Léta sedmdesátá.
(Různé vzpomínky na sedmdesátá léta.)

V podstatě celá sedmdesátá léta jsou dobou mé základní školní docházky.
Do první třídy nastupuji v září 1970 a školu končím v červnu 1979.
V útlém věku mě absurdita tehdejšího režimu nijak neznepokojovala.
Bezelstně jsem, hlavně zpočátku, věřil oficiální propagandě, která přicházela ze všech stran.
Později, podobně jako drtivá většina ostatních, přistupuji na pravidla hry.
I když negativní nálady vůči režimu a Sovětskému svazu pozoruji jak v rodině, tak v okolí,
jako správně vychované dítě své doby se snažím nevybočovat z řady a myslím si svoje.

V následujících řádcích přináším pár neuspořádáných postřehů z té doby:

poslední aktualizace: 22. 5. 2022

Televize
Peníze
Agitační střediska
Lampionové průvody
Kolotoče
Zakázané rozhlasové stanice
Škola

SILVESTRY:
Protože jsme bydleli v paneláku, a v podstatě se s nikým moc nepřátelili, probíhaly oslavy Silvestra vždy u televizoru.
Coby dítěti mě stačilo ke štěstí těch několik pohádek, veseloher a večerní několikahodinový silvestrovský pořad.
Díky vynikající práci scénaristů se na to téměř každý rok dalo koukat. Ono vlastně nebylo na výběr.
Silvestrovské pořady, a možná kvalitnější, vysílal i československý rozhlas, ale kdo by ho poslouchal, když byla televize...
Nejvíc jsem se ale samozřejmě těšil na půnoc. Televize začala krátce před půlnocí klasicky vysílat pohled na tikající věžní hodiny.
Což ČT dělá s menší přestávkou doposud.
Po odbytí půlnoci se tradičně zahrála československá hymna a my si připili trochou toho alkoholu.
Naši v tomto ohledu nebyli puritánští a tak mě při většině přípitků, a to nejen na Silvestra, nechávali ochutnat.
A protože se u nás alkohol (mimo piva) pil maximálně tak šestkrát do roka, alkoholik se ze mne nestal.
Nicméně po půlnoci konečně začínaly sídlištní oslavy.
Protože v té době neexistovala žádná legální pyrotechnika, partaje maximálně házely z oken zapálené prskavky a hulákaly.
Trochu to zpestřovali příslušníci lidových milicí a svazarmovci, kteří během roku ušetřili pár vojenských signálních raket, světlic a slepých nábojů,
které ze střech paneláků vystřelovali do vzduchu. Občas to proložili i dělbuchem, nebo dokonce dýmovnicí.
Červené a zelené rakety byly sice efektní, ale nás jako kluky nejvíc fascinovaly světlice, které asi na deset vteřin dokázaly osvětlit kus sídliště.
Měly totiž padáček, na kterém se pomalu snášely k zemi.
Později, když mě rodiče o půlnoci pouštěli ven, jsme s kamarády takové světlice stopovali a snažili se jejich padáček dostat!
To nebylo vůbec snadné, protože po zhasnutí světlice se ztrácel ve tmě a stačilo málo aby zmizel zcela.
Proto se stal padáček vysněnou trofejí a občas se o něj kluci i poprali.
Mě osobně se padáček podařilo ukořistit až v roce 1980. Tehdy jsem k němu doběhl jako první, drapnul ho ještě ve vzduchu a hned s ním zmizel.

Pokud nebyla šance na padáčky, sbírali jsme odhozené ještě živé prskavky a věšeli je na stromy a keře v okolí.
Občas nás některá partaj potěšila, když z okna vyhodila pár drobných mincí. A protože jiné vyhazovali dopité lahve, museli jsme si dávat pozor kde co letí.
Zábava končila asi po půlhodince, když došly rakety a lidé se vrátili k televizorům.
Ráno jsme se znovu rozběhli po sídlišti a dohledávali přehlédnuté vyhozené mince a další trofeje, jako třeba vypálené nábojnice.
Pomáhali jsme nedohořelým prskavkám splnit jejich povinnost a občas spálili nějaký nalezený nepořádek. Ti nejodvážější pak dopíjeli zbytky z flašek.
Každopádně měly Silvestry svou atmosféru, kterou jsem si docela užíval. A užívám si ji dodnes, jen tu televizi už nemusím...

