržení. Zdá se, že právě se vytváří nová hranice seskupení. 2. Politický nacionalismus, zakládající se na chudobě, nenávisti a hospodářské závisti, je stále silou, která převážně určuje politiku každé země. 3. Mocné osobnosti jako Hitler, Goering, Mussolini, Gil Robles, Gömbös, Kamal Atatürk, Starhemberg, Živkovič, Rydz-Śmigly a král Zog ovládají ty země, kde lid je příliš slabý nebo politicky nedozrál pro demokracii. 4. Menší demokratické státy přežily poměrně nejlépe zlé zkoušky s počátku let třicátých. Státy skandinávské, Švýcarsko a Holandsko mají vyšší životní úroveň než jejich sousedé; celkem je nezmátlo nebezpečí války; nejsou nuceny udržovat velikou vojenskou výzbroj; jejich nejlepší hlavy, jak řekl Bertrand Russell, nepodléhají ctižádostem imperialismu nebo touze po vyniknutí na diplomatické šachovnici; zčásti pro svou zeměpisnou polohu a svůj historický vývoj jsou mimo obecný proud evropského šílenství a jsou tím šťastné. Z těchto států však Švýcarsko a Holandsko bylo hospodářsky těžce postiženo pro své lpění na zlatě jako Francie. 5. Světová hospodářská krise, jak předpověděl Trockij, se mírně lepší. Ale zemědělské státy ve střední Evropě a na Baltu jsou ještě stále těžce postiženy zemědělským úpadkem, a průmyslové státy mají svá odbytiště stále ztenčena. 6. Liberální demokracie sloužila soukromému kapitalismu; světová hospodářská krise zasadila soukromému kapitalismu omračující ránu a demokracie dost nevinně nesla důsledky. Stranická soustava v četných zemích byla diskreditována a v mnoha státech byla nahrazena režimem autoritativním. Může autoritativní vláda, která nastoupila místo demokracie, mít dobré úmysly? Na tuto otázku západní Evropa odpověděla rozhodně záporně. 7. V Italii, v Německu, Rakousku a přechodně i ve Španělsku vyrostl fašismus. (Jugoslavie, Maďarsko, Bulharsko, Polsko, Albanie a Turecko jsou diktatury nebo polodiktatury, ale nejsou fašistické, pokud rozumíme fašismem novou korporativní organisaci politiky a hospodářství.) V některých státech fašismus nebo reakční diktatura se spojily se skutečnou revoltou proti civilisaci. „Apoštolské vůdcovství, politické hierarchie a hromadná poslušnost, založené na teroru,“ jak řekl Mowrer, „jsou jejich rysy.“ Dostaly se k moci násilím, jež „proniklo a prolezlo každou oblast lidské činnosti.“ 8. Habešské dobrodružství může vést k základně dorozumění mezi diktaturami v Německu, v Italii a v Rakousku, ačkoli zatím tomu brání rozličné cíle vůči Rakousku. 9. Fašismus, zatím mocný, může být snad posledním záchvatem řádu kapitalismu; pak by ovšem fašismus byl pouhou předehrou komunismu. 10. Anglie nastoupila místo Francie jako hlavní mocnost ve Společnosti národů tím, že se ujala vůdcovství v sankcích proti Italii, působením sil, mezi nimiž bylo britské loďstvo, Lord Cecil a strach z Německa. 11. Veliké široké vrstvy středních liberálů a demokratů byly téměř všude zmateny bolestnou nutností obrátit se buď ostře do prava, nebo ostře do leva. Dobrý, starý a pohodlný střed začal mizet. 12. Levé skupiny přes obrovské překážky se snažily se sjednotit: v Saarsku, v podzemí v Rakousku, ve Španělsku a ve Francii, byla utvořena spojená levá fronta proti reakci. Tyto skupiny nemají dobrého vůdcovství. I dialektický materialismus vyžaduje osobnosti, aby se uplatnil. To se ukázalo velmi výrazně v Rusku. A tak se nyní obraťme k té druhé a mocnější Společnosti národů — k Sovětskému svazu. Kapitola třicátá druhá. STALIN. Umění vůdcovství je vážná věc. člověk se nesmí loudat za hnutím, poněvadž kdyby to dělal, byl by isolován od davů. Ale také nesmí běžet napřed, poněvadž běžet na- před znamená ztratit styk s davy. Ten, kdo chce vésti nějaká hnutí, musí bojovat na dvě strany — proti těm, kdo se loudají vzadu, a proti těm, kdo předbíhají. JOSEF STALIN. Žádnou revoluci nelze dělat v hed- vábných rukavičkách. JOSEF STALIN. Stalin je nejmocnější jednotlivec na světě; a zároveň jeden z největších. Liší se od druhých diktátorů, poněvadž není jen nesporným vůdcem jednoho státu, nýbrž i hnutí, komunistické internacionály, která má kořeny ve všech zemích. Od Hitlera a Mussoliniho se také liší tím, že je představitelem druhé generace diktátorů, poněvadž převzal autoritu od svého předchůdce Lenina. Lenin ho neurčil k této funkci. Ba právě naopak. Stalin byl ten, koho Lenin nechtěl mít svým nástupcem. Lenin se v tomto směru vyjádřil velmi zřetelně. Slyšme: „Soudruh Stalin je příliš drsný... Navrhuji soudruhům, aby se pokusili ho nějak dostat z jeho posice (generálního tajemníka strany) a jmenovat tam někoho jiného, kdo by se ve všech směrech lišil od Stalina lepšími stránkami — že by totiž byl trpělivější, loyálnější, zdvořilejší, pozornější k soudruhům, méně náladový atd...“ To bylo v roce 1924. O 11 let později chválili Stalina jeho podřízení výrazy téměř tak výstředními, jaké kdysi vzbuzoval sám Lenin. Můžete najít, jak v sovětském tisku je bombasticky nazýván: Veliký, Milovaný, Odvážný, Moudrý, Inspirující, Genius. Čtyři města byla po něm nazvána: Stalingrad, Stalinabad, Stalinogorsk, Stalinsk. Obyčejní lidé, kteří zpravidla nepřekypují city, ho oslovovali ve svých projevech: Náš nejlepší kolektivní zemědělský dělník, Náš pracovník, Náš nejlepší z nejlepších, Náš drahoušek, Naše vůdčí hvězda. A jeho oslavy se končily slovy: Ať dlouho žije náš drahý vůdce, náš vřele milovaný Stalin, náš soudruh, náš přítel! Prameny moci. Dobrý žaludek. Houževnatost. Tělesná zdatnost. Trpí rozšířením srdce, ale jinak jeho fysická síla a odolnost je obrovská. Není tak přepjatě neurotický jako Hitler, ani jeho ovládání fysických sil není spojeno se vzrušením, jako je tomu u Mussoliniho. Stalin podléhá vzrušení asi tak jako žula. Má-li nervy, jsou to žíly ve skále. Trpělivost. Vytrvalost. Soustředění. Jeho vytrvalost, jak praví Walter Duranty, je „nelidská“. Pomalu klade cihlu na cihlu, tak pomalu, že jeho stoupenci často pozbývají trpělivosti, poněvadž nevidí linií hotové budovy, kterou staví. Jeho postup je neochvějný. Hledí vždy jen do dálky. Jeho schopnost soustředit se je veliká. Louis Fischer mi na příklad vyprávěl, jak při slavnosti čtyřicátého výročí literární dráhy M. Gorkého ve Velikém divadle moskevském bylo vidět Stalina na jevišti, jak vážně rozmlouvá s nějakým méně významným komunistou, snad venkovským delegátem, kterého nikdo neznal. Ten mladík, který vedle hodnostářů tam shromážděných neměl vůbec žádného významu, se Stalina na něco vyptával. Stalin se vůbec nestaral o ostatní shromáždění, poslouchal toho mladíka, pak víc než hodinu mu odpovídal zvolna a přesvědčivě, vůbec zapomenuv na to, co se dělo kolem něho. Bystrost. Znalost. Chytrost. Je to ovšem orientálec; a kromě toho to připouští. „Buďte vítán,“ řekl japonskému novináři, kterému povolil svůj první interview, „já jsem také Asiat.“ Stalin se pokusil potlačit Leninův testament, který ho poněkud očerňoval. Neměl dost moci, aby toho dosáhl. Ale hned byl SSSR zaplaven 500.000 fotografii, na nichž seděl Stalin s Leninem na lavici a vážně a přátelsky spolu rozmlouvali. Stalinův dvojí boj, nejprve, aby se zbavil levé oposice Trockého, Zinověva a Kameněva, a pak aby vyřídil pravou oposici Bucharina, Radka a Tomského, byl nejen triumf bezohledné vytrvalosti, ale i bystré a jemné fantasie. Když sleduje svůj úmysl poctivě, nikdo nemůže být upřímnější. Má odvahu přiznat své omyly, což se odváží jen málo diktátorů. Ve svém článku „Zmatek z úspěchu“ úplně otevřeně připustil, že kolektivisace sedláků postupovala příliš rychle. Ve své knize o leninismu napsal: „Hlavni věc v tomto směru je mít odvahu přiznat své omyly a mít sílu napravit je v době co nejkratší. Obava z připuštění omylů po opojení z úspěchu, obava z kritiky, neochota napravit své chyby rychle a rozhodně - to je hlavní nesnáz.“ Tato kniha o leninismu je jedním z nejotevřenějších — i když poněkud těžkopádných — výkladů politické filosofie. Na 825 stranách najdete výklad o dobrých, špatných i lhostejných věcech v Sovětském svazu v neomezené směsi. Stalin přirozeně zdůrazňuje to, co je dobré, ale neskrývá to, co je špatné. Koncem roku 1935 bylo té knihy prodáno v Sovětském svazu přes 2 miliony výtisků: (Sebraných Spisů Leninových — mimochodem —, kterých je 27 svazků, se prodalo od jejich vydání v SSSR. 4 miliony.) Smysl pro podrobnost. Ten je značný. Jeho opatrný zrak proniká až k nejmenším stránkám národního života a Stalin obyčejně míří k podrobnostem tak, jak by se o tom nikdy nesnilo ani Hitlerovi, ani Mussolinimu. Hitler na příklad odmítá číst svou osobní poštu, ba i nejvřelejší dopisy. Stalin čte všechno až do posledního odstavce v Pravdě. Jeho den se začíná pročítáním místních zpráv, pečlivě sebraných se všech stran Sovětského svazu. W. H. Chamberlin (Russia's Iron Age, str. 187), kritik jistě ne zvlášť příznivý, zaznamenává, že Stalin osobním zákrokem napravil křivdy v oborech velmi vzdálených své obvyklé činnosti. V létě 1933 chtěl Stalin, aby byla nějak dramaticky a barvitě v novinách vylíčena stavba Magnitogorska, průmyslového města, vytvořeného za pětiletky na Sibiři. Vzpomněl si na skvělého reportéra z Izvěstijí, který se jmenoval Garry, a tázal se, co s ním je. Našli ho v koncentračním táboře! Stalin ho propustil a poslal ho psát o Magnitogorsku. Za únorového sjezdu komunistické strany 1934 Stalin poslouchal řeč svého prvního pomocníka Kaganoviče. Ten mluvil o nějakých učebnicích, které neuspokojovaly. Stalin ho přerušil: „Ne tyhle učebnice, ale ty učebnice s těmi volnými listy.“ Když byl zabit jeho přítel Kirov v Leningradě v prosinci 1934, jel Stalin do Leningradu, aby osobně vyslechl vraha. Schopnost, jednat s lidmi. Je to vrcholný politický taktik, vůdce strany a organisátor par excellence. Přátelé mi řekli v Moskvě v létě 1935, že Stalin má „ektoplasmu“ a že cítíte jeho vliv hned, jak vstoupí do místnosti. Jeho osobní i politická intuice je veliká. Ublížil mnoha lidem; spousta komunistů by popírala, že má vůbec nějaký smysl pro lidské vztahy; ale jeho lidé pro něho pracují věrně a on si je vybírá neobyčejně dobře. Stoupenci zbožňují Hitlera; bojí se Mussoliniho; a váží si Stalina; v tom, jak se zdá, je to pravé jádro. Není řečník. Jeho projevy jsou jednoduché, skoro obchodní, ale dlouhé. Jeho psaní, když se zamotá do suchých tirád marxistické dialektiky a zejména když vykládá o ideologických rozporech s oposicí, je těžkopádné; jako by to byl uchazeč o filosofický doktorát na menší universitě. Když se však vyhne filosofickým otázkám, jako ve svém nedávném projevu k absolventům Ústavu rudé armády, má mnohem větší úspěch, je přímý, prostý, a jeho řeč má smysl. Obecně má rád způsob výkladu ve formě otázek a odpovědí. V tomto směru se jeho řeč někdy podoba katechismu. A svým slohem chce zachytit širokou úroveň davů. Usuzuje opatrně, zvolna a důkladně, spíše než bystře nebo skvěle. Ale všimněte si jeho rozhovoru s H. G. Wellsem, kde víc než obstál, ač měl tak zdatného a výmluvného partnera. A všimněte si jeho pozoruhodné rozmluvy s delegací amerických dělníků v roce 1927. Při této příležitosti odpovídal celé čtyři hodiny na otázky, a při tom otázky velmi rozmanité a nesnadné. Mluvil úplně bez přípravy, ale dokonale a urovnaně, jak může jen člověk, který je si úplně jist sám sebou. Stenografický zápis, asi 11.800 slov, je jedním z nejdůkladnějších a nejjasnějších výkladů o cílech sovětů. Byl to výkon nad schopnost každého člověka, který není výjimečně inteligentní. Když tato delegace, úplně vyčerpána, skončila své vyptávání, otázal se Stalin, může-li nyní on se vyptat na Ameriku — a vyptával se další dvě hodiny. Jeho otázky byly pronikavé a ukazovaly značné znalosti amerických poměrů; Stalin sám odpovídal na otázky delegace mnohem lépe, než celá delegace odpovídala jemu. Za celých těchto šest hodin rozmluvy nezazněl telefon ani jednou; žádnému tajemníkovi nebylo dovoleno vyrušit — další doklad o Stalinově schopnosti úplného soustředění k věci, kterou má právě před sebou. Horlivost. Komunismus je pro Stalina síla a jeho víra v něj je jako víra papežova v Ježíše Krista. Bezohlednost. Je neobyčejně bezohledný. Bylo by pošetilé nebo hloupé to popírat. Ruský teror byl trestný útok na jednu třídu ve velkém. Sovětské Rusko se lišilo od jiných diktatur v tom, že od samého počátku pokládalo za nutné zničit své třídní nepřátele. Stalin v rozhodném okamžiku se nelekl ničení odbojných sedláků hladem. Všechny vlády konec konců vládnou násilím. V Sovětském Rusku se užívalo násilí přímo a odůvodňovalo se to sociálním cílem, který má prospět nejen 165 milionům Rusů, nýbrž celému lidstvu. Účel posvěcuje prostředky podle sovětského hlediska. Stalin to úplně přiznává. Lady Astorová se ho tázala: „Jak dlouho ještě budete zabíjet lidi?“ Stalin odpověděl: „Pokud bude třeba.“ Jedné sovětské veličiny mimo SSSR se tázali na názor o Stalinovi. Odpověděl: „Pro mě je příliš krvavý.“ Řídký výbuch nediskrétnosti! Dřívější život. Stalin jediný vydržel zůstat v Rusku po zhroucení revoluce z roku 1905. Druzí revolucionáři se rozběhli do vyhnanství a žili jako Lenin v knihovnách nebo v kavárnách až do roku 1917. Stalin žil uvnitř Ruska celou tu dobu. Dělal tam špinavou práci. Získal si ohromné známosti v revolučním podzemí a dosáhl tak schopnosti přeměnit podzemní organisaci na svou vlastní organisaci stranickou, když jí potřeboval. Strana. Komunistická strana už není rozdělena zásadními otázkami, jako byla za období Trockého; není už oposice; Stalin je absolutním vůdcem a pánem. Kázeň ve straně je neobyčejně přísná; a Stalin tu kázeň kontroluje. Strana a stát jsou jedno a Stalin, jak řekl Louis Fischer, ovládá každé kolečko a šroubek stranického stroje. Všimněme si, že Stalin vytvořil význam funkce sekretáře strany a ne naopak. Bylo několik sekretářů strany před Stalinem. Jeden byl Bogdanov, který dnes nic neznamená; jeden byl Krestinskij, dnes úředník v zahraničním ministerstvu. Jediný Stalin viděl výhody, které mohou vzniknout z kontroly mechanismu strany; naplnil každé oddělení svými lidmi, někdejšími přáteli z podzemí, a jeho moc rostla. Slyšel jsem to vyjádřit tak, že Lenin vládl rozumem a osobností, kdežto Stalin účinnou organisací. Stalinova výzvědná služba uvnitř strany je ovšem vynikající. Vykládá se, že jeden soudruh trpěl chorobou obzvlášť tajného rázu. Stalin ho překvapil otázkou po vývoji této choroby. Jak jsem už řekl, není to diktátor z první generace, nýbrž nástupce Leninův. Jeho taktikou vždycky bylo užívat Lenina jako klacku na své oponenty. Ve svém dlouhém boji s Trockým Stalin tvrdil, že nebojuje pro sebe, nýbrž jen jako nástroj Leninův; vytrvale vytýkal Trockému falešný leninismus, což je nejchoulostivější hřích v Rusku a čímž ho dvojnásob postihoval. Nikdo nikdy neuměl lépe využít citátů z Písma, než Stalin využil citátů z Lenina. Mussolini a Hitler se mohou dovolávat vždycky jen sebe; Stalin má pro svou oporu vždycky mocný stín Leninův. To vede ještě k jinému bodu. Základní síla sovětů je v tom, že celý ostatní svět je jejich nepřítelem. Tak sovětský stát, odkázán na sebe, je sjednocen, soustředěn a soběstačný. Má úplnou svou ideologii, marxisticko-leninskou dogmatiku a nemůže se od ní odchýlit; Stalin, vydávaje se za autentický hlas této dogmatiky, je nejen mluvčím davů v Rusku, ale Rusů vůbec vůči nepřátelskému světu. Konečně, jak praví Duranty, Stalin je nepostradatelný. „Vůdce se ztotožnil s věcí.