RŮZNÁ ZAMYŠLENÍ
2. 9. 2021

K tomuto zamyšlení mě přivedl film "Zloději času / Clockstoppers"

Zápletka je postavena na předpokladu, že je možné pomocí speciálního zařízení mnohonásobně urychlit běh času člověka,
takže se mu okolí zdá téměř nehybné a on sám se pohybuje tak rychle, že je neviditelný a může provádět různé fantastické kousky.
Zkusil jsem se zamyslit nad tím, co by takové zrychlení času udělalo s člověkem obklopeným normálním prostředím.

Přepokládejem, že by člověk zrychlil svůj čas pro začátek stonásobně.
Je třeba se zeptat: Jak by viděl, slyšel, dýchal a pohyboval se...
Vidění asi zůstane beze změny. Vzhledem k rychlosti světla je stonásobné urychlení vnímání celkem nepodstatné.
Slyšení by se změnilo rapidně. Okolní zvuky, včetně řeči by se stokrát snížily do oblasti nízkých tónů, ale stále by byly slyšet.
Naopak by se ke slyšení otevřelo spektrum ultrazvuků možná až nad 1MHz, podle schopnosti konkrétního člověka slyšet vysoké frekvence.
Dýchání by se ale stalo namáhavým a hlavně devastujícím. Jestliže při běžném dechu proudí vzduch průdušnicí rychlostí asi 3-5m/s,
během stonásobného urychlení by jeho rychlost dosáhla 300-500m/s což je až 300km/h. A při křiku ještě desetkrát více.
Při takových rychlostech už je setrvačnost vzduchu nezanedbatelná. Udělá-li člověk v klidu asi 12 nádechů a výdechů za minutu,
stonásobně urychlený by dýchal rychlostí 20 nádechů za vteřinu. Pomalé dýchání by snad ještě dýchací svaly vydržely, ale při jakékoli větší aktivitě začal by se člověk asi začal dusit.
Navíc by při takovéto extrémní výměně vydýchaný vzduch bez pohybu urychleného zůstával v oblasti úst, takže by brzo ztratil kyslík.
Věnujme se dále pohybu. Normální rychlost chůze je asi 6km/h. Stonásobně urychlený člověk by teoreticky moh jít rychlostí 600km/h.
Při takové rychosti ale odpor vzduchu dosahuje obrovských hodnot a člověk by měl zřejmě pocit, že se prodírá vodou, což by zvyšovalo
nápor na jeho svaly a opět i dýchání. I když by teoreticky při běhu by mohl překročit rychlost zvuku, obávám se že i stokrát zrychlené svaly takový výkon nedodají.
Nakonec se zamyslím, nad jeho viditelností pro okolí. Bez pohybu by byl zcela jistě zpozorovatelný. Pokud by se rozešel, nebo
dokonce rozběhl, vyvolával by vzdušný proud, který by určitě nebyl nepovšimnut, pokud by samozřejmě byl takové rychlosti schopen...

Popisovaný případ platí pro urychlení času pouze v tělě člověka. Předpokládejme, že by zařízení generovalo pole,
ve kterém by urychlení času se vzdáleností od těla postupně klesalo k normálu a člověk by se pohyboval v bublině zrychleného prostředí.
Problémy s dýcháním by v tomto případě odpadly. Jen se vkrádá otázka, zda by výměna vydýchaného vzduchu s okolím byla dostatečná.
Nicméně problém s odporem vzduchu při pohybu by tímto trikem asi obejít nešel a ani při pohybu by nebyl neviditelný.
Tisícinásobné urychlení by asi z člověka místo supermana udělalo během zlomku vteřiny (pro pozorovatele zvenčí) mrtvolu :)


K dalšímu zamyšlení mě přivedl seriál "Hvězdná brána SG1".