FIXY:
Počátkem sedmdesátých let se objevily první fixy.
Předpokládám, že byly určeny zejména pro popisování předmětů v průmyslu.
Měly válcovité tělo asi 8cm dlouhé o průměru 2,5cm s velkým nápisem FIX značkovač.
Široký plstěný hrot kryla krytka ve tvaru kouzelnického klobouku.
Pokud se s ním psalo po leském povrchu, vydával charakteristiký zvuk.
Náplň byla tuším na benzínové bázi. Čára FIXem už nešla odstranit.
Jejich vydatnost nebyla zrovna velká a FIX se brzy vypsal.
Zpočátku se vyskytovaly pouze v černé barvě, později se objevily i jiné.
Průmyslové FIXy tohoto provedení se brzy přestaly vyrábět,
ale objevily se tenčí, smývatelné, které už se mohly použít i ve škole.
S těmito se dalo kreslit a vybarvovat, i když se barva propíjela na druhou stranu papíru.
Během let se začaly objevovat sady tří, čtyř nebo dokonce osmi barev.
Výhrou byly fixy dovezené ze zahraničí, které měly větší barevnou škálu a nepropíjely se.

Telefon:
Naše domácnost měla to štěstí, že byla již od roku 1962 vybavena telefonní stanicí.
V té době byly telefonní přípojky velmi nedostatkové a čekalo se na ně běžně několik let.
Není divu. Podle mých zkušeností, připadalo na každý vchod o 15 bytech asi 5 telefonních linek.
Z toho byly dvě použity a zbytek rezervován pro mimořádné příležitosti.
(Invalidé, funkcionáři a "ti co měli známé" dostávali telefonní linky přednostně.)
Proto byla v našem vchodě provozována tzv. skupinovka.
Několik telefonních přístrojů bylo zapojeno na jednu linku. Ten, kdo zvedl sluchátko
jako první, telefonoval a ostatní museli čekat. Díky tomu se na telefon nedalo spoléhat
v případě nutného volání. Číslo na takovou linku mělo na konci o číslici víc a ta udávala,
na který aparát bude hovor převeden. Podle našeho čísla (4429443) jsme byli třetí na lince.
Plechová skříňka se skupinovou ústřednou byla umístěna u vchodu do sklepa.
Když jsem byl poblíž a měl štěstí že někdo volal, mohl jsem slyšet, jak v ní něco klepe.
Až v polovině sedmdesátých let jsme dostali samostatnou linku a nové číslo. (445618)
Demontovanou skupinovou ústřednu "zachránil" jeden z mých kamarádů, od kterého jsem ji koupil za 5 Kčs.
Když jsem si ji nesl domů, už se v mé hlavě líhly plány, k čemu krokový volič a relé využiju.
Bohužel, jsem ve sklepě narazil na telefonního technika který ji poznal.
Tak jsem přišel nejen o ni, ale i o těch 5 korun.

Televize:
Od roku 1967 byla naše domácnost vybavena moderním televizorem MARCELA s úhlopříčkou 47cm.
(Moderní konstrukce byla založená na plošných spojích a výklopném chasis.
Staré přístroje měly součástky pájené na izolačních konzolách s pájecími očky.)
Přesto jsme měli celá sedmdesátá léta ve skříni uschován předchozí televizor - sovětský TEMP 2.
Právě tento televizor mně svého času připravil docela šokující poznání.
Když jsem se jej totiž po létech odhodlal rozebrat, zjistil jsem, že soudruzi v SSSR při jeho
výrobě z nějakého mně neznámého důvodu zanevřeli na cín a všechny spoje byly pájeny mosazí!
Zřejmě aby přežil atomovou válku. Trafopájka mi byla k ničemu a musely nastoupit štípačky.
Ale ani tak jsem ze získaných součástek téměř nic nepoužil.