“ Funkce. Stalin nemá vládní funkce kromě toho, že od ledna 1934 byl jedním z 37 členů předsednictva všesvazového ústředního výkonného výboru. To je základ toho, čemu by se mohlo říkat sovětský parlament. Vláda (rada lidových komisařů) je tomuto komitétu odpovědna — teoreticky. Ale Stalin není členem vlády, komisařem. Už není generálním sekretářem komunistické strany, nýbrž toliko jedním z pěti teoreticky rovných sekretářů; ti druzí jsou Kaganovič, Ždanov, Ježov, Andrejev. Rozumí se samo sebou, že je jedním z deseti členů Politbyra, nejvyššího stranického orgánu. Ústřední výbor strany, z něhož se vybírají sekretáři a členové Politbyra, by mohl — v zásadě — propustit Stalina. Je teoreticky podřízen rozhodnutí většiny Ústředního výboru. V praxi nelze ovšem mluvit o jeho propuštění, poněvadž ovládá volbu členů výboru. Strana a stát v sovětském Rusku jsou jedno, jak jsem řekl; ale Stalin trvá na přísné teoretické rozluce mezi stranou a vládními funkcemi. Lenin byl nejen hlavou strany, ale předsedou rady lidových komisařů — předsedou vlády. Stalin zavrhl toto spojení funkcí. Zůstává raději v pozadí — jako vůdce strany. Hoch z Tiflisu. Jeho skutečné jméno je Josif Vissarionovič Džugašvili a narodil se v městě Gora u Tiflisu v Gruzínsku roku 1879. Povídá se, že Lenin mu dal jeho přezdívku Stalin, což souvisí s ruským názvem oceli, jako náznak jeho železné vytrvalosti. Ve skutečnosti ji navrhl nějaký neznámý soudruh jako „podzemní“ jméno už někdy v roce 1910 nebo 1911, dávno předtím, než ho Lenin dobře znal. Stalin byl synem venkovského příštipkáře. Rodina byla velmi chudá, asi stejně chudá, jako rodina Mussoliniho, ale Josefovi se přes to dostalo vychování. Čtyři léta od 15. do 19. roku chodil do pravoslavného bohosloveckého semináře, připravuje se — zrovna on — na kněžství. Jeho otec, jako Hitlerův, který neměl mnoho představivosti, chtěl, aby zdědil jeho povolání. Ale Stalinova matka — zřejmě výjimečná žena jako matka Hitlerova — nechtěla z něho mít příštipkáře. Trvala na tom, že Josef musí do škol. Obecně se soudí, že Stalin byl vyloučen ze semináře pro marxistickou činnost. Možná, že to není pravda. Jeho matka ho vzala po čtyřech letech domů, poněvadž strádáním si pokazil zdraví. H. R. Knickerbocker mluvil s touto starou gruzínskou matkou Stalinovou, Jekatěrinou Džugašvili, která stále ještě žije v Tiflisu a která sotva zná ruské slovo. Řekla mu, že „Soso“, jak ho nazývala, byl docela „dobrým hochem“ a zdálo se, že je úplně zmatená jeho obrovským úspěchem. Stalin ji přivezl do Moskvy před několika lety. Prožila nešťastný měsíc v Kremlu, poplašena, jak se vyprávělo, synovou významnosti, poněvadž nemohla vypátrat, co to vlastně „dělá“, z čeho má živobytí! Pak zas odjela do hor u Tiflisu, zamyšlená, ale spokojena. Gruzínci nejsou Rusy. Ještě dnes Stalin mluví rusky s lehkým nádechem gruzínského přízvuku. Gruzínský jazyk se nejen liší od ruského tak, jako se liší, dejme tomu, anglický od portugalského, ale i písmo má jiné. Gruzínci jsou jižní rasou kavkazskou; jsou to horalé s primitivními obrannými instinkty hraničářů; houževnatost a temperament je v samé jejich fysiognomii; jako Arméni mají svou vlastní vznosnou národní historii; mají temně narudlé vlasy a oči modré jako jasná noc. Stalinův popud k revoluci přišel nejprve z chudoby a pak ze zkušenosti v semináři. Zavrhoval autoritu, jak ji hlásali chytráčtí, dogmatičtí kněží, kteří slučovali popskou nesnášenlivost se zaostalosti venkovské pravoslavné církve. Léta semináře byla neobyčejně významná v tvořivém období Stalinova života. Opustil seminář, sešel se s marxistickými přáteli — a začala se jeho dlouhá revoluční kariéra. Těch devatenáct let v podzemí, od roku 1898 do 1917, byla doba vytrvalé a namáhavé činnosti, namířené vždy k témuž cíli — revoluci; trpělivého houževnatého budování organisace; útrap, krutého pronásledování, vězení. Jak Hitler, tak Mussolini viděli vnitřek žalářů. Ale Stalin byl mnohem víc skutečným vězněm. Pětkrát ho lapila carská policie, pětkrát byl vypovězen. Čtyřikrát utekl; revoluce z roku 1917 ho osvobodila z pátého uvěznění, když byl upoután za polárním kruhem v oblasti Turachanské. Stalin měl účast při skutečném terorismu. Strana potřebovala peněz a dala se do „vyvlastňování“, do útoků na banky, které byly ryzími loupežemi, nic víc, nic méně. Jako člen komitétu strany v Tiflisu měl částečně účast na zločinu v roce 1907, kdy bylo zabito asi 20 lidí: jeho lidé přepadli s pumami zásilku peněz a odnesli jich v hodnotě asi 75.000 dolarů. Ztráty životů při tom byly trochu silné pro Stalinovy nadřízené a na Leninovo naléhání byl na krátkou dobu vyloučen ze strany. Mezi rozsudky a vyhnanstvím měl kdy na mnoho činnosti méně bouřlivého rázu. V Baku na Kaspickém moři vydával bolševické noviny Vremja v gruzínském jazyce. Účastnil se sjezdů strany ve Stockholmu, Krakově a v Praze. Dokázal už v roce 1912 psát knihu Socialismus a národní otázka. Byl tehdy vůdcem bolševické sekce sociálně-demokratické strany v Dumě a redaktorem Pravdy, orgánu strany; pak v roce 1913 byl odsouzen a poslán do posledního svého vyhnanství. Všechno to byla příprava. V roce 1917 se začal skutečný život. Revoluce přes noc změnila jeho činnost — také činnost tisíců jiných — od spiklenectví na organisování, od povstalectví k vládě. Byl členem Politbyra od samého jeho utvoření 10. října 1917; druhými členy vedle Lenina byli Trockij, Zinověv, Kameněv, Sokolnikov a Bubnov. Také měl dva resorty, když byla utvořena vláda: byl komisařem dělnické a selské inspekce a komisařem národností. Nebyl tak činný jako Trockij v období občanské války, ač byl členem revolučního vojenského výboru a sloužil jak na Ukrajině, tak v Petrohradě proti Judeničovi. V roce 1921 Lenin, sotva tuše, jak Stalin toho bude umět využít, mu svěřil generální sekretářství strany. Jeho hlavní činnost byla v oblasti zájmu národností. Jako Nerus byl obzvlášť vhodný pro tento úkol. Sovětské Rusko byla mélange nejméně jednoho sta úplně odlišných ras a národnosti a šlo o to spojit je ve stálou jednotu, při čemž by se jim povolila v jistém rozsahu provinční samospráva aspoň podle ducha. Stalin za Leninovy vlády vynašel ideu Svazu sovětských socialistických republik — vhodnou formu, v níž „nezávislé“ a „samosprávné“ republiky se staly sovětským „svazem“, postupujíce ústřední moc Moskvě a ponechávajíce si místní správní výsady. Stalin žárlil na Trockého od samého počátku a brzy propukl mezi nimi konflikt. Duranty připomíná, že Stalin, vyřizuje nějakou závadu na frontě, postřílel skupinu důstojníků za to, že nekonali své povinnosti, a že Trockij, jako nejvyšší válečný funkcionář, se proti tomu telegraficky ohradil. Stalin naškrábl přes telegram „Není třeba dbát“ a dal jej uložit do archivu. Jiná historka z té doby jej ukazuje v jiném světle. Přehlížel vojsko u Petrohradu. Nějaký rozmrzelý voják odepřel ho zdravit. Stalin se ho začal vyptávat a ten člověk ukázal nejprve na svou nohu, zabalenou do hrubého plátna, špinavého a promočeného sněhem, a pak na Stalinovy důkladné boty. Stalin beze slova zul své boty, hodil je vojákovi, sám si obul vojákovy vlhké a páchnoucí hadry — a nosil je tak dlouho, až sám Lenin ho přiměl, aby si obul zas obyčejnou obuv. Lenin, jak praví Duranty, vybral Stalina za jednoho ze svých nástupců, poněvadž věděl, co Stalin vydrží. Přísloví z těch dob pravilo: „Lenin věří Stalinovi; Stalin nevěří nikomu.“ Někteří znalci, mezi nimi Paul Scheffer, tvrdí, že Lenin a Stalin se rozešli asi čtyři měsíce před Leninovou smrtí, poněvadž Lenin nedůvěřoval jeho ctižádosti a soudil, že Stalin už intrikuje proti němu. Při nejmenším jsme viděli, že Lenin ve svém testamentě projevil nesouhlas s některými stránkami Stalinovy povahy. „Tenhle kuchař“, řekl, „udělá kaši příliš horkou.“ Gruzínec začal jednat hned, jak Lenin zemřel. On a Zinověv nesli Leninovu rakev. To bylo v roce 1924. Stalinovi trvalo zrovna pět let, aby upevnil svou organisaci, aby nemilosrdně vykořenil kacířské odpůrce — na které šel s obviněním, že se odchylují od posvátné „linie strany“, kterou on sám může vykládat — a aby se stal nesporným diktátorem SSSR. Boj s Trockým. Stalin popírá, že jeho rozpory s Trockým byly osobní. Nicméně osobní neshody mezi nimi byly. Ti dva vůdci se navzájem srdečně nenáviděli. Přicházeli z rozdílných světů a ani Marxův most je nemohl spojit. Stalin nazýval Trockého aristokratem a hercem. A Trockij opravdu byl aristokratem po každé stránce kromě sociální, to jest byl inteligentní, odvážný a měl styl. Trockij nazýval Stalina chrapounem, zrádným, barbarským a korupčním. Je jistě podivné, že taková buržoasní a obyčejná věc, jako osobní nenávist, založená na neracionálnosti vášně, mohla být významným činitelem v historii ruské revoluce. Ale bylo tomu tak — ač ovšem osobní úvahy byly podepřeny i jinými vlivy. Trockij nenáviděl Stalina tak, že vytrvale jej urážel na veřejnosti; tak na příklad ve schůzích komisí vždycky okázale sebral noviny a začal je číst, kdykoli Stalin začal mluvit. Rozdíl v jejich povahách byl ovšem hluboký. Stalin, vášnivý politik, tvor, žijící převážně v komisích; Trockij, osamělý vlk, vášnivý individualista, který 20 let nebyl schopen se upřímně připojit buď k bolševické nebo k menševické části strany. Stalin, trpělivý jako ikona; Trockij, bouřlivý jako satyr. Stalin, nehybný, mlčelivý, opatrný; Trockij, živý, otevřený a tvrdošíjný milovník výkladů. Stalin, opravdový vrhač pum; Trockij se děsil jednotlivého násilí. Stalin, praktický a houževnatý režisér, neochvějně pamětlivý své kariéry. Trockij, ctitel abstrakcí, výbušný, marnivý. Stalin, svrchovaný organisátor; Trockij, špatný politik, neschopný kompromisu, velmi těžko se s ním jedná. Všimněte si jejich úsměvu. Stalin se usmívá jako tygr, který právě spolkl kanára. Trockij se usmívá vesele a spontánně jako dítě. Všimněte si, jak unikli ze Sibiře. Stalin o to usiloval těžce, důkladně, s vypočítavou chladností; Trockij hup! — zmizel do vzduchu; prchá jako Ariel. Vedle jejich osobního konfliktu byl rozdíl v politických hlediscích, který měl ovšem svrchovaný význam. Každý z nich vášnivě ztělesňoval opačnou teorii o politice Sovětského svazu. Trockého „levá oposice“ vyrostla z nauky o permanentní revoluci. On nevěřil, jako Stalin, že socialismus může mít úspěch v jednom jediném státě. Věřil, že marxistický režim se může udržet v Rusku jen tehdy, když venku nastane permanentní a pokračující revoluce. Trockisté byli poděšeni vývojem věci po Leninově smrti. Soudili, že socialisace SSSR postupuje příliš pomalu. Báli se, že Leninovy taktické a dočasně ústupky kapitalistickým silám, tak zvaný NEP. (Nová hospodářská politika), bude pokračovat do nekonečna; soudili, že komunismus v Rusku s tak hubenými výsledky svého vítězství zahyne bez pomoci proletářské revoluce v ostatním světě. Stalin zaujal opačné stanovisko. Mluvil asi v tomto smyslu: „Vy tam za našimi hranicemi buďte ještě trpěliví několik desetiletí a potom k vám přijdeme.“ Trockij říkal: „Spojte se se svými ruskými soudruhy a osvoboďte se ze svých pout hned.“ Stalin říkal: „Napřed Rusko. Až dostaneme svůj stát do pořádku, pak přijdete na řadu vy.“ Trockij říkal: „Napřed ta země, kde žijete, ať je to kterákoli.“ Rusko, jak to viděl Stalin, začalo prožívat prosaické starosti manželského života. Ale Trockij, nenapravitelný romantik, chtěl permanentní revoluci jako trvalé líbánky. Stalin měl ovšem pravdu. Velmi značný úspěch pětiletky to dokázal. Po výsledku je ovšem snadno být moudrým. Ale před sedmi lety, než Trockij byl vyhnán z Ruska, než byla zahájena pětiletka, nikdo by nebyl mohl předvídat výsledek tak jistě. Osvědčila se Stalinova předvídavost a jeho „pohled do dálky“. Stalin zlomil Trockého a jeho přátele touž metodou, které pak užil ke zlomení „pravé oposice“ (která si myslila, že socialisace Ruska postupuje příliš rychle.) On nejprve ovládl aparát strany, a pak jeho výklad leninismu udělal ze všech odpůrců kacíře, a tím je vydal trestu. (Trockij ve vyhnanství založil „čtvrtou internacionálu“. Tato internacionála byla — neúmyslně — placena od buržoasních amerických nakladatelů, od nichž pochází většina Trockého důchodů). Stalinova zloba na Trockého vedla k neobyčejně nízké mstivosti. Ale vyhlazení jména Trockého z úředních záznamů a školních knih, aby budoucí generace ho sotva znala podle jména, není tak úplné, jak se tvrdivá. Ve své Říjnové revoluci, kterou lze koupit všude v Rusku, Stalin chválí, i když s nechutí, svého nepřítele. „Připusťme to, neboť nelze popírat, že soudruh Trockij bojoval dobře v říjnovém období.“ Stalin zčásti nenáviděl Trockého, jak už je spletitá lidská povaha, poněvadž sám od něho mnoho měl: ukradl část jeho programu. Trockij hájil průmyslovou nadstavbu toho druhu, jako pak byla pětiletka, už v roce 1921 a chtěl vyhnat kulaky (bohaté sedláky) už v roce 1925, kdežto Stalin se do této věci pustil až skoro za pět let. Ale v tom právě je jádro věci. Výbušný Trockij žádal tyto věci předčasně, v nepravý čas; Stalin uměl čekat. A zdá se, že si Trockij nikdy neuvědomil, že když Stalin říkal, že může vybudovat socialismus v jedné jediné zemi, že tou zemí bylo Rusko, které není zemí vůbec — nýbrž pevninou. A Trockému asi také nepřišlo na mysl, že zdaleka nejlepší reklamou pro světový komunismus v budoucnosti by bylo Rusko úspěšné, pevné a bezpečné. Železná vůle strýčka Joe. Hlad ovšem byl. Nikdo to už nemůže popírat. Bylo to na jaře 1933 ve velikých obilnářských oblastech SSSR v severním Kavkaze a na Ukrajině. Komunisté po počátečních rozpacích nyní připouštějí, že byl hlad, ale připouštějí to jen svým žargonem okolo rohu. Tak na příklad Anna Louise Strongová píše (New Republic, 7. srpna 1935): „Byl vážný nedostatek obilí ve sklizňovém období 1932 hlavně pro neúčinnost organisační periody nově mechanisovaného hospodaření ve velkém měřítku mezi sedláky, nezvyklými na stroje.