Zde jsou hlavní hrdinové pomocí mimozemského zařízení fázově posunuti, takže jsou v běžném prostoru neviditelní a navíc dokážou procházet okolím.
Ostatně podobným zařízením disponuje i národ Tollanů (Epizoda ENIGMA) a vůbec je procházení zdí docela častou vychytávkou různých Sci-Fi.
Na pohled je to super, ale vtírá se mi otázka - jak to, že procházení pevnou hmotou funguje jen vodorovně? :)
U tollanského zařízení bych to ještě snesl, protože je zřejmé, že opravdu působí jen vodorovně.
Ale pokud jsem fázově posunut, měl bych pronikat hmotou všemi směry. Což, v případě že na mě nepřestala působit gravitace, způsobí,
že se propadnu podlahou někam do středu planety a tam potupně zahynu.
(V jednom dílu seriálu Star Trek tako posunutý jedinec dokonce sedí v křesle, pak vstane a později dokonce po ráně pěstí jiného posunutého proletí stěnou lodi do vesmíru.)
Pokud by gravitace nepůsobila, nejsem zase schopen pohybu v prostředí a bezmocně pluji v prostoru.
Navíc je zde opět otázka dýchání - může fázově posunutý dýchat, když jím vzduch volně prochází?
Předpokládejme, že ve fázově posunutém světě je fázově posunutá kopie aktuálního vesmíru. Pak by zdánlivě bylo vše v pořádku,
ale hrdinové tím příjdou o možnost procházení okolím.
Takže jen působivý efekt...
Zvláštní kategorií jsou v tomto případě duchové. Nemají tělo a tak na ně fyzikální zákony nemůžou.
Proto dokážou zaujímat jakoukoliv polohu v prostoru a volně se přemisťovat.



Jako další zamyšlení jsem si nechal neviditelnost a to ve filmu "Muž bez stínu / Hollow Man".

Zde je neviditelnosti dosaženo prostřednictvím přípravku, který zprůhlední lidské tělo a vyrovná
index lomu na úroveň vzduchu.
Stejnou techniku použili v 19. století ve svých románech také
Jules Verne (Tajemství Víléma Storitze) i H. G. Wells (Neviditelný).
A ve stejném století tehdejší fyzikové poukázali na jeden důležitý fakt.
Co by viděl takto neviditelný?
Vidění je založeno na lomu světla oční čočkou a jeho zobrazní na sítnici oka.
Pokud je oční čočka i sítnice naprosto průhledná, žádné vidění se nekoná!
Takto zneviditelněný člověk by si tudíž svou neviditelnost asi příliš neužil.

Za zmínku stojí komedie "Neviditelný na útěku / Memoirs of an Invisible Man".
Zde je neviditelnosti opět dosaženo fázovým posunem, ale bez procházení stěnami,
takže asi nejvěrohodnější neviditelnost i když pár nesmyslů vymyšlených scénáristy se také najde.

Typicky asi scéna, kdy se hlavní hrdina netrefí lžičkou do úst...
Snad každý má od dětství natolik zkoordinované pohyby rukou, že se zvládne najíst dokonce i poslepu.


Proměna v kámen.
Ve spoustě filmů hlavně žánru fantasy a pohádek se vyskytuje proměna člověka v kámen.
Zatímco v literatuře se tento fakt příliš podrobně nerozebírá, ve filmu se s tím museli filmaři poprat.
A zde jsem si uvědomil, že proměna v kámen se sice odvíjí podle možností trikařů a dostupných financí,
(buď se postava promění v nějaký beztvarý blok, nebo v kámen s jakž tak lidskými rysy a u velké produkce v méně či více dokonalou sochu...)
ale téměř vždy postava zkamení i se svým oblečením a vybavením.
(ještě poznámka - zatímco hrdinové zůstanou až do záchrany v pořádku, postradatelné, či zlé postavy se většinou efektně rozpadnou na prach.)
Nicméně musím ocenit tvůrce filmu "Souboj Titánů" z roku 1981, kde při pohledu do tváře Medusy opravu kamení jen těla a ne neživé předměty.
Řekl bych, že během století filmových pojetí zkamenění člověka se vším co má na sobě, nám filmoví tvůrci tak vnutili tuto alternativu,
že si už neumíme představit nic jiného. A ono to navíc tak efektně vypadá...
Další odlišnost jsem jako dítě uviděl v jedné sovětské pohádce, kdy zlý černokněžník postupně zkameňuje zajatého
bohatýra dotekem kouzelné hůlky a ten nakonec zkamení bez vlivu na oblečení.

A ještě jedna lidovka na závěr