Československá televize až do začátku sedmdesátých let vysílala jen jeden program a tak jsme byli rádi, že
můžeme na osmém kanále naladit televizi polskou. A protože byly některé polské pořady té doby
mnohem zajímavější, stala se polština téměř mým třetím mateřským jazykem. (po slovenštině :o)
V roce 1970 se objevil druhý program a nastaly komplikace. Zatímco první program se v Ostravě
vysílal na prvním kanálu, druhý program se usadil na kanále 31.
Většina tehdejších televizorů (i ten náš) měla pevně laděné karuselové kanálové voliče, většinou pro kanály 1 - 12
a tak byl příjem druhého programu zprvu výsadou majitelů vybavenějších televizorů.
Nám se sice podařilo v Tuzexu sehnat plynule laditelný konvertor tuzemské výroby
který fungoval, ale pro sledování 2. programu bylo nutné přehodit anténu.
Naštěstí tu byli radioamatéři, kteří za mírný poplatek dokázali vyrobit jednoduchý interní konvertor
kmitočtu, který po namontování do televizoru umožnil sledování 2. programu na dostupném kanálu (u nás na 4.).
I táta si takový sehnal a namontoval. Sloužil bez problémů až do likvidace televizoru.
Dalším problémem byla vhodná anténa. Až do poloviny sedmdesátých let v našem paneláku nebyla
žádná společná anténa, i když instalační otvory byly připraveny. Táta ale v krabici pro STA
objevil stočenou anténní dvojlinku. Dalším pátráním nalezl její konec v podobné krabici v kuchyni.
Tam namontoval a připojil obyčejnou zásuvku na 220V. Do ní se pak zasunovala zástrčka s drátem,
který byl upevněn na protější stěně a přecházel za záclonou přes okno. Máma trpěla, ale vydržela to.
Po zprovoznění společné antény, tuším v roce 1974, drát zmizel, ale zásuvka zůstala. A protože vedle ní byla zásuvka skutečná,
občas někdo zastrčil vidlici do zásuvky pro anténu a divil se, že zařízení nefunguje.
Zahájení vysílání 2. programu si vyžádalo další anténu. Opět pomohli radiamatéři, kteří
malou Yaginu pro 31. kanál tátovi vyrobili. Několik let pak stála na televizoru, což máma opět těžce nesla.
Velkou výhodou nám byla přímá viditelnost na anténní systém vysílače v Hošťálkovicích.

V roce 1973 začalo zkušební barevné vysílání a objevily se první barevné televizory.
Vzpomínám, jak jsme kolem roku 1975 chodili ke známým koukat na barevnou televizi.
Majitelé prvního československého barevného televizoru TESLA COLOR na něj byli právem hrdí,
ale mně docela zklamal. Obraz nebyl nic moc a navíc měl výrazný fialový nádech.
Ona ani koupě barevného televizoru v těch letech nebyla jen tak.
Už jen dát dohromady částku, odpovídající dnešním 90000Kč (rok 2010) byl pro většinu lidí docela problém.
Pak už jen musel mít člověk štěstí, nebo známé, aby ho v prodejně sehnal.
Dodávky barevných televizorů byly ze začátku vzácné a ani dodané množství v prodejnách nebylo
zrovna dostatečné. Zakoupený televizor pak přivezl technik až domů
a na místě jeho používání jej naladil a seřídil barvy.
(Později jsem pochopil proč - v nastavování konvergence jsem se vycvičil takřka k dokonalosti :-)
Roku 1978 jsme se rozhoupali i my a na půjčku si za 9980,-Kčs pořídili COLOR FATRA.
Následně jsme jej tři roky spláceli po 300,-Kčs měsíčně.
Tou dobou už byly barevné televizory odolnější a obřad s jeho instalací se neprováděl.
S drobnými peripetiemi nám sloužil až do roku 1989 a sloužil by možná dál,
kdybych si kvůli videu nemusel koupit jiný.
Nahoru

Peníze:
Na počátku sedmdesátých let ještě platily pozůstatky čtvrtinového systému, zavedeného po měnové reformě 1953.
Pamatuju kovové i papírové tříkoruny, pětikoruny a šedomodrou pětadvacetikorunu.

(Za tu jsem si jednou v hračkářství koupil dětské housličky - stály přesně 25Kčs.)
Také vzpomínám na obrovský hliníkový pětadvacetník, za který se dalo telefonovat z budky.
Padesátikoruna a stokoruna se mi do rukou příliš často nedostávaly.
Údajně platily i jedno a tříhaléře, ale s těmi jsem se nesetkal vůbec.
Čtvrtinová měna byla na začátku sedmdesátých let zrušena. Objevil se dvacetník a dvacetikoruna.
Tříkoruna se ztratila na úkor dvoukoruny a volání z budky zdražilo na padesátihaléř.
Lidé říkali, že kovová tříkoruna má stejné parametry jako jednomarková mince NSR a i proto byla stažena z oběhu.
Někteří vychytralci s ní prý platili v německých automatech. A jedna DM za tři koruny místo za 12 bylo terno.
Po letech se mi podařilo tyto mince porovnat a musím uznat, že na tom něco bude - jsou téměř stejné.
Nová dvacka se stala vítaným terčem vtipů:
Vzpomínám, jak si lidé dělali legraci z toho, že na nové má Žižka slepé jiné oko než na staré.