“ Tohoto výroku máme plná ústa — ale sedláci tehdy plná ústa neměli. Při tom lze říci, že není ani tak rozhodující, že zemřelo několik milionů lidí. Chamberlain odhaduje úmrtnost na 5 nebo 6 milionů. Podle jiných znalců je to odhad příliš vysoký. Rozhodující však je, že sovětská vláda se tu pustila do obrovského epochálního boje o socialisaci země pro příští dobro zemědělců; zemědělci však se postavili na odpor a dosti zle to odnesli. Aby poškodili vládu, odepřeli sklízet obilí. A proto pak neměli dostatek potravy. A mřeli. Vlastní historie hladu je stručně tato: V pětiletce byl plán kolektivisace zemědělství. Rusko, země převážně agrární, mělo v roce 1927 asi 25 milionů selských hospodářství; Stalinovým plánem bylo spojit je v socialisované, kolektivní farmy. Zemědělci by odevzdali své zařízení a dobytek správci farmy a pracovali by pak společně v daleko větším měřítku než na svých malých hospodářstvích s pomocí traktorů, které by dodat stát. To byl plán. Na něm závisela budoucnost socialismu v SSSR. Ale sedláci, krutě roztrpčení, sáhli k dvojímu zásadnímu odporu proti obrovské násilné kolektivisaci. Nejprve začali vybíjet svůj dobytek, než by jej odevzdali kolchozům. Byla to věc neobyčejná a tragická — i když ne tak tragická, jako pozdější hladovění lidí. Sedláci neměli k tomu žádné organisace a nijak se o tom navzájem neuvědomovali; a přece celá sta vesnic, vzdálená od sebe na sta mil, zahájila najednou ničení domácího zvířectva. Než by odevzdali své cenné vepře, ovce a skot správám kolchozu, mužíci je raději vybili. Následky byly hrozné. Stalin — po čtyřech letech — to připustil. Zemědělské hospodářství Sovětského svazu utrpělo ránu, z níž se může zplna vzpamatovat až někdy kolem roku 1940; až do té doby bude třeba doplňovat to, co bylo vybito. Neboť jakmile se začalo vybíjet, pokračovalo se, až bylo vybito asi 50% živočišstva v Sovětském svazu. Úřední číslice připouštějí, že počet koní v zemi klesl se 33,500.000 v roce 1928 na 19,600.000 v roce 1932; počet skotu se 70,500.000 na 40,700.000; ovcí a koz se 146,700.000 na 52,100.000; vepřů se 25,900.000 na 11,600.000 (projev Molotovův na sjezdu strany v roce 1934). Zemědělci, zmatení touto katastrofou, upadli dočasně v tupou ztrnulost. Vláda rychle ustoupila — když nejhorší škoda už byla hotova; Stalin si patrně neuvědomil hrozný rozsah vybíjení, až bylo příliš pozdě. (Vzal si však z toho naučení a připustil svůj omyl. Na podzim 1934 bylo dovoleno sedlákům mít omezený počet dobytka, jednu krávu, dvě ovce, čtyři vepře, drůbež.) Tempo kolektivisace bylo až příliš rychlé. Podle plánu měla být kolektivisace úplná až za deset let, ale v roce 1930, za dva roky, bylo 60% všech hospodářství kolektivisováno. Bylo tedy tempo zmírněno. Právě tak v roce 1932 sedláci udělali novou rebelii jako konečný marný protest. Jako z jakési podzemní dohody vypukla nová duševní epidemie v bohatých obilnářských oblastech na Kavkaze a Ukrajině. Sedláci, kteří ještě nebyli v kolchozech, dostávali bídné ceny; buď si nemohli koupit potřebné výrobky vůbec, anebo jen pochybné jakosti. Proto zosnovali plán. Zasili obilí, a úroda byla znamenitá, ale rozhodli se, že ji všechnu nesklidí. Sklidili zrovna to, kolik podle svého odhadu sami potřebovali na zimu, a ostatek nechali shnít. „K čemu se dřít s krásnou sklizní, když si to stát prostě všechno vezme?“ To byla ovšem vzpoura. Nebylo to jen neuposlechnutí Stalina; byla to hrozba, že bude vyhladověn, až se podrobí. Sovětská vláda potřebovala obilí pro průmyslové oblasti, pro veliká města; potřebovala obilí pro vývoz, aby jim platila za stroje, které podle pětiletky musila dovézt. I sedláci, kteří už byli v kolchozech, nechali své obilí shnít. Bylo málo komunistických dozorců, málo zkušených a loyálních správců kolchozů. V Moskvě se rozneslo, že sklizeň, která by byla bývala pěkná, je už převážně ztracena. Stalin viděl, že to už byla vážnější věc. Kdyby sedlákům bylo dovoleno takto postupovat, byla revoluce poražena. („Zastaralé třídy nezmizí dobrovolně,“ řekl Wellsovi.) Musil jednat. A jednal. Po venkově se rozjeli vládní sběratelé obilí a sebrali tu malou část sklizně, kterou sedláci si schovali pro svou vlastní potřebu! Navštívili každé hospodářství, jedno po druhém, a sebrali každou trochu obilí, na kterou vláda měla nárok. Jestliže na příklad normální sklizeň sedlákova byla 60 q, měl z toho odvést 20 q. Ale sedlák sklidil, dejme tomu, toliko 25 q. Když mu tedy vláda vzala 20 q, zbylo mu jen 5q místo 25q a s tím měl vydržet s celou svou rodinou přes zimu a jaro. Ruské hospodaření je stále nesmírně primitivní. Otázka obilí nebo chleba je otázkou života a smrti. Když nebylo obilí, začali lidé mřít. Vláda by byla mohla věnovat část obilí z měst na výživu sedláků, ač byl všude nuzný, hladový rok. Ale neučinila to. Stalin se rozhodl, že sedláci musí odpykat svou rebelii. Slepě a nerozvážně odmítli opatřit obilí; ať tedy hladovějí. A oni hladověli. Kulaci mezitím byli likvidováni ještě přímější cestou. Byli to sedláci s nadprůměrnou pílí nebo schopností nebo bohatstvím; kapitalističtí statkáři, „třídní nepřátelé na agrární frontě“. V roce 1928 bylo v sovětském svazu úředně napočteno 750.000 kulaků. Dnes není žádných. Byli vykořeněni jako stromy; byli uvězněni, rozděleni do pracovních táborů v odlehlých oblastech, přiděleni k nucené práci při stavbě železnic a hloubení průplavů. Hlad zlomil páteř selského odporu v SSSR. Od té doby kolektivisace postupovala zvolna, ale hladce. Od roku 1930 do roku 1935 bylo socialisováno dalších 25% půdy. Celá nejlepší orná plocha v Rusku, až na malý zlomek, je nyní organisována asi do 250.000 farem. Sedláci se pokusili o revoltu. Ta revolta by byla mohla porazit sovětský svaz. Ale zhroutila se o železnou vůli Stalinovu. Sedláci zabili svůj dobytek a pak se zabili sami. Stalin člověk. Ať si nikdo nemyslí, že Stalin je nějaký obyčejný rváč. Bylo by ovšem nesmyslné tvrdit, že by mohl zahájit přednášky o krásných uměních na Harvardu; nicméně jeho vzdělání je široké a hluboké, zejména ve filosofii a v dějinách. Instinktivně podléháme pokušení pokládat tohoto Gruzínce za člověka instinktů a svalů, ne za člověka mozku. Ale v jeho řečech jsou citáty z Platona, Dona Quijota, Daudeta, znal všechny podrobnosti opičího procesu v Daytonu a skladbu vlády Lloyda Georga i sjednocovací snahy amerického dělnictva; ve svém rozhovoru s Wellsem projevil lepší znalost Cromwella a chartistů než sám Wells. V roce 1893 poděsil a urazil deputaci bolševických spisovatelů, když jim řekl, že jejich dílo je zmatené, poněvadž nemá široké základny obecné kultury. „Čtěte Shakespeara, Goetha a jiné klasiky jako já,“ řekl jim. Také jeho způsoby nejsou špatné. Přijímá návštěvníky jen velmi zřídka, ale všichni do jednoho mluvili o jeho mírnosti, o jeho vážné pozornosti k jejich otázkám a o jeho snaze, aby se cítili doma. Jeho řeči bývají naplněny podivným druhem sardonické zdvořilosti; tak na příklad o kapitalistech obyčejně mluví jako o „Messieurs la Bourgeoisie“. (Mimochodem někdy o sobě mluví ve třetí osobě, což jest dost podivné.) Své vystupování na veřejnost omezuje co nejvíc; jednou v rozhodném období pětiletky nepromluvil a neukázal se na veřejnosti 18 měsíců. Je to jediný diktátor, který v tomto smyslu je vznešeně svrchovaný. Má smysl pro humor, ač snad jeho humor je pro západní uši těžký; ale že má smysl pro humor vůbec, tím se liší od Hitlera nebo Mussoliniho. Shaw mluví o jeho bystrém smyslu pro komedii. Když v roce 1930 mluvil ke sjezdu strany, dobíral si pravou oposici Bucharinovu a Rykovovu tvrzením, že když Bucharin spatří švába, že už vtom hned čichá katastrofu a že předvídá konec sovětského svazu do měsíce. „Rykov v tomto směru s Bucharinovými názory souhlasí, ale s tou výhradou, že na rozdíl od Bucharina je přesvědčen, že sovětská vláda zajde nikoli do měsíce, nýbrž do měsíce a dvou dní.“ Na sjezdu v roce 1934 měl kdy podrobně jednat o těch, kdo si libují ve známé ruské povídavostí: „Měl jsem rozmluvu s jedním takovým soudruhem, velmi váženým soudruhem, ale nenapravitelným žvanilem, který byl schopen utopit každou věc v záplavě žvástu. Rozmlouval jsem s ním takto: Já: Jak pak jste daleko se setím? On: Se setím, soudruhu Staline? Mobilisovali jsme se. Já: Dobrá, a co potom? On: Vzali jsme otázku důkladně. Já: A co potom? On: Už se to obrací, soudruhu Staline; brzy bude obrat. Já: Ale nyní? On: Můžeme pozorovat jistý pokrok. Já: Ale jak to vlastně vypadá s tím setím? On: Nic zatím ještě nebylo zaseto, soudruhu Staline.“ Tu a tam se Stalin pokouší o skromnost. Když Wells se ho tázal, co dělá na změnu světa, odpověděl mírně: „Ne tak tuze mnoho.“ A ukončil rozmluvu výrokem: „Mnohem víc by se bylo mohlo stát, kdybychom my, bolševici, byli bývali chytřejší.“ (Duranty říká, že Stalin ho přinutil změnit výrok v náčrtu interviewu, kde o něm mluvil jako o „dědici Leninova pláště“. Stalin to změnil na „věrného služebníka Leninova“.) Diktátorem Stalin jistě je, ale není to posedlý egoista. Stalin však dopustil a podněcoval své skutečné zbožnění. Jeho obrazy se dělí všude o čestné místo s Leninem. Jeho fotografie se objevují na moskevských budovách osvětleny v noci jako divadelní plakáty. Jeho uctívání je přímo byzantské. Zřejmě by byl mohl velmi snadno zarazit veřejné pochlebnictví. Ale nedělá to. Jedním důvodem k tomu možná je jeho orientální chytrost; pochlebnictví a obrazy jsou dobrou politickou zbraní. On ví, že Rusové potřebují pána. Nebo snad je má rád. Soukromý život. Jak je známo, žije v Kremlu, když je v Moskvě. Kreml není budova, nýbrž komplex, ohrazená pevnost, obsahující čtyřicet nebo padesát budov, kostelů, kasáren, zahrad. Stalin bydlí ve třech místnostech. Nepracuje však, jak se obecně soudí, v Kremlu. Legenda, že Stalin, vlastně jakýsi zajatec, je ustavičně za zdmi Kremlu, je nesmyslná. Mnoho své denní práce vykonává mimo Kreml v budově Ústředního výboru strany na Starém náměstí v nejčilejší části Moskvy. Mnoho času také ztráví na venkově, kde má daču, čili venkovskou vilu. Je to asi hodinu od Moskvy v oblasti Usova-Archangelskaja blízko řeky Moskvy. Vila patřila bývalému milionáři, majiteli zlatých dolů a obchodníkovi, který měl chorobné představy, že je pronásledován a proto obklopil svůj statek, měřící 10 akrů, silnou zdí. Stalin této zdi nestrhl Okolí této dači je skutečně značně střeženo a také moskevská silnice, která tam vede. Stalin tam jezdívá ve třech Packardech, a to velmi rychle; obyčejně sedí u šoféra a každý den jede v jiném voze. Výletníci a diváci v sousedství jsou zdvořile vyzváni, aby šli dál. Ale Stalin není tak nápadně střežen jako Hitler nebo Mussolini. Vystavuje se veřejnosti mnohem víc než oni. Několikrát ho bylo vidět, jak se vrací do Kremlu z opery pěšky, kráčeje s přáteli po hustě zalidněném náměstí. A nejméně dvakrát za rok o dvou velikých svátcích sovětských, 1. května a 7. listopadu, Stalin stojí u hrobu Leninova a doslova několik milionů lidí přejde kolem něho v neveliké vzdálenosti. Nedbá o pompu nebo obřadnost. Nenosí uniformu, nýbrž tmavý olivově zelený kabátec zapjatý ke krku, jezdecké kalhoty a boty. Když vychází, má čapku se štítkem. Není to oficiální uniforma, ale přes to byla značně napodobována ve většině Ruska; vysocí funkcionáři strany, všichni lichotníci a pochlebovači ji věrně okopírovali a nosí ji jako doklad oddanosti k vůdci. Stalin obvykle pilně pracuje asi týden nebo o něco déle a pak jde na daču na dva nebo tři dny si odpočinout. Má málo rozptýlení; ale má rád operu a balet a často chodí do Velikého divadla. Někdy jej zaujme film a Čapajeva, film z občanské války, viděl čtyřikrát. Hodně čte a občas hraje šachy. Neustále kouří, vždycky z dýmky; v Moskvě se vykládá, že má rád tabák Edgeworth, ale poněkud váhá kouřit veřejně tento nesovětský výrobek. Při večeři má svou dýmku zažehnutou vedle svého talíře a mezi jednotlivými chody si zabafá. Má rád alkohol, zejména brandy, a napije se rád. Oženil se dvakrát. Soudí se, že nyní žije se sestrou Kaganoviče, svého předního pomocníka. Zprávy o jeho první ženě se ztrácejí v mlhách dob před revolucí. Zemřela na zápal plic 1917. V těch dobách i láska byla celkem nástrojem třídního boje; staří bolševici málo dbali o formu sňatku. Z prvního manželství měl Stalin syna, kterému je nyní asi 25 let. Nevydařil se dobře. Prospíval špatně na technice — povídá se, že nejvíce času ztrávil hraním kulečníku s kolegou, synem Menžinského, pozdější hlavy GUP — a Stalin roztrpčen ho poslal pracovat do továrny v Tiflisu. V roce 1919 jel Stalin do Leningradu navštívit starého revolučního přítele Sergěje Alilujeva, zámečníka. Poznal tam jeho dceru, 17 letou Naděždu, a oženil se s ní. Z druhého manželství měl dvě děti, syna Vasilije, nyní 14 letého, a dceru Světlanu, 9 letou. Stalinova choť vstoupila do Promakademie, umělecko-průmyslové školy, v roce 1929 a studovala výrobu umělého hedvábí. Na veřejnosti se to nijak zvlášť nezdůrazňovalo; pracovala jako každý jiný a dokonce se probojovávala do obyčejných tramvají a nejezdila Packardem. Toužila po tom, aby se stala hlavou oblastního trustu. 8. listopadu 1932 za okolností zdánlivě tajemných Naděžda náhle zemřela. Bylo ji vidět několik dní předtím, zřejmě v dobrém zdraví, v Opeře. Zpráva o její smrti byla oznámena bez zvláštního hluku a byla pohřbena — nikoli však spálena — na hřbitově kláštera Nových panen. Rychle se rozšířily pověsti, že ochutnávala všechno jídlo, připravené pro Stalina, a že se otrávila. Zdá se však, že spíše měla několik dní prudké vnitřní bolesti a že je zanedbala. Nechtěla vyrušovat svého chotě tím, co pokládala za věc nevýznamnou. Možná, že se ho i poněkud bála. Snažila se skrýt svou bolest a zachovat bolševickou statečnost. Její bolest však byl zápal slepého střeva a když to přiznala, bylo už příliš pozdě. Stalinův poměr k mladším dětem je zcela otcovský, ale kladl důraz na to, aby se ve škole s nimi nakládalo stejně jako s jinými dětmi. Nikdy nepřišel do jejich školy, která je jednou ze tří vzorných škol v Rusku; je to škola č. 25 na Pimenovské, nedaleko Tverské. Hoch měl sedm chvalitebných a pět dobrých na své poslední zprávě: žádnou velmi dobrou nebo výtečnou. Nejlepší prospěch má z literatury. Peníze, zvyky, přátelé. Stalinův plat je asi 1000 rublů měsíčně, což mimo Rusko představuje v roce 1935 asi 975 dolarů. O peníze vůbec nemá zájmu. Jako všichni sovětští vůdci je chudý; žádný z nich se nikdy nedostal k nějakému finančnímu skandálu. Platy komunistů jsou upraveny podle kategorie, čímž bylo nahrazeno dřívější pravidlo, podle něhož nikdo ve straně nemohl dostat víc než 225 rublů měsíčně. Horní hranice platů není; průměr je 600. Žádný komunista nemůže mít plat za víc než jenom jedno místo, bez ohledu na to, kolik jich zastává; žádnému členu strany není dovoleno sí nechávat honoráře z knih. Na druhé straně Stalin by mohl jako carové jíst ze zlatých talířů, kdyby si přál. V celém Rusku není bohatství, které by nemohl mít, kdyby je chtěl. Žije skromně, ale jeho dača je sovětskou obdobou venkovského sídla amerického milionáře. Má služebnictvo, automobily, knihy. Jeho poměr ke konvenčnímu náboženství je ryze záporný. Jeho náboženství, jako všech diktátorů, je jeho práce; jako víra mu stačí komunismus. Stalin řekl: „Strana nemůže být lhostejná k náboženství, poněvadž náboženství je něco, co je proti vědě.“ Nicméně stojí za zmínku, že dovolil pro svou ženu pohřeb téměř pravověrně náboženský. Je jediný diktátor, o němž lze říci, že důkladně přečetl bibli; udělal to ovšem za svých dob v semináři. Má málo přátel. Vorošilov a Kaganovič jsou dva nejbližší. Týká si se starými kolegy ve straně, ale je těžko oslovit ho důvěrně, poněvadž není běžného zdrobnělého jména pro jeho křestní jméno Josif. Lidé, kteří ho dobře znají, říkají mu Josif Visarionovič, druzí prostě říkají továryš Stalin. Nemá žádného titulu. Sekretáři nebo tlumočníci neprojevují bázně z něho. Jsou snad rozčileni, když ho předtím nikdy neviděli, ale nebojí se. V nejbližším Stalinově okolí není patolízalství. A on snese kritiku. Zřídka vídá zahraniční lidi. William C. Bullitt, americký velvyslanec, s ním jednou večeřel. Až do Bullittova příjezdu do Moskvy Stalin nikdy nepřijal zahraničního diplomata; i Lord Chilston, britský velvyslanec, se s ním setkal teprve, když přijel Anthony Eden na jaře 1933. Je rád v pozadí a nerad vystupuje se svými projevy; za 18 let přijal toliko 7 novinářů k formálnímu interviewu — dva Němce, dva Japonce a tři Američany. Bullitta „přijal“ typicky nepřímo. Vorošilov uspořádal večeři a Stalin tam prostě přišel. Byl veselý a srdečný, připil každému u stolu, mluvil s velkou znalostí a porozuměním o Americe a hověl si, kouře ze své dýmky, zatím co komisaři se usadili u klavíru a zpívali písně téměř jako v nějakém bratrstvu. V poslední době Stalin prokázal, že také umí vylézt ze své ulity. Navštívil neohlášen novou podzemní dráhu; nedávno mluvil po prvé do rozhlasu; ba dokonce v Sadu Kultury líbal děti — konečný ústupek popularitě. Když přijal Edena, Lavala a Beneše na jaře a v létě 1935, podepsal zprávy o tom společně s Molotovem. To lze zčásti vyložit jeho rostoucí popularitou. Nemilují ho, jako milovali Lenina, ale jak přibývá úspěchu revoluce, jak stoupá životní úroveň, překonávají se zvolna i přísní nekomunisté. Nová podzemní dráha v Moskvě, způsobila mnoho bezděkých projevů souhlasu u obyvatelstva: „Podívejte se na toho chlapíka, konec konců na něm něco je.