Po přeložení jeho portrétu se údajně objevila silueta Heleny Vondráčkové v závoji.
Nebyl ušetřen ani obrázek na rubu - tvrdilo se, že postava, nesoucí insignii je první komunista.

Má totiž obě ruce levé.
Nicméně, ani ostatní bankovky nepřišly zkrátka.
U desetikoruny byla oblíbená otázka, která z obou dívek je šťastnější?

Přece ta vpravo - ta už má číslo za sebou, kdežto ta vlevo ještě před sebou.
Dále se říkalo, že Karlův most (stokoruna) museli postavit Rusové, když si dole v rohu zapomněli nářadí.

I dělníkovi na zadní straně padesátikoruny bylo vyčítáno, že se fláká.

Událostí byla emise papírové pětistovky v roce 1973. Skoro dvacet let byla nejvyšší bankovkou stokoruna.
Když ji táta poprvé přinesl ve výplatě, byl to pro mně malý svátek.
Nahoru

Agitační střediska:
Na našem sídlišti bylo několik tzv. agitačních středisek.
Byly to prostory, kde se pořádaly společenské a hlavně politické akce.
Mezi takové patřily oslavy významných společenských událostí. (VŘSR, Vítězný únor, MDŽ, 9. květen...).
V první a druhé třídě jsem byl zařazen do skupiny dětí, které měly "tu čest" na těchto besídkách vystupovat.
Několik odpolední jsme zůstávali ve škole déle a cvičili. Pak přišel ten slavný den.
Maminky nás slušně oblékly a večer jsme pod vedením naší soudružky učitelky napochodovali na pódium před zraky našich rodičů a zasloužilých funkcionářů.
Vyrovnáni v řadě jsme zpívali písničky, nebo recitovali básničky. I na nějakou tu kytičku došlo.
Za to jsme byli odměněni potleskem přítomných soudružek a soudruhů.
V sedmi či osmi letech mně politika moc neříkala a tak jsem tato vystoupení bral jen jako vítané rozptýlení.

Mimo svátky pokytovala agitační střediska zázemí pro občanské aktivity.
Jako děti jsme vítali, že se v nich o prázdninách promítaly filmy.
Za korunu krátké pro děti (hlavně sovětské pohádky),
za dvě koruny i celovečerní filmy. (třeba tehdy populární Vinnetou)
Občas jsme mohli pomáhat při přípravách.
Do rohu se postavila 16mm promítačka, do sálu se umístilo plátno a reprobedna, na oknech se zatáhly závěsy a už to jelo.
Někdy jsem za den zvládl i tři představení. Na rozdíl od kina byly tyto akce levnější a mnohem dobrodružnější.
Nahoru

Lampiónové průvody:
Jednou z mých oblíbených atrakcí té doby byly lampiónové průvody. Pokud si pamatuji pořádaly se v předvečer VŘSR.
(pro neznalé: VŘSR - Velká říjnová socialistická revoluce se slavila 7. listopadu.)
Jejich politické pozadí mně však v té době bylo zcela ukradené.
Vnímal jsem jen tu nádheru, kdy se stále hustší tmou v průvodu pohybovaly stovky postav s rozzářenými lampiony.
Také na chodnících okolo postávaly děti i dospělí s dalšími. Lampiony byly nejrůznějších tvarů a velikostí.
Frajer byl ten, kdo měl velké usmívající se sluníčko. Takový lampion byl drahý a mně ho nikdy nekoupili.
Během průvodu se občas stalo, že někomu jeho lampion vzplál a shořel.
Buď za to mohla špatně upevněná svíčka, nebo dětští záškodníci, kteří se snažili zapalovat cizí lampiony.
Tradovalo se, že stačilo koupit plastovou ampulku s benzínem do zapalovače, napíchnout a tryskajícím pramínkem
lampion zasáhnout. Benzín vsákl do papíru a ten se po chvíli vznítil. Sám jsem to ale nikdy na vlastní oči neviděl.
a mně osobně se nic takového nestalo. Aby k tomu nedocházelo, mnozí tatínkové instalovali do lampionů svých
dětí elektrické osvětelní na plochou baterku. I můj táta mi takovou vymoženost udělal.
Sice jsem měl možnost s lampionem blikat, což vzbuzovalo zasloužený obdiv, ale já to později cítil jako potupu a
hned jak jsem byl větší a rodiče mi to dovolili, vrátil se ke svíčce.
Průvody končily na náměstí, kde k davu promlouvali zasloužilí funkcionáři a hrály se hymny a politické skladby (Internacionála, Píseň práce).
Po projevu bylo shromáždění rozpuštěno a všichni se vydali k domovu.
Zpočátku mě doprovázeli rodiče, ale s vyšším věkem jsem do průvodu chodil sám.
Pak jsme se s klukama těšili na to, jak uděláme oheň a spálíme zbylé lampiony.
Pamatuji, že jsme to jednou to trošku přehnali, když se nám do ohně dostala stará pneumatika.
Nepříjemný dým uprostřed paneláků vypudil některé nájemníky a naše zábava předčasně skončila.
Ještě štěstí, že byla tma.

Tady odbočím: Jako děcka jsme hrozně rádi zapalovali ohně. Proto byly dvory mezi baráky vždy dokonale
vysbírané. Sebrali jsem každý papírek, dřívko a podobné věci a s velkou slávou spálili.
Samozřejmě se občas do ohně hodila i nějaká nepatřičná věc, aby se zjistilo, co to udělá.
Třeba starý sprej, nebo patrona do poplašné pistole.
Na jeden takový pokus si živě pamatuji. Jeden z nás tehdy donesl prázdný sprej.
Chvíli jsme váhali, ale nakonec přece jen skončil v ohništi.
Následně jsme odběhli, zalehli a sledovali co bude.
Jenže oheň už skoro dohoříval a tak se nic nedělo.
Po několika minutách už to jeden z nás nevydržel.
Opatrně se přiblížil k ohništi a prohrábl popel klackem.
V tu chvíli se ozvala rána. Celé ohniště vyletělo do vzduchu a hořící uhlíky se obloučkem se snášely
k zemi, zanechávajíc kouřovou stopu. Úplně jako v americkém filmu.
Chudák odvážlivec zůstal zkamenělý i s tím klackem v ruce a až po chvíli hrdě odkráčel.
Naštěstí se nikomu nic nestalo a má zvědavost byla ukojena.
Nikdy potom už jsem sprej do ohně házet nezkoušel. :o)
Nahoru

Kolotoče
Kolotočáři přijížděli docela pravidelně. Většinou ve složení jeden malý a jeden velký řetízkáč, malý kolotoč pro mrňata,
houpačky, střelnice a občas něco exotického, třeba zvonková dráha. Postupem času se začaly objevovat náročnější atrakce.
Strašidelné zámky, skleněná bludiště, přetáčivé klece, autodromy. Pamatuji, že jednou přijela i mobilní horská dráha.
Už samotná instalace atrakcí pro nás byla úžasná podívaná. Občas kolotočáři někomu dovolili, aby jim pomohl,
za což mu slíbili jízdu zadarmo. (Někdy to i splnili.)
Malý kolotoč byl za korunu, velký za 3Kčs, autodrom stál 5Kčs.
Spouštění kolotoče byl malý obřad. Kolotočář, poté co vybral lístky, odešel k ovládací skříňce. Zatroubil a zapnul časové relé.
Pak ručně pomalu ponořil tři elektrody do nádoby s vodou. Z ní se zakouřilo a kolotoč se roztočil.
Zaslouženou pozorností se těšily střelnice. Jako děcka jsem obdivovali věci, které jsme nikde jinde nemohli vidět.
Většinou pocházely z tajemného "západu": Kapslíkové pistole, nafukovací zvířátka, autíčka exotických tvarů, roboti na baterky,
žvýkačky a sposta dalších lákadel. Nesmím opomenout klasické papírové růže, perníková srdce (pro náročné se zrcátkem) a módní kýče.
Vzpomínám, že šly na dračku kožené řemínky s obrázky Vinnetoua a Old Shatterhanda.
Vítaným zpestřením školního života se staly děti kolotočářů, které se vzácně na několik dní objevovaly i v naší třídě.
Přicházel s nimi nádech tajemna a exotiky.
Jako děcka jsme šťárali pod pokladnami a stánky PNS, odkud se dalo s dávkou štěstí vydolovat pár zatoulaných korun a za ně si užít.
Když kolotoče odjely, bylo jejich misto podrobeno důkladné prohlídce. Hlavně pod dřevěnými rošty
po kterých se na atrakce přicházelo se dalo objevit pěkných pár korun.
Nahoru