“ Stalin také nastoupil nedávno novou cestu, cestu obhájce práva lidí jakožto lidí — i těch, kteří nejsou ve straně. V květnu 1935 mluvil proti „necitelné byrokracii“ a řekl, že „především se musíme naučit oceňovat lidi, oceňovat davy, oceňovat každého pracovníka, který může prospět naší společné věci. Je na čase si uvědomit, že ze všeho hodnotného kapitálu, který svět má, nejcennější a rozhodující jsou lidé“. Jako ukázku dřívějšího pohrdání lidmi, jehož litoval, vyprávěl Stalin toto: „Vzpomínám si na příhodu v Sibiři, kde jsem byl tehdy ve vyhnanství. Bylo to na jaře v době jarních záplav. Asi 30 lidí šlo k řece vytahovat dříví, které povodeň odnesla. K večeru se vraceli do vsi, ale jeden z nich chyběl. Na otázku, kde je ten třicátý, odpověděli bez rozpaků, že ten třicátý tam zůstal. Na, mou otázku, jak to míní, že tam zůstal, odpověděli stejně bez rozpaků: ,Proč se ptát — utopil se ovšem! A hned na to Jeden začal utíkat volaje: ,Musím jít vytáhnout kobylu.' Když jsem jim vytýkal, že mají víc ohledu ke zvířatům než k lidem, jeden z nich s obecným souhlasem ostatních řekl: ,Proč bychom měli mít ohled na lidi? Lidi je možno vždycky udělat. Ale kobylu - zkuste to a udělejte kobylu'.“ Ale tento ústupek lidskosti přichází velmi pozdě po hrozných bojích a hrozných obětech. Může-li Stalin nyní povolit a hledat lidské hodnoty, je to dobré. Ale jeho historické poslání bylo docela jiné. Stalin je člověk, který převzal ruskou revoluci a přivedl ji do chodu. Lidské hodnoty se dočasně zhroutily. Je to tvůrce železného věku, genius pětiletky, člověk, jenž industrialisací Ruska umožnil socialismus v jednom jediném státě. Kapitola třicátá třetí. LIDÉ KOLEM STALINA. V davech lidu jsme my (komu- nisté) toliko kapky v oceánu a budeme schopni vládnout jen tehdy, když správně vyjádříme to, co lid oceňuje. Bez toho komunistická strana povede proletariát, ale pro- letariát nepřevezme vedení davů a celý stroj se rozpadne na kousky. LENIN. Mlýny naší revoluce melou dobře. STALIN. Možná, že ani neznáte jména lidí v této kapitole, lidí kolem Stalina. Nejsou to morfinisté, hysterikové, rváči, dobrodružní dobyvatelé osobní moci, cynikové nebo neurotičtí netvoři, Ale Kaganovič má pro Rusko stejný význam jako Goering pro Německo; Molotov, Ordžonikidze, Čubar, Mikojan, Vorošilov, jsou svým způsobem tak významní jako Goebbels, Himmler, Frick nebo Hess. Nemají talentu pro osobní publicitu. Jejich osobnosti sotva existují. Jsou to služebníci státu, schopní, bez jiných zájmů, svědomití; žijí jen pro své funkce a dělají své funkce velmi dobře. Mnozí z těch lidí — kteří ovládají šestinu zemského povrchu — byli před 15 nebo 20 lety dělníci. Z nynějších desíti členů Politbyra čtyři vůbec nikdy nechodili do školy; ani jeden nemá universitního vzdělání. To může vysvětlovat velmi mnoho vedlejšího zmatku v chodu ruských věcí - byrokracii, lajdáctví, nedostatek techniky, nedostatek hladkosti. Přes to však jeden neutrální diplomat moskevský, který to může znát, mi řekl, že podle jeho názoru členové Politbyra jsou osobně tak schopní jako kterákoli vláda na světě. Život většiny Stalinových lidí byl celkem podobného rázu. Byli to dělníci, kteří se stali revolucionáři, a všichni s výjimkou nejmladších mají svou historii podzemní politické činnosti jako Stalin. Nejvýznamnější skutečností v jejich životech byla doba, kdy vstoupili do komunistické strany; jejich hodnostní posice zpravidla na tom závisí. Několik jich bylo ve vězení a příslušné rozsudky mají dnes pro ně význam jakýchsi vyznamenání, na něž jsou pyšní. „Tresty, k nimiž byli odsouzeni, nejsou znamením hanby,“ napsal dobře informovaný anonymní pozorovatel (v knize Not to Be Repeated, New York, 1932), „nýbrž odznakem nového šlechtictví.“ Jsou hrdí na svůj trestní rejstřík jako na šlechtický znak. Ale vůdci bolševického režimu jsou „dobří“ v nejpodivnějším smyslu toho slova. Jsou to fanatikové s jednostranně nařízenou myslí... Srovnání s nejstarší bojující církví a s jesuitským řádem se přímo vtírá. Bolševici jsou svatí a křižáci novější doby, ale ze světa hmotného, nikoli duchovního, a jsou to nejdůkladnější reformátoři a moralisté — po svém způsobu. Někteří z nich pijí, někteří mají milenky, ale jejich mravnost je jiného druhu. Jsou to první autokratičtí vládci v historii, kteří neužívají své moci k osobnímu zisku. Nehrabou; ti, kdo hrabou, jsou zastřeleni. Nemají zámků, titulů, purpurových rouch; bydlí v několika málo místnostech a jejich úroveň je pod úrovní amerického zedníka; jsou zaslíbení osobni chudobě a službě.“ Kariérismus ovšem se může stát sám kariérou; zrušte vlastnictví jako sociální podnět a hned se objeví místo něho — moc. Nejvyšší veřejná odměna, které může dosíci komunista, je, že se pojmenuje po něm nějaké město nebo častěji nějaká továrna. Ale moc je milá všem lidem, i komunistům. Místo bohatství komunisté jsou schopni měřit ctižádost funkcemi, mocí. Z Ústředního výboru strany, který má 77 členů a 68 náhradníků, se volí Politbyro, jako nejvyšší orgán. Je 10 řádných členů Politbyra, 4 náhradníci. Jsou to přátelé; mají společnou základnu a společné cíle; a jsou ústředním ředitelstvím sovětského svazu. Stalin formálně nemá významnějšího hlasu než ostatní členové. Členové Politbyra se jaksi vystavují při každém sjezdu strany. Zasednou na veřejné schůzi před posluchačstvem členstva strany. V železném rámci „linie strany“ diskuse, argumenty a neshody mohou být velmi živé. Členové Politbyra se navzájem divoce přerušují; posluchačstvo má právo být kousavé a často také je. Je to asi tak, jako kdyby se schůze britské vlády konala v Dolní sněmovně a poslanci měli právo zúčastnit se volně a divoce rozpravy. Politbyro však není vláda. Člen Politbyra může být také členem vlády. Ale většina členů vlády nedosáhla závratné výše členství Politbyra. Členové vlády jsou funkcionáři vlády; členové Politbyra jsou funkcionáři strany. Členové vlády v Sovětském svazu mají ryze správní funkce a nemají co mluvit do oboru obecně politické politiky a vedení, pokud nejsou zároveň členy Politbyra. Trockij, Zinověv, Kameněv, Bucharin byli všichni členy Politbyra — kdysi. Ale tato plamenná jména od té doby uhasla. Věk intelektuálů je pryč, věk skvělých, ale doktrinářských visionářů. Lidé, které chce Stalin, jsou techničtí organisátoři, lidé praktické akce. Dva členové Politbyra jsou Gruzínci (Stalin a Ordžonikidze); jeden, Mikojan, je Armén; jeden, Kaganovič, je žid; jeden náhradník (Rudzutak) je Lotyš; druzí jsou Rusové rozličného původu. Často se tvrdí, že v Rusku vládnou židé. Nic není dále od pravdy. Všichni židé, kromě Kaganoviče — poměrného nováčka —, už jsou pryč: Trockij (jehož pravé jméno bylo Bronstein), Zinověv (Apfelbaum) a Kameněv (Rosenfeld). Litvinov je žid, ale to není člen Politbyra. Politbyro je vybráno s velikou péči a obratnosti, takže jeho členové tvoři jakousi síť nad veškerou činností sovětů. Nikde nebyl vytvořen jemnější systém rozvětvující se autority. To je část Stalinova pomalého a namáhavého úsilí dostat všechny nitky do svých rukou. Každý člen Politbyra je členem Ústředního výkonného výboru SSSR. Představme si, že jdeme Politbyrem a každého člena si prohlédneme. Nejprve je tu Molotov. Je to předseda rady lidových komisařů, jinými slovy, předseda vlády. Tak funkce vlády jsou řízeny z Politbyra. Je to také předseda STO., rady práce a obrany, patrně nejmocnějšího oficiálního vládního orgánu v SSSR. Dále je tu Kalinin. Je to předseda Ústředního výkonného výboru RSFSR. (vlastní Rusko) a předseda Ústředního výkonného výboru SSSR. — tedy nejvyšší hodnostář celé země. Přináší do Politbyra zevní symbol vlády. Dále — můj pořad je ryze náhodný — je tu Vorošilov, komisař války. Přináší do Politbyra Rudou armádu. Ordžonikidze, další člen, je komisařem těžkého průmyslu, což rovněž dobře zapadá do Politbyra. Mikojan je komisař výživy. Kaganovič je hlavou dopravnictví. Čubar, o němž se soudí, že bude případným nástupcem Molotovovým, je místopředsedou vlády i STO. Kossior, jiný člen, je převážně člověk strany, a to velmi významný, poněvadž je to hlava Ukrajiny. Ždanov, náhradník, je hlavou strany v Leningradě po zavražděném Kirovovi. Jiný náhradník, Eiche, byl hlavou východní Sibiře. A Andrejev, jiný člověk strany — ač jeden čas byl komisařem železnic —, je sekretářem strany jako Stalin a kdyby bylo třeba, může vést stroj sám. Pozorujeme-li tento seznam, vidíme tam dvě zvláštní mezery. Nikdo z GPU. (tajné policie) není v Politbyru a nikdo tam není z oboru zahraniční politiky. Druhou příznačnou věcí je poměrné mládí všech členů, kromě Kalinina, jemuž je 60. Kaganovičovi je 42, Vorošilovi 54, Molotovovi 45, Čubarovi 44; Andrejevovi a Mikojanovi jen 40. Průměrný věk je 46,7 (průměrný věk britské vlády je 55,5). Je to zdaleka nejmladší skupina lidí s tak neomezenou mocí na světě. Veliká naděje židů. Ke konci roku 1935 v Sovětském svazu nebyl největší nedostatek chleba, domů, papíru nebo textilních výrobků — nýbrž železničních lístků. Jeden britský diplomat, jehož znám, uvázl na Krymu a nemohl se vrátit do Moskvy několik dní prostě proto, že si nemohl koupit lístek na železnici. Důvodem toho bylo, že Lazar Mojsejvič Kaganovič dostal od Stalina úkol reformovat sovětskou železniční soustavu a zrychlit důležité zásilky obilí a nákladů. Kaganovič to provedl se svou obvyklou důkladností. Cestující možná někde čekali, ale denní náklady stouply o 31% z 56.000 v únoru na 74.000 koncem srpna. Železnice byly v takových nesnázích proto, že obor byl zastaralý, koleje — při tak obrovských vzdálenostech — nedostatečné a personál lajdácký. V roce 1934 bylo 62.000 „nehod“, některé z nich byly vážné srážky. Strojvůdci a výhybkáři, usvědčení z nedbalosti, byli zastřeleni. To nestačilo k nápravě — ti, kteří zbyli, byli zneklidněni a způsobili ještě víc srážek — a tak Kaganovič tento způsob zarazil. Je úplným zvykem Stalinovým dávat Kaganovičovi všechny nejtvrdší úkoly. Byl jmenován hlavou moskevského sovětu a zároveň hlavou organisace strany v Moskvě, aby vyčistil toto nejvýznamnější hnízdo trockistů: jeho moskevský aparát se stal nejsilnějším v Sovětském svazu. Vystavěl moskevskou podzemní dráhu, věc nikoli malého významu. A také on to byl, koho Stalin pověřil násilným sbíráním obilí v onom tragickém podzimu roku 1932; vzal na venkov městské dělníky a vojáky z Rudé armády a sebral každý pud obilí, na který si vláda mohla činit nárok. Kaganovič je černovlasý, černovousý, vysoký a statné postavy, s poněkud melodramatickým výrazem v tváři. Je to nejlepší řečník Sovětského svazu a zdědil cosi z magnetismu Trockého. Je to jediný člen Politbyra, jehož řeči, tištěné v novinách, jsou přerušovány poznámkami „Smích“ nebo „Hlasitý smích“. Má skutečně značný dar kousavé veselosti. Jeho řeč k poslednímu sjezdu strany byla věnována většinou útoku na vadné vedení, na byrokratismus, těžkopádnost. Zmínil se, že lidový komisariát zemědělství má 29 odborů a 102 sekce. (Hlas: „O, o!“) Kaganovič pokračoval: „To nic není. Každá ta sekce spravuje celý SSSR.“ (Smích) Barvitě popsal dva funkcionáře továrny na provazy, z nichž jeden se jmenoval Neoslabnyj (Neúnavný) a druhý Prelestnikov (Okouzlující). Jeden byl pověřen vedením oddělení pro zavazování uzlů, druhý vedl oddělení pro rozvazování uzlů. A tak jeden zavazoval uzly a druhý je rozvazoval... (Smích) A dále se zmínil o vládním oddělení, známém jako Sekce pro dozor na plnění rozhodnutí, kterémužto oddělení trvalo pět měsíců, než provedlo věc, která by byla měla být hotova za pět dní. Začáteční písmena názvu tohoto oddělení skládají v ruštině slovo „SPAT.“. Kaganovič se o tom zmínil a schůze se válela smíchy. „Plán pro přádelny Rudé jitřenky“, řekl Kaganovič, „byl zkoumán v pěti různých komisariátech a odborech a také ve 46 sekcích. Přádelny dostaly devatenáct různých souborů instrukcí, z nichž každá byla v rozporu s těmi druhými. Plány byly znovu a znovu měněny. Výsledkem bylo, že továrna pracovala vůbec bez plánu. Plán pro rok 1933 byl konečně potvrzen 4. ledna 1934. Tak tedy plán na rok 1933 byl jen o rok a čtyři dny pozadu.“ (Smích) V odhalování nevýkonnosti je nemilosrdný. Při jedné příležitosti sžíravě popsal objednávku „střižního zboží“, v níž byly obojky pro psy — a tolik obojků, že by „to stačilo na oblečení všech psů od hlavy až po paty“ — a dodávku celých tun hořáků do lamp bez cylindrů a cylindrů bez hořáků. Kaganovič: „A tak se píší úřední akta.“ Stalin (vpadaje mu do řeči): „A pak se ukládají do registratur.“ „Ústřední výbor, členové Politbyra, vůdce naší strany soudruh Stalin, nekritisuji proto, aby po sjezdu věci zůstaly tak, jak byly před ním,“ končil Kaganovič. „Buď opravdu dokážete zmobilisovat aparát, aby plnil úkol, který strana vytkla, nebo strana to provede přes vaši hlavu.“ Podrobnosti z Kaganovičova života jsou zajímavé potud, že jsou tak typickým příkladem života mnoha mladších komunistů. Narodil se na Ukrajině roku 1893 a jen dva roky chodil do obecné školy, pak šel vydělávat živobytí do továrny, nejprve jako obyčejný nádeník a pak jako sedlářský učeň. Do strany vstoupil 1911 a bojoval v občanských válkách. Měl stranické funkce v Samaře, Nižním Novgorodu a v Turkestánu, v roce 1922 upoutal Stalinovu pozornost a stal se hlavou organisace strany na Ukrajině. V roce 1928 ho Stalin přivedl do Moskvy. Když se stal lidovým komisařem dopravních cest, musil se vzdát svého předsednictví v moskevském sovětě. Ale má spoustu jiných funkcí. Je to člen Politbyra, organisačního odboru a ústředního výboru. Je v předsednictvu Ústředního výkonného výboru SSSR. a RSFSR. A je ve výkonném výboru rudých odborových organisací a v STO., radě práce a obrany. Jeho sestra je — nebo byla — důvěrnicí Stalinovou, což není okolnost bez významu. Hlava Rudé armády. Klement Jefremovič Vorošilov, první armádní muž v Sovětském svazu, je komisařem války. Pochází z dělnické rodiny jako Kaganovič a šel pracovat do dolů už ve věku šesti let. Do školy nikdy nechodil. To je selfmademan! Narodil se 1881, přidal se ke straně už v roce 1903, takže je jedním z veteránů. Jako hoch byl zatčen, že odepřel pozdravit carského důstojníka. Pak se začala jeho dráha aktivního revolucionáře; v revoluci roku 1905 byl předsedou sovětu dělnických delegátů v Lugansku. Žil, jako Stalin, napolo v podzemí až do roku 1917. Pak organisoval první rudé oddíly v občanských válkách na Ukrajině. Stal se velitelem nejprve Páté ukrajinské armády, pak Desáté a v roce 1919 byl jmenován velitelem jezdectva celého Sovětského svazu. V letech 1924 — 1925 byl velitelem moskevské vojenské oblasti. Byl na straně Stalinově, nikoli Trockého, a když se uprázdnilo místo komisaře války, Stalin se postaral, aby je dostal Vorošilov. Jeho venkovské sídlo je blízko Stalinova, a ti dva jsou velmi důvěrní přátelé. Vorošilov je nejoblíbenějším z vůdců v Sovětském svazu. Není ctižádostivý, není politik, a jeho osobnost je příjemná. Je plavý, od hlavy po pás poměrně krátký, vypadá téměř jako cherub. Není to intrikán, ani pletichář zákulisní; není to fanatik, není to intelektuál; je to idealista; nejlidštější z komisařů. Když Trockij, sedě na koni, přehlížel na Rudém náměstí vojsko, lidé křičeli: „Jaký muž!