Štváči:
Poslouchání "štváčů (jak jim říkál můj táta)", tedy zakázaných zahraničních rozhlasových stanic, bylo oblíbeným koníčkem tehdejší doby.
Zde se asi nejvíce projevila česká společenská schizofrenie.
Ačkoli poslouchali skoro všichni a rádi se o tom mezi sebou bavili, oficiálně nikdo zahraniční rozhlas neposlouchal.
Také mně bylo důrazně doporučováno, abych o tom s nikým nemluvil.
Tento koníček mě však nezaujal, spíš mě to štvalo - během poslechu jsem musel být zticha a nevyrušovat.
Samotné zprávy mně nic neříkaly, což bylo v mém věku pochopitelné - nebavily mě ani Televizní noviny.
Poslouchaných stanic bylo několik. V paměti mi uvízly tyto: Hlas Ameriky, Deutsche Welle, Volá Londýn a Svobodná Evropa.
Každá stanice měla svou charakteristickou znělku a ty se mi vryly nesmazatelně do paměti.
Poslech byl tehdejším režimem někdy více, někdy méně, ale skoro vždy rušen. Projevovalo se to hlasitým vrčením, které přehlušovalo hlasatele.
Mám dojem, že na to stanice reagovaly drobnými posuny vysílacích frekvencí, takže posluchač musel být ve střehu a stále dolaďovat.
S mírným zpožděním dolaďovala i obsluha rušiček, takže se vrčení ztrácelo a zase objevovalo.
Stanice neuváděly vysílací frekvence, ale pouze pásma v metrech, které byly na stupnicích tehdejších radiopříjímačů.
Intenzita rušení závisela také na "důležitosti" stanice a závažnosti zpráv.
Svobodná Evropa bývala rušena více než třeba Hlas Ameriky.
Táta poslouchal většinou třikrát denně, zhruba po půlhodině.
Aby charakteristické vrčení rušiček neslyšeli sousedi, zapojil si vývod reproduktorů na sluchátka.
Pravidelné poslouchání západních stanic skončilo v roce 1981, kdy táta umřel.
PS: Vzpomínám si, že byly tehdejší tranzistorové přijímače veřejností často hodnoceny právě podle toho,
jaký měly příjem na krátkých vlnách. Populární byl sovětský tranzistorák VEF 206.
Nahoru

Cikáni
V první třídě mezi námi objevil cikánský chlapeček.
Do té doby jsem s Cikány téměř žádné zkušenosti neměl. Jen jsem je občas vídal na ulici.
Malý Láďa byl drobný, živý, snědý a v obličeji vypadal jako čert z televizních pohádek.
Nebylo divu, že se ho téměř všichni báli a nikdo s ním nechtěl sedět.
Soudružka učitelka mu musela souseda určit. Ale ani pak jsme se s ním příliš nebavili.
Je logické, že ho to psychicky deprimovalo a začal nám dělat drobné schválnosti.
Občas někomu něco sebral, nebo v nestřeženém okamžiku někoho praštil.
Na škole měl ve vyššich třídách ještě asi tři starší sourozence, kteří mu poskytovali zázemí a
nedělalo jim problém zpacifikovat kohokoli, kdo by se proti němu nějak hlasitě ozval.
Učitelky se sice snažily, ale moc to nepomáhalo. Kamarádit s ním začalo jen několik odvážlivců.
Jeho učební výsledky nebyly valné a tak když na konci druhé třídy propadl, všichni jsme si oddechli.
Musím přiznat, že si nevzpomínám, zda jsem s ním během těch dvou let někdy mluvil.

Pamatuji, že asi ve třetí třídě někdo do školy donesl učebnici Cikánštiny. (Ano, tak se jmenovala.)
Byla asi ze šedesátych let a její obsah byl výrazně politicky nekorektní.
Pamatuji, že asi na druhé stránce byla věta jejíž český překlad zněl: "Můj milý je darebák".

Začátkem 70. let se do našeho paneláku nastěhovala cikánská rodina.
Samotný nájemce bytu trávil většinu života ve vězení a tak v jeho bytě bydleli jeho slovenští příbuzní.
S nimi problémy nebyly, razili zásadu, že v místě bydliště je zóna klidu.
Po návratu z kriminálu se s nimi většinou během pár týdnů pohádal, někomu ublížil a zase ho zavřeli.

PS: Až v devadesátých letech se usadil, oženil, doplatil dluhy na nájmu a pořídil si další dítě.

Škola:
Jak jsem se zmínil, do školy jsem začal chodit v září 1970.
V té době jsme byli natolik silný ročník, že muselo být vyučování rozděleno na ranní a odpolední.
Během zimy jsme se proto z odpoledního vyučování vraceli zcela potmě.
V první třídě nás byl plný počet - 36 žáků.
Protože jsem nechodil do školky, byly mé představy o škole dost fantastické.
Hned v první třídě jsme dostávali lekce z disciplíny.
Pokud jsme nepsali, museli jsem sedět s rukama za zády a ruku vytáhnout jen pokud jsme se hlásili.
Neukázěné děti byly trestány obrázkem kozlíka do seštiku, kam jinak dostávaly kočičku.
Nezvladatelné děti dostaly pravítkem přes ruce, nebo zadek. Většinou to stačilo.
Třídy prvniho stupně byly vybaveny stohovatelnými lavicemi, které se daly skládat za sebe.
V každé třídě byly tři řady.
Každá lavice měla místo pro dva žáky vedle sebe. To sestávalo ze sklopného sedátka a odklopné psací desky.
Ta měla prohlubeň na psací potřeby a otvor na kalamář.
V té době už ale měly všechny děti plnicí, či bombičková pera a tak byly namáčení špičky do kalamáře ušetřeny.
Sedačkové boxy byly v různých velikostech, podle ročníku.
Teprve v páté třídě jsme usedli za normální školní lavice se židlemi.

Přiznám se, že jsem školu příliš nemusel. Mým nejméně oblíbeným předmětem by Ruský jazyk.
Ten jsem ignoroval natolik, že jsem z něj v osmé třídě málem propadl.
Vítaným zpestřením školního života byly státní svátky. To se celá škola pustila do výroby a posléze
instalace tradičních symbolů, charakterizujících nastávající událost.
Koncem dubna se tak v oknech a na chodbách objevovaly kytičky, holubičky míru a číslice 1, 5 a 9.
Před VŘSR a Vítězným únorem zase podobizny Lenina, srpy s kladivy a pěticípé hvězdy.
Nezanedbatelnou aktivitou byla každoroční výroba mávátek pro prvomájový průvod.
Nešlo pochopitelně o nějaké spontánní akce. (I když nadšenci se také našli.) Výzdoba byla povinná a školy
získávaly za výzdobu body. Běda, když se inspektorům zdála výzdoba odfláknutá.
Stejně tak byla hodnocna účast na prvomájových průvodech, kam šli žáci dobrovolně povinně.
Ještě začátkem 70. let byla povinná i výzdoba oken činžovních domů, obrácených k veřejnému prostranství.
Každý byt opatroval československé a sovětské praporky a ty se během svátků umisťovaly do k tomu určených
držáčků na rámech oken. Domovní důvěrníci výzdobu kontrolovali a hříšníci byli hlášeni na Národní výbor.
Takové partaje pak měly při jednání s úřady problém. Při žádosti, třeba o novou vanu, měli přednost ti uvědomělí.
Koncem 70. let se ale tyto povinnosti už vesele flákaly bez obavy ze sankcí.
Ale, abych se vrátil ke škole.
Jednou z met, k níž vedla školní docházka bylo získání občanského průkazu: Magické červené knížečky, která
umožňovala chodit do kina na nepřístupné filmy. :o)
Kromě možnosti si koupit sirky, největší výhoda občanky. Kdo měl občanku, byl za vodou...
Samotný "obřad" předání občanského průkazu nám ovšem už připadal zoufale trapný. Ale těch několik minut keců
papalášů se dalo vydržet a ten pocit dospělosti, když nám příslušník SNB předal naši první občanku stál za to.
Hned při nejbližší příležitosti jsem si zašel do kina na svůj první nepřístupný film - Maratonec.
pamětní list

Nakonec jsem úspěšně dokončil i povinnou školní docházku, o čemž svědčí tento pamětní list:
pamětní list
Nahoru

Zpět