“ Když přehlíží Vorošilov, lidé křičí: „Jaký kůň!“ — vypravuje se žertem. Ale ve skutečnosti je Vorošilov v armádě velmi populární. Není zrovna přísným přítelem kázně, ale jeho lidé si ho váží, protože netrpí klikaření a protekcionářství; je dobrým strážcem fair play. Je také skvělým střelcem, a jeho ostrostřelci si myslí, že se mu vyrovnají. Je příliš pohodlný na nějakou jiskřivou duchaplnost. Na posledním sjezdu strany mluvil zdlouha o nesnázích v dopravě. „Které nesnáze jsou větší,“ tázal se, „subjektivní nebo objektivní? Nepochybně subjektivní jsou větší. Jaké to jsou? Desorganisace a nedostatek primitivní kázně. Nevím, odhaluji-li tajemství...“ (Smích a potlesk.) Pohotový Kaganovič se chopil tohoto přerušení. Zvolal: „I kdybys něco odhalil, neměli bychom práva zakazovat odhalování na sjezdu strany...“ Vorošilov je možná těžkopádný řečník, ale vhodné výrazy mívá po ruce. Kulakům, kteří pracují při nucených pracech, říká „armáda herojsko-kanálních kopáčů“. Hlavní nesnáz mu, jako člověku odpovědnému z obrany Sovětského svazu, působí doprava. Proto je dobré, že je v nejsrdečnějších a nejdůvěrnějších vztazích s Kaganovičem, ač by snadno mohli na sebe sočit. Zaostalost v dopravě je jedním z důvodů neobyčejného rozsahu sovětské armády — 940.000 mužů největší stálé armády světa. Jsou to ve skutečnosti dvě armády, jedna na Východě (v Mandžusku), druhá na Západě na polských hranicích. Obě jsou nutné, poněvadž kdyby vypukla válka, obrovské vzdálenosti v Rusku a v Sibiři a k nim ještě těžkopádnost a nevhodnost železniční soustavy by učinily nesmírně obtížnou přepravu i jen jedné divise z jedné fronty na druhou. Rudá armáda je jednou z nejschopnějších na světě. Je silná, plna chuti a ducha, dobře vybavená, dobře vedená. Je mnohem mechanisovanější než je kterákoli jiná armáda v Evropě. V roce 1929 připadalo průměrně na muže 2,6 mechanisovaných koňských sil, v roce 1930 už 3,7 a v roce 1933 — 7,74. To je vyšší číslo než ve Francii, Veliké Britanii a patrně i v Německu. Kromě toho podle Vorošilova 70% personálu Rudé armády jsou techničtí znalci. Další nevyrovnatelný Max. Zarazil se jako špendlík do masa západní Evropy, špendlík, jejž nelze dostat ven; byl tak odvážný, že šel na odzbrojovací konferenci a opravdu tam navrhoval odzbrojení; stal se tak usedlým občanem za několik uplynulých let — tak vážným, vznešeným, vystrojeným a moudrým diplomatem — že už se takřka zapomnělo na jeho původ a dřívější život. Maksim Maksimovič Litvinov nebyl vždycky znám jako Maksim Maksimovič Litvinov. Postupně měl tato revoluční jména: Papaša, Felike, David Mordechaj, Finkelstein, Litvinov Harrison, Livině, M. G. Harrison, Gustav Graf. A jeho pravé jméno je Mojšejev Vallach. Litvinov, dnes nejzdatnější zahraniční ministr, se narodil 1876 v Bialystoku, tehdy ruském, nyní polském. Pocházel z měšťanské židovské rodiny a dostalo se mu pravidelného vysokoškolského vzdělání. Byl vzat do carské armády — to se málo ví — (a byl pět let obyčejným vojákem. Jeho armádní zkušenosti z něho učinily revolucionáře a v roce 1901 byl zatčen a odsouzen, do vyhnanství na Sibiř. Fysicky už tehdy tak obratný, jako dnes je diplomaticky, utekl po cestě do vězení a prchl do Švýcarska. Setkal se s Leninem a v roce 1903 vstoupil do strany. Značnou dobu byl jeho život — jako Stalinův — nabit revolučními dobrodružstvími, šťastnými úniky, dlouhým a trpělivým výzkumem a přípravou, zločinem, lstí i obranou proti lsti, takže by to stačilo na poutavý film. Vrátil se bez dovolení do Ruska a po zhroucení revoluce z roku 1905 byl pověřen dopravou nedovolených zbraní do tajného skladiště na ostrově Narganu u Revalu. Rok 1906 prožil klidněji, vydávaje dovolený list Nový život v Petrohradě. V roce 1907 bylo zas dobrodružství; byl poslán za hranice, aby dal na trh papíry, jež Stalin ukořistil při loupeži banky v Tiflisu. Litvinov přijel s revoluční kořisti do Paříže, disponoval s ní a francouzská policie jej hned zatkla a vypověděla z Francie. Brzy se vrátil do Ruska. Pak jel do Londýna a usadil se tam; žil ve styku s Leninem téměř deset let. Měl skvěle dvojí život. Ve dne byl zaměstnancem v nakladatelství, zdánlivě zabrán svrchované měšťáckým zaměstnáním, četbou rukopisů, korekturami a účtováním; v noci to byl filosof a revolucionář mezi emigranty. Vydělával si nejprve v onom nakladatelství a pak byl obchodním zástupcem — představte si — německé elektrářské a zbrojařské firmy Siemens-Schuckert. Tak měl zajištěno živobytí. Duševní stravu však měl od Lenina. Hned po bolševické revoluci v roce 1917 byl Litvinov jmenován zmocněným zástupcem sovětů ve Veliké Britanii. Ale v srpnu 1918 byl zatčen a uvězněn jako ručitel za Bruce Lockharta, britského diplomatického agenta, jehož bolševici uvěznili v Moskvě. Lockhart byl brzy propuštěn a Litvinov se vrátil do SSSR.; stal se členem kolegia Narkomindělu (komisariátu zahraničních věcí). Byl náměstkem komisaře Čičerina až do roku 1930, od té doby je komisařem. Litvinovova léta 1918—1935 byla naplněna ustavičnými cestami a ustavičným vyjednáváním. Seznam jeho cest a úmluv je obrovský. V roce 1918 byl ve Stockholmu, v roce 1919 navštívil Reval, v roce 1920 Kodaň, v roce 1921 znovu Reval, a všude sjednával vhodné poválečné dohody. V roce 1922 jel do Janova a do Haagu jako člen sovětských delegaci a také ujednal dohodu s americkou Pomocnou komisí. V roce 1925 ujednal obchodní smlouvy s Německem a Norskem; v roce 1926 zahájil své pravidelné roční výbušné návštěvy ženevských rozhovorů o odzbrojení a budil tam postupně veselost, pohoršení, zlobu a na konec vážnost u západních mocností. V roce 1933 jel do Washingtonu jednat o uznání Ameriky; a v roce 1934 přivedl sovětské Rusko do Společnosti národů. Litvinov je tlustý. Mluví anglicky s těžkým přízvukem. Jeho hlavní předností je neochvějná houževnatost v argumentech, což plyne z jeho nezměnitelně stálého hlediska, ale k tomu přistupuje pružnost a smysl pro styl v jednání, jímž se mu vyrovná jen málo státníků v Evropě. Je vyhledáván v ženevských komisích stále víc a více pro všechny druhy jednání, poněvadž jeho houževnatá a prozíravá inteligence jej činí užitečným v každé nesnázi. V roce 1915, když ještě byl v emigraci v Londýně, se oženil s proslulou Ivy, netí Sira Sidneye Lowa. Je to dnes první dáma sovětů, hostitelka při oficiálních recepcích, které pořádá Litvinov jako zahraniční ministr. Není pro něho nějakou výhodou, že jeho žena je Angličanka. Způsobila menší bouři, když před několika lety napsala pro jeden berlínský list feuilleton, v němž s obdivem popisovala některé příjemné věci v Berlíně — široké, čisté ulice, zářící výklady v krámech a tak dále. Bolševický tisk v Moskvě si toho všiml a bouřil na Litvinova, že přivedl domů malou buržujku. Jejich rodinný život je šťastný, je-li průkazem záznam o telefonickém rozhovoru, který s ní měl z Washingtonu do Moskvy. Ať si poslechnou ti, kdo myslí, že bolševici jedí děti k snídani: L.: Halo. Ivy: Halo, miláčku, slyším krásně. L.: Mluv, prosím, pomalu. Ivy: Kde jsi? L.: V Bílém domě... President Roosevelt mne žádal, abych ti vyřídil jeho poručení. Ivy: Děkuji, vyřiď mu totéž... Míša by chtěl s tebou mluvit. L.: Míša je tam u tebe? Halo, Míšo, jakpak se učíš? Míša: Velmi dobře. Jak se máš, tati? L.: Jaké tam máte počasí? Ivy: Krásné; skvělý sníh... Je v delegaci všechno zdrávo? L.: Ano. Ivy: Kdy tě uvidíme? L.: Tak se měj dobře. Líbám tě. Litvinov není tak významný v Rusku, jako je mimo ně. Je považován za znalce, téměř za znalce technického; za člověka, jehož znalosti zahraničních věcí, obratnost a zkušenosti v jednání učinily nezbytným jako odborníka. Jak již jsem uvedl, není členem Politbyra. Ba stal se členem Ústředního výboru komunistické strany teprve při osmnáctém sjezdu strany v únoru 1934. Tento výbor má 71 členů. S hlediska přísně hierarchického Litvinov tedy až do roku 1934 nebyl ani mezi 71 lidmi, kteří skutečně vládnou v sovětském Rusku. Ženy toho druhu. Ivy Litvinovová není typem sovětské ženy, poněvadž sama nemá funkce. Stalinova choť ji měla. Tak i ženy některých jiných významných mužů a mnohé ženy dosáhly úspěšných kariér. V žádné evropské zemi není tak snadno pro ženu s inteligencí a charakterem se uplatnit mimo domov. Ženy Rosengoltzova (to je hlava komisariátu zahraničního obchodu), Bubnovova (to je ministr vyučování v RSFSR.) a Krylenkova. (to je ministr spravedlnosti) mají své funkce. Paní Bubnovova prodává v jednom Torgsinu, to jest krámě, který prodává zboží za zahraniční valuty. Choť Kalinina, presidenta SSSR., spravuje státní farmu u Novosibirska. Choť Molotovova, Pavlina Semjonovna, je v čele sovětského trustu, který vyrábí pudr, rouge a tyčinky na rty. Naděžda Krupskaja, vdova Leninova, stále ještě žije a pracuje v Kremlu; zastupuje komisaře vyučování v RSFSR. Paní V. N. Jakovleva je komisařkou financí v RSFSR., což je jedno z nejvýznačnějších a nejodpovědnějších zaměstnání, jež žena ve světě zastává. Pelageja Jakovlevna Voronova, členka strany od roku 1917 a bývalá textilní dělnice, je náhradní komisařkou lehkého průmyslu v SSSR. Stará bolševička, Klavdija Ivanovna Nikolajeva, bývalá tovární dělnice, členka strany od 1909, vede odbor propagandy a kolektivní práce při ústředním výboru strany. Paní Al. Kollontajová je sovětskou vyslankyní ve Švédsku. Přední bolševici zpravidla nevycházejí se svými ženami, pokud nejdou k důvěrným přátelům; také zřídka z toho důvodu zvou do své domácnosti nebo jsou sami zváni. Ženy se nezúčastní společenské činnosti, leda pro svou vlastní funkci a posici. Žádný cizinec se nepamatuje, že by byl kdy viděl ženu Kaganovičovu nebo Vorošilovovu. Možná, že nejsou ženatí. Nikdo se o to nestará. Sňatek nemá tak důležitý význam, aby byl zaznamenán v seznamu osobností strany. Kalinin. Michail Ivanovič Kalinin se narodil 1875 v gubernii tverské jako syn mužika; když mu bylo šestnáct, šel si vydělávat jako „podkoní a druhý komorník na blízký statek bohatého šlechtice. Pak se odstěhoval do Petrohradu, stal se tam továrním dělníkem. V roce 1898 vstoupil do strany. Dnes je to předseda všesvazového ústředního výkonného výboru a tedy „ruský president“. Jeho titulární význam je větší než jeho skutečná moc. Ale jeho vliv, zejména osobni vliv na Stalina, se někdy dost necení; jeho mínění má váhu, zejména ve věcech, jež se týkají sedláků. Kalinin, sám sedlák, který stále ještě nosí selský oděv, je autoritou v zemědělském životě a sedláci mu důvěřují. Kalinin, jako formální hlava sovětského svazu, přijímá diplomaty, kteří přijdou odevzdat pověřovací listiny do Kremlu. Kalinin ohlásil Leninovu smrt. Nezapomenutelné je, jak Duranty popsal jeho řeč a pohnutí, jež způsobila. Molotov. Když jsem byl v Moskvě v roce 1928, stal se krátce předtím Molotov členem Politbyra a sotva kdo znal jeho jméno. Byl to převážně člověk strany, „Stalinův stín“, a zdálo se, že jeho funkce v Politbyru bude dozírat na věci strany. Velikáni těch dob, Rykov, Bucharin, Tomskij, však byli propuštěni jeden po druhém; a tak nějak v zákmitu stínu nenápadný Molotov se stal předsedou rady lidových komisařů, jímž je stále — předsedou vlády. Rykov, jeho předchůdce jako předseda vlády, byl jediný z předních bolševiků s universitním vzděláním; a Molotov nechodil nikdy ani na střední školu (Rykov a Bucharin se zase dostali na významná místa, ale nebyli už znovu připuštěni do Politbyra. Rykov je členem vlády, Bucharin je vydavatelem Izvěstijí). Bucharin byl skvělým teoretikem, řečníkem, polemikem; a Molotov, jak říkal Lenin, byl nejlepším registrátorem v Sovětském svazu. Ale Stalin věděl, jakého člověka potřebuje. Měl rád Molotova z několika důvodů. Především Molotov jako Stalin sám vydržel v Rusku dlouhá léta v podzemí a ani jednou neuprchl do pohodlné emigrace. Molotov je pseudonym jako Stalin; souvisí s názvem kladiva. Jeho pravé jméno je Vjačeslav V. Skrjabin. Narodil se roku 1890 v dělnické rodině a vstoupil do strany 1906. V únoru 1917 byl předsedou bolševické strany v petrohradském sovětě. Od té doby požíval úplné důvěry Stalinovy. Je dobře možné, že kdyby Stalin zemřel, měl by přednost před Kaganovičem nebo Vorošilovem a proto — za jeho zády — mu lidé říkají carevič. Má pěkné čelo a vypadá a jedná jako francouzský profesor medicíny — řádně, přesně, trochu pedanticky. Jeho význam se někdy dost necení; nikterak není jen pouhou figurou, nýbrž je to člověk významné inteligence a vlivu. Je vegetarián a abstinent. Stalin mu dává hodně nepříjemných úkolů (tak jako na příklad Hitler svěřil Hessovi první obhajobu události z 30. června). Měl nemilý úkol přiznat, kolik dobytka a vepřů zabili sedláci před velikým hladem. Jiné sovětské veličiny. Grigorij Konstantinovič Ordžonikidze je Gruzínec blízký Stalinovi; je to komisař těžkého průmyslu. Narodil se 1886 a chodil do obecné školy v Tiflisu; do strany vstoupil 1903. Jeho resort nesl hlavni tíhu průmyslové části pětiletky; z toho důvodu snad v něm bylo víc žárlivosti a byrokratičnosti než v jiných oborech; trpěl nedostatkem odborníků, nedostatkem personálu. Hned po Vorošilovovi je to nejlidštější ze Stalinových lidí. Při jednom ze svých sibiřských vyhnanství se sešel s Eskymačkou, kterou si vzal a která je stále jeho chotí. On a Vorošilov jsou velmi důvěrní přátelé. Je to dobrý organisátor a měl neobyčejný počet významných funkcí; byl komisařem dělnické a selské inspekce, místopředsedou vlády, předsedou nejvyšší rady národního hospodářství, předsedou kontrolní komise strany. Docela jiným typem osobnosti a kariéry je Karl Bernardovič Radek, nejznámější sovětský spisovatel o zahraničních věcech. V roce 1925 byl vyloučen ze strany za trockismus a byl do ní zpět přijat teprve v roce 1930. Není to člen Politbyra; nicméně jeho vliv v jeho oboru je značný — Stalin na příklad se s ním často radí o zahraničních věcech. Radek je Polák, narodil se ve Lvově 1885 a začal působit ve straně v roce 1901. Po obvyklých nesnázích v Rusku se usadil v Berlíně 1907 a s Rosou Luxemburgovou založil levé křídlo německé strany sociálně—demokratické. Působil pro mezinárodní komunismus ve Švýcarsku, v Berlíně a Stokholmu. Kariéra většiny dalších vůdců je podle jednoho vzoru. Chudoba v mládí; samostatné vzdělávání sebe; dělnická práce; revoluční činnost; tresty před rokem 1917 a úspěch po něm, vražedně tvrdá práce a neúnavná, neochvějná oddanost, posedlost pro věc. Asi tucet by jich zasluhovalo podrobnou zmínku — ale jejich životy se liší jen v podrobnostech. Zmíníme se ještě o několika v jednom nebo dvou řádcích. A. A. Andrejev, mladistvý a energický, je člen Politbyra a také jeden ze sekretářů strany: je mu teprve 40. Byl v Ústředním výboru strany od roku 1922. Jeho otec byl domovníkem; chodil jen dva roky do školy. Andrej Sergějevič Bubnov organisoval vzdělávací činnost v Rudé armádě tak, že je tam nyní jen 10% analfabetů. V. V. Čubar, kdysi mechanik, člen strany od 1907, je místopředsedou vlády. Robert Genrichovič Eiche byl zemědělským dělníkem, topičem na lodi, horníkem a zámečníkem — dnes je náhradníkem v Politbyru. Anastasij Ivanovič Mikojan, Armén, člen Politbyra a lidový komisař výživy, byl synem dělníka z Tiflisu. A podívejme se na J. E. Rudzutaka, syna zemědělského dělníka v Lotyšsku, kdysi člena Politbyra, nyní náhradníka a stále velmi blízkého Stalinovi; byl mechanikem v továrně nástrojů. P. P. Postyšev, náhradník Politbyra a člen strany od 1904, je povoláním elektrotechnik. Stanislav Kossior, hlava Ukrajiny, byl dělníkem. Rusko je stát dělníků a dělníci jej uvedli do práce. Andrej Alexandrovič Ždanov, ve straně od roku 1915, nyní hlava leningradské organisace, se narodil 1896 a je to syn učitelův. Konečně je třeba zmínit se o V. J. Mežlaukovi, předsedovi státní komise pro plány, člověku, který stál za pětiletkou, a o jednom z jeho předních pomocníků, V. V. Osinském, skvělém hospodáři a organisátoru. Ještě nejsou v Politbyru, ale zejména ten první z nich — příjemná osobnost — je jeden z nejvýznamnějších lidí v Rusku. G. P. U. Mnoho nesmyslů bylo napsáno o G. P. U. Teror ovšem měl značnou úlohu ve vývoji SSSR. a G. P. U., tajná, policie, byla nástrojem teroru. Stalin sám vyjádřil její funkce nikterak zahaleně: „G. P. U. je trestající orgán sovětské vlády; podobá se celkem Výboru veřejné bezpečnosti, který existoval za veliké francouzské revoluce. Trestá především zvědy, spiklence, teroristy, bandity, spekulanty, falšovatele. Je to jakýsi vojensko-politický tribunál, zřízený na ochranu zájmů revoluce od útoků se strany kontrarevoluční buržoasie a jejích agentů.“ Všimněme si, že G. P. U. má nejen právo zatýkat, nýbrž, jak Stalin připouští, i trestat. Je to soudce, porota a kat najednou. A, jak říká Fischer, měla práva a výsady jako žádný jiný sovětský orgán a někdy jich „užívala“ v přemíře. Na druhé straně však G. P. U. není výhradně politickou policií. O její činnosti je slyšet historky dramatické. Je to však mnohem víc než orgán, který pátrá po zvědech a střílí zrádce. G. P. U. má asi 200.000 vybraných lidí a v jistém smyslu je to horní vrstva Rudé armády; střeží hranice, hlídá železnice atd. Snad ani 5% celé organisace nemá co dělat s tajnou službou. Teror v Rusku je činitel sociálních cílů, jak říkají bolševici. Lépe je zahubit několik lidí — i když jsou náhodou nevinní —, než riskovat kontrarevoluci, při které by jich mohlo zahynout několik tisíc a která by mohla zabít i sovětský pokus. Rusové mají v sobě hodně orientálního a také orientální pohrdání hodnotou života jednotlivcova. Kromě toho nesmíme zapomínati, že bolševici měli strašlivou lekci v pařížské Komuně, kde reakce popravila 30.000 komunardů. Jestliže jste před rokem 1932 nepatřili ke kulakům nebo dnes nejste mezi zřejmými kontrarevolucionáři, bude se o vás G. P. U. pramálo starat. Komunisté namnoze mají z G. P. U. větší strach než nekomunisté. G. P. U. hlídá soudruhy ve straně, kontrolujíc každou jejich myšlenku a každý pohyb mnohem důkladněji, než kontroluje obyčejné občany, poslušné zákonů, pokud jsou mimo stranu. Patříte-li však k „odsouzené třídě“ — mějte se na pozoru. První hlavou G. P. U. (dříve Čeky) byl Leninův přítel Dzeržinskij, nesmírně fanatický a schopný Polák. Byl to policejní mystik, jeden z nejpodivnějších charakterů nové doby. Zemřel a jeho nástupcem se stal běžnější člověk, Menžinskij. Když pak Menžinskij také zemřel, zaujal jeho místo G. G. Jagoda. Tento Jagoda byl — a je — zákulisní pletichář, kariérista, nesmírně ctižádostivý a nebezpečně bezohledný. Povoláním hodinář, člen strany od 1907, je nejméně příjemný ze všech komisařů. V G. P. U. byl od samých počátků. Stalin ho nemá tuze rád. Fischer napsal v Nation v článcích z 8. května a 15. května, že Stalin ho vůbec nemá rád, snažil se ho odstavit a jen váhavě přistoupil k jeho jmenování. Stalin je ovšem všemocný, ale někdy musí užit lidí, bez nichž by se raději obešel. G. P. U. natropila Kremlu hodně škod. Bez rozvahy zatýkala zahraniční odborníky a dráždila veřejné mínění za hranicemi krutým zabíjením ruských profesorů a intelektuálů, obviněných ze „sabotáže“. Po mnoho let se jí nepodařilo odhalit činnost významného zvěda Konara, polského agenta, který, zázrak nad zázraky, se stal dokonce náměstkem sovětského komisaře zemědělství. Stalin, když už musil spolknout Jagodu, rozhodl se aspoň zmenšit pravomoc G. P. U. Proto 10. července 1934 byla nově organisována a její moc podstatně omezena; jméno G. P. U. zmizelo; nebylo jí už dovoleno ukládat trest smrti bez soudu; a jméno bylo změněno na komisariát vnitřních věcí. Za šest měsíců, 1. prosince 1934, Stalinův nejlepší přítel Sergěj Mironovíč Kirov, člen Politbyra a náčelník Petrohradu, byl střelen a zabit komunistou — byla to první vražda nebo pokus vraždy bolševického hodnostáře od té doby, co Dora Kaplanova vystřelila na Lenina v roce 1918. G. P. U. tím dostala možnost znovu se nepříjemně uplatnit. Jak Stalin uslyšel tu zprávu, odjel prvním vlakem do Leningradu a Vorošilov s ním. Moskvy se zmocnila panika. Sovětský svaz měl těžký otřes nervů. Kirovův vrah, jak se zjistilo, nebyl „Bílý“, nýbrž komunista, mladý muž, Leonid Nikolajev. Hlavy G. P. U. v Leningradě byly zavřeny pro nedbalost. Nikolajev byl přísně vyslýchán a vyšetřován a ještě s 13 jinými prý společníky zastřelen. Příčinou Kirovova zavraždění byla zmatená směs osobních a politických vlivů. Nikolajev byl vyloučen z komunistické strany při jedné z pravidelných čistek a pak po krátkém období znovu přijat. Byl to teoretik, radikál a zřejmě měl dosti ostré námitky proti rostoucímu vývoji „sociální nerovnosti“. Touto věcí se budeme zabývat v příští kapitole. Kromě toho měl osobní neshody s Kirovem, který, jak se zdá, chodil za jeho ženou. On to dovoloval s předpokladem, že Kirov mu bude podle dohody přízniv a dá mu lepší zaměstnání. Kirov slibu nesplnil a Nikolajev ho zastřelil. Kirov byl osobností neobyčejnou. Byl to sirotek. Legenda praví, že ho odkojila svině. Narodil se 1886 a byl vychován v sirotčinci; do strany vstoupil 1904 a po revoluci se stal jedním ze Stalinových prvních trabantů; byla mu svěřena čistka Leningradu od stoupenců Zinověvových; jako Kaganovič vymetl trockisty z Moskvy. Byl prudký, živý, chytrý, uměl působit na lidi, divoký a odvážný — skutečný vůdce; jeho smrtí zmizela mocná postava ze strany. G. P. U. se ujala po Kirovově smrti svých dřívějších zvyklosti. Podle jména to byl komisariát vnitřních věci, ale duchem to byla stále stará G. P. U. 103 osoby byly sumárně popraveny, jakož i těch 13 domnělých společníků Nikolajevových. Ani se netvrdilo, že ti 103 měli něco společného s Kirovovým případem. Na druhé straně však nebyli to nevinní muži a ženy, sebraní na ulicích, jak se tvrdilo. Všichni byli ve vězení v době, kdy Kirov byl zastřelen. Všichni byli obviněni z toho neb onoho zločinu, ať už to bylo spiknutí proti Stalinovi, nebo vyzvědačství pro cizí státy; všichni byli z něčeho usvědčeni. Jagoda hned využil příležitosti, aby se zbavil několika osobních nepřátel, mezi nimiž byl i mocný kdysi vůdce Jenukidze, který byl vypovězen ze strany. Jenukidze, Gruzínec, byl Stalinovým prvním rádcem v revoluční činnosti. Jako člen Ústředního výboru jednou užil — smůla! — svého práva pardonu, že prominul trest Nikolajevovi, vrahu Kirovovu, za nějaký méně významný čin; kdyby se to nebylo stalo, mohl být Nikolajev na Sibiři a Kirov na živu. Stalin pak rozpustil Společnost starých bolševiků, organisaci, kterou založili Leninovi přátelé v roce 1922 a v níž byli jen otcové strany, kteří měli víc než 18 celých let revolučního hnutí za sebou. Tito staří bolševici, „radikálové“ působili Stalinovi nesnáze. Zavraždění Kirovovo bylo dokonalou záminkou pro vyřízení starých účtů. Stalin tu napodoboval v docela jiných poměrech techniku Hitlerovu po 30. červnu; využil umělé paniky v zemi k drakonským krokům, které by jinak nemohl omluvit. Ti 103 v rozmanitých žalářích byli zastřelení otevřeně pro zastrašení země. Oznamte, že po nějakém násilném činu přijdou odvetná opatření, a násilných činů nebude. Kromě toho několik tisíc „třídních nepřátel“, kteří nějak přežili přísný režim z let 1932 a 1933, bylo vypovězeno na Sibiř. Velmi širokým ideologickým skokem G. P. U. rozhodla, že Nikolajev představoval tendence „pravé“ i „levé“. Tvrdilo se, že byl ve spojení s lotyšským konsulem v Leningradě a s Bílými. Také dva bývalí „levičáčtí“ vůdci, Zinověv a Kameněv, byli zbaveni posledních svých zbytků autority. Bylo ku podivu na počátku roku 1935, že ještě měli stále nějakou funkci. Neměli nic společného s Nikolajevem. Ale byli postaveni před soud a odsouzení do vyhnanství, aby už byl od nich pokoj. „Bylo to jako by se šláplo na jejich hroby.“ Nástupnictví. Kirov byl člověk, kterého Stalin chystal za svého nástupce. Je mrtev; a zdá se, že nástupnictví připadne nyní buď na Kaganoviče, Vorošilova nebo Molotova. Žádný z nich není uspokojivým kandidátem: Kaganovič je žid, Vorošilov má příliš omezené zájmy, Molotov není dost veliká osobnost. Kdyby Stalin zemřel, převezme moc strana a ne jeden člověk. Osobní rozpory, jako byly po Leninově smrti, jsou zcela možné, ale je svrchované nepravděpodobné, že by rozložily režim. Kázeň je přísná a strana je jednomyslná v důležitých otázkách. Není zřetelného kandidáta pro nejvyšší moc v Rusku, jako je Goering v Německu, prostě proto, že žádný člověk v SSSR nemůže nepřiměřeně vyniknout, je-li nápadně ctižádostivý. Strana je velikým nástrojem vyrovnávacím. Sovětský stát by byl sotva víc dotčen smrtí Stalinovou, než byl dotčen Leninovou. Režim to vydrží. Kapitola třicátá čtvrtá. SOVĚTSKÉ INFERNO. Nechte mne učit děti čtyři léta a sémě, které zaseji, nebude nikdy vykořeněno. LENIN. Věci, které se většinou vytýkají Sovětskému svazu, jsou zpravidla příznačné pro Rusko a ne pro komunismus — krutost, lajdáctví, neznalost v mechanické technice, špionství, byrokratismus, špína, zaostalost, těžkopádnost ve správě. Je zajímavé čísti Baedekrova průvodce po Rusku, vydání z roku 1914. Najdete tam, že bylo třeba v těch dobách zanechat pas na policii a že bylo třeba zvláštního výstupního visa k odjezdu ze země. Komunisté se usilovně snažili vyhladit některé trapné a závadné obtíže, které vždycky kalily některé stránky ruského života. Ale ani celá váha Kremlu zřejmě nemůže naučit vrátného z Hotelu Metropole účinné výkonnosti — nebo jeho telefon. Nebožtík Frank Wise, člen Dolní sněmovny, si přinesl z jednoho svého výletu do Ruska pěknou historku; navštívil ústřední kancelář nejvyššího elektrárenského úřadu SSSR a našel tam vedle dveří u elektrického zvonku tabulku s nápisem: „Nefunguje.“ Mnoho komunistů je v zoufalství nad tím, že učení Karla Marxe se má po prvé osvědčit zrovna v Rusku; že Das Kapital se má po prvé skutečně přeložit do jazyka tak hrozně nesnadného, jako je ruský. Navštívil jsem Moskvu v létě 1935 po sedmi letech. Tupá byrokracie stále odkládala udělit mi visum. Zdálo se, že nastalo úplné zhroucení celé telefonní soustavy jen proto, abych nedostal žádného spojení (ale neznal jsem rusky, a možná že to byla moje chyba). Výtky předchozího odstavce mi často přicházely na mysl. Viděl jsem plno zaostalosti, špíny a zmatku. Ale to byly jen drobnosti. V roce 1935 zrovna tak, jako v roce 1928, byla Moskva nejpříjemnějším velkoměstem v Evropě. Mimo Rusko je Evropa zachvácena neurotickým šílenstvím, jakousi kombinaci frivolnosti a masochismu: pevnina, zatopená úpadkem, která, jak se zdálo, nemůže už ovládnout své sebevražedné choutky a svůj šílený pochod ke zkáze. V Rusku — u srovnání, dejme tomu, s chorobnou, zimničnou hysterii Německa — byl řad a směr; místo zmatené pochybovačnosti západních demokracií byla tam jasná hlava a pevný pohled dopředu. Věci, kterých jsem si nejvíce všiml, byly nutně zřejmé každému Nerusovi, který se vrátil po poměrně delší nepřítomností. Předem to byl podstatný vzrůst životní úrovně. Je ovšem stále — samo sebou se rozumí — nízká v poměru ke kterékoli západní zemi — velmi nízká —, ale poměr vzestupu od roku 1928 přes nesnáze, způsobené pětiletkou, na mne působil. Lidé mají lepší oděv; v krámech jsou zásoby zboží; potraviny jsou lepší a je jich víc; na ulicích automobily — a dokonce dopravní světla! V roce 1928 byl automobil řídkým zjevem na moskevských ulicích. Od roku 1928 továrna Gorkého vyrobila asi 100.000 Fordek, a ty jezdí. Dále bylo třeba všimnout si pokroku nejen ve fysickém zjevu lidí, nýbrž i (pokud cizinec mohl posoudit) v jejich náladě, v jejich duchu. Park Kultury se hemžil mladými muži a ženami dobře oděnými (v poměru v roku 1928) a s veselejšími tvářemi; všichni projevovali horlivou, ba přímo bouřlivou životnost při své zábavě v této bolševické obdobě Coney Island. Podivuhodné místo! Když Rusové se rozhodnou vybudovat zábavní park, otvírají se stavidla fanatismu. Tři nejoblíbenější atrakce jsou: 1. skok padákem; 2. bouda se slzným plynem; 3. dřevěná tančírna, skoro na spadnutí, kde dobří komsomolci — členové organisace mládeže — věnují rubl, aby se naučili „západním“ tancům, jako je rumba. A viděl jsem představení Carmen v přírodě před 20.000 lidmi s 18 živými koňmi a jedním mrtvým býkem na scéně, což byla věc tak dokonale zábavná a dobrodružná, pokud šlo o vztah mezi herci a obecenstvem, jaké jsem ještě nikdy neviděl. Byl docela obecný dojem, že ryze revoluční období sovětské činnosti opadává. Revoluce je pryč. Režim je ustálen. Jeden z mých nejlépe informovaných přátel mi řekl, že sovětské Rusko se stalo nejnudnější zemí na světě; bylo uspořádáno, zorganisováno, uplánováno až do nejmenší podrobnosti a lze tedy dokonale předvídat jeho vývoj; je vymezené, suché, ohraničené. Úzce s tím souvisí další věc, totiž, že se postupně ukazuje Rusko s hlediska Rusů jako národní stát. Vzpomeňme si, že oficiální jméno země, přijaté po revoluci, je stále SSSR. — Svaz sovětských socialistických republik —, jméno s dokonale dostředivým významem, naznačujícím stálou možnost expanse mimo Rusko připojováním dalších států. Ale nynější síly působí stále víc a víc opačně. Rusko se začíná obracet k sobě. Rudá armáda se může připravovat k případnému boji pro mezinárodní proletariát, ale především je to sovětský stát, ruská vlast, kterou musí bránit. „Vlastenectví“ v pravém smyslu slova před 10 lety sotva existovalo v SSSR. Ale dnes existuje. I Pravda přináší úvodníky o „matušce Rusi“. Konečně musíme si uvědomit sovětskou — nebo ruskou — životnost. Snad nejvýznamnější dnešní poznatek o SSSR. je, že je to jediná moderní diktatura, která přežila hroznou vnitřní krisi. Ani Mussolini, ani Hitler ještě neprožil takové krise, ač habešské dobrodružství ji může přinést i Mussolinimu. A sovětská krise — odpor sedláků proti kolektivisaci — nebyla méně horší tím, že si ji sověty způsobily samy. Sověty prožily 17 hrozných let. Přes občanské války, přes dva veliké hladomory obyvatelstvo vzrostlo o 23 milionů od roku 1918 a roste nyní asi o 3 miliony ročně. Jinými slovy, za jednu generaci Sovětský svaz ve svých nynějších hranicích bude mít 200 milionů obyvatelů. Pjatiletka. Pětiletý plán nebyl vůbec pětiletým plánem To je jen takové označení. Zmínil jsem se o tom plánu několikrát v těchto kapitolách; budiž dovoleno věnovat odstavec nebo dva krátkému popisu, jak se uplatňuje a co znamená. Veškeré hospodářství v Rusku je řízeno plánem do nekonečna a ještě dál; jednotlivé plány, postupně dělené na pětiletá období pro příhodnost, jsou, jak říká Duranov, toliko části jediného programu, který je stálý. Plán nevynašel jediný člověk, ač Stalin rád zdůrazňuje, že navrhl Leninovi elektrisační program už v roce 1921; vyrostl přirozeně a nevyhnutelně z povahy sovětského systému; a byl uskutečňován tak postupně, že i dobří informovaní dopisovatelé v Rusku nevěděli, že první plán se začal provádět, až už byl v chodu. Teoretik, který měl největší podíl na jeho původu, byl asi Osinskij; praktik, jenž velmi rozhodně provádí jeho projekty, je Mežlauk, jemuž se často říká „nejschopnější muž Sovětského svazu“. Stalin ohlásil, že první plán se podařil do 93,7%. Měl tu na mysli průmyslové výsledky a patrně poněkud přepínal. Přes to však to bylo úsilí obrovské, jaké nemá příkladu; jediná věc, kterou lze s tím zplna srovnat, byl rozmach Spojených států amerických v průkopnickém období. Průmyslová; výroba za čtyři léta stoupla čtyřnásobně, což byl „ojedinělý a nepřekonaný výsledek“. Výroba oceli stoupla za čtyři léta o 40%, surového železa o 84%. Traktory, automobily, lokomotivy, letadla a průmyslové obory byly vytvořeny z ničeho. Celá nová města byla zbudována na sibiřských stepích nebo na Urale, jako Magnitogorsk, průmyslový kolos, který se asi stane největším ocelářským střediskem v Evropě. Bylo dovezeno dostatečné množství strojů, aby SSSR. mohl udržet úspěch pětiletých plánů jen s malou cizí pomocí. Doly byly otevřeny — s nikoli nevýznamným důsledkem, že SSSR. nyní má třetí největší zásobu zlata na světě. Nezaměstnanost ustala. A všechno to se stalo v době, kdy kapitalistické státy byly zachváceny hospodářskou krisí nebývalé prudkosti a rozsahu. Plán měl významné politické výsledky, poněvadž pomohl udělat z Ruska silný národní stát, a jak uvádí Chamberlainm, posunul těžiště sovětů směrem na východ. Předmětem plánu byla industrialisace země převážně agrární. Největší nerostné bohatství bylo příhodně nalezeno v oblastech dosud téměř nepřístupných, ve vzdálených částech Sibiře. Tam nyní bije srdce nového Ruska — zeměpisně nedostižitelné. To je významné s vojenského hlediska. Náklady tohoto plánu byly ovšem obrovské. 10 milionů lidí nemělo dostatek potravin; dosáhlo se kruté dolní hranice hladu. Lidské hodnoty byly úplně nahrazeny hodnotami průmyslovými; když lidské bytosti se stavěly na odpor, byly bezohledně zničeny, jak jsme viděli. Podle komunistického žargonu první pětiletka byla dobou „odložené spotřeby“. Jinými slovy oběť šla před dostatkem. A jakkoli byl veliký úspěch plánu, nijak neopatřil dostatek materiálu pro potřebu. Domácí výroba byla zesílena, ale Rusko stále zůstává největším odbytištěm na světě. V druhém plánu, který se právě provádí, je tempo činnosti značně zvolněno. Druhý plán nemá tolik publicity jako první. Má dokončit kolektivisaci zemědělství v roce 1937 a zdůraznit výrobu spotřebních statků víc než výrobu produktů těžkého průmyslu, aby se zmenšila v Rusku hrozná nouze o takové věci jako jsou — dejme tomu — hřebíky, pořádný papír, provazy, kuchyňské nádobí a nářadí, vědecké a lékařské nástroje, boty, kovové zboží. Doufá se, že zdvojnásobí dodávku potravin do měst a sníží ceny v drobném o nějakých 35%. A možná že — modlete se k sovětskému Hospodinu — opatří možnosti ke stavebnímu ruchu, poněvadž kruté a hrozně poměry bydlení v Moskvě a ve větších městech jsou ostudou pro Sovětský svaz — a poctiví sovětisté to uznávají. „Odporuji si? Dobrá, odporuji si!“ Základem sovětského hospodářství je výroba pro užitek, ne pro zisk. „Každý bude pracovat podle svých schopností a dostávat podle svých potřeb.“ Komunistická strana se sama pokládá za jakousi ústřední organisaci nad celým národem, která má rozdělovat i práci i odměnu podle této zásady. Nemilosrdně vyzískává na dělnících a na sedlácích — Knickerbocker na příklad vypočítal, že zisk vlády na obilí je 1000% — ale tyto zisky všechny jdou zase do obchodu. Není soukromých zisků. Zájmy země jako celku, jak jsou určeny komunistickou stranou, jsou jedinou směrnicí. Komunisté dostávají jen nominální mzdy za svou práci. Jsou to mzdy nepatrné. Komunisté zpravidla dostávají mnohem méně než nekomunističtí odborníci, které si najímají. V teorii všechny výsledky výroby se hromadí pro opětné rozdělení na obecný prospěch. Politická demokracie je vyhlazena. Ale hospodářská demokracie — teoreticky — je úplná. Přirozeně provádění tohoto procesu a jeho přizpůsobování, vynucené dočasnými potřebami, vedly ke značnému počtu paradoxů a rozporů. Pátrat po nich se v Moskvě stalo oblíbeným sportem. Tak na příklad sovětský občan může zdědit soukromý majetek — ač sovětský zákon omezuje možné dědice na přímé potomky zesnulého nebo na osoby s ním přímo spojené sňatkem nebo adoptací. Vydědit nezletilé, kteří nedosáhli 18 let, není dovoleno. Zůstavitel, přeje-li si to, může zanechat svůj majetek státu (ale příliš často se to neděje). Sovětští občané mohou — to také není obecně známo — mít majetek v podobě domů — ač jsou tu přísná omezení. Malé domy v městech a také letni vily na venkově lze koupit (pokud jsou kupci) a ty jsou pak absolutním majetkem toho, kdo je koupil, ale jedna osoba nesmí mít víc než jeden dům a jednu daču. Pozemky nemůže mít ve vlastnictví. Pozemky v SSSR. jsou nacionalisovány, je to majetek státu. Sovětský občan si může koupit vlastnictví bytu v kooperativním domě, ale je podroben vyvlastnění — podle Barnesa —, jestliže „se dopustí zločinu, provozuje nedovolený soukromý obchod, stane se knězem nebo kontrarevolucionářem“. Může si v některých řídkých případech najmout pozemek od měst, užije-li ho pro stavbu. Sovětský občan může mít knihovnu nebo uměleckou sbírku, ohlásí-li ji úřadům. Může si koupit automobil — může-li si to dovolit. Může mít i svůj člun, jachtu nebo motorku. Teoreticky může mít i letadlo, ale v praxi je zhola nemožné, aby si je soukromník opatřil. Sovětský občan si může i najmout služby jiného. Osobní domácí služebnictvo je dovoleno. S velikým risikem se může pustit do soukromého obchodu a najmout si pracovníky (na příklad příštipkář, pracující pro sousedstvo, může mít tovaryše), ale v takových případech je jeho živnost tak důkladně zdaněna, že zisk je vlastně znemožněn. Příslušník svobodných povoláni, lékař nebo právník, může mít soukromou praxi, není-li ve státní službě. Plat, který lze obdržet, není teoreticky omezen a také není omezen rozsah kapitálu, který může kdokoli nahromadit. Není však možností pro investování tohoto kapitálu leda do státních papírů. Z těchto papírů se platí úrok, zrovna tak jako z papírů v kapitalistických zemích a při tom slušný — 8%. Spořitelny se podporují a v roce 1935 neméně než 43 milionů vkladatelů po Sovětském svazu užívalo jejich služeb. Platí 8% až 10% úroků. Rozdíly ve výdělcích mohou být dost ostré. Vrátný v Sovkino — filmová společnost — dostává asi 150 rublů měsíčně; filmová hvězda může mít 15.000. V továrnách je akordní práce, aby se podněcovala zvýšení výroby. Umělci a spisovatelé mohou mít velmi značné výdělky na Rusko, ale mohou s nimi jen velmi málo počít, když je dostanou v papírových rublech. Autor divadelních her Vasilij V. Škvarkin, autor buržoasní veselohry Dítě jiného, která se hrála všude, dostal 200.000 rublů na honorářích v roce 1934. Novinář Michail Kolcov, vydavatel humoristického listu Ohýnek, má snad 30.000 rublů měsíčně. Izvěstija, hlavni sovětský list, platí po 500 rublech za feuilleton. Třeba však míti na mysli, že takové důchody jsou stále neobyčejně vzácné. Výdělečná schopnost se v Sovětském svazu může měnit podle umělecké nebo technické zdatnosti, ale extrémy, jak praví Fischer, jsou velmi blízko. Žádné takové „rozpěti“ není myslitelné v SSSR., jako je v Britanii nebo v Americe, řekněme mezi drobným úředníkem továrny a jejím majitelem. Ze všech 165 milionů Rusů jich snad není ani deset, jejichž roční příjem by se rovnal hodnotě 25.000 dolarů. A dvě věci životního významu v této otázce „sociální nerovnosti“ by se neměly zapomínat. 1. Nikdo v Sovětském svazu neovládá individuálně výrobní prostředky. Člověk může hromadit a převádět bohatství, ale ne prostředky k výrobě bohatství. 2. Nikdo v Sovětském svazu nemůže využít pracovních sil k soukromému zisku. Z papírů se ovšem platí úroky, ale tento úrok nepředstavuje totéž, co dividendy, plynoucí z užití pracovní síly. Tyto záruky, jak je zřejmé, jsou tak významné, že Stalin nemá důvodu zkoumat „rozpory“, které se týkají jen poměrně nepatrné části obyvatelstva a které vlastně byly zavedeny úmyslně jako podnět k výkonnosti. „Úprk k zdravému rozumu.“ Snad jako výsledek uvolnění z největších těžkostí pětiletky nastává podstatné zhodnocení starých světských hodnot. Koncem roku 1935 se zdálo, jako by vláda si už byla tak jista sama sebou, že si může dovolit nějakou mírnou odchylku od původní „linie strany“, která byla dost široká i dost přísná, takže umožňovala výchylky v mnoha směrech kromě ve směrech politicko-hospodářských. Pravda (stíny Leninovy!) se dostala už tak daleko, že tiskne dojímavé úvodníky o mateřské lásce. Rozvod je stále ještě snadný, ale vyvinuje se přísné úsilí o zlepšení úrovně rodinného života. Potraty, dříve podněcované, jsou dnes přijímány s nevolí. Děti, které byly kdysi vedeny k úplné nezávislosti na rodičích, jsou nyní podněcovány k dětské oddanosti a k plnění povinností vůči rodičům. Výživné pro děti rozvedených rodičů se přísně vymáhá. Nový zákon ukládá trest žaláře jednoho roku na opuštění dítěte a případy „sexuální výstřednosti“ mohou být přísně potrestány. Ve výchově směr, který vede sám Stalin (jenž vymáhal standardisované učebnice), obnovil zkoušky ve školách a na universitách; učitelé a profesoři jsou nabádáni, aby vymáhali kázeň místo opaku; akademické hodnosti, dříve zrušené, se nyní znovu udělují. Před deseti lety bylo nemožno dosíci v Sovětském svazu tak zvané liberální výchovy. Všecek důraz se kladl na hospodářství s hlediska přísně marxistického a na přírodní vědy. Nyní se učí objektivně historii, také zeměpisu a je mocné hnutí pro oživení zájmu o studia klasiků. Na moskevské universitě se přednáší o Shelleyovi a Keatsovi. Také v poměru k umění nastala jakási kontrarevoluce. V červnu 1935 hudební dirigent extremistického typu, pokládaného nyní za staromódní, vypustil dvě věty z jedné symfonie z toho důvodu, že byly „buržoasní“. Byl za to přísně pokárán. V roce 1935 měl v Moskvě dobrou sezonu Shakespeare. Baškirská herecká společnost z Orenburku překvapila Moskvu představením Othella a Revoluční divadlo ve prospěch komsomolců dávalo Romea a Julii, aby ukázalo mladistvému obecenstvu, jaká má být pravá láska. Text nebyl zkrácen. Ale služebnictvo Montéků a Kapuletů se musilo sbratřit v prvním jednání — aby se ukázala pravá proletářské solidarita. V roce 1935 se Moskvě skutečně točila hlava. G. U. P. zatkla své první dva spekulanty s lístky do divadel. Módní projektantka z Nového Yorku Elisabeth Hawesová měla dozor na uspořádání první sovětské módní přehlídky. V Parku Kultury první maškarní ples v historii Sovětského svazu dosáhl podivuhodného úspěchu. Hračky pro děti se vyráběly bez propagačních účelů. Jeden cizí velvyslanec hrál tennis s raketou, vyrobenou v sovětech, a přivedl do Sovětského svazu hru baseball. Jeden krám na Kuzněckém mostě, jedné z hlavních moskevských ulic, vystavil kostým, jehož cena se odhadovala na 1000 rublů — výdělek sovětského dělníka za 7 měsíců. A význam jednotlivce byl stále víc a více zdůrazňován i v kolektivním díle. Co soudí vůdce. Stalinův vlastní názor na sovětskou soustavu snad stojí za záznam: „Sovětské hospodářství“, píše v Leninismu, „znamená: 1. Moc kapitalistické třídy byla zlomena a nahrazena moci dělnické třídy. 2. Nástroje a prostředky výrobní, půda, továrny atd. byly vzaty kapitalistům a odevzdány dělnické třídě a zemědělskému lidu. 3. Vývoj výroby se řídí nikoli zásadou soutěže a zajištění kapitalistického zisku, nýbrž zásadou vedení podle plánu a soustavného zlepšení hmotné i kulturní úrovně pracovníků. 4. Rozdělení národního důchodu se děje tak, aby soustavně se zlepšovala hmotná situace dělníků a sedláků a aby rostla socialistická výroba v městě i na venkově. 5. Soustavné zlepšování hmotné situace pracovníků a ustavičný vzrůst jejich požadavků (kupní síly) zajišťuje dělnickou třídu proti krisím z nadvýroby, proti vzrůstu nezaměstnanosti atd. 6. Dělnická třída je pánem země, nepracuje pro kapitalisty, nýbrž pro svou vlastní třídu. Stalin velmi horlivě zdůrazňuje, že ruská revoluce z roku 1917 se liší ode všech jiných revolucí v historii tím, že nebyla jen přenesena politická svrchovanost a že nenastoupil jeden činitel místo druhého, nýbrž že byl nahrazen jeden hospodářský řád úplně odlišným řádem na základě mezinárodním a nikoli národním To je, jak řekl Harold Laski, „počáteční“ skutečnost moderní historie. Stalin soudí, že komunistická společnost patrně dospěje k těmto výsledkům: a) Nebude soukromého vlastnictví k výrobním prostředkům, nýbrž bude vlastnictví sociální, kolektivní; b) nebude tříd nebo státu, nýbrž jen dělníci v průmyslu a v zemědělství, kteří povedou své hospodářské věci jako volné sdružení pracovníků; c) národní hospodářství bude zorganisováno podle plánu a bude založeno na nejvyšší technice jak v průmyslu, tak v zemědělství; d) věda a umění budou mít takové podmínky, které povedou k jejich nejvyššímu rozvoji; e) jednotlivec, zbaven starostí o primitivní výživu a nutnosti naklánět se před mocnými světa, se stane opravdu svobodným. Stalin, O technologii. Stalin soudí, že problémy výroby průmyslu i zemědělství byly rozřešeny. Nyní jsou před ním ještě dva jiné problémy — distribuce a doprava. Demokracie. Radikálové, slepě zamilovaní do sovětské věci, ji víc poškozují, než ji prospívají úmyslně nepřesným zabarvením zpravodajství. Nedávno jsem četl tvrzení, doložené číslicemi ze sovětských „voleb“, jehož účelem bylo dokázat, že SSSR. je demokratičtější než Spojené státy americké. Vše, co v tom článku bylo vynecháno, byla zmínka, 1. že „hlasovaní“ není tajné, nýbrž pozdvižením ruky, 2. že „zvolení“ jsou členy sboru, o němž sebe větší fantasie nemůže říci, že má zákonodárnou moc. Je však pravda, že postupem doby jak režim sílí, dělají se slabé pokusy o jakousi demokracii s tajným hlasováním. Stalin sám převzal předsednictví nové komise pro ústavní reformu, která zahájila 7. července 1935 práci, jež bude jistě trvat několik let. Seznam deseti místopředsedů je důkladnou přehlídkou sovětských náčelníků: Litvinov, Radek, Vyšinskij (veřejný žalobce), Vorošilov, Molotov, Bucharin, Akulov (blízký spolupracovník Stalinův, který se jednou pokusil „reformovat“ G. P. U.), Čubar, Kaganovič, Ždanov. V zásadě bylo schváleno, že komise má prozkoumat tyto možnosti: 1. vyrovnání hlasovacího práva městských dělníků a zemědělců — dnes je základnou ve venkovských oblastech jeden delegát na každých 125.000 hlasujících a ve městech jeden delegát na každých 25.000; 2. zavedení tajného hlasování při volbách do sovětů — ne ovšem do strany; 3. náhrada dnešních nepřímých voleb volbami přímými. Mimochodem řečeno je nepřesné opakovat obvyklé tvrzení, že komunisté představují jen 2% obyvatelstva Ruska. Skutečný počet je blíže 10%. Při počítání všeho obyvatelstva se ovšem započítávají i nemluvňata a děti; pak by se měli stejně počítat i komunisté. Je toliko 1,872.488 dospělých členů strany a 835.298 kandidátů. Ale komsomolci, jichž je asi 4 miliony, průkopníci, kterých je 6 milionů, a okťabristé, děti, jako Mussoliniho vlčata z opatroven a prvních tříd škol, všechno to by se mělo také započíst do komunistů. Obecně se soudí, že počet členů strany musí brzy stoupnout, jak víc a více komsomolců dosáhne zralého věku pro stranu. Mnohem významnější než otázka „demokracie“ na širokých prostorách Sovětského svazu je otázka výhradní vlády Stalina a jeho lidí na vrcholku v Moskvě. Vládnoucí direktorát je tak malý, že je vydán hroznému risiku, že pozbude styku se zemí jakožto celkem. Nikdo by nemohl říci, že se to stalo už nyní; ale jak nynější hierarchie se utvrzuje a upevňuje ve stálou skladbu jakési pyramidy, roste možnost její isolace od davů. Rusko je ovládáno aparátem strany. Ten se může stát, jak už někdo řekl, nikoli diktaturou proletariátu, nýbrž nad proletariátem. Vtipy. Mužík se postaví do fronty, aby viděl Leninovo tělo v mausoleu na Rudém náměstí. Když vyjde, táže se ho přítel: „Copak o něm soudíš?“ Odpověď: „Je na tom zrovna jako my, je mrtev, ale ještě není pohřben.“ Jiný mužik pozoruje konstrukci nové rozhlasové stanice s krátkými vlnami. Technik mu vykládá, že každý hlas z mikrofonu bude slyšet po celém světě. Sedlák prosí, aby mu bylo dovoleno to zkusit. Aby směl říci jen jedno slovo — toliko jedno. Dostane se mu povolení. Mužík se postaví k mikrofonu a křikne: „Pomoc!“ G. P. U. byla „uvolněna“; všem agentům bylo nařízeno, aby se k lidem chovali co nejzdvořileji. Nějaký člověk v tramvaji kýchl. Agent G. P. U. na plošině se podíval do vozu a hněvivě zasupěl: „Kdo to udělal — kdo to kýchl ?“ Ve voze propukne hrůza. Přátelé domlouvají nešťastnému chlapíkovi, který kýchl, aby se přihlásil, aby doznal svůj hřích a aby tak zachránil celý vůz od zatčení. Ten na konec, všecek se chvěje, řekne: „Já jsem to kýchl.“ Načež člověk z G. P. U. zařval: „Ať slouží ke zdraví!“ Stalin si našel ve vlasech vši. Žádný prostředek mechanický, léčebný, chemický je nemohl vyhubit. Všecek zoufalý Stalin zavolal Radka, aby mu poradil. Radek řekl: „To je jednoduché. Kolektivisuj jednu veš. Ty ostatní potom utekou.“ Když byla přísně vyšetřována a trestána inteligence a stará „odborná byrokracie“, běhal vtip: „Moje žena a já máme tři syny. Jeden je technik. Druhý je profesorem bakteriologie. Ten třetí je také na Sibiři.“ Hejno králíků vyskočilo ze Sovětského svazu přes hranice Polska. Poláci byli překvapeni a poděšeni. „Ale,“ vykládali králíci, „G. P. U. nařídilo zavřít všechny žirafy v Rusku.“ Polští celníci namítali: „Ale vy nejste žirafy.“ Králíci odpověděli: „Ovšem, ale zkuste to dokazovat G. P. U.“ Před Stalinovou kanceláři bylo slyšet hrozný rámus. Vůdce na někoho spustil pravé tornádo důkladných nadávek. Trvalo to 15 minut. Poděšený zřízenec se podíval dovnitř. Hledal soudruha, kterému to Stalin tak hrozně laje. Ale nebyl tam nikdo kromě samotného Stalina. „Kde je ten člověk, který tak dostal?“ otázal se bázlivě zřízenec. Stalin odpověděl: „To já jsem zrovna skončil svou denní čtvrthodinku sebekritiky.“ Zahraniční věci. Zahraniční politiku Sovětského svazu lze vyjádřit jedním slovem — mír. Karel Radek to vyjádřil velmi dobře jedním odstavcem: „Úkolem sovětské vlády je zachránit půdu prvního proletářského státu od šíleného zločinu nové války. O tento cíl sovětský svaz usiloval s největší rozhodností a vytrvalostí 16 let. Obrana míru a neutrality sovětského svazu proti všem pokusům zatáhnout jej do viru nové světové války je ústředním problémem sovětské zahraniční politiky. Sovětský svaz sleduje politiku míru, poněvadž mír dává nejlepší podmínky pro vybudování socialistické společnosti.“ FOREIGN AFFAIRS v lednu 1934. Stalin sám je ještě přímější: „Naše zahraniční politika je jasná. Je to politika zachování míru a posílení obchodních vztahů se všemi zeměmi. SSSR. nezamýšlí nikoho ohrožovat, tím méně někoho napadat. Jsme pro mír a bojujeme o věc míru. Ale nebojíme se hrozeb a jsme připraveni odpovědět ranou za ránu těch, kteří štvou do války. Ti, kdo se pokusí napadnout naší zemi, budou odraženi, aby se naučili nestrkat svůj svinský čenich do naší sovětské zahrady.“ INTERNATIONAL CONCILIATION v prosinci 1934. Sovětský svaz má dva možné nepřátele, Japonsko a Německo, a jeho konkrétní politika, přísně realistická, usiluje o vyloučení nebezpečí z těchto dvou zemí. Rusové povolili každý ústupek, aby usmířili a uklidnili Japonce, na příklad prodali východočínskou dráhu v Mandžusku asi za osminu její skutečné hodnoty. Když tlak z Japonska byl obzvlášť silný, sověty mu čelily obnovou přátelských styků se Spojenými státy. Když japonské nebezpečí se zmírnilo, SSSR., ač toužil po přátelství s Amerikou, a měl radost z amerického uznání, měl sklon zanedbávat své nové sblížení s Washingtonem, poněvadž už nemělo tak přímé ceny. Spojené státy, jež stejně nervosně sledovaly japonské pronikání do Číny, pokládaly obnovu rusko-amerických styků politicky za vhodnou. Když pak několik týdnů po uznání vztahy mezi Japonskem a sovětským Ruskem se lepšily, shledali Američané v Moskvě, že je Rusové zdraví méně srdečné. „Japonci“, řekl jeden Mexičan, „nás srazili v ceně.“ Na druhé frontě stojí Sovětský svaz před nesmiřitelným nepřátelstvím Německa. Území obou států spolu nesousedí, ale Polsko, které vyplňuje mnoho prostoru mezi nimi, je — aspoň nyní — německým spojencem. Baltické státy jsou nárazníky mezi Sovětským svazem a Německem. Proto SSSR. usiluje, aby tyto drobné státy, zejména Litva, zůstaly samostatné. Dlouhou dobu politika Sovětského svazu byla založena na přátelství s Německem. Sověty doufaly, že v Německu bude komunistická revoluce. Německo bylo vlastně státem mimo zákon jako SSSR.; Rusové sympatisovali s úsilím Německa osvobodit se z versaillských pout; kromě toho Francie a Polsko — v pradávných dobách dvacátých let tohoto století — byly spojenci a patrně spojenci proti Německu a Sovětskému svazu. Ty čtyři státy, roztažené podél Evropy, Francie, Německo, Polsko, Rusko, se šikují vzájemně a postupně proti sobě. Bylo to velmi hezké. Bylo to příliš hezké. Nepotrvalo to. Hitler to ukončil. Od roku 1933 Hitlerovo Německo se stalo nepřítelem Ruska, smrtelným a nesmiřitelným; proto Rusové musili rychle a důkladně obrátit; Úplný a drastický obrat byl nezbytný. Provedli jej s realismem a prozíravostí nějakého Napoleona na bojišti. Rusové především provedením pětiletky se stali vojensky cennými jako spojenci. Dále, nechávajíce komunistickou internacionálu poněkud oslábnout, dosáhli jakési váhavě přiznávané vážnosti. Významný krok byl, když Spojené státy v listopadu 1933 uznaly sověty. Pak přišlo uznání ještě od dalších váhavých států. Pak Litvinov dokázal přivést Rusko do Společnosti národů. Pak přišly smlouvy s Francií a Československem. Anthony Eden přijel do Moskvy a potřásl si ruku se Stalinem. Litvinov prohlásil „mír je nedělitelný“, a ruští komisaři připíjeli na zdraví Jiřího V. Anglického. Bůh zachovej krále! A bylo to hotovo. Rusko, vyvrženec, paria, hlava revisionistických států — myšlenka světové revoluce jistě znamenala revisionismus! — se tak stalo v krátké době tří let nejnovějším přírůstkem skupiny zemí, které jsou pro status quo. A nejen to. Smlouvy, podepsané s francouzským Lavalem a československým Benešem, byly vlastně smlouvami vojenskými. Nikdo nezná ustanovení vojenských protokolů, ale vůdčí myšlenkou bylo obklopit Německo co možná ocelovým kruhem. Kdyby Německo napadlo Francii, dalo by Rusko úplný výraz spojenectví a vpadlo by do Německa? Nemožno: státy spolu nesousedí. Ale v tom právě je význam Československa při celé věci. Praha by mohla být základnou sovětských letadel, která by vpadla do průmyslových krajů Saska a do Berlína. Kdyby Německo přes Litvu nebo Polsko napadlo Rusko, šla by Francie na pomoc Rusku a vpadla by do Porýní a Poruří? To nikdo neví. Ale Rusové doufají, že by šla. Komunisté v Britanii do jisté míry a ve Francii ještě víc byli zmatení po poradách Stalina s Edenem, Lavalem a Benešem. Stalin řekl francouzským komunistům, aby přestali napadat francouzské instituce, ba aby podporovali francouzskou armádu. To znamenalo za daných poměrů zhroucení francouzského komunismu jakožto bojovné oposice. Stalin cítil, že to stálo za to. První povinností komunistů všude — podle jeho rozumu — bylo, chránit se od fašismu. Hitler byl největší hrozbou pro komunismus. Nejpřednější baštou komunismu je SSSR. Proto francouzští komunisté mají obětovat svou místní posici a své naděje na revoluci ve Francii, aby zajistili postup Francie a francouzské armády proti Hitlerovi na ochranu Sovětského svazu. Poněvadž komunisté v celém světě se krátkozrace poplašili a zesmutněli z těchto manévrů, rozhodl se Stalin svolat sjezd komunistické internacionály do Moskvy v létě 1935. To byl první sjezd od roku 1928. Stalin jej hodil jako sousto pro výstřední stoupence světové revoluce. Mnoho neudělal, leda to, že jmenoval Dimitrova, hrdinu požáru říšského sněmu, generálním tajemníkem, a poradil britským komunistům, aby se spojili s měšťáckou Labour Party a americkým komunistům, aby hlasovali pro Roosevelta na obranu proti fašismu. Metternich, jak praví Bertrand Russell, přemluvil Alexandra I., že zásada legitimity je důležitější než ruské národní zájmy. Hitler — bezděky — přemluvil Stalina, že ruské národní zájmy jsou důležitější než komunistický internacionalismus. Přes to vše nemělo by se za žádných okolností předpokládat, že Stalin se definitivně vzdal myšlenky na světovou revoluci. Zdaleka ne. Světová revoluce je skutečnou základnou komunistické politiky; tlak událostí si vynutil odložit úvahu o ní; to je vše. Číhá. V pozadí mysli každého Rusa. „Úprk zpět ke zdravému rozumu“ by neměl nikoho zaslepovat v jasném pohledu na socialistický ráz sovětské vlády. Smlouvy s měšťáckými státy by neměly nikoho zaslepovat, aby neviděl skutečnost, že Moskva nebude pokládat sovětskou revoluci za úplnou, dokud se nerozšíříi za ruské hranice. Coda. „Je snadnější,“ napsal Fischer, „otřást světem za 10 dní než znovu jej postavit za 15 let.“ Nejdivočejší komunista by nemohl tvrdit, že byl splněn Stalinův program i v Rusku. Rusko ještě není komunistickým státem; ba ještě ani není socialistickým státem. Ještě je velmi daleko od společnosti bez tříd. Ale pokroky, jak na cestě k socialismu, tak k dosažení politické stability, byly obrovské. Dejte Rusku 10 let míru a bude to nejmocnější stát světa. ZÁVĚR. Autor v závěru zdůrazňuje, že asi dvě třetiny této knihy jsou výsledkem přímého pozorování zrakem i sluchem. Zbývající třetina je z pramenů psaných. Nejdůležitější z nich autor vypočítává, což v českém vydání se neděje jednak proto, že převážná většina knih a článků je stejně citována na příslušných místech v samotném textu, jednak proto, že jde většinou o knihy a články anglické nebo americké. Místo toho připojujeme v českém vydání úvod, který autor napsal k pátému vydání své knihy, jež právě v Americe vyšlo. V tomto úvodě jsou stručně zhodnoceny změny, jež nastaly v prvních měsících roku 1936 a jež v českém vydání jsou vyznačeny na příslušných místech poznámkami překladatelovými nebo příslušnou úpravou textu. Autorův úvod k pátému americkému vydání zní takto: První měsíce roku 1936 byly všude naplněny strachem z války. Neblahý stín hrozícího konfliktu zatemnil cesty státníků téměř v každé zemi. Habešská kampaň vražedně pokračovala; v Ženevě Mr. Eden a ostatní se honili za šosy Mussoliniho. Francouzská sněmovna ratifikovala francouzsko-sovětskou smlouvu, což vedlo k tomu, že Hitler na oplátku znásilnil často už znásilněné smlouvy opětným obsazením demilitarisovaného Porýní. V Moskvě Stalin řekl Japoncům otevřeně, že útok na Mongolsko by znamenal válku. V Anglii Národní vláda přišla s nebývalým ozbrojovacím programem s nákladem 300 milionů liber, ježto se zdá, že doby isolace jsou načisto pryč. Štěstí se usmálo nebo zamračilo na několik osobností této knihy od prvního jejího vydání. V lednu odešel M. Laval, pokoušeje se zachránit obě své tváře, jak bylo vyloženo. Třikrát obratně přežil kritické hlasování ve sněmovně; na konec 22. ledna padl a jeho nástupcem se stal Sarraut. Radikálové, majíce plno intrik mezi sebou, a unavení Lavalovým nerozhodným chováním v Ženevě, mu odňali svou podporu a vynutili jeho odstoupení. Daladier se stal vůdcem radikální strany. 13. února socialistický vůdce Léon Blum byl divoce insultován royalistickým davem. Blumovi to ovšem způsobilo bolest; ale s historického hlediska jeho zakrvácený nos měl obrovskou hodnotu pro Francii. Vedl k tomu, že vláda ostře vystoupila proti některým fašistickým ligám; posloužil podstatně silám sjednocené levé fronty. Jako zahraniční ministr přišel po Lavalovi Flandin. Načež v Ženevě se zdálo, že Flandin je prostě Laval s jiným jménem. Ve Španělsku Don Manuel Azaňa, vůdce levice, převzal zase moc. Zřídka — mimo politiku — je dáno jednotlivci vyzkoušet ještě jednou své možnosti v téže veliké věci. Azaňův návrat k předsednictví vlády byl zjevem hodným pozornosti. Volby, které mu uvolnily cestu tím, že sesadily polofašisticko-klerikální vládu, byly rovněž hodné pozornosti tím, že pravice, nakloněná fašismu, se dala vyřadit z moci pouhým hlasováním. Azaňa asi vzkřísí svůj dřívější liberální a demokratický program. Ale musí se mít na pozoru. Španělsko je nebezpečně rozbouřeno. A první povinností účinné demokracie je se bránit. Králové a státníci z celé Evropy — mezi nimi mnoho těch, o nichž se mluví v této knize — se shromáždili v Londýně při pohřbu krále Jiřího V. Pozorovatelé sotva mohli věřit svým očím, když viděli Litvínova a velkoknížete Dimitrije kráčet ve stejném průvodě. Hlavním předmětem následujících rozhovorů bylo závodění mezi Němci a Rusy o přátelství Britanie. Stále a stále bylo zřejmější, že hlavním problémem nynější Evropy je budoucí směr Německa. Eden vyslechl nestranně jak barona von Neuratha, tak Litvinova; zdálo se, že Rusové byli celkem velmi potěšeni tím, co bylo řečeno. Podivný zmatek vyvstal v Paříži, když kníže Starhemberg, rakouský vicekancléř, diskretně začal zkoumat stanovisko mocností k restauraci Habsburků. Jeho stanovisko stejně jako jejich bylo záporné. Pak se náhle objevil arcivévoda Otto sám v Paříži. Starhemberg uprchl do Vídně; z chování oficiálních Rakušanů se zdálo vyplývat, že Otto byl postižen malomocenstvím. A jinoch viděl, že jeho trůn se nějak ztrácí do dálky... Zdá se, že Otto ve skutečnosti neměl úmyslu se sejít se Starhembergem a vymáhat své nároky. Měl starší závazek, přijet do Paříže téhož dne. Bylo mu naznačeno, že tato jeho návštěva by se špatně vykládala. Ale, upjatý a pyšný jako všichni Habsburci, odmítl ji odložit. Na počátku března nemohl v Ženevě nikdo předpovědět výsledek boje o sankce. Zdálo se, že po neslavném konci plánu Hoareova a Lavalova jsou Britové upjatější vůči Italii. Eden, opravdový idealista, začal uplatňovat možnost embarga na petrolej. Při tom ještě jednou se snažil vyzkoumat Mussoliniho názory na možnost míru. Jedna událost v britských očích zastínila vše, co se stalo počátkem roku 1936. 20. ledna zemřel král Jiří. Jeho smrt byla provázena tak hromadnými projevy zármutku, jakých snad nebylo v moderní historii. Celý týden v Britanii bylo smuteční ticho nad odchodem královým. Pohřeb byl podivuhodnou a obřadnou podívanou; kromě toho symbolisoval neobyčejně úzký vztah mezi národem a korunou v Anglii. Vláda krále Edvarda VIII. byla zahájena ryze moderně. Nový panovník, proti všem zvyklostem, letěl do Londýna ze Sandringhamu po smrti svého otce. 1. března oslovil miliony posluchačů po celé říši rozhlasem. Španělskou kapitolu třeba doplnit ještě tím, že 10. května 1936 byl Manuel Azaňa zvolen presidentem španělské republiky. (Pozn